Obecné referendum a financování pol. stran - Okamura vs. Dienstbier

Současná vláda byla jmenována 29. 1. 2014, je tedy v úřadě téměř dva měsíce.

Délka legislativního procesu se samozřejmě značně liší. Příkladem toho je sestavování nového občanského zákoníku, které od vypracování věcného záměru, až po schválení návrhu vládou trvalo jedenáct let, či trestní řád, s jehož věcným záměrem přišel tehdejší ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil již v roce 2007, Poslanecké sněmovně jej ale vláda předložila až 27. 2. 2008.

Celý postup vládního legislativního procesu je popsán v usnesení vlády z 18. března 1998. Článek 5 odstavec 3 stanovuje standardní patnáctidenní lhůtu pro připomínky k věcnému záměru, Legislativní rada má dále dle článku 7 odstavce 2 šedesát dní k projednání věcného záměru, lhůta pro další připomínkové řízení je 20 dnů. Následuje 60denní lhůta pro Legislativní radu k projednání návrhu zákona a 5denní lhůta pro dodání schváleného návrhu předsedovi vlády k podpisu.

Vláda nemá povinnost zveřejňovat celý proces vládního legislativního postupu. Toto jsou standardní lhůty, které lze měnit. Prostým součtem a výše zmíněnými příklady ale dovodíme, že skutečně není anomálií, pokud by vládní legislativní proces trval v řádu měsíců.

Výrok hodnotíme jako pravdivý na základě odstavce 4 článku 39 Ústavy ČR, kde je uvedeno " K přijetí ústavního zákona (...) je třeba souhlasu třípětinové většiny všech poslanců a třípětinové většiny přítomných senátorů".

Na základě povolebního přepočtu mandátů je tedy zřejmé, že současná vládní koalice, která v Poslanecké sněmovně disponuje 114 mandáty, nutně potřebuje ke schválení ústavního zákona podporu poslanců z dalších parlamentních stran.

Dále doplňujeme, že ani v Senátu nemá současná vládní koalice disponující 46 mandáty, při přítomnosti všech senátorů, potřebnou většinu ke schválení ústavního zákona.

Samotné věcné zadání zákona o obecném referendu se nám bohužel dohledat nepodařilo, doplňujeme pouze, že předložení návrhu tohoto zákona je součástí Programového prohlášení vlády z 14. 2. 2014 a dle Legislativního plánu vlády by měl být předložen v srpnu tohoto roku.Stručnou historii návrhů zákona o obecném referendu potom naleznete zde. Poslední návrh zákona o obecném referendu byl Poslanecké sněmovně předložen vládou Petra Nečase 11. 4. 2012., jeho projednání však bylo ukončeno s koncem volebního období.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, neboť ministr pro lidská práva skutečně kritizoval návrh Úsvitu především z pozice, kterou sám popisuje, a je také pravdou, že tento návrh zákona počítal s možností konat referendum i o otázkách změny Ústavy ČR.

V rámci výroku nehodnotíme názor Jiřího Dienstbiera, zda je popisovaná legislativa zásadním ohrožením demokracie a ústavního systému, soustředíme se pouze na fakta – tedy jeho údajnou kritiku a možnost měnit Ústavu ČR dle návrhu referenda z dílny Úsvitu.

Ministr Dienstbier mluví o zákonu o obecném referendu z dílny hnutí Úsvit. Tuto předlohu (.pdf – kompletní znění návrhu) představil v Poslanecké sněmovně jako sněmovní tisk 114 zástupce předkladatelů Tomio Okamura, v 1. čtení (25. března 2014) však sněmovna tento návrh zamítla a zákon tedy spadl pod stůl. Samotný návrh v článku 1 (bod 1b) doslova uvádí " V celostátním referendu lid České republiky rozhoduje o návrhu zákona, včetně ústavního ".

