Markéta Pekarová Adamová
TOP 09

Markéta Pekarová Adamová

Předsedkyně TOP 09, předsedkyně PSP ČR
Bez tématu38 výroků
Koronavirus18 výroků
Poslanecká sněmovna14 výroků
Ekonomika11 výroků
Obrana, bezpečnost, vnitro10 výroků
Zahraniční politika10 výroků
Právní stát8 výroků
Invaze na Ukrajinu6 výroků
Sněmovní volby 20215 výroků
Vnitrostranická politika4 výroky
Školství, věda, kultura4 výroky
Cesta na Tchaj-wan3 výroky
Evropská unie3 výroky
Prezidentské volby 20233 výroky
Rozpočet 20213 výroky
Zdravotnictví3 výroky
Sociální politika2 výroky
Střet zájmů2 výroky
Krajské volby 20201 výrok
Zrušit filtry

Markéta Pekarová Adamová

Bureš 25085. To je evidenční číslo karty Andreje Babiše z 11. listopadu 1982, pod kterou ho StB zaevidovala jako udavače. Soud už o tom, že byl Andrej Babiš konfidentem StB, dávno rozhodl. Dnes to slovenský Ústavní soud opět potvrdil. Možná je na čase si to přiznat.
X (dříve Twitter), 7. února 2024
Nepravda
Andrej Babiš je stále evidován jako spolupracovník StB, slovenské soudy však o oprávněnosti této evidence definitivně nerozhodly. Rozsudek, který Markéta Pekarová Adamová zmiňuje, byl v roce 2019 Ústavním soudem zrušen. Poslední rozhodnutí se Babišovy spolupráce vůbec netýkalo.

Markéta Adamová Pekarová na sociální síti „X“ komentovala rozhodnutí slovenského Ústavního soudu, který zamítl Babišovu ústavní stížnost, že je neoprávněně veden v archivních svazcích někdejší československé tajné policie StB jako agent.

Podle slovenského Ústavu paměti národa (ÚPN) se Andrej Babiš stal důvěrníkem StB v roce 1980 a o dva roky později zahájil spolupráci na úrovni agenta. Tu měl ukončit v roce 1985, kdy byl jako obchodní delegát vyslán podnikem Petrimex do Maroka. Ze statistické karty StB nalezené v archivech ÚPN vyplývá, že byl Babiš na základě dobrovolnosti zaregistrován pod krycím jménem Bureš a evidenčním číslem 25085. Babiš se nicméně již 12 let snaží u slovenských soudů prokázat, že je Ústavem paměti národa ve svazcích StB evidován neoprávněně. Poslední z řady soudních rozhodnutí padlo (.pdf) 1. února 2024, kdy o Babišově případu rozhodoval slovenský Ústavní soud.

Soudní spor

Andrej Babiš podal žalobu na slovenský Ústav paměti národa (ÚPN) poprvé v lednu 2012. Bratislavský okresní soud následně rozhodl, že Andrej Babiš je v evidenci veden neoprávněně (.pdf, str. 1). V rámci soudního řízení vypovídal také bývalý nadporučík StB Július Šuman, který Babiše pro vyšší spolupráci s tajnou politickou policií v roce 1982 dle archivních dokumentů získal. Ve své výpovědi tyto informace popřel. Před soudem vystoupil také bývalý důstojník StB Andrej Kuľha, který prohlásil, že svazek ukazuje jen nevědomou spolupráci Babiše s tajnou policií.

ÚPN se proti rozsudku okresního soudu opakovaně odvolával. Krajský a později také Nejvyšší soud však rozhodnutí okresního soudu potvrdily, a odvolání tak byla neúspěšná. ÚPN se tedy obrátil až na slovenský Ústavní soud, který v říjnu 2017 rozhodl, že soudy nižší instance pochybily. Podle rozhodnutí Ústavního soudu neměly připustit výpovědi bývalých příslušníků StB, kteří nebyli zbaveni mlčenlivosti.

Případ se tedy vrátil na začátek a Bratislavský krajský soud v roce 2018 pravomocně rozhodl, že Andrej Babiš ve svazcích StB figuruje oprávněně. Babiš proti rozsudku následně podal dovolání k Nejvyššímu soudu, který ho však odmítl. V listopadu 2019 ale slovenský Ústavní soud zveřejnil rozhodnutí (.pdf), podle nějž bylo porušeno Babišovo právo na spravedlivý proces (.pdf), zrušil předchozí rozhodnutí krajského a nejvyššího soudu a nařídil spor znovu otevřít.

Bratislavský krajský soud nicméně Babišovu žalobu v červnu 2022 znovu zamítl a své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalovanou stranou neměl být ÚPN, ale slovenské ministerstvo vnitra. Proti tomuto rozhodnutí Andrej Babiš znovu podal dovolání k Nejvyššímu soudu v říjnu 2022. Ten v září 2023 znovu potvrdil, že Babiš žaloval nesprávnou instituci a rozhodl, že ve věci evidence ve svazcích StB musí Babiš jako příslušný orgán žalovat Ministerstvo vnitra Slovenské republiky.

Andrej Babiš pak neuspěl ani s ústavní stížností proti rozhodnutím Bratislavského krajského a Nejvyššího soudu. Ústavní soud ji 1. února 2024 odmítl (.pdf, str. 1), předchozí rozhodnutí krajského a nejvyššího soudu ponechal v platnosti, nicméně jádrem Babišova sporu se nezabýval. Podle Babiše soud pouze potvrdil, že ve sporu musí žalovat ministerstvo vnitra, což Babiš údajně již v roce 2023 udělal.

