Korupce, minulost a církve

Ministr kultury Herman s poslancem Filipem nám tentokrát připravili nelehkou zkoušku. Uvodní část jejich debaty se týkala míry korupce v České republice. Druhá třetina jejich souboje se totiž nesla v duchu česko-německých vztahů dnes a dříve, hodnotily se i poválečné dohody a odsun Němců. Třetí část pak patřila neméně závažnému tématu, a to církevním restitucím. I tam pánové podnikli historický exkurz, tentokrát do dob Josefa II. K ruce jsme si museli vzít expertní stanoviska, nález Ústavního soudu, odbornou historickou literaturu i sčítání lidu z roku 1950. Vy si naštěstí výsledky naší práce můžete přehledně přečíst v naší analýze.

Ověřili jsme

Otázky Václava Moravce ze dne 29. ledna 2017 (moderátor Václav Moravec, záznam)

Řečníci s počty výroků dle hodnocení

Vojtěch Filip

0

Daniel Herman

0
0

Výroky

Vojtěch Filip KSČM
Daniel Herman KDU-ČSL
Pravda 16 výroků
Nepravda 4 výroky
Zavádějící 4 výroky
Neověřitelné 2 výroky

Vojtěch Filip

Ta zpráva (Transparency international - pozn. Demagog.cz) je o tom, že si některé skupiny lidí přivlastňují nebo prolobovávají zákony, podle kterých čerpají prostředky ze státního rozpočtu a o tom to je.
Pravda

Mezinárodní nevládní organizace Transparency Internatonal (TI) každoročně od roku 1995 zveřejňuje tzv. Index vnímání korupce (Corruption Perceptions Index, CPI), kde řadí země dle vnímání korupce ve veřejném sektoru na stupnici 0-100. Čím je číslo vyšší, tím je trend pozitivnější. Ze sta možných získala ČR za rok 2016 55 bodů a sdílí 47. příčku žebříčku s Kyprem a Maltou. Znamená to propad o deset příček, za rok 2015 ČR obsadila 37. příčku s 56 body a oproti předchozímu výsledku si polepšila o 16 příček.

Na svém českém webu pak česká pobočka TI vysvětluje příčiny propadu České republiky v žebříčku, které rozdělila do tří okruhů. První se týká snah o privatizaci veřejného zájmu. To znamená, že se zájem vlivových skupin přesunul od jednotlivých korupčních činů, které jsou nelegální, ke snahám o přenastavení podmínek, které zvýhodní danou skupinu. Děje se tak přitom legální cestou, přijímáním zákonů.

Druhý okruh se týká legislativního tápání, tedy že nedochází k příjímání kvalitních protikorupčních norem. TI uvádí hned několik příkladů: stále ještě nebyl příjat například zákon rozšiřující pravomoci Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ) nebo zákon o whistleblowingu. Za nedostatečně kvalitní pak TI považuje například zákon o střetu zájmů nebo zákon o financování politických stran.

Třetí okruh, který vedl k propadu České republiky v CIP se týká určité neschopnosti soudů dořešit některé kauzy.

Výrok tak, jak byl řečen, je nicméně pravdivý. Přestože Transparency International identifikoval vícero problémů, které se podílí na propadu, účelová změna legislativy je tím prvním zmíněným a poslanec Filip ani nevymezuje výrok tak, že by šlo o jediné téma této zprávy.

Vojtěch Filip

Rekonstrukce státu je velmi netransparentní projekt, který si zavazoval před volbami 2013 poslance. My jsme to odmítli, protože tam bylo jen heslo, nic víc.
Nepravda

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť jednak není pravdou, že by KSČM odmítla Rekonstrukci státu. Dvě třetiny současných poslanců komunistů se naopak zavázalo k podpoře zákonů, které projekt hájí. Sám Filip krátce před volbami 2013 uvedl, že KSČM je s projektem srozuměna a vítá jej.

Dále není pravdou, že by legislativní návrhy byla pouhá hesla, některé jsou popsány poměrně podrobně, některá úsporněji. Míra transparentnosti je spíše hodnotící záležitost, nicméně projekt na svém webu vede transparentní účet, má zveřejněny participující organizace, zveřejňuje seznam dárců. Pro úplnost dodáváme ovšem i kritiku, která se na projekt snáší.

Rekonstrukce státu je projekt, který zahájil činnost v březnu 2013 a jeho cílem se stalo prosadit do konce funkčního období 9 zákonů, které mají zlepšit fungování státní správy a politických stran. V projektu je zapojeno 18 nevládních organizací a již při jeho vzniku ho podpořilo 22 poslanců a senátorů z různých politických stran, kteří podepsali Prohlášení o podpoře Rekonstukce státu. Jedním z nich byl i poslanec KSČM Vladimír Koníček. Když v červnu 2013 padla vláda Petra Nečase, obrátil projekt svou pozornost na kandidáty do PS PČR, kteří se účastnili předčasných parlamentních voleb na podzim 2013. Cílem získání podpory kandidátů je to, aby později jako poslanci prosazovali zmíněných 9 zákonů vytyčených Rekonstrukcí státu.

Faktem je, že 67 % ze současných zákonodárců z KSČM písemně zavázalo hlasovat pro 6 a více zákonů s konkrétními parametry v Prohlášení o podpoře Rekonstrukce státu. Bližší pohled na hlasování poslanců KSČM vypovídá spíše o jejich odmítavému postoji k tomuto projektu: ze 33 poslanců KSČM jich 22 (tj. všichni, kdo ho podepsali) minimálně 1x porušilo Prohlášení o podpoře - hlasovali v neprospěch protikorupčních opatření a 11 se jich k podpoře vůbec nezavázalo.

Samotný předseda strany Vojtěch Filip k iniciativě 1. října 2013 (tedy krátce před volbami uvedl):

" Z tohoto pohledu je KSČM s touto iniciativou srozuměna a vítá Rekonstrukci státu jako projekt, který může KSČM pomoci prosadit opatření, jejímž cílem bylo snížit korupční prostředí v České republice, a která byla především pravicovými poslanci dlouhodobě v Poslanecké sněmovně PČR odmítána."

Není dále pravdou, že by bylo 9 vytyčených zákonů, o jejichž přijetí Rekonstrukce státu usiluje, prezentováno pouze heslovitě. U těchto devíti zákonů je popsáno, jaká opatření a proč je potřeba podle autorů přijmout, jaké návrhy se v Parlamentu objevily a jak o nich kteří poslanci hlasovaĺi. Některé jsou podrobněji rozepsány, jiné jsou skutečně úsporné.

Zdroj: Web Rekonstrukce státu.

Např. zákon obsahující majetková přiznání je popsán u Rekonstrukce státu v podstatě srovnatelně s volebním programem KSČM.

Srovnání KSČM a Rekonstrukce státu.

Filip také mluvil o míře transparentnosti. Kdo konkrétně projekt řídí je popsáno na jeho webu. Garanty projektu jsou zástupci pěti organizací: Oldřich Kužílek (Otevřená společnost), Pavel Franc (Frank Bold), Martin Kameník (o.s. Oživení), Jiří Skuhrovec (Centrum aplikované ekonomie) a Tomáš Trenkler (Naši politici). Jednotlivé organizace, které jsou v projektu zapojené, se podílí dle svého zaměření na práci odborných skupin, kampaních nebo monitoringu činnosti politiků.

Projekt také informuje o svém financování. Dary přichází na transparentní účet Rekonstrukce státu. Projekt uvádí, že není financován žádnou politickou stranou ani žádným představitelem některé politické strany. Finanční prostředky získává z grantů a darů od soukromých dárců. Web nabízí přehled nejvýznamnějších donorů. Rekonstrukce státu také několikrát čelila různým nařčením.

Nejprve na jaře 2015, a to od některých politiků z vládních stran KDU-ČSL a ČSSD. Jádrem kauzy bylo nařčení, že Andrej Babiš posílal přímo z jednání koaliční rady zabývající se návrhem zákona o registru smluv SMS zprávy Pavlu Francovi, jednomu z garantů Rekonstrukce státu. Ten informace z jednání zveřejnil ještě v jeho průběhu na Facebooku. Kritici tak došli k názoru, že Rekonstrukce státu informovala dle not Andreje Babiše a chovala se tak jako jeho PR agentura. Poslanec Chvojka (ČSSD) také uvedl, že Rekonstrukce státu Andreje Babiše neustále chválí.

