Debata v Českém rozhlase: Jiří Hynek

Prezidentský kandidát Jiří Hynek (ze strany Realisté) byl dalším hostem Jana Pokorného ve 20 minutách Radiožurnálu. Hlavním tématem byla bezpečnostní politika (otázky spojené s výdaji na obranu nebo třeba povinného vojenského výcviku), ale řeč přišla třeba i na množství legislativy v České republice. Stejně jako u předchozích kandidátů v tomto pořadu, i nyní nabízíme analýzu faktických výroků Jiřího Hynka.

Ověřili jsme

Český rozhlas ze dne 9. ledna 2018 (moderátor Jan Pokorný, záznam)

Řečníci s počty výroků dle hodnocení

Jiří Hynek

Výroky

Pravda 9 výroků
Nepravda 3 výroky
Zavádějící 2 výroky
Neověřitelné 2 výroky

Jiří Hynek

Já jsem členem (Realistů). Jsem i tajemníkem, ale tajemník u nás má jednu jedinou funkci, to znamená podepisuje za stranu, není to nijak nadřazený člen ostatním členům, tam vlastně rozhoduje sbor zakladatelů.
Pravda

Jiří Hynek je jedním ze zakladatelů strany Realisté a logicky tedy i jejím členem. Politickou příslušnost k Realistům má Jiří Hynek uvedenou i v seznamu všech platných prezidentských kandidátů, který byl zveřejněn Českým statistickým úřadem.

Jiří Hynek je také tajemníkem Realistů, který dle jejich stanov (.pdf, str. 3) skutečně podepisuje za stranu.

Hynek zároveň zastává vrcholnou funkci ve straně, neboť je členem sboru zakladatelů, což je dle již zmíněných stanov (.pdf, str. 4) nejvyšší orgán strany mezi kongresy. Sbor zakladatelů rozhoduje o všech záležitostech strany, jež nejsou vyhrazeny jinému orgánu. Vedle sboru zakladatelů jsou dalšími orgány strany na celostátní úrovni kongres, mentor, tajemník a sbor rozhodců.

Jiří Hynek

Nepodílí se, strana mě navrhla, abych kandidoval, jsem rád, že mi důvěru dali, ale nominovalo mě 29 poslanců z 8 politických subjektů.
Pravda

Z údajů Českého statistického úřadu, zveřejňujícího mimo jiné kandidátní listiny, je zřejmé, že Jiří Hynek je členem Realistů – za tuto stranu kandidoval ve volbách do Poslanecké sněmovny v Ústeckém kraji a u politické příslušnosti je taktéž uvedena strana Realisté.

Ministerstvo vnitra v pátek 24. listopadu 2017 zveřejnilo seznam kandidátů, které registrovalo do prezidentských voleb. Jiřího Hynka podle oficiálního dokumentu navrhlo na prezidenta celkem 29 poslanců. Co se týče jejich politické příslušnosti, fakta jsou následující (uvedena jsou příjmení poslanců):

  • Hnutí Úsvit: Andrle Sylor, Černoch, Kádner, Štětina.
  • Hnutí ANO: M. Babiš, Berkovec, Brázdil, Čihák, Dobešová, Hájek, Chalupa, Sedlář, Soukup, Šánová, Válková.
  • Realisté: Hnyková, Lank.
  • KDU-ČSL: Junek.
  • ČSSD: Černý, Klučka, Koskuba, Ploc, Seďa, Váňa, Velebný.
  • KSČM: Nohavová.
  • TOP 09: Horáček, Skalický.
  • Bez politické příslušnosti (bývalý poslanec ODS): Holeček.

Jiří Hynek

V této zemi je více než 8 tisíc zákonů. Řada z nich si protiřečí.
Zavádějící

Obě části výroku jsou uvedeny bez potřebného kontextu, který je pro takovou informaci klíčový. Počet zákonů neznají ani státní orgány a dle neoficiálních čísel je zákonů podstatně méně. Pokud jsou vzájemně v kolizi, existují pravidla pro jejich interpretaci a v mnohých případech i rozhodnutí soudu zabraňují nejistotě ve výkladu. Z těchto důvodů výrok hodnotíme jako zavádějící.

