Prezidentská debata na kolejích

Deník uspořádal před prezidentskými volbami poměrně netradiční debatu. 6 kandidátů pozvala do vlaku, který vyrazil z Prahy do Ústí nad Labem a zpět. Během cesty pak všichni pánové probírali různá témata voleb. Kladli si otázky navzájem, mluvili o silných a slabých stránkách svých soupeřů a uspořádali také improvizovanou debatu s ústeckými gymnazisty. Demagog.cz ověřil všechny publikované části - tedy debatu, kdy jednotliví kandidáti představovali své vize a hodnotily "ty konkurenční", dále diskuzi se studenty v Ústí nad Labem a v neposlední řadě také tu část, kdy si uchazeči o post hlavy státu kladli otázky navzájem. Za poskytnutí záznamu části debaty velmi děkujeme Deníku.

Ověřili jsme

Deník ze dne 20. listopadu 2017

Řečníci s počty výroků dle hodnocení

Jiří Drahoš

0

Marek Hilšer

0
0

Michal Horáček

0

Jiří Hynek

0
0

Vratislav Kulhánek

0
0

Mirek Topolánek

0

Výroky

Jiří Drahoš Nez.
Marek Hilšer Nez.
Michal Horáček Nez.
Jiří Hynek Realisté
Vratislav Kulhánek Nez.
Mirek Topolánek Nez.
Pravda 25 výroků
Nepravda 7 výroků
Zavádějící 0 výroků
Neověřitelné 12 výroků

Michal Horáček

Jako jediný jsem taky zveřejnil své záležitosti jako je zdravotní stav, plné majetkové přiznání.
Pravda

Michal Horáček je skutečně jediným prezidentským kandidátem, který v souvislosti s kampaní uveřejnil údaje o svém zdravotním stavu a také svá majetková přiznání.

Zbývajících osm potvrzených prezidentských kandidátů (Zeman, Drahoš, Hilšer, Fischer, Hannig, Hynek, Kulhánek, Topolánek) tyto údaje nezveřejnilo.

V samotné debatě Deníku pak další kandidáti uvedli na otázku, zda do prvního kola voleb zveřejní detaily svého zdravotního stavu potvrzené lékařem, že tak učiní. Konkrétně to přislíbil Marek Hilšer, Jiří Hynek a Mirek Topolánek. Jiří Drahoš a Vratislav Kulhánek to odmítli.

Marek Hilšer

Já jsem byl předsedou akademického senátu už jako student, dokonce mi dali důvěru význační lékaři. Já jsem šéfoval tomu senátu, kde seděl třeba pan profesor Pafko.
Pravda

Z internetových zdrojů lze dohledat, že Marek Hilšer byl předsedou Akademického senátu 1. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy ještě za dob jeho studia. Na přímý dotaz nám bylo sekretariátem 1. LF UK odpovězeno, že doktor Hilšer byl předsedou senátu po tři volební období (sám Hilšer na svých stránkách píše o jedné obhajobě) a s profesorem Pafkem byli společně v Senátu v období 2007–2013. Volba předsedy je však tajná a nelze tak dohledat, kdo Marka Hilšera ve volbě podpořil.

Hilšer se stal předsedou AS 1. LF UK 13. prosince 2004, jak dokládá výroční zpráva (.pdf, str. 10) této fakulty. Pokud bychom chtěli i přes tajnou volbu sledovat, zda Hilšera podpořili pedagogové z fakulty, což jsou přirozeně významní lékaři, je možné poukázat na zákon o vysokých školách. § 8 odst. 1 uváděl v době, kdy byl Hilšer poprvé zvolen (tedy na konci roku 2004), že studenti tvoří v akademickém senátu nejméně třetinu a nejvýše polovinu členů. Tedy přirozeně pro zvolení Hilšera předsedou pro něj musel hlasovat i některý z lékařů, který zastupoval v senátu pedagogy, resp. školu.

Zápis z jednání, kde byl Hilšer poprvé zvolen předsedou, není dostupný (jsou dostupné od roku 2005). Ovšem 17. prosince 2007 byl Hilšer zvolen opět šéfem akademického senátu, když získal 24 hlasů a 5 jich bylo proti (z celkových 30 členů). Je tedy nepochybné, že pro něj hlasovala část pedagogů/lékařů. V daném senátu seděl skutečně profesor Pafko a také další známí lékaři (např. Tomáš Zima – dnešní rektor Univerzity Karlovy a tehdejší děkan Lékařské fakulty a Martin Holcát – budoucí ministr zdravotnictví).

I přesto, že nejsou veřejně dohledatelné výsledky voleb (což je vzhledem k jejich tajnosti pochopitelné), hodnotíme výrok jako pravdivý, neboť na základě logiky těchto voleb není možné, aby Hilšera nepodpořili i lékaři/pedagogové, kteří zasedali v daných akademických senátech s ním. A to proto, že podle zákona mohli a mají studenti nanejvýš 50% zastoupení v těchto orgánech univerzitních samospráv.

Vratislav Kulhánek

Nejsme chudší. Když se podíváme na západní Evropu a nevybereme si zrovna Německo, tak ve srovnání se Španělskem, s Portugalskem, s Itálií jsme na tom minimálně stejně.
Nepravda

HDP na jednoho obyvatele v cenách PPS (Purchasing Power Standard, standard kupní síly) slouží jako ukazatel blahobytu země. V tabulce níže je možno vidět, že ze zmiňovaných zemí dosáhla Česká republika za rok 2016 vyššího HDP na obyvatele v cenách PPS jen než Portugalsko. Zároveň nedosahuje stejných hodnot jako Itálie a Španělsko.

Pro porovnání životní úrovně v jednotlivých zemích je však uváděn jako vhodnější ukazatel skutečné individuální spotřeby (AIC) na obyvatele v cenách PPS. Při stejném porovnání zemí je v tabulce níže možno vidět, že Česká republika nedosahuje vyšších ani stejných hodnot jako Španělsko, Itálie a Portugalsko.

Jiří Drahoš

Prezidentská vize nebo vize směřování této společnosti není nic, co se dá zformulovat úplně jednoduše v bodech na papíru. Díval jsem se na program pana Horáčka a nic takového jsem tam nenašel.
Nepravda

Michal Horáček svůj program rozdělil do devíti částí. Nejprve v úvodu přibližuje, jaký je jeho pohled na funkci a roli prezidenta a jak se jí plánuje zhostit. Potom definuje své pravo-levicové ukotvení. Následně vybírá devět klíčových bodů, kterým chce věnovat zvláštní péči.

Konkrétně jsou to body: Česká republika, Evropa a svět, Přistěhovalectví a migrace, Armáda ČR, Technologie nové éry, Vzdělávání, chudoba a bludné kruhy sociálního vyloučení, Rovnost žen a mužů, Zpět mezi nejbohatší země světa a Dopravní infrastruktura. Horáčkův program je v porovnání s programy dalších kandidátů nebývale rozsáhlý. Nijak nehodnotíme jeho vize či správnost jeho představ. Pouze popisujeme, že Horáček svou představou ve skutečnosti disponuje, v řadě oblastí konkrétně ze svého pohledu popisuje slabiny ve fungování naší společnosti. Níže uvádíme některé z příkladů jím popsaných představ.

V obecném přístupu k funkci prezidenta Horáček obecně definuje, jak by se podle jeho názoru prezident měl chovat, resp. jak by měla funkce ve veřejném prostoru být vykonávána. Uvádí tak např.:

„...nesmí prezident podlehnout pokušení vyřizovat si osobní účty s jinými volenými politickými aktéry. A není přípustné ani to, aby napadal, ponižoval, nebo z veřejné sféry vykazoval své názorové oponenty a kritiky. Naslouchá všem: ať jsou aktivními politiky, nebo občany v užším smyslu slova politicky neangažovanými. Současně dokáže pojmenovat a odsoudit jakýkoli radikalismus, jdoucí proti duchu Ústavy.

Mým cílem je, aby rozhovor mezi prezidentem a všemi ostatními byl co možná nejotevřenější. Zároveň však vlídný, uctivý, a právě proto smysluplný.
(...)Zásadním rysem mého programu je pak slib, že pokud obdržím pověření občanů, budu se vždy chovat jako prezident zvolený v přímé volbě. Nepěstuji a slibuji, že nikdy nebudu pěstovat zvláštní vztahy k jakékoli politické straně, zájmové skupině či obchodní korporaci. Můj přímý vztah k občanům nenaruší nikdo a nic, jen v jejich zájmu budu konat a jen jim skládat účty.“

V rámci programových sekcí jasně formuluje svůj vztah a postoj, který by jako prezident podporoval. Ze své pozice také popisuje současný stav v řadě oblastí a uvádí, v čem by se měla Česká republika vyvíjet. V části věnované zahraniční politice tak Horáček například uvádí:

„Pověst loajálního a kompetentního partnera je v dnešním světě tou nejsilnější bezpečnostní zárukou. Tvůrčí a co nejužší regionální a přeshraniční spolupráce je pak samozřejmou povinností, a to i na úrovni krajů. Vzdělaná a efektivní diplomacie je jenom jedním z nástrojů zahraniční politiky. Respekt k naší zemi buduje také armáda svou účastí v mezinárodních misích i ochotou a schopností podílet se na společné obraně. Jako prezident chci také podporovat úspěšný export našich výrobků, v zahraničí upozorňovat na naši uměleckou tvorbu, napomáhat vědecké výměně a prestiž naší země zvyšovat všemi dalšími legitimními prostředky.“

Horáček rovněž popisuje stav digitalizace České republiky. Ze svých závěrů vyvádí kromě dalšího následující:

„A co považuji za mimořádně důležité: zdrojem dat je i veřejná správa. Jako prezident se chci ptát, proč jich neposkytuje zdaleka tolik, kolik by mohla a především měla.Chci také apelovat na státní správu, aby pro posílení on-line komunikace mezi občany, firmami, médii a úřady dělala mnohem víc než dosud. Vždyť všechny ty nesčetné hodiny, které podnikatelé i zaměstnanci tráví každý rok na úřadech vyřizováním svých povinností nebo nárokováním něčeho, co jim podle zákona náleží, produktivitu naší ekonomiky snižují tak výrazně, že si nemůžeme dovolit se s tím nadále smiřovat.“

Michal Horáček

Slyšel jsem odpovídat pana Drahoše na otázku ‚jaký tedy máte ten program?‘ a pan Drahoš řekl ‚no já žádný nepotřebuju, lidé mi říkají to vy jste naším programem, pane profesore‘.
Nepravda

Michal Horáček naráží na rozhovor Jiřího Drahoše pro pořad Štrunc serveru Info.cz z 15. srpna 2017.

Pavel Štrunc: „Pan Horáček tady byl a trochu se rozčiloval nebo podivoval nad tím, že nemáte program. Máte program?“

Jiří Drahoš: „Já nevím, co je to program prezidentský. Já mám základní teze, které mám na webu. Myslím si, že je to bohatě dostačující, psát sáhodlouhé programy nemá z mého pohledu valný smysl. Prezident není politická strana, která nějaký program pro voliče mít musí. Je zajímavé, že mi spousta lidí říká, pane profesore, vy jste náš program.“

Výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý, protože Drahoš sice použil tezi o tom, že pro lidi je programem on, nicméně ji řekl v tom kontextu, že mu přijde zajímavé, že mu to říkají lidé. Neřekl, že kvůli tomu žádný program nepotřebuje. Drahoš dále upřesnil, že nemá program v obvyklém slova smyslu, disponuje však tezemi, které jsou podle něj dostatečné. Hloubku či přiměřenost „programu“ (resp. těchto tezí) nijak nehodnotíme, je ovšem faktem, že Drahoš svou vizi zveřejnil. Na svém webu (v části Moje vize) ji řadí do čtyř částí – Moderní a bezpečný stát, Naše vlast, Lidské schopnosti a Rodina na prvním místě.