Krátce po této kauze oznámila nevládní organizace Transparency International (TI), že z projektu Rekonstrukce státu vystupuje. Ačkoliv TI ve svém tiskovém prohlášení projekt nekritizuje, došel například web hlídacípes.org k závěru, že se tak stálo právě pod vlivem kauzy. Že TI opustila projekt Rekonstrukce státu i kvůli jeho věrohodnosti naznačil ředitel české pobočky TI David Ondráčka v rozhovoru pro server Echo24.cz, zároveň však dodal, že ukončení spolupráce nebylo přímou reakcí na kritická slova politiků z řad ČSSD a KDU-ČSL.

V červnu 2015 se Rekonstrukce státu bránila kritice, že firma Andreje Babiše, ministra financí a místopředsedy vlády, financuje projekt prostřednictvím Fondu Otakara Motejla, který podporuje neziskovou organizaci Frank Bold. Ve svém tiskovém prohlášení Rekonstrukce státu toto nařčení vyvrací.

Otázku míry (ne)transparentnosti Rekonstrukce státu lze jen těžko zodpovědět, jedná se spíše o hodnocení. Dojem netransparentnosti může vzbuzovat například fakt, že jedním z donorů projektu je také společnost Student Agency podnikatele Radima Jančury, který se, jak je zřejmé z videa " Radim Jančura hovoří o Andreji Babišovi" z října 2013 nebrání označení "podporovatel hnutí ANO". Jančura pak, poté co Babiše čím díl častěji kritizoval, v dubnu 2016 řekl médiím, že se nechal vymazat ze seznamu podporovatelů hnutí ANO vymazat.

Daniel Herman

Já jsem hlasoval pro ten zákon (o střetu zájmů - pozn. Demagog.cz). Jak poprvé, tak podruhé.
Pravda

O novele o střetu zájmů se v Poslanecké sněmovně hlasovalo celkem třikrát. Nejprve 14. září 2016 ve 3. čtení, kdy byla schválena. Senát 19. října 2016 vrátil novelu s pozměňovacími návrhy zpět do Poslanecké sněmovny. PS tuto podobu přijala. Následně však zákon vetoval prezident, který byl 11. ledna 2017 přehlasován Sněmovnou.

Daniel Herman hlasoval pro tento zákon celkem dvakrát. Ze schůze konané 14. září 2016 byl omluven a hlasování se tedy neúčastnil. Po vrácení Senátem hlasoval pro na 53. schůzi. Rovněž po vetu prezidenta hlasoval 11.ledna 2017 pro tento zákon.

Vojtěch Filip

Já jsem nehlasoval pro občanský zákoník. Měl jsem výhrady, že nový občanský zákoník vytváří prostředí, které je velmi netransparentní.
Zavádějící

V červnu 2011 proběhlo první čtení vládního návrhu občanského zákoníku. Vojtěch Filip zde vystoupil s krátkým příspěvkem. Uvedl:

"Vážená paní předsedající, členové vlády, dámy a pánové, já bych opravdu klidně bez ideologického trička diskutoval na téma občanský zákoník, ale to by to úvodní slovo a slovo zpravodaje nemohlo být ideologické. Protože my jsme tu neslyšeli nic jiného než ideologické zdůvodnění novely. Po 50 letech nikdo nezpochybňuje, že je potřeba rekodifikace. Nikdo to nezpochybnil, ale prosím vás, jestli ministr spravedlnosti řekne, že není jiná cesta, tak i Švejk měl dvě."

Během rozpravy v 2. čtení návrhu a ani během jednání ústavně-právního výboru Poslanecké sněmovny, který tento důležitý zákon projednával, nevystoupil Filip ani jednou.

Při třetím čtení v listopadu se přihlásil Vojtěch Filip s návrhem k opakování druhého čtení, jelikož dle něj na expertních poradách nebyl zákon dostatečně projednán. Dle jeho slov vzhledem k důležitosti tohoto zákona a předpokladu, že bude platit desítky let, mu opakování druhého čtení neuškodí. Sám také uvedl, že je připraven chodit na expertní jednání, což do té doby nečinil.

"A já slibuji, že pokud to opakované druhé čtení bude, na expertní porady budu chodit. Ale já jsem opravdu nepočítal, že ústavněprávní výbor nařídí expertní porady už od července a srpna. Já jsem měl svůj program a kontrolní výbor také nezahálel."

Jelikož návrh na vrácení do 2. čtení neprošel, hlasoval Vojtěch Filip stejně jako všichni poslanci KSČM proti občanskému zákoníku.

K transparentnosti prostředí, které zákon vytváří, se za celou dobu projednávání návrhu Filip nevyjádřil. Stejně tak to od něj nezaznělo během jednání výboru, těch se totiž neúčastnil.

KSČM se v roce 2012 i po volbách v roce 2013 snažila odsunout účinnost tohoto zákona, zdůvodňovala to však především rozsáhlostí celého zákona. V prodloužené tzv. legisvakanční lhůtě by si tak mohly dotčené subjekty (soudci, advokáti, notáři atp.) lépe a podrobněji zákon nastudovat. Zdůvodnění však (poměrně pochopitelně) směřuje k pouhé rozsáhlosti zákona, k transparentnosti či přehlednosti prostředí, které měl vytvořit, nepadly ze strany KSČM žádné výtky.

Vojtěch Filip

Nevím jak ministr Herman, ale já jsem pro ten zákon (o střetu zájmů - pozn. Demagog.cz) hlasoval nejméně třikrát. Ve 3. čtení, po vrácení Senátem a po prezidentenském vetu.
Pravda

O novele o střetu zájmů se v Poslanecké sněmovně hlasovalo celkem třikrát. Nejprve 14. září 2016 ve 3. čtení, kdy byla schválena. Senát 19. října 2016 vrátil novelu s pozměňovacími návrhy zpět do Poslanecké sněmovny. PS tuto podobu přijala. Následně však zákon vetoval prezident, který byl 11. ledna 2017 přehlasován Sněmovnou.

Vojtěch Filip hlasoval pro ve 3. čtení (14. září 2016), po vrácení Senátem (29. listopadu 2016) i po prezidentském vetu (11. ledna 2017). Tedy skutečně nejméně (alespoň) třikrát.

Vojtěch Filip

My jsme se řídili tím, že je lepší mít aspoň něco (myšlena je novela zák. o střetu zájmů - pozn. Demagog.cz), když byl parlamentem odmítnut náš návrh (KSČM) o majetkových přiznáních, který skutečně řešil tyto poměry.
Zavádějící

Vojtěch Filip mluví o tom, že poslanci KSČM zvedli ruku pro vládní návrh zákona o střetu zájmu z toho důvodu, že Poslanecká sněmovna zamítla komunistický návrh zákona o majetkových přiznáních. Je sice pravdou, že v únoru 2016 návrh KSČM byl zamítnut, nicméně v červenci 2016 byl přijat návrh vládní (i s podporou KSČM), který prokazování původu příjmů a majetku zavádí. Teprve po něm, když už byl schválen, hlasovali komunisté o návrhu o střetu zájmů.

Filip ve svém vyjádření reaguje na situaci, kdy Babiš má vyhovět liteře zákona o střetu zájmů tím, že převede holding Agrofert do svěřenského fondu. To Filip kritizuje. Komunistický návrh, kterým se ovšem zašťituje a který používá jako argument pro to, že kritizovaný zákon podpořil, by tuto situaci nijak neřešil.

Návrh zákona o majetkovém přiznání navrhovaný poslanci KSČM se stejně jako novela zákona o střetu zájmů zabývá podáním přiznání o majetku, oproti novele zákona o střetu zájmů se ale zabývá daleko širší problematikou. Novela zákona o střetu zájmů však kromě toho podrobně upravuje neslučitelnost určitých činností s funkcemi veřejných funkcionářů, touto oblastí se návrh zákona o majetkovém přiznání vůbec nezabývá. Zároveň již v době hlasování o schválení novely zákona o střetu zájmů platil zákon o prokázání původu majetku, který umožňuje správci daně vyzvat poplatníka k prohlášení o majetku, takové prohlášení stanovuje stejnou výši majetku jako návrh zákona poslanců KSČM.

