Prezidentské interview ČT: Jiří Hynek

Hynek je prezidentem nevládní neziskové organizace, která však podle veřejně dostupných zdrojů dotace ze státního rozpočtu využila. Chybný je také jeho předpoklad, že většina takových organizací státní dotace čerpá.

Jiří Hynek je prezidentem Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu (AOBP). Tato Asociace sdružuje firmy v oblasti výzkumu, výroby a obchodu s obrannou a bezpečnostní technikou. Je nevládní, nezávislou, nepolitickou, neziskovou a neobchodní organizací, která byla založena v roce 1997 a uznávaným partnerem Vlády ČR, MPO nebo MV. Formálně je pak zájmovým sdružením právnických osob.

Tvrzení, že AOBP nečerpá státní dotace, je nepravdivé. Už v roce 2001 čerpala organizace dotaci MPO ve výši 368 000 Kč určenou na zpracování a distribuci databáze AOP ČR. AOBP využila také podpory strukturálních fondů EU, a to v minulém i současném rozpočtovém období. Většina těchto projektů byla financována Evropským sociálním fondem a z menší části také státním rozpočtem. V současné době čerpá AOBP dotaci přesahující 9 milionů korun v rámci výzvy č. 60, z čehož EU financuje 85 % a zbývajících 15 % jde ze státního rozpočtu (str. 4).

Konkrétně jde o projekt (.doc) " Rozvoj lidských zdrojů členských podniků Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu ČR ".

Vládní rozbor (.pdf, str. 55) financování neziskových organizací pro rok 2015 uvádí, že „z rozpočtů státu byly poskytnuty dotace 32 nadačním subjektům (tj. téměř 2 % nadačníchsubjektů v ČR), 2 256 spolků (tj. téměř 3 % všech spolků) a 246 pobočným spolkům (tj. téměř 1 % všech pobočných spolků). V roce 2015 byla poskytnuta dotace ze státního rozpočtu téměř každé čtvrté obecně prospěšné společnosti (tj. 659 OPS), 122 ústavům (tj.téměř 86 % všech ústavů), téměř 88 % účelových zařízení církví (tj. 180 zařízením). Dále na dotace ze státního rozpočtu dosáhlo 26 zájmových sdružení právnických osob a 132 školských právnických osob.“

Z těchto statistik jasně vyplývá, že zdaleka ne všechny neziskové organizace využívají ke svému financování dotace ze státního rozpočtu. Nepravdivý je proto také Hynkův předpoklad, že by se nečerpáním státních dotací odlišoval. Většina neziskových organizací dotace ze státního rozpočtu nečerpá.

Jiří Hynek je prezidentem Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu (AOBP). Tato asociace sdružuje firmy v oblasti výzkumu, výroby a obchodu s obrannou a bezpečnostní technikou. Je nevládní, nezávislou, nepolitickou, neziskovou a neobchodní organizací, která byla založena v roce 1997 a je uznávaným partnerem vlády ČR, MPO nebo MV. Formálně je pak zájmovým sdružením právnických osob.

AOBP na svých webových stránkách neuvádí svoji výroční zprávu a stav hospodaření. Původ finacování tak nelze dohledat. Ve svých stanovách uvádí, že majetkové poměry jsou tvořeny „členskými ročními příspěvky, dobrovolnými členskými příspěvky, majetkovými přírůstky, dary, jinými věcmi a hodnotami.“ (odst. III, bod 1). Příjem peněz ze zahraničí tak nelze ani vyvrátit, ani potvrdit.

Z údajů Českého statistického úřadu zveřejňujícího mimo jiné kandidátní listiny je zřejmé, že Jiří Hynek je členem Realistů, neboť za tuto stranu kandidoval ve volbách do Poslanecké sněmovny v Ústeckém kraji a u politické příslušnosti je taktéž uvedena strana Realisté.

Ministerstvo vnitra v pátek 24. listopadu zveřejnilo seznam kandidátů, které registrovalo do prezidentských voleb. Jiřího Hynka podle oficiálního dokumentu navrhlo na prezidenta celkem 29 poslanců. Co se týče jejich politické příslušnosti, fakta jsou následující (uvedena jsou příjmení poslanců):

• Hnutí Úsvit: Andrle Sylor, Černoch, Kádner, Štětina.
• Hnutí ANO: M. Babiš, Berkovec, Brázdil, Čihák, Dobešová, Hájek, Chalupa, Sedlář, Soukup, Šánová, Válková.
• Realisté: Hnyková, Lank.
• KDU-ČSL: Junek.
• ČSSD: Černý, Klučka, Koskuba, Ploc, Seďa, Váňa, Velebný.
• KSČM: Nohavová.
• TOP 09: Horáček, Skalický.
• Bez politické příslušnosti (bývalý poslanec ODS): Holeček.

