Demagog.cz

Prezidentská debata na kolejích

Deník uspořádal před prezidentskými volbami poměrně netradiční debatu. 6 kandidátů pozvala do vlaku, který vyrazil z Prahy do Ústí nad Labem a zpět. Během cesty pak všichni pánové probírali různá témata voleb. Kladli si otázky navzájem, mluvili o silných a slabých stránkách svých soupeřů a uspořádali také improvizovanou debatu s ústeckými gymnazisty. Demagog.cz ověřil všechny publikované části - tedy debatu, kdy jednotliví kandidáti představovali své vize a hodnotily "ty konkurenční", dále diskuzi se studenty v Ústí nad Labem a v neposlední řadě také tu část, kdy si uchazeči o post hlavy státu kladli otázky navzájem. Za poskytnutí záznamu části debaty velmi děkujeme Deníku.

Ověřili jsme
Deník ze dne 20. listopadu 2017

3 z celkově 44 ověřených výroků

Michal Horáček

Michal Horáček

Já jsem prošel 500 míst po celé zemi (v rámci kampaně, pozn. Demagog.cz).

Na webových stránkách Michala Horáčka dnes již není možné dohledat minulá setkání s konkrétními daty, kdy setkání proběhla.

Obdobný výrok Michala Horáčka jsme ověřovali 7. července, tehdy měl na svých stránkách záložkukde se potkáme“, která kromě budoucích setkání s daty obsahovala také mapu se zanesenými místy setkání minulých. Už tehdy ale všechny ukončené zastávky Horáčka nebylo možné identifikovat podle data.

V minulých měsících se ale struktura webových stránek Michala Horáčka změnila. V sekcikde se potkáme“ nalezneme nově pouze budoucí setkání a jejich lokalizaci na mapě. Dále je zde dostupná záložkanavštívená místa“, která obsahuje pouze výčet měst bez jakékoliv reference ke konkrétnímu datu. V této sekci je zmíněno dohromady 224 míst. Je tedy možné, že některé obce navštívil Horáček opakovaně, resp. v nich navštívil více akcí. Souhrnné číslo ovšem není dostupné, a proto výrok hodnotíme jako neověřitelný.

Michal Horáček

Michal Horáček

Čtrnáct let jsem vedl Fortunu, prodal jsem ji proto, že hrozilo nebezpečí, že bychom se měli věnovat výherním hracím automatům.

Co přesně bylo pro Horáčka motivací, aby společnost se svými společníky prodal, není z veřejných zdrojů zcela jasné. Respektive pro hodnocení jeho motivace bychom vycházeli z vlastních slov tohoto kandidáta. V období prodeje firmy Horáček vyloženě nemluvil o tom, že by důvodem prodeje mělo být nebezpečí provozování hracích automatů – nelze ovšem vyloučit, že tomu tak bylo. Výrok tedy hodnotíme jako neověřitelný. Dodejme, že Horáček dlouhodobě veřejně popisuje svou nechuť k hracím automatům, a to i v době dávno před jeho kandidaturou.

Je faktem, že Michal Horáček vedl spolu se třemi svými společníky Fortunu od jejího založení v roce 1990 až do okamžiku jejího prodeje skupině Penta v roce 2004. Na svých stránkách Horáček uvádí k otázce, proč prodal Fortunu, následující:

„Protože jsem měl už dost peněz jako nástrojů. Přicházely navíc automaty, a to jsem nechtěl. Proti tomu jsem vždycky vystupoval. Nikdy bych děti neuhodil, ale kdyby hodily korunu do automatu, tak to bych je přes ruku asi pleskl.“

V roce 2004, když byla společnost prodávána, Horáček pro server Euro.cz uvedl:

„* Proč jste vůbec Fortunu prodával? Vždyť letos má být její finančně nejúspěšnější rok.- Právě proto. Když se prodá firma na vrcholu, je za ni víc peněz. My jsme Fortunu dovedli na vrchol našich schopností. Měli jsme sice připravené určité strategické plány, ale mně je 52 let a je mi jedno, jestli budu mít o sto milionů víc nebo míň. Fakt je mi to jedno. Nechci se vytahovat, prostě mi to za to nestojí.* Jaké to byly plány?- Nějak tu společnost dále rozvinout.* Prodali jste Fortunu i s těmito strategickými plány?- Ano, protože si přeji, aby Fortuna byla inadále úspěšná. Až se za 30 let budu belhat po Praze, tak abych tady viděl pobočky Fortuny a mohl si říkat, tohle jsem založil.“ V rozhovoru pro rádio Impuls v roce 2010 popsal Horáček problémy z roku 2004 v trochu jiné oblasti, než bylo zavedení výherních hracích automatů :
„...všechno se bouřlivě vyvíjí, zejména technika a když my jsme Fortunu nabízeli k prodeji, tak jsme byli v takové zvláštní situaci. Tehdy jsme měli velikou konkurenci ve firmách, které sídlily třeba v Gibraltaru a nabízely tady to kursové sázení po internetu. Byla to nekalá konkurence doslova, protože oni mohli nabídnout lepší podmínky, protože zkrátka je to jenom na netu, nemusíte mít ty pobočky kamenné, že jo, ve kterých musíte platit otop, uklízečku a lidi, zaměstnance a všechno, elektřinu, to za prvé. A za druhé oni tady neodváděli vůbec žádné daně, samozřejmě tento průmyslu je zdaněn zvláštním způsobem, je potřeba odvádět kromě daní jako všechny ostatní podniky také peníze na veřejně prospěšnou činnost a to oni samozřejmě nedělali a přesto naši zákonodárci jako vlastně protěžovali cizince, kteří tady neplatí daně, vůči svým vlastním soudně osvědčeným subjektům a mě to teda hodně trápilo tenkrát.“
Nutno přiznat, že ve stejném rozhovoru potvrzuje svůj odpor k výherním automatům. Tento svůj postoj v médiích uvedl opakovaně (např. pro iDNES.cz v srpnu 2015 nebo v online rozhovoru na webu Týden.cz v roce 2009), a to i dávno před tím, než ohlásil kandidaturu na prezidenta.