Návrh (.pdf) zákona o majetkovém přiznání, který předložili poslanci KSČM (včetně poslance Filipa), se zabývá otázkou přihlášení a přiznání majetku. Povinně by měly přiznávat majetek fyzické osoby, které mají bydliště v České republice nebo se v České republice obvykle zdržují alespoň polovinu roku a které vlastní majetek nad 10 milionů Kč, dále také právnické osoby zabývající se podnikatelskou činností na území České republiky vlastnící majetek nad 30 milionů Kč. Návrh dále obsahuje výčet věcí osvobozených od přiznávání, postupy při přiznávání majetku a sankci za nepřiznání majetku, která může činit ve formě pokuty až 1 milion Kč.

Co se týče přiznávání majetku, v porovnání s novelou zákona o střetu zájmů se návrh zákona o majetkovém přiznání týká všech fyzických a právnických osob, které disponují majetkem v určité výši. Novela zákona o střetu zájmů v porovnání s ním zavádí povinnost podávat oznámení o majetku pouze pro veřejné funkcionáře. V tomto ohledu tak má poslanec Filip pravdu, návrh zákona o majetkovém přiznání se zabývá širší problematikou než novela zákona o střetu zájmů.

Oproti návrhu zákona o majetkovém přiznání však novela zákona o střetu zájmů řeší postavení veřejných funkcionářů a stanovuje limity jejich majetkové účasti ve vydavatelích periodického tisku či obchodních společnostech. Vzhledem k tomu, že se debata vedla o poměrech členů vlády, konkrétně ministra Babiše, návrh zákona o majetkovém přiznání by oproti novele zákona o střetu zájmů situaci ministra Babiše nijak neřešil, pouze by mu v případě výše majetku nad 10 milionů Kč stanovil povinnost podat majetkové přiznání.

Pokud jde podle slov poslance Filipa o přiznávání majetku, nemuseli by poslanci KSČM pro novelu zákona o střetu zájmů hlasovat, neboť již v té době platil zákon o prokazování původu majetku, který umožňuje správci daně vyzvat poplatníka k prokázání vzniku a původu příjmů, pokud má o nárůstu jmění důvodné pochybnosti nebo pokud rozdíl mezi příjmy a nárůstem jmění přesahuje 5 milionů Kč. Pokud poplatník neprokáže vznik a původ příjmů, může jej správce daně vyzvat k podání prohlášení o majetku. Stejně tak může učinit, pokud dojde po předběžném posouzení k závěru, že souhrnná hodnota majetku poplatníka přesahuje 10 milionů Kč, což odpovídá návrhu poslanců KSČM.

Vojtěch Filip

Kvůli jednomu člověku se měnil lustrační zákon.
Pravda

Člověkem zmíněným poslancem Filipem je ministr financí Babiš, který je veden v evidenci Státní bezpečnosti jako spolupracovník. Změna lustračního zákona reagovala na tuto situaci a konkrétně vymezila orgány, na které se lustrační zákon vztahuje, přičemž ministerstva mezi tyto orgány nezařadila. Vzhledem k výjimečnému postavení Andreje Babiše a okolnostem schválení zákona hodnotíme výrok jako pravdivý.

Osobou, kterou má poslanec Filip na mysli, je ministr financí Babiš, který byl do roku 2014 evidován ve svazcích Státní bezpečnosti jako její tajný spolupracovník. V červnu 2014 bratislavský okresní soud shledal tuto evidenci jako neoprávněnou, tento názor sdílí i bratislavský krajský soud, který rozhodnutí okresního soudu potvrdil, to však nic nemění na tom, že je Andrej Babiš stále veden v evidenci Státní bezpečnosti jako spolupracovník.

Po jmenování Andreje Babiše ministrem financí 29. ledna 2014 vyvstala otázka, zda-li funkce ministra naplňuje charakteristiky orgánu státní správy uvedené v lustračním zákoně. Jedna z podmínek výkonu funkce v orgánech státní správy totiž je, aby osoba vykonávající funkci v orgánech státní správy nebyla evidována v materiálech Státní bezpečnosti jako spolupracovník Státní bezpečnosti. Pokud by ministerstvo bylo orgánem státní správy podle tehdejšího znění lustračního zákona, ministr Babiš by mohl dostat pozitivní lustrační osvědčení a tím pádem by nemohl vykonávat funkci ministra.

Vzhledem k této možnosti koaliční poslanci začlenili novelu lustračního zákona do návrhu zákona, který měnil některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o státní službě. Hlavní novinkou oproti předchozímu stavu bylo konkrétní vymezení orgánů státní správy, jejichž funkce mohou být vykonávány pouze osobami, které splní podmínky lustračního zákona, přičemž ministerstva do výčtu zahrnuta nebyla. Opozice se proti tomuto vymezení ohradila a navrhla v pozměňovacích návrzích poslanců Bendy a Plíška (.pdf, str. 14-15) ministerstva do výčtu začlenit, avšak ani v jednompřípadě neuspěla.

Výjimečné postavení ministra Babiše tedy bylo opravdu důvodem změny lustračního zákona, neboť by při zachování dosavadního znění mohlo bývalo dojít k situaci, kdy by nemohl vykonávat funkci ministra. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Vojtěch Filip

My (Poslanecká sněmovna - pozn. Demagog.cz) jsme dokázali přijmout novelu ústavy o NKÚ, jeho postavení a Senát ji zbořil.
Pravda

Výrok je hodnocen jako pravdivý, protože Poslanecká sněmovna návrh zákona o Nejvyšším kontrolním úřadu skutečně přijala, Senát ji naopak svým hlasováním zamítl a to z důvodu nesplnění podmínek jím stanovených.

Návrh zákona, který by měnil ústavu, měl Nejvyššímu kontrolnímu úřadu rozšířit pravomoci, kdy by NKÚ mohl kontrolovat hospodaření s veřejnými prostředky, resp. měl získat pravomoci kontrolovat obce, kraje či právnické osoby s podílem státu.

V souvislosti s tímto je potřeba zmínit i prováděcí předpis nebo také doprovodný zákon, který v tomto případě provádí zmíněné rozšíření pravomocí na úrovni zákona. Zde se jedná o zákon o Nejvyšším kontrolním úřadu.

Senát dne 26.5.2016 hlasováním zamítl návrh ústavního zákona, který mu byl předložen 26.5.2014 a stejně tak usnesením zamítl návrh novely prováděcího zákona o NKÚ. Ze stenoprotokolu z projednávání zákona o NKÚ po vrácení poslanecké sněmovně vyplývá, že důvody pro zamítnutí, respektive podmínky pro přijetí ústavního zákona byly podle Miloše Vystrčila, který byl senátem jmenován, aby rozhodnutí senátu odůvodnil, dvě. A sice:

"Ta první byla, aby znal obsah doprovodného zákona, což se stalo tím, že ten doprovodný zákon do Senátu, byť s velkým zpožděním, doputoval. A ta druhá byla naplnění slibu vlády, který je dokonce obsažen i v programovém prohlášení vlády, a to je, že současně - a to slovo současně je tam napsáno - s návrhem rozšíření pravomocí NKÚ bude předložen návrh na snížení, resp. zjednodušení systému kontrol samospráv. Toto se nestalo, a tudíž Senát pouze dodržel slovo - opakuji, pouze dodržel slovo -, a proto neodsouhlasil ústavní návrh zákona...."
Senát tedy dal ke schválení ústavního zákona dvě podmínky. Kvůli tomu, že návrh prováděcího zákona nebyl předložen, trvalo senátu rozhodnutí přesně 2 roky a kvůli tomu, že prováděcí zákon neobsahoval to, co podle programového prohlášení vlády (bod 3.1.) obsahovat měl, byl ústavní zákon zamítnut. V návaznosti na to bylo potvrzeno i senátní veto o prováděcím zákonu o NKÚ, protože jak říká Miloš Vystrčil - "nemá v tomto okamžiku smysl hlasovat pro doprovodný zákon, protože ten doprovodný zákon bez schválení ústavního zákona by nebyl aplikovatelný a dostali bychom se do patové situace."
Na základě výše uvedeného odůvodnění a tedy toho, že jsou pravdivě popisovány skutečnosti o přijetí, respektive zamítnutí ústavní novely, je výrok hodnocen jako pravdivý.

