Projev Vladimira Putina v Dumě

Demagog.CZ přináší ve speciálním vydání ověřené výroky z kontroverzního projevu prezidenta Ruské federace, který adresoval komorám ruského parlamentu v souvislosti se situací na Krymském poloostrově. Demagog tentokrát spolupracoval s řadou externích odborníků, kterým by chtěl tímto poděkovat ze jejich ochotu.

Ověřili jsme

Jiné ze dne 19. března 2014

Řečníci s počty výroků dle hodnocení

Vladimir Putin

Výroky

Pravda 11 výroků
Nepravda 5 výroků
Zavádějící 7 výroků
Neověřitelné 6 výroků

Vladimir Putin

Dne 16. března se na Krymu uskutečnilo referendum, konalo se v plném souladu s demokratickými postupy a mezinárodně-právními normami.
Nepravda

Žádná z možností při hlasování neumožňovala zachování stavu před ruskou intervencí, tj. proukrajinskou volbu. Ani jedna z možností nebyla postavena tak, aby na ni bylo možno odpovědět "ne", konkrétní znění otázek bylo:

1) Jste pro znovusjednocení Krymu jako součásti Ruské federace?2) Jste pro obnovení znění Ústavy z roku 1992 a statusu Krymu jako součásti Ukrajiny?

Vyvstávají také pochybnosti o nestrannosti při organizaci referenda a o možnosti opozice agitovat. Ze strany Ruska se jednalo o porušení Budapešťského memoranda z roku 1994, v němž se Rusko spolu s dalšími zeměmi zavázalo k tomu, že výměnou za ukrajinské vzdání se jaderného arzenálu bude zajišťovat její bezpečnost a územní integritu.

Dále podle informací (ang.) britské vlády byla demokratická povaha a nezávislost referenda porušena, když:

- Referendum bylo svoláno na uzavřeném parlamentním setkání, na které "dohlíželi" zahraniční ozbrojenci a ze kterého byli vyloučeni někteří opoziční poslanci.- Příprava referenda probíhala pouze 10 dní a podle Britů byla provázena řadou netransparentních procesů.- Otázky v referendu nebyly řádně vysvětleny a neprobíhala k nim žádná veřejná debata.- Existují obavy, že docházelo k zastrašování voličů a manipulaci výsledků.

Jednalo se o zřejmé porušení ukrajinské ústavy. Její článek 73 totiž říká, že k územním změnám může dojít pouze po proběhnutí celoukrajinského referenda. Článek 72 pak k vypsání referenda vyžaduje splnění určitých podmínek, konkrétně sesbírání 3 milionů podpisů ze dvou třetin ukrajinských regionů. K tomu v případě referenda vypsaného krymskými orgány nedošlo. Krym má podle článku 134 ukrajinské ústavy speciální postavení s širokými pravomocemi, avšak všechny otázky s ním spojené mají být podle tohoto článku řešeny v rámci ukrajinské ústavy.

Z těchto důvodů nelze považovat krymské referendum za plně v souladu s demokratickými postupy a mezinárodně-právními normami.

Vladimir Putin

Hlasování (krymského referenda – pozn. Demagog.cz) se zúčastnilo více než 82 procent voličů. Více než 96 procent se vyjádřili ve prospěch sjednocení s Ruskem.
Pravda

Putinův výrok odpovídá vyjádření předsedy krymské volební komise Michaila Malyševa ze 17. března. Malyšev řekl, že referenda na Krymu se zúčastnilo 83,1 % registrovaných voličů a z nich pak 96,77 % hlasovalo pro připojení k Ruské federaci. Citovaly jej např. agentury ITAR-TASS (ang.), Reuters (ang.) či ČTK (dle Ihned).

Dodejme, že kromě uvedeného vyjádření žádné další doklady o výsledku referenda, např. data z jednotlivých částí Krymu, nemáme. Nejasnosti ohledně výsledku referenda uvádí zpráva ČT či vyjádření (ang.) britského ministerstva zahraničí.

Vladimir Putin

Na Krymu je doslova všude přítomná naše společná historie a hrdost. Zde byl starobylý Chersones, kde byl pokřtěn svatý kníže Vladimír. Jeho hrdinský duchovní čin – to je přistoupení k pravoslaví – předurčil společný kulturní, hodnotový, civilizační základ, který spojuje národy Ruska, Ukrajiny a Běloruska. Na Krymu jsou hroby ruských vojáků, díky jejichž odvaze byl Krym v roce 1783 přivtělen do Ruska. Krym, to je Sevastopol, město legenda, město velkého osudu, město pevnost a domov ruské černomořské flotily. Krym, to je Balaklava a Kerč, Malachovská mohyla a Sapun-hora. Každé z těchto míst je pro nás svaté, jsou to symboly ruské vojenské slávy a nebývalé udatnosti.
Pravda

Vladimír Putin ve svém výroku zmiňuje v podstatě správná historická fakta a hodnotíme jej proto jako pravdivý.

Na poloostrově Krym se skutečně nachází archeologická lokalita bývalého města Chersonésos (také označované jako Korsun či Chersones), řecké kolonie založené v době antiky. Podle jedné z křesťanských legend se zde svatý Vladimír, velkokníže Kyjevské Rusi, nechal pokřtít po úspěšném dobytí města drženého v té době Byzantskou říší. Požádal zde o ruku princeznu Annu, sestru spolucísařů, jejich podmínkou však bylo přijetí svatého křtu a byzantského pravoslavného křesťanství.

Roku 1783 anektovalo Ruské impérium pod vládou Kateřiny II. Veliké Krymský chanát, muslimský státní útvar a vazala Osmanské říše, jako důsledek ruského vítězství v rusko-osmanských válkách (podrobněji např. článek na Wikipedii nebo kniha Ukraine: A History, str. 176, ang.).

Do roku 1783 se také datuje výstavba Sevastopolu, města rozléhajícího se na jihozápadě Krymu. Na tomto území byla původně vystavěna pevnost a přístav, kde nyní kotví válečné loďstvo Ruska i Ukrajiny (ruská černomořská flotila zde byla umístěna již v roce 1804). Sevastopol byl například obléhán od října 1854 do září 1855 v době Krymské války nebo vojsky nacistického Německa v roce 1942. Sevastopol získal titul "město – hrdina" za zásluhy bezprostředně po druhé světové válce.

Držitelem stejného titulu (od roku 1973) je také město Kerč, nacházející se na východě Krymského poloostrova. Vojenskou slávu si Kerč vysloužil v roce 1942, kdy sovětští vojáci a civilisté vzdorovali 170 dní německým vojskům v důlních tunelech.

Balaklava, město a letovisko na jihozápadě Krymského poloostrova nedaleko Sevastopolu, je z tohoto hlediska důležité kvůli bitvě u Balaklavy, jedné z bitev Krymské války. Odehrála se 25. října 1854 mezi vojsky Ruského impéria na jedné straně a Velké Británie, Francie a Osmanské říše na straně druhé. Bitva skončila nerozhodně, Rusům se nepodařilo Balaklavu (v té době černomořský zásobovací přístav) obsadit, nicméně Britové, Francouzi a Osmané přišli o kontrolu nad zásobovací trasou spojující Balaklavu a vojska obléhající Sevastopol.

S obranou Sevastopolu za druhé světové války a jeho opětovného osvobozování sovětskými vojsky jsou spojeny i monumenty Malachovská mohyla a Sapun-hora, jež se staly místy významných bojů (viz monumenty u Sevastopolu nebo popis bojů z fóra vojna.net). O Malachovské mohyle byl v Sovětském svazu natočen i film.

Vladimir Putin

Mimochodem, dnes ze 2 milionů 200 tisíc obyvatel Krymského poloostrova je téměř jeden a půl milionu Rusů, 350 tisíc Ukrajinců...
Nepravda

Následující výrok ruského prezidenta je rozdělen do 3 částí – v každé z nich se věnuje odlišnému aspektu demografických ukazatelů na Krymu. První popisuje celkový počet obyvatel Krymu a počet těch, kteří se označují za Ukrajince, a je hodnocena jako nepravdivá.

V roce 2011 na Ukrajině neproběhlo sčítání obyvatel, jež je nyní odloženo na r. 2016 (web sčítání, ang.). Nenajdeme tak aktuální údaje o jazykovém dělení Ukrajiny a musíme vycházet z dat uvedených na webu sčítání v r. 2001 pro Sevastopol a pro Autonomní republiku Krym (ARK), tedy pro obě administrativní jednotky na poloostrově Krym. Pouze pro celkový počet obyvatel existuje aktuální odhad (web sčítání, .pdf) zahrnující demografické změny od r. 2001.

Zjišťovali jsme, jaký je celkový počet obyvatel Krymu (v tis.):

v r. 2001 v r. 2014 ARK 2033,7 1967,2 Sevastopol 379,5 385,9 Krym celkem 2413,2 2353,1

Je vidět, že údaje k 1. 1. 2014 stejně jako ze sčítání 2001 ukazují podstatně vyšší počet obyvatel, než Putinem uváděných 2200 tisíc.

