Demagog.cz

Sliby vlády Andreje Babiše

Speciální výstup Demagog.cz k plnění slibů vlády Andreje Babiše

S končícím volebním obdobím zpracoval Demagog.cz unikátní analýzu, nakolik menšinová vláda hnutí ANO a ČSSD splnila závazky, které si na začátku volebního období sama vytyčila. Vláda Andreje Babiše schválila své programové prohlášení 27. června 2018. Z něj jsme vybrali padesátku slibů napříč tématy a ty jsme po celé volební období průběžně sledovali.

Nyní si tak můžete přečíst, jak si druhá Babišova vláda vedla v plnění slibů v oblasti hospodářství, životního prostředí, sociálního státu, vzdělanosti, právního státu a bezpečnosti. U každého slibu jsme na základě dohledávání primárních zdrojů informací zkoumali, zda se jej koalici podařilo naplnit. Pro potřeby tohoto výstupu pracujeme s třemi kategoriemi hodnocení — jde o sliby splněné, částečně splněné nebo porušené (více v metodice). Cílem hodnocení není říct, zda vláda byla dobrá, nebo špatná, úspěšná, nebo neúspěšná. To si rozhodne každý volič 8. a 9. října u volební urny. Naším cílem bylo nabídnout veřejnosti tvrdá data a poctivou analýzu namísto impulzivních a zkratkovitých hodnocení, která s sebou nese (nejen) předvolební kampaň.

Z výsledků analýzy vyplývá, že z celkových 50 slibů vláda splnila 22 slibů, 13 splnila částečně a zbývajících 15 slibů porušila.

Druhá polovina funkčního období vlády byla charakterizována probíhající pandemií covidu-19. S ní spojené výzvy se pochopitelně podepsaly i na plnění programového prohlášení. Na naši metodiku hodnocení jednotlivých slibů to vliv nemělo, při čtení naší analýzy ale dopad pandemie na práci vlády mějte na paměti.

Analýzu jsme zpracovali k 17. září 2021, s ohledem na případné legislativní posuny u některých slibů ji budeme do sněmovních voleb aktualizovat.

Za podporu děkujeme Nadačnímu fondu pro nezávislou žurnalistiku.

50 sledovaných slibů

22 splněných
44 %
13 částečně splněných
26 %
15 porušených
30 %
Oblast Hodnocení
Ochrana turistů Životní prostředí Porušený slib + zobrazit detail – skrýt detail

„Za prioritu považujeme stanovení zákonných pravidel pro bezpečný pohyb a pobyt návštěvníků na horách v letním i zimním období, jejichž součástí bude také jasná definice postavení Horské služby ČR jakožto další složky IZS včetně odborného vzdělávání pro její pracovníky.“

Programové prohlášení vlády, str. 35

Současný status horské služby se nadále řídí dohodou a pravidly z roku 2004, kdy vznikla obecně prospěšná společnost Horská služba ČR. Postavení horské služby v integrovaném záchranném systému se nijak nezměnilo.

zobrazit celé odůvodnění skrýt celé odůvodnění

Status Horské služby ČR (HS ČR) se od 90. let vyvíjel takto:

Od roku 1990 existovalo Sdružení horských služeb ČR, kdy jednotlivé oblasti (Šumava, Krušné hory, Jizerské hory, Krkonoše, Orlické hory, Jeseníky a Beskydy) měly svoji právní subjektivitu. V roce 2001 vznikl jeden právní subjekt – občanské sdružení Horská služba České republiky. Občanské sdružení bylo financováno převážně z rozpočtu Ministerstva zdravotnictví.

V průběhu roku 2004 došlo k dohodě jednotlivých ministerstev, pro které HS vykonávala činnost, že nadále bude HS zastřešována Ministerstvem pro místní rozvoj jako podpora cestovního ruchu.

Na základě rozhodnutí vlády dochází k vytvoření obecně prospěšné společnosti – Horská služba ČR, o. p. s., která od 1. 1. 2005 přebírá odpovědnost za činnost Horské služby v České republice. Dále s účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, je občanské sdružení považováno za spolek, který je zapsán ve spolkovém rejstříku jako Horská služba České republiky, z. s.