Presumpce oprávněné evidence

V únoru 2024 i po rozhodnutí slovenského Ústavního soudu tedy stále platí, že oprávněnost Babišovy evidence jako spolupracovníka StB doposud nebyla definitivně potvrzena ani vyvrácena. Bratislavský krajský soud sice v roce 2018 pravomocně rozhodl, že Andrej Babiš ve svazcích StB figuruje oprávněně, ale tento verdikt byl později zrušen Ústavním soudem. 

Od roku 2019, kdy Ústavní soud nařídil spor znovu otevřít, rozhodovaly soudy de facto jen o tom, zda Andrej Babiš žaluje správnou instituci. Vzhledem k tomu, že ani po 12 letech od začátku Babišovy kauzy neexistuje žádný platný rozsudek soudu, který by určil, že je Babiš jako spolupracovník StB evidován neoprávněně, je nutné vycházet z dostupných dokumentů ÚPN, podle nichž Andrej Babiš s StB spolupracoval.

Závěr

Markéta Pekarová Adamová tedy ve svém příspěvku správně uvádí, že Andrej Babiš – alespoň podle všech dostupných informací – s StB spolupracoval. Archivní dokumenty potvrzují, že „agent Bureš“ s evidenčním číslem 25085 byl ke spolupráci získán v listopadu 1982. 

Předsedkyně Poslanecké sněmovny se také odvolává na starší rozhodnutí slovenského soudu „o tom, že byl Andrej Babiš konfidentem StB“. Zjevně se tak odkazuje na rozsudek bratislavského krajského soudu, který v minulosti skutečně takto rozhodl. Zde je však třeba zmínit, že tento rozsudek byl následně Ústavním soudem v roce 2019 zrušen. Markéta Pekarová Adamová se tedy ve svém tweetu odvolává na dnes již neplatný dokument.

Část příspěvku Markéty Pekarové Adamové o tom, že slovenský Ústavní soud „dnes“ potvrdil zmiňovaný starší rozsudek krajského soudu, není pravdivá. Ústavní soud na začátku února 2024 rozhodoval (.pdf, str. 1) o ústavní stížnosti, která směřovala proti rozhodnutím z let 2022 a 2023. Ty se týkaly sporu o to, jaká instituce by měla být Babišem ve věci jeho evidence žalována. Ústavní soud tedy žádné rozhodnutí „o tom, že byl Andrej Babiš konfidentem StB“, nepotvrdil. Z těchto důvodů hodnotíme příspěvek Markéty Pekarové Adamové jako nepravdivý.

Markéta Pekarová Adamová

Je to věc (korespondenční volba ze zahraničí, pozn. Demagog.cz), kterou umožňuje svým občanům (...) drtivá většina demokratických zemí Evropy, Evropské unie. My už jsme jedni z posledních, kteří tak nečiní.
Interview ČT24, 17. ledna 2024
Právní stát
Poslanecká sněmovna
Nepravda
Korespondenční hlasování ze zahraničí (v parlamentních či prezidentských volbách) umožňuje zhruba 60 % evropských států, ve zbývajících 40 % zemí tato možnost zavedena stále není. V případě EU tento způsob hlasování neumožňuje kromě ČR dalších 8 států, tedy cca 30 % států EU.

Markéta Pekarová Adamová v rozhovoru reaguje na otázku, proč chce vládní koalice prosadit novelu zákona o správě voleb, kterým by došlo k zavedení korespondenčního hlasování ze zahraničí (.pdf, str. 14 ze 46). Předsedkyně Sněmovny tuto změnu odůvodňuje například tím, že zjednoduší českým občanům v cizině účast ve volbách, protože tito voliči nyní musí cestovat na zastupitelské úřady, vzdálené i tisíce kilometrů daleko. Jako jeden z dalších argumentů, proč korespondenční volbu ze zahraničí zavést, pak používá právě tvrzení, že „drtivá většina“ evropských států už tuto možnost zavedla. Česká republika je dle ní „jedna z posledních“ zemí Evropy a EU, které k tomuto kroku ještě nepřistoupily.

Na začátek je vhodné upřesnit, že podle návrhu (.pdf) by poštovní hlasování mohli využít jen voliči s bydlištěm v zahraničí, a to ve sněmovních a prezidentských volbách a ve volbách do Evropského parlamentu (.pdf, str. 14 ze 46). Protože se tedy návrh týká volby představitelů, kteří rozhodují o chodu země, zaměříme se v našem odůvodnění především na to, které státy umožňují korespondenční hlasování ze zahraničí v parlamentních či alespoň v prezidentských volbách.

Korespondenční volba v Evropě a v EU

V různých podobách je korespondenční volba v současnosti dostupná ve většině evropských států. Jak ale ukazuje přehled níže, skupina zemí, ve které hlasování poštou ze zahraničí zavedeno není, je stále poměrně početná.

Ze členských států EU tento způsob hlasování v parlamentních ani prezidentských volbách neumožňuje kromě Česka dalších osm z celkových 27 členských států. Mezi ně se řadí Chorvatsko, Bulharsko, Kypr, Malta, Dánsko, PolskoŘecko. Posledním, osmým státem, je Irsko, které nezavedlo možnost korespondenčně hlasovat ze zahraničí pro všechny občany, ale jen pro omezený okruh lidí, jmenovitě zaměstnance diplomatických misí, jejich partnery a příslušníky ozbrojených sil.

Ve zmíněném Dánsku sice funguje tzv. hlasování v předstihu, při kterém hlasovací obálka může putovat poštou, samotné dánské úřady ovšem upozorňují, že se nejedná o korespondenční volbu. Volič totiž musí dát svůj hlas do obálky přímo v přítomnosti úředníka a tento úředník pak hlasovací lístek odešle do okrsku, ze kterého volič původně pochází (.pdf, str. 24–26).

