Demagog.cz

Vláda Andreje Babiše II

Předseda vlády v rozhovoru pro Mladou frontu hodnotil hlasování o důvěře, vládní stranický půdorys a také některé personální otázky. Nevyhnul se ani otázce na podporu vládě od KSČM či na vyjednávání, která doprovázela celé období od voleb až do 11. července, kdy vláda získala důvěru poslanců.

Ověřili jsme
Mladá fronta DNES ze dne 14. července 2018 (moderátor Petr Kolář)

4 z celkově 15 ověřených výroků

Andrej Babiš

Andrej Babiš

Někdo na to má názor, že prezident má povinnost ministra jmenovat. Ale podívejme se do jiných zemí. Na Slovensku prezident mluvil do vlády, v Itálii také.

Právní teorie sice nezastává shodný názor na bezvýhradnou závaznost návrhu předsedy vlády při jmenování jednotlivých členů vlády, avšak doktrína je spíše nakloněna ke konzervativnějšímu výkladu. Dle Rychetského a kol. není v pravomoci prezidenta, aby odmítl návrh, který je v souladu s ústavním pořádkem či obecnou právní úpravou (Ústava České republiky: ústavní zákon o bezpečnosti České republiky: komentář, 2015).

O rozpor s ústavním pořádkem by šlo například v případě inkompatibility činností vykonávaných navrženým ministrem dle čl. 70 Ústavy ČR. Dalšími výjimečnými důvody, které se v doktríně objevují, by pak mohla být kandidátova nezletilost či omezení jeho svéprávnosti v rozsahu, v jakém by to souviselo s výkonem jeho funkce.

Opačného názoru, tedy že prezident nemá povinnost ministra jmenovat, je například Jan Bárta z Ústavu státu a práva Akademie věd ČR, který v jednostránkovém memorandu vyjádřil tento názor: „Prezident návrh předsedy vlády buďto provede, nebo neprovede… Ona věta v ústavě je tak jednoznačná, že já ji neumím přečíst způsobem, že prezident musí okamžitě poslechnout předsedu vlády a najmenovat mu, na koho si předseda vlády ukáže.“

Co se týče Slovenska, jsou zde jisté odlišnosti, a nelze tak považovat výklad či obsah ústav obou států za totožné.

V minulosti zde došlo ke sporu mezi prezidentem Kováčem a předsedou vlády Mečiarem o povinnosti prezidenta odvolat člena vlády na návrh předsedy vlády, kdy Ústavní soud SR v usnesení ze dne 2. června 1993 I. ÚS 39/93 (.pdf) rozhodl, že prezident má pouze povinnost se návrhem zabývat, nemusí mu však vyhovět. Tehdejší soudce slovenského ústavního soudu Ján Drgonec pak v souvislosti s povinností jmenování ministra na návrh předsedy vlády napsal v komentáři k Ústavě SR následující: „Prezident SR může odmítnout jmenovat navrhnutého kandidáta, ale nemůže jmenovat za člena vlády osobu, kterou nenavrhl předseda vlády.“

Současné znění čl. 111 slovenské ústavy bylo posléze změněno, avšak panují pochybnosti (.pdf, .str 11) o tom, zdali je učiněná jazyková změna dostatečná pro zakotvení povinnosti prezidenta návrhu předsedy vlády vždy vyhovět.

K případům, kdy prezident mluvil do sestavování vlády na Slovensku, opravdu došlo. Aktuálně lze kupříkladu zmínit odmítnutí návrhu jmenování vlády Petra Pellegriniho prezidentem Andrejem Kiskou. I tento krok se však neobešel bez kritiky. Svůj nesouhlas vyjádřil bývalý soudce slovenského ústavního soudu a poradce Roberta Fica Eduard Bárány, který v rozhovoru pro deník Pravda o tomto odmítnutí řekl: „Keď sa mierne vyjadrím, tak sa týmto svojím krokom nachádza už mimo ústavy.“

V Itálii se také objevily jisté neshody při jmenování členů některých vlád. Z konkrétních případů lze zmínit například odmítnutí prezidenta Scalfara jmenovat ministrem spravedlnosti osobního advokáta tehdejšího předsedy vlády Silvia Berlusconiho v roce 1994. Aktuálnějšího data je pak odmítnutí kandidáta na ministra financí Paola Savona, euroskeptika, který je známý kontroverzním postojem k EU. Jeho jmenování ministrem financí by podle současného prezidenta Sergia Mattarella vedlo k závažným finančním rizikům, které by silně poškodily Itálii a její zájmy.

Odlišný názor týkající se povinnosti prezidenta kandidáty na ministry jmenovat opravdu existuje a k případům, které jsou zmíněny ve výroku Andreje Babiše, také skutečně došlo. Avšak příklady dotčených zemí nejsou zrovna nejvhodnějšími k porovnání se situací v České republice. A i tyto případy nebyly vždy jednoznačně přijaty mezi odbornou veřejností jednotlivých států.