Jiří Drahoš

V roce 2009 tady byl nepokrytý pokus o likvidaci mé mateřské instituce Akademie věd. Šel jsem do boje, bojoval jsem a v tom boji jsme vyhráli.
Neověřitelné

Jiří Drahoš mluví o situaci z roku 2009, kdy Akademii věd (AV) hrozily zásadní rozpočtové škrty. Po řadě protestů, mediálních vyjádření i jednání k nim nedošlo, příčemž Drahoš byl přímým účastníkem těchto jednání. Oznámení o umenšení škrtů veřejně zaznělo po jeho schůzce s tehdejším předsedou vlády Fischerem – je tedy pravda, že jeho snaha o zmírnění škrtů byla úspěšná. Nehodnotíme však, zda škrty byly snahou o likvidaci Akademie – byly důsledkem ekonomické krize a reformy financování vědy; vědci o likvidaci mluvili, avšak tuto část nelze posoudit. Výrok tak hodnotíme jako neověřitelný, neboť zda měla být Akademie věd zlikvidována, takový úmysl nejsme schopni doložit. Jde spíše o subjektivním dojem Drahoše.

V dané věci šlo o situaci ohledně rozpočtu pro vědu na rok 2010 (s výhledem na 2011 a 2012), za Fischerovy úřednické vlády, konkrétně po usnesení vlády z 29. července 2009. Příprava reformy ale začala již s Topolánkovou vládou: v průběhu ledna 2008 byla schválena východiska reformy a v březnu pak dokument o samotné reformě.

Na to pak navazovala první Metodika hodnocení výsledků výzkumu, která byla v souladu s touto reformou. Vláda Mirka Topolánka padla v březnu 2009 a nahradila ji Fischerova vláda.

Tato reforma provádí hodnocení výsledků (například publikací, patentů, článků, softwaru atd.) konkrétní instituce převodem na jednotnou numerickou škálu (jde tedy o kvantifikaci vědeckých výstupů). Reforma též zavedla Technologickou agenturu a část peněz měla být alokována do výzkumu pod ministerstvy, hlavně ministerstva průmyslu. Tuto metodiku považovali vědci za nesprávně postavenou, navíc zvýhodňující aplikovaný výzkum.

Akademie protestovala a tehdejší předseda Drahoš je označoval za likvidační. Proti návrhu rozpočtu se stavěly také další výzkumné organizace, jako Rada veřejných výzkumných institucí aplikovaného výzkumu nebo Učená společnost České republiky. Proti škrtům na vědu také probíhaly demonstrace. Vědci považovali reformu za likvidační pro základní výzkum, hlavně pro Akademii věd. Jiří Drahoš mluvil o krizi ve financování vědy například ve svém projevu na zasedání Akademického sněmu AV v roce 2010, z čehož je patrné, že situace trvala delší dobu a spíše eskalovala.

Původní plán rozpočtu z roku 2009 počítal s dvacetiprocentním poklesem rozpočtu Akademie věd. Zejména ale návrh počítal s dalším, postupným krácením výdajů pro AV. Z výdajů ve výši 5,8 miliardy, které AV měla rozpočtovány pro rok 2009, šlo o snížení až na 2,8 miliardy v roce 2012. To se nakonec nestalo.

Předseda Drahoš vedl jednání s premiérem Fischerem a dosáhl výrazně menšího snížení rozpočtu, než bylo v plánu, a vláda též upustila od návrhu snižovat rozpočet v dalších letech. Toto jednání se uskutečnilo 30. července 2009 a premiér Fischer po něm uvedl, že vláda škrt vůči AV sníží o půl miliardy korun oproti své původní představě. Pokud budeme sledovat, jak se v daných letech vyvíjel rozpočet AV (viz graf), je zjevné, že se sice snížil právě v daném roce a postupně mírně klesal, nedošlo ovšem k výraznému seškrtání rozpočtu až na polovinu, jak bylo původně zamýšleno.

Michal Horáček

Já jsem prošel 500 míst po celé zemi (v rámci kampaně, pozn. Demagog.cz).
Neověřitelné

Na webových stránkách Michala Horáčka dnes již není možné dohledat minulá setkání s konkrétními daty, kdy setkání proběhla.

Obdobný výrok Michala Horáčka jsme ověřovali 7. července, tehdy měl na svých stránkách záložkukde se potkáme“, která kromě budoucích setkání s daty obsahovala také mapu se zanesenými místy setkání minulých. Už tehdy ale všechny ukončené zastávky Horáčka nebylo možné identifikovat podle data.

V minulých měsících se ale struktura webových stránek Michala Horáčka změnila. V sekcikde se potkáme“ nalezneme nově pouze budoucí setkání a jejich lokalizaci na mapě. Dále je zde dostupná záložkanavštívená místa“, která obsahuje pouze výčet měst bez jakékoliv reference ke konkrétnímu datu. V této sekci je zmíněno dohromady 224 míst. Je tedy možné, že některé obce navštívil Horáček opakovaně, resp. v nich navštívil více akcí. Souhrnné číslo ovšem není dostupné, a proto výrok hodnotíme jako neověřitelný.

Michal Horáček

Sebral jsem si ty podpisy od občanů, za kterými jsem jezdil. Žádný politik mě nepodporuje.
Pravda

Michal Horáček předal podpisy pro svou kandidaturu ministerstvu vnitra 2. listopadu. Podle jeho prohlášení jich bylo zhruba 87 tisíc. Další tisíce pak sám vyřadil (resp. to uvádí) kvůli tomu, že nesplňovaly zákonné parametry. Horáček se ucházel o podporu pouze mezi občany, zákonodárce s žádostí o podporu neoslovoval.

Ministerstvo vnitra počítá s tím, že voleb by se mělo účastnit devět kandidátů. Z nich celkem tři disponují dostatečným počtem podpisů občanů (Drahoš, Horáček a Zeman). Konkrétní jména doposud ministerstvo nezveřejnilo, je ovšem zcela vyloučeno, aby se jednalo o jiné osoby. V tomto ohledu má tedy Michal Horáček pravdu.

Co se týče počtu podpisů, ten by měl být ministerstvem zveřejněn v pátek 24. listopadu, kdy bude již také zcela jasné, kteří kandidáti budou připuštěni k volbám.

Michal Horáček

Všechno si platím sám do poslední koruny.
Pravda

Michal Horáček pro potřeby prezidentské kampaně zřídil transparentní volební účet (což je zákonná podmínka). Nastavil jej tak, že jedinou osobou, která sem může posílat finance na kampaň, je on sám. Nepřijímá tedy příspěvky od sponzorů, firem ani od jednotlivých občanů. Horáčkova kampaň vytvořila rovněž další transparentní účet, přes který jsou dohledatelné jednotlivé výdaje.

Jedinou osobou, která posílá finance na tento účet, je skutečně Michal Horáček. Konkrétně zaslal prostředky na účet spolku Máme na víc (spolek, který má za cíl podporovat Horáčkovu kandidaturu a zajišťovat jeho kampaň) v květnu, srpnu a říjnu. Žádný další dárce již dohledatelný není.

Horáčkův výrok hodnotíme jako pravdivý, je skutečně jediným člověkem, který přispívá na svou kampaň.

Jiří Drahoš

Nikdo jsme se nehlásili (k vystoupení na Václavském náměstí 17. listopadu, pozn. Demagog.cz), byli jsme tam pozváni, vystoupili jsme a to je všechno.
Pravda

Drahoš tento výrok pronesl v tom smyslu, že si Horáček má stěžovat na svou absenci na uvedené akci. V rámci výroku hodnotíme pouze to, zda byli vystupující pozvání a sami se na akci nehlásili.

Michal Horáček své nevystupování na Václavském náměstí komentoval na svém facebookovém profilu takto: „Ptáte se mě, proč jsem dnes nevystoupil na Václavském náměstí. Popravdě - nevím. Akce byla původně charakterizována jako 'apolitická'.“

Následně uvedl, že mu Marek Hilšer poskytl část svého vyměřeného času, a to s poukazem, že oproti jiným řečníkům byl hlavním aktérem listopadových událostí.

Vystoupení na Václavském náměstí dne 17. listopadu byla pořádána v rámci Festivalu svobody, což je iniciativa připomínající události listopadu roku 1989. Ve svém prohlášení o neúčasti právě Michala Horáčka organizátoři uvedli:

„Pozvaní kandidáti byli vybráni na základě souladu jejich postojů s hodnotami 17. listopadu a následně na základě jejich dosavadní veřejné známosti a prostoru kandidátů promlouvat k veřejnosti. Cílem bylo podpořit ty, kteří ho z dlouhodobého hlediska tolik neměli.“

Tři kandidáti byli navíc vybráni kvůli symbolice tří pilířů demokracie a byly jim na jejich projev poskytnuty 3 minuty času.

Dále uvedli, že program byl zveřejněn již 13. listopadu 2017 a mezi vystupujícími kandidáty byli od počátku uvedeni Jiří Drahoš, Pavel Fischer a Marek Hilšer (.pdf, čas 18:15 v programu).

Michal Horáček

Já jsem prožil překrásnej 17. listopad. Vzal jsem lidi po stopách Sametové revoluce, kterou jsem prožil a zejména těm mladým jsem říkal co, jak, kde a proč jsme dělali.
Pravda

Na své facebookové stránce sdílel Michal Horáček ze dne 17. listopadu několik živých vysílání z řady míst v Praze, která byla určitým způsobem důležitá při událostech v listopadu roku 1989. V úvodním proslovu zval shromážděné diváky na procházku po těchto místech a dodal, že by „to rád udělal lidskými slovy a s lidskými příběhy“ (5:18). Další vstup byl vysílán z Jungmannova náměstí a následně ze Špalíčku, který byl dle jeho slov poskytnut v zájmu revoluce, aby si „měli kde povídat“ (0:23). Na Václavském náměstí Michal Horáček prohlásil, že 17. listopad (1989) byl „rozbuška nahromaděných nadějí, které najednou vzplály“, jejichž počátek je však nutno hledat dříve. Proto v té souvislosti vzpomínal také na tzv. Palachův týden. Následně proběhlo živé vysílání od Strakovy akademie, kde hovořil o tzv. dialogu vlády a tehdejší opozice. Následující vstup byl již z Pražského hradu, kde Michal Horáček zmínil jeden z bodů svého programu Prvních 100 dní v úřadu, a to zrušení bezpečnostních rámů na Pražském hradě. U sochy T. G. Masaryka pak odkazoval právě na jeho osobu a poděkoval přítomným za účast.

Michal Horáček

Čtrnáct let jsem vedl Fortunu, prodal jsem ji proto, že hrozilo nebezpečí, že bychom se měli věnovat výherním hracím automatům.
Neověřitelné

Co přesně bylo pro Horáčka motivací, aby společnost se svými společníky prodal, není z veřejných zdrojů zcela jasné. Respektive pro hodnocení jeho motivace bychom vycházeli z vlastních slov tohoto kandidáta. V období prodeje firmy Horáček vyloženě nemluvil o tom, že by důvodem prodeje mělo být nebezpečí provozování hracích automatů – nelze ovšem vyloučit, že tomu tak bylo. Výrok tedy hodnotíme jako neověřitelný. Dodejme, že Horáček dlouhodobě veřejně popisuje svou nechuť k hracím automatům, a to i v době dávno před jeho kandidaturou.