Na internetových stránkách Jiřího Hynka je k dispozici seznam petičních míst. Pro ověření jsme některá z těchto míst kontaktovali telefonicky, a zjistili, že přestože na některých místech byl již sběr podpisů ukončen, jinde i nadále probíhá.

Informace o počtu 15 000 podpisů není možné z veřejných zdrojů ověřit. Toto číslo uvedl Jiří Hynek již v polovině října, nicméně kandiduje na základě podpisů od poslanců. Petiční archy s podpisy občanů tak neodevzdával na Ministerstvu vnitra ČR, kde by bylo možné je prověřit.

Celkově hodnotíme výrok jako pravdivý, vzhledem k tomu, že sběr podpisů skutečně i nadále pokračuje. Informaci o počtu podpisů nehodnotíme, neboť ji nelze ověřit.

Jiří Hynek ve výroku staví svou argumentaci tak, že nejdříve musí ČR jako členský stát NATO splnit čl. 3 Severoatlantické smlouvy a teprve po jeho splnění může aktivovat čl. 5. Ani v jednom z těchto článků však taková podmínka není uvedena, výrok je proto hodnocen jako nepravdivý.

V čl. 3 Severoatlantické smlouvy je výslovně uvedeno:

„Aby bylo co nejúčinněji dosaženo cílů této smlouvy, budou smluvní strany jednotlivě i společně stálou a účinnou svépomocí a vzájemnou výpomocí udržovat a rozvíjet svoji individuální i kolektivní schopnost odolat ozbrojenému útoku.“ Čl. 3 Severoatlantické smlouvy tedy zjednodušeně říká, že členské státy NATO budou samy i ve vzájemné spolupráci udržovat a rozvíjet vlastní i kolektivní obranu. Zároveň však v tomto článku není uveden žádný závazek, povinnost či podmínka, jejichž splnění by bylo nutným předpokladem pro aktivaci dalších článků Severoatlantické smlouvy.

Členské země NATO se dohodly, že by měly investovat na vlastní obranu minimálně 2 % HDP. To ovšem plní jen menšina z nich.

V čl. 5 Severoatlantické smlouvy se výslovně uvádí:

„Smluvní strany se dohodly, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo v Severní Americe bude považován za útok proti všem, a proto se dohodly, že dojde-li k takovému ozbrojenému útoku, každá z nich, uplatňujíc právo na individuální nebo kolektivní sebeobranu uznané článkem 51 Charty OSN, pomůže smluvní straně nebo stranám takto napadeným tím, že neprodleně podnikne sama a v součinnosti s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a zachovat bezpečnost severoatlantického prostoru. Každý takový útok a veškerá opatření učiněná v jeho důsledku budou neprodleně oznámena Radě bezpečnosti. Tato opatření budou ukončena, jakmile Rada bezpečnosti přijme opatření nutná pro obnovení a zachování mezinárodního míru a bezpečnosti.“

Jak vidíme z plného znění čl. 5, ani zde není zmínka o jakékoliv podmínce, jejíž splnění by teprve umožnilo aktivaci tohoto článku.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, protože ve strategických materiálech, které jako jediné přímo schvaluje vláda a které se týkají bezpečnostní situace ČR, není nikde uveden terorismus jako největší riziko.

Vláda se samozřejmě zabývá bezpečností ČR a na prvním místě schvaluje komplexní materiály jako je například Audit národní bezpečnosti (. pdf, 2016), či skrze Bezpečnostní radu státu strategické dokumenty jako je například Bezpečnostní strategie ČR (. pdf, 2015). Zde se riziko terorismu zmiňuje, ale vždy dohromady ve skupině s ostatními riziky, tedy nemá žádné přednostní postavení jako největší nebo zásadní riziko či hrozba.

Pokud budeme brát v potaz další bezpečnostní materiály ve spojitosti s vládou ČR, pak je nutné zmínit každoroční pravidelné analýzy BIS. Ani zde, alespoň v jejich veřejné publikovaných částech, neexistuje za posledních deset let popis terorismu jako největšího rizika pro bezpečnost. Přesto je ale nutné připomenout, že přibližně v letech 2003–2010 BIS svoje zprávy strukturovala tak, že terorismus byl zmiňován v souboru zpravodajské činnosti jako první položka. Přestože je tématika terorismu pro BIS jednou z dominantních, je na stejné úrovni jako například ochrana významných ekonomických zájmů státu či kontrarozvědná činnost. Opět jsou zde jednotlivá rizika pojímána komplexně a nelze tvrdit, že by terorismus byl mezi riziky brán jako primární.

