Miloš Zeman

Švédsko má podle nejnovějších oficiálních dat z listopadu 2017 10,113 milionů obyvatel.

Výrok se vztahuje k reakci na článek Leonida Maslovského s názvem Československo by mělo být SSSR vděčné za rok 1968: Historie Pražského jara. Výrok je hodnocen jako nepravdivý, protože nebyl publikován v Krasnej zvezdě, autor článku nebyl vyhozen a nevyšel další den článek oslavující Pražské jaro.

Maslovského článek nebyl publikován, jak bylo zmíněno, v Krasnej zvezdě, ale na webu televize Zvezda (původní text již není dostupný). Text vyvolal protesty prezidenta Zemana a také reakci Zvezdy. Ta druhý den uveřejnila redakční komentář, v němž nezazněla omluva, ale vysvětlení, že Zvezda poskytuje prostor pro zveřejňování různých stanovisek a původní článek vyjadřoval osobní názor autora. Vedle tohoto komentáře vyšel k tématu článek dalšího autora, jehož tón ovšem není oslavný. Spíše ukazuje, že vstup vojsk SSSR byl v některých ohledech škodlivý (například negativně ovlivnil image SSSR ve světě).

Autor původního článku Maslovskij od té doby na webu Zvezdy nepublikuje, nebyl ovšem vyhozen, protože publikoval ve Zvezdě externě. O tom ve svém textu píše mediální analytik Milan Šmíd z fakulty sociálních věd, stejnou informaci publikoval novinář Alexandr Mitrofanov. Informoval o tom také ruský list Kommersant. Informace, zda dostal šéfredaktor Zvezdy opravdu důtku, se nepodařilo dohledat.

Článek, ve kterém autor tvrdí, že Sovětská okupace v roce 1968 byla pro Československo přínosnou, a že by Češi měli být SSSR vděční, vyšel za doby návštěvy Miloše Zemana v Ruské federaci.

Zeman při setkání s ruským premiérem Medveděvem přinesl kopii článku a požadoval po něm, aby se od textu distancoval, což Medveděv udělal. Ruská vláda podle něj nezasahuje do práce novinářů a názor, který byl v článku vyjádřen je pouze názorem autora, nikoli televizní stanice, nebo vlády Ruské federace. K pozici ruské vlády k okupaci v roce 1968 řekl toto:

„Článek neodráží oficiální stanovisko našeho státu. Vy víte, že toto stanovisko bylo vyjádřeno již v roce 1993 v době, kdy se vyjednávaly a podepisovaly dohody mezi našimi zeměmi. Toto stanovisko bylo nejednou potvrzeno vrchními představiteli zemí, včetně prezidenta Putina.“

Nedošlo tedy k omluvě, premiér Medveděv se od názoru autora článku pouze distancoval.

Milost pro Jiřího Kajínka není jedinou milostí od Miloše Zemana udělená z jiného důvodu než špatného zdravotního stavu způsobeného nevyléčitelnou nemocí. Ačkoliv nezpochybňujeme závažnost jednotlivých případů, výrok hodnotíme jako nepravdivý, neboť fakticky byla podmínka nevyléčitelné nemoci v případě milostí porušena celkově dvakrát.

Miloš Zeman od začátku svého funkčního období udělil celkově osm milostí, přičemž tu první udělil ze zdravotních důvodů odsouzeného až v únoru roku 2016. V květnu téhož roku udělil prezident druhou milost, taktéž s ohledem na zdravotní stav odsouzeného. Třetí milost Miloš Zeman uložil v září roku 2016, a to odsouzenému, jehož postihla mozková cévní příhoda, kvůli které není schopen chápat smysl trestního řízení.

Dne 20. listopadu 2016 pak Miloš Zeman udělil milosti hned dvě. V pořadí čtvrtou milost udělil prezident ženě dlouhodobě psychicky nemocné a k témuž dni udělil milost z podnětu papeže Františka.

V oficiální tiskové zprávě Pražského hradu je uvedeno, že „výjimečnost této milosti k ukončení Svatého roku spočívá v tom, že omilostněná nesplňuje podmínku závažného zdravotního stavu“.

