Demagog.sk
 

Zemanovy spory

16. květen 2017

Aktuální vládní krize kromě pří mezi koaličními partnery rovněž vtáhla do středu dění prezidenta Zemana. Tomu premiér Sobotka zaslal (po původně jinak avizovaných záměrech) návrh na odvolání ministra financí. Zeman se k tomu zrovna dvakrát nemá, což zapříčinilo, že Sobotka vyjevil svůj úmysl podat případnou kompetenční žalobu na prezidenta. Senát rovněž uvažoval o podání ústavní žaloby na hlavu státu. O jaké instrumenty vůbec jde? 

Kdo má co dělat?

Předně se podívejme na kompeteční žalobu. Sobotka v rozhovoru pro Novinky.cz uvedl: Pro případ, že by prezident republiky nekonal, jsem připraven takovou žalobu podat. S ní má Miloš Zeman již své zkušenosti. 4. prosince 2000 totiž jeho vláda na svém jednání přijala usnesení, kdy uložila tehdejšímu ministru spravedlnosti Rychetskému, aby kompetenční žalobu ve sporu s tehdejším prezidentem Havlem podal. Vláda se obrátila na Ústavní soud ve věci jmenování Zdeňka Tůmy guvernérem České národní banky. Toho se rozhodl do funkce jmenovat Václav Havel i přes Zemanův nesouhlas. K rozhodnutí tehdy ústavní soudci potřebovali dva měsíce. Zeman odešel od soudu jako poražený.

Ústava ČR vymezuje v čl. 87 pravomoc Ústavního soudu rozhodovat spory o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy. O něco málo konkrétněji se pak řešení těchto sporů věnuje zákon o Ústavním soudu v § 120–125. Podle právní úpravy ve zmíněném zákoně může návrh na zahájení řízení podat státní orgán, který je v kompetenčním sporu mezi státem a územně samosprávným celkem, nebo státní orgán, který je v kompetenčním sporu se státními orgány navzájem. Dále může návrh podat zastupitelstvo.


Cílem vyřešení kompetenčního sporu je určit, do kompetence kterého ze sporných orgánů spadá vydání určitého rozhodnutí. Ačkoliv mají jednotlivé státní orgány přesně vymezené pravomoci, může mezi nimi dojít ke konfliktu, který může mít v zásadě dvě podoby: buď chce více státních orgánů rozhodnout v téže věci, anebo naopak dotčené státní orgány nepřipouští, že je rozhodnutí v jejich kompetenci.


V rámci současné politické krize plánuje v případě další nečinnosti prezidenta Zemana podat kompetenční žalobu premiér Sobotka ve věci (ne)odvolání ministra financí Babiše. V jeho záměru už Sobotku podpořila v minulých dnech také senátní ústavní komise. Premiér se může na Ústavní soud obrátit kdykoli a kompetenční spor zahájí podáním žaloby. Její nejdůležitější součástí je přitom konkrétní popsání toho, proč se domnívá, že prezident nejedná v souladu se svými povinnostmi, a také jak si představuje, že by měl Ústavní soud rozhodnout.


Žaloba na prezidenta


Prezident republiky je podle české ústavy neodpovědný za trestné činy spáchané po dobu výkonu funkce. Stíhat ho lze pouze a výlučně pro velezradu dle čl. 65 Ústavy ČR. Žalobu na prezidenta lze rovněž podat pro hrubé porušení Ústavy a nebo jiné součásti ústavního pořádku. To se stalo doposud jednou. Že se jedná o naprosto extrémní možnost, popsal svým způsobem i Miloš Zeman během předvolební kampaně v roce 2012 pro časopis Ekonom, kdy řekl, že pokud by na něj taková žaloba byla podána, vzdal by se funkce prezidenta.



Výjimečnost dané věci vychází rovněž ze sankce, která prezidentovi hrozí. Ústava uvádí: Ústavní soud může na základě ústavní žaloby Senátu rozhodnout o tom, že prezident republiky ztrácí prezidentský úřad a způsobilost jej znovu nabýt.


Ústavní žalobu na hlavu státu podali senátoři po novoroční amnestii prezidenta Václava Klause v roce 2013 (tehdy ještě nebyla možnost žalovat pro hrubé porušení Ústavy, to platí až od 8. března 2013). Pro podání žaloby Ústavnímu soudu hlasovalo tehdy 38 členů horní komory. Ústavní soud o žalobě nerozhodl s odůvodněním, že mandát Václava Klause vypršel krátce po podání žaloby. Se změnou volby prezidenta se v roce 2013 změnil i čl. 65, který v případě žaloby na prezidenta zapojuje do spoluzhodování o žalobě kromě Senátu i Poslaneckou sněmovnu. Mimo to došlo i k úpravě jednacího řádu Senátu (§ 138), který nově k přijetí návrhu ústavní žaloby vyžaduje souhlas třípětinové většiny přítomných senátorů. Pokud by toto ustanovení platilo už v době rozhodování o velezradě proti Klausovi, žaloba senátorů by nebyla úspěšná. Pokud by se tedy obě komory Parlamentu snad rozhodly žalovat prezidenta, musela by zmíněnou senátní většinu podpořit rovněž ústavní většina v Poslanecké sněmovně. To dělá z žaloby na prezidenta spíše teoretickou a akademickou záležitost.


Jak se dále situace vyvine, uvidíme po návratu prezidenta z Čínské lidové republiky. Senátoři prozatím svou kritiku mírní, navíc pro případnou ústavní žalobu by museli získat podporu 120 poslanců, což je při současné sněmovní realitě fakticky nemožné.


Autory textu jsou Anna Kloudová a Jiří Uhlíř.


Líbí se vám naše práce? Podpořte nás a pojďte hlídat politiky s námi!