Vojtěch Filip

Dovolím si opravit veřejnoprávní televizi. Nejde o návrh Jiřího Zimoly (k círk. restitucím - pozn. Demagog.cz) a sociální demokracie. Jde o návrh toho, kdo má legitimitu předložit návrh zákona a to je Jihočeský kraj. Tedy zastupitelstvo Jihočeského kraje.
Pravda

Vojtěch Filip má pravdu v tom, že zákonodárnou iniciativu má zastupitelstvo kraje, to je přesto zastupováno hejtmanem Jiřím Zimolou.

Zastupitelstvo Jihočeského kraje 19. května 2016 schválilo iniciativu podání návrhu změny zákona č. 428/2012 Sb. o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (.pdf, str. 4) a uložilo hejtmanu Zimolovi podat za zastupitelstvo návrh. Pravomoc zastupitelstva pramení z čl. 41 Ústavy.

Jihočeský kraj navrhl (.doc, str. 6) zdanění finančních náhrad, které dostávají církve za majetek nevydaný v církevních restitucích. Pro návrh na úrovni kraje hlasovalo 31 ze 48 přítomných zastupitelů, z toho 18 z ČSSD a 13 z KSČM (zip. č. hl.20160519-11-13861). Dodejme, že hovoříme o uplynulém volebním období, kdy zastupitelstvo i Radu ovládla koalice těchto dvou stran.

Návrh zákona je aktuálně v 1. čtení, na pořad jednání 54. schůze se dostane po 31. lednu 2017.

Vojtěch Filip

Váš předseda Pavel Bělobrádek to uznal v jednom televizním pořadu (že círk. restituce jsou darem státu církvím - pozn. Demagog.cz).
Nepravda

Předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádek debatoval s Vojtěchem Filipem o církevních restitucí 6. června 2016 v pořadu Partie na TV Prima. Z přepisu diskuse jasně vyplývá, že podle Pavla Bělobrádka církevní restituce darem nejsou.

Vojtěch FILIP, místopředseda PS, předseda strany /KSČM/

--------------------

Protože to nejsou restituce. To je dar státu církvím za to, že budou souhlasit s odlukou církví od státu. To je poměrně jednoduché. Druhý důvod je a každé, každý dar je zdaňován, to je evidentní, ať už jde o darování mezi občany...

....

Pavel BĚLOBRÁDEK, vicepremiér, předseda strany /KDU-ČSL/

--------------------

Tak s jediným, s čím souhlasím s panem předsedou, je, že se nejedná o restituce. To s ním souhlasím, tomu se tak říká, ale v podstatě to restituce nejsou. Dar to samozřejmě není.

Pavel Bělobrádek se k církevním restitucím podobně vyjádřil i v roce 2013 v online diskusi se čtenáři iHned.

Není dohledatelný žádný televizní pořad, v němž by předseda KDU-ČSL pojmenoval tzv. církevní restituce jako "dar církvím". Naopak ve svých mediálních vystoupeních opakuje, že se o žádný dar nejedná a že jde o nápravu křivd.

Vojtěch Filip

Jsou tam církve (v zákonu o majetkovém vyrovnání s církvemi - pozn. Demagog.cz), které do roku ´89 ani neexistovaly.
Zavádějící

Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi definuje finanční náhrady pro celkem 17 církví a náboženských společností. Z nich jedna, Luterská evangelická církev a.v. v České republice, se v roce 1995 zaregistrovala jako samostatná církev. Do té doby bylo součástí velké luteránské církve sdružující několik evangelických uskupení, Slezské církve evangelické augsburského vyznání v Československu.

Kontroverze se točí rovněž kolem Apoštolské církve, která vyrovnání původně dokonce odmítala (pdf., str. 67). Ta potvrzení své existence získala až v roce 1989. Do té doby vytvářela aktivity v ilegalitě pod hlavičkou zaregistrované Jednoty českobratrské a průběžně až do devadesátých let usilovala o vlastní registraci.

Ani v jednom z těchto případů nejde o církve, které by před rokem 1989 neexistovaly. I ostatní církve prošly po Sametové revoluci transformacemi (např. Rada židovských náboženských obcí se změnila na Federaci židovských obcí v České republice), vyvozovat tedy ze samotného roku registrace církve i její nárok na vyrovnání se státem je zavádějící.

Vojtěch Filip

Neudělali jsme nejméně ten krok, který udělalo Polsko. Když byla dohoda 4+2, tzn. 4 vítězné velmoci druhé světové války a slučující se německé státy, tak Polsko požádalo o to, že součástí vyjednávání musí být stabilizace jejich hranic. A podívejte se na text česko-německé deklarace, pořád je tam místo „státní hranice“ „stávající hranice.“ A to jsme vyčítali nejen my jako komunisté.
Zavádějící

Vzhledem k neexistenci problematických otázek v oblasti česko-německých hranic, je zavádějící tvrdit, že tehdejší ČSFR se měla chovat při jednání o sjednocení Německa (1990) jako tehdejší Polská demokratická republika, pro které bylo mezinárodní zajištění a potvrzení své západní hranice zcela zásadní. Samotné jednání 2+4 (Obě německé republiky čtyři vítězné mocnosti druhé světové války) muselo probíhat v tomto formátu, protože spojením Německých republik a jejich sjednocením by došlo k narušení dohod a světového uspořádání po roce 1945, což nemohlo proběhnout legitimně bez souhlasu vítězných mocností jako garantů těchto poválečných dohod.

Jak ukazuje následující mapa, Polsko od 20. let 20. století prošlo zásadními teritoriálními změnami. Asi nejvýznamnější změnou bylo posunutí jeho západní hranice po porážce Německa v roce 1945. Vzhledem k tomu, že tento akt byl Německu vnucen diktátem vítězných mocností, především tehdejšího SSSR, je proto nutné chápat jaký význam mělo pro Polsko přednesení tohoto problému při jednáních 2+4 v roce 1990 a konečné potvrzení západní hranice.

zdroj: wikipedia

Oproti tomu neměla ČSFR k sjednocení SRN žádné podobně významné výhrady. Pro Českou republiku se ukázala ve vztahu k SRN mnohem podstatnější otázka definice odsunu či vyhnání sudetských Němců, což zkomplikovalo přijetí dohody o dobrém sousedství (1992) a vedlo k stagnaci vzájemných vztahů. Narovnání vzájemných vztahů a odblokování sporných bodů zajistila až dohoda na tzv. Česko-německé deklaraci (1997), kde sporná definice byla ponechána stranou s tímto vysvětlením:

Právě proto, že si zůstávají vědomy tragických kapitol svých dějin, jsou rozhodnuty nadále dávat při utváření svých vztahů přednost dorozumění a vzájemné shodě, přičemž každá strana zůstává vázána svým právním řádem a respektuje, že druhá strana má jiný právní názor. Obě strany proto prohlašují, že nebudou zatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti."
V textu deklarace se otázka hranic neřeší. Tato skutečnost byla již vyřešena v předešlé Smlouvě o dobrém sousedství s Německem (1992), kde v článku 2 smlouva praví:

Vzájemně (ČR a Německo - pozn. Demagog.cz) respektují svou svrchovanou rovnost, územní celistvost, neporušitelnost svých hranic, svou politickou nezávislost, jakož i zásadu nevměšováni do vnitřních záležitostí a zásadu zákazu hrozby silou nebo použití sily.

Článek 3 pak uvádí:

(1)Smluvní strany potvrzují mezi nimi existující státní hranice. Potvrzují, že nemají vůči sobě žádné územní nároky a nebudou takové nároky vznášet ani v budoucnu.

Dohoda potvrzuje uznání současné podoby státní hranice s tím, že obě strany se zříkají jakýchkoliv teritoriálních nároků a proklamují snahu o společnou spolupráci " v níž hranice ztratí povahu dělící čáry na základě vzájemného porozumění a odstraňováním hospodářských a sociálních rozdílů." (článek 1)
Samotnému schválení deklarace předcházelo poměrně bouřlivé několikadenní projednávání na půdě parlamentu v únoru 1997. Zde se proti textu deklarace v rozpravě postavili poslanci za KSČM, SPR-RSČ a někteří členové ČSSD. Deklarace byla přijata 131 hlasy pro a 59 proti.