V současnosti tedy HS ČR zastřešují dvě organizace – původní občanský spolek Horská služba České republiky, z. s., a obecně prospěšná společnost Horská služba ČR, o. p. s., založená na základě vládního rozhodnutí Ministerstvem pro místní rozvoj.

V rámci zákona o integrovaném záchranném systému (IZS) není role HS ČR specificky definována, je však upravena v položce „ostatní složky“ IZS v § 4 odst. 2 zákona č. 239/2000 Sb. jako ostatní záchranné sbory. Toto postavení měla již před nástupem vlády Andreje Babiše. Vláda do konce svého funkčního období neučinila žádný krok k integraci HS ČR do IZS. Ostatně ještě na konci roku 2020 ředitel Horské služby René Mašín mluvil o plánu na tuto změnu zákona v horizontu roku 2025.

HS ČR v rámci svého zákona nemá samostatnou definici. Její základní zákonné vymezení je ale legislativně vymezeno jen v zákonu o některých podmínkách podnikání v oblasti cestovního ruchu č. 159/1999 Sb., a to v jeho druhé části.

Poplatky za těžbu Životní prostředí Porušený slib + zobrazit detail – skrýt detail

„Zajistíme, aby do regionů postižených těžbou směřoval vyšší podíl z těžebních poplatků.“

Programové prohlášení vlády, str. 33

V červnu 2019 vláda předložila novelu horního zákona, při jejím projednávání ve Sněmovně však vládní poslanci nepodpořili pozměňovací návrhy na změnu rozdělování těžebních poplatků mezi stát a obce. Podíl, který z poplatků získávají regiony, přijatá vládní novela nezvýšila.

zobrazit celé odůvodnění skrýt celé odůvodnění

Rozdělení výnosů z tzv. těžebních poplatků mezi stát a obce upravuje zákon č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství, tedy tzv. horní zákon. Návrh novely tohoto zákona předložila Poslanecké sněmovně současná vláda v červnu 2019. K jejímu konečnému schválení v Parlamentu došlo v únoru 2021, v březnu pak byla vyhlášena jako zákon č. 88/2021 Sb.

Vládní návrh novely se týkal například změny (.pdf, str. 17, § 33k odst. 3) části horního zákona o tzv. moratoriu na zvyšování úhrad z vydobytých nerostů, tedy zmiňovaných těžebních poplatků (.pdf, str. 18). Podle tohoto pravidla mohla vláda zvyšovat poplatky, které těžařské společnosti každý rok platí státu za vytěžené suroviny, pouze jednou za pět let. Toto moratorium vláda navrhla zrušit (.pdf, str. 17), k čemuž přijetím novely také došlo. Dle důvodové zprávy (.pdf, str. 18) k návrhu novely tak nyní stát bude moci pružněji reagovat na vývoj tržních cen nerostných surovin a těžební poplatky zvyšovat častěji.

Doplňme však, že výše sazeb úhrady z vydobytých nerostů dle horního zákona nesmí překročit částku, která odpovídá 10 % tzv. referenční ceny těžených surovin. Referenční cena je přitom stanovena jako vážený průměr tržních cen daného nerostu za předcházející rok. Uveďme, že tento pojem do horního zákona zavedla zmiňovaná novela, a to místo dříve používaného, dle vlády nejasného pojmu cena tržní (.pdf, str. 17). Ke změně 10% hranice nicméně novelizací nedošlo (.pdf, str. 17).

Rozpočtové určení úhrady – tedy jak velká část úhrady doputuje do rozpočtu obcí a jak velká část do rozpočtu státu – novela zákona nezměnila (.pdf, str. 18–19). Rozdělení úhrad dle § 33n horního zákona (viz tabulka) tak zůstává i po schválení novely stejné. Na základě tohoto návrhu se pouze zvýšila flexibilita určení výše vybíraných těžebních poplatků, nikoliv podíl, který z těchto poplatků získávají postižené regiony, jak je uvedeno ve slibu.

