Jak ověřovat 2: Orientace v mediální džungli

Vědět o Eurostat, ČSÚ nebo třeba sněmovních tiscích Poslanecké sněmovny je užitečné. V běžném životě se ale až příliš často setkáváme s fakty, které těmito zdroji ověřit nejdou. Opravdu řekl politik to, co tvrdí jeho oponent? Je pravda to, co mi říkal kolega o Trumpovi? V takových případech všichni uděláme jednoduchou věc - zeptáme se Googlu. A z toho na nás vyskočí velké množství hodně různých zdrojů (částečně už uzpůsobených tomu, co o vás Google ví). Co pak s tím?

Médií je v dnešní době hodně, různého zaměření i kvality. Všechna jsou ale pod velkým tlakem z několika stran: finančním (protože zvlášť v ČR prostě za obsah moc platit nechceme, když ho můžeme mít zdarma online), tlakem na rychlou produkci (kdo napíše první, získá víc čtenářů a tudíž příjmů z reklamy), tlakem kvůli malé důvěře lidí (dlouhodobě sleduje CVVM), případně i politickým (část politiků velmi ráda zpochybňuje třeba roli vybraných médií). Tlakům se snaží čelit různými cestami, nicméně je dobré mít na paměti, že mohou ovlivňovat konečný obsah - nutnost rychlé produkce zvyšuje pravděpodobnost omylů, finanční tlaky způsobují třeba honbu za čteností a větší bulvárností nebo senzací, takže “zábavné” články mohou existovat ve stejném médiu vedle těch “seriózních”.

Představme si teď, že hledáme konkrétní informaci. Google nás odkázal na spoustu různých článků (více či méně relevantních) a my se potřebujeme rozhodnout, čemu věřit.

Tady je pár konkrétních otázek, které nám pomohou v orientaci v důvěryhodnosti (online) mediálních zdrojů.

1. Obecný dojem z média je prvním vodítkem. Používá ilustrační obrázky nebo fotky, které odpovídají obsahu textu? Odpovídají titulky textu? (Titulky jsou někdy problém i u velkých médií - tvoří je často jiný člověk než samotný text, a to tak, aby na ně co nejvíce lidí kliklo. Tzv. clickbaity se přímo klamným způsobem snaží dosáhnout prokliku, když lákají na obsah, který ve skutečnosti nenabízejí, a jejich cílem je zvýšit návštěvnost stránky.)
2. Autoři. Víte, kdo text napsal? Je pod ním autor? Pokud je pod článkem (nebo jinou mediální formou) někdo podepsaný, pomyslně za něj nese zodpovědnost, což opět zvyšuje důvěryhodnost. Můžete si taky dohledat, jaké další články napsal a jestli se tématu věnuje dlouhodobě.
3. Zdroje. Cituje médium nějaké zdroje? Online média často poskytují odkazy v textu, které vás dovedou k dalším zdrojům nebo podobným článkům (což je zvlášť užitečné, pokud neodkazují jenom sama na sebe). Můžete si tyto zdroje projít, případně se podívat, kdo jsou odborníci, na které se médium odkazuje.
4. Vlastník. Vlastnická struktura v ČR se mění a v posledních letech hodně přešla do rukou bohatých Čechů. Neříkáme, že se těmto médiím nedá věřit; je ale dobrý nápad nebrat informace o majiteli jen z “jeho” médií.
5. Závěrečná, ale důležitá kontrola: píše (nebo vysílá) o informaci více velkých médií, o kterých víme, že mají dobře nastavenou kontrolu obsahu (editorskou atd.)? Předkládají zároveň různé doplňující informace, citace a zdroje, o které se opírají? Pokud nejde o vyloženě české téma, je dobré podívat se na víc velkých zahraničních médií. Pravděpodobnost, že více velkých médií “naletělo” nebo udělalo velkou “chybu”, je malá. Také se podívejte na datum vytvoření článku, zda je téma aktuální. Obzvláště u zpráv a informací na sociálních sítích dochází vlivem sdílení k předávání třeba tři roky starých informací. Opět platí, že pokud je informace aktuální, bude vysílána z různých zdrojů.

Pokud jste checklistem prošli, gratulujeme - pravděpodobnost, že je nalezená informace spolehlivá, je vysoká.

Samozřejmě tu jsou ještě další nástrahy - třeba psychologické (věnujeme víc pozornosti šokujícím a novým informacím) nebo souvisejícím s algoritmy vyhledávačů nebo sociálních sítí (které přizpůsobují obsah tomu, co si myslí, že se vám bude líbit). Ale o tom zas někdy příště.