Debata v Českém rozhlase: Petr Hannig

Petr Hannig byl posledním z prezidentských kandidátů, který se zúčastnil debaty v Českém rozhlase. Hannig v rozhovoru mluvil o své kampani, svých prioritách, řeč přišla také na současnou legislativu i problematiku migrace.

Ověřili jsme

Český rozhlas ze dne 11. ledna 2018 (moderátor Jan Pokorný, záznam)

Řečníci s počty výroků dle hodnocení

Petr Hannig

Výroky

Pravda 7 výroků
Nepravda 1 výrok
Zavádějící 5 výroků
Neověřitelné 2 výroky

Petr Hannig

Já nemám žádné VIP podporovatele. Jenom Rosťa Osička, boxer.
Pravda

Mezi nejviditelnější podporovatele Petra Hanniga patří aktivista Aleš Hodina, Adam B. Bartoš (známý svými antisemitskými postoji), novinář Jan Hloch a boxer Rostislav Osička.

Mezi politickými stranami pak našel podporu u těchto stran či hnutí: Strana zdravého rozumu (Rozumní), Rozumní – stop migraci a diktátu EU (volební aliance vlasteneckých stran a hnutí), Národní demokracie (ND), Republikánská strana Čech, Moravy a Slezska (SPR-RSČMS), Změna pro lidi (politické hnutí), Konzervativní a sociální hnutí (KSH), České hnutí za národní jednotu (ČHNJ) a Demokratická strana zelených (DSZ).

Dále Petru Hannigovi vyjádřily podporu Vlastenecké noviny Radka Veličky. Jedná se tedy o osoby, které nejsou celostátně známy a také o strany, které mají marginální sílu.

Petr Hannig

Já jsem kandidoval vždycky jen za svoji stranu.
Pravda

V roce 2002 založil Petr Hannig Stranu zdravého rozumu, která (dle informací v Rejstříku politických stran ministerstva vnitra) změnila v dubnu 2017 svůj název na Rozumní. Mezi těmito dvěma daty strana mírně změnila název vícekrát, avšak až na období let 2009–2010, kdy se strana nazývala Suverenita, byl její název téměř totožný.

Pro úplnost je třeba dodat, že Hannig byl předsedou strany i v době, kdy nesla název Suverenita – blok Jany Bobošíkové. Bobošíková pro účely parlamentních voleb do Poslanecké sněmovny v roce 2010 figurovala ve straně jako její volební lídr.

Po celou dobu existence strany (i pod mírně změněnými názvy a po změně v roce 2017) je její předsedou zakladatel Hannig. Podle svých slov nikdy nebyl členem KSČ.

V rámci této strany kandidoval Hannig do veřejných funkcí (Senát, Poslanecká sněmovna, Evropský parlament) již patnáctkrát, avšak ani jednou neuspěl.

V tabulce níže se nachází výpis všech kandidatur Petra Hanniga do veřejných funkcí.

Typ voleb Název stranyRokVolební zisk v %

SenátRozumní

2002

1. kolo : 2,19%

2. kolo: 0%

Senát

Rozumní

2004

1. kolo: 1,78%

2. kolo: 0%

Senát

Rozumní

2006

1. kolo: 1, 43%

2. kolo: 0%

Senát

Rozumní

2008

1. kolo: 0,79%

2. kolo: 0%

Senát

Rozumní

2010

1. kolo: 7,21%

2. kolo: 0%

Senát

Rozumní

2012

1. kolo: 3,50%

2. kolo: 0%

Senát

Rozumní

2014 1. kolo: 1,32%

2. kolo: 0%

Senát

Rozumní

2016

1. kolo: 2,34%

2. kolo 0%

Poslanecká sněmovna

Strana zdravého rozumu

2002

Strana

celkově: 0,22%

Poslanecká sněmovna

Strana zdravého rozumu

2006

Strana celkově: 0,46%

Poslanecká sněmovna

Suverenita – blok J. Bobošíkové

2010

Strana celkově: 3,67%

Poslanecká sněmovna

Suverenita – Strana zdravého rozumu

2013 Strana celkově: 0,27%

Poslanecká sněmovna

Rozumní 2017

Strana celkově: 0,72%

Evropský parlament

Strana zdravého rozumu

2004

Strana celkově: 0,27%

Evropský parlament

Strana zdravého rozumu

2014 Strana celkově: 1,63%

Petr Hannig

Měl jsem nabídky od jiných, od velkých stran (...) dokonce teďka v těch volbách parlamentních mi nabízel Tomio Okamura, abych kandidoval za ně. Už jsem slíbil dalším šesti stranám, že budeme taková vlastenecká fronta.
Neověřitelné