Změnu rozdělování výnosů z těžebních poplatků mezi stát a regiony se při projednávání uvedené novely v Poslanecké sněmovně snažily zavést některé pozměňovací návrhy. Jednalo se například o celkem sedm návrhů tehdejšího poslance TOP 09 Dominika Feriho (.pdf, str. 2–8), které v několika variantách navrhovaly vyčlenit podíl z těžebních poplatků samostatně také pro kraje či pro Státní fond životního prostředí. Ani jeden z těchto pozměňovacích návrhů však poslanci neschválili (hlasování č. 50 až 57). Vláda jako navrhovatel novely ve všech sedmi případech vyjádřila nesouhlasné stanovisko.

Stejně tomu bylo i v případě pozměňovacího návrhu (.pdf, str. 9) Heleny Langšádlové (TOP 09) či Mikuláše Ferjenčíka (Piráti) (.pdf, str. 11). Upřesněme, že návrh Pirátů zamýšlel sjednotit rozdělení výnosů z těžebních poplatků, které by tak z 50 % připadly státu, 25 % by získávaly kraje a 25 % obce. Pozměňovací návrh Heleny Langšádlové chtěl poté například u úhrad z hnědého uhlí dobývaného povrchovým způsobem současný podíl, který připadá státu ve výši 67 %, rozdělit mezi stát (30 %) a kraje (37 %). 

Svůj pozměňovací návrh, který byl v podstatě totožný s návrhem Heleny Langšádlové, předložil také Senát (.pdf, str. 4), když Poslanecké sněmovně celou novelu vrátil k dalšímu projednání. Sněmovna však i tento návrh zamítla. Při hlasování jej nepodpořil žádný z poslanců vládního hnutí ANO, v případě ČSSD byl pro přijetí pouze poslanec Ondřej Veselý.

Ačkoliv tedy došlo k novelizaci způsobu či procesu určení výše těžebních poplatků, nijak se nezměnil podíl, který připadne regionům, jež jsou těžbou zasaženy. Vzhledem ke skutečnosti, že vláda nepodpořila ani jeden z pozměňovacích návrhů, kterým by došlo ke zvýšení podílu těžebních poplatků pro obce či kraje, hodnotíme slib jako porušený.

Regulátor obchodu s vodou Životní prostředí Porušený slib + zobrazit detail – skrýt detail

„Prosadíme centrálního silného a nezávislého regulátora v oblasti vody hájícího zájmy spotřebitelů.“

Programové prohlášení vlády, str. 38

Vláda zatím nepodnikla žádné konkrétní kroky pro zavedení nezávislého regulačního úřadu pro oblast vodního hospodářství. O existenci tohoto orgánu vznikl spor mezi Ministerstvem životního prostředí a Ministerstvem zemědělství. Dosud nedošlo k rozhodnutí o osudu úřadu.

zobrazit celé odůvodnění skrýt celé odůvodnění

Během vlády Andreje Babiše došlo k několika úpravám zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích. Žádná z nich se však netýkala centrálního regulátora v oblasti vody, hájícího zájmy spotřebitelů. To pak platí také pro úpravy zákona č. 254/2001 Sb., o vodách, tedy tzv. vodního zákona.

Můžeme však zmínit, že na konci roku 2020 byla schválena novela zákona o vodách, která se vztahovala především k řešení problému (.pdf, str. 27) sucha a nedostatku vody na území České republiky. Nově například stanovila orgány pro zvládání sucha a stavu nedostatku vody a jejich hierarchii (.pdf, str. 32–33). Nejedná se však o zavedení centrálního nezávislého regulátora ve smyslu slibu. Již na podzim 2019 pak došlo ke schválení novely stavebního a vodního zákona. Ta se nicméně opět týká především problému sucha a věnuje se zadržování vody v krajině a pravidlům pro výstavbu vodních děl (.pdf, str. 5).

Ani v tzv. kompetenčním zákoně č. 2/1969 Sb. nedošlo v § 2, který vyjmenovává „další ústřední orgány státní správy“, ke změně, jež by zavedla centrálního a nezávislého regulátora v oblasti vody.