Dále už vycházíme jen z údajů sčítání r. 2001. Národnostní dělení Krymu bylo následující (v tis.):

ARKSevastopol Krym celkem Rusové 1180,4 270 1450,4 Ukrajinci 492,2 84,4 576,6 Kr. Tataři 243,4 1,8 245,2 všichni 2024 377,2 2401,2

Putinem uváděných 350 tis. Ukrajinců je však pouze 60 % z jejich počtu v r. 2001. Počet Ukrajinců mohl poklesnout, stěží však nastal tak radikální zlom. Použijeme-li údaje o populaci ARK a Sevastopolu z r. 1989 a údaje o národnostním složení z r. 1989 (ARK, Sevastopol), zjistíme, že v r. 1989 bylo Ukrajinců na Krymu přibližně 630 tis. Ani po rozpadu SSSR tedy nedošlo k takovým změnám, jaké naznačuje Putin.

Dodejme, že celkový počet obyvatel je v národnostní statistice jiný, než jsme uvedli výše. Jde nicméně o údaje z webu sčítání a chyba (méně než 1%) tak není na naší straně.

V obou ověřovaných částech výroku se prezident Putin výrazně odchyluje od skutečných hodnot demografických statistik. Počet Ukrajinců na Krymu uvádí dokonce o 40 % nižší, než zřejmě ve skutečnosti je. Obě tato vyjádření jsou tedy nepravdivá.

Vladimir Putin

Mimochodem, dnes ze 2 milionů 200 tisíc obyvatel Krymského poloostrova je téměř jeden a půl milionu Rusů, 350 tisíc Ukrajinců, kteří většinou považují ruštinu za svůj mateřský jazyk...
Pravda

Putinovo tvrzení odpovídá údajům z posledního ukrajinského sčítání lidu.

Další část výroku Putina popisuje počet Rusů, kteří na Krymu žijí, a počet tamějších Ukrajinců, kteří považují ruštinu za svůj mateřský jazyk. Tato část výroku je hodnocena jako pravdivá.

V roce 2011 na Ukrajině neproběhlo sčítání obyvatel, jež je nyní odloženo na r. 2016 (web sčítání, ang.). Nenajdeme tak aktuální údaje o jazykovém dělení Ukrajiny a musíme vycházet z dat uvedených na webu sčítání v r. 2001 pro Sevastopol a pro Autonomní republiku Krym (ARK), tedy pro obě administrativní jednotky na poloostrově Krym. Pouze pro celkový počet obyvatel existuje aktuální odhad (web sčítání, .pdf) zahrnující demografické změny od r. 2001.

Národnostní dělení Krymu bylo dle sčítání lidu v r. 2001 následující (v tis.):

ARKSevastopol Krym celkemRusové1180,4 270 1450,4Ukrajinci492,2 84,4 576,6Kr. Tataři243,4 1,8 245,2všichni2024 377,2 2401,2

Rusů je na Krymu skutečně téměř 1,5 mil.

Dodejme, že celkový počet obyvatel je v národnostní statistice jiný, než jsme uvedli výše. Jde nicméně o údaje z webu sčítání a chyba (méně než 1%) tak není na naší straně.

Údaje o mateřském jazyce jsou dostupné pouze za ARK (jde o % obyvatel dané národnosti, kteří označují určený jazyk za svou mateřštinu):

UkrajinštinaRuštinaJinýRusové 0,2 99,70,1Ukrajinci 40,4 59,50,1Kr. Tataři 0,5 5,993

Prezident Putin se tedy v této části výroku zřejmě nemýlí. Většina Rusů i Ukrajinců v ARK alespoň podle dat z r. 2001 považuje ruštinu za svůj mateřský jazyk.

Obě ověřované části výroku tedy odpovídají údajům ze sčítání lidu v r. 2001 a hodnotíme je proto jako pravdivé.

Vladimir Putin

Mimochodem, dnes ze 2 milionů 200 tisíc obyvatel Krymského poloostrova je (...) asi 290-300 tisíc krymských Tatarů, z nichž se značná část, jak se ukázalo v referendu, také orientuje na Rusko.
Neověřitelné

Závěrečná část výroku o krymském obyvatelstvu popisuje počet Tatarů a hodnotíme ji jako neověřitelnou.

Podle údajů z posledního sčítání lidu je Kr. Tatarů přibližně takovýto počet. Nemůžeme však ověřit, zda se jich část orientuje na Rusko.

V roce 2011 na Ukrajině neproběhlo sčítání obyvatel, jež je nyní odloženo na r. 2016 (web sčítání, ang.). Nenajdeme tak aktuální údaje o jazykovém dělení Ukrajiny a musíme vycházet z dat uvedených na webu sčítání v r. 2001 pro Sevastopol a pro Autonomní republiku Krym (ARK), tedy pro obě administrativní jednotky na poloostrově Krym. Pouze pro celkový počet obyvatel existuje aktuální odhad (web sčítání, .pdf) zahrnující demografické změny od r. 2001.

Národnostní dělení Krymu bylo dle sčítání lidu v r. 2001 následující (v tis.):

ARKSevastopol Krym celkemRusové1180,4 270 1450,4Ukrajinci492,2 84,4 576,6 Kr. Tataři243,4 1,8 245,2všichni2024 377,2 2401,2

Počet Krymských Tatarů je pak asi o 15 % nižší, než uvádí Putin, byť najdeme aktuální odhady, kterým Putinovo tvrzení odpovídá (např. zpráva amer. Department of State).

Dodejme, že celkový počet obyvatel je v národnostní statistice jiný, než jsme uvedli výše. Jde nicméně o údaje z webu sčítání a chyba (méně než 1%) tak není na naší straně.

Klíčovou část Putinova tvrzení, že z Krymských Tatarů se " značná část orientuje na Rusko " však nelze doložit výsledky referenda. Zejména proto, že dosud máme pouze souhrnné údaje za celý Krym. I kdyby v referendu pro připojení k Rusku skutečně hlasovalo (Ihned) oficiálně uváděných 96,77 % zúčastněných za účasti více než 80 % registrovaných voličů, nevypovídá to nic o hlasování Kr. Tatarů, kteří představují (viz výše) přibližně desetinu obyvatel Krymu. Představitelé krymskotatarské komunity navíc před konáním referenda vyhlásili jeho bojkot (dle ČT).

Tuto část Putinova výroku tedy nedovedeme ověřit.

Vladimir Putin

Ano, bylo období, kdy vůči krymským Tatarům, stejně jako vůči některým jiným národům Sovětského svazu, byla spáchána krutá nespravedlnost. Řeknu jednu věc: kvůli represím trpěly tehdy mnohé miliony lidí různých národností.
Pravda

Výrok hodnotíme jako pravdivý, jelikož mnohé národnosti – včetně krymských Tatarů – skutečně v Sovětském svazu trpěly represemi. Těm však byli vystaveni i Rusové, neboť perzekuce nestavěly pouze na národnostním základě, probíhaly i podle třídního, politického a náboženského principu.

Historik J. Otto Pohl popisuje osud Krymských Tatarů v Sovětském svazu: represe započaly ve 30. letech, kdy byly v rámci dekulakizace deportovány tisíce Krymských Tatarů na sever Ruska a na Ural. Stalinův režim dále omezoval kulturní autonomii a popravoval množství intelektuálů z řad Krymských Tatarů.

Za druhé světové války bojovali krymští Tataři na obou stranách fronty, přesto bylo v roce 1944 rozhodnuto o deportaci celého etnika do Uzbekistánu a dalších částí Sovětského svazu. Během pouhých třech dnů bylo z Krymu násilně vystěhováno 194 155 krymských Tatarů. Otto Pohl uvádí, že šlo o jednu z nejrychlejších a nejdůkladnějších etnických čistek ve světové historii.

Většina krymských Tatarů žila v Uzbekistánu za velmi špatných podmínek; při špatném ubytování, nedostatku potravin, oblečení i léků. V prvním roce a půl po deportaci zemřelo v Uzbekistánu 17,8 % krymských Tatarů, z čehož téměř polovinu tvořily děti. Příslušníci národa se přitom na Krym ve velkém začali vracet až v roce 1989.

Mimo krymských Tatarů měl Stalinův režim mnoho dalších obětí, odhady celkového počtů mrtvých se pohybují okolo 20 milionů osob. Historik Norman Naimark vypočítává, že počínaje třicátými lety Stalin popravil skoro milion lidí. Další miliony zemřely následkem nucených prací, deportace, hladomoru, masakrů, věznění nebo výslechů.

Podle odhadů bylo na Sibiř a do střední Asie deportováno v letech 1941–49 společně s krymskými Tatary téměř 3,3 milionů osob. Byli to nejen příslušníci některých etnik, ale i lidé vystěhovaní z náboženských nebo politických důvodů.

Počty příslušníků národností ve vyhnanství v roce 1946:

osob ve vyhnanství

národnosti774 000

povolžští Němci

> 400 000Čečenci a Inguši194 000

Krymští Tataři, Bulhaři a Řekové

84 000

Turkové a Kurdové

82 000

Kalmykové60 000

Karačajové

< 33 000

Balkaři5 000

Litevci (zdroj: geocurrents.info)

Vladimir Putin

Po revoluci bolševici z různých důvodů (...) začlenili do svazku Ukrajinské svazové republiky rozsáhlá historická území jižního Ruska. Udělalo se to bez ohledu na národnostní složení obyvatelstva a nyní je to současný jihovýchod Ukrajiny.
Neověřitelné

Výrok prezidenta Putina hodnotíme na základě informací dostupných z médií a odborné literatury jako neověřitelný. Pro ověřování údajů jsme použili publikace Nejnovější dějiny Ukrajiny (Olexandr Bojka, Vladimír Goněc, 1997) a Vzestup a pád sovětské říše(Brian Crozier, 2002).