V rozpravě vystoupil také Jiří Dienstbier a podrobil návrh tvrdé kritice. Je pravdou, že jeho výtky směřovaly také směrem k ohrožení demokracie a ústavního systému. Doslova Dienstbier uvedl: " Tento návrh ústavního zákona je zásadním ohrožením ústavnosti a troufám si říct, že demokracie v České republice, protože klidně v případě, že by byl schválen, je možno okamžitě vyvolat hlasování například o zrušení Poslanecké sněmovny. O zrušení vlády jako ústavní instituce. Tento návrh zákona umožňuje přenést zákonodárnou anebo exekutivní pravomoc na kterýkoliv jiný orgán. Jediný limit je to tzv. ústavní jádro, které je nezrušitelné. Otázka, co to je, to může být velmi volný výklad. To znamená, že stejně jako některé jiné návrhy, které jsou předkládány panem Okamurou a spol., tak tady se jedná o zásadní ohrožení demokratického právního státu v České republice".

Výrok, na základě dohledatelných informací, hodnotíme jako pravdivý.

Potřeba nasbírat minimálně 100 000 podpisů je skutečně uvedena v Návrhu ústavního zákona o celostátním referendu, a to ve čtvrtém odstavci článku 3:

"Petiční výbor shromáždí podpisy nejméně 100 000 oprávněných občanů nejpozději do 2 let od zahájení sběru podpisů".

Co se týče druhé části výroku, zde je situace poněkud složitější. Nezanedbatelná část evropských zemí například neumožňuje lidovou iniciativu k vyvolání referenda na národní úrovni. Mezi tyto země patří Velká Británie, Dánsko, Finsko, Belgie, Francie, Irsko a Švédsko.

Na druhé straně země jako Itálie (.pdf, str. 17) či Španělsko (.pdf, str. 13) vyžadují pro lidovou iniciativu 500 000 podpisů oprávněných voličů, Švýcarsko (.pdf, str. 24) 100 000, což by danou podmínku 1–2 % splňovalo.

Výrok hodnotíme v daném kontextu jako pravdivý.

Ústava České republiky v druhém odstavci článku 2 explicitně uvádí, že: "Ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo". Vyjdeme-li z tohoto článku, lze tvrdit, že institut referenda je v naší ústavě jistým způsobem zakotven.

Vzhledem k faktu, že se nepodařilo dohledat případ, kdy by prostřednictvím referenda došlo k úplnému zrušení parlamentu, hodnotíme daný výrok jako pravdivý.

Výrok označujeme jako nepravdivý, neboť i přesto, že v určitých případech v otázce zvýšení daní skutečně musí proběhnout referendum (o změně Švýcarské ústavy), neznamená to, že se všelidové hlasování musí konat v "jakémkoliv" případě.

Švýcarská ústava ve svém článku 140 a. popisuje nutnost vypsání závazného referenda v případě změn (dodatků) Ústavy. Ústava také upravuje různé limity pro některé typy daní (např. daň z příjmu, DPH atd.). Pokud se Federální rada (vláda), rozhodne zvýšit daně nad limit stanovený v Ústavě (u daní, které limit mají) musí zákonitě proběhnout referendum o změně Ústavy. Pokud se však vláda pohybuje v limitech Ústavy (zvyšuje, snižuje daně), referendum se konat nemusí.

Jelikož se nám nepodařilo dohledat, že by v některé zemi došlo ke zrušení daňových povinností prostřednictvím referenda, je výrok hodnocen jako pravdivý.

Na základě dohledaných informací hodnotíme Dienstbierův výrok jako pravdivý.

Slovinsko mělo v době krize opravdu velmi mírné podmínky pro uskutečnění referenda. Pro zahájení řízení o referendu stačilo pouze 2 500 podpisů a pro jeho skutečné konání 40 000 podpisů. Referendum mohlo vyvolat také Národní shromáždění nebo Národní rada, přičemž se mohlo konat o jakémkoliv zákonu. Pravdivá je i část výroku o nutnosti rychlého přijetí úsporných opatření v krizi. Jako důkaz přikládáme graf znázorňující slovinský dluh vůči HDP v letech 2004–2013:

Tyto mírné podmínky byly využívány opozicí a odbory pro blokování přijetí nutných úsporných, ač možná bolestivých, opatření v letech 2011–2012. Např. blokování zákona o zvýšení důchodového věku, referendum o zablokování tzv. "bad bank" zákona atd.

Slovinci svým hlasováním vyjádřili souhlas s opozicí a odbory. Slovinský ústavní soud však v prosinci 2013 zrušil účinnost dvou důležitých referend – o zavedení tzv. "bad bank" instituce a o vzniku státního holdingu, který by spravoval veškerá státní aktiva. Odůvodnění soudu bylo, že plynulý chod státu má přednost před povinností akceptovat výsledky referenda.