Polsko umožňuje poštovní hlasování jen uvnitř státu, a to zdravotně postiženým, lidem v karanténě či izolaci a starším 60 let. Ani tato skupina lidí ale nemůže volit korespondenčně ze zahraničí (.pdf, str. 44–45).

Řečtí poslanci na konci ledna (po odvysílání námi ověřovaného rozhovoru) odsouhlasili návrh na zavedení poštovního hlasování pro volby do Evropského parlamentu, návrh na jeho uzákonění i v případě národních parlamentních voleb tehdy ale neprošel.

Pokud se zaměříme na celou Evropu, je skupina států bez možnosti korespondenčního hlasování ze zahraničí ještě větší. Čítá totiž 20 zemí. Kdybychom nepočítali BěloruskoTurecko, které mezinárodní organizace Freedom House označuje jako nesvobodné státy, jednalo by se o 18 zemí, což je zhruba 40 % ze 43 zemí.

Hlasovat poštou ze zahraničí není možné například v případě Srbska, Černé Hory nebo Severní Makedonie. Klasická korespondenční volba není zavedena ani na Islandu, kde funguje „předčasné hlasování“ podobně jako v Dánsku, i zde tak musí být při samotném hlasování přítomný úředník z volební komise (.pdf, str. 22–23).

Pro úplnost doplňme, že pravidla korespondenčního hlasování pro občany žijící v zahraničí se v jednotlivých zemích liší. Státy se totiž různě staví k tomu, kde má mít volič trvalé bydliště či dočasný pobyt. Maďarsko dovoluje korespondenčně volit jen občanům s trvalým bydlištěm mimo zemi. Lidem, kteří v zahraničí pobývají jenom dočasně, volit poštou dovoluje Nizozemsko, Estonsko nebo Španělsko. V Německu a v Rakousku funguje korespondenční volba bez omezení místa pobytu, a využít ji lze i přímo na území domovského státu.

Záleží ale také na typu voleb. Ve Francii mohou občané volit poštou ze zahraničí pouze v případě parlamentních voleb, nikoli ale v těch prezidentských. Stejně je to také na Slovensku.

Závěrečné hodnocení

Korespondenční volba ze zahraničí, kterou chce prosadit návrh pětikoalice, je sice dostupná ve většině států Evropy, Česko ale není „jednou z posledních zemí“, která ji nemá. Pokud bychom se zaměřili na pravidla platná v EU, funguje poštovní hlasování ze zahraničí ve zhruba 70 % zemí. Zbylých přibližně 30 % tuto možnost nezavedlo, a to ani v parlamentních, ani v prezidentských volbách.

V případě celé Evropy tento podíl dosahuje 40 %, protože korespondenční volbu ze zahraničí neumožňuje celkem 18 zemí ze 43 (pokud nepočítáme Bělorusko a Turecko, které lze podle organizace Freedom House zařadit mezi nesvobodné či „nedemokratické“ státy). Z těchto důvodů výrok Markéty Pekarové Adamové hodnotíme jako nepravdivý.

Markéta Pekarová Adamová

V minulém volebním období právě hnutí ANO připravilo zákon o korespondenční volbě.
Interview ČT24, 17. ledna 2024
Poslanecká sněmovna
Nepravda
Návrh zákona o správě voleb, jehož cílem bylo zavést korespondenční volbu, navrhla v minulém volebním období vláda Andreje Babiše. Tento návrh však pocházel od resortu vnitra, v jehož čele stál Jan Hamáček z ČSSD.

Předsedkyně Poslanecké sněmovny Markéta Pekarová Adamová mluví o předchozím volebním období, kdy post předsedy vlády zastával Andrej Babiš (ANO). Na úvod je vhodné zmínit, že slib zavést korespondenční volbu lze najít jak v programovém prohlášení prvního (jednobarevného) Babišova kabinetu z prosince 2017, tak i v pozdějším prohlášení druhé Babišovy vlády z června 2018.

Vládní návrh zákona o správě voleb

Všechny návrhy zákonů, které byly v Parlamentu předloženy, je možné dohledat na webu Poslanecké sněmovny. Kromě toho lze dokumenty, které jsou určené k projednání na vládní úrovni, najít v elektronické knihovně VeKLEP.

Podle těchto databází zahrnoval zavedení korespondenční volby pro krajany v zahraničí (.doc, str. 64, 71) vládní návrh zákona o správě voleb z října 2019. Jako předkladatel je zde uvedeno Ministerstvo vnitra vedené Janem Hamáčkem (ČSSD), které tehdy návrh rozeslalo do meziresortního připomínkového řízení. Kromě korespondenčního hlasování návrh obsahoval zavedení jednodenní volby a možnost hlasovat v předstihu.

Možnost korespondenční volby ze zahraničí by se dle návrhu týkala voleb do Poslanecké sněmovny, do Evropského parlamentu a volby prezidenta republiky. Dokument předpokládal, že by se poprvé mohlo takovým způsobem hlasovat ve sněmovních volbách v roce 2021 a v plném rozsahu se měly změny vztahovat na volby uskutečněné po roce 2022 (.doc, str. 64). Tento návrh však vláda do konce svého volebního období nestihla projednat, a materiál tak nakonec nedoputoval do Sněmovny.

Z ministerstev v gesci hnutí ANO návrh bez připomínek podpořily jen resorty zdravotnictví, školství a dopravy. Ministerstvo průmyslu a obchodu a Ministerstvo obrany se klonilo k přijetí návrhu, ale s některými připomínkami (.docx, .docx). Zbylá čtyři ministerstva vedená ministry za hnutí ANO se vyslovila proti návrhu. 