Vzhledem ke komplikovanosti dané problematiky jsme kontaktovali politického geografa specializujícího se na Rusko Michaela Romancova (IPS FSV UK) a odborníka na východní Evropu, politologa Josefa Mlejnka (IPS FSV UK).

Na území dnešní Ukrajiny se před revolucí v roce 1917 nacházelo 9 tzv. gubernií: Volyň, Podolí, Kyjev, Cherson, Černigov, Poltava, Charkov, Jekatěrinoslav a Taurida (kam spadal také Krym), jak ukazuje přiložená mapa. Dnešní západní části Ukrajiny byly v té době součástí Rakousko-Uherska.

Michael Romancov k tomuto dělení dodává: „gubernie neměly žádný jiný rozměr, než administrativně správní, tedy byly tvořeny bez ohledu na etnikum, jazyk, náboženství, atd.“. Toto uspořádání bylo výsledkem administrativních reforem Petra Velikého a zejména Kateřiny II. Josef Mlejnek dále upozorňuje, že: „V ruské carské říši žádná regionální jednotka jménem Ukrajina neexistovala“.

Po pádu carského režimu v Rusku v únoru roku 1917 na Ukrajině propuká občanská válka (označováno také jako „ukrajinská revoluce“). V následujících několika letech je Ukrajina zmítána nevídanou měrou anarchie a řadou krvavých konfliktů.

Vzniká zde a zaniká velké množství rozličných státních útvarů (pokud je takto vůbec můžeme označit) a na území operuje hned několik vojenských sborů a bojuje proti sobě navzájem (Rudá armáda, vojska Dohody, bělogvardějci, polské sbory, rumunské jednotky a další méně či více organizované partyzánské skupiny) (Bojka, Goněc; str. 43).

V roce 1919 vznikla Ukrajinská SSR a byla „vytvořena“ z výše zmíněných administrativně správních jednotek. Byla skutečně vytvořena bolševiky a do jejích hranic přirozeně spadala území s etnicky ruským obyvatelstvem. Michael Romancov říká: Bolševici v revolučním "zápalu" bořili vše staré a "tvořili " nový svět. Když, mimo jiné, vytvořili USSR, tak jednali dle Leninovy teze o právu na sebeurčení národů“.

V meziválečném období byl hlavním městem USSR Charkov, i vzhledem k blízkosti Kyjeva k západním hranicím země. Josef Mlejnek k tématu dodává: Tato skutečnost mohla přimět sovětské vedení k tomu, že do hranic sovětské Ukrajiny zahrnula i území historicky či etnicky ruská. Ovšem Ukrajinci byli v rámci carské říše(a později i SSSR)vystaveni dlouhodobé, velmi intenzivní a kruté rusifikaci, čili je otázkou, co je to "historické území Ruska".

Pokud bychom pátrali po územních změnách v její 72leté historii, docházelo v pozdějších letech k připojování území výhradně na západní hranici (vyjma Krymu). Jmenovitě se jedná o území, která byla v meziválečném období součástí Polska (východní Halič), ČSR (Zakarpatská Ukrajina) a Maďarska (území Besarábie a Severní Bukoviny). Co se týče podoby hranic, za podstatné Michael Romancov považuje: že v roce 1945 Ukrajinská SSR spoluzakládala OSN a její tehdejší hranice (minimálně tedy bez Krymu) jsou od té doby považovány za mezinárodně uznané“.

Ukrajina získala nezávislost v roce 1991, a to v hranicích, které kopírovaly hranice USSR. Dané území však nikdy netvořilo trvalý a suverénní státní útvar, což se dnes jeví jako primární zdroj potenciálních konfliktů. Výše zmíněný fakt totiž dává prostor pro široké pole požadavků a nároků různého charakteru (zejména ze strany Ruské federace).

Vladimír Putin tak de facto ve svém výroku obviňuje bolševiky za nastalou situaci (odtržení „historických částí Ruska“) a nepřímo legitimizuje další případné ruské nároky na východní části Ukrajiny. Do hodnocení výroku se promítá i fakt, že nevíme, co si Vladimír Putin představuje pod pojmem „historická území jižního Ruska“ a co vše do něj spadá či nikoliv. I samotný termín „Rusko“ lze totiž chápat několika různými pohledy, ale vždy jako multietnický státní útvar, který je značně kulturně, historicky a politicky rozdílný.

Vladimir Putin

A v roce 1954 následovalo rozhodnutí o začlenění do ní také Krymské oblasti, spolu s ní předali i Sevastopol, i když statutárně byl svazovým městem. Iniciátorem byl osobně hlava Komunistické strany Sovětského svazu Nikita Chruščov.
Pravda

Výrok prezidenta Putina hodnotíme na základě informací dostupných z médií a odborné literatury jako pravdivý. Pro ověřování údajů jsme použili publikace Nejnovější dějiny Ukrajiny (Olexandr Bojka, Vladimír Goněc, 1997) a Národy na prahu 21. století(Vladimír Baar, 2002).

Krym se stal součástí Ukrajinské sovětské socialistické republiky 19. února 1954 ku příležitosti oslav 300 let od sjednocení Ukrajiny s Ruskem. Poloostrov byl oficiálně darován Nikitou Chruščovem a jednalo se víceméně o symbolický čin. Stalo se tak výnosem Prezidia Nejvyššího sovětu SSSR „O předání Krymské oblasti z rámce RSFSR do rámce USSR“.

Přestože většinu obyvatel Krymu v této době (data z roku 1959) tvořili etničtí Rusové (71,4 %), následovaní Ukrajinci (22,3 %), motivací k tomuto kroku bylo hned několik: teritoriální blízkost, komplementarita ekonomik a hospodářské a kulturní vazby na Ukrajinskou SSR (Bojka, Goněc; str. 185).

Politický geograf Vladimír Baar navíc uvádí, že Ukrajinská SSR zhruba měsíc před připojením Krymské oblasti odevzdala RSFSR zhruba stejně velké území Bělgorodské oblasti (Baar, str. 147). Velmi jasnozřivá je také Baarova předpověď možných budoucích událostí: „Relativní klid, který tu zavládl po dohodě o statusu Krymu, rozdělení flotily a pronájmu vojenského přístavu v Sevastopolu Rusku, však nemusí trvat věčně. Každá změna politického kursu v Rusku i na Ukrajině může rychle rozpoutat nové nacionální vášně“(Baar, str. 147).

Vladimir Putin

Pro nás je důležité něco jiného: toto rozhodnutí (připojení Krymu k Ukrajině – pozn. Demagog.cz) bylo přijato se zřejmým porušením již tehdy platných ústavních norem. Otázka se rozřešila kuloárně, mezi přáteli. Samozřejmě, že v podmínkách totalitního státu se obyvatel Krymu a Sevastopolu na nic neptali.
Neověřitelné

Ústava Ruské federace z roku 1936, platná právě i v roce 1954, kdy došlo k připojení oblasti Krymu k Ukrajině, vysvětluje ve svém článku 18, že ke změně území nemůže dojít bez souhlasu dané svazové republiky.

Jakkoliv byl v té době právní systém relativní, vedení SSSR deklarovalo souhlas obou stran (ukrajinského i ruského parlamentu), tudíž připojení neodporovalo ústavním normám. Zdroje se ovšem v této oblasti rozchází, objevují se jak souhlasné názory, tak ty, které tvrdí, že k souhlasu nedošlo a jednání bylo jen jednostranné.

Nebyla porušená žádná jiná norma tehdejší ústavy, ústavně vyžadováno nebylo ani referendum. Přesto hodnotíme výrok jako neověřitelný, neboť nejsme v tomto případě korektně schopni posoudit, zda bylo připojení Krymu v roce 1954 konformní se sovětskou ústavou.

Vladimir Putin

Miliony Rusů šly spát v jedné zemi a probudily se v zahraničí, během krátkého okamžiku staly se z nich národnostní menšiny v bývalých sovětských republikách a ruský lid se stal jedním z největších, ne-li vůbec největším rozděleným národem na světě.
Pravda

Ačkoliv Vladimir Putin hovoří s jistou nadsázkou, můžeme jeho výrok o ruských národnostních menšinách označit jako pravdivý.

Okolnosti rozpadu

Sovětský svaz se rozpadl na základě podepsání Bělověžské dohody z 8. prosince 1991, kde se prohlašuje, že SSSR přestává existovat jako subjekt mezinárodního práva.

Podepsali ji představitelé Běloruska, Ruské federace a Ukrajiny. Ostatní republiky (kromě pobaltských. které se nikdy nepřipojily, a kromě Gruzie, která se připojila v roce 1993) se připojily k dohodě 21. prosince téhož roku Deklarací z Alma-Aty a podepsáním Protokolu, který se stal součástí Bělověžské dohody (Marciniak 2004: 185).

Následně se 25.prosince 1991 Sovětský svaz rozpadl na Ruskou federaci a 14 postsovětských republik.