Andrej Babiš

Andrej Babiš

Ale k jaké vládní moci? Vždyť si vzpomeňte, jakými hlasy byl zvolen prezidentem pan Václav Havel. A pan Václav Klaus. Anebo jak pan Kalousek chtěl vládu s Paroubkem a podporou komunistů. Když se to předsednictvu KDU-ČSL rozleželo za pět dní v hlavě, tak ho sejmuli.

Výrok je hodnocen jako zavádějící. Andrej Babiš totiž uvádí dané příklady v odpovědi na otázku, která naznačuje, že přivádí komunisty k moci tím, že podporují Babišovu vládu. Ani jeden z dalších příkladů reálně komunistům nedal podíl či vliv na exekutivě.

U nepřímé volby prezidenta hlasující nemá žádný podíl na vládní moci už jen proto, že vrcholným orgánem výkonné moci je vláda, nikoli prezident. Příklad Kalouskova nápadu z roku 2006 není zcela přesný, protože byl takřka v okamžiku odmítnut a sám Kalousek z čela strany odešel. Naopak KSČM a hnutí ANO uzavřely v červenci 2018 dohodu, která konkrétně uvádí, jaký prospěch komunisté z tolerance Babišovy vlády budou mít. Jedná se především o včasné předkládání návrhů zákonů, které „jsou součástí dohodnutých priorit“.

Václav Havel byl poprvé zvolen prezidentem 29. prosince 1989 členy Federálního shromáždění, a to jednomyslně. Jak popisuje portál Moderní dějiny: „... Federální shromáždění, jež mělo nového prezidenta volit, sestávalo z komunistických poslanců či z poslanců do té doby plně loajálních starému režimu.“ Havel nakonec profitoval z dohody s premiérem Mariánem Čalfou o ustavení Alexandera Dubčeka do čela Federálního shromáždění výměnou za podporu komunistů pro Havla.

V českých prezidentských volbách, ve kterých Václav Havel zvítězil, podporu komunistických poslanců s jistotou potvrdit nelze, neboť hlasování probíhalo tajně. Nicméně lze předpokládat, že k ní ani v jednom případě nedošlo. V roce 1993 stála proti Havlovi kromě republikána Sládka kandidátka za Levý blok Marie Stiborová, o pět let později opět kromě Miroslava Sládka komunista Stanislav Fischer. Stiborovou i Fischera komunisté navrhli a můžeme se domnívat, že i ve volbě podpořili.

Co se týče Václava Klause ve volbě proti Janu Sokolovi v roce 2003, byl podpořen i hlasy komunistů, což v projevu implicitně vyjádřil i komunista Grebeníček: „Česká republika a její občané rozhodně nepotřebují na Hradě osobu nevýraznou, o které se teprve dozvíme, co vlastně chce. Český stát v hektické době potřebuje, třeba i ne všemi bez výhrad přijímanou, ale veřejně profilovanou, do určité míry vypočitatelnou autoritu...

Klause pak v jeho druhé prezidentské volbě v roce 2008 komunisté pravděpodobně nepodpořili, což potvrdil bezprostředně po vyhlášení výsledku v rozhovoru pro ČT Mirek Topolánek (čas: 8:58:17). „Prezident má přirozené volitele, přirozenou podporu. Cením si, že kandidáti byli nejlepší z celé volby. Že koalice je přirozená, není vytvářena uměle, není korupční a je bez komunistů.

Pokud jde o návrh vlády sociálních demokratů spolu s lidovci za tolerance KSČM, jedná se o podobný koncept jako aktuální druhá Babišova vláda, nicméně z jiných pohnutek. Tehdejší předseda lidovců Kalousek připustil 24. srpna 2006 vznik menšinové vlády ČSSD a KDU-ČSL, tolerované komunisty, aby „z abránil dohodě ČSSD a ODS na změně volebního systému, který by nově omezil politickou pluralitu a omezil menší strany“. Tuto myšlenku však o den později odmítlo širší předsednictvo lidovců a Kalousek na funkci předsedy strany rezignoval.

Andrej Babiš

Andrej Babiš

Kalousek pak lhal, že jsem srab a nešel jsem tam.

Výrok Andreje Babiše je hodnocen jako zavádějící, protože Miroslav Kalousek sice skutečně v Poslanecké sněmovně to, co se stalo během přestávky mezi Babišem a demonstranty, značně posunoval, netvrdil ale, že by Babiš vůbec nevyšel mezi ně.

Výrok předsedy vlády se točí kolem situace, která nastala během jednání Poslanecké sněmovny o důvěře vládě Andreje Babiše. Před budovou dolní komory českého parlamentu demonstrovali lidé a Babiš byl vyzván, aby mezi ně vyšel ven. Konkrétně jej k tomu vyzval předseda KDU-ČSL Bělobrádek.

Babiš se odvolal na znění usnesení Poslanecké sněmovny, které ukládá členům vlády, aby při jednání o důvěře zůstali v jednacím sále. Následovala dvě hlasování, která inicioval Zbyněk Stanjura z ODS. Ta měla přerušit jednání na 15 (resp. 14) minut tak, aby se Babiš mohl s demonstranty setkat.

