Odvoláváním k demokracii

Tomio Okamura hledá pro svůj předvolební program neexistující zahraniční inspiraci.

Komentář 6. října 2013

Tomio Okamura spatřuje svůj proklamovaný úsvit přímé demokracie především v odvolatelnosti politiků. Pro server iDnes se pak vyjádřil tak, že „studiem státních systémů ve světě jsme zjistili, že jsme 'vymysleli' už dávno vymyšlené a funkční“. Jinými slovy, stačí jen převést úspěšné zahraniční modely do českého prostředí a boom politické participace u nás může začít.

V předvolebním Interview Daniely Drtinové se oháněl fakty z oblasti komparace politických systémů poměrně často. Například přímo odvolatelný prezident, což je podle senátora „běžná věc ve světě“, tedy v civilizovaných krajinách, jakými jsou Spojené státy nebo Francie. Podle Okamury tedy Američané nebo Francouzi, kteří svou hlavu státu dosadili do úřadu, ji stejnou cestou mohou sesadit. Například pokud se špatně vyspí, pohádají se s manželkou nebo zrovna trpí nadýmáním. Opravdu?

Ve skutečnosti jsou američtí i francouzští prezidenti prakticky neodvolatelní, a navíc pouze domácími zákonodárnými sbory. Ve Spojených státech je to skrze složitou a řídkou proceduru impeachmentu (v novodobé historii Ameriky jí čelil pouze jedenkrát Bill Clinton), ve Francii je takovýto akt opět možný jen z důvodu velezrady či jiného závažného pochybení. Nutno podotknout, že se toho francouzský lid za více než půlstoletí fungování svého poloprezidentského systému nedočkal ani jednou.

A když odvolávat prezidenty, tak rovnou i všechny ostatní. Tak jako to „přesně“ funguje ve Švýcarsku. Asi ale tušíte, že to tak přesně asi nebude. Takto rozhodovat může přibližně čtvrtina Švýcarska (šest kantonů), další tři kantony od této praxe upustily z důvodu praktické nevyužitelnosti, a není vyloučeno, že budou následovány dalšími. Švýcary totiž odvolávání již jednou zvolených příliš netáhne:

Bern – jeden neúspěšný pokus o odvolání z roku 1852;

Schaffhausen – jeden neúspěšný pokus z roku 2000;

Solothurn – jeden neúspěšný pokus z roku 1995;

Ticino – jeden neúspěšný pokus z roku 1942;

Thurgau – žádný pokus;

Uri – žádný pokus.

Jediné, v čem se tak Okamura v rozhovoru trefil, byla existence elektronického hlasování v Pobaltí, konkrétně v Estonsku, kde tato praxe funguje od roku 2005.

Okamura tedy žádné studium zahraničních státních systémů neprovedl. Protože pokud ano, zjistil by, že věci, které prosazuje, nikde jinde na světě nefungují (alespoň ve srovnatelných podmínkách s těmi středoevropskými). Ani fungovat nemohou. Švýcarsko, jako de facto jediná silně participační země na světě, ke svému unikátnímu a nepřenositelnému modelu dospělo složitým dějinným vývojem, který koření ve středověkém samosprávném obecním uspořádání a pokračuje přes osvícenství až k liberálním myšlenkám referenda v 19. století.

Vše má navíc dvě strany mince. Přímá demokracie nezačíná a nekončí u změny ústavy. Vyžaduje silný zájem občanů na veřejném dění a poměrně velkou míru odborné erudice a dobré orientace v konkrétních politických otázkách. Neustálá konzultace politických rozhodnutí s občany je navíc nesmírně nákladná a v mnoha ohledech nevypočitatelná. To ale Okamura přes paprsky svého vycházejícího bludu odmítá vidět.

Autorem dnešního článku je David Kopecký, vedoucí analytického týmu OVM iniciativy Demagog.CZ

Abychom mohli měřit návštěvnost webu, potřebujeme Váš souhlas se zpracováním osobních údajů prostřednictvím cookies. Více o zpracování osobních údajů