V neposlední řadě musíme zmínit panem Hynkem zmiňované zprávy o bezpečnostní situaci na území České republiky, které vydává ministerstvo vnitra a jsou opravdu projednávané vládou formou usnesení. V nich jsou shrnuté poznatky ministerstva vnitra ohledně vývoje kriminality a bezpečnostních rizik. Podobně jako u předešlých bezpečnostních dokumentů není riziko terorismu vyzdvihováno nad ostatní, ani není považováno jako největší v žádné ze zpráv za posledních deset let. Vždy je uváděno jen jako jedno z rizik.

Tato otázka pro prezidentské kandidáty zazněla v Prezidentské debatě na kolejích konané dne 20. listopadu, kterou jsme již dříve ověřovali. Dle novinových článků a online reportáží Deníku (09:49), zněla otázka týkající se islámu následovně:

„Má se Ústava ČR změnit tak, aby zakazovala veřejné projevy islámského náboženství ?“

Kladně odpověděli Jiří Hynek a Miroslav Topolánek.

Co se týče svobody náboženského vyznání, zaručuje ji článek 15 Listiny základních práv a svobod, ve kterém se říká, že „svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena. Každý má právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání“. Listina základních práv a svobod je součástí ústavního pořádku.

Dodejme, že Deník se ptal kandidátů na 30 otázek, sestavil z nich přehlednou infografiku.

Zákaz náboženství popírajících práva druhých je zakotven na úrovni ústavního pořádku, nikoliv však v Ústavě, nýbrž v Listině základních práv a svobod. Výrok přesto hodnotíme jako pravdivý, neboť Jiří Hynek správně popsal obsah úpravy.

Svoboda náboženského vyznání je podle čl. 16 Listiny základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku, zaručena každému; vyznání lze vykonávat jak individuálně, tak společně v rámci církve či náboženské společnosti.

Výkon základních práv a svobod však není neomezený, je podmíněný mezemi zákona. To samé je pak v Listině výslovně uvedeno i u svobody náboženského vyznání, kdy stanovuje možnost omezení práva zákonem, pokud je to nezbytné pro ochranu mj. práv a svobod druhých. Daným zákonem je pak zákon o církvích a náboženských společnostech, který stanoví zákaz vzniku a působení církví a náboženských společností popírajících práva druhých.

Propuknutí Ukrajinské krize skutečně vedlo až k nezákonné anexi Krymu Ruskou federací. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Ukrajinská krize oficiálně vypukla v listopadu 2013 sérií protestů označovaných jako Euromajdan. Tyto občanské nepokoje byly reakcí na pozastavení asociační smlouvy Ukrajiny a EU. Ve svém důsledku vedly až k útěku bývalého proruského prezidenta Janukovyče ze země a k ustavení prozatímní ukrajinské vlády.

Reakcí Ruské federace byla anexe Krymu. Existuje řada důkazů o zásahu ruských sil na Ukrajině, například v oblasti Donbasu. Koneckonců prezident Putin tuto skutečnost zpětně oficiálně přiznal. Dne 16. března 2014 proběhlo referendum o nezávislosti Krymu a jeho přidružení k Rusku, přičemž se pro spojení Krymu s Ruskem vyslovilo neuvěřitelných 96,8 % obyvatelstva. Již 21. března 2014 podepsal Putin krymsko-ruskou smlouvu o přidružení, čímž uzavřel ruskou ústavní proceduru anexe.

V souvislosti s Ukrajinskou krizí je rovněž nutné připomenout tzv. Budapešťské memorandum. Memorandum, podepsané představiteli Ukrajiny, Ruské federace, Velké Británie a Spojených států 5. prosince 1994, mělo poskytnout Ukrajině jisté bezpečnostní záruky. Tyto státy se prostřednictvím šesti bodů memoranda zavázaly (výměnou za připojení Ukrajiny ke Smlouvě o nešíření jaderných zbraní z roku 1968) respektovat nezávislost a suverenitu Ukrajiny. Slíbily rovněž, že se zdrží vyhrožování silou či jejího použití proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti Ukrajiny.

Ruská anexe Krymu vedla k zásadní změně vztahů mezi EU a Ruskem. K omezení styků došlo ze strany EU na několika úrovních od března 2014, kdy byla zavedena tzv. restriktivní opatření v reakci na situaci na Ukrajině.

Posílení Putinovy pozice samozřejmě ověřit nemůžeme, proto se zaměříme pouze na hospodářskou situaci. Sankce byly uvaleny na Rusko v důsledku dění na Krymu v roce 2014 ze strany EU. První soubor sankcí z března 2014 mířil přímo na 21 ruských a ukrajinských činitelů. Později v březnu se tato omezení dotkla dalších 12 osob. V červnu 2014 byly sankce rozšířeny na zákaz dovozu. Další opatření byla přijata v červenci 2014. Postupně docházelo k prodlužování lhůty těchto omezení a zpřísňování. Problémem v analýze dopadů jednotlivých sankcí je nemožnost jednoznačně odlišit jednotlivé vlivy, které v danou chvíli v ekonomice působí, a zjistit, zda jsou způsobeny sankcemi nebo celkovým dlouhodobým výsledkem ekonomiky.