Obě hlasování byla ovšem zamítnuta (především hlasy poslanců Babišova hnutí ANO). ODS si tedy vzala přestávku na jednání svého klubu, a Babiš tak mohl vyjít mezi demonstranty ven. To skutečně učinil. Vyšel před budovu Poslanecké sněmovny, kde ovšem zcela objektivně nebyla možná diskuze mezi ním a davem, neboť ten na něj bučel, pískal a z davu na něj letěly i předměty. To dokládají svědectví novinářů i videa médií (za všechny DVTV).

Andrej Babiš se tedy vrátil do budovy, kde jednání pokračovalo. Slovo si vzal Miroslav Kalousek a Babiše osočil z toho, že „se nechová jako chlap“, neboť nevedl „diskuzi s lidmi, kteří mají jiný názor“.

Kalousek konkrétně řekl (stenoprotokol je v původním znění, zachycuje tedy i další slyšitelné projevy):

Ve smyslu jednacího řádu reaguji na vystoupení svého kolegy pana předsedy Stanjury, který si vyžádal přestávku na délku 20 minut, aby mohl pan premiér vyjít mezi veřejnost. Podle informací, které máme, pan premiér vykoukl na tu ulici, a když viděl, že mu dav není nakloněn, třeba mi to rozmluví, tak zase jako se vrátil zpátky, aniž by s těmi lidmi mluvil. (Smích v sále.)(...)
Pane premiére, promiňte, takhle se nechová chlap. Chlap se baví i s lidmi, kteří mají jiný názor. Vy utíkáte před lidmi, kteří mají jiný názor, křivě přísaháte na zdraví svých dětí, podvádíte, kňouráte, fňukáte. (Bušení do lavic převážně z levé části sálu.) Děláte úplně všechno pro to... Pane předsedající, prosím, abyste mi odečetl čas, zatímco nedisciplinovaní poslanci mlátili do lavic. (Opětovné bušení do lavic.)
(...)
Pane premiére, děláte všechno, co normální chlap nedělá. Bojíte se lidí s jinými názory, kňouráte, fňukáte, křivě přísaháte na zdraví svých dětí, podvádíte a kňučíte. (Bušení do lavic.) Česká republika... (Poslanec Faltýnek z lavice: On je vožralej, nech toho. Smích a potlesk části poslanců.) Česká republika si zaslouží předsedu vlády, který s sebou nese název chlap. To vy nejste a to je také jeden z důvodů, proč vám nelze vyslovit důvěru. Děkuji.
Miroslav Kalousek tedy Andreje Babiše nařkl z toho, že se zachoval zbaběle, protože s lidmi nediskutoval. Zcela tak opomenul, že dav na Babiše verbálně útočil a dokonce na něj někteří lidé házeli i předměty. Dopustil se tedy jistého zkreslení skutečnosti, netvrdil ovšem, že by Babiš vůbec nevyšel ven.

Andrej Babiš

Andrej Babiš

O tom, jestli průměrný český králík kadí padesát gramů bobků, někdo to napsal a ona to napsala taky… nechci o tom vést debatu.

Taťána Malá ve své diplomové práciMikroklimatické podmínky v chovu králíků pro Mendelovu univerzitu nenapsala totéž co někdo jiný, ale doslova opsala, co napsal někdo jiný. Slovy Jana Macha, experta na odhalování plagiátů:

Konkrétně z 25 stran teorie je originální text jen na osmi až devíti stranách. Ve zbytku, tedy na šestnácti až sedmnácti stranách, jsou doslova převzaty odstavce, celé kapitoly textů, pouze je to občas přeskládáno. V případě, kdy jsou takto přepsány takto rozsáhlé pasáže, jedná se o plagiátorství.

Bývalá ministryně spravedlnosti si počínala obdobně i u své magisterské práce z roku 2011 na Panevropské univerzitě v Bratislvě, kdy bez udání citace či zdroje zkopírovala obsah diplomové práce Rodičovská zodpovědnost od Veroniky Grossové z roku 2006. Dle Jana Macha:

V práci paní Malé je minimálně pět procent textu shodného s prací paní Grossové. Lze ale předpokládat, že množství bude vyšší. Paní Malá některé pasáže parafrázovala, použila trochu jiné formulace, než uvedla paní Grossová. Přesto třeba struktura odstavců, jak jsou použity termíny, je shodná.

Současně kopírovala a nedostatečně parafrázovala odbornou publikaci České rodinné právo M. Hrušákové a Z. Králíčkové a doslova opisovala z internetového článku na serveru epravo.cz.

Andrej Babiš tedy plagiátorství Taťány Malé zužuje pouze na jednu z obou prací, kde se dopustila této věci, navíc ji bagatelizuje na jeden konkrétní spíše bizarní výsek. To je ovšem zavádějící, neboť problém je mnohem širší.