Je faktem, že Michal Horáček vedl spolu se třemi svými společníky Fortunu od jejího založení v roce 1990 až do okamžiku jejího prodeje skupině Penta v roce 2004. Na svých stránkách Horáček uvádí k otázce, proč prodal Fortunu, následující:

„Protože jsem měl už dost peněz jako nástrojů. Přicházely navíc automaty, a to jsem nechtěl. Proti tomu jsem vždycky vystupoval. Nikdy bych děti neuhodil, ale kdyby hodily korunu do automatu, tak to bych je přes ruku asi pleskl.“

V roce 2004, když byla společnost prodávána, Horáček pro server Euro.cz uvedl:

„* Proč jste vůbec Fortunu prodával? Vždyť letos má být její finančně nejúspěšnější rok.- Právě proto. Když se prodá firma na vrcholu, je za ni víc peněz. My jsme Fortunu dovedli na vrchol našich schopností. Měli jsme sice připravené určité strategické plány, ale mně je 52 let a je mi jedno, jestli budu mít o sto milionů víc nebo míň. Fakt je mi to jedno. Nechci se vytahovat, prostě mi to za to nestojí.* Jaké to byly plány?- Nějak tu společnost dále rozvinout.* Prodali jste Fortunu i s těmito strategickými plány?- Ano, protože si přeji, aby Fortuna byla inadále úspěšná. Až se za 30 let budu belhat po Praze, tak abych tady viděl pobočky Fortuny a mohl si říkat, tohle jsem založil.“ V rozhovoru pro rádio Impuls v roce 2010 popsal Horáček problémy z roku 2004 v trochu jiné oblasti, než bylo zavedení výherních hracích automatů :
„...všechno se bouřlivě vyvíjí, zejména technika a když my jsme Fortunu nabízeli k prodeji, tak jsme byli v takové zvláštní situaci. Tehdy jsme měli velikou konkurenci ve firmách, které sídlily třeba v Gibraltaru a nabízely tady to kursové sázení po internetu. Byla to nekalá konkurence doslova, protože oni mohli nabídnout lepší podmínky, protože zkrátka je to jenom na netu, nemusíte mít ty pobočky kamenné, že jo, ve kterých musíte platit otop, uklízečku a lidi, zaměstnance a všechno, elektřinu, to za prvé. A za druhé oni tady neodváděli vůbec žádné daně, samozřejmě tento průmyslu je zdaněn zvláštním způsobem, je potřeba odvádět kromě daní jako všechny ostatní podniky také peníze na veřejně prospěšnou činnost a to oni samozřejmě nedělali a přesto naši zákonodárci jako vlastně protěžovali cizince, kteří tady neplatí daně, vůči svým vlastním soudně osvědčeným subjektům a mě to teda hodně trápilo tenkrát.“
Nutno přiznat, že ve stejném rozhovoru potvrzuje svůj odpor k výherním automatům. Tento svůj postoj v médiích uvedl opakovaně (např. pro iDNES.cz v srpnu 2015 nebo v online rozhovoru na webu Týden.cz v roce 2009), a to i dávno před tím, než ohlásil kandidaturu na prezidenta.

Jako důvod pro prodej společnosti popsal jeden ze zakladatelů fakt, že se společníci neshodovali, jak se společností dál. Nicméně nespecifikuje, že by mezi tyto rozpory patřilo i provozování hracích automatů. V rozhovoru pro iDNES.cz v roce 2005 jeden ze zakladatelů, Jiří Balcar, uvedl následující:

„Ke konci už jsme měli ale všichni čtyři tak jiný představy o tom, kam Fortunu směřovat a rozvíjet, že bylo dobře se toho zbavit.“

Veřejně nelze dohledat postoje tehdejších Horáčkových společníků, kteří by v logice výroku měli mít v dané době zájem na podnikání i v byznysu s hracími automaty.

Michal Horáček

(Výherní hrací automaty, pozn. Demagog.cz) považuju za strašný zlo, protože vyvolávají patologické závislosti. Kurzové sázení takové závislosti nevyvolává a mluvím jako odborník, protože jsem o tom psal dizertační práci. Odvolávám se na to, že tehdy nebyly klinicky popsaný prakticky žádná rizika.
Nepravda

Není pravdou, že kurzovní sázení nevyvolává závislosti jako jiné typy hazardu. Studie, které to popisují, vycházejí minimálně padesát let – není tedy možné, že by v době psaní dizertace pana Horáčka (před rokem 2011) tato fakta nebyla dostupná.

Herní automaty jsou z hlediska závislostí velmi problematické. Podle některých studií (například tato z roku 1995) jsou dlouhodobě hlavní formou léčeného gamblerství. Podle studie Griffithse (1999) je gamblerství na automatech zvláště nebezpečné kvůli krátkým intervalům mezi sázkou a výsledkem a navíc jsou vytvořeny podmínky pro opakované hraní: to působí zvláště nebezpečně na lidskou psychiku, chování je výsledky bezprostředně posilováno a je vytvářen návyk (.pdf, str. 268–269, překlad Demagog.cz).

Svůj negativní postoj k výherním automatům Michal Horáček potvrdil například v rozhovoru pro rádio Impuls v roce 2010:

„Já bych každému chtěl říct, jestli jdete kolem automatů nebo vidíte někoho, kdo hází ty peníze do automatu, prostě nikdy to nedělejte, to je nesmysl, vůbec se toho nezúčastňujte. Může to mít ošklivé následky, prostě ne. A já s tím vlastně vůbec jsem nikdy nechtěl být spojován. Já jsem vždycky chtěl být spojovaný s tím, že já mám nějaký názor, já si třeba myslím, že Nadal porazí Federera, dejme tomu, no tak si na toho Nadala vsadím. No a teďka když budu mít pravdu, budu odměněn a když pravdu mít nebudu, tak budu potrestán. A míru odměny a trestu si určuji dopředu sám a vůbec do toho nemusí mít. To je něco úplně jiného. Je to vlastně zastávání názoru a prostě házení peněz do té bedny, kde jsou nějaké ty třešničky nebo ty citronky nebo co se tam točí, to žádný názor není, to je jenom hloupost.“

Pokud se zaměříme na kurzové sázení, o němž Horáček tvrdí, že nevyvolává závislosti, musíme tento pohled odmítnout. Kurzové sázení je samozřejmě jiný typ hazardu a podle některých studií přitahuje jiné gamblery než automaty: jak shrnuje studie Koncepční rámec škodlivého hráčství (vypracované Ontario Problem Gambling Research Center, vydané Úřadem vlády), je sázení částečně založeno na dovednosti.„Jedinci, které lákají právě tyto typy hazardních her, obvykle nacházejí potěšení v průzkumu akce a testování své vlastní ‚odbornosti‘ na tomto poli při sázení. Dále se tito jedinci snaží zvýšit zábavnost akce nebo sportu tím, že sázejí na jeho výsledek.“ (.pdf, str. 36) Tento dokument z roku 2013 zmiňuje kurzovní sázení spolu s dalšími typy hazardu a považuje jej za možného původce škodlivého hráčství, tedy vyvolávajícího závislosti, finanční i zdravotní nebo sociální problémy. Kurzovní sázení navíc může být vedlejším zdrojem zábavy a později závislosti i u profesionálních sportovců.

Nebezpečí kurzovního sázení pro Demagog.cz potvrdil i přední český psychiatr zabývající se závislostmi, MUDr. Karel Nešpor. „Kurzovní sázení je vede často k patologickému hráčství a k tomu s čím souvisí, jako jsou extrémní zadluženost, krádeže, zpronevěry atd. Tato forma hazardu je stejně nebezpečná jako hazardní automaty, ruleta atd.“

Problematické je i tvrzení, že v době psaní Horáčkovy disertační práce (2011) nebyly klinické důkazy o rizicích kurzového sázení popsány. To je v rozporu například s databází U.S. National Institutes of Health's National Library of Medicine (NIH/NLM), která uvádí desítky citací a odkazů na výzkumy patologického hráčství, pod které spadají i kurzové sázky. Popřípadě je třeba připomenout vědeckou zprávu z roku 1999 pro americký kongres National Gambling Impact Study Commision final report, která se snaží shrnout poznatky o gamblerství a patologickém hráčství, kam mj. podle zprávy patří i kurzové sázky (pdf., str.10–16). Ze starších studií můžeme zmínit studii Gambling And Mental Health z roku 1964 nebo Pathological Gambling z roku 1965.

Na závěr je také možno připomenout, že v citované disertační práci Michal Horáček odkazuje na praktické výzkumy ohledně rizik sázení minimálně, a nebo vůbec – zaobírá se spíše jen filozoficko-teoretickou stránkou problému.

Marek Hilšer

Pan Horáček se živil naprosto legálně.
Pravda

Michal Horáček nebyl nikdy obviněn ze žádné nelegální činnosti v souvislosti se svou obživou, a to ani před rokem 1989. Horáčka pod krycím jménem „Sázkař“ vedla v evidenci Státní bezpečnost. Ze spisu, který sám kandidát zveřejnil, lze vyvodit, že StB měla zájem na spolupráci s Horáčkem, avšak nikdy k ní nedošlo (to dokládá i čisté lustrační osvědčení). Skrze Horáčka chtěla StB monitorovat tehdejší „pravicový okruh lidí“, který se vyskytoval na pražských dostizích v Chuchli, kde si Horáček přivydělával jako černý bookmaker.

Michal Horáček tak spolu se svými tehdejšími kolegy nabízel divákům ilegální sázky, StB je však tolerovala. Podle Balcara, jednoho z dalších černých bookmakerů, to bylo z důvodu, že závodiště v Chuchli bylo pro StB malý svět a nepřikládali tomu velkou důležitost. O ilegálnosti přivýdělků tehdejších černých bookmakerů však není sporu, protože hazard se neslučoval se socialistickou ideologií komunistického režimu.

V životě po sametové revoluci se Michal Horáček věnoval sázkám i nadále – byl spoluzakladatelem sázkové kanceláře Fortuna, která byla později, v roce 2004 prodána za částku kolem 2,4 mld Kč. Z kontextu debaty je zřejmé, že v diskuzi byla myšlena právě porevoluční éra, kdy Horáček založil se třemi partnery společnost Fortuna a vydělával tak na kurzovém sázení. Tato činnost je zcela legální, výrok je tudíž hodnocen jako pravdivý.

Michal Horáček

Mě vyloučili estébáci ze školy, žil jsem dlouho na dně společnosti. Dělal jsem skladníka a všechno možný. Ale snažil jsem se, aby ten příběh byl dobrej. Napsal jsem 9 knih, 15 autorských alb s Petrem Hapkou, pomohl jsem stovkám lidí a pomáhám jim dodnes.
Pravda

Podle životopisu na jeho webových stránkách byl Michal Horáček skutečně vyloučen z univerzity, a to poté, co byl zatčen StB za zfalšování výjezdní doložky do USA. Poté pracoval v mnohých dělnických profesích, zároveň se zabýval dostihy a chovem koní (o kterých psal studie a kterými se zabývala také jeho první kniha), ale také například pracoval jako bookmaker. Podle Databáze knih je autorem 11 knih, dvě z toho jsou sbírky básní. Alb s Petrem Hapkou vydal podle svých stránek pouze sedm (plus DVD a kolekce best of), dohromady jich však vydal 17 (plus DVD a alba best of).

Co se týká filantropie, podle svých stránek věnoval honoráře z knihy Dopisy z lásky a nenávisti na dobročinné účely nebo například daroval různým dobročinným nadacím nejméně 400 milionů Kč jako CEO Fortuny. Jako soukromník se filantropií také zabývá, pomohl například dívce s mozkovou obrnou nebo pořádá benefiční koncerty. Podle svých slov nechce svou podporu stavět na odiv, není proto vždy lehké najít údaje o jeho podpoře.

Marek Hilšer

Pan Hynek je představitelem politické strany Realisté (...) tu sponzoroval pan Dospiva. Pan Dospiva, pokud vím, studoval dlouhou dobu nebo studoval v Sovětském svazu na škole, ze které se rekrutovali příslušníci určité organizace.
Pravda

Marek Dospiva studoval podle svého profilu na diplomatické škole, na Státním institutu mezinárodních vztahů v Moskvě (MGIMO) v letech 1987–1993. Škola MGIMO byla založena v roce 1944 a brzy se stala elitní školou sloužící především pro výcvik sovětských a ruských diplomatů. Vzhledem ke svému zaměření se na její studenty zaměřila i tehdejší sovětská tajná služba KGB, která zde (jako i na ostatních sovětských univerzitách) verbovala některé své kádry. V menší míře to platí i o nástupci KGB, ruské federální službě FSB.