Ruská ekonomika se nacházela v krizi, klesly světové ceny ropy a propad zažil i ruský rubl. V listopadu 2014 ruský ministr financí odhadl roční ztrátu na 130–140 miliard dolarů, přičemž 40 miliard jde údajně na vrub unijních sankcí. Celkový pokles ruského HDP je pak odhadován na 8–10 % HDP. V důsledku sankcí došlo k poklesu mezinárodního obchodu. Rusko tak ztracený import musí nahradit domácí výrobou, která pro zemi může být kapitálově náročná a tedy neefektivní. Omezený mezinárodní obchod má samozřejmě dopad i na druhou stranu, tedy na státy EU, které nemohou exportovat do Ruska; české tržby z exportu měly podle vyjádření ministra průmyslu přijít o 2,2 mld. Kč.

Sankce také snižují atraktivitu Ruska z pohledu přílivu zahraničního kapitálu, což může způsobovat pokles investic a zastavení rozvoje ekonomiky. Zasažena byla hlavně odvětví energetiky, obrany a stavebnictví. Okamžitý dopad zavedení sankcí je však hodnocen jako mírný (.pdf, str. 5).

Evropský parlament vydal v roce 2017 studii (.pdf), která se zabývá dopady sankcí na ekonomiku EU a vztahy s Ruskem. Z tohoto dokumentu vyplývá, že export EU do Ruska během let 2014–2016 poklesl o 20,7 % ročně. Pro srovnání mezi lety 2009–2013 (tedy lety krizovými) rostl export meziročně o 20 %. Rusko bylo přitom ještě v roce 2013 čtvrtým největším obchodním partnerem EU. Ruský export do zemí Evropské unie tvořil 42,4 %. Obchodování mezi EU a Ruskem tak bylo značně narušeno – částečně z důvodu ruské hospodářské krize, dopad sankcí je zde ale zřejmý, protože evropský trh je pro ruský export velmi významný a Rusko sankcemi ze strany EU přišlo o možnost exportovat (.pdf, str. 39). Z pohledu EU bylo omezení obchodu kompenzováno vývozem na jiné trhy – především do Číny. Taky ruský import byl nucen vyhledat jiné obchodní partnery a zvýšil se obchod se zeměmi Jižní Ameriky, Pákistánem nebo Egyptem (str. 26). Rozšíření obchodu s dalšími zeměmi tak mohlo zmírnit dopady evropských omezení.

Potenciální dopad sankcí zasáhne 0,5 % HDP EU a 8–10 % ruského HDP (str. 12).

Omezení obchodu se zemědělskými produkty v Rusku vedlo k nutnosti navýšit soběstačnost v produkci těchto potravin (konkrétně vepřové a drůbeží maso a mlékárenský průmysl). Rusko tak začalo produkovat více potravin; na druhou stranu se zvedly ceny v důsledku vyšších produkčních nákladů, než byly náklady spojené s dovozem. Spolu s poklesem kupní síly domácností se toto stalo negativním pro ruské hospodářství (str. 18).

Nelze říci, že by sankce neměly ekonomicky žádný dopad. Přestože není možné tento dopad konkrétně vyčíslit, pokles v ruském hospodářství je zjevný. Z tohoto pohledu je výrok zavádějící.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, nicméně upozorňujeme, že neplatí rovnice, že by se všichni „hříšníci“ vraceli do vězení. Platí to ovšem pro nezanedbatelný počet z nich.

Největší amnestie, kdy bylo propuštěno více než 200 vězňů, byly v samostatné české historii vyhlášeny v roce 1998 a 2013. V roce 1998 propustil Václav Havel 930 vězňů, Václav Klaus v roce 2013 propustil 6 443 osob. Podle dostupných informací se za necelé dva roky od Klausovy amnestie do vězení vrátilo 1498 osob, tedy necelá čtvrtina. Obviněných bylo 3 400 amnestovaných, kteří dohromady spáchali 9 191 stíhaných skutků.

Tato čísla potvrzují, že se velká část amnestovaných vrací ke své trestné činnosti. Více jak polovina amnestovaných totiž byla během dvou let od amnestie obviněna z trestného činu.

Největší amnestie, která se týkala České republiky, proběhla v Československu v roce 1990. Po pádu komunismu nový prezident Václav Havel propustil 23 tisíc vězňů. Během roku na svobodě se tito vězni podíleli na devíti procentech celkové kriminality.

Z transparentního účtu Jiřího Hynka skutečně vyplývá, že na svou kampaň nepřispěl prozatím žádnou částkou. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Jiří Hynek věnoval na kampaň Realistů 300 tisíc korun. To vyplývá ze seznamu dárců, který strana zveřejňuje na svém webu.