Daniel Herman

Situace Polska a České republiky je jiná. Hranice ČR nikdo nezpochybňoval, to je hranice staletá, dokonce ani v době Hitlera nikdo českou státnost úplně nevygumoval tak, jako se to stalo v Polsku. Polská hranice se posouvala, naše hranice byla vždycky mimo diskuzi, ta byla jasná. Ano, při obsazení v roce ´38 se s hranicí hýbalo, ale to je nulitní, to je akt zlý který porušoval všechny mez. smlouvy. V Polsku šlo o východní Prusko, to je úplně jiná situace.
Pravda

Ministr Herman reaguje ve výroku na vyjádření Vojtěcha Filipa, které srovnává polský a český přístup vůči svým hranicím s Německem, resp. jejich smluvní ošetření. Herman popisuje korektně, že narozdíl od Polska, které získalo po 2. světové válce na úkor tehdejšího Německa území, Československo zůstalo v předmnichovských hranicích. Resp. v hranicích, které mu vytýčila Versailleská smlouva (kromě postoupení Podkarpatské Rusi Sovětskému svazu). Popisuje tak rozdíly korektně, uvádí rovněž výjimku při okleštění hranic, kterou ale popisuje správně co do nulitního aktu. Smluvní otázka hranic s Německem je řešena v předchozím výroku.

Prvně je třeba podotknout, že debata se týkala českoněmeckých vztahů. Tento výrok je proto hodnocen zejména z pohledu hranic Česka a Německa. Pro hodnocení je též relevantní pouze období od roku 1918, kdy vznikl samostatný československý stát („stoletá hranice“).

Právně relevantní vytyčení hranic s Německem pochází z Versailleské mírové smlouvy, podepsané v r. 1919. S určitou mírou tolerance se dá potvrdit, že současné hranice ČR souhlasí s hranicí tehdejší českou částí ČSR. Jedná se tedy o hranici stoletou.

Po většinu doby své existence se první Československá republika ve své české části měla teritoriálními rozpory s Rakouskem (Sudetenland, Deutschböhmen, Böhmenwaldgau, Deutschsüdmähren), Německem (Sudetenland), tak Polskem (Těšínsko). Ve slovenské části to byly územní nároky Maďarska. Ze států, které měly s ČSR hranice, to byl pouze Sovětský svaz a Rumunsko, kdo plně respektoval územní celistvost Československé republiky. (cit. ve VOJÁČEK, Vladislav, et al., České právní dějiny, Plzeň: Aleš Čeněk, 2008, s. 318-322).

Jen pro úplnost, Mnichovská dohoda (a následné vytvoření protektorátu) byla markantní změnou českých hranic. Z pohledu mezinárodního práva veřejného a ústavního práva ČSR je Mnichovská dohoda smlouvou neplatnou od svého počátku (tamtéž, s. 331). Dle norem mezinárodního práva není možné uzavřít smlouvu v neprospěch třetí strany. Stejně tak neplatnost způsobuje nedostatek svobodné vůle státu – ČSR dle smlouvy konala pod výhrůžkou války. Ze strany Německa je neplatnost dána tím, že tento signatář neměl vůli své závazky nikdy dodržet, jak je patrno z historického vývoje v r. 1939. Z důvodů ústavněprávních se jedná o zjevné porušení ústavy. Mnichovský diktát přijala jen vláda a prezident, nikoliv Národní shromáždění, které bylo jediným orgánem, které bylo pro toto pravomocné. Dá se tedy souhlasit s tím, že se jedná o akt nulitní (tamtéž, s. 332).

Diskuze se točila kolem poválečných hranic, v tomto konkrétním výroku šlo o smluvní nastavení mezi ČR a znovusjednoceným Německem. Zde je mu třeba dát za pravdu v tom, že o českých hranicích nebylo dále diskutováno. V průběhu května 1945 byly obnoveny hranice ČSR ke stavu před Mnichovskou dohodu (tamtéž, s. 371) a tak již zůstaly.

Vývoj hranic Polska je odlišný od vývoje českých hranic. Hranice moderního Polska mají původ v r. 1918, kdy byla ustanovena Prozatimní lidová vláda Polské republiky. Na základě Versailleské smlouvy sahaly východní hranice Polska až k městům Tarnopol, Lachva a Vilnius. Na počátku druhé světové války bylo Polsko napadeno Německem a Sovětským svazem a r. 1939 přestalo existovat. Polsko bylo rozděleno na dvě části, a to podél tzv. Curzonovy linie (cit. ve SCHELLE, Karel, Právní dějiny, Plzeň: Aleš Čeněk, 2007, s. 786). Je třeba podotknout, že „Curzonova linie“ poměrně věrně kopíruje současnou východní hranici Polska.

Zde je zároveň třeba dát za souhlas tvrzení, že „polská státnost měla být vygumována“. Zatímco u českého národa byla vytvořena alespoň iluze samostatného státu, tedy Protektorátu Čechy a Morava, u polska zvolili Němci přístup „vygumování státnosti“. Část území byla připojena k Německu, na zbylé části byl vytvořen tzv. Generální gouvernement. Karel Schelle k tomu uvádí: „[generální gouvernement] byl jakousi zemědělskou kolonií Říše, dočasná rezervace polského národa…“ Po válce nedošlo k obnovení původních hranic Polské republiky. Namísto toho byla západní hranice posunuta na západ, a to až k řece Odře. Polsko od Německa též obdržela jižní část Východního Pruska.

Daniel Herman

Země, které byly po 2. světové válce součástí té svobodné části Evropy, tak tu věc řešily optikou politickou, tzn. byl jsi zločinec, kolaboroval jsi s nacisty, byl jsi nacista, byl jsi členem nějaké zločinecké organizace, budeš právem potrestán. Kdežto země, které se staly součástí vlivové zóny sovětského impéria, tak ty to řešily optikou etnickou bez zkoumání viny nebo neviny.
Pravda

Je pravdou, že po skončení 2. světové válce měl proces potrestání kolaborantů a válečných zločinců mnoho podob. Od lynče a živelných trestů domnělých kolaborantu, přes státem organizované procesy s tzv zrádci - ve Francii například známé tzv. "legální čistky (Epuration Legale)", mezinárodními soudy s vrcholnými představitely nacistického režimu (soudy v Norimberku), až po hromadné odsuny/vyhnání německy mluvících obyvatel.

Faktem zůstává, že tyto tresty vůči Němcům a místním kolaborantům probíhaly po celé Evropě, jen ve střední a východní Evropě, kde existovaly významné historické německé menšiny došlo i k trestání německých obyvatel bez ohledu na skutečnou vinu či podporu nacistického režimu formou odsunu/vyhnání.

Velké posuny obyvatelstva proběhly také v Polsku, kterému se více na západ posunuly hranice. Německé obyvatelstvo z Polska bylo odsunuto dále do Německa a z území Sovětského svazu byli do nového Polska přesunuti Poláci, kteří zde do té doby žili.

Obecně lze tedy konstatovat, že země, které se měly zanedlouho ocitnout za tzv. Železnou oponou, přistoupily k vypořádání po 2. světové válce plošněji, podle etnického klíče. Je ovšem třeba dodat, že právě na území těchto zemí žily široké německé menšiny. To se dělo na základě tzv. Postupimské smlouvy. Šlo o výstup z Postupimské konference mezi Spojenými státy, SSSR a Velkou Británií, na jehož zákadě mělo být z Polska, Československa a Maďarska odsunuto německé obyvatelstvo (článek XII).