Přímo korespondenční volbu nicméně žádný z těchto resortů v meziresortním řízení neodmítl. K samotnému korespondenčnímu hlasování se vázala jen připomínka resortu obrany, které požadovalo, aby se tento způsob hlasování vztahoval i na vojáky působící na zahraničních operacích (.doc, str. 5). Ministerstvo pro místní rozvoj kromě toho chtělo upřesnit postup v případech, kdy volič zemřel v době mezi odesláním hlasu a samotným dnem voleb (.docx, str. 3).

Řada ministerstev v gesci hnutí ANO tedy zákon, kterým by došlo k zavedení korespondenční volby, podpořila. Samotný návrh ale pocházel od Ministerstva vnitra, které řídila ČSSD.

Návrh Karly Šlechtové

Na konci února 2021 vláda Sněmovně předložila novelu zákona o volbách do Parlamentu (.pdf), v rámci které možnost korespondenčního hlasování navrhl pozměňovací návrh (.pdf) Karly Šlechtové

Šlechtová sice byla v roce 2017 do Sněmovny zvolena jako nestranička za ANO a do června 2018 byla i ministryní za toto hnutí, v době předložení návrhu už ale ANO výrazně kritizovala. Nelze tak říci, že by pozměňovací návrh podala přímo za celé hnutí. Nikdo z ostatních poslanců ANO navíc tehdy pro její návrh nehlasoval.

Závěr

Vláda Andreje Babiše v předcházejícím volebním období přišla s vlastním návrhem zákona, jehož cílem bylo zavést korespondenční volbu. Návrh ale nepřipravilo hnutí ANO – do připomínkového řízení jej odeslalo Ministerstvo vnitra tehdy vedené ČSSD. Poslanci hnutí ANO také nepodpořili ani pozdější návrh na zavedení korespondenční volby od Karly Šlechtové, která se původně do Sněmovny dostala jako nestranička za ANO. Z těchto důvodů hodnotíme výrok jako nepravdivý.

Markéta Pekarová Adamová

Tchaj-wan je v České republice asi čtrnáctkrát až šestnáctkrát větší investor než Čína samotná.
Partie Terezie Tománkové, 5. února 2023
Cesta na Tchaj-wan
Nepravda
Dle dat ČNB je v České republice Čína dlouhodobě větším investorem než Tchaj-wan. Ten ji v investicích překonal pouze v roce 2020, nikoli však na úrovni několikanásobku. Tchajwanské investice v ČR byly v daném roce jen 1,2× vyšší než ty čínské.

V českém mediálním prostoru bylo v minulosti několikrát opakováno tvrzení ekonoma Lukáše Kovandy o Tchaj-wanu jako o 14krát významnějším investorovi v ČR oproti Číně – vždy však s upřesněním, že se jedná o investice v českém zpracovatelském průmyslu. Dodejme, že například server HlídacíPes.org poněkud nešťastně zvolil zjednodušující titulek: „Tchaj-wan: v ČR 14krát větší investor než Čína“. I v tomto textu se nicméně psalo o tom, že se jedná o stav „přímých investic v českém zpracovatelském průmyslu“.

Nejednalo se tedy o data vztahující se k celkovým investicím Číny a Tchaj-wanu v ČR. Popisovaná čísla byla také navíc uváděna pouze za období, které končilo 31. prosincem 2017.

O tom, že Tchaj-wan u nás investoval výrazně více než Čína, mluvil v září roku 2020 i ekonom investiční skupiny Natland Petr Bartoň:Tchaj-wan, ač je nesrovnatelně menší, u nás investuje nesrovnatelně více než Čína. Tchaj-wan je třetí největší asijský investor u nás – po Japonsku a Jižní Koreji, a v posledních letech investoval více než desetkrát více než Čína.“

Je nicméně otázkou, z jakých dat přesně Petr Bartoň vycházel a k jakým odvětvím se vztahovala. Z informací o stavu „přímých zahraničních investic v ČR podle zemí“, které lze nalézt na stránkách České národní banky (ČNB) za roky 2014 až 2020, totiž naopak vyplývá, že situace byla spíše opačná. Tedy že celkový stav přímých investic do ČR byl vyšší u Číny než u Tchaj-wanu. Jediným rokem, ve kterém Tchaj-wan investoval v České republice více než Čína, byl dle těchto dat rok 2020. Ani tehdy to ovšem nebylo na úrovni desetinásobku, ale jen 1,2násobku. Data za roky 2021 a 2022 zatím k dispozici nejsou.

Podle metodiky ČNB se výpočet přímých zahraničních investic stanovuje jako součet základního kapitálu, reinvestovaného zisku a ostatního kapitálu (.pdf, str. 2–3).

Doplňme, že podle dat ČNB o přímých investicích za zpracovatelský průmysl po konci roku 2017, ke kterému se vztahovalo vyjádření Lukáše Kovandy o Tchaj-wanu jako „14krát významnějším investorovi“, se situace významně změnila. V letech 2018 a 2019 byly čínské investice ve zpracovatelském průmyslu vyšší než ty tchajwanské. V roce 2020 (nejnovější data ČNB) dosahovaly čínské investice ve zpracovatelském průmyslu 1,4 miliardy korun, zatímco investice tchajwanské 4,7 miliardy korun, v daném roce byly tedy pouze cca třikrát vyšší.