Předně v Česku momentálně neexistuje ani přesný počet, ani oficiální seznam účinných (tedy aktuálně využitelných), ba dokonce platných (přijatých a nezrušených) zákonů. Podle článku Spočítejme zákony. Ale jak?, který přetiskla Česká advokátní komora (autor nejspíše Miloš Šenkýř pro Lidové noviny, 2009), ministerstvo vnitra přiznává, že není schopno takový součet vytvořit. Svou statistiku však vede server Zákony pro lidi, který vytváří elektronickou knihovnu předpisů vydaných ve Sbírce zákonů. Podle ní byla čísla v roce 2017 taková:

Zákon je však jen jedním z typů právních předpisů a vzhledem k dostupným číslům je možné, že Hynek hovoří spíše o právních předpisech obecně – tedy nejen o zákonech (ústavních a běžných), ale i o nařízeních a vyhláškách (které však nemají sílu zákona). Právních předpisů je podle tohoto zdroje přes 9 tisíc – jde ovšem o platné, byť už třeba neúčinné zákony, nařízení a vyhlášky. Dodáváme znovu, že oficiální čísla neexistují a Hynek neupřesnil, zda myslí předpisy zákonné síly, platné či účinné zákony, nebo ještě jinou množinu.

Problematická je i druhá polovina tvrzení. V takovémto množství předpisů nepochybně bude docházet k neočekávaným kolizím. Nejen proto v teorii práva funguje několik univerzálních zásad, jež osvětlují, které ustanovení či předpis v konkrétním případě použít. Zjednodušeně jde o následující pravidla:

  • právní norma obsažená v předpisu vyšší právní síly má přednost před normou obsaženou v předpisu nižší právní síly
  • zvláštní úprava má přednost před normou obecnější
  • později přijatý předpis se aplikuje před tím dříve přijatým

Takto lze vyřešit např. zdánlivou kolizi § 2218 občanského zákoníku (nájemné se platí měsíčně pozadu) a § 2251 téhož zákona (nájemné bytu se platí na měsíc dopředu).

Kromě toho mnohé spory řeší judikatura soudu, kam se případné kolize dostanou.

Otázkou je, co pak lze považovat za čistou kolizi – zákonných definic například může být vícero a aplikují se vždy pro ten předpis, kde jsou uvedeny. Mediálně známým případem z poslední doby je novela, podle níž nemusí být očkovány děti jdoucí do školky v pěti letech (bod. 10 novely) povinně, zatímco (podle jiného ustanovení) ty mladší jdoucí dobrovolně ano. Ministerstvo zdravotnictví však odmítá, že by si zákony „protiřečily“, šlo údajně o záměr.

Z těchto důvodů je merit obou částí Hynkova výroku pravdivý, nicméně problematika věci je značně složitější a takovou zkratku je v obou případech nutno doplnit vysvětlením kontextu – proto hodnotíme výrok jako zavádějící.

Jiří Hynek

Já jsem taky někde řekl, že já bych vetoval pouze ty zákony, které ohrožují bezpečnost země a jdou proti lidem.
Neověřitelné

Hynek v rámci svých veřejných vystoupení popsal, že by veto využíval u zákonů „proti lidem“, přímo o bezpečnosti se však nezmiňuje. Jeho vymezení ovšem nejsou nikterak striktní, navíc nelze vyloučit, že popisuje postoj z některé diskuze či komentáře, který není dostupný. Výrok tudíž hodnotíme jako neověřitelný.