Škola MGIMO je známá tím, že její absolventi se i po ukončení studií stýkají a tvoří jakýsi neformální spolek. Vzhledem ke kontaktům s tajnými službami a často velice úspěšnému uplatnění studentů v byznysu a politice zde opravdu existuje určité riziko, že tito studenti budou zneužiti tajnými službami Ruska k získávání informací a vlivu. Blíže to popisuje například bývalý ředitel BIS Karel Randák v článku pro Český rozhlas:

„Znáte to, když se sejdete s kamarádem na nějakém srazu, tak toho řeknete víc, než když se sejdete s cizím člověkem. A pro ruskou službu není žádný problém vytipovat z ruských absolventů MGIMa lidi, kteří mají stejný předmět podnikání jako někteří čeští absolventi.“

Jen ale nutné poznamenat, že ono vytěžování studentů nemusí být vždy vědomé a většina z nich se do hledáčku ruských tajných služeb ani nedostane, jak pokračuje Karel Randák.

Pokud jde o podporu Realistů panem Dospivou, tak ta vyplývá jednak z vyjádření samotných Realistů, zároveň se dá určit i z jejich transparentního účtu: v lednu 2017 daroval straně 3 miliony, v červnu pak další 2 miliony Kč. Výrok hodnotíme jako pravdivý. Je pravdou, že Marek Dospiva studoval na MGIMO a že vzhledem k elitnosti a úspěšnosti této vysoké školy se během let stala pro tajné služby místem rekrutování. Tajné služby mohou těchto vazeb využít, i když třeba bez vědomí bývalých studentů. Pravdou jsou i vazby mezi Realisty a Markem Dospivou, který ji podporoval, a to i finančně.

Marek Hilšer

Česká republika je pátá nejbezpečnější země na světě.
Neověřitelné

Institut pro ekonomiku a mír zveřejnil v tomto roce výsledky tzv. Světového indexu míru (Global Peace Index). Česká republika se umístila na 6. příčce ze 163 zemí. Tento index bývá často jak politiky (podobný výrok jsme ověřovali opakovaně) tak médii brán jako žebříček nejbezpečnějších zemí světa. Ve veřejném prostoru je tedy tento výzkum brán právě takto. Nicméně tento index neměří přímo míru bezpečí v zemi (i když některé sledované faktory tímto směrem ukazují). Proto výrok hodnotíme jako neověřitelný, neexistují prokazatelná data popisující to, jak si země vedou stran jejich vnitřní bezpečnosti.

Tato analýza mapuje především faktory společnosti a bezpečnosti, výskyt zahraničních a domácích konfliktů a míru militarizace. Hodnocení je stanoveno na základě 23 kritérií (GPI indicators). Samotný index však jednoznačně neprokazuje míru bezpečnosti, ale spíše mírové prvky. Kategorie, která se orientuje na vnímání bezpečnosti, hodnotí Českou republiku dvěma body z pěti, přičemž pět značí nejhorší stav. Obdobně je na tom většina zemí střední Evropy. Od roku 2012 je tento stav neměnný.

Mezi další zkoumané faktory patří například politická nestabilita, kriminalita, vnitřní a vnější bezpečnost, dodržování lidských práv atd.

Dodejme, že v roce 2016 se Česká republika umístila opět na 6. příčce ze 163 zemí a o rok dříve obsadila Česká republika 12. místo. V roce 2014 si držela tuto pozici, na kterou postoupila ze 13. místa z roku 2013.

Jiří Hynek

Ano. Jsem člen strany Realistů, ale moji nominaci navrhlo 29 poslanců z osmi politických stran.
Pravda

Z údajů Českého statistického úřadu zveřejňujícího mimo jiné kandidátní listiny je zřejmé, že Jiří Hynek je členem Realistů, neboť za tuto stranu kandidoval ve volbách do Poslanecké sněmovny v Ústeckém kraji, a u politické příslušnosti je taktéž uvedena strana Realisté.

Ministerstvo vnitra v pátek 24. listopadu zveřejnilo seznam kandidátů, které registrovalo do prezidentských voleb. Jiřího Hynka podle oficiálního dokumentu navrhlo na prezidenta celkem 29 poslanců. Co se týče jejich politické příslušnosti, fakta jsou následující (uvedena jsou příjmení poslanců):

  • Hnutí Úsvit: Andrle Sylor, Černoch, Kádner, Štětina.
  • Hnutí ANO: M. Babiš, Berkovec, Brázdil, Čihák, Dobešová, Hájek, Chalupa, Sedlář, Soukup, Šánová, Válková.
  • Realisté: Hnyková, Lank.
  • KDU-ČSL: Junek.
  • ČSSD: Černý, Klučka, Koskuba, Ploc, Seďa, Váňa, Velebný.
  • KSČM: Nohavová.
  • TOP 09: Horáček, Skalický.
  • Bez politické příslušnosti (bývalý poslanec ODS): Holeček.

Marek Hilšer

Je nedostatek lékařů, je nedostatek sester.
Pravda

Personální kapacity ve zdravotnictví jsou ohroženy hlavně nízkým ohodnocením. I z toho důvodu lékaři a zdravotní sestry odcházejí do zahraničí, kde jim jsou nabídnuty lepší finanční podmínky. Tento zdravotní personál poté chybí hlavně v Moravskoslezském a Libereckém kraji, které se musely uchýlit k dočasnému uzavření některých zdravotnických zařízení; v Karlovarském a Plzeňském kraji zase hledají zdravotnické pracovníky v Rusku nebo na Ukrajině.

Podle České asociace sester (ČAS) v České republice chybí až 3 300 sester (.pdf). Řešení ministerstva zdravotnictví – zkrátit způsob vzdělání sester ze stávajícího modelu, čtyř let středoškolského vzdělání a tří let vysokoškolského vzdělání, na model čtyř let na střední škole a jednoho roku na vyšší odborné škole – není podle ČAS správným řešením. Tato novela zákona byla předložena ministrem zdravotnictví v červenci 2016 a schválena s platností od 1. září 2017.

Svaz měst a obcí vypracoval průzkum, kterého se účastnilo na 615 obcí a ze kterého vyplývá, že lékaři chybí až v jedné třetině obcí; dalších 16 % zúčastněných obcí předpokládá, že jim budou chybět v brzké budoucnosti. V pardubické nemocnici například chybí 15 lékařů a 45 zdravotních sester či asistentů. Tradičním problémem jsou horské a pohraniční oblasti.

Jiří Drahoš

Pan Kulhánek je nominentem politické strany, ODA. Nešel cestou sběru podpisů, resp. nedosáhl na těch 50 tisíc.
Pravda

Vratislav Kulhánek, jenž je podporován obnovenou Občanskou demokratickou aliancí podnikatele Pavla Sehnala, oznámil svoji kandidaturu na začátku července 2017. Deklaroval, že chce nasbírat jak podpisy občanů, tak i podpisy senátorů a poslanců. Za necelé čtyři měsíce se podařilo Kulhánkovi a jeho týmu nasbírat přes 35 tisíc podpisů občanů a 20 podpisů poslanců, které mu zajistily se účastnit volebního klání.

Kulhánek se při sběru podpisů snažil využít i soutěže, ve které mohli petenti vyhrát osobní automobil.

Zdroj: Kulhaneknahrad.cz.

Marek Hilšer

Já jsem kdysi jako aktivista bojoval proti tomu (směrem k Topolánkovi, pozn. Demagog.cz), aby nebyly zprivatizovány fakultní nemocnice takovým pokoutným způsobem.
Neověřitelné

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, protože Hilšer sice skutečně bojoval proti návrhu zákona o univerzitních nemocnicích za doby Topolánkovy vlády, ten nicméně nebyl reálně vládou předložen do Parlamentu. Interpretace, zda jeho obsah měl vést k privatizaci fakultních nemocnic, se u jednotlivých aktérů v dané době značně lišila a z našeho pohledu nelze autoritativně na základě dostupných zdrojů potvrdit, že tomu tak skutečně bylo.

V letech 2007 a 2008 skutečně došlo na ministerstvu zdravotnictví v rámci připravované reformy zdravotnictví i k návrhu na vytvoření zákona o univerzitních nemocnicích. Ten měl kromě dalšího měnit vlastnickou formu fakultních nemocnic.

V obecné představě resortu (k naplnění této věci nedošlo) měly být fakultní nemocnice transformovány na akciové společnosti s účastí státu a univerzit. Proti tomuto záměru vlády Mirka Topolánka organizoval protesty také lékař Marek Hilšer. Proti návrhu se zejména postavily kromě tehdejší opozice i univerzity, Česká lékařská komora a další aktéři včetně koaličních partnerů tehdejšího ministra Julínka, který měl danou věc v gesci.

Julínek měl výše zmíněný plán podložen věcným návrhem zákona (.pdf), který na svém jednání v dubnu 2008 schválila usnesením č. 373 Topolánkova vláda.

Důsledkem připravovaného zákona o univerzitních nemocnicích a univerzitních pracovištích mělo být „nahradit fakultní nemocnice existující již v překonané formě státních příspěvkových organizací univerzitními nemocnicemi, které budou mít podobu akciových společností, a upravit standardní právní vztahy mezi univerzitní nemocnicí a univerzitou, v jejichž rámci bude přesně vymezeno jejich postavení v systému poskytování zdravotních služeb a v systému vzdělávání, vědy a výzkumu.“ Obecně měl zákon přinést řadu změn, v rámci výroku se soustředíme toliko na transformaci vlastnické struktury, o níž Hilšer mluví. Sám ji popisuje jako privatizaci. Pokud se ovšem podíváme do věcného zámeru zákona, zjistíme, že rozložení akcií mezi stát a příslušnou univerzitu bylo v poměru 66:34 pro stát. Podstatný je zejména bod 34 věcného záměru zákona (.doc), v němž se uvádí:

„Podíl na základním kapitálu ve výši 34 % bude univerzitě garantovat kvalifikovanou účast na rozhodování valné hromady. Proti vůli univerzity tak nebude možné změnit stanovy, rozhodnout o zvýšení či snížení základního kapitálu, schválit smlouvu, na jejímž základě dochází k převodu podniku nebo jeho části, smlouvu o nájmu podniku nebo jeho části nebo smlouvu zřizující zástavní právo k podniku nebo jeho části, rozhodnout o zrušení univerzitní nemocnice s likvidací, změnit druh nebo formu akcií, změnit práva spojená s akciemi, vyloučit nebo omezit přednostní právo na získání vyměnitelných a prioritních dluhopisů, vyloučit nebo omezit přednostní právo na upisování nových akcií, schválit ovládací smlouvu nebo smlouvu o převodu zisku.“

Daný záměr, který vláda schválila v dubnu 2008, ovšem není samotným návrhem zákona. Na základě záměru měl být zákon teprve zpracován a předložen. K tomu ovšem nedošlo . Proti záměru ministra Julínka, potažmo vlády Mirka Topolánka se ostře vymezily Karlova univerzita v Praze, Masarykova univerzita (prostřednictvím tehdejšího rektora Fialy, dnešního předsedy ODS) v Brně i Univerzita Palackého v Olomouci – tedy všechny univerzity, jichž se připravovaná reforma týkala. Proti privatizaci se postavila také tehdy vládní KDU-ČSL, která hrozila odchodem z vlády.

Po nátlaku univerzit i koaličního partnera premiér Topolánek oznámil v červnu 2008, že vláda od plánovaného projektu na přeměnu fakultních nemocnic na akciové společnosti upouští. Premiér tehdy v Poslanecké sněmovně (6. června 2008) uvedl:

„Já chci tady jednoznačně veřejně garantovat, že k převodu na akciové společnosti u fakultních nemocnic ani rozhodnutím ministerstva, ani rozhodnutím vlády nedojde. (...) V této chvíli jednoznačně garantuji to, že fakultní nemocnice ani rozhodnutím ministerstva, ani rozhodnutím vlády převáděny na akciové společnosti nebudou.“

Jak už bylo řečeno, proti záměru vlády Mirka Topolánka organizoval protesty také lékař Marek Hilšer. Jak informuje archivní tisková zpráva Univerzity Karlovy, Hilšer figuroval od května 2008 na pozici mluvčího studentské iniciativy k transformaci fakultních nemocnic. Hilšerovu angažovanost v dané věci potvrzuje také např. článek serveru iDNES.cz z 20. května 2008.