Porovnávání čínských a tchajwanských investic u nás je nicméně problematické. Zpravodajský server Deník.cz, který se tématem rovněž zabýval, ve svém článku uvedl, že „vyznat se v číslech, která vycházejí z různých databází a často hovoří protichůdně, je složité i pro ekonomy. Navíc je velmi ošidná struktura těchto investic. Platí to především pro ty čínské, které často nejsou investicemi v pravém smyslu, ale spíše skupováním majetku a různými akvizicemi (například pražské Slavie).“

Na závěr shrňme, že podle dostupných dat České národní banky za roky 2014 až 2020, která popisují celkovou výši přímých investic, byla v posledních letech v Česku větším investorem Čína, nikoli Tchaj-wan. Ve sledovaném období Tchaj-wan Čínu v objemu investic předstihl jen v roce 2020, i tehdy se ale v porovnání s Čínou jednalo jen přibližně o 1,2násobek. Výrok Markéty Pekarové Adamové tak z těchto důvodů hodnotíme jako nepravdivý.

Markéta Pekarová Adamová

Tajné služby BIS toto (absenci bezpečnostní prověrky u Martina Nejedlého a Vratislava Mynáře, pozn. Demagog.cz) za bezpečnostní rizika dlouhodobě označují, a to i v té veřejné části svých výročních zpráv.
Ptám se já, 8. března 2022
Obrana, bezpečnost, vnitro
Nepravda
BIS pouze obecně upozorňuje na chybějící prověrky, kvůli kterým nemůže vedoucím některých úřadů předávat utajované informace. Martin Nejedlý sem však nespadá a ani Vratislava Mynáře, resp. prezidentskou kancelář, BIS přímo nezmiňuje.

Výrok předsedkyně Poslanecké sněmovny Pekarové Adamové je odpovědí na otázku, zda je bezpečnostním rizikem, když prezidentovi blízcí spolupracovníci Martin Nejedlý a Vratislav Mynář nemají bezpečnostní prověrku. Markéta Adamová Pekarová argumentuje výročními zprávami Bezpečnostní informační služby (BIS), které podle ní považují absenci prověrky u těchto dvou mužů za rizikovou. 

Pojďme si nejprve oba dva Zemanovy spolupracovníky stručně představit. Martin Nejedlý je členem expertního týmu prezidentské kanceláře již od roku 2013, kdy se Miloš Zeman poprvé ujal prezidentského úřadu. V roce 2014 se navíc stal i prezidentovým externím poradcem, oficiálně však nezastává žádnou funkci. Na obou těchto pozicí působí (.pdf; .pdf) dodnes.

Druhým zmíněným je Vratislav Mynář, který je od roku 2013 prezidentovým kancléřem. Jak Martin Nejedlý, tak i Vratislav Mynář, nedisponují bezpečnostní prověrkou. Hradní kancléř se prověrku sice pokoušel získat, ale Národní bezpečnostní úřad mu ji neudělil. Pro kontext dodejme, že zákon po hradním kancléři bezpečnostní prověrku nevyžaduje. Podle odborníků mu však její absence komplikuje práci, protože se nemůže seznamovat s tajnými materiály. 

Pro ověření výroku předsedkyně Sněmovny jsme se podívali do všech výročních zpráv BIS, které jsou určeny pro veřejnost. Výroční zpráva za rok 2021 ještě není dostupná, zkoumali jsme proto ty mezi lety 2013 a 2020, což odpovídá době, od kdy stojí Miloš Zeman v čele státu. Z celkem osmi zpráv zmiňují absenci bezpečnostní prověrky u významných představitelů státního aparátu výroční zprávy za rok 2014 (.pdf, str. 4), 2016 (.pdf, str. 5) a 2017 (.pdf, str. 5), a to v negativním smyslu. Označují ji za problematickou nebo rizikovou. Ve zbylých pěti zprávách, tedy těch týkajících se roku 2013 (.pdf), 2015 (.pdf), 2018 (.pdf), 2019 (.pdf) a 2020 (.pdf), se žádné zmínky o tomto tématu nenachází.

Podívejme se na zprávy BIS trochu blíže. Ta za rok 2014 (.pdf, str. 4) říká: „V této souvislosti se ukazuje jako problematická skutečnost, že nejvyšší představitelé významných státních organizací v mnoha případech nedisponují osvědčením pro styk s utajovanými informacemi (tzv. prověrkou).“ 

Zprávy za rok 2016 a 2017 pak ohledně bezpečnostních prověrek obsahují velmi podobné formulace. „K žádné změně nedošlo od roku 2015 v přetrvávající absenci osvědčení pro styk s utajovanými informacemi (tzv. prověrky) u některých nejvyšších představitelů významných orgánů státní správy, z nichž některé jsou zákonnými adresáty informací BIS,“ uvádí zpráva mapující rok 2016 (.pdf, str. 5). „Přetrvávalo riziko plynoucí z absence osvědčení pro styk s utajovanými informacemi (tzv. prověrky) u nejvyšších představitelů významných orgánů státní správy, z nichž některé jsou zákonnými adresáty informací BIS“ zmiňuje zase zpráva ohledně roku 2017 (.pdf, str. 5).

BIS ve zprávě za rok 2017 (.pdf, str. 5) následně upřesňuje, které orgány státní správy má na mysli: „Zmíněné instituce přitom nepatří do skupiny subjektů, jejichž zástupci by měli přístup k utajovaným informacím ze zákona (např. prezident republiky nebo členové vlády).“ BIS tedy zmiňuje jiné orgány státní správy, kde vedoucí představitel nemá nárok na přístup k utajovaným informacím ze zákona. V případě, že takový představitel nemá ani prověrku, může být jedinou oprávněnou osobou v takové instituci třeba jen bezpečnostní ředitel. Mezi tyto orgány státní správy můžeme řadit i Kancelář prezidenta republiky – jejím vedoucím představitelem je kancléř Vratislav Mynář, který nemá bezpečnostní prověrku. Prezident sice má přístup k utajovaným informacím ze zákona, vedoucí jeho servisní organizace ale ne.