Politická strana ROZUMNÍ, za kterou Petr Hannig kandiduje a které je předsedou, je spojením této strany (Rozumní – stop migraci a diktátu EU – peníze našim občanům, důchodcům, dětem, zdravotně postiženým…) se šesti menšími politickými uskupeními – Změna pro lidi, Národní demokracie, Demokratická strana zelených, Republikánská strana Čech, Moravy a Slezska, České hnutí za národní jednotu a Konzervativní a sociální hnutí. Tato část výroku je tedy pravdivá.

O nabídce Petru Hannigovi kandidovat za stranu Tomia Okamury nebo jiné velké strany však nejsou veřejně dostupné žádné zdroje a výrok je tedy hodnocen jako neověřitelný.

Petr Hannig

Já jsem ctitel Listiny základních práv a svobod člověka, která je přiřazena k naší Ústavě. A tam se říká, že je zaručena svoboda slova. Já nesouhlasím s tím, co pan Bartoš říká.
Zavádějící

Tím, že Listina základních práv a svobod (dále jen LZPS) je přiřazena k Ústavě, kandidát Hannig myslí, že je součástí ústavního pořádku. Svoboda slova je jedním z politických práv uvedených v LZPS. Zároveň však platí určitá její omezení, proto výrok v kontextu případu Adama B. Bartoše hodnotíme jako zavádějící.

Přesné znění svobody slova je: „Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu.“

Důležitý je tady až následující bod – „Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.“

V případě Bartoše šlo o podněcování nenávisti proti Židům. Předseda antisemitského, krajně pravicového uskupení Národní demokracie vyvěsil v Polné na Jihlavsku před dvěma lety text, ve kterém volal po nutnosti „řešení židovské otázky“. Za tyto projevy letos v březnu potvrdil brněnský soud Adamu B. Bartošovi roční podmínku s dvouletým odkladem.

Konkrétním místem vyvěšení byl hrob Anežky Hrůzové, z jejíž smrti byl na přelomu 19. a 20. století viněn Žid Leopold Hilsner. Na oficiální informační tabuli připevnil Bartoš text: „Její smrt český národ semkla a s naléhavostí mu ukázala nutnost řešení židovské otázky. Židovská otázka nebyla dosud uspokojivě vyřešena.“

V tomto případě se tedy jedná o trestný čin podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod, který omezuje platnost svobody slova. Adam Bartoš je navíc v současné době obžalován taky z trestného činu popírání a schvalování holocaustu.

Petr Hannig

Ty zákony byly jiné v 90. letech. Všechny tyhle zákony, za který on (Adam B. Bartoš, pozn. Demagog.cz) je obžalován a odsuzován, už je dokonce odsouzený jednou, tak to se tam dostalo později.
Nepravda

Oprava: Výrok je hodnocen jako nepravdivý, protože 2 ze 3 trestných činů, kterým Bartoš v tomto případě čelí, byly součástí českého Trestního zákona i v 90. letech. Výrok byl původně hodnocen jako pravdivý. Za chybu se omlouváme.

Adam B. Bartoš je předsedou strany Národní demokracie a zároveň figuruje jako mluvčí prezidentského kandidáta Petra Hanniga. V roce 2015 zanechal při návštěvě hrobu Anežky Hrůzové v Polné, za jejíž vraždu byl neprávem odsouzen žid Leopold Hilsner, vzkaz s antisemitskou rétorikou, který se stal podnětem k soudnímu přezkoumání.

Předseda ND je obviněn z podněcování k nenávisti, hanobení národa a schvalování genocidy. Již v roce 2016 byl spolu s Ladislavem Zemánkem pravomocně odsouzen k roční podmínce s dvouletým odkladem, za výše uvedené trestné činy mu však hrozí odnětí svobody až na tři roky. Konečné soudní přelíčení je v těchto dnech v plném proudu, avšak jeho průběh zdržuje předčítání veškerých vydaných stranických listů Národní demokracie. K projednávání přišel Bartoše podpořit i Petr Hannig.

