Demagog.sk
 

Fact-check za časů prezidenta Trumpa

24. listopad 2016

Lídr mezinárodní fact-checkingové komunity Alexios Mantzarlis se v reakci na výsledek amerických voleb ve svém textu na webu Poynter zamýšlí nad otázkou, zda a jak si projekty ověřující faktickou správnost výroků kandidátů vedly v kampani a jaká je jejich budoucnost. Text publikujeme s laskavým souhlasem autora, není do něj nijak zasahováno.

Internet zaplnilo sebemrskačství médií

Zdvižený prst kritiků směřoval hned k několika odvětvím mediálního průmyslu. Stránky s průzkumy veřejného mínění nezvládly správně prezentovat, jak nejasné jsou výsledky. Televizní zprávy zahrnuly vysílání nesmyslným a nekritickým monitoringem Trumpa. Odborní komentátoři se neobtěžovali dělat víc než bezmyšlenkovitě přebírat titulky na své twitterové profily. Není pochyb o tom, že kritika časem dopadne i na fact-checkery. Zatímco oni strávili léto potíráním nesmyslného neologismu „post-truth,“ nedocenění liberální komentátoři se opět svezou na nihilistické vlně odmítání fact-checkingu.

Ale popořadě. Ann Telnaes, karikaturistka The Washington Post, pro Poynter hodnotila, jakou lekci udělily tyto volby politickému zpravodajství. Vyjádřila se v tom smyslu, že až příliš mnoho žurnalistů se při Trumpových rozhovorech zkrátka jen „hihňalo.“ O fact-checkerech nicméně nelze říci, že by Trumpa nebrali od samého počátku vážně. Jeho prohlášení si už v rané fázi vysloužila kritickou pozornost tzv. „Velké trojky“ fact-checkových projektů (Factcheck.org, PolitiFact a The Washington Post's Fact Checker).
To ovšem příznivcům „post-truth“ nestačí, vždyť Trump i tak vyhrál navzdory celému fact-checku. 

Omílaný argument zní: Jak mohl vyhrát kandidát, kterého fact-check ultimátně označil jako původce nepravd? Tento argument je ale úplně zcestný: Jsou to politici, nikoli média, kdo má porazit jiné politické kandidáty. Přenášení odpovědnosti za úspěch ve volbách na fact-check znamená vykrást úlohu voličů a jde o vážné nepochopení role médií. Kdyby vyhrála Clinton, byl by to fact-check, kdo jí volby vyhrál? Samozřejmě, že nikoli. 

I přesto, šlo o volby, kdy se fact-checking opakovaně dostal do popředí, především v začátcích prezidentských debat. Několik mediálních expertů pro Poynter vyzdvihlo, že tyto volby byly pro roli médií jako fact-checkerů naprosto zlomové. Je třeba poučit se z toho, jaké jejich snažení přineslo výsledky, a to i přesto, že bude trvat víc než jen 24 hodin, než se zcela projeví.

Práce v prostředí s nízkou důvěrou 

Je dobré zopakovat, že tyto volby byly zvláštní výzvou pro politický fact-check, už kvůli kandidátům samotným. Donald Trump a Hillary Clinton byli prvním a druhým nejneoblíbenějším kandidátem za posledních 36 let jak informoval FiveThirtyEight


Vzhledem k tomu, že tolik voličů se k jednomu (nebo oběma) z kandidátů stavělo velmi nevlídně, je nevyhnutelné, že osobní pocity ovlivnily jejich postoj k fact-checkingu. Editorka PolitiFact Angie Holan v květnu tohoto roku shrnula, jak se tato rozsáhlá nevole promítla do přístupu veřejnosti k pravdomluvnost kandidátů. 

První kandidátka je vypočítavá v tom, jak pracuje s fakty, lidé ji vidí přinejlepším jako tajnůstkářku a přinejhorším jako lhářku. Druhý kandidát se o fakta nestará, lidé jej vidí přinejlepším jako baviče, přinejhorším jako lháře.“

I když víme, že fact-checking ovlivňuje myšlení čtenářů, víme také, že lidé jsou náchylní k tomu vyhledávat informace, které potvrzují jejich názory, a také k cílenému zdůvodňování. Skutečnost, že takové množství lidí má tak silně negativní mínění o těchto kandidátech, dává těmto nežádoucím psychologickým pohnutkám prostor. Fact-checkeři zároveň pracují v prostředí klesající důvěry v média. Na rozdíl od zbytku světa, většinu amerického fact-checku zajišťují novináři. Klesající křivka může tedy znamenat potopení všech.