Kancelář prezidenta republiky ale není jedinou institucí, kde se její vedoucí představitel nemůže seznamovat s utajovanými informacemi. Mezi další takové úřady v roce 2019 patřil například Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, jehož generální ředitelka nemá prověrku na stupeň tajné.

Na závěr si shrňme naše hodnocení. Výroční zprávy BIS z roku 2014, 2016 a 2017 označují absenci bezpečnostních prověrek u významných představitelů některých státních orgánů za problematickou. Vratislava Mynáře lze jako hradního kancléře označit jako nejvyššího představitele takového státního orgánu. Tuto definici ale nesplňuje Martin Nejedlý, protože je pouze externím poradcem a členem expertního týmu Miloše Zemana a oficiálně žádnou funkci nezastává. Výrok Markéty Pekarové Adamové proto hodnotíme jako nepravdivý. BIS se navíc ve svých zprávách nezmiňuje o Kanceláři prezidenta republiky, respektive jejím kancléři výslovně. Mynář navíc není jediným vedoucím představitelem, který nemá dostatečnou bezpečnostní prověrku.

Markéta Pekarová Adamová

(...) stranu (SPD, pozn. Demagog.cz), kterou Ministerstvo vnitra označuje za extremistickou.
Interview ČT24, 20. října 2021
Obrana, bezpečnost, vnitro
Nepravda
Podle Ministerstva vnitra hnutí SPD nesplňuje definici extremismu se všemi jejími znaky, a proto jej za extremistické neoznačuje. Ministerstvo řadí SPD mezi subjekty, které se dopouští projevů předsudečné nenávisti.

Markéta Pekarová Adamová v rozhovoru uvádí dva důvody, proč by podle ní nemělo být hnutí SPD zastoupeno ve vedení Poslanecké sněmovny. Prvním z nich je poměrnost vycházející z voleb a druhým právě údajné označení hnutí SPD Ministerstvem vnitra za extremistické.

Podle dosavadních jednání je kandidátkou na post předsedy Sněmovny právě Markéta Pekarová Adamová za koalici SPOLU a za stranu TOP 09. Pozice místopředsedů by potom měly být obsazeny dvěma kandidáty za koalici SPOLU, dvěma za PirSTAN a dvěma za hnutí ANO. Z koalice SPOLU by přitom mělo jít o jednoho člena z ODS a jednoho z KDU-ČSL.

Zaměřme se však na to, zda Ministerstvo vnitra (MV) označuje hnutí SPD za extremistické. Ministerstvo každoročně vydává Zprávu o projevech extremismu a předsudečné nenávisti na území České republiky, v níž se právě zmínka o SPD již vícekrát objevila. Ve zprávě za rok 2020 MV definuje (.pdf, str. 5) extremismus jako „vyhraněné ideologické postoje, které vybočují z ústavních, zákonných norem, vyznačují se prvky netolerance, a útočí proti základním demokratickým ústavním principům, jak jsou definovány v českém ústavním pořádku“.

Hnutí SPD však podle Ministerstva vnitra do definice extremistického subjektu nespadá, jelikož nesplňuje definici extremismu se všemi jejími znaky. Proto Ministerstvo vnitra ve Zprávě používá vedle pojmu extremismus i termín předsudečná nenávist. „Reaguje tím na fakt, že vliv tradičních extremistických subjektů slábne a jejich rétoriku a aktivity postupně přebírají jiné subjekty, které nelze jednoznačně označit za extremistické,“ je pro pochopení doplněno hned v úvodu Zprávy (str. 6–8).

Rozdíl mezi extremismem a projevy předsudečné nenávisti je potom především v motivacích nenávistných činů. Zatímco k extremismu patří sympatie s určitou ideologií, u předsudečné nenávisti tento aspekt často chybí, zahrnuje však různé extremistické projevy proti příslušníkům určité skupiny.

Ministerstvo vnitra tedy označuje SPD za nejvýznamnější uskupení „s dominujícími xenofobními a vyhroceně nacionalistickými prvky“ (.pdf, str. 8) a řadí jej mezi subjekty, které se dopouští projevů předsudečné nenávisti (str. 10–11). Ministerstvo je v tomto hodnocení konzistentní. Již v roce 2018 ve své Zprávě uvedlo (.pdf, str. 7), že „Hnutí Svoboda a přímá demokracie – Tomio Okamura není z pohledu definice Ministerstva vnitra považováno za extremistické. Je řazeno do kategorie „Projevy předsudečné nenávisti“.

Byť v běžném jazyce lze interpretovat pojem extremismus volněji, než jak k němu přistupuje MV, Markéta Pekarová Adamová výslovně odkazuje na interpretaci Ministerstva vnitra, a proto i my pro hodnocení výroku aplikujeme definici MV. Vzhledem k tomu, že Ministerstvo SPD explicitně označuje jako hnutí, které se dopouští projevů předsudečné nenávisti, nikoliv jako extremistické, hodnotíme výrok jako nepravdivý.

Markéta Pekarová Adamová

Vláda si napíše do programového prohlášení, že jsou pro ni korespondenční volby prioritou.
Politologický klub FSV UK, 6. května 2021
Sněmovní volby 2021
Nepravda
Kabinet hnutí ANO a ČSSD v programovém prohlášení sice zmiňuje, že chce korespondenční volbu zavést, mezi své hlavní priority však vláda tento způsob hlasování neřadí.

Kabinet hnutí ANO a ČSSD sice v programovém prohlášení vlády (.pdf, str. 21) skutečně píše, že chce zjednodušit „volební pravidla tak, aby se občanům usnadnil přístup k volbám“. Právě v této souvislosti vláda také uvádí záměr zavést korespondenční hlasování, mezi své priority (.pdf, str. 1–4) jej ale neřadí.