Petr Hannig mluví v souvislosti s obžalobou Adama Bartoše tedy o trestných činech podněcování k nenávisti, hanobení národa a schvalování genocidy. První 2 jmenované byly součástí českého právního řádu i ve zmíněných 90. letech. Konkrétně jako § 198 a § 198a Trestního zákona. Podněcování k národnostní a rasové nenávisti se do zákona dostalo prostřednictvím novely 557/1991 Sb., účinné je od 1. ledna 1992.

Pouze zmíněné popírání genocidy se stalo trestným činem až později. Výrok Petra Hanniga je tedy hodnocen jako nepravdivý.

Petr Hannig

Korupce by taky neměla bejt. To někde leží 10 roků, pak přijde prezident Klaus a osvobodí všechny ty korupčníky, že to ty soudy dlouho nestíhají. Problém byl ovšem v tom, že oni se pořád vykrucovali z toho.
Zavádějící

Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť korupce není přesně definovaný pojem z pohledu trestního zákoníku a je tedy velmi zjednodušující konstatovat, že Klaus osvobodil všechny korupčníky, jejichž proces překročil určitou délku trvání. Amnestie navíc nebyla konstruována právě na korupčníky, šlo o širší paletu deliktů.

V trestním zákoníku není korupce přesně vymezená, ale je pod ni možné zahrnout především trestné činy přijetí úplatku, podplácení či nepřímé úplatkářství.

Kromě úplatkářství je v právním řádu zakotveno několik dalších skutkových podstat, které definují korupční jednání – zneužití pravomoci úřední osoby a maření úkolu úřední osoby z nedbalosti.

Trestnými činy, které také mají znaky korupčního chování, jsou: neoprávněné nakládání s osobními údaji; zneužití informace a postavení v obchodním styku; sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě; pletichy při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži a pletichy proti veřejné dražbě.

V případě amnestie vyhlášené Václavem Klausem byl sporný druhý článek: „Nařizuji, aby bylo zastaveno pravomocně neskončené trestní stíhání, s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému, od jehož zahájení k 1. lednu 2013 uplynulo více než 8 let, pro trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující deset let.“

Kvůli němu byla ukončena řada korupčních kauz, například kauza Českého domu v Moskvě, bylo zastaveno stíhaní Tomáše Pitra a Miroslava Provoda kvůli daňovým deliktům.

Petr Hannig

Třeba ve Francii mají velké problémy s těmi vězni, kteří se rekrutují z teroristických činů, že oni infikují další vězně a jsou pro ně hrdiny vlastně.
Pravda

Je pravdou, že fenomén radikalizace mladých lidí ve francouzských věznicích skutečně existuje. Například The Guardian uvádí, že přibližně 60 % vězňů ve francouzských věznicích, které se dlouhodobě potýkají s přeplněním, tvoří muslimové, mezi nimiž je určitý počet muslimských radikálů. Extrémistické názory se pak mohou rychleji šířit například v důsledku izolace.

Radikalizace ve vězení se dává do spojitosti například s útokem Chérifa Kouachiho, jenž napadl redakci týdeníku Charlie Hebdo, či v případu Mehdiho Nemmouche, jenž v roce 2014 zaútočil na židovské muzeum v Bruselu.

Petr Hannig

... abychom se vrátili před Lisabonskou smlouvu. Abychom měli právo veta, to teďka nemáme.
Zavádějící

Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť hlasování kvalifikovanou většinou Lisabonská smlouva rozšiřuje, tento způsob rozhodování ovšem fungoval již dávno předtím. Navíc v některých oblastech je nadále hlasováno jednomyslně.

Lisabonská smlouva (.pdf) byla podepsána 13. prosince 2007 v Lisabonu a Českou republikou ratifikována 3. listopadu 2009. Pokud se jedná o smlouvu samotnou, ta upravila princip hlasování v Radě Evropské unie. Bylo odstraněno hlasování na základě vážených hlasů, nyní (od 1. listopadu 2014) má každý stát při hlasování jeden hlas. Tím se zabývá Hlava III, článek 9c (.pdf, str. 24) Lisabonské smlouvy.