Počet obyvatel

V roce 1989 bylo Rusko 5. nejlidnatějším státem na světě. Žilo zde 147 351 694 obyvatel.

V roce 1992 bylo Rusko 6. nejlidnatějším státem na světě se 148 444 313 obyvateli.

Kromě Ruské federace se ruské obyvatelstvo nacházelo ve všech postsovětských republikách. Počty z roku 1989 můžete vidět v tabulce.

Republika

Počet obyvatel v tis. (1989)

Počet ruských obyvatel v tis. (1989)

Ukrajina

51,704

11,427

Bělorusko

10,200

1,346

Moldavsko

4,341

564

Ázerbájdžán

7,029

394

Gruzie

5,449

343

Arménie

3,283

53

Uzbekistán

19,906

1,652

Kazachstán

16,538

6,251

Tádžikistán

5,112

389

Kyrgyzstán

4,291

923

Turkmenistán

3,534

336

Litva

3,690

347

Lotyšsko

2,681

912

Estonsko

1,573

477

Celkem žilo v nástupnických republikách v roce 1989 okolo 25 414 000 ruských obyvatel. Okamžikem rozpadu SSSR se z těchto obyvatel staly národnostní menšiny.

Faktický rozpad SSSR byl skutečně otázkou několika dní a přibližně 25 milionů ruských obyvatel se v prosinci 1991 ocitlo mimo Ruskou federaci.

Literatura:

Marciniak, W. 2004. Rozgrabione imperium. Upadek Związku Sowieckiego a powstanie Federacji Rosyjskiej. Kraków: ARCANA.

Vladimir Putin

Celé ty roky jak občané, tak i mnohé významné osobnosti opakovaně nastolovali toto téma, hovořili, že Krym je odvěké ruské území a Sevastopol je ruské město.
Pravda

První krymský prezident, ruský nacionalista Yuri Meshkov, na myšlence reunifikace (Mezinárodní politika Ruska a nástupnických států, str. 102, dostupné na books.google.com) vystavěl svou volební kampaň. Zvítězil v ní suverénně 73 %.

Již v srpnu 2013 se ruský nacionalistický politik Vladimir Žirinovskij vyjádřil, že Krym, Donbas a Charkov patří k Rusku.

Koncem února se vyjádřil poslanec ruské Dumy, Sergej Mamajev, že Krym, stejně jako celá Ukrajina, náleží Rusku.

V přibližně stejné době se vyjádřil bývalý starosta Moskvy Jurij Lužkov. Rozebral mimo jiné údajnou neústavnost "darování" Krymu.

Počátkem března reagoval Svaz ruských válečných námořníků na dění na Ukrajině slovy, že "historicky je Krym ruským územím ".

Leonid Yarmolnik, herec a pravicový politik, se v polovině března rovněž nechal slyšet v televizi, že je třeba napravit Chruščovovu chybu ("darování" Krymu v roce 1954) a vrátit Krym, staré ruské území.

Také nacionalistický server Sputnik i Pogrom se hrdě hlásí k důležitosti Krymu a Sevastopolu v ruské historii.

Vazby mezi oběma národy zdůrazňuje také uznávaný diplomat Henry A. Kissinger.

Lze proto říct, že téma ruského Krymu je a bylo předmětem diskuze a některé skutečně významné osobnosti jej v průběhu času oživovaly. Dáváme tedy Vladimiru Putinovi za pravdu.

Vladimir Putin

Dnes můžeme mluvit otevřeně, chci se s vámi podělit podrobnostmi jednání, která probíhala na počátku nového tisíciletí. Tehdejší ukrajinský prezident Kučma mne požádal, abych urychlil proces vymezení rusko-ukrajinské hranice. Tento proces se do té doby téměř nepohnul. Rusko jako by uznalo Krym jako součást Ukrajiny, ale jednání o vytýčení hranice se nevedla.
Zavádějící

Putin sice korektně uvádí, že po roce 2000 docházelo k jednáním mezi ním a Kučmou o vymezení některých hraničních území, nicméně dopouští se zavádění, neboť relativizuje uznání Krymu ze strany Ruské federace. Rusko uznalo Krym jako integrální součást Ukrajiny ne "jako by", jak Putin uvádí, ale fakticky při podpisu Budapešťského memoranda 5. prosince 1994.

Hranice Ukrajiny byly vymezeny na základě tzv. Budapešťského memoranda. Budapešťské memorandum je mezinárodní smlouva, jež byla podepsána 5. prosince 1994 v Budapešti ruským prezidentem Borisem Jelcinem, americkým prezidentem Billem Clintonem, ministerským předsedou Velké Británie Johnem Majorem a ukrajinským prezidentem Leonidem Kučmou.

Na základě této smlouvy se Ukrajina zřekla vlastnictví jaderných zbraní, za to byly Ukrajině poskytnuty bezpečnostní záruky. Signatáři se zavázali respektovat ukrajinskou nezávislost a suverenitu v rozmezí tehdy platných státních hranic a zdržet se hrozby silou, nebo použití síly proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti Ukrajiny.

Znění budapešťského memoranda je dostupné zde.

V roce 2003 byla podepsána smlouva mezi ruským prezidentem Vladimírem Putinem a jeho ukrajinským protějškem Leonidem Kučmou o vymezení hranic mezi oběma zeměmi.

Hranice Ukrajiny byly potvrzeny v roce 1994 Budapešťským memorandem, v roce 2003 došlo k podpisu smlouvy mezi Ruskem a Ukrajinou, jež řešila spory, které se vedly ohledně společné hranice. Výrok hodnotíme jako zavádějící, jelikož skutečně se na přelomu tisíciletí vedla jednání o vymezení hranic mezi Ruskem a Ukrajinou, ale na druhou stranu hranice byly již vytyčeny v souvislosti s Budapešťským memorandem.

Vladimir Putin

...miliony ukrajinských občanů nevidí žádné vyhlídky doma a jsou nuceni odejít do zahraničí kvůli příležitostným výdělkům v jiných zemích. Chtěl bych zmínit, že odjíždí nikoliv do nějaké Silicon Valley, nýbrž kvůli příležitostným výdělkům. Jen v Rusku v loňském roce takto pracovalo téměř 3 miliony lidí. Podle některých odhadů výše jejich příjmů v roce 2013 dosáhla v Rusku více než 20 miliard dolarů, což je zhruba 12 procent HDP Ukrajiny.
Neověřitelné

V odhadech zmíněných čísel se zdroje různí. Například podle serveru Kyivpost (en) se jedná o 2,9 milionu ukrajinských pracovníků v Rusku, což je 43,2 % všech ekonomických migrantů z Ukrajiny. Ti si vydělají ročně okolo 30 miliard dolarů.

Podle průzkumu (en) Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) z roku 2013 bylo Ukrajinců trvale nebo dočasně usídleno v Rusku 1,4 milionu, z nichž ovšem pouze necelých 130 000 bylo držiteli pracovního povolení. Jedná se tedy o 43 procent migrantů (další časté cíle byly Polsko, Itálie či Česká republika), odhad příjmů však organizace neuvádí.

S odkazem na ukrajinský statistický úřad píše evropská delegace (en) v Ukrajině, že celkový počet pracovních migrantů z Ukrajiny je 1,2 milionu (3,4 procenta celkové populace). Podle této studie si průměrně Ukrajinec v zahraničí vydělal 930 dolarů měsíčně, celkovou částku za jednotlivé země ale také neuvádí.

V roce 2012 bylo podle Světové banky HDP Ukrajiny 176,3 miliardy amerických dolarů, 20 miliard by tedy odpovídalo 11,3 %. Nejsme ale schopni určit, na které odhady se Putin odvolává.

Kvůli rozporným a nedostatečným informacím ve zdrojích jsme nuceni výrok hodnotit jako neověřitelný.

Vladimir Putin

Ale ti, kteří stáli v pozadí nedávných událostí na Ukrajině, měli jiné cíle: připravovali další v řádě státní převrat, chtěli se chopit moci a nehodlali se zastavit před ničím. K tomuto cíli byl použit i teror, vraždění a pogromy. Hlavními vykonavateli převratu se stali nacionalisté, neonacisté, rusofobové a antisemité. Právě oni do značné míry stále ještě i dnes určují život na Ukrajině.
Zavádějící

Hodnocení výroku Vladimira Putina stanovujeme na zavádějící na základě různých zpravodajských článků a také s použitím informací z vlastního factchecku deníku The Washingtion Post.

Důvodem je fakt, že ačkoliv role extremistických a nacionalistických skupin při nedávných událostech v Ukrajině je patrná a podstatná dodnes, je tato ve výroku Vladimira Putina nadsazena. Uchylování demonstrantů k násilí se pak také nedá označit jako "teror, vraždění a pogromy". Při protestech na Ukrajině figurovaly mezi těmi aktivními také strany a skupiny profilující se (případně jsou tak označování) jako extrémistické, nacionalistické či krajně pravicové. Jednou takovou skupinou je radikálně nacionalistická koalice Pravý Sektor, jež byla podle prohlášení (angl.) založena z několika menších radikálních skupin (Trident, Ukrajinští patrioti, White Hammer a Ukrajinské národní shromáždění-Ukrajinská lidová sebeobrana UNA-UNSO a další) v listopadu 2013.