Hlavními strategickými směry pro vládu Andreje Babiše jsou důchodová reforma, digitalizace, hájení zájmů ČR v Evropské unii, sestavení strategického investičního programu, „reforma státu“ a posílení bezpečnosti.

Markéta Pekarová Adamová

My jsme zkrátka jedna z posledních zemí v EU, která neumožňuje svým občanům ze zahraničí tímto způsobem (korespondenčně, pozn. Demgog.cz) volit.
Politologický klub FSV UK, 6. května 2021
Nepravda
Korespondenční hlasování ze zahraničí při parlamentních ani prezidentských volbách neumožňuje 8 členských států Evropské unie, včetně České republiky. Jedná se tedy přibližně o 30 % ze 27 zemí EU.

Předně uveďme, že Markéta Pekarová Adamová zde mluví o korespondenčním hlasování ve spojitosti s volbami do Poslanecké sněmovny a volbami prezidentskými, nikoli například volbami do Evropského parlamentu (.pdf). Před námi ověřovaným výrokem v debatě zmiňuje novelu volebního zákona, kterou poslanci „řešili v posledních týdnech“, a s ní související pozměňovací návrhy Dominika Feriho na zavedení korespondenčního hlasování právě při sněmovních a prezidentských volbách (.pdf, str. 5; .pdf, str. 5).

Korespondenční volba je jednou z možností, jak může volič v zahraničí odevzdat svůj hlas, aniž by musel být přítomen ve volební místnosti v den voleb. Stačí, aby poslal svůj hlas v daném termínu poštou. Mezi země Evropské unie, které podle dostupných informací neumožňují korespondenční hlasování ze zahraničí, patří kromě České republiky Bulharsko, Řecko, Chorvatsko, Kypr, Malta, Dánsko (.pdf, str. 25) a Irsko. Ze 27 členů EU se tedy celkově jedná o osm států, tedy cca 30 % členských zemí.

Upřesněme, že na Maltěv Řecku není prezident volen přímo občany, ale parlamentem. Malta v případě parlamentních voleb neumožňuje hlasování ze zahraničí vůbec, v Řecku se v současnosti o možnosti korespondenční volby vedou politické debaty. Na Kypru, v Bulharsku a v Chorvatsku není tento způsob volby možný u prezidentských ani u parlamentních voleb. Dánské království svým občanům žijícím v zahraničí neumožňuje při volbách do parlamentu (.pdf, str. 24–25) hlasovat korespondenčně, ale pouze předčasně, volební hlasy tak nelze zasílat poštou. V případě Irska poté není korespondenční hlasování možné pro naprostou většinu irských občanů sídlících v zahraničí, a to ani v prezidentských, ani v parlamentních volbách. Toto právo zde mají jen diplomaté a jejich partneři.

Korespondenční hlasování ze zahraničí naopak umožňuje 19 států EU. Belgie, Nizozemsko, Španělsko, Švédsko (.pdf, str. 2) a Lucembursko, které jsou monarchiemi, tuto možnost občanům nabízí v parlamentních volbách. Ve Španělsku, kde je zavedena přímá volba do Kongresu poslanců a částečně i do Senátu, je korespondenční hlasování ze zahraničí možné v případě obou těchto komor.

Také v Estonsku, Lotyšsku, Německu, MaďarskuItálii, kde je prezident volen nepřímo, je při parlamentních volbách korespondenční hlasování ze zahraničí dovoleno.

Pro parlamentní i prezidentské volby existuje tato možnost v Litvě, Rakousku, Rumunsku (.pdf, str. 3), Slovinsku a také ve Finsku, kde toto právo bylo u parlamentu zavedeno od jara 2019.

Občané Francie, SlovenskaPortugalska (.pdf, str. 37) poté mohou ze zahraničí korespondenčně hlasovat ve volbách do parlamentu, nikoliv však při volbě prezidenta. V Polsku je situace opačná a korespondenční volba je povolena jen u prezidentských, ale ne u parlamentních voleb.

Je pravdou, že v rámci EU umožňuje korespondenční hlasování pro občany, kteří žijí v zahraničí, většina států. Jelikož však počet zemí, v nichž tento způsob hlasování voliči využít nemohou, odpovídá přibližně 30 % z celkových 27 států Unie, hodnotíme tento výrok Markéty Pekarové Adamové jako nepravdivý.

Doplňme, že korespondenční hlasování ve volbách je jedním z témat, které současná vláda Andreje Babiše uvedla ve svém programovém prohlášení (.pdf, str. 21): „Zjednodušíme volební pravidla tak, aby se občanům usnadnil přístup k volbám, včetně zavedení korespondenční volby.“ Pro Čechy, kteří žijí v zahraničí, by to znamenalo, že by se mohli zapojit do voleb distanční formou.

České zákony zatím stále neumožňují korespondenční volbu, volbu elektronickými prostředky ani hlasování v zastoupení. Češi tak mohou v případě voleb do Poslanecké sněmovny a v případě prezidentských voleb odvolit pouze na zastupitelských úřadech, které jsou však většinou jenom v hlavním městě dané země.

Pro lidi, kteří léta žijí v USA, Austrálii nebo na Novém Zélandu, to často znamená hodiny v letadle, tisíce či desetitisíce korun za letenky, aby mohli dorazit na ambasádu a tam odvolit,“ uvedl pro Českou televizi dnes již bývalý ministr zahraničí Tomáš Petříček. Často se tedy stává, že někteří voliči v zahraničí vůbec neodvolí. V zahraničí přitom žije až půl milionu Čechů, ale například ve volbách do Sněmovny volí jen přibližně 10 tisíc z nich.