Kvalifikovaná většina představuje při hlasování na návrh Komise nebo vysokého představitele EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku nejméně 55 % členů Rady, kteří představují nejméně 65 % obyvatelstva EU. Při jiném hlasování pak bude potřeba nejméně 72 % členů Rady zastupujících členské státy, které představují nejméně 65 % obyvatelstva. Kvalifikovanou většinu ovšem zcela nezavedla Lisabonská smlouva, jak Hannig popisuje. Funguje v rámci rozhodování od roku 1966. Smlouva do hlasování touto většinou vložila nově 19 oblastí, které dříve podléhaly jednomyslnosti.

Není ovšem pravdou, že bychom ztratili právo veta plošně. Pro některé otázky se princip jednomyslnosti při hlasování stále využívá. Jde o tyto oblasti:

  • společná zahraniční a bezpečnostní politika (s výjimkou některých jasně vymezených případů, jež vyžadují kvalifikovanou většinu, například jmenování zvláštních zástupců),
  • občanství (udělení nových práv občanům EU),
    členství v EU,
  • harmonizace vnitrostátních právních předpisů týkajících se nepřímých daní,
  • finance EU (vlastní zdroje, víceletý finanční rámec),
  • některá ustanovení v oblasti spravedlnosti a vnitřních věcí (evropský žalobce, rodinné právo, operativní policejní spolupráce atd.),
  • harmonizace vnitrostátních právních předpisů v oblasti sociálního zabezpečení a sociální ochrany.

Petr Hannig

Není na tom hůř (Británie, pozn. Demagog.cz). Se myslelo, že se libra propadne, ta libra se drží velmi dobře, ekonomika se drží velmi dobře.
Neověřitelné

Výrok byl vyřčen v kontextu hlasování Velké Británie o vystoupení z EU, nicméně k Brexitu ještě nedošlo, takže jeho dopady nemůžeme zatím ověřit. Je pravdou, že kurz libry zůstává z dlouhodobého pohledu stabilní a britská ekonomika stále roste, zde však působí více vlivů, takže vliv oznámeného Brexitu nelze posoudit.

23. června 2016 proběhlo referendum o vystoupení Velké Británie z EU. Kurz libry k euru se sice po tomto hlasování propadnul (ze 76,6 liber na 89,1 liber za 100 euro), z dlouhodobého pohledu však zůstává stabilní.

Britská ekonomika, měřená růstem HDP, i po hlasování o Brexitu roste. Tento růst se zpomaluje. Růst HDP Velké Británie byl v roce 2015 16. nejrychlejší v EU (2,3 %), v roce 2016 20. nejrychlejší (1,9 %). Údaje za celý rok 2017 ještě nejsou k dispozici, nicméně v prvním a druhém kvartálu se příliš nelišily od růstu v roce 2016 (.pdf, str. 3).

Petr Hannig

Ve Švédsku je 75 % povinný švédský hudby, ale anglicky zpívané.
Zavádějící

Ve Švédsku platí od roku 2010 Zákon o rádiu a televizi. Článek 14 (.pdf, s 31) uvádí, že stanice s licencí k vysílání musí obsahovat “ značnou část programu ve švédštině, programů švédských umělců aktivních ve Švédsku a práce Švédů žijících ve Švédsku, pokud není k opaku zvláštní důvod ”.

Zákon však neukládá, jakou část vysílání má tento obsah představovat, proto hodnotíme výrok jako zavádějící.

Petr Hannig

Ve Francii existuje zákon o státním jazyku a i soukromá rádia musí mluvit nádhernou franštinou (...) To tady není.
Pravda

V současnosti je ve Francii opravdu platný zákon číslo 94-665 ze 4. srpna 1994 týkající se užívání francouzského jazyka. Do veřejného povědomí přešel také pod názvem Toubonův zákon podle svého předkladatele, francouzského ministra kultury Jacquese Toubona. V článku 12 tohoto zákona se nařizuje povinné používání francouzštiny ve službách televize a rádiového vysílání s výjimkou filmových a audiovizuálních děl, které jsou natočené v původním jazyce.

Pokud jde o kvalitu francouzštiny, tento zákon ji explicitně neurčuje. Ve svém článku 13 jen odkazuje na článek 24 francouzského zákona o telekomunikacích, který podmiňuje přidělení kmitočtu pro vysílání „r espektem k francouzštině a šíření frankofonie“ („le respect de la langue française et le rayonnement de la francophonie“).

V současné době Česká republika žádný podobný zákon nemá. Legislativně je čeština jen ukotvena jako jednací (úřední) jazyk v §16 správního zákona (z. č 500/2004 Sb.).