Všechny tyto obstrukce měly velmi negativní dopad na vnímání slovinské ekonomiky na finančních trzích, kdy ratingové agentury změnily výhled na negativní, a tím pádem se financování státu ještě více prodražilo.

V květnu 2013 byl ve Slovinsku přijat zákon na zpřísnění podmínek vyvolání referenda. Jeho konání již nemůže iniciovat Národní rada ani Národní shromáždění a referendum se nemůže konat o zákonech, které upravují daně, cla, ratifikace mezinárodních smluv, nouzová opatření na obranu státu atd.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, neboť návrhy KSČM a Úsvitu mají sice některé společné body, nicméně se rozcházejí ve velmi významných otázkách, jako je např. možnost odvolávat politiky prostřednictvím referenda, měnit daně, odvody atd.

Vládní návrh zákona o celostátním referendu prozatím není zpracovaný, ale vláda se zavázala, že do konce roku připraví a předloží vlastní návrh ústavního zákona o celostátním referendu.

Podle návrhu zákona o celostátním referendu z dílny KSČM by se nemělo pomocí referenda rozhodovat:

• "o ústavně zaručených základních právech a svobodách
• o daních, odvodech, nebo jiných platebních povinnostech k veřejným rozpočtům a státním rozpočtu
• o výkonu moci soudní
• o ustavování jednotlivých osob do funkcí a jejich odvolávání z funkcí vyjma prezidenta republiky
• o změnách podstatných náležitostí demokratického právního státu"

Podle návrhu zákona o celostátním referendu z dílny Úsvitu přímé demokracie Tomia Okamury by se nemělo pomocí referenda rozhodovat:

• "o zrušení nebo omezení ústavně zaručených základních práv a svobod
• o rozhodnutí, které by bylo v rozporu se závazky, které pro Českou republiku vyplývají z mezinárodního práva
• o zásahu do výkonu moci soudní"

Návrhy Úsvitu přímé demokracie Tomia Okamury a KSČM se liší v tom, že KSČM nepočítá ve svém návrhu například s hlasováním o daních nebo o odvolatelnosti politiků.

Výrok hodnotíme jako zavádějící. Sice existoval příklad politika, který bral plat, i když nastoupil vězeňský trest, jednalo se však pouze o jediného politika, navíc novelou zákona možnost pobírání platu v takové situaci již byla zrušena.

Konkrétně se jedná o případ bývalého poslance ODS Romana Pekárka, jenž byl pravomocně odsouzen na 5 let za korupci. Ve vězení pak Pekárek ještě pobíral 56 tisíc Kč měsíčně jako základní plat plus poslanecké náhrady, které mohou činit až 40 tisíc měsíčně.

Dalším příkladem mohl předseda Okamura myslet také kauzu Davida Ratha. Ten byl držen rok a půl ve vazbě, kde pobíral také mimo jiné poslanecký plat. Rozdíl oproti případu Romana Pekárka je, že ve vazbě se stále dodržuje princip presumpce neviny. Pokud tedy není politik pravomocně odsouzen, plat pobírat může.

Výrok hodnotíme jako pravdivý s výhradou týkající se přesné účasti druhého kola senátních voleb.

Senátor Jiří Dienstbier byl zvolen ve druhém kole mimořádných senátních voleb v roce 2011 s volební účastí 17,63 %. Obecně se dá konstatovat, že doplňovací volby do Senátu provází nejnižší volební účast ze všech druhů voleb.

Ačkoli je to o 2,63 procentních bodů více, než uvádí předseda Okamura, stále se jedná o velmi nízkou volební účast a vzhledem k obsahové povaze výroku tolerujeme tuto nepřesnost.

Jeho mandát v Senátu ČR je pro období od 26. 3. 2011 do 25. 10. 2014.

Žádný druh voleb v České republice nemá zavedeno kvórum, od nějž by byly dané volby platné.

Výrok předsedy Úsvitu je hodnocen jako nepravdivý, jelikož ČSSD tento slib v programu neměla – Okamura ji zaměňuje za KSČM.

Zmíněný návrh byl projednáván v Poslanecké sněmovně 18. března. Šlo o návrh poslanců KSČM na vydání ústavního zákona o referendu o zrušení zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi.