Omilostněná žena vykonávala trest odnětí svobody se svým malým dítětem, který by byl po dosažení maximální věkové hranice, kdy je možné ponechat dítě s matkou ve výkonu trestu, matce odebrán.

V průběhu svého úřadu pak Miloš Zeman udělil v pořadí šestou milost v prosinci roku 2016 onkologicky nemocnému odsouzenému a v dubnu roku 2017 byla sedmá milost Milošem Zemanem udělena taktéž onkologicky nemocnému odsouzenému podstupujícímu náročnou léčbu.

Prozatím poslední milost byla Milošem Zemanem udělena v květnu roku 2017 Jiřímu Kajínkovi se sedmiletou podmínkou.

Miloš Zeman popisuje správně příklad Virginie, není ovšem pravdou, že by k rozhodnutí o jeden hlas došlo poprvé v amerických dějinách. Celkem je zaznamenáno již sedm případů, kdy různé volby dopadly remízou a musel rozhodnout los, více jich pak dopadlo rozdílem jednoho hlasu.

Ve Virginii v roce 1971 probíhalo hlasování do místního Parlamentu, kdy republikánský kandidát William Moss vyhrával o jeden hlas nad kandidátem demokratické strany Jimem Burchem. Tento volební lístek byl však panelem tří soudců prohlášen za neplatný kvůli tomu, že hlasující přeškrtnul jména dvou demokratických kandidátů, pro které omylem hlasoval, a napsal „Nepřeji si pro tyto dva hlasova t.“

Přestože později Stephen Burns, který volil v nepřítomnosti a bylo tedy známo jeho jméno, objasnil, že pro republikánského kandidáta hlasovat chtěl, volební lístek nebyl uznán. Později proběhla volba losem, ve které vyhrál William Moss.

V roce 2017 nastala opět ve Virginii stejná situace, kdy nejprve republikánský kandidát David Yancey vyhrával nad demokratkou Shelly Simonds o deset hlasů, po přepočtu se však hlasování zvrátilo ve prospěch Simonds s rozdílem jednoho hlasu. Panel soudců však rozhodl započítat sporný hlasovací lístek, který způsobil, že oba kandidáti dostali stejný počet hlasů. O výsledku opět rozhodl los, ve kterém vyhrál Yancey.

Doplnění: Miloš Zeman ve svém výroku odkazuje na situaci z prosince loňského a ledna letošního roku, kdy o vítězi voleb ve Virginii rozhodl nikoliv jediný voličský hlas, nýbrž los. Neodkazuje na situaci z roku 1971, která nastala také ve Virginii a dopadla také losem.Jím zmiňovaná situace tak není ani prvním případem rozhodnutí voleb losem (neboť již došlo k těmto případům již dříve), ani prvním případem vítězství o jediný hlas (tato situace ve Virginii vůbec nenastala).

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť k násilnému potlačení demonstrací došlo na výročí okupace 21. srpna 1969, zatímco tzv. pendrekové zákony byly přijaty až následující den v reakci na tyto události. Měly tuto záležitost legitimizovat a postihnout demonstranty. Nemohly však být důvodem, který umožnil režimu násilný zásah proti protestujícím.

Po bleskové okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy (bez Rumunska a Albánie) ve dnech 21.–22. srpna 1968 došlo k jednání mezi představiteli tehdejší vrcholné československé moci v čele s Alexandrem Dubčekem a Sovětským svazem v čele s Leonidem Brežněvem v Moskvě. Jednání trvající od 23. srpna do 26. srpna 1968 vyvrcholila podepsáním takzvaného Moskevského protokolu, který fakticky znamenal popření Pražského jara, vedl k legitimizaci pobytu okupačních vojsk a položil základ procesu takzvané Normalizace v tehdejším Československu. Ze zúčastněných představitelů ČSSR nepodepsal protokol jen František Kriegel.