K plánu používání práva prezidentského veta se Jiří Hynek vyjádřil mimo jiné v listopadu 2017 pro ČTK. Tam přislíbil vetovat „hloupé zákony a právní normy, které jdou proti lidem“, a také vždy své důvody k využití práva veta zveřejnit. O právu veta se také píše na oficiálních stránkách Hynkovy kandidatury (sekce „Co chci“, bod 3.): „Budu vetovat zákony, které šikanují poctivé občany. Stát musí být pro lidi, ne proti nim.” Své preference pro případy, kdy by použil právo veta, udává jako „škodlivé zákony“, konkrétně zmiňuje inkluzi nebo veterinární zákon. Dále jako příklad uvedl zákony, které jdou proti přání většiny českých občanů. To jsou dle jeho osobního názoru především zákony, které zavádí přílišné regulace (ani to ale není blíže specifikováno).

Jiří Hynek se v žádném ze svých vyjádření o právu veta nezmiňuje konkrétně o bezpečnosti. Například ale uvádí (11:49), že by považoval bezpečnost za nejdůležitější aspekt svých prezidentských povinností, proto by se dalo předpokládat, že se bude promítat do využití prezidentského práva veta k zákonům, které by ji případně mohly ohrozit.

Jiří Hynek

Jsme šestou nejbezpečnější zemí na světě.
Neověřitelné

Institut pro ekonomiku a mír zveřejnil v tomto roce výsledky tzv. Světového indexu míru (Global Peace Index). Česká republika se umístila na 6. příčce ze 163 zemí. Tento index bývá často jak politiky (podobný výrok jsme ověřovali opakovaně), tak médii brán jako žebříček nejbezpečnějších zemí světa. Ve veřejném prostoru je tedy tento výzkum brán právě takto. Nicméně tento index neměří přímo míru bezpečí v zemi (i když některé sledované faktory tímto směrem ukazují). Proto výrok hodnotíme jako neověřitelný, neexistují prokazatelná data popisující to, jak si země vedou ohledně jejich vnitřní bezpečnosti.

Tato analýza mapuje především faktory společnosti a bezpečnosti, výskyt zahraničních a domácích konfliktů a míru militarizace. Hodnocení je stanoveno na základě 23 kritérií (GPI indicators). Samotný index však jednoznačně neprokazuje míru bezpečnosti, ale spíše mírové prvky. Kategorie, která se orientuje na vnímání bezpečnosti, hodnotí Českou republiku dvěma body z pěti, přičemž pět značí nejhorší stav. Obdobně je na tom většina zemí střední Evropy. Od roku 2012 je tento stav neměnný.

Mezi další zkoumané faktory patří například politická nestabilita, kriminalita, vnitřní a vnější bezpečnost, dodržování lidských práv atd.

Dodejme, že v roce 2016 se Česká republika umístila opět na 6. příčce ze 163 zemí a o rok dříve obsadila Česká republika 12. místo. V roce 2014 si držela tuto pozici, na kterou postoupila ze 13. místa z roku 2013.

Jiří Hynek

Zákon o obraně státu byl přijímán již v roce 36, ale i tehdy byla řada poslanců, kteří zpochybňovali to nebezpečí, které kolem bylo a naštěstí ten zákon byl přijat.
Zavádějící

Zákon o obraně státu byl přijat v roce 1936, přičemž několik poslanců opravdu bagatelizovalo hrozící nebezpečí ze strany Německa. Jednalo se o však o poslance Sudetoněmecké strany, pravdivost jejich výroků tak nelze brát k tehdejším poměrům jako směrodatnou. Výrok proto hodnotíme jako zavádějící.

Jiří Hynek se ve výroku zabývá zákonem o obraně státu. Tento zákon, přijatý v květnu roku 1936 (.pdf, str. 3), reagoval na několik zásadních kroků učiněných v předchozích letech Německou říší.

Německá říše nejprve potají obnovila své válečné letectvo, o čemž 9. března 1935 informoval Hermann Göring. O týden později pak Německo obnovilo všeobecnou brannou povinnost. 7. března 1936 německá armáda obsadila tehdy demilitarizované Porýní. V reakci na sílící válečné ohrožení proto vláda hned o týden později přijala návrh zákona o obraně státu, který poslala do Sněmovny.