Tento návrh byl zamítnut v prvním čtení. Proti zamítnutí (tedy v logice výroku Okamury "pro referendum") hlasovalo celkem 56 poslanců a poslankyň. Z toho šlo o 32 členů klubu KSČM, 11 poslanců hnutí Úsvit a také 13 poslanců ČSSD.

Co se týká části, kde Okamura mluví o "klíčovém bodu programu ČSSD", není pravdou, že by sociální demokraté před volbami slibovali referendum o církevních restitucích. Volební program strany obsahuje stran církevních restitucí následující formulace:

" Budeme usilovat o výrazné snížení finančních plateb státu v rámci církevních restitucí tak, aby náhrada byla přiměřená a skutečně spravedlivá. Nepřipustíme vydávání majetku, který církve v únoru 1948 již nevlastnily. Zvážíme možnost daňových asignací, jež by v budoucnu mohly být využity i pro financování církví." a "Budeme usilovat o výrazné snížení finančních plateb státu v rámci církevních restitucí. "

Referendum o církevních restitucích slibovala ve svém volebním programu KSČM. V části III.BUDOUCNOST MLÁDÍ, JISTOTY STÁŘÍ strana uvádí: " Prosazení referenda o dalším osudu zákona o tzv. církevních restitucích a urychlené zrušení příspěvku státu na činnost církví".

Hodnocením jsme se zabývali v předchozím výroku, vyjádření ministra Dienstbiera tak hodnotíme jako pravdivé.

Co se týká části, kde Okamura mluví o "klíčovém bodu programu ČSSD", není pravdou, že by sociální demokraté před volbami slibovali referendum o církevních restitucích. Volební program strany obsahuje stran církevních restitucí následující formulace:

" Budeme usilovat o výrazné snížení finančních plateb státu v rámci církevních restitucí tak, aby náhrada byla přiměřená a skutečně spravedlivá. Nepřipustíme vydávání majetku, který církve v únoru 1948 již nevlastnily. Zvážíme možnost daňových asignací, jež by v budoucnu mohly být využity i pro financování církví." a "Budeme usilovat o výrazné snížení finančních plateb státu v rámci církevních restitucí ".

Referendum o církevních restitucích slibovala ve svém volebním programu KSČM. V části III.BUDOUCNOST MLÁDÍ, JISTOTY STÁŘÍ strana uvádí: " Prosazení referenda o dalším osudu zákona o tzv. církevních restitucích a urychlené zrušení příspěvku státu na činnost církví".

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť pro zmíněný návrh hlasovali mimo poslanců Úsvitu a KSČM také někteří poslanci ČSSD.

Zmíněný návrh byl projednáván v Poslanecké sněmovně 18. března. Šlo o návrh poslanců KSČM na vydání ústavního zákona o referendu o zrušení zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi.

Tento návrh byl zamítnut v prvním čtení. Proti zamítnutí (tedy v logice výroku Okamury "pro referendum") hlasovalo celkem 56 poslanců a poslankyň. Z toho šlo o 32 členů klubu KSČM, 11 poslanců hnutí Úsvit a také 13 poslanců ČSSD.

Není tedy pravda, že by pro zmíněný návrh hlasovali pouze poslanci hnutí Úsvit a poslanci KSČM. Návrh byl podpořen také 13 zástupci ČSSD. Jediný klub, který hlasoval v této otázce jednotně proti zamítnutí, byl klub KSČM. V rámci hlasování byl mimo jiné i 1 poslanec hnutí Úsvit (Augustin Karel Andrle Sylor) pro zamítnutí tohoto návrhu.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, protože referendem by se nedaly zrušit či změnit již podepsané smlouvy mezi státem a církvemi.

Finanční části restitucí pro církve byly podepsány 22. 2. 2013, kde se stát zavázal, že vyplatí církvím po dobu 3 let částku 59 miliard korun.

Podpisem se smlouva stala legitimní a účinnou. V českém právu platí zákaz retroaktivity, tudíž i změnou zákona vyvolaného referendem se tato smlouva mezi církvemi a českým státem nemůže změnit.

Na základě uvedených zdrojů je výrok hodnocen pravdivě.

Dle Aktu o podmínkách přistoupení (článek 4, .pdf) České republiky a dalších států, které vstupovaly v roce 2004 do