V případě československých německých antifašistů či odbojářů dle odhadů historiků, tehdejší republika uznala do roku 1946 jen 150 tisicům českých Němců status antifašisty. Odhaduje se, že je to jen přibližně polovina těch, kterým tento status měl náležet (pdf., s.22). Otázkou zůstáva i skutečnost, že přiznání statusu antifašisty a s ním spojených "úlev a lepšího zacházení" bylo pro některé skupiny německých antifašistů nedosažitelné. Jednalo se především o katolické německé občany či Němce nestraníky (tamtéž., s.21). Z tohto počtu se vědomím toho, že se stávají i tak jen občany druhé kategorie rozhodla většina německých antifašistů k "dobrovolnému" odstěhování se. Do roku 1946 odešlo takto v rámci antifašistických transportů 96 176 osob a s tím, že dalších cca 30 tisíc čekalo na potvrzení dokladů k vystěhování.

Daniel Herman

Obě strany říkají, že česko-německé vztahy jsou dnes na nejlepším bodě, co kdy byly, obchodní výměna je obrovská...
Pravda

Česko-německé vztahy hodnotí politici z obou zemí kladně, Německo také představuje našeho nejvýznamnějšího obchodního partnera.

Na nedávné berlínské schůzce českého ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka s jeho německým protějškem Frankem-Walterem Steinmeierem se na dobrém stavu česko-německých vztahů shodli oba aktéři, dokonce za nejlepší v naší novodobé historii je označil v říjnu minulého roku premiér Sobotka. Ze strany Německa chválila vztahy obou zemí kancléřka Merkelová při srpnové návštěvě v Praze. Přestože v superlativech mluvil pouze český předseda vlády, česko-německé vztahy popisují čelní představitelé obou zemí jako dobré a první část výroku považujeme za pravdivou. Spolková republika Německo představuje skutečně nejdůležitějšího obchodního partnera Česka, předloni se vzájemná výměna zboží podílela na celkovém zahraničním obchodu 29,5 %, což je zdaleka nejvíc mezi ostatními českými obchodními partnery (viz graf). V pořadí zemí obchodujících s Německem se s takovýmto objemem Česko umístilo (.pdf, str. 44) na 11. místě, nejvíce si obě země vyměňují automobilové příslušenství. Celkový obrat v roce 2015 se vyšplhal na 75,67 miliard euro, při dnešním kurzu tato částka přesahuje hranici dvou bilionů korun.

Graf znázorňuje podíl obratu zahraničního obchodu s devíti největšími českými obchodními partnery vzhledem k celkovému zahraničního obchodu ČR. Vytvořili jsme jej pomocí aplikace ČSÚ, země uvedeny pod svým kódem (AT – Rakousko, CN –Čína, DE – Německo, FR – Francie, IT – Itálie, NL – Nizozemsko, PL – Polsko, RU – Rusko, SK – Slovensko).

Daniel Herman

Oni se vzdali jakýchkoliv majetkových nároků (sudetští Němci - pozn. Demagog.cz) oprávněně, protože to byl bohužel ten alergický bod, který zatěžoval naše vztahy celá léta, ale k normalizaci dochází.
Pravda

Sudetoněmecké krajanské sdružení (SL) se skutečně vzdalo majetkových nároků (0:30) a diskuze nad otázkou vysídlených Němců byla bezprostředně po válce i v nedávné minulosti značně konfrontační. Dnes se politický diskurz orientuje na přátelské navázání vztahu a řešení otázky. Hermanův (KDU-ČSL) výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Sudetoněmecké krajanské sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, jakožto odnož německé SL, působí v Česku od roku 2009. Oficiálně zaregistrován byl ale až v roce 2015. Ve stejném roce chtěla německá SL vypustit ze svých stanov článek d) (.pdf), kde požaduje navrácení nebo náhradu za konfiskovaný majetek po druhé světové válce. Namísto toho přichází s alternativou v článku c), kde se vymezuje vůči vyvlastňování po celém světě.

Část členů, kteří nesouhlasili s vyjmutím zmíněných bodů, dala změnu stanov k Mnichovskému soudu. Ten jejich snahu zamítl, ale stanovy přesto zrušil. SL v čele s Berndem Posseltem proto návrh na úpravu stanov začátkem roku 2016 podala znova. Tzv. sudetští Němci se tedy skutečně ve většině vzdali majetkových nároků.

Otázka sudetských Němců byla původně zakotvena v Benešových dekretech z roku 1945. Dekret č. 33/1945 Sb., čl.5, který odjímal české nebo slovenské občanství i dekret o konfiskaci majetku 12/1945 Sb. byly hojně diskutovány i v prezidentských volbách roku 2013. Miloš Zeman v té době kriticky vystupoval vůči Karlu Schwarzenbergovi, který se přikláněl k navrácení majetku odsunutým Němcům (2:15) i sudetské otázce obecně.

Naproti tomu německá kancléřka Angela Merkelová odsoudila odsun poměrně jasně. Snahu o navázání diskuze se sudetskými Němci se pokusil Petr Nečas (ODS) už v roce 2013 v Bavorsku.

"Litujeme, že poválečným vyháněním, jakož i nuceným vysídlením sudetských Němců z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd nevinným lidem, a to i s ohledem na kolektivní charakter přisuzování viny. (...) Je ale nadevší pochybnost jasné, že se nemůžeme vrátit do doby před 80 lety. Musíme si přiznat, že můžeme napravit jen velmi málo z toho, co špatného se v dějinách stalo."

Sudetoněmecké dny navštívil v roce 2015 i vicepremiér Pavel Bělobrádek (.pdf)(KDU-ČSL). Je tedy patrné, že existuje snaha o navázání pozitivních vztahů mezi oběma stranami.

Daniel Herman

Sněmy se konají každý rok vždycky na svatodušní svátky. Vedeme o tom diskuzi v rámci KDU, že by možná jela širší delegace.
Neověřitelné

Nepodařilo se nám zjistit, zda se KDU-ČSL plánuje vydat na sudetoněmecký sněm, který se každoročně koná vskutku o letnicích.

Sněmy připadají na svatodušní svátky, sedm týdnů po Velikonocích se konaly v roce 2015 (.pdf), 2016 a budou se konat i letos. O záměru KDU-ČSL vydat se na sněm pořádaný v Augsburgu 3. a 4. června 2017 jsme se bohužel ve veřejných zdrojích nikde nedočetli.

Protože jsme nedokázali zjistit informace k druhé části výroku, řadíme jej k neověřitelným.

Vojtěch Filip

Vy jste tady uvedl (k Hermanovi - pozn. Demagog.cz), že naše hranice se nehýbaly. Copak to nebyl absolutní útok na ČSR, které existovalo 20 let a museli jsme postoupit pohraničí?
Pravda

Vojtěch Filip reaguje na ministra Hermana, který popisoval rozdíl mezi změnou polských a československých hranic vůči Německu. Filip korektně popisuje, že hranice ČSR byly narušeny Mnichovskou dohodou, kdy stát přišel o své pohraničí.

Tato dohoda 4 zemí (Německo, Británie, Francie a Itálie) z 30. září 1938 požadovala po Československu postoupení příhraničních oblastí s vysokým procentem německého obyvatelstva vůči hitlerovské říši.

Z pohledu mezinárodního práva veřejného a ústavního práva ČSR je Mnichovská dohoda smlouvou neplatnou od svého počátku cit. ve VOJÁČEK, Vladislav, et al., České právní dějiny, Plzeň: Aleš Čeněk, 2008, s. 331). Dle norem mezinárodního práva není možné uzavřít smlouvu v neprospěch třetí strany. Stejně tak neplatnost způsobuje nedostatek svobodné vůle státu – ČSR dle smlouvy konala pod výhrůžkou války. Ze strany Německa je neplatnost dána tím, že tento signatář neměl vůli své závazky nikdy dodržet, jak je patrno z historického vývoje v r. 1939. Z důvodů ústavněprávních se jedná o zjevné porušení ústavy. Mnichovský diktát přijala jen vláda a prezident, nikoliv Národní shromáždění, které bylo jediným orgánem, které bylo pro toto pravomocné. Dá se tedy souhlasit s tím, že se jedná o akt nulitní (tamtéž, s. 332).