O záměru vytvořit „superúřad“, který by měl dohlížet například na fungování trhu s energiemi, na telekomunikační firmy a vedle jiného také na správné nastavení cen ve vodárenství, uvažovala již vláda Bohuslava Sobotky v roce 2016. Tuto myšlenku v té době podpořil i někdejší ministr financí Andrej Babiš či ministr životního prostředí Richard Brabec (ANO).

Na konci srpna 2018 poté Richard Brabec (ANO) přišel s plánem na zřízení nového mezioborového regulačního úřadu jen pro oblast vody. Přesněji uvedl: „Byl bych rád, kdyby část kompetencí všech resortů v oblasti vody přebral v budoucnu vodní úřad. Máme vzor v Izraeli, kde mají vodní úřad nadán vysokou kompetencí a odpovědností.“ Do nového vodního úřadu by přešli úředníci zabývající se vodní agendou na ostatních ministerstvech. „V tomto mám podporu i premiéra. Když úředníky sesadíte k sobě, začnou spolu i lépe komunikovat a může jich být i méně,“ prohlásil v rozhovoru pro Novinky.cz Richard Brabec. Dle ČRo chtěl mít do konce roku 2019 tuto otázku vyřešenou (audio, čas 0:18), podle dostupných informací ovšem v tomto směru nedošlo k žádnému dalšímu vývoji.

Ministr zemědělství Miroslav Toman (ČSSD) v roce 2018 uvedl v rozhovoru pro Právo, že na ceny vody a další záležitosti, které se jí týkají, dohlíží odbor dozoru a regulace vodárenství a že mu stávající situace přijde dostatečná. V září 2019 poté ministr Toman oznámil svou vizi ústavního zákona na ochranu vody, který mj. hovoří o zájmech spotřebitelů. Nový ústavní zákon by podle něj „mohl zakotvit například právo jednotlivce na přístup k cenově dostupné pitné vodě pro uspokojení základních osobních potřeb“. Nicméně obsah zákona a jeho potenciální dopad jsou předmětem další diskuze.

Podle dostupných zdrojů Miroslav Toman se svým ústavním zákonem o ochraně vody nijak nepokročil. 16. září 2020 nicméně návrh ústavního zákona o ochraně vody a vodních zdrojů (.pdf) předložila skupina poslanců ČSSD, KSČM, ANO s SPD. Vláda k tomuto návrhu zaujala neutrální stanovisko (.pdf) s tím, že si je vědoma důležitosti ochrany vodních zdrojů, ale má pochybnosti, že je nutné přijmout kvůli tomuto problému zákon, který má „nejvyšší právní sílu, tedy ústavní zákon“. Návrh tohoto ústavního zákona prozatím projednáván nebyl.

Pozice obou ministerstev pak shrnují v Duelu Deníku Vojtěch Bílý, mluvčí Ministerstva zemědělství (MZe), a Dominika Pospíšilová, která zastává na Ministerstvu životního prostředí (MŽP) pozici vrchního ministerského rady. Vojtěch Bílý zmiňuje, že vláda „na základě nezávislé studie rozhodla o vzniku odboru s požadovanými kompetencemi a úkoly a zároveň o zřízení meziresortního koordinačního subjektu, Výboru pro koordinaci regulace oboru vodovodů a kanalizací. Studie zkoumala i možnosti vytvoření nového regulačního úřadu, ale to pak označila v podstatě za velmi rizikové a nákladné i proto, že pod MZe spadá převážná část činností ve vodním hospodářství, včetně vodovodů a kanalizací“.

Oproti tomu Dominika Pospíšilová z MŽP obhajuje názor, že stávající kontrola ze strany státu je nedostatečná. „V minulosti se kvůli rozdělování politické moci kompetence k vodě roztříštila mezi pět ministerstev. Při privatizaci došlo k neuvěřitelnému roztříštění vlastnické struktury oboru vodovodů a kanalizací.“ V kombinaci se snahou snížit vysokou cenu vody tak vidí jako řešení těchto problémů vznik centrálního regulačního úřadu.