O rok později na základě zkušeností s posledními masovými demonstracemi (seznam některých obětí a zraněných ze dnů 19.-21. srpna 1969) proti okupaci z důvodu výročí 21. srpna 1968 projednalo ÚV KSČ dne 22. srpna 1969 zákonné opatření, které vešlo ve známost jako „pendrekový zákon“. Opatření podepsali Ludvík Svoboda, Alexander Dubček a Oldřich Černík.

Přijetí tohoto opatření vedlo jednak k prohloubení skepse společnosti vzhledem k podpisu Alexandra Dubčeka, jednak bylo nástrojem represe nového režimu proti opozičním aktivitám, především veřejným protestům. Opatření mělo být jen dočasným nástrojem s platností do 31. prosince 1969, ale jeho hlavní myšlenky se následně dostaly i do trestního řádu (.pdf, str. 49).

Výrok hodnotíme jako nepravdivý, zákonné opatření bylo přijato až po událostech násilného potlačení posledních masových protestů v období prvního výročí okupace v roce 1969 a není tedy pravdou, že by vedlo k úmrtí a zranění tehdejších demonstrantů.

První vládu Mirka Topolánka jmenoval tehdejší prezident České republiky Václav Klaus 4. září 2006. Tato vláda byla složena pouze z členů ODS a nestraníků. Hlasování o důvěře vládě proběhlo 3. října 2006. Vládu podpořilo 96 poslanců, 99 bylo proti. Vláda tak důvěru nedostala a 11. října podal Topolánek demisi. Od tohoto dne až do 9. ledna 2007, kdy byla jmenována druhá vláda Mirka Topolánka, vládla první Topolánkova vláda v demisi. Toto období bylo dlouhé tři měsíce.

Navíc Zeman srovnává Topolánkovu vládu se současným kabinetem Babiše. Nicméně Topolánek od voleb vedl jednání s partnery o podpoře pro svou vládu, jeho kabinet podpořili kromě poslanců ODS také poslanci Strany zelených a část lidovců. Babiš kromě poslanců hnutí ANO nezískal jediný hlas navíc.

Výrok hodnotíme jako nepravdivý, Ústavní soud shledal pochybení ve více částech zákona o EET.

Skupina 41 opozičních poslanců podala návrh na zrušení zákona o EET. Vyřízení takového návrhu přísluší Ústavnímu soudu. Je pravdou, že Ústavní soud zrušil tři zákonná ustanovení, která zmocňují vládu k vydání nařízení, jimiž lze některé tržby evidovat ve zjednodušeném režimu, některé tržby vyloučit úplně a nebo rozšířit seznam dočasně vyloučených tržeb.

Ústavní soud považoval za nepřípustné, aby byla nařízeními stanovována primární práva a povinnosti, takový postup je v rozporu s Ústavou České republiky. Tento problém rozvedl ve svém nálezu (.pdf, odstavec 106). Není však pravdou, že se jednalo o jediné ustanovení, které ÚS považoval za ústavně nekonformní. Zabýval se i dalšími problémy.

Mezi ně patřilo zrušení povinnosti uvádět na účtenkách daňové identifikační číslo poplatníka (DIČ), které v případě, že jde o fyzickou osobu, obsahuje jeho rodné číslo. Taková povinnost by byla v rozporu s právem na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním osobních údajů podle čl. 10 odst. 3 Listiny.

ÚS rovněž zrušil plánovaný „náběh“ zbývajících etap elektronické evidence tržeb. Plán náběhu byl přijat bez všestranného zvážení všech možných dopadů na zbývající část povinných subjektů. ÚS považuje za nutné zvážit, které subjekty budou z další vlny vyjmuty, popřípadě kterým subjektům bude dána možnost volby zúčastnit či nezúčastnit se další vlny, a nelze tak provést nařízením vlády, jak již bylo uvedeno výše. „Rčení, že při kácení lesa létají třísky, pro regulační opatření v právním státě nemá místo“, uvádí Ústavní soud .