Petr Hannig

My máme zákon, kde je napsáno, vlastně je to v Ústavě, že pokud je rozpor mezi českým zákonem a mezinárodní smlouvou, tak přednost má mezinárodní smlouva.
Pravda

S drobným dovětkem hodnotíme Hannigův výrok jako pravdivý, byť ne všechny mezinárodní smlouvy mají toto privilegium.

Dle článku 10 české Ústavy má mezinárodní smlouva, kterou je ČR vázána a k jejíž ratifikaci dal Parlament souhlas, přednost v případě rozporu mezi takovou smlouvou a zákonem. Sousloví „kterou je vázána“ se vztahuje k tomu, že ČR nesměla k aplikované části vyjádřit výhrady.

Další podmínkou je souhlas Parlamentu s prezidentovou ratifikací, tedy slavnostním podpisem; ten není vyžadován u každé smlouvy – jde pouze o okruh lidskoprávních a jiných klíčových smluv, které jsou vyjmenovány v čl. 49 Ústavy. Ratifikací se totiž stávají součástí právního pořádku ČR, čemuž ještě může předcházet přezkum Ústavního soudu, zda nejsou v rozporu s ústavním pořádkem.

Aplikační přednost pak nemá zbytek smluv – tedy ty s jednodušší přijímací procedurou, jež byly ratifikovány samostatně vládou nebo pověřeným ministrem, a dále také smlouvy v té části, ve které k ní ČR vyjádřila výhrady.

Petr Hannig

Díky Mirkovi Topolánkovi jsme přijali Lisabonskou smlouvu (...) on ji podepsal, potom ji musel podepsat Klaus, který nechtěl podepsat.
Pravda

Tehdejší premiér Mirek Topolánek Lisabonskou smlouvu skutečně prosadil a podepsal, později ji podepsal i prezident Václav Klaus, přestože s ní nesouhlasil.

Lisabonská smlouva (.pdf) byla podepsána 13. prosince 2007 v Lisabonu a Českou republikou ratifikována 3. listopadu 2009. Mirek Topolánek z pozice premiéra tuto smlouvu protlačil legislativním procesem. Nešlo o automatickou věc, ODS nebyla přijetí zcela nakloněna, což dokládá zejména hlasování v Poslanecké sněmovně. Zde byla ODS rozdělena na dva stejně silné celky.

Topolánek během projednávání smlouvu veřejně podpořil. 17. února 2009, kdy se o smlouvě jednalo v Poslanecké sněmovně, uvedl:

Úplně závěrem bych chtěl říct, proč si myslím, že bychom měli Lisabonskou smlouvu ratifikovat, a to tak, že bez nějakého dalšího prodlení. Neratifikace nám nepřináší vůbec nic. Neexistuje totiž alternativa, tak jsme postaveni před rozhodovací proces: buď ratifikovat Lisabonskou smlouvu a pohybovat se v tom prostředí, které je dáno, nebo – a o tom jsem také přesvědčen – se dostat v případě neratifikace na periferii a nakonec se dostat do situace, kdy nebudeme u stejného stolu, ať už se u něj rozhoduje o čemkoliv.Mé rozhodování je velmi racionální. Není to rozhodování, že bych jásal, jako jsme byli nuceni za minulého režimu, nad každou pitomostí. Nejásám nad Lisabonskou smlouvou, ale budu hlasovat pro, a vyzývám k tomu i své kolegy.

Stejně tak zmiňovaný Mirek Topolánek přednesl v Senátu projev, ve kterém senátory vyzval k hlasování pro schválení. Řekl zde:

Jako premiér České republiky jsem po tvrdém vyjednávání smlouvu podepsal a logicky a se vší odpovědností podporuji ratifikaci.Jako předseda Občanské demokratické strany a poslanec jsem přes všechny výhrady, spíše politicky a rozumem, než s přesvědčení a srdcem, hlasoval pro. A jako člověk, demokrat a občan České republiky, těm z Vás, kteří jsou svobodní, nezávislí, aktivní, prozápadní a odpovědní, doporučuji totéž!

Prezident Václav Klaus podepsal Lisabonskou smlouvu 3. listopadu 2009.

Učinil tak poté, co Ústavní soud rozhodl o tom, že smlouva není v rozporu s českým ústavním řádem.