V Národním shromáždění se návrh stal předmětem hluboké diskuze trvající celkem tři schůze (39.–41.). Vystoupili v ní zástupci tehdejších politických stran, naprostá většina z nich (kupříkladu poslanec Silva, poslankyně Zeminová) pak ve svých projevech varovala před nebezpečím války, zejména ze strany Německé říše.

Několik poslanců však ve svých projevech jakékoliv nebezpečí odmítlo. Konkrétně šlo o poslance Birkeho (poslední odstavec) a Kundta (třetí odstavec projevu). Oba však byli členy Sudetoněmecké strany, pravdivost jejich výroků tak nelze brát vzhledem k tehdejším poměrům jako směrodatnou.

Jiří Hynek

A když se podívám na řadu malých zemí velikosti jako my, uvedu Finsko, Rakousko, mají základní vojenskou službu, Litva ji znovu obnovila, Švédsko bude chtít obnovovat znovu povinnou vojenskou službu, Norsko dokonce má už myslím dva roky povinnou vojenskou službu i pro ženy.
Pravda

Ve Finsku je základní vojenská služba povinná pro muže starší 18 let. Rakousko před pěti lety v referendu schválilo zachování povinné vojenské služby.

Litva od září roku 2016 základní vojenskou službu obnovuje s tím, že platnost zákona je pětiletá a ke schválení došlo osm let po zrušení původního zákona o vojenské službě.

Švédsko v roce 2010 povinnou vojenskou službu zrušilo, nicméně v březnu loňského roku rozhodlo o jejím obnovení. První občané, kterých se odvody týkají, nastupují službu od začátku tohoto měsíce.

V Norsku opravdu chodí k odvodu i ženy, zákon byl schválen roku 2013 – Norsko je tak první zemí v Evropě i v rámci NATO, která se ženami ve vojenské službě počítá. Odůvodňuje to obecnou snahou o genderovou rovnost na všech úrovních společenského a občanského života.

Přehledný sumář vojenských služeb v jednotlivých zemích světa lze najít na stránkách CIA The World FactBook.

Jiří Hynek

My dneska máme v branném zákoně, že každý občan České republiky je povinen podrobit se vojenskému výcviku. Ale toto platí až v době ohrožení státu či v době válečné.
Pravda

Přestože proces povolání je poněkud složitější, v zásadě může být v době ohrožení státu každý zletilý občan odveden a následně povolán k vojenskému cvičení (byť s výjimkami a nikoli všichni zletilí občané jedním odvodem) .

Takzvaný branný zákon v § 18 stanovuje jako první podmínku odvodu občanů (nikoli vojáků z povolání či v záloze) vyhlášení stavu ohrožení státu nebo válečného stavu. Vláda k tomuto vydá nařízení, kde také stanoví, kolik občanů je třeba nad rámec ozbrojených sil „nabrat“. Branci jsou určeni podle kvalifikace či ročníku narození.

Krajské vojenské velitelství pak povolá vybrané občany k odvodu, z nichž se v odvodním řízení vyberou ti, kteří jsou schopni vykonávat vojenskou činnou službu. Pokud je rozhodnutí pozitivní, stává se občan vojákem, resp. vojákem v záloze, kterými lze podle potřeb doplnit řady ozbrojených sil. Jde pochopitelně pouze o osoby starší 18 let a existují výjimky (např. § 6, § 7, § 25 a další) – například ženy však z branné povinnosti vyňaty nejsou.

V této fázi může voják požádat o vyslání na dobrovolné vojenské cvičení, nebo může být na vojenské cvičení vyslán povolávacím rozkazem a pak je povinen jej nastoupit. V obecné rovině je tedy Hynkův výrok pravdivý.

Jiří Hynek

Třeba ve Švýcarsku vždy měli povinnou vojenskou službu, je to vlastně celoživotní vzdělávání a Švýcarsko nikdy nebylo okupováno.
Nepravda

Výrok je hodnocen jako nepravdivý z několika důvodů. Zaprvé, od roku 1291, kdy vznikl původní základ švýcarské konfederace z tří lesních kantonů (Waldstatte), zažil tento stát alespoň jednou okupaci svého území a to v roce 1798, kdy byl obsazen francouzskými vojsky a byla zde vytvořena tzv Helvétská republika.