Jak jsme uvedli výše, věcný záměr zákona obsahoval ustanovení, které mělo univerzitám garantovat, že nemocnice či jejich části nebudou rozprodány. Nicméně podle dobových zpráv tyto garance neobsahovalo paragrafované znění návrhu, které měl Julínek (potažmo ministerstvo zdravotnictví) projednávat se zástupci univerzit. O tom psal např. server Aktuálně.cz dne 2. května 2008 s odkazem právě na paragrafované znění. Jelikož však nedisponujeme samotným návrhem, není možné posoudit, nakolik reálně šlo o privatizaci. Navíc se zde poměrně různí interpretace jednotlivých stran. Pokud přihlédneme k tomu, že samotný návrh zákona nebyl vůbec předložen a neprošel tak parlamentním schvalováním, je fakticky nemožné posoudit na základě dostupných zdrojů, zda ze strany vlády šlo o skrytou privatizaci fakultních nemocnic. Výrok tudíž hodnotíme jako neověřitelný.

Mirek Topolánek

Z těch posledních 28 let jsem 15 let pracoval a živil se a 13 let dělal politiku.
Pravda

Mirek Topolánek se v politice pohyboval od roku 1990, kdy byl zvolen zastupitelem Ostravy-Poruby. Budeme-li nicméně brát v potaz celostátní politiku, datuje se jeho zvolení do roku 1996, kdy se stal senátorem (tehdy nejmladším). V této a mnohem významnějších funkcích se pohyboval do dubna 2010, kdy opustil pozici předsedy Občanské demokratické strany. Jeho výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

V letech 19962004 byl Topolánek senátorem za ODS, z tohoto období byl v letech 2002–2004 místopředsedou Senátu. V roce 2006 byl Topolánek za ODS zvolen poslancem a jeho mandát trval do roku 2009 (kdy se jej sám vzdal), po většinu tohoto období vykonával funkci předsedy vlády.

V letech 2000–2002 byl Topolánek stínovým ministrem (str. 4) průmyslu a obchodu. V roce 2002 byl zvolen na kongresu ve Františkových Lázních předsedou ODS, kterou dovedl k řadě volebních vítězství. Tuto pozici vykonával do dubna 2010, kdy sám rezignoval.

V době, kdy Topolánek nepůsobil v politice, pracoval v soukromém sektoru – například ve společnostech, kde měl majetkovou účast, nebo také jako osoba samostatně výdělečně činná.

Mirek Topolánek

(Reakce na Hilšera) K těm nemocnicím jenom velmi krátce. Nikdy nešlo o žádnou privatizaci.
Neověřitelné

Topolánek ve svém výroku reaguje na nařčení od Marka Hilšera, že jeho vláda chtěla privatizovat pokoutně fakultní nemocnice. Jak vysvětlujeme ve výroku Hilšera i zde v samotném odůvodnění, z dostupných zdrojů nelze danou věc jednoznačně posoudit, a to zejména z toho důvodu, že zdroje informací se různí a zejména pak kvůli tomu, že daný návrh nebyl nakonec vůbec předložen.

V letech 2007 a 2008 skutečně došlo na ministerstvu zdravotnictví v rámci připravované reformy zdravotnictví i k návrhu na vytvoření zákona o univerzitních nemocnicích. Ten měl kromě dalšího měnit vlastnickou formu u fakultních nemocnic.

V obecné představě resortu (k naplnění této věci nedošlo) měly být fakultní nemocnice transformovány na akciové společnosti s účastí státu a univerzit. Proti tomuto záměru vlády Mirka Topolánka organizoval protesty také lékař Marek Hilšer. Proti návrhu se zejména postavila jak tehdejší opozice, tak i univerzity, Česká lékařská komora a další aktéři včetně koaličních partnerů tehdejšího ministra Julínka, který měl danou věc v gesci.

Julínek měl výše zmíněný plán podložen věcným návrhem zákona (.pdf), který na svém jednání v dubnu 2008 schválila usnesením č. 373 Topolánkova vláda.

Důsledkem připravovaného zákona o univerzitních nemocnicích a pracovištích mělo být „nahradit fakultní nemocnice existující již v překonané formě státních příspěvkových organizací univerzitními nemocnicemi, které budou mít podobu akciových společností, a upravit standardní právní vztahy mezi univerzitní nemocnicí a univerzitou, v jejichž rámci bude přesně vymezeno jejich postavení v systému poskytování zdravotních služeb a v systému vzdělávání, vědy a výzkumu.“ Obecně měl zákon přinést řadu změn, v rámci výroku se soustředíme toliko na transformaci vlastnické struktury, o níž Hilšer mluví. Sám ji popisuje jako privatizaci. Pokud se ovšem podíváme do věcného záměru zákona, zjistíme, že rozložení akcií mezi stát a příslušnou univerzitu byl v poměru 66:34 pro stát. Podstatný je zejména bod 34 věcného záměru zákona (.doc), v němž se uvádí:

Podíl na základním kapitálu ve výši 34 % bude univerzitě garantovat kvalifikovanou účast na rozhodování valné hromady. Proti vůli univerzity tak nebude možné změnit stanovy, rozhodnout o zvýšení či snížení základního kapitálu, schválit smlouvu, na jejímž základě dochází k převodu podniku nebo jeho části, smlouvu o nájmu podniku nebo jeho části nebo smlouvu zřizující zástavní právo k podniku nebo jeho části, rozhodnout o zrušení univerzitní nemocnice s likvidací, změnit druh nebo formu akcií, změnit práva spojená s akciemi, vyloučit nebo omezit přednostní právo na získání vyměnitelných a prioritních dluhopisů, vyloučit nebo omezit přednostní právo na upisování nových akcií, schválit ovládací smlouvu nebo smlouvu o převodu zisku.

Daný záměr, který vláda schválila v dubnu 2008, ovšem není samotným návrhem zákona. Na základě záměru měl být zákon teprve zpracován a předložen. K tomu ovšem nedošlo . Proti záměru ministra Julínka, potažmo vlády Mirka Topolánka, se ostře vymezily Karlova univerzita v Praze, Masarykova univerzita (prostřednictvím tehdejšího rektora Fialy, dnešního předsedy ODS) v Brně i Univerzita Palackého v Olomouci – tedy všechny univerzity, jichž se připravovaná reforma týkala. Proti privatizaci se postavila také tehdy vládní KDU-ČSL, která hrozila odchodem z vlády.

Po nátlaku univerzit i koaličního partnera premiér Topolánek oznámil v červnu 2008, že vláda od plánovaného projektu na přeměnu fakultních nemocnic na akciové společnosti upouští. Premiér tehdy v Poslanecké sněmovně (6. června 2008) uvedl:

Já chci tady jednoznačně veřejně garantovat, že k převodu na akciové společnosti u fakultních nemocnic ani rozhodnutím ministerstva, ani rozhodnutím vlády nedojde. (...)V této chvíli jednoznačně garantuji to, že fakultní nemocnice ani rozhodnutím ministerstva, ani rozhodnutím vlády převáděny na akciové společnosti nebudou.“

Proti záměru vlády Mirka Topolánka organizoval protesty také lékař Marek Hilšer. O této jeho aktivitě z roku 2008 se zmiňuje například zpravodajský server info.cz. Jak informuje archivní tisková zpráva Univerzity Karlovy, Hilšer figuroval od května 2008 na pozici mluvčího studentské iniciativy k transformaci fakultních nemocnic. Hilšerovu angažovanost v dané věci potvrzuje také např. článek serveru iDNES z 20. května 2008.

Jak jsme uvedli výše, věcný záměr zákona obsahoval ustanovení, které mělo univerzitám garantovat, že nemocnice či jejich části nebudou rozprodány. Nicméně podle dobových zpráv tyto garance neobsahovalo paragrafované znění návrhu, které měl Julínek (potažmo ministerstvo zdravotnictví) projednávat se zástupci univerzit. O tom píše např. server Aktuálně 2. května 2008 s odkazem právě na paragrafované znění. Jelikož však nedisponujeme samotným návrhem, není možné posoudit, nakolik šlo reálně o privatizaci. Navíc se zde poměrně různí interpretace jednotlivých stran. Pokud přihlédneme k tomu, že samotný návrh zákona nebyl vůbec předložen a neprošel tak parlamentním schvalováním, je fakticky nemožné posoudit na základě dostupných zdrojů, zda ze strany vlády šlo o skrytou privatizaci fakultních nemocnic. Výrok tudíž hodnotíme jako neověřitelný.

Jiří Drahoš

Jsem vzděláním inženýr, mám 20 patentů.
Pravda

Je pravdou, že Jiří Drahoš je vzděláním inženýr v oboru fyzikální chemie a chemického inženýrství. V případě patentů je obecně uváděno, že Jiří Drahoš má minimálně dvacet patentů, u kterých je uváděn jako autor nebo spoluautor.

Na stránkách Akademie věd České republiky je patentů podle oficiálního medailonku 20, a stejný počet uvádí i například ČT.

Pokud jde o ověření samotných patentů je situace komplikovanější, neboť neexistuje jednotná celosvětová databáze vědeckých patentů, která by obsahovala všechny přihlášené patenty na celém světě. Například české patenty obsahuje databáze Úřadu průmyslového vlastnictví, která uvádí hned třináct českých a dva evropské patenty, kde figuruje Jiří Drahoš jako spoluautor nebo autor. Oproti tomu Evropský patentový úřad zmiňuje kromě již dvou zmíněných ještě další čtyři patenty. V případě celosvětových patentů podle databáze World Intelectual Property Organization je jméno Jiřího Drahoše uvedeno u dvanácti patentů, z nichž dva jsou celosvětové a zbývající jsou kopie pro specifické země.

Jiří Drahoš je podle dostupných informací absolventem Vysoké školy chemicko-technologické v Praze v oboru fyzikální chemie a je tedy vzděláním inženýrem. V dostupných nejvýznamnějších patentových databázích je také uveden u více jak 20 patentů jako autor nebo spoluautor. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Jiří Drahoš

Co vede bývalého skvělého manažera k tomu, aby kandidoval zrovna za stranu, která si říká ODA, která není ODA a za kterou stojí jeden český miliardář?
Pravda

Vratislav Kulhánek je kandidátem pro prezidentskou volbu pod hlavičkou politické strany ODA. Jak vyplývá z informací o financování prezidentské volební kampaně na webu Vratislava Kulhánka, na jeho kampaň přispívá Pavel Sehnal, který je předsedou ODA.

Na první tiskové konferenci nově vzniklé strany konané v lednu 2017 její zakladatel a předseda Sehnal hovořil o obnovení značky ODA.

Původní ODA byla dle rejstříku politických stran ministerstva vnitra registrována v roce 1990 a k jejímu výmazu z rejstříku došlo na základě dobrovolného rozpuštění strany v roce 2016. Fakticky však strana přestala vyvíjet činnost k začátku roku 2007, o svém rozpuštění rozhodla na celostátní konferenci v prosinci 2006.

S původní ODA nemá nová strana se stejným názvem nic společného, což dokládá mimo jiné to, že zakladatelé původní ODA Daniel Kroupa a Pavel Bratinka o použití názvu pro novou stranu nevěděli, Sehnal je o svolení název využít nepožádal.

Je faktem, že za novou ODA stojí jeden člověk. Je jím miliardář Pavel Sehnal, který je, jak je uvedeno výše, zakladatelem i předsedou strany. Strana sídlí na stejné adrese jako Sehnalova finanční skupina SPGroup. Ve vedení ODA jsou, jak uvádí například web ceskenoviny.cz nebo irozhlas.cz lidé, kteří figurují ve statutárních orgánech skupiny SPGroup.