Návrh zákona či pozměňovací návrh na zavedení korespondenční volby se už ve Sněmovně objevil několikrát, nikdy však nebyl žádný schválen. Naposledy se tak stalo v dubnu 2021 při schvalování nového volebního zákona, kdy senátoři nepřijali možnost korespondenční volby pro české občany v zahraničí s ohledem na to, že to Sněmovna v současném složení odmítá. Hlasování poštou chce Senát nabídnout až dolní komoře, která vzejde z říjnových voleb 2021.

Markéta Pekarová Adamová

Tehdejší ministr Vojtěch vydával zhruba 10 000 roušek, které byly v státních zásobách, za připravenost na epidemii.
Interview ČT24, 9. listopadu 2020
Koronavirus
Nepravda
Na konci ledna ministr Vojtěch odmítl, že by ČR nebyla na možné šíření nákazy připravená či že by hrozil nedostatek roušek. Správa státních hmotných rezerv přitom tehdy disponovala 10 tisíci respirátory. Ministr však neargumentoval stavem zásob, ale jejich zajištěním v budoucnu.

Zdali je Česká republika materiálně připravená na pandemii koronaviru, projednávala Poslanecká sněmovna již 28. ledna, tedy měsíc před oznámením prvních případů onemocnění covid-19 u nás. Na dotazy poslance Bohuslava Svobody, jestli má Česko mj. připravené dostatečné zásoby zdravotních pomůcek, ochranných oděvů, dezinfekcí či masek, zareagoval tehdejší ministr zdravotnictví Adam Vojtěch: „(…) Nemyslím si, že je něco, co bychom zanedbali, nebo že bychom nebyli na něco připraveni. Teď se zdá, že velké mediální téma jsou roušky. Samozřejmě, mediální panika způsobila, že se lidé snaží chránit, byť reálně ty roušky příliš nechrání, to asi jako lékaři velmi dobře víte, jsou spíše dobré jako protekce právě pro ty, kteří jsou třeba nachlazeni nebo mají chřipku, aby nenakazili ostatní. (…) Na druhou stranu, prověřoval jsem u dodavatelů roušek, že jich bude dostatek, že se připravuje další dodávka 25 tisíc roušek, a jeden český výrobce jich má v tuto chvíli celkově milion na skladě, takže roušky skutečně budou. Možná byl jeden den výpadku, kdy byl nějaký run na lékárny v některých částech, ale jinak by s rouškami žádný zásadní problém být neměl.”

Za další tři dny, tedy 31. ledna, ovšem Vojtěch přiznal, že v lékárnách větší zásoby roušek nejsou a na řadě míst je vyprodáno. Podle jeho slov však měli distributoři během následujících týdnů dodat na trh minimálně 200 tisíc kusů roušek. 

K množství ochranných pomůcek se také vyjádřil předseda Správy státních hmotných rezerv Pavel Švagr, jenž taktéž na konci ledna uvedl, že zásob je v řádech tisíců. „Ve skladech máme pro tyto situace speciální bioboxy, ochranné oděvy, rukavice a brýle a roušky. Pokud jde o bioboxy, tak tam hovoříme o desítkách a u ostatního zdravotnického materiálu jsou to tisíce kusů, přesně podle krizového plánu ministerstva zdravotnictví.” O situaci pak hovořil zpětně ještě v půli března v rozhovoru pro iROZHLAS, kdy specifikoval, že se nejednalo o roušky, ale respirátory. „Dezinfekci nemáme, nebyl tam požadavek. Respirátorů jako filtračních polomasek tam bylo deset tisíc. Klasické roušky, ústenky v rezervách nebyly. Opět na ně nebyl požadavek. (…) Vydali jsme deset tisíc respirátorů a stejný počet ochranných brýlí.” Podle jeho slov Ministerstvo zdravotnictví vycházelo ze svých požadavků z let 2017–2018 a o navýšení tehdy nepožádalo.

O mimořádném posílení rezerv rozhodlo Ministerstvo zdravotnictví až koncem února, žádost se týkala 200 tisíc respirátorů. K tomu však nakonec podle slov Švagra nedošlo, neboť se ministerstvo rozhodlo provádět nákupy centralizovaně.

Tehdejší ministr zdravotnictví Vojtěch opravdu v lednu 2020 tvrdil, že je Česká republika, co se týče ochranných prostředků, na epidemii připravena, neargumentoval však tehdejším stavem ochranných prostředků ve skladech Státní správy hmotných rezerv. Ministr upozorňoval na to, že dodavatelé a výrobci jsou připraveni státu roušky poskytnout. Je sice pravdou, že v lednu 2020 měl stát zásobu 10 tisíc respirátorů (předsedkyně Pekarová Adamová nepřesně uvádí roušky), ministr Vojtěch však před poslanci neargumentoval tehdejším stavem zásob, ale zajištěním dodávek v budoucnu. Výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

Markéta Pekarová Adamová

Od Nového roku ale máme stovky nových členů (TOP 09, pozn. Demagog.cz).
Deník N, 27. května 2020
Nepravda
TOP 09 prostřednictvím svého tiskového mluvčího uvádí, že má od 1. ledna 2020 144 nových členů.

Po neúspěšném pátrání ve veřejně dostupných zdrojích se Demagog.cz obrátil přímo na tiskového mluvčího strany TOP 09 Vladana Vaňka. Ten nám sdělil prostřednictvím emailové komunikace, že od 1. ledna 2020 strana přijala 144 nových členů, dále eviduje dalších 117 zájemců o členství. Zároveň dodal, že strana k dnešnímu dni eviduje 2 527 členů.

Na základě těchto obdržených informací hodnotíme výrok jako nepravdivý, neboť předsedkyně Pekarová Adamová mluví pouze o „nových členech“, nikoliv o zájemcích, a počet nových členů, tedy číslo 144, nelze považovat za „stovky“.