Příliš mnoho fact-checku

Můžeme spolehlivě říci, že tyto americké volby byly za celou svou historii nejpokrytější, co se ověřování faktů týče. The Duke Reporters' Lab zaznamenala během období voleb celkem 52 fact-checkových iniciativ napříč celou zemí. Více fact-checku taky našlo více čtenářů: všichni z tzv. „Velké trojky“ prolomili tento rok rekordy návštěvnosti. Stránka PolitiFact v den voleb dosáhla zhlédnutí s pořadovým číslem 100 milionů. Fact-check prezidentské debaty prováděný živě reportéry z NPR se stal nejoblíbenějším výstupem v celé jejich historii

Kromě toho, v průzkumech se Američani obecně označovali jako naklonění většímu fact-checkovému pokrytí. Šedesát procent by přivítalo, kdyby moderátoři ověřovali kandidáty přímo na podiu. Třiaosmdesát procent registrovaných voličů se pak pro Pew vyjádřilo, že fact-check politických kandidátů a kampaní je úlohou médií.


Pokud rok 2016 vynesl fact-check na výsluní ve smyslu Trumpova "made fact-checking great again", nebylo to pouze rozsahem pokrytí: odvětví také zaznamenalo některé inovační prvky. The Duke Reporters' Lab vyzkoušela během živého vysílání závěrečné debaty vyskakovací widget. Vysvětlující prvek NPR zaznamenal takový úspěch, neboť se ukázal být lepší než předchozí podobné snahy; The New York Times některé čtenáře nadchly, když na své hlavní stránce nazvali lež lží, zatímco CNN nasadila místy zavádějící lištu s ověřením Trumpových výroků. 

Přes to všechno fact-check neuměl zastavit kandidáta, který chrlil nehorázné lži okolo nezaměstnanosti, amerických muslimů slavících pád Dvojčat nebo rodném listu Baracka Obamy. Co se tedy stalo?


Přehnaně doslovný fact-check a co měl Trump „opravdu na mysli“

Hlavní problém s fact-checkingem během tohoto období voleb je to, že ne všechny výstupy byly kvalitativně vyhovující. Trumpova nejabsurdnější tvrzení byla tak jednoduchým cílem, že se k legraci přidal každý, což někdy vyústilo ve fact-checky podobné níže přiloženému z NBC News.


Toto nebyl v žádném případě jediný přehnaně doslovný fact-check, ale poslouží jako perfektní příklad. Koho by, propána, napadlo, že by Trump vážně tvrdil, že Clinton fyzicky nalila bělidlo na všechny své e-maily? A pokud někoho ano, je to téma hodné ověřování?

Vedlejší odvětví fact-checkingu, která se zabývá sčítáním Trumpových smyšlenek za určité časové období, k tomuto zlozvyku obzvlášť inklinuje. Když Trump řekl: „Odepsali křesťanství“ a že Clinton nemá „žádný plán“ pro ekonomiku země,“ kolik z jeho podporovatelů to pochopilo opravdu doslovně? A proč tak učinili novináři? Neúnavná Margaret Sullivan napsala v povolební středu nad ránem, že nakolik nepříjemné to může být, novináři by měli zohlednit slova Peter Thiela o Donaldu Trumpovi (pravděpodobně inspirovaná tímto článkem the Atlantic.)

„Média vždy berou Trumpa doslovně. Nikdy ho neberou vážně, ale vždy doslovně.“

Napětí mezi doslovností a kontextualitou je jádrem politického fact-checkingu, jak ve své nové knize zdůrazňuje profesor Lucas Graves z UW Madison. „Pomýlené“ fact-checky mohly naopak dát Trumpovým příznivcům legitimnější důvod zavrhnout celou snahu fact-checkerů jako bias. „Jejich reputace je pouze tak silná, jak silný je nejslabší fact-check, na který skeptický čtenář narazí,“ říká Brendan Nyhan, profesor z Darthmouth.

Fact-checkeři jako advokáti, ne poradci

Politici posilovali význam fact-checků dlouho před rokem 2016, nicméně Trumpův frontální útok a způsob komunikace zatlačil fact-check spíše do pozice poradce. To ale rozporuje Glenn Kessler z The Washington Post Fact Checker. „Důvodem, proč se objevilo tolik fact-checků Trumpa, bylo, že více hovořil […] Rádi bychom bývali publikovali o mnoho více fact-checků Hillary, než jsme ve skutečnosti publikovali, ale nedávala mnoho rozhovorů, její projevy byly přísně kontrolovány a zase tolik se nelišily. Vedle toho Trump zavolal do 4 nebo 5 televizních show a při vystoupeních se nedržel předepsaného scénáře." Tento nepoměr prohloubil statistickou bezvýznamnost počítadel lží na obou stranách. I přesto média informují o Trumpově problému s fakty, často na základě právě těchto počítadel. 