Například Petr Kachlík, místopředseda představenstva SPGroup je členem rady a představenstva ODA, stejnou funkci má ve straně Jiří Staněk, který je členem představenstva SPGroup.

Vratislav Kulhánek

Vy (k Horáčkovi, pozn. Demagog.cz) sbíráte podpisy rok a někteří jako já je sbírají dva měsíce a nasbírali 35 tisíc podpisů...
Neověřitelné

Kulhánek, jehož kandidaturu nakonec podpořili poslanci, upozorňuje na značné časové omezení, které při sběru podpisů občanů oproti Horáčkovi měl.

Svůj záměr stát se prezidentem České republiky Horáček oznámil v listopadu 2016. Za rok pak na ministerstvu vnitra odevzdal podle svých slov 115 000 podpisů, z nichž 86 000 bylo platných.

Kulhánek svou kandidaturu oznámil až na konci června letošního roku, a to spolu se záměrem nasbírat 50 000 potřebných podpisů občanů. Nashromáždit se mu údajně podařilo pouze 35 000 podpisů a využil proto podpory 23 poslanců. Petiční archy však Kulhánek k ověření nepředkládal a jeho výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.

Kulhánek se při sběru podpisů snažil využít i soutěže, ve které mohli petenti vyhrát osobní automobil.

Zdroj: Kulhaneknahrad.cz.

Michal Horáček

Nemám dojem, že bych měl nad vámi morální převahu. Neřekl jsem to.
Pravda

Horáček takto reagoval na Kulhánkovu otázku, proč se domnívá, že má nad kandidáty navrženými poslanci či senátory morální převahu díky kandidatuře podpořené podpisy občanů ČR.

O morální převaze Horáček opravdu dosud ve veřejném prostoru nehovořil. Podporu občanů, jejichž podpisů nakonec odevzdal 86 000, ovšem považuje za svou výhodu:

„Horáček novinářům řekl, že pro něj bylo důležité se obrátit na občany, a ne na poslance. ‚Mně ta poslanecká nominace připomíná knížku mého dětství, která se jmenovala Do zoo zadními vrátky,‘ uvedl.“

V podobném smyslu se vyjádřil před několika dny v debatě Seznamu (čas 8:30), kde podporu občanů jmenoval jako jeden ze zdrojů své nezávislosti.

Michal Horáček

Je legitimní a přinejmenším legální kandidovat s pomocí senátorů a poslanců.
Pravda

Podle článku 56 Ústavy České republiky může být kandidát na prezidenta republiky navržen buď na základě petice podepsané nejméně 50 000 občany, nebo ho může navrhnout nejméně 20 poslanců nebo 10 senátorů.

Ze současných kandidátů na prezidenta získali dostatečný počet podpisů občanů tři z nich, ostatní jsou navrženi poslanci či senátory.

Michal Horáček

Pane Topolánku, když jste byl premiérem, tak jste vedl vládu, která mohla jako poslední zvrátit neblahý vývoj s kauzou solárních elektráren. Tenkrát už jste věděli, že v roce 2006 se cena solárních panelů v Číně začala hroutit rychle dolů a v roce 2008 už byl velký problém se Španělskem. To jste všechno měli před sebou a vy jste přesto nezabránili tomu, abychom nezaplatili nejméně 300 spíše 500 miliard.
Neověřitelné

Podhoubí celému solárnímu boomu vytvořily pozměňovací návrhy zákona o podpoře obnovitelných zdrojů energií z roku 2005, které měly zaručit nejvyšší možné meziroční snížení výkupních cen elektřiny ze slunečních elektráren z původních 10 % na polovičních 5 % (§ 6, odst. 4).

Od začátku jej prosazovala poslankyně Šedivá, která navrhla fakticky omezení možností regulátora reagovat na další možný vývoj.

V pořadí první pozměňovací návrh z pera sociálnědemokratické poslankyně Ivy Šedivé v hlasování neprošel, fakticky totožný návrh však poté předložil poslanec Ladislav Urban z KSČM (seznam všech PN je dostupný zde – Urbanův nese označení E2). Právě ten získal nakonec podporu. Komunisté tehdy návrh protlačili společně s poslanci ČSSD a Unií svobody, ODS pod vedením tehdejšího předsedy Mirka Topolánka hlasovala proti.

Problémy nastaly v letech 2008 a 2009, kdy se za každoročního skokového nárůstu výkupních cen za elektřinu z fotovoltaických zdrojů výrazně snížily náklady na výstavbu samotných elektráren především díky levnějšímu dovozu článků z Číny. Vysoké výkupní ceny vedly k výraznému nárůstu počtu investorů v solární energetice, jejichž podpora se promítla do cen elektřiny i samotným spotřebitelům. Trend se podařilo zastavit až prosazením novely, která zrušila garantovanou podporu pro vysoce ziskové energetické zdroje. Dodejme ovšem, že v tomto období (březen 2009) rovněž padla koaliční vláda a nastoupil Fischerův úřednický kabinet.

Zmiňovaná novela byla předložena sněmovně 18. listopadu 2009, tedy řadu měsíců po vypuknutí solárního boomu, o několik měsíců dříve než u nás se přitom byznys na stejném principu začal rozmáhat i ve Španělsku. Novelu nepředkládala Topolánkova vláda, protože ta již několik měsíců neexistovala.

Odhad nákladů na financování celého „solárního tunelu“ se různí, server iDNES jej odhaduje na 400 miliard korun, týdeník Euro na 567 miliard.

Horáček popisuje některé aspekty (Španělský příklad, cena panelů z Číny – byť zde se mýlí v roce) korektně, nicméně z našeho pohledu je problematické určit, zda za danou věc mohla vláda Mirka Topolánka. Celý příběh kolem podpory OZE je složitější, začal již před nástupem tohoto kabinetu a vrcholil po jeho pádu. Zejména rok 2009 byl pro dané téma složitý v tom, že po pádu vlády neexistovala v České republice vláda, která by měla pevnou či garantovanou většinu v Poslanecké sněmovně a byla tak akceschopná. Topolánek v reakci na tento výrok přehazuje vinu výhradně na svého nástupce Jana Fischera, což také hodnotíme jako neověřitelné prohlášení, protože z našeho pohledu není možné autoritativně určit, kdo konkrétně za daný výsledek může, resp. kdo jako poslední mohl neblahému výsledku zabránit.

Mirek Topolánek

(reakce na Horáčka) Byla to právě ODS, i když jsem tehdy nebyl v Parlamentu, která hlasovala proti drobnému pozměňovacímu návrhu, který dal jeden komunistický a jedna sociálnědemokratická poslankyně, která vlastně zvrátila svým způsobem tu možnost mít pod kontrolou ty peníze, které půjdou na podporu solárních panelů.
Pravda

Tomuto tématu jsme se věnovali již v naší předchozí analýze ze září letošního roku.

Topolánkův výrok je hodnocen jako pravdivý, neboť ODS skutečně hlasovala proti pozměňovacím návrhům (.pdf, str. 22–23) tehdejší poslankyně Ivy Šedivé (ČSSD) a poslance Ladislava Urbana (KSČM) k zákonu o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie (dále jen OZ).

Díky těmto pozměňovacím návrhům nesměla být výkupní cena elektrické energie z OZ nižší než 95 % ceny z roku, v němž se nová výkupní cena stanovovala – v původním návrhu zákona byl ovšem stanoven 90% minimální limit. Jinými slovy Energetický regulační úřad neměl ve finále dostatek manévrovacího prostoru pro stanovení nižší či odpovídající ceny „zelené energie“ (například v závislosti na vývoji trhu) na další rok.

První pozměňovací návrh podala poslankyně Iva Šedivá, tento návrh Sněmovnou těsně neprošel. Na pozměňovacím návrhu poslance Ladislava Urbana se ovšem Sněmovna (byť těsnou většinou) již shodla. Důležitá je také skutečnost, že pozměňovací návrh Ladislava Urbana obsahoval právě variantu předchozího návrhu paní poslankyně Šedivé.

V obou hlasováních je patrné, že poslanci ODS hlasovali v drtivé většině proti oběma pozměňovacím návrhům.

Přijatý návrh zákona rovněž počítal s podporou výrobců elektřiny z OZ pomocí výkupních cen po dobu 15 let, přičemž po tutéž dobu měla zůstat zachována i zmíněná minimální výše výkupní ceny, stanovená pro rok 2005 dle tehdejších platných právních předpisů (§ 6, odst 1).

Mirek Topolánek

Mimochodem já jsem byl člověk, který byl proti té podpoře (jde o podporu obnovitelných zdrojů energie, pozn. Demagog.cz) a dá se to vyhledat jak v Senátu, tak ve Sněmovně.
Pravda

Proklamace, že byl Mirek Topolánek proti podpoře obnovitelných zdrojů, s tím, že to lze dohledat ve Sněmovně či Senátu, je pravdivá.

Zákon o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů a jeho kontroverzní pozměňovací návrhy (.pdf, od str. 22) byl předmětem hlasování v prvním kvartálu roku 2005 a Mirek Topolánek se stal poslancem až o více než rok později a nemohl tudíž zasáhnout do tohoto konkrétního rozhodnutí. Během výkonu senátorské funkce však hlasoval proti návrhu zákona (.doc) o stanovení zvýhodněné výkupní ceny elektrické energie vyrobené pomocí obnovitelných zdrojů (více ve Zvláštní části návrhu, .doc, str. 4).

Další známky preference konvenční energie před obnovitelnými zdroji je patrná z Topolánkova projevu na konferenci Energy Efficiency Business Week z roku 2008, kde pronesl toto:

„Co se týká omezování produkce CO2, vychází ze zmíněné studie naprosto jednoznačné sdělení: je třeba vsadit na jadernou energii. Jaderná energie má nejen zdaleka největší potenciál, co se týká omezování emisí CO2, ale je zároveň cestou zdaleka nejlevnější, nejbezpečnější a nejjistější. Obnovitelné zdroje přinášejí naprosto neúměrný růst nákladů a navíc neznamenají stabilní dodávky energie. (...)Za druhé bychom měli v energetickém mixu podpořit rozvoj jaderné energetiky. V České republice by využití jen poloviny jejich potenciálu znamenalo splnit cíle snižování emisí, které na nás do roku 2030 klade Evropská unie. A to vše při snížení ceny elektřiny.“ Také ve volebním programu (.pdf) pro volby do Evropského parlamentu v roce 2009 (šlo o poslední celostátní volby, které Topolánek absolvoval v pozici předsedy ODS), je patrná preference jaderné energetiky před obnovitelnými zdroji.

Mirek Topolánek

Na konci roku 2008 nebyly v žádostech, kdy už ten zákon (o podpoře OZE, pozn. Demagog.cz) byl v platnosti, ten byl myslím v platnosti od roku 2006, nebyla žádná indikace velkého nárůstu žádostí o připojení solární elektrárny. První indikace přišly a ten velký nápor byl v březnu a pokud si pamatujete, 24. března 2009 byla vyslovena nedůvěra mé vládě.
Pravda

Zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů vstoupil v platnost již roku 2005. Přehled žádostí o připojení solární elektrárny nikde zveřejněn není, růst počtu solárních elektráren však můžeme snadno vypozorovat srovnáním výročních zpráv ERÚ z let 2008 (oddíl základní informace o subjektech, výběr solárních elektráren) a 2009 (oddíl výrobci elektřiny, ČEPS a RDPS, výběr solárních elektráren). Většina elektráren ve výběru byla uvedena do provozu až v roce 2009.

Vláda Mirka Topolánka padla skutečně 24. března 2009.