Václav Klaus sice svým podpisem respektoval rozhodnutí soudu, ale trval na tom, že díky Lisabonské smlouvě přestává být Česká republika suverénním státem. Podle zákona ji zřejmě nebyl nucen podepsat, ovšem byl poslední hlavou státu v Evropě a jeho pozice po ratifikaci v obou komorách a po projednání před Ústavním soudem byla již komplikovaná.

Petr Hannig

Pokud teď bude ten Dublin IV, tak nám bude nutit přijímat ty migranty. Ovšem to už se teď stalo, protože my musíme platit pokuty za to, že jsme je nepřijali. My jsme jich přijali jen dvanáct.
Zavádějící

Je pravdou, že návrh Dublin IV umožňuje za určitých podmínek nucené přerozdělování migrantů. Také je pravdou, že v rámci systému kvót ČR přijala jen 12 migrantů. Vzhledem k probíhajícímu řízení ale není pravdou, že by ČR v současné době musela platit pokuty ohledně nepřijímaní migrantů v rámci kvót. O pokutách rozhodne až evropský soud, jehož rozhodnutí nelze předjímat a výrok je tedy hodnocen jako zavádějící.

Systém Dublin IV je návrhem řešení problematické imigrační politiky EU. Je pravdou, že podle současného stavu v rámci takzvaného automatického relokačního mechanismu bude možné, v případě přetížení přijímacího státu migranty, část těchto migrantů za splnění předem definovaných podmínek přesunout k projednání žádosti o mezinárodní ochranu do dalšího státu EU, například i do České republiky. Podrobněji jsme se problematice již věnovali v jedné z minulých debat.

V současnosti bylo v rámci kvót přijato 12 migrantů a dne 5. června 2017 se vláda ČR dle slov ministra Chovance rozhodla nadále v tomto systému neangažovat:

Vláda na základě návrhu z dílny ministerstva vnitra schválila vzhledem k zhoršené bezpečnostní situaci a dysfunkčnosti celého systému relokací pozastavení celého tohoto systému pro Českou republiku. V systému kvót do září, kdy tento jednorázový mechanismus má skončit, Česká republika nebude dál aktivní.

Spory mezi Evropskou komisí, ČR a některými dalšími zeměmi EU vedly 15. června 2017 k zahájení řízení za porušení unijní legislativy, a to kvůli tomu, že země (ČR, Maďarsko a Polsko) neplní přijímání migrantů podle stanovených kvót. Dne 7. prosince se Komise rozhodla žalovat výše zmíněné státy u Evropského soudního dvora.

V případě možných pokut je situace nejasná a je zcela závislá na výsledku soudního řízení. V případě, že by k němu došlo a ČR by prohrála, hrozí jí dle odhadů expertů ministerstva vnitra jednorázová pokuta ve výši až 270 milionů korun a případné denní penále do doby naplnění požadavků komise.

Petr Hannig

My jsme na ty volby vybrali jenom 51 tisíc korun a mně pomáhají jen dobrovolníci. Hlavním takovým dobrovolníkem je Josef Votruba (...) no Adam B. Bartoš a jeho mladí přátelé mi pomáhají s internetovými stránkami a tak. Zadarmo.
Pravda

Oprava: Výrok jsme původně hodnotili jako nepravdivý, nesprávně jsme vyhodnotili nepeněžní plnění a zaměnili jsme je za odměny pro uvedené členy týmu Petra Hanniga. Za chybu se omlouváme. Původní znení ponecháváme v nezkrácené podobě.

Na transparentním účtu Petra Hanniga se suma příjmů k 10. lednu 2017 zastavila na částce 50 896,41 Kč.

Na Hannigově volebním webu existuje odkaz na přehled financování volební kampaně, který obsahuje i výdaje pro spolupracovníky prezidentského kandidáta: Adama B. Bartoše, Josefa Votrubu a Jana Sedláčka.

K 10. lednu obdržel Votruba za práci během kampaně (například za „shánění podpisů a doprovod na akce“) 32 400 Kč, Bartoš za činnosti od příprav tiskových konferencí po vytváření webových stránek 19 350 Kč a Sedláček pak za práci na Facebooku a pomoc s grafikou 11 250 Kč. O bezplatné dobrovolnictví tedy nejde.

Abychom mohli měřit návštěvnost webu, potřebujeme Váš souhlas se zpracováním osobních údajů prostřednictvím cookies. Více o zpracování osobních údajů