Pokud jde o povinnou vojenskou službu, je situace poněkud komplikovanější. Současný švýcarský systém občanské milice je poměrně moderní novinkou, která vznikla až spojením středověkého miličního systému a revolučního chápaní občanství z období mezi léty 1798–1817 (.pdf, str. 17). Tento unikátní systém vedl ke spojení civilních hodnot a pocitu občanské vojenské služby. Celé období mezi léty 1798–1848 bylo spojené s hledáním rovnováhy mezi odpůrci a příznivci federalismu. Ustálení situace přinesla až nová ústava roku 1848 (článek 18), která rozvíjí princip švýcarského občanství vzniklý v roce 1798 a povinné vojenské služby. O povinné vojenské službě v dnešním slova smyslu jako povinnosti občana Švýcarska lze tedy mluvit až od první poloviny 19. století.

A v neposlední řadě je potřeba připomenout, že tato argumentace je na hraně tzv. falešné korelace, kdy dva jevy mají zdánlivou spojitost. V tomto případě je nesmysl tvrdit, že povinná vojenská služba vedla jako zásadní činitel k faktu, že po roce 1815 nebylo Švýcarsko nikdy okupováno. Typickým příkladem, který ukazuje, že nezávislost nestojí jen na povinné vojenské službě, je například rok 1938 a okupace Sudet a následně zbytku území ČSR. V Československu v té době byla v platnosti (§ 127 Československé Ústavy) povinná vojenská služba.

Jiří Hynek

V době, kdy jsme chtěli vstoupit do Severoatlantické aliance, tak jsme jasně deklarovali 2,2 %. Byli jsme přijati a první věc, co jsme začali řešit, jak snížit tento závazek.
Nepravda

Česká republika je členským státem Severoatlantické aliance od roku 1999. Doporučená míra výdajů na obranu by podle NATO měla odpovídat 2 % hrubého domácího produktu, při vstupu měla ČR výdaje 2,2 % HDP. Není však pravda, že výdaje hned po vstupu do NATO klesaly, naopak rostly až do roku 2005 (v absolutních číslech).

V roce 1999 (.pdf, str. 3) činil při vstupu ČR do NATO podíl výdajů na obranu 2,2 % hrubého domácího produktu.

Jak je vidět na následujícím grafu, do roku 2004 (.pdf, str. 7) činil tento podíl minimálně 1,9 %. Mezi lety 2005 (.pdf, str. 6) a 2017 (.pdf, str. 8) tento podíl klesl z 1,8 % na 1 % HDP. Vidíme, že podíl výdajů na obranu se nesnížil ihned po roce 1999, jak Hynek říká.

Tento ukazatel navíc závisí na výši HDP, takže je logicky ovlivněn třeba růstem ekonomiky (respektive obecně jejím výkonem). Můžeme to vidět na výdajích vyjádřených v absolutních číslech: absolutní výdaje rostly až do roku 2005. Na propad pak mohla mít vliv profesionalizace armády (v souvislosti s branným zákonem s účinností od ledna 2005, kterým skončila povinná vojenská služba).

Jiří Hynek

Litva to uměla ten závazek na 2 % přislíbit během, ať nelžu, tří let a myslím si, že dokonce je tam 2,2 nebo 2,3.
Pravda

Litva se k NATO připojila v roce 2004, od roku 2012 pravidelně aktualizuje svůj závazek přispívat na obranu podle doporučení NATO částkou odpovídající minimálně 2 % vlastního HDP.

Od roku 2013 se její výdaje postupně zvyšují (podle odhadů na rok 2017 měly být na úrovni 1,77 % HDP), během let 2014 - 2018 jsou pak meziroční nárůsty značné. Detaily lze vyčíst ze zprávy NATO o výdajích na obranu (.pdf, str. 8).