Mirek Topolánek

(pokračování předchozího výroku) Okamžitě po mém odchodu (...) jsme navštívili pana Fischera (...) s dokumenty, které jasně prokazovaly, že díky té drobné větičce v tom zákonu a díky obrovskému nárůstu žádostí o připojení, 2000 MW, existuje riziko, že těch 250–300 miliard budou tímto způsobem vyplaceny. I s pozměňovacím návrhem někdy v září, která by měla v Parlamentu ta vláda pana Fischera prosadit a já i Jiří Paroubek, kteří jsme u toho byli, jsme přislíbili pomoc ve svých klubech. A co udělal pan premiér Fischer? Neudělal nic. Ten problém nastal poté, co se nestihl ten pozměňovací návrh, to je těch 5 % snížení v případě, že cena solárních panelů klesá, že se mění kurz dolaru nebo jüanu vůči české koruně. Tento pozměňovací návrh jsme připravili a v době, kdy to bylo možné ještě stihnout, se na to ta vláda vykašlala.
Neověřitelné

Topolánek podobný výrok veřejně použil již před pěti lety, kdy se vyjadřoval ke kandidatuře Jana Fischera na prezidenta. V rozhovoru pro Mladou frontu DNES z 11. října 2012 uvedl:

Mohl dělat něco třeba s fotovoltaikou, kvůli níž nyní prudce stoupají ceny elektřiny. Tehdy proběhlo jednání, kde jsem byl já, Paroubek, Roman. Přinesli jsme Fischerovi čísla, oněch 200 miliard dodatečných nákladů. Bylo potřeba prosadit změnu zákona ve Sněmovně přes zájmy členů ODS a ČSSD. Slíbili jsme mu s Paroubkem, že mu pomůžeme. Neudělal nic.“

Jan Fischer se vůči nařčení z úst svého předchůdce na pozici premiéra bránil, a to tak, že uvedl:

Na zahořklá slova Mirka Topolánka nebudu reagovat. Je to zbytečné (...) V listopadu 2009 jsme navrhli jeho novelizaci a umožnili tak snížení výkupních cen elektřiny ze slunečních elektráren. Novela však byla přijata v Parlamentu se zpožděním, které bylo primárně zaviněno tím, že se některé politické strany odmítaly vládní předlohou zabývat (...) K zavedení ještě razantnějších opatření chyběla vůle ze strany poslanců a senátorů a vedení jejich stran. Tam je třeba hledat zdroj problému.

Faktem je, že státní dotace na podporu solární energie se podařilo snížit až předložením novely v listopadu 2009, tedy více než půl roku po sesazení vlády. Zákon byl ve sbírce vyhlášen až v květnu 2010. Již v předchozím ověření zaznělo, že podobnou zkušenost se zneužíváním dotací získalo před Českou republikou i Španělsko, Mirek Topolánek si však podle svých slov nepřipouštěl, že by mezery v zákoně mohli čeští investoři využít.

Problematické je dohledání míry zavinění. Vláda jako taková nedisponovala v Poslanecké sněmovně žádnými svými zákonodárci, šlo totiž o úřednickou vládu. Z jejího pohledu se tudíž musela spoléhat na to, že většina poslanců bude zákon protlačovat. Pokud se podíváme na projednávání zákona, tak ve Sněmovně trvala kompletní tři čtení necelých pět měsíců, což je na poměry českého legislativního procesu poměrně rychlé projednání. Vláda jako předkladatel návrhu ovšem disponuje možností, že navrhne přijetí návrhu zákona již v prvním čtení. To neučinila. Topolánek pro změnu mluví o pozměňovacích návrzích, které by v rámci tohoto způsobu projednávání nemohly být načteny.

Zpětně viděno je fakticky nemožné autoritativně přisoudit pochybení jedné či druhé straně. Šlo o velmi specifickou situaci v tom smylu, že neexistovala vláda s většinou v Poslanecké sněmovně, která by své návrhy mohla tlačit.

S ohledem k výše uvedenému jakož i k tomu, že zmíněná schůzka a její obsah je reprodukována pouze jedním (možným) aktérem, hodnotíme výrok jako neověřitelný.

Mirek Topolánek

Můžete (jako prezident, pozn. Demagog.cz) vetovat některé zákony, chodit na vládu, můžete si zvát ministry, abyste znal jejich kroky.
Pravda

Pravomoci a povinnosti prezidenta republiky upravuje Ústava ČR v článcích 62 až 64.

V prvním případě se jedná o tzv. suspenzivní veto, tedy o pravomoc vrátit spolu s odůvodněním Parlamentem ČR schválený neústavní zákon zpět k projednání Poslanecké sněmovně. Jak je tato pravomoc aplikována v praxi, je upřesněno v Jednacím řádu Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR (paragraf 98 v článku Účast Senátu a prezidenta republiky v zákonodárném procesu). Musí tak učinit ve lhůtě 15 dnů počínající den po předložení zákona k podpisu. Toto veto nelze ale aplikovat na ústavní zákony, jedná se tedy skutečně jen o některé zákony. Přehlasovat veto může nadpoloviční většina všech (nikoliv jen přítomných) poslanců.

Ve druhém případě je třeba se spolehnout zcela na znění Ústavy, žádné další předpisy tuto pravomoc neupravují. Ústava sice přímo neříká, že prezident má pravomoc znát kroky ministrů, ale že „má právo účastnit se schůzí vlády, vyžádat si od vlády a jejích členů zprávy a projednávat s vládou nebo s jejími členy otázky, které patří do jejich působnosti“. V rámci tolerance výkladu je ale možné chápat Topolánkovo vyjádření jako pravdivé.

Mirek Topolánek

Máme 35 % exportu do Německa.
Pravda

Německo je dlouhodobě hlavním obchodním partnerem České republiky. Podle posledních zveřejněných údajů Českým statistickým úřadem za tento rok dosahoval export do Německa 32,5 % (.xls).

Mirek Topolánek

V říjnu tohoto roku začal v Německu platit zákon, který omezuje svobodu slova. Takových podobných zákonů se v poslední době množí hodně.
Nepravda

Zákon přijatý spolkovým parlamentem zavádí nové mimosoudní řízení o mazání příspěvků na sociálních sítích. Svobodu projevu neomezuje, neboť se mají mazat pouze ty příspěvky, které jsou v současnosti trestné. Výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý.

Mirek Topolánek zmiňuje zákon (.pdf, anglický překlad zde) o zlepšení prosazení práva na sociálních sítích (Netzwerkdurchsetzungsgesetz), který nabyl účinnosti 1. října letošního roku.

Tento zákon zavádí několik povinností pro provozovatele sociálních sítí, kteří mají více než dva miliony uživatelů registrovaných v Německu. Provozovatelé musí zejména do 1. ledna 2018 zavést řízení pro přezkoumávání příspěvků publikovaných na jejich stránkách. Řízení se zahajuje pouze na základě stížnosti uživatelů na daný příspěvek a přezkoumává se v něm možný protiprávní obsah příspěvku (podle zákona (.pdf, § 1 odst. 3) se jedná o takový obsah, který naplňuje skutkové podstaty vybraných trestných činů).

Pokud je příspěvek vyhodnocen jako protiprávní, provozovatel má povinnost příspěvek odstranit či pozastavit k němu přístup, a to do sedmi dnů od doručení stížnosti (.pdf, § 3 odst. 3). V případě příspěvků s očividně protiprávním obsahem se tato lhůta zkracuje na 24 hodin (§ 3 odst. 2). V případně nesplnění povinnosti hrozí provozovatelům pokuta (§ 4) ve výši až 5 milionů euro.

Sečteno podtrženo, nově přijatý zákon zavádí mimosoudní řízení, které má za cíl odstraňovat příspěvky s obsahem v rozporu s trestním zákoníkem. Jedná se zejména o příspěvky směřující proti státnímu uspořádání, veřejnému pořádku, svobodě vyznání, příspěvky pornografické a pomlouvačné. V těchto případech se jedná o výroky, na které se svoboda projevu stejně nevztahuje (čl. 5 odst. 2).

Zákon tak svobodu slova neomezuje, neboť nezavádí žádná nová omezení projevu. Problematickým aspektem je však podle expertů neexistence opravného prostředku pro uživatele, jehož příspěvek byl v mimosoudním řízení smazán, ten se tak může domáhat náhrady pouze v soudním řízení. Zákon proto zavádí povinnost provozovatelů podávat o řízení každého půl roku zprávy (.pdf, § 2) a zakotvuje dohled správních orgánů nad řízením s pravomocí ukládat (§ 4) za porušení povinností pokuty až do výše 5 milionů euro.

Doplnění (5. prosince): Pro jistotu doplňujeme informaci o předchozí úpravě mazání příspěvků. Oproti současné situaci zde existovala (a stále existuje) společná odpovědnost poskytovatele internetového připojení a uživatele takového připojení za protiprávní příspěvek. Poskytovatel však odpovídá pouze v případě, že se o takovém příspěvku dozví (např. prostřednictvím stížnosti, stejně jako v novém zákoně) a přesto jej nesmaže. Nový zákon tak pouze rozšiřuje počet osob povinných mazat protiprávní příspěvky, svobodu slova však opravdu dále nerozšiřuje. Výrok tak nadále hodnotíme jako nepravdivý.

Mirek Topolánek

Ve vyloučených lokalitách (myšleno v západní Evropě, pozn. Demagog.cz), v těch no-go zónách, platí duální právo. Platí tam některé prvky rodinného a práva šaría. To není právo založené na Listině základních práv a svobod. Muslim má větší právo jak nemuslim, muž má větší právo jak žena.
Nepravda

Ve městech západní Evropy existují místa vyznačujícími se problémy jako vyšší mírou kriminality či chudoby, existence Topolánkem popsaných no-go zón aplikujících právo šaria však nemá oporu ve statistikách ani vyjádření představitelů bezpečnostních sborů.

Vyloučená lokalita (no-go zóna) je definována jako území, které není zvenku zcela volně přístupné, jelikož je ovládáno ozbrojenou skupinou lidí (paramilitantní organizací), a státem organizované ozbrojené složky mohou na takové území vstoupit pouze silově.

V souvislosti se západní Evropou se o no-go zónách hovoří v souvislostí s částmi měst ovládanými osobami muslimského vyznání, ve kterých kromě tuzemského práva platí také islámské právo šaria, které se ale od evropského pojetí práva odlišuje tím, že není bráno jako soubor obecně závazných pravidel, nýbrž jako návod k žití pro muslimy. Některé z výkladů šarii pak opravdu přiznávají větší práva muslimům oproti nemuslimům a mužům oproti ženám.

Existují však skutečně takto popsané no-go zóny? Podle dostupných informací nikoliv.

Americký zpravodajský kanál Fox News se za výrok obdobný výroku Mirka Topolánka o existenci no-go zón ve Francii a Spojeném království v roce 2015 po vlně kritiky od oficiálních představitelů evropských zemí musel omluvit, podobné výsledky pak přinesla i fact-checkingová organizace Fullfact, která ověřila několik výroků týkající se muslimů v rámci Spojeného království.

Jeden z nich se týkal i no-go zón, přičemž podle londýnské městské policie a ministerstva zahraničí Spojeného království neexistují na území Spojeného království místa, kde nevládne právo Spojeného království. Co se týče aplikace práva šaria, na území Spojeného království existují tribunály a rady aplikující právo šaria v náboženských otázkách, jejich rozhodnutí však nejsou bez potvrzení soudem právně závazná.

To však nevylučuje, že v západní Evropě existují místa, ve kterých se shlukuje chudší část obyvatel a která eviduje vyšší počet trestních deliktů. Francie již od roku 1996 eviduje 751 tzv. citlivých městských zón, které jsou pro francouzskou policii prioritní oblastí. Švédská policie pak podle zprávy z letošního června identifikuje 61 citlivých míst se zvýšenou kriminalitou. Podle vyjádření švédské vlády to však neznamená, že v nich neplatí švédské právo či že se do nich švédská policie bojí chodit.

Ve všech případech, které bývají uváděny (tj. Velká Británie, Francie nebo Švédsko), se diskutuje zejména o bezpečnostních otázkách. Není ovšem pravdou, že by v uváděných místech neplatilo právo daného státu a bylo nahrazováno právem šaría.