Amerika není jedinou zemí nacházející se uprostřed existenciálního kolapsu ohledně role faktů ve veřejné debatě. Brexitující Velká Británie si také ukrojila řádný podíl na útocích na fakta a „post-truth“ titulcích. Vedoucí Full Fact Will Moy se vyjádřil, že jeho organizace se vždy snažila „podat si výrok, ne jeho autora.“ ("play the ball and not the man.") I když nevypadá, že by to před Brexitem pomohlo veřejnosti porozumět faktům o Evropské unii, téměř je to odstavilo od politických bojůvek. 

V dlouhodobém výhledu by se Full Fact rád stal spíše něčím jako „zástupcem spotřebitelů před politiky“ tvrdí Moy. Tito zástupci se těší velké důvěře, protože pracují s pohledem občanů na problematiku přímo se jich dotýkající. Cíl fact-checků, třídit fakta od smyšlenek, je v podstatě podobná cíli těchto skupin, nicméně účinky závadných politických výroků jsou o něco méně hmatatelné než závada na pračce. 

Čím lépe dokážou fact-checkeři navázat jejich práci na každodenní život, tím lépe, neboť to je často cesta, kterou se politické dezinformace šíří. Kessler si myslí, že Trumpovy specifické vtípky na kriminalitu nezdokumentovaných imigrantů často v očích publika přebily potřebu, aby jeho statistické migrační výroky byly přesné. "Lidé potřebují v politicích vedle dat vidět také něco ze svých životních zkušeností," vysvětluje PR koordinátorka projektu Full Fact Phoebe Arnold. Rukodělný pracovník v severním průmyslovém městečku neuvěří, že průměrný dopad imigrace na mzdy je nulový až lehce pozitivní: myslí si, že čísla jsou cinklá. A jeho reakce může mít v sobě i zrnko pravdy: migrace do EU má negativnější dopad na mzdy lidí s menším příjmem. "Průměry a souhrny nejsou správnou taktikou na znovuvybudování důvěry s voliči,“ dodává Arnolds. 

Na faktech záleží

"Post-truth" je nesmysl, přesto dosah a dopad fact-checku musí být odborníky a politickými vědci dále zkoumán. Nedávná studie provedená v klíčových okamžicích předvolební kampaně zjistila, že "občané z velké části dbají na faktické informace, a to i tehdy, když zpochybňují jejich stranické nebo ideologické závazky." To je sice povzbudivé, ale musíme také vědět, co víc udělat v situacích jakou byla kampaň, která před nedávnem skončila. Neodradil fact-check voliče od zvolení Trumpa, protože byli příliš těsně zaizolováni ve svých bublinách, aby jej vůbec četli? Pokud je to tak, stane se pro fact-checkery práce s Facebookem a Googlem ještě více elementární, aby si udrželi svou důležitost. 

Nebo se fakta k voličům dostala, podle jejich názoru i korektní, ale rozhodli se volit Trumpa z jiných důvodů? V tom případě jde spíše o problém politických aktivistů než fact-checkerů. Karikatura z tohoto léta zobrazovala, že Trump jako prezident by pravděpodobně dal vzniknout spoustě pracovních příležitostí – většině z nich ve fact-checku. 


Mimo tento vtípek však jeho funkce přinesla vývoj v jeho vztahu k fact-checkerům. Stejný kandidát, který během předvolebních vystoupení ponižoval fact-checking jako spodinu či špínu (anglicky "scum"), s potěšením během debaty označil jako poctu, když fact-checkeři seznali jeden z jeho výroků pravdivým. To naznačuje, že dokonce i Trump považuje ověřené výroky za politickou výhodu, když se nachází před publikem nesloženým výlučně z jeho podporovatelů. 

Jak to vidí Holan a Kessler, nebudou měnit způsob, kterým výroky ověřují, přestože uznávají, že je ještě příliš brzo na to udělat rázné závěry po kampani. „Budeme ověřovat prezidenta Trumpa stejně, jako jsme ověřovali prezidenta Obamu: s důrazem na hodnotu sdělení a metodiku ověřování založenou na primárních zdrojích,“ tvrdí Holan. (PolitiFact také začal oživovat jejich Promise Meter, systém pro hodnocení slibů, ještě předtím, než volby skončily.) 

Holan odmítla pocit, že se fact-checking potřebuje promítnout do výsledků, aby k něčemu byl. "Jako novinářka si myslím, že v tvrzení pravdy je vnitřní, skutečná hodnota. Musíme objasnit, co je přesné a co nikoli, bez ohledu na to, jak dopadnou volby nebo co se děje v politické sféře. Myslím, že obrovská hodnota je v tom zkrátka říkat pravdu.“