Doplňme, že nový regulační úřad by měl dohlížet vedle jiného také na vznik ceny vody. V současnosti je cenovým regulačním orgánem v oblasti vodního hospodářství Ministerstvo financí (.pdf, str. 3). Zmiňme proto, že v polovině července 2021 ministerstvo zveřejnilo nový výměr o regulaci cen v oboru vodovodů a kanalizací pro období 2022–2026 (.pdf), kterým má od roku 2022 dojít k zavedení tzv. vyrovnání. To znamená, že pokud společnost na vodném a stočném vybere od odběratelů více peněz, než podle pravidel státní regulace měla, „bude tyto prostředky v následujících letech vracet spotřebitelům formou nižší ceny“. Podle Ministerstva financí tak má dojít ke zlevnění předraženého vodného.

K vytvoření centrálního nezávislého regulátora v oblasti vody nicméně stále nedošlo, a vládní slib proto hodnotíme jako porušený.

Strategie nakládání s vodou Životní prostředí Porušený slib + zobrazit detail – skrýt detail

„Prosadíme vytvoření národní strategie nakládání s vodou a vodními zdroji, včetně zadržování vody v krajině a ochraně před povodněmi.“

Programové prohlášení vlády, str. 37

Vláda podnikla některé konkrétní kroky pro zlepšení hospodaření s vodou. Od února 2021 začala platit novela vodního zákona. Různé projekty pro zlepšení hospodaření s vodou rovněž vytvářejí jednotlivá ministerstva. Nebyla ovšem prosazena žádná jednotná národní strategie.

zobrazit celé odůvodnění skrýt celé odůvodnění

Od 1. února 2021 je účinná novela vodního zákona. Vláda Poslanecké sněmovně předložila návrh novely (.pdf) 26. července 2019. Legislativní proces byl ukončen 23. prosince 2020, kdy byla prezidentem podepsaná novela vyhlášena ve Sbírce zákonů jako zákon č. 544/2020 Sb. Novela má za cíl zlepšení situace s dlouhodobým nedostatkem vody. V § 87a nově definuje pojem sucha a v § 87b až § 87d pojednává o koncepci plánů na zvládnutí nedostatečného množství vody v krajině. Ustanovuje také orgány, které se mají této problematice věnovat (např. obecní úřady, komise pro sucho nebo Ministerstva zemědělství a životního prostředí).

Podle Národního programu reforem na rok 2021 (.pdf), který vláda schválila v květnu 2021, vláda pokračuje „v plnění vládou přijaté Koncepce ochrany před následky sucha pro území ČR" (.pdf, str. 57). Tuto Koncepci schválila (.pdf, str. 1) již vláda Bohuslava Sobotky v červenci 2017. V programu se také například píše, že „jsou realizována opatření v rámci programů Podpora retence vody v krajině – rybníky a vodní nádrže, Podpora opatření na drobných vodních tocích a malých vodních nádržích“ (str. 57).

Ministerstvo zemědělství mělo v úmyslu zavést ústavní ochranu vody. Podle ministra zemědělství Miroslava Tomana (ČSSD) to bylo zapotřebí, protože: „Zdroje pitné vody jsou natolik cenné, že je musíme chránit mnohem více než v minulosti. Chceme to zakotvit do Ústavy České republiky. Právě proto jsme se už před časem spojili s odborníky z Univerzity Karlovy, abychom měli k dispozici podrobný právní posudek, ze kterého pak budeme vycházet při správném nastavení zásad pro ochranu vody.“ 

Právní analýza k této ústavní ochraně byla dokončena v září 2019. Ministerstvo se s experty shodlo, že nejlepším postupem bude vytvoření samostatného ústavního zákona. O podobě zákona probíhala od přelomu let 2019 a 2020 jednání u kulatých stolů s odborníky na ochranu životního prostředí, zástupci ministerstev a právními experty. Ti připravili základní kostru zákona.

O problémech sucha a nedostatku vody se pak následně jednalo i na mimořádné 51. schůzi Poslanecké sněmovny, která se uskutečnila 18. června 2020. Na schůzi, kterou vyvolali opoziční poslanci, byla projednávána jak novela vodního zákona, tak návrh ústavní ochrany vody. Diskuzi o nové ústavní normě Sněmovna ale odložila na září, kdy ministr Toman slíbil předložit vládní návrh daného zákona.