Litva si pro letošní rok vytyčila cíl 2 % HDP, a to v reakci na apel Donalda Trumpa, který žádal členské země NATO o dodržení závazků. Původním popudem pro zvyšování výdajů na obranu byly obavy po ruské anexi Krymu v roce 2014. 2procentní závazek pro letošní rok pak Litva podle schváleného státního rozpočtu skutečně splní.

Jiří Hynek

Ústava je něco, s čím nemá cenu míchat příliš často. Ono už těch změn bylo několik, pokud se nemýlím, asi osm.
Pravda

Jiří Hynek se ve výroku o novelizaci Ústavy České republiky skutečně nemýlí – Ústava byla opravdu osmkrát změněna. Změnové ústavní zákony se týkaly kupříkladu zřízení vyšších územně samosprávných celků nebo proměny vztahu mezinárodního a vnitrostátního práva; dále Poslanecká sněmovna získala možnost odhlasovat své rozpuštění. V roce 2012 byla přijata přímá volba prezidenta republiky a poslední ústavní novela pak přinesla omezení imunity poslanců a senátorů.

Jiří Hynek

Jan POKORNÝ: Tak několik ústavních zvyklostí tady bezesporu je.

Jiří HYNEK: Ano, ale třeba jeden prezident chce, aby mu jím navržený kandidát na premiéra přinesl 101 podpisů, jiný to nechce. Jiný říká, že není se, necítí se být zavázán tím, že by zvolil toho vítěze nebo toho... stranu nebo hnutí, které vyhrálo volby.
Pravda

Jiří Hynek popisuje, že ne vždy jsou českými prezidenty dodržovány některá nepsaná pravidla, tzv. ústavní zvyklosti.

Hynek konkrétně popisuje dvě z nich. První takovou jmenovanou zvyklostí, která je v čase opouštěna, má být představení 101 podpisů poslanců (tedy sněmovní většiny) člověkem, který by měl být/chce být jmenován premiérem.

Je pravdou, že v průběhu let některé hlavy státu toto požadovaly – např. Václav Klaus žádal představení takové většiny. Miloš Zeman tak učinil po pádu Nečasovy vlády, ale např. u aktuálního formování vlády žádný požadavek nevznesl a veřejně deklaroval oba pokusy pro Andreje Babiše, bez dalších podmínek. Je tedy pravdou, že tento krok při formování českých vlád není nijak striktně dodržován a v čase je využíván různě. V daném případě tak může být diskutabilní, zda jde stále o zvyklost, nicméně Jiří Hynek popisuje, že problémem je z jeho pohledu právě ona nekonzistentnost.

Hynek také korektně popisuje, že další ne vždy dodržovanou zvyklostí je jmenování vítěze voleb předsedou vlády. Jmenování předsedy jiné strany proběhlo pouze jednou, a to konkrétně v roce 2010, kdy prezident Klaus jmenoval premiérem Petra Nečase, jehož ODS ve volbách skončila druhá za vítěznou sociální demokracií. V ostatních případech hlava státu po vítězných volbách vždy jmenovala premiérem předsedu vítězné strany.

Jiří Hynek

Nejvíce mě oslovuje Tomáš Garrigue Masaryk. On neměl vůbec jednoduchou pozici. Tehdy ani nebylo pětiprocentní kvórum, takže těch politických stran byla spousta, byly skandály, padaly vlády. On nebyl úplně oblíben. Také pokaždé když se volil, tak mu to dávaly politické strany velmi silně najevo. Ne vždy byl zvolen poprvé a on uměl v tom velmi dobře manévrovat
Nepravda

V prvorepublikovém Československu neexistovalo žádné kvórum neboli uzavírací klauzule. V tehdejší době dále opravdu proběhlo několik skandálů a došlo k pádům vlád. Tomáš G. Masaryk byl však v prezidentské volbě vždy zvolen v prvním kole, výrok je proto hodnocen jako nepravdivý.