V neposlední řadě pak ÚS ve svém rozhodnutí „přistoupil ke zrušení § 5 písm. b) zákona, neboť tržby plynoucí z bezhotovostních převodů jsou poměrně dobře dohledatelné a není tedy dostatečně silný a legitimní zájem státu na jejich plošné evidenci.“

Vzhledem k principu tajnosti voleb opravdu nebylo možné donutit voliče k výběru některého z kandidátů, s bílými lístky jako výslovným nesouhlasným projevem voliče uznávaným státem však počítala až úprava volebního práva za třetí republiky. Výrok tak hodnotíme jako nepravdivý.

V Československu existovala (s přestávkami vynucenými 2. světovou válkou) v letech 1920-1954 volební povinnost (§ 6). Voliči tak měli povinnost dostavit se k volebním urnám a hodit do nich volební obálku. Vzhledem k tomu, že byly volby tajné, nemusel volič vložit do obálky žádný hlasovací lístek či vložit hlasovací lístek poškozený, čímž se stal jeho hlas neplatným. Za toto mu samozřejmě nehrozil žádný postih, neboť vzhledem k tajnosti voleb byly všechny volební obálky stejné a nedalo se rozlišit, kdo jak hlasoval. Stát tak tím pádem neměl jinou možnost než tento projev volebního práva respektovat, vyžadovala se pouze volební účast.

Rok 1946 s nástupem třetí republiky však přinesl změnu, neboť bylo uzákoněno oprávnění vhodit lístek prázdný. Voliči jej obdrželi v rámci kandidátních listin spolu s ostatními kandidátkami stran. Stát tak oproti předchozí úpravě výslovně počítal s nesouhlasným projevem voliče a umožnil mu jej výslovně projevit. Prázdné lístky se počítaly jako každé jiné lístky, vrcholu své popularity pak dosáhly v roce 1948 v prvních parlamentních volbách po nástupu komunistického režimu, kdy bílý lístek vhodilo 10,7 % voličů.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, protože odevzdaných hlasů v prvním kole prezidentských voleb na zastupitelských úřadech v Číně je sedmkrát více, než kolik lidí je zaměstnáno na všech těchto úřadech. Je tedy zjevné, že neplatí Zemanův argument, že jeho výsledek zde je dán počtem lidí, kteří působí na ambasádě v Pekingu a na dalších místech.

Oficiální stránky Velvyslanectví v Pekingu uvádí seznam dvanácti zaměstnanců, zbylé úřady dohromady uvádí dalších 22 zaměstnanců. Na toto číslo nás odkázalo rovněž ministerstvo zahraničních věcí.

V Číně jsou pro volby ustaveny čtyři volební místnosti (resp. pět, ČSÚ počítá k Číně i výsledky z volební místnosti v Ekonomické a kulturní kanceláři v Tchaj-peji). Velvyslanectví České republiky je pouze v Pekingu, v ostatních městech (Hongkong, Chengdu, Šanghaj) jde o generální konzuláty. Dohromady bylo v Číně odevzdáno 211 volebních lístků (resp. 244 i s Tchaj-pejem, voličů zapsaných v seznamu bylo 313).

Ve všech čínských volebních okrscích zvítězil Jiří Drahoš, kromě Chengdu, kde nastala remíza mezi čtyřmi kandidáty – Drahošem, Zemanem, Topolánkem a Horáčkem, každý z nich obdržel tři hlasy (všechna výše zmíněná čísla pochází z webu Volby.cz).

V současné době je českým velvyslancem v Pekingu Bedřich Kopecký, který byl navržen vládou Bohuslava Sobotky (tedy tehdejším ministrem zahraničních věcí Lubomírem Zaorálkem). Kolik zaměstnanců nastoupilo do úřadů během let 2010–2013, kdy byl ministrem zahraničí Karel Schwarzenberg, se nám nepodařilo dohledat.

Nicméně je naprosto zjevné, že i pokud by všichni zaměstnanci ambasády a zastupitelských úřadů hlasovali pro Drahoše (což vzhledem k tajnosti volby nejde doložit), šlo by pouze o sedminu odevzdaných hlasů. Není tedy pravdou, že by hlasovali pouze tito zaměstnanci a tím by byl dán výsledek v neprospěch Miloše Zemana.