Návrh (.pdf) na ústavní ochranu vody nakonec nepředložilo Ministerstvo zemědělství, ale poslanci za vládní strany ANO a ČSSD s poslanci z KSČM a SPD, přičemž tento poslanecký návrh vychází i z návrhu připravovaného na Ministerstvu zemědělství. Návrh ústavního zákona obsahuje devět článků, ve kterých je ukotvena například povinnost každého zdržet se ohrožování vodních zdrojů škodlivými zásahy do životního prostředí, nebo právo každého mít v místě svého bydliště přístup k pitné vodě pro zajištění základních potřeb (.pdf, str. 1). Vláda k návrhu zaujala neutrální stanovisko (.pdf), ve kterém vyjádřila pochybnosti, zda je k dosažení ochrany vody zapotřebí přijmout právní předpis s nejvyšší právní silou, tedy ústavní zákon. Návrh tohoto ústavního zákona byl předložen Sněmovně 16. září 2020, následně byl určen k projednání v rámci Ústavně právního výboru. Výbor ani poslanci na plénu Sněmovny se nicméně dosud (k 31. srpnu 2021) návrhem nezabývali.

Ministerstvo životního prostředí rovněž podniklo některé konkrétní kroky pro lepší hospodaření s vodou a zadržování vody v krajině. V únoru 2020 například v rámci Programu péče o krajinu, který se soustředí na adaptaci na změnu klimatu a sucho, zdvojnásobilo finanční prostředky na 80 milionů korun. Dále opět pokračovalo ve svém programu Dešťovka, skrze který se snaží zmírnit dopady sucha, a pomohlo obcím a městům lépe se adaptovat na změny klimatu. Ministerstvo životního prostředí dále vyhradilo 60 milionů korun i na zadržení vody v krajině pomocí výsadby stromů či tvorby tůní a mokřadů. Již v roce 2018 svolal ministr životního prostředí Brabec skupinu „odborníků, vizionářů, vědců a vedoucích státních i nestátních institucí“ nazvanou Národní koalice pro boj se suchem (.pdf, str. 1), která se věnuje novým způsobům využívání dešťové vody či udržování vody v krajině.

Konkrétní kroky v oblasti účinného hospodaření s vodou podniklo i Ministerstvo zemědělství, které navýšilo svůj rozpočet na rok 2021 o 3 miliardy korun za účelem obnovy rybníků či propojování vodárenských soustav. Ministerstvo zemědělství v roce 2020 rovněž rozšířilo seznam území, která jsou chráněná za účelem akumulace povrchových vod, o 21 lokalit.

11. ledna 2021 vláda schválila „Státní politiku životního prostředí 2030 s výhledem do 2050“ (.pdf), kterou zpracovalo Ministerstvo životního prostředí. Jedním z deseti témat tohoto dokumentu je právě i nakládání s vodou (str. 25). Tato strategie si klade za cíl například zlepšení kvality povrchových i podzemních vod, či zefektivnění využívání vody, přičemž zároveň předkládá konkrétní opatření, která mají vést k dosažení stanovených cílů. Nicméně slíbená strategie či koncepce, která by se dopodrobna zabývala nakládáním s vodou, však dosud přijata nebyla.

Vláda tedy podnikla v oblasti nakládání s vodou a vodními zdroji některé konkrétní kroky. Zejména navrhla již schválenou novelu vodního zákona, která má za cíl zlepšení situace s dlouhodobým nedostatkem vody. Rovněž i v rámci jednotlivých ministerstev jsou vytvářeny projekty, které mají pomoci udržet vodu v krajině a zefektivnit nakládání s ní. Naopak nedošlo k uzákonění ústavní ochrany vody. Obdobně nebyla vytvořena ani slíbená národní strategie, která je hlavním bodem tohoto slibu. Proto hodnotíme slib jako porušený.

Sliby vlády Andreje Babiše ověřujeme díky grantové podpoře Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.