Volební systém pro parlamentní volby v období První republiky byl založen na principu poměrnosti. Jedním z jeho důležitých znaků byla neexistence uzavírací klauzule, což vedlo k vysokému počtu stran zastoupených v parlamentu a roztříštěnosti stranického spektra (Politický systém českých zemí 1848-1989, 2007: str. 55). Důkazem roztříštěnosti stranického spektra jsou získané mandáty (.pdf, str. 12–15) politických stran ve všech prvorepublikových parlamentních volbách.

V prvorepublikovém Československu se událo několik afér či skandálů spojených s politikou. Jednalo se např. o uhelnou aféru Jiřího Stříbrného, který coby ministr železnic nakupoval předražené uhlí pro státní dráhy od společnosti vedené jeho bratrem. Jiným skandálem byla lihová aféra, jejímž hlavním aktérem byl tehdejší předseda Senátu Karel Prášek. Prášek byl současně předsedou Družstva hospodářských lihovarů a správcem lihovarnického dispozičního fondu, z něhož zpronevěřil přibližně 30 mil. Kčs. Z této sumy přitom použil 3 mil. Kčs jako úplatek.

V průběhu První republiky docházelo opakovaně k pádům vlád, což dokládá např. počet vlád ustavených během prvorepublikového období. Počet vlád byl několikrát větší než voleb konaných v tomto období.

Tomáš G. Masaryk byl do funkce prezidenta vždy zvolen v prvním kole prezidentské volby. Poprvé k tomu došlo v jeho nepřítomnosti při ustavující schůzi Revolučního národního shromáždění v listopadu 1918, a to jednomyslně, aklamací 221 přítomných poslanců. V květnu 1920 získal Masaryk v prvním kole 284 z 411 odevzdaných hlasů a byl zvolen. Prezidentský mandát obhájil Masaryk v květnu 1927 díky 274 hlasům získaným v prvním kole prezidentské volby. O sedm let později hlasovalo pro Masaryka v prvním kole 327 zákonodárců, což znamenalo Masarykovo opětovné obhájení postu prezidenta (Politický systém českých zemí 1848-1989, 2007: str. 62-63).

Jiří Hynek

Jsme osmí na světě v podílu exportu na HDP.
Pravda

Česká republika je 13. na světě v exportu vůči HDP, ze zemí OECD je v podílu exportu na 7. místě. Figuruje tedy v horních příčkách žebříčků, proto hodnotíme výrok s jistou tolerancí jako pravdivý.

Podíl vývozu na hrubém domácím produktu v České republice činí cca 80 %.

Podle údajů Světové banky má Česká republika 13. nejvyšší podíl vývozu na hrubém domácím produktu ze sledovaných států.

Česká republika má však 7. nejvyšší podíl vývozu na hrubém domácím produktu v rámci 35 členských států Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj OECD.

Jiří Hynek

Snaha žalovat nás za to, že jsme nepřijali kvóty…
Pravda

Evropská komise opravdu zažalovala Českou republiku za nedodržování jednorázového programu přerozdělování žadatelů o azyl v EU.

Evropská komise na začátku ledna 2018 zažalovala Českou republiku, Polsko a Maďarsko u Soudního dvora Evropské unie z důvodu odmítnutí programu přerozdělování žadatelů o azyl z přetížených států v rámci EU. Konkrétně za nerespektování dohody, která byla na úrovni Rady přijata. Na každý stát je podána samostatná žaloba a budou řešeny ve zvláštním řízení.

První slyšení však neproběhne dříve než v září 2018 a žaloba do té doby může být stažena, pokud se záležitost mezi státy a Evropskou komisí vyřeší jiným způsobem.

Tato žaloba následuje prosincové vyjádření Evropské komise, kdy zhodnotila plnění programu tří států jako nedostatečný. Česká republika například nepřijala žádného žadatele o azyl od srpna 2016, a to i přes rozhodnutí Soudního dvora EU ze září 2017, kdy Soud potvrdil platnost programu přerozdělování a zamítl tak žalobu Maďarska a Slovenska, jež se ho snažili zvrátit.

Abychom mohli měřit návštěvnost webu, potřebujeme Váš souhlas se zpracováním osobních údajů prostřednictvím cookies. Více o zpracování osobních údajů