Vojtěch Filip

My jsme bojovali do poslední chvíle o to, aby ta deklarace nebyla pouhá deklarace, ale aby to byl smluvní závazek SRN. A že tam budou státní hranice.
Nepravda

Poslanci KSČM navrhli k usnesení Poslanecké sněmovny týkající se Česko-německé deklarace 2 návrhy. Návrh poslaneckého klubu, který předložil poslanec Exner, obsahoval ustanovení týkající se státních hranic i právní povahy deklarace. Avšak zatímco v případě státních hranic návrh odpovídá výroku poslance Filipa, ustanovení týkající se právní povahy jsou s jeho výrokem v rozporu, neboť Exnerův návrh nechtěl přiznat Česko-německé deklaraci právní závaznost a zároveň nechtěl deklaraci vůbec přijmout. Výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

Česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a budoucím rozvoji byla podepsána 21. ledna 1997 hlavou vlád a ministry zahraničních věcí České republiky a Německa. Poslanecká sněmovna o deklaraci jednala od 11. února do 14. února 1997, výsledkem bylo usnesení vyjadřující s deklarací souhlas. Senát vyslovil souhlas s deklarací 5. března 1997.

Co se týče návrhů KSČM k Česko-německé deklaraci, poslanci KSČM předložili celkem 2 návrhy na vydání usnesení Poslanecké sněmovny. První z nich od poslance Exnera, který tento návrh přednesl jménem poslaneckého klubu KSČM, obsahoval požadavek vyslovit nesouhlas s Česko-německou deklarací. Kromě toho požadoval vydat prohlášení, které uznává územní celistvost a státní hranice České republiky jako nezpochybnitelné. Důvodem pro zařazení tohoto ustanovení bylo finální znění deklarace, které obsahovalo pouze spojení "stávající hranice".

Návrh poslance Exnera dále požadoval, aby Česko-německá deklarace nebyla považována za mezinárodní smlouvu ve smyslu Vídeňské úmluvy o smluvním právu. Toto ustanovení reagovalo na předchozí dotaz poslance Melčáka vůči ministru zahraničních věcí Zieleniecovi na podřazení deklarace pod Vídeňskou úmluvu o smluvním právu. Pokud by se Česko-německá deklarace stala mezinárodní smlouvou, stala by se právně závaznou pro obě strany, naopak při zachování formy deklarace by právní závaznost neměla.

Druhý návrh poslance Filipa se nevyjadřuje k vyslovení souhlasu či nesouhlasu s Česko-německou deklarací, pouze souhlasí s návrhem poslance Exnera a přidává mj. bod o postavení Dekretů jako nedílné součásti právního řádu. Návrhy poslanců Exnera (hlasování 167-173) i Filipa (hlasování 179-181) však i přes podporu poslanců KSČM nebyly Poslaneckou sněmovnou přijaty.

KSČM tedy při jednání o Česko-německé deklaraci předložila návrhy, které požadovaly mj. vydání prohlášení o nezpochybnitelnosti územní celistvosti a státních hranic České republiky, tato část výroku poslance Filipa je tedy pravdivá. KSČM však zároveň požadovala nepřijetí Česko-německé deklarace a nezařazení Česko-německé deklarace do režimu mezinárodních smluv, což je v rozporu s tvrzením poslance Filipa, výrok je proto nepravdivý.

Vojtěch Filip

To byl právě, na rozdíl od tehdejšího národně socialistického ministra spravedlnosti, který to měl právě na etnickém principu, že to byl právě Klement Gottwald, který řekl: „Ne, nebudou se odsouvat všichni, protože jsou tady němečtí antifašisté.
Pravda

Identický výrok Klementa Gottwalda se nám sice nepodařilo nalézt, ovšem už během války, ale také v dobách před únorem 1948 existjí svědectví o tom, že Gottwald zastával vůči paušálnímu potrestání českých Němců negativní stanovisko, dokonce se některých něměckých antifašistů zastával. Gottwald podle všeho uznával zvláštní postavení německých antifašistů (pdf., s.24) a to dokonce do té míry, že byl ochotný u vybraných antifašistů po splnění podmínek zajistit návrat plnohodnotného československého občanství (doc., s.38). Podobně i někteří jeho vládní kolegové, jmenovitě tajemník vlády Šrámek, ministr vnitra Nosek, ministr zdravotnictví Procházka, ministr průmyslu Laušman, ministr výživy Majer a přednosta vojenské kanceláře prezidenta republiky Hasal, poukazovali na negativní následky odsunu a neštrného paušálního zacházení s českými Němci (pdf., s.7-8).

Postoj Klementa Gottwalda, ale nemění nic na tom, že v době 1945-1948 byly výrazně patrné protiněmecké nálady napříč politickým spektrem. Není žádným tajemství jakou pozici hájili v dobách odsunu (1945-1946) ve výroku zmiňovaní ministři spravedlnosti za Československou stranu národně socialistickou - Jaroslav Stránský a Prokop Drtina (tito zastávali funkci ministra spravedlnosti v první resp. druhé Fierlingerově vládě). Obecně lze tvrdit, že nejvíce protiněmecky se profilovaly právě strana ČSNS, ale také KSČ, jak ukazuje třeba rozhlasový proslov ministra Noska či tento příklad:

Podle protokolu jednání vlády z 12. května předložil Zdeněk Fierlinger „zprávy ze spolehlivých pramenů, podle nichž došlo při opatřeních proti Němcům k jednotlivým případům lynčování a týrání a že oběťmi byli někdy Němci, kteří nebyli nacisty a neprovinili se“... Václav Nosek, Václav Kopecký a Jaroslav Stránskýbyli proti z obavy, aby to nepoškodilo „zájmy vlády a pokoj v zemi“; prý šlo „o ojedinělé zjevy revoluční doby“, jejichž opakování se mělo čelit „vhodnými vnitřními pokyny bezpečnostním orgánům a národním výborům“.

Mnohdy ještě tvrdší přístup zastávali i komunističtí funkcionáři v pohraničí.

Obecně by se dalo shrnout, že komunisté, oproti zcela nepřátelské ČSNS, k německým antifašistům přistupovali dost pragmaticky, jak popisuje historik Tomáš Staněk (pdf., s.69):

"...vyvinuli také komunisté alespoň zčásti jakousi snahu ochránit německé antifašisty. Když ale doba o něco pokročila, nebylo pro ně opět žádným větším problémem změnit názor a zatlačit na jejich „dobrovolný odchod“ ze země. Souhrnně řečeno,pro KSČ představovala nacionální mobilizace spojená s přípravou a provedením odsunu jeden z velmi důležitých instrumentů ve vnitropolitickém zápasu poválečného období."

Vojtěch Filip

Není pravda, že to bylo postaveno (odsun - pozn. Demagog.cz) jen na etnickém principu. Tak to není.
Pravda

Jakkoliv etnický princip byl základem odsunů po druhé světové válce, má poslanec pravdu v tom, že všichni Němci odsouváni nebyli. Ústavní dekret prezidenta republiky o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, vydaný prezidentem Benešem 3. srpna 1945, hovoří o odebírání státního občanství československým Němcům a Maďarům, avšak vyjma antifašistů, kteří podle § 2 museli požádat o jeho ponechání. Dekret se nevztahoval ani na Němce, kteří se v době zvýšeného ohrožení republiky přihlásili v úředním hlášení za Čechy nebo Slováky.

Osobám, které prokáží, že zůstaly věrny Československé republice, nikdy se neprovinily proti národům českému a slovenskému a buď se činně zúčastnily boje za její osvobození, nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem, zachovává se československé státní občanství.

V témže Dekretu se rovněž hovoří i o Češích či Slovácích, „kteří se v době zvýšeného ohrožení republiky ucházeli o udělení německé nebo maďarské státní příslušnosti, aniž k tomu byli donuceni nátlakem, anebo zvláštními okolnostmi“. Tito byli rovněž zbaveni československého státního občanství.

Jak uvádí data Českého statistického úřadu, v předválečném Československu žilo asi 3,1 mil osob, jež se hlásily k německé národnosti. Jejich počet se po válce drasticky snížil, jednak vlivem tzv. "divokého odsunu," jednak vlivem organizovaného odsunu podle výše uvedeného dekretu a Postupimské dohody, určit přesný počet vyhnaných Němců je však velmi obtížné. V celém Československu se k počátku roku 1947 hovoří asi o 240 000 Němcích, sčítání však proběhlo až o tři roky později. Informace o sčítání z roku 1950 pak uvádějí, že v ČSR zůstalo asi 160 000 Němců.