Jiří Hynek

Když jsem před dvěma lety obeslal své partnery v asociaci na západě s nějakým opatřením vůči Evropské komisi, tak mi řekli ‚napsal jsi to dobře, ale to nesmíš mluvit takto nahlas, nebudeš mít zakázky‘.
Neověřitelné

Jiří Hynek je prezidentem a výkonným ředitelem Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu České republiky, které dle svého webusdružuje firmy zabývající se výzkumem, vývojem, výrobou, obchodem a marketingem s obrannou a bezpečnostní technikou, materiálem a službami.“ Jiné asociace Hynek dle svého webu pro prezidentskou kandidaturu členem není.

Z výroku ani z kontextu není patrné, o kterých konkrétních partnerech Hynek hovoří. Z webu Asociace se dozvídáme, že ta sdružuje přibližně 110 členů, z nichž všichni sídlí v České republice. Najdou se mezi nimi však i takoví, kteří jsou pouze pobočkou společnosti odjinud, například britská společnost Bae Systems.

Kromě členů Asociace by mohl Hynek psát zahraničním partnerům Asociace: ASD - Europe, European Defence Agency a Defence Investment. Faktem ovšem zůstává, že výrok nelze ověřit, jelikož neznáme oba aktéry rozhovoru, ani jejich korespondenci.

Mirek Topolánek

...pokud nebudeme v tom druhém kole a podpoříme toho protikandidáta Miloše Zemana, což jsem jasně deklaroval...
Pravda

Mirek Topolánek v Seznam debatě šesti prezidentských kandidátů na otázku, zda v případě, že se přítomní kandidáti nedostanou do druhého kola volby, automaticky vyzvou voliče, aby podpořili Zemanova protivníka, odpověděl „určitě ano“ (od 24:09 otázka, odpověď M. Topolánka 24:58).

Dodejme, že stejný závazek dali v diskuzi i další kandidáti. Konkrétně Drahoš, Kulhánek, Hilšer, Fischer a Horáček.

Mirek Topolánek

Martina Nejedlého znám jako volejbalistu, hráli jsme oba volejbal. Znám se s ním z doby, kdy ještě nedělal pro Miloše Zemana, a pak z doby, kdy za ním jezdil na Vysočinu.
Neověřitelné

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, především z důvodu toho, že obecně nejsou známé bližší přímé vztahy mezi Mirkem Topolánkem a Martinem Nejedlým; přesto je možné, že se mohli poznat skrze blízké spolupracovníky.

Martin Nejedlý byl podle všeho v kontaktu s blízkým spolupracovníkem Mirka Topolánka, Markem Dalíkem, a bližší kontakt mohl nastat například i skrze bývalého ministra dopravy Topolánkovy vlády Aleše Řebíčka, který se považuje za dobrého známého Martina Nejedlého.

Je pravdou, že Mirek Topolánek mohl mít povědomí o Martinu Nejedlém i jinak. Martin Nejedlý byl na přelomu 80. a 90. let profesionálním volejbalistou a se Zbrojovkou Brno se stal mistrem Československa ve volejbale v sezóně 89/90. Sám Topolánek o volejbalu veřejně moc nemluví, ale při rozhovoru ke dni dětí v roce 2007 přiznal, že k němu měl vztah, protože ho jako dorostenec hrál závodně.

Mirek Topolánek

Pozvání na narozeniny Martina Nejedlého jsem přijal, byl jsem tam chviličku, protože jsem někam spěchal.
Neověřitelné

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, protože se nepodařilo potvrdit, že Mirek Topolánek pobyl na zmíněné akci „jen chviličku“. Pravdou ale zůstává, že se Topolánek dne 24. června 2016 oslavy narozenin Martina Nejedlého zúčastnil.

To dokládá např. text serveru Novinky.cz. Článek obsahuje i video, které zachycuje Topolánka v poměrně vzrušené výměně s jedním z přihlížejících/protestujících.

Michal Horáček

Vy (k Topolánkovi, pozn. Demagog.cz) jste prostě přišel dát dáreček k narozkám na ten Hrad (myšlena je oslava Nejedlého, pozn. Demagog.cz).
Pravda

Topolánek se 24. června 2016 oslavy narozenin Martina Nejedlého skutečně zúčastnil.

Jeho účast dokládá např. text serveru Novinky.cz. Článek obsahuje i video, které zachycuje Topolánka v poměrně vzrušené výměně s jedním z přihlížejících/protestujících. V debatě Deníku to koneckonců potvrdil i Topolánek s tím, že jako dárek Nejedlému předal svou knihu.

Michal Horáček

Já jsem byl ten, kdo první den své kandidatury zveřejnil svou vizi (...) v dlouhodobý perspektivě pro Českou republiku. Postrádám u pana Drahoše jako u ostatních kandidátů právě to, co je černé na bílém (...) Proč tedy ta vize (konkrétně k Drahošovi, pozn. Demagog.cz) není formulovaná, abychom ji mohli pochopit?
Nepravda

V rámci výroku nijak nehodnotíme obsah nebo správnost představ či vizí jednotlivých kandidátů. Sledujeme pouze, zda nějakou svou představu kromě Horáčka artikulovali i další uchazeči o post prezidenta. Horáček sice svůj program popsal jednoznačně nejrozsáhleji, další kandidáti ovšem rovněž přišli se svými představami, a to včetně Drahoše. Představy Horáčkových soupeřů jsou popsány stručněji, než jak je tomu u něj. Nicméně není pravdou, že by žádnými představami nedisponovali.

Michal Horáček má, stejně jako šest dalších kandidátů, definované vize na svých webových stránkách. Vize na webu nemají pouze Mirek Topolánek a Miloš Zeman.

Horáček na svých stránkách zveřejnil svou vizi v sekci Program. Zde rozebírá svých devět hlavních témat v dlouhodobé perspektivě. Patří mezi ně Česká republika, Evropa a svět, Přistěhovalectví a migrace, Armáda ČR, Technologie nové éry, Vzdělávání, chudoba a bludné kruhy sociálního vyloučení, Rovnost žen a mužů, Zpět mezi nejbohatší země světa a Dopravní infrastruktura.

Podobné informace jsou dostupné i u ostatních kandidátů s výjimkou Miloše Zemana a Mirka Topolánka. Ti mají na svých kandidátských webech pouze životopisné údaje. V případě Topolánka tady najdeme ještě názorové články z různých serverů.

Jiří Drahoš má na svých stránkách rozcestník Moje vize, který obsahuje části Moderní a bezpečný stát, Naše vlast, Lidské schopnosti a Rodina na prvním místě.

Marek Hilšerprogram rozdělen do šesti částí – Politika je služba lidem, Sebevědomí a prosperita, Péče o zdraví a přírodu, Silní nesmí ignorovat slabé, Bezpečná Česká republika a Odvaha je základem změny.

Svou představu o roli prezidenta zformuloval i Vratislav Kulhánek. Své Vize a priority zformuloval ve 12 sekcích, a to – Vnitřní politika, Důchodci, Průmysl versus zemědělství, Vzdělávání a školství, Zdravotnictví, Armáda, Sport, Prezidentské pravomoci, Zahraniční politika, Evropská unie, Přijetí eura a Imigranti.

Kandidát Jiří Hynek formuluje vize v sekci Co chci a Proč já. Poslední z prezidentské devítky Petr Hannig definuje stručné cíle a je zde dostupný také projev k oznámen kandidatury.

Michal Horáček

Musím vás (k Drahošovi, pozn. Demagog.cz) upozornit, že můj program, který to formuluje, má devět hlavních bodů. Nejsou to žádné body, je to 54 stran. Ta moje představa je přesně formulovaná.
Pravda

Jak jsme hodnotili již v předchozím výroku, Michal Horáček svůj program rozděluje do devíti částí, které ale dále rozpracovává a v jejich rámci se věnuje několika tématům zároveň. I když na začátku celého prohlášení vyzdvihuje šest bodů, nejedná se o celou jeho vizi.

V úvodu přibližuje, jaký je jeho pohled na funkci a roli prezidenta a jak se jí plánuje zhostit. Potom definuje své pravo-levicové ukotvení. Následně vybírá devět klíčových bodů, kterým chce věnovat zvláštní péči.

Konkrétně jsou to body: Česká republika, Evropa a svět, Přistěhovalectví a migrace, Armáda ČR, Technologie nové éry, Vzdělávání, chudoba a bludné kruhy sociálního vyloučení, Rovnost žen a mužů, Zpět mezi nejbohatší země světa a Dopravní infrastruktura. Horáčkův program je v porovnání s programy dalších kandidátů nebývale rozsáhlý. Nijak nehodnotíme jeho vize či správnost jeho představ. Pouze popisujeme, že Horáček svou představou ve skutečnosti disponuje, v řadě oblastí konkrétně ze svého pohledu popisuje slabiny ve fungování naší společnosti. Níže uvádíme některé z příkladů jím popsaných představ.

V obecném přístupu k funkci prezidenta Horáček obecně definuje, jak by se podle jeho názoru prezident měl chovat, resp. jak by měla funkce ve veřejném prostoru být vykonávána. Uvádí tak např.:

„...nesmí prezident podlehnout pokušení vyřizovat si osobní účty s jinými volenými politickými aktéry. A není přípustné ani to, aby napadal, ponižoval, nebo z veřejné sféry vykazoval své názorové oponenty a kritiky. Naslouchá všem: ať jsou aktivními politiky, nebo občany v užším smyslu slova politicky neangažovanými. Současně dokáže pojmenovat a odsoudit jakýkoli radikalismus, jdoucí proti duchu Ústavy.

Mým cílem je, aby rozhovor mezi prezidentem a všemi ostatními byl co možná nejotevřenější. Zároveň však vlídný, uctivý, a právě proto smysluplný.
(...)Zásadním rysem mého programu je pak slib, že pokud obdržím pověření občanů, budu se vždy chovat jako prezident zvolený v přímé volbě. Nepěstuji a slibuji, že nikdy nebudu pěstovat zvláštní vztahy k jakékoli politické straně, zájmové skupině či obchodní korporaci. Můj přímý vztah k občanům nenaruší nikdo a nic, jen v jejich zájmu budu konat a jen jim skládat účty.“

V rámci programových sekcí jasně formuluje svůj vztah a postoj, který by jako prezident podporoval. Ze své pozice také popisuje současný stav v řadě oblastí a uvádí, v čem by se měla Česká republika vyvíjet. V části věnované zahraniční politice tak Horáček například uvádí:

„Pověst loajálního a kompetentního partnera je v dnešním světě tou nejsilnější bezpečnostní zárukou. Tvůrčí a co nejužší regionální a přeshraniční spolupráce je pak samozřejmou povinností, a to i na úrovni krajů. Vzdělaná a efektivní diplomacie je jenom jedním z nástrojů zahraniční politiky. Respekt k naší zemi buduje také armáda svou účastí v mezinárodních misích i ochotou a schopností podílet se na společné obraně. Jako prezident chci také podporovat úspěšný export našich výrobků, v zahraničí upozorňovat na naši uměleckou tvorbu, napomáhat vědecké výměně a prestiž naší země zvyšovat všemi dalšími legitimními prostředky.“

Horáček rovněž popisuje stav digitalizace České republiky. Ze svých závěrů vyvádí kromě dalšího následující:

„A co považuji za mimořádně důležité: zdrojem dat je i veřejná správa. Jako prezident se chci ptát, proč jich neposkytuje zdaleka tolik, kolik by mohla a především měla.Chci také apelovat na státní správu, aby pro posílení on-line komunikace mezi občany, firmami, médii a úřady dělala mnohem víc než dosud. Vždyť všechny ty nesčetné hodiny, které podnikatelé i zaměstnanci tráví každý rok na úřadech vyřizováním svých povinností nebo nárokováním něčeho, co jim podle zákona náleží, produktivitu naší ekonomiky snižují tak výrazně, že si nemůžeme dovolit se s tím nadále smiřovat.“