Ve svých prohlášeních na sociálních sítích vyzývala také své stoupence k přinášení materiálu pro výrobu zápalných lahví. Ve svém interview (angl.) pro anglický deník TIME uvedl lídr této skupiny Dmytro Jaroš, že skupina disponuje i zbraněmi. Členové byli opravdu velmi aktivní na barikádách v centru Kyjeva. Přes velmi vysokou aktivitu členů Pravého Sektoru vůdce skupiny odmítá účast na politickém rozhodování (o což zase naopak usilují jiné nacionalistické skupiny).

Rovněž odmítá označení antisemita (Jaroš se 26. února potkal s izraelským velvyslancem Reuvenem Dinelem a ujistil jej, že se organizace vzdá projevů xenofobie a šovinismu), zároveň ale " prohlašuje, že za nepřátele považuje všechny menšiny, které „brání Ukrajincům být pánem ve své vlastní zemi“. Zpravodajský portál BBC označuje předsedu Pravého Sektoru Dmytro Jaroše jako klíčového hráče, který " považuje politiku krajně pravicové strany Svoboda za příliš liberální ".

Uveden je také Oleh Ťahnibok, předseda krajně pravicové strany Svoboda. Strana Svoboda reprezentuje nacionalistickou složku v ukrajinském parlamentu, kde drží 33 mandátů z celkového počtu 450 po posledních volbách z roku 2012.

Oleh Ťahnibok je svými protiruskými a antisemitskými postoji poměrně znám. Organizace The Wiesenthal Center jej ve svém žebříčku největších antisemitů z roku 2012 umístila na páté místo. Známý je například jeho výrok, že Ukrajina by měla být osvobozena od vlády " moskevsko-židovské mafie " nebo vyzdvihování nacistických vojáků SS za to, že bojovali s " Rusy, Němci, Židy a dalším svinstvem ". V současné situaci a po nedávných událostech je tedy vliv krajně pravicových a extrémistických organizací či skupin patrný a je na něj upozorňováno, problematické je nicméně označení " hlavní vykonavatele převratu ". Tyto skupiny patří mezi ty s podstatným vlivem na současnou situaci, jejich role v označení Vladimíra Putina je, jak uvádí také ve svém vlastním factchecku The Washington Post, ale přehnaná. Prokazatelně se pak různé skupiny, a mezi nimi i ty nacionalistické, jak bylo zmíněno výše, uchylovaly k použití násilí. Ačkoliv mezi mrtvými lze nalézt jak protestující, tak příslušníky policejních sil, z vraždění byli obviněni také bývalý prezident Viktor Janukovyč a příslušníci jeho bývalé administrativy.

Zcestné je pak užití termínu pogrom, což podle definice z Merriam-Webster znamená "organizované zabíjení mnoha bezbranných lidí obvykle kvůli jejich rasy nebo náboženství" (cit. z anglického originálu, užíváno především ve spojení se zabíjením a pronásledováním Židů).

Vladimir Putin

Mnohé státní orgány jsou uzurpovány samozvanci, přitom v zemi nic nemají pod kontrolou, ale ony samy – a to bych chtěl zdůraznit – jsou často pod kontrolou radikálů. Dokonce je to tak, že přijetí ministrem nynější vlády je možné pouze na základě povolení ozbrojenců z majdanu.
Neověřitelné

Pro potvrzení či vyvrácení výroku prezidenta Putina se bohužel nepodařilo nalézt faktické důkazy, proto výrok hodnotíme jako neověřitelný.

Prezident Putin bohužel neuvedl, kterých konkrétních státních orgánů by se měla kontrola radikálů týkat, proto se nelze přesně zaměřit na kontrolu tohoto tvrzení.

Co se týče jmenování členů vlády a jejího složení, pak vláda byla legitimně jmenována parlamentem 317 z celkově možných 450 hlasů.

Mezi členy vlády se najdou i členové ultra-pravicové strany Svoboda.

Ministrem obrany se stal Andriy Parubiy, který zastával prominentní roli při demonstracích na Majdanu a měl u protestujících velký respekt.

Nedá se však určit, zda jmenování jeho či jiného ministra/ministryně bylo ovlivněno ozbrojenci z průběhu protestů.

I oficiální stanovisko USA uvádí, že nynější vláda je nejreprezentativnější institucí na Ukrajině a že legislativní proces proběhl ve velké většině i s podporou zástupců východní Ukrajiny.

Výrok prezidenta Putina tak hodnotíme jako neověřitelný.

Vladimir Putin

Ano, prezident Ruské federace dostal od horní komory parlamentu oprávnění využít ozbrojené síly na Ukrajině. Ale tohoto práva, přísně vzato, zatím ani nevyužil. Ozbrojené síly nevstoupily na území Krymu, byly tam tak jako tak v souladu s mezinárodní smlouvou. Ano, posílili jsme náš kontingent, ale zároveň – a to chci zdůraznit, aby to všichni věděli a slyšeli – jsme dokonce ani nepřevýšili maximální počet našich ozbrojených sil na Krymu, který počítá s 25 tisíci lidmi.
Neověřitelné

Rada federace, obdoba Senátu, povolila nasazení ruských ozbrojených sil na Ukrajině 1. března 2014. Ruská oficiální místa opakovaně tvrdila, že k nasazení ruských ozbrojených složek nedošlo, označujíc neoznačené ozbrojence na Krymu za místní domobranu, což na svém oficiálním blogu ale rozporovala například hlava amerického velení v Evropě – generál NATO Phil Breedlove.

Pobyt černomořské flotily na Krymu upravuje několik smluv mezi Ruskem a Ukrajinou. Je to smlouva o statusu a podmínkách Černomořské flotily Ruské federace o setrvání na území Ukrajiny, smlouva o parametrech divize Černomořské flotily a smlouva o vzájemných výpočtech souvisejících s Černomořskou flotilou Ruské federace a její setrvání na území Ukrajiny. Ruská a ukrajinská verze smlouvy o statusu a podmínkách dostupná je, nepodařilo se nám však dohledat konkrétní limity na počet ozbrojených sil.

Ruský ambasador při OSN Vitalij Churkin také 10. března uvedl, že všechny kroky Ruska na Krymu jsou v souladu se základní smlouvou o statusu a podmínkách. Ukrajinské ministerstvo zahraničních věcí na svém webu naopak rozebírá jednotlivé porušení dané smlouvy, počtu nasazených vojáků se ale nevěnuje. Částečný překlad a zhodnocení smlouvy přináší blog chicagského profesora práv Erica Posnera, zohlednění či nezohlednění tohoto textu necháváme na čtenáře.

Kvůli nedostatku/protichůdnosti informací hodnotíme výrok jako neověřitelný.

Vladimir Putin

Když Nejvyšší rada Krymu vyhlásila nezávislost a referendum, odvolávala se na Chartu Organizace spojených národů, v níž se mluví o právu národa na sebeurčení. Mimochodem, i Ukrajina samotná, chci to připomenout, když oznamovala vystoupení z SSSR, udělala totéž, téměř do písmene totéž.
Pravda

Charta OSN říká o právu na sebeurčení v článku 1: " Cílem činnosti Spojených národů je rozvíjet přátelské vztahy mezi národy založené na zásadě rovnoprávnosti a sebeurčení národů, přijímat vhodná opatření k posilování světového míru".

Prohlášení nezávislosti Autonomní republiky Krym a Sevastopolu se skutečně odkazuje na Chartu OSN: "My, členové parlamentu Autonomní republiky Krym a Rada města Sevastopol, s ohledem na Chartu OSN a celé řady dalších mezinárodních dokumentů a s přihlédnutím k potvrzení statusu Kosova ze strany Mezinárodního soudního dvora OSN ze dne července 22, 2010, který říká, že jednostranné vyhlášení nezávislosti ze strany části země neporušuje žádné mezinárodní normy, ..." (původní text zde) . Totéž odvoláni na Chartu OSN nalezneme i v deklaraci o nezávislosti Ukrajiny .
Deklaraci o nezávislosti Ukrajiny ale předcházelo prohlášení státní suverenity z 16. července 1990. Proces osamostatnění Ukrajiny urychlil pokus o státní převrat tvrdého jádra komunistické strany v Moskvě, na což se odvolává i samotná Deklarace nezávislosti ze srpna 1991. Po vyhlášení nezávislosti následovalo referendum, které potvrdilo osamostatnění Ukrajiny. Výrok hodnotíme jako pravdivý.

Vladimir Putin

Mezinárodní soud OSN na základě bodu 2 článku 1 Charty Organizace spojených národů s tím souhlasil a ve svém rozsudku z 22. července 2010 zmiňuje následující. Cituji doslova: „Žádný obecný zákaz jednostranného vyhlášení nezávislosti z praxe OSN nevyplývá“ – a dále: „Obecné mezinárodní právo neobsahuje žádný použitelný nástroj k zákazu vyhlášení nezávislosti“.
Zavádějící

Tvrzení soudu, na která se odkazuje ve svém projevu Vladimir Putin, jsou skutečně obsažena ve zmiňovaném rozsudku Mezinárodního soudního dvora v Haagu. Ovšem soud ve svém rozhodnutí ani jednou nezmiňuje Putinem uvedený bod Charty Organizace spojených národů.