Jako důvod pro prodej společnosti popsal jeden ze zakladatelů fakt, že se společníci neshodovali, jak se společností dál. Nicméně nespecifikuje, že by mezi tyto rozpory patřilo i provozování hracích automatů. V rozhovoru pro iDNES.cz v roce 2005 jeden ze zakladatelů, Jiří Balcar, uvedl následující:

„Ke konci už jsme měli ale všichni čtyři tak jiný představy o tom, kam Fortunu směřovat a rozvíjet, že bylo dobře se toho zbavit.“

Veřejně nelze dohledat postoje tehdejších Horáčkových společníků, kteří by v logice výroku měli mít v dané době zájem na podnikání i v byznysu s hracími automaty.

Michal Horáček

Michal Horáček

Pane Topolánku, když jste byl premiérem, tak jste vedl vládu, která mohla jako poslední zvrátit neblahý vývoj s kauzou solárních elektráren. Tenkrát už jste věděli, že v roce 2006 se cena solárních panelů v Číně začala hroutit rychle dolů a v roce 2008 už byl velký problém se Španělskem. To jste všechno měli před sebou a vy jste přesto nezabránili tomu, abychom nezaplatili nejméně 300 spíše 500 miliard.

Podhoubí celému solárnímu boomu vytvořily pozměňovací návrhy zákona o podpoře obnovitelných zdrojů energií z roku 2005, které měly zaručit nejvyšší možné meziroční snížení výkupních cen elektřiny ze slunečních elektráren z původních 10 % na polovičních 5 % (§ 6, odst. 4).

Od začátku jej prosazovala poslankyně Šedivá, která navrhla fakticky omezení možností regulátora reagovat na další možný vývoj.

V pořadí první pozměňovací návrh z pera sociálnědemokratické poslankyně Ivy Šedivé v hlasování neprošel, fakticky totožný návrh však poté předložil poslanec Ladislav Urban z KSČM (seznam všech PN je dostupný zde – Urbanův nese označení E2). Právě ten získal nakonec podporu. Komunisté tehdy návrh protlačili společně s poslanci ČSSD a Unií svobody, ODS pod vedením tehdejšího předsedy Mirka Topolánka hlasovala proti.

Problémy nastaly v letech 2008 a 2009, kdy se za každoročního skokového nárůstu výkupních cen za elektřinu z fotovoltaických zdrojů výrazně snížily náklady na výstavbu samotných elektráren především díky levnějšímu dovozu článků z Číny. Vysoké výkupní ceny vedly k výraznému nárůstu počtu investorů v solární energetice, jejichž podpora se promítla do cen elektřiny i samotným spotřebitelům. Trend se podařilo zastavit až prosazením novely, která zrušila garantovanou podporu pro vysoce ziskové energetické zdroje. Dodejme ovšem, že v tomto období (březen 2009) rovněž padla koaliční vláda a nastoupil Fischerův úřednický kabinet.

Zmiňovaná novela byla předložena sněmovně 18. listopadu 2009, tedy řadu měsíců po vypuknutí solárního boomu, o několik měsíců dříve než u nás se přitom byznys na stejném principu začal rozmáhat i ve Španělsku. Novelu nepředkládala Topolánkova vláda, protože ta již několik měsíců neexistovala.

Odhad nákladů na financování celého „solárního tunelu“ se různí, server iDNES jej odhaduje na 400 miliard korun, týdeník Euro na 567 miliard.

Horáček popisuje některé aspekty (Španělský příklad, cena panelů z Číny – byť zde se mýlí v roce) korektně, nicméně z našeho pohledu je problematické určit, zda za danou věc mohla vláda Mirka Topolánka. Celý příběh kolem podpory OZE je složitější, začal již před nástupem tohoto kabinetu a vrcholil po jeho pádu. Zejména rok 2009 byl pro dané téma složitý v tom, že po pádu vlády neexistovala v České republice vláda, která by měla pevnou či garantovanou většinu v Poslanecké sněmovně a byla tak akceschopná. Topolánek v reakci na tento výrok přehazuje vinu výhradně na svého nástupce Jana Fischera, což také hodnotíme jako neověřitelné prohlášení, protože z našeho pohledu není možné autoritativně určit, kdo konkrétně za daný výsledek může, resp. kdo jako poslední mohl neblahému výsledku zabránit.