Byť etnický princip u odsunů byl zcela zásadní, je pravdou, že finálně nebyl jediným klíčem, resp. nebyli odsunuti všichni Němci během období Třetí republiky.

Daniel Herman

Předevčírem Bavorský zemský sněm, jeho prezidentka a řada poslanců, si poprvé zde v Praze spolu s naším parlamentem, s oběma komorami, připomínali oběti holokaustu.
Pravda

Dne 27. ledna 2017 při příležitosti Mezinárodního dne památky obětí holokaustu a předcházení zločinům proti lidskosti proběhlo v Hlavním sále Senátu Parlamentu ČR vzpomínkové setkání, jež již poněkolikáté pořádá Federace židovských obcí v ČR a Nadační fond obětem holocaustu. Mezi jeho účastníky patřili mimo jiné Milan Štěch, jakožto zástupce horní komory ČR i místopředseda Poslanecké sněmovny Jan Bartošek. Události se zúčastnila i předsedkyně Bavorského zemského sněmu Barbara Stammová s početnou delegací Mnichovského parlamentu. Jak uvádí oficiální stránky Bavorského zemského sněmu, tento rok poprvé došlo k uctění památky holocaustu v zahraničí.

Daniel Herman

Jestli je v rámci toho vyhnaneckého spektra nějaká organizace, která řekněme se hlásí k nějakým revanšistickým tendencím, tak to je takzvaný Witikobund, který je tam chápaný jako naprosto extremistická organizace, organizace, se kterou se nikdo nebaví, ale jinak se mainstream zřekl jakýchkoli majetkových požadavků, aby nebyly zpochybňovány majetkoprávní jistoty občanů ČR.
Pravda

Witikobund skutečně prosazuje náhradu pro vysídlené sudetské Němce a jako extremistická organizace, která je součástí SL nepodpořila většinovou snahu o změnu stanov spolku. Hermanův (KDU-ČSL) výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Sudetoněmecké krajanské sdružení (SL) byla založena trojicí spolků: Selingerovým sdružením, Witikobundem a Ackermannovým sdružením. Nejsme však schopni dohledat, jakou pozici či zastoupení měli, respektive mají dílčí členové.

Witikobund je spolek sudetoněmeckých nacionalistů, který už v roce 2005 označilo ministerstvo vnitra (.pdf, str. 202) za neonacisty, kteří šíří v landsmanschaftu (SL) protičeské názory. Dále uvádí, že "od r. 2001 je Witikobund považován ze strany německé zpravodajské služby BfV za extremistickou organizaci."

O jedenáct let později, tedy roku 2015 (1:10), kdy chtělo 71,8 % členů SL odejmout požadavek na navrácení konfiskovaného majetku se Witikobund jako jediný veřejně vymezil vůči těmto snahám. Zastřešuje při tom asi 2-3 % vysídlených Němců, u kterých usiluje o odškodnění.

Současně na postup většiny členů podal předseda Witikobundu Felix Vogt Gruber žalobu, kterou Mnichovský soud zamítl. Přesto byla změna stanov zrušena a SL v čele s Berndem Posseltem proto návrh na úpravu stanov začátkem roku 2016 podala znova.

Daniel Herman

My jsme jako KDU-ČSL u toho nebyli (u zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi - pozn. Demagog.cz), já jsem v té době plus mínus před 10 lety pracoval na ministerstvu kultury (...) já jsem poukazoval tehdy na to, že měla být vedena mnohem širší diskuze s tehdejší opozicí.
Neověřitelné

Zákon o církevních restitucích se projednával již v roce 2008, kdy Herman působil na tiskovém oddělení ministerstva kultury. KDU-ČSL, jako člen Sněmovny, se na tvorbě zákona podílela. Zákon tehdy neprošel 1. čtením, jeho projednávání bylo odročeny hlasy ČSSD, KSČM a 3 poslanci ODS a opětovně se k němu legislativci již nedostali.

Znovu se začal zákon projednávat v roce 2012, kdy KDU-ČSL neměla poslanecké zastoupení a nepodílela se na rozhodování o zákonu (vyjma Senátu). Hermanův postoj k oběma situacím při projednávání zákona nejde z veřejně dostupných zdrojů doložit. Tedy apel současného ministra na to, že se má více jednat s tehdejší opozicí, je neověřitelný.

Zákon 428/2012 Sb. o majetkovém vyrovnání s církev. a nábož. společnostmi vstoupil v platnost 5. prosince 2012. V té době byla u vlády Nečasova ODS, TOP 09 a VV. Jak Herman správně uvádí, KDU-ČSL vůbec nehlasovala o zákoně (resp. pouze v Senátu), protože se nedostala do Sněmovny, jelikož ve volbách 2010 získala pouze 4,39 %.

Na nočním hlasování o majetkovém vyrovnání s církví byl patrný přetrvávající nejednotný postoj mezi vládou a opozicí. Vládní strany zákon nakonec prosadily.

Vojtěch Filip

Ten majetek nebyl církví. To bysme si museli připomenout Josefa II. a to, jak to zestátnil Josef II. církvím a pronajal jim to k tomu náboženskému rituálu.
Nepravda

Josef II. v rámci svých reforem zrušil řadu církevních institucí, zejména klášterů. Jejich majetek putoval do zřízeného Náboženského fondu (matice), což byla ve své době jakási pokladna pod státní správou. Majetek byl pak využíván pro církevní potřeby a vznikaly například nové farnosti. K následným majetkovým poměrům mezi státem a církví pak vyvstávají otázky.

Věc řešil až Císařský patent z listopadu 1855. Článek XXXI říká, že: "Majetky, z nichž pozůstává náboženský a studijní fond, jsou podle svého původu vlastnictvím církve a budou jménem církve spravovány."

Z expertíz poskytnutých třemi právnickými fakultami a Ústavem státu a práva AV ČR plyne, že nelze hovořit o zbavení církve vlastnictví nad majetkem. Totéž potvrzuje Ústavní soud ve svém nálezu přezkoumávajícím zákon o restitucích (. pdf, např. odst. 342). Režimy, kterými si církevní majetek prošel od Josefa II., popisují také historici v rozhovoru pro Českou televizi.

Na základě tohoto tedy hodnotíme Filipův výrok jako nepravdivý.

Daniel Herman

Já musím odmítnout to, že to nebyl církevní majetek. Chci tady ocitovat stanovisko generální prokuratury ze dne 20. května 1954 v době vlády vaší (vůči Filipovi - pozn. Demagog.cz) strany. "Majetek církví a náboženských společností není socialistickým vlastnictvím aní vlastnictvím osobním. Církevní majetek nebyl zestátněn. Vlastnictví církví nebo církevních institutů trvá a stát na majetek toliko dozírá".
Pravda

Stanovisko Generální prokuratury cituje Daniel Herman správně. Vlastnictví církevního majetku se zabýval také Ústavní soud v roce 2013, který potvrdil, že církevní subjekty měly za svůj majetek plnou způsobilost. V jeho usnesení (.pdf, str. 48) je uvedeno:

"Ze stanoviska Generální prokuratury ze dne 20. května 1954 č. T 282/54-ZO-33 plyne, že majetek církví a náboženských společností není v socialistickém vlastnictví osobním a nebyl nikdy zestátněn (čímž je nutno rozumět majetek do té doby nezestátněný). Vlastnictví církví a církevních institutů trvá, přičemž stát na majetek toliko dozírá. Konstatuje tedy, že se jedná o vlastnictví soukromé, které je pod dozorem a zvláštní ochranou státu."

Usnesení dále jmenuje rozhodnutí Nejvyššího soudu, která potvrzují, že vlastníkem majetku církví není stát. Na str. 51 pak potvrzuje, že církevní subjekty jako právnické osoby měly zásadně plnou majetkovou způsobilost.

V otázce vlastnictví majetku církví odkazujeme zejména na výše uvedený výrok Vojtěcha Filipa o josefínských reformách. Tvrzení Hermana dále odpovídá usnesení Generální prokuratury i Ústavního soudu. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Abychom mohli měřit návštěvnost webu, potřebujeme Váš souhlas se zpracováním osobních údajů prostřednictvím cookies. Více o zpracování osobních údajů