Putinem citovaná slova jsme hledali na základě anglického překladu jeho projevu, který byl zveřejněn na webových stránkách Kremlu. V případě tohoto výroku se jedná o tuto pasáž:

"Pursuant to Article 2, Chapter 1 of the United Nations Charter, the UN International Court agreed with this approach and made the following comment in its ruling of July 22, 2010, and I quote: “No general prohibition may be inferred from the practice of the Security Council with regard to declarations of independence,” and “General international law contains no prohibition on declarations of independence.” Crystal clear, as they say."

Věty citované Vladimirem Putinem můžeme pak opravdu nalézt ve zmiňovaném rozsudku. První z nich: „Žádný obecný zákaz jednostranného vyhlášení nezávislosti z praxe OSN nevyplývá“zde (.pdf, str. 8) a druhou „Obecné mezinárodní právo neobsahuje žádný použitelný nástroj k zákazu vyhlášení nezávislosti“zde (.pdf, str. 10).

Pro úplnost uvádíme ještě přesné znění bodu 2 zmiňovaného prvního článku Charty organizace spojených národů:

"Cíle Organizace spojených národů jsou tyto:

(…)

2. rozvíjet mezi národy přátelské vztahy, založené na úctě k zásadě rovnoprávnosti a sebeurčení národů, a činit jiná vhodná opatření k posílení světového míru".

Vladimir Putin tedy sice správně cituje právní výroky Mezinárodního soudního tribunálu, ovšem dodává k nim svou vlastní interpretaci rozsudku (.pdf, str. 102 GENERAL CONCLUSION) .

Dodáváme ještě, že to bylo právě Rusko, které odmítlo uznat existenci Kosova i po zveřejnění uvedeného rozsudku z Haagu.

Vladimir Putin

Kromě toho krymské orgány měly oporu ve známém kosovském precedentu, v precedentu, který naši západní partneři vytvořili sami, jak se říká, vlastníma rukama, kdy v situaci, absolutně analogické situaci na Krymu, uznali odtržení Kosova od Srbska za legitimní a všem při tom dokazovali, že žádné povolení od ústředních státních orgánů k jednostrannému vyhlášení nezávislosti není potřeba.
Nepravda

Ruský prezident Vladimir Putin se ve svém výroku vyjádřil o případu secese Kosova jako o absolutně analogické situaci na Krymu. Přirovnal tak současnou situaci na Ukrajině k případu z roku 2008, kdy Kosovo, tehdejší autonomní oblast v rámci Srbska, vyhlásilo jednostrannou nezávislost. Mezinárodní soudní dvůr v Haagu později rozhodl, že tato secese není protiústavní, avšak postoj států k ní dodnes není jednotný. Kosovo je uznáno pouze 107 ze 193 států OSN (Rusko je mezi těmi, které jej uznat odmítají).

Po kosovské secesi došlo k debatě, zda případ Kosova nevytvořil precedent, který bude obhajobou separatistů z celého světa.

Právě na tento precedent se ve svém projevu odvolává Vladimir Putin, analogií Krymu s Kosovem tak legitimizuje obsazení původně ukrajinského území. Dle předních českých expertů na mezinárodní vztahy však nejsou případy Kosova a Krymu srovnatelné. Z jimi uvedených důvodů proto výrok Vladimira Putina hodnotíme jako nepravdivý.

K podobnostem a rozdílům mezi secesí Kosova a odtržením Krymu se pro Demagog.cz vyjádřil zástupce ředitele Ústavu mezinárodních vztahů, PhDr. Michal Kořan, Ph.D. Ten výrok Vladimíra Putina komentoval takto:

" Z mezinárodně-politického hlediska jsou všechny faktory odlišné.Především, situaci na Krymu nepředcházely měsíce neuvěřitelného násilí na obou stranách a náznaky genocidy ze strany ukrajinské vlády vůči krymskému ruskému obyvatelstvu, jak tomu bylo v Kosovu ze strany Srbů.Zadruhé, situací na Krymu se nezabývala Rada bezpečnosti OSN, jako tomu bylo v případě násilí v Kosovu.Zatřetí, u případu Kosova nikdy nebyla projednávána možnost, že by se Kosovo připojilo k Albánii, jako se Krym chystá připojit k Rusku.A pak je tu samozřejmě obsazení Krymu ruskými silami, jež předcházelo diskusi o samostatnosti. "

K tématu Kosova a Krymu se v pořadu Hyde Park na ČT24 vyjádřil náměstek Ministra zahraničních věcí Petr Drulák následovně:

"Vznik Kosova byl dokončením velmi bolestivého, krvavého rozpadu Jugoslávie. Tam docházelo k masovým vraždám, nejen v Kosovu, ale i v tom, co mu předcházelo. Takže v té chvíli se zkrátka přijalo řešení, které nějakým způsobem reagovalo na ty masové etnické čistky, a které se některým lidem na západě zdálo jako vhodné. Ale teď na Krymu jsme nic podobného neviděli; tam nedocházelo k žádnému vyhánění, k žádným vraždám. Z tohoto hlediska srovnávat Krym a Kosovo skutečně nejde."

Vladimir Putin

Od týchž Spojených států a Evropy slyšíme, že Kosovo, to je prý jakýsi zvláštní případ. V čem podle názoru našich kolegů spočívá jeho výjimečnost? Ukazuje se, že v tom, že během konfliktu v Kosovu bylo mnoho lidských obětí. Je toto snad právní argument? V rozsudku Mezinárodního soudu v této souvislosti není uvedeno vůbec nic.
Zavádějící

Srovnání situace na Krymu s Kosovem skutečně odmítli představitelé Spojených států i Evropy, například bývalý americký velvyslanec v Moskvě Michael McFaul nebo bývalá ministryně zahraničních věcí Madeleine Albrightová. Podle ní byl rozdíl v předchozím vývoji, kdy situace v bývalé Jugoslávii byla důsledkem domácího vývoje. Už tam navíc Rusko oddělení Kosova na půdě OSN blokovalo.

Ve svém projevu v Bundestagu pak německá kancléřka Angela Merkelová prohlásila, že srovnání Krymu s Kosovem je "hanebné“ a dodala, že v Kosovu probíhaly nejdřív roky etnických čistek, než došlo k deklaraci nezávislosti. Zároveň řekla, že odtržení Krymu je pro ni porušením mezinárodního práva.

Naopak český prezident Miloš Zeman tvrdí, stejně jako například ruský ministr zahraničí Sergey Lavrov, že je potřeba měřit stejným metrem a že Krym je potřeba brát jako Kosovo.

Rozsudek (.pdf, en) Mezinárodního soudu, na nějž se Vladimir Putin odkazuje, sice o zmíněných etnických čistkách nehovoří, Soud však rozhodoval právě o tom, zda při vyhlášení nezávislosti nedošlo k porušení mezinárodních práv. Soud se zabýval hlavně identitou tzv. "Shromáždění Kosova" ("Assembly of Kosovo"), prozatímního orgánu samosprávy, které deklaraci nezávislosti vydalo.

V disentním stanovisku (str. 26–30) se navíc hovoří o vážné humanitární krizi a katastrofě spojené s vážným násilím proti civilnímu obyvatelstvu, etnickými čistkami či viktimizaci rozsáhlých segmentů obyvatelstva (zejména body 6 a 8).

Soud jako celek se tedy otázkou obětí skutečně nezabýval, v rozsudku se ovšem otázka oběti objevuje. Není tedy pravdou, že by v této souvislosti nebylo "uvedeno vůbec nic", výrok je tak hodnocen jako zavádějící.

Vladimir Putin

...musím citovat ještě jeden oficiální dokument, tentokrát to je Písemné memorandum USA ze 17. dubna 2009, předložené témuž Mezinárodnímu soudu v souvislosti se slyšením ohledně Kosova. Opět budu citovat: „Deklarace nezávislosti mohou, a často se to stává, porušovat vnitřní legislativu. To však neznamená, že dochází k porušování mezinárodního práva“.
Pravda

Výrok je hodnocen jako pravdivý, neboť Putin korektně popisuje část memoranda, které USA předložily Mezinárodnímu soudu v otázce Kosova.

Ve zmiňovaném memorandu (.pdf, str. 51) USA se uvádí doslova toto:

"It is certainly the case that declarations of independence may - and in their nature often do - violate domestic law. However, that does not mean that there has been a violation of international law."

("Je jistě pravdou, že deklarace nezávislosti mohou být – a ve své podstatě často jsou - v rozporu s domácí legislativou. Nicméně, to neznamená, že zde došlo k porušení mezinárodního práva.")

Pro porovnání uvádíme citaci z anglického překladu projevu Vladimira Putina, který byl zveřejněn na oficiálních stránkách Kremlu:

I quote:“Declarations of independence may, and often do, violate domestic legislation. However, this does not make them violations of international law.”

(
"Deklarace nezávislosti mohou, a často se to stává, porušovat vnitřní legislativu. To však neznamená, že dochází k porušování mezinárodního práva.“)

Vladimir Putin

Na Krymu nedošlo ani k jedinému ozbrojenému střetnutí a nebyly žádné lidské oběti.
Nepravda

Na Krymu v březnu došlo k několika střetnutím, v nichž byla nejméně jedna strana konfliktu ozbrojená. Výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

První člověk byl zastřelen až několik hodin po Putinově projevu, nicméně není pravda, že by nedocházelo k žádným ozbrojeným střetnutím ani před projevem ruského prezidenta.

ČT 24 například informovala: „letadlo ukrajinských pohraničníků začalo hořet poté, co ho nad hranicí s Krymem zasáhla střelba. […] Neznámí ozbrojenci už předtím ostřelovali v krymském Simferopolu automobil kyjevských aktivistů. […] Varovné výstřely použili ozbrojenci podle agentury AP na pozorovatele mise OBSE“.

Ani některá další střetnutí se přitom neobešla bez střelby do vzduchu.

Vladimir Putin

Tak to bylo v roce 1999 v Jugoslávii, my si to dobře pamatujeme. Bylo těžké tomu uvěřit, já jsem nevěřil svým očím, ale na konci 20. století byly na jedno z evropských hlavních měst, na Bělehrad, vedeny v průběhu několika týdnů raketové a bombové útoky a poté následovala skutečná intervence. Existovala snad rezoluce Rady bezpečnosti OSN ohledně této otázky, která dovolovala takovéto jednání? Nic takového.
Zavádějící

Ačkoliv vzdušné útoky byly provedeny bez souhlasu OSN, na přítomnost bezpečnostních sil v Kosovu již existovala rezoluce. Proto výrok Vladimira Putina o neexistenci rezoluce hodnotíme jako zavádějící.

V březnu 1999 byly zahájeny vzdušné útoky NATO na cíle v Jugoslávii. Operace trvala od 24. března do 10. června 1999 bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN, který vetovalo Rusko a Čína.

Následně byla dne 10. června 1999 v OSN přijata rezoluce 1244, jež schvalovala rozmístění mezinárodních civilních a bezpečnostních sborů v Kosovu. S jejich přítomností souhlasilo i Kosovo.

Mírové síly Severoatlantické aliance KFOR vstoupily do Kosova 12. června 1999 na základě mandátu OSN. Cílem bylo nastolit a udržovat bezpečné prostředí, přičemž mohlo být dodržování dohod v případě potřeby vynuceno. Z počátku bylo přítomno 46 000 osob.

Kromě mise NATO byla v Kosovu přítomna i mise OSN s názvem UNMIK. Tato mise byla civilní a za úkol měla dočasnou správu Kosova. V roce 1999 bylo přítomno až 4 718 policejních příslušníků, 38 vojenských styčných důstojníků a další civilní osoby.

Vojenský útok NATO tedy nebyl podpořen souhlasem OSN, ale přítomnost jednotek v Kosovu byla výsledkem přijaté rezoluce 1244.

Vladimir Putin

A pak následoval Afghánistán, Irák, otevřené porušování rezoluce RB OSN ohledně Libye, kdy namísto zajištění takzvané bezletové zóny bylo také zahájeno bombardování.
Pravda

V případě Iráku i Afghánistánu se USA a jeho spojenci pustili do útoku, i když k němu neměli mandát Rady bezpečnosti OSN. V případě Libye byla rezolucí vyhlášena bezletová zóna, ale i přesto došlo k bombardování. To sice bylo ospravedlněno článkem 8 dané rezoluce, ale fakticky se bombardovalo v bezletové zóně. Na základě těchto faktů hodnotíme výrok jako pravdivý. AfghánistánVálku v Afghánistánu zahájily Spojené státy jako reakci na teroristické útoky z 11. září 2001. První nálet na Kábul uskutečnily USA spolu s Velkou Británií 7. října 2001. Podporu pro bombardování vyhlásila Rada bezpečnosti OSN až následující den.

V prosinci 2001 se už dočasná afghánská vláda vyjádřila pro vyslání Mezinárodních bezpečnostních podpůrných sil (ISAF) na území Afghánistánu, což bylo Radou bezpečnosti OSN schváleno v rezoluci 1386. V srpnu 2003 převzala odpovědnost za ISAF Severoatlantická aliance. Poté Rada bezpečnosti rozšířila územní působnost. Vedle ISAF v zemi působila protiteroristická operace Enduring Freedom (Trvalá svoboda) pod vedením USA, která se zakládala na mandátu OSN. Irák

Před vypuknutím konfliktu v Iráku byla Rada bezpečnosti několikrát informována o tom, že žádné zbraně hromadného ničení nebyly objeveny. Informace podával výkonný předseda Monitorovací, ověřovací a inspekční komise OSN (UNMOVIC) Hans Blix a generální ředitel Mezinárodní agentury pro atomovou energii (IAEA) Muhammed Baradej. 5. února 2003 na schůzce Rady bezpečnosti na ministerské úrovni předstoupil ministr zahraničí USA Colin Powell a prezentoval zde materiály, které dle něj dokládaly, že Irák nesplnil odzbrojovací závazky.

Řada zemí odmítla vojenský zásah na území Iráku a na zasedáních Rady bezpečnosti tyto země žádaly, aby inspektoři OSN dostali více času na důkladné došetření. I přesto koalice zemí vedená USA a Velkou Británií zahájila 19. března útok. Až po 19. březnu přijala Rada bezpečnosti rezoluce 1483 (22. května 2003) a 1511 (16. října 2003).

Libye

Rezoluce Rady bezpečnosti OSN z března 2011 mimo jiné ustavila nad Libyí bezletovou zónu a zakázala všechny lety (s výjimkou humanitárních letů nebo evakuace cizinců). V rezoluci 1973 je pak v článku 8 následující: " Zmocňuje členské státy, které se na národní úrovni anebo prostřednictvím regionálních organizací či úmluv obrátily na generálního tajemníka a generálního tajemníka Ligy arabských států, aby podle potřeby přijaly všechny nezbytné kroky k vynucení zákazu letů uloženého odstavcem číslo 6 ".

Na tento odstavec se odvolává Severoatlantická aliance a píše následující: " Za účelem ochrany civilního obyvatelstva provádělo NATO průzkumné, sledovací a informační operace, aby identifikovalo ty jednotky, které představují hrozbu pro libyjské obyvatelstvo. Námořní a vzdušné prostředky NATO pak mohly zaútočit na vojenské cíle na zemi, na moři nebo ve vzduchu".

Konkrétní útok popisuje např. online verze Daily Mail 21. března 2011.

Vladimir Putin

V roce 2004, aby došlo k prosazení potřebného kandidáta v prezidentských volbách, bylo vymyšleno jakési třetí kolo, se kterým zákon nepočítal. Prostě absurdita a výsměch ústavě.
Zavádějící

V roce 2004 se konaly na Ukrajině v pořadí čtvrté (.pdf, str. 3) prezidentské volby od vyhlášení ukrajinské nezávislosti. Jejich vítěz měl vystřídat prezidenta Leonida Kučmu, který byl v úřadu dvě funkční období, což je ústavní limit na Ukrajině (článek 103 Ústavy Ukrajiny).

Přestože do voleb kandidovalo 26 osobností (.pdf, str. 7), byl už od počátku zřejmý souboj dvou oponentů. Tím prvním byl premiér Viktor Janukovyč, kterého se snažil Leonid Kučma protlačit do úřadu. Jeho protivníkem byl Viktor Juščenko, bývalý premiér a předseda strany „Naše Ukrajina“.

Od počátku voleb byla patrná manipulace a diskriminace. Prvním kolem, které se konalo 31. října, prošli již zmínění kandidáti s těsnými výsledky. Ačkoliv průzkumy veřejného mínění naznačovaly vítězství Viktora Juščenka ve druhém kole (21. listopadu), zvítězil s tříprocentním rozdílem Viktor Janukovyč. Přívrženci Viktora Juščenka po vyhlášení výsledků druhého kola vyrazili do ulic a započaly demonstrace a protesty proti výsledkům voleb (tzv. Oranžová revoluce), které měly mezinárodní podporu.

Nakonec Nejvyšší soud nařídil 3. prosince opakování druhého kola prezidentských voleb, které proběhlo za účasti mezinárodní volební pozorovatelské komise 26. prosince. Dne 28. prosince ústřední volební komise oznámila výsledky opakovaného druhého kola voleb, jehož vítězem se o necelých 8 % hlasů stal Viktor Juščenko.

Ukrajinská ústava z roku 1996 (v té době platná) se o prezidentských volbách zmiňuje v článku č. 103:

Prezident Ukrajiny je volen tajným hlasováním občany na období pěti let na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva.“

„Regulérní volby prezidenta Ukrajiny se budou konat poslední neděli v březnu pátého volebního období úřadu prezidenta Ukrajiny. V případě předčasných voleb prezidenta Ukrajiny se budou konat do devadesáti dnů ode dne ukončení pravomoci.“

„Postup pro konání voleb na prezidenta Ukrajiny musí být stanoven zákonem.“

Volby byly provedeny (.pdf, str. 4) na základě Prezidentského volebního zákona, jenž vstoupil v platnost v dubnu 2004, a na základě zákona o ústřední volební komisi, který byl přijat v červnu 2004.

Článek 26, odst. 13 Prezidentského volebního zákona stanoví: „Územní volební komise, pokud jde o organizování příprav a průběhu volby prezidenta Ukrajiny, musí zajistit konání opakovaného hlasování podle rozhodnutí ústřední volební komise, dohlížet nad opakovaným hlasováním v prezidentských volbách, stejně jako nad konáním opakovaných voleb dle tohoto zákona“.

Výrok hodnotíme na základě uvedených informací jako zavádějící. Bylo sice uskutečněno "třetí kolo" volby prezidenta, nicméně šlo o opakování druhého kola voleb, což nebylo v rozporu s ústavou z roku 1996 ani s volebním zákonem z dubna 2004. Volební zákon umožňuje opakování hlasování v prezidentských volbách dle rozhodnutí ústřední volební komise, což se v tomto případě stalo.

Vladimir Putin

Například ještě v době studené války USA a poté i jiné země zakázaly prodávat do SSSR celou řadu technologií a zařízení tím, že vytvořily tzv. seznamy CoCom. Dnes jsou formálně zrušeny, avšak opravdu pouze formálně, ve skutečnosti mnohé zákazy fungují jako dříve.
Zavádějící

Výrok prezidenta Putina je hodnocen jako zavádějící, neboť "nástupnická organizace" (COCOM byl skutečně zrušen) se zabývá pouze kontrolou vývozu zbrojního a dalšího materiálu, nejde přímo o zákaz vývozu, jak Putin uvádí. V této nástupnické organizaci je členem také Ruská federace.

Koordinační výbor pro mnohostranné kontroly vývozu (COCOM) byla neformální multilaterální organizace, srze níž Spojené státy a jejich spojenci koordinovaly národní kontroly vztahující se na vývoz strategických materiálů a technologií do komunistického světa.

V roce 1948 vláda USA oslovila západní spojence s cílem založení společné koordinace politiky embarga proti státům RVHP (Rady vzájemné hospodářské pomoci). Následně došlo v roce 1949 k ustanovení fungování organizace a 1. ledna 1950 k jejímu samotnému fungování.

Důležitou součástí aktivit COCOMu bylo ustanovení tzv. COCOM seznamů technologií a produktů, které byly kontrolovány, monitorovány a na něž se vztahovalo embargo. První seznam munice obsahoval všechny vojenské předměty, druhý seznam atomové energie obsahoval zdroje štěpných materiálů pro jaderné reaktory a jejich díly a třetí průmyslový seznam obsahoval položky jako motory, letecké kontrolní vybavení, počítače apod.

Po rozpadu Sovětského bloku se omezení vztahovalo pouze na podej výpočetní a telekomunikační techniky do zemí, které tvořily východní blok. V březnu roku 1994 byl COCOM formálně zrušen, některé exportní kontroly však zůstaly nadále zachovány. Jednalo se například o kontroly rozhlasové a šifrovací technologie.

Ve Spojených státech bylo dodržování zásad COCOM realizováno prostřednictvím zákona The Arms Export Control Act (Zákon o kontrole vývozu zbraní), který je dodnes platný a umožňuje prezidentovi USA kontrolu vývozu obranných prostředků.

Nicméně po rozpadu SSSR se objevily nové hrozby (např. terorismus) a vznikla opět potřeba vývozního omezení. V prosinci 1995 vzniklo tzv. Wassenaarské ujednání (WA) o vývozních kontrolách konvenčních zbraní, zboží a technologií dvojího využití, které nahradilo některé funkce COCOM. Členem tohoto sdružení států je i Ruská federace.

Podobně jako COCOM má WA kontrolní seznamy obsahující vojenské materiály a zboží dvojího užití. Primárním cílem WA je mezinárodní výměna informací o mezinárodním obchodu se strategickým zbožím, posilování transparentnosti a předcházení destabilizujícímu hromadění konvenčních zbraní.

Tento výrok hodnotíme jako zavádějící. Je sice pravdou, že COCOM byl pouze formálně zrušen v roce 1994 a některé vývozní kontroly dodnes platí, jedná se však pouze o kontrolu vývozu, nikoliv o zákaz vývozu.

Vladimir Putin

Připomenu, že během politických konzultací při spojení NSR a NDR na, mírně řečeno, expertní, ale vysoké úrovni, představitelé zdaleka ne všech zemí, které jsou a byly tehdy spojenci Německa, podpořily samotnou myšlenku spojení. Naše země však oproti tomu jednoznačně podpořila upřímnou, neudržitelnou touhu k národní jednotě.
Nepravda

Spojení Spolkové republiky Německo a Německé demokratické republiky, tedy tzv. znovusjednocení Německa, byl proces, který byl dokončen 3. října 1990. V této době ještě existoval Sovětský svaz a protože Rusko bylo jednou ze svazových republik, nemělo samostatnou zahraniční politiku – budeme se proto zabývat pozicí Sovětského svazu.

Výrok Vladimíra Putina je hodnocen jako nepravdivý. Myšlenku znovusjednocení Německa podporovaly jen Spojené státy americké. Další země byly v této otázce rezervované nebo přímo proti a řadil se k nim také Sovětský svaz. Michail Gorbačov se uvolil k podepsání mírové dohody s Německem, která měla umožnit znovusjednocení Německa, až po dlouhém přesvědčování a nabídce finanční pomoci.

Dva týdny po pádu Berlínské zdi představil (ang.) tehdejší západoněmecký kancléř Helmut Kohl svůj 10bodový plán na znovusjednocení Německa. Prvním krokem měla být bližší spolupráce mezi Západním a Východním Německem. Dále mělo následovat vytvoření konfederace, která měla podle Kohlova plánu vyústit v utvoření federace a tedy sjednocení.

Nicméně Německo se nemohlo sjednotit bez souhlasu spojenců – tedy Spojených států, Velké Británie, Francie a Sovětského svazu. Po 2. světové válce totiž nebyla s Němci podepsána mírová dohoda a jak Západní, tak Východní Německo bylo stále pod částečnou vojenskou okupací a nemělo tak úplnou státní suverenitu.

Německá snaha o znovusjednocení se u evropských spojenců nesetkala s nadšením. Margaret Thatcher, tehdejší britská premiérka, byla proti (ang.) případnému sjednocení již před pádem Berlínské zdi a svůj názor nezměnila ani při pozdějším vyjednávání (avšak po čase se rozhodla jednání nehatit). Stejnou pozici zastával také francouzský prezident Francois Mitterand. Obě země se případného sjednocení obávaly kvůli německé minulosti a nebyly v tomto jediné – německého znovusjednocení se hrozilo také například Polsko (ang., str. 13) nebo Izrael. Tehdejší izraelský premiér Jicchak Šamir dokonce vyjádřil obavu (ang.), že sjednocené a silné Německo by se znovu pokusilo vyhladit Židy. Členové Evropského společenství jako Itálie nebo Nizozemí byli k otázce německého sjednocení rezervovaní (ang.).

Naopak podepsání mírové dohody a umožnění Německu se sjednotit prosazovaly Spojené státy (ang.), které také jednání týkající se Německa vedly. Američané (ang.) se na rozdíl od svých evropských protějšků neobávali německého expanzionismu, jejich jedinou starostí bylo, aby Německo zůstalo členem NATO.

Tehdejší vůdce Sovětského svazu Michail Gorbačov se znovusjednocení Německa usilovně bránil (ang.). Měl k tomu ostatně řadu důvodů: Sověti by ve Východním Německu naprosto ztratili vliv a museli by se vojensky stáhnout z tohoto prostoru. Při vyjednávání o mírové smlouvě se navíc počítalo s tím, že by se sjednocené Německo přidalo k NATO. Podle tehdejších vyjednavačů Sověti údajně uvažovali také o vojenské intervenci (ang.) do NDR. Díky obratné diplomacii (ang.) a nabídce štědré finanční pomoci se nakonec americkým a německým vyjednavačům v čele s Helmutem Kohlem podařilo vymínit si Gorbačovův souhlas (ang.).

Vladimir Putin

Znáte poslední sociologické průzkumy, které se uskutečnily v Rusku v posledních dnech: okolo 95 procent občanů předpokládá, že Rusko musí bránit zájmy Rusů a představitelů jiných národností, žijících na Krymu. 95 procent. A více než 83 procenta předpokládají, že Rusko to musí dělat, dokonce jestli taková pozice zhorší naše vztahy s některými státy. 86 procent občanů naší země je přesvědčeno, že je Krym dosud ruským územím, ruskou zemí. A téměř, to je velmi důležité číslo, absolutně koreluje s tím, co bylo na referendu, téměř 92 procenta vystupují za připojení Krymu k Rusku.
Pravda

Dle výzkumu zveřejněného ruskou tiskovou agenturou ITAR-TASS (ang), který byl proveden mezi 14. a 16. březnem 2014 společně agenturami Všeruského centra pro výzkum veřejného mínění (All-Russia Public Opinion Research Center) a Všeruské nadace veřejného mínění (All-Russian Public Opinion Foundation), se 94 % Rusů vyslovilo pro ochranu práv etnických Rusů a dalších národností žijících na Krymu a 83 % respondentů souhlasilo s ochranou těchto práv i v případě, že by to vedlo ke zhoršení vztahů s jinými státy. Zároveň 91 % respondentů podpořilo připojení Krymu k Ruské federaci a 86 % jich souhlasilo s výrokem: "Krym je Rusko".

Jednalo se o telefonický průzkum se vzorkem 48 590 obyvatel Ruska, z každého regionu bylo dotázáno mezi 300 a 1 000 respondenty.

Abychom mohli měřit návštěvnost webu, potřebujeme Váš souhlas se zpracováním osobních údajů prostřednictvím cookies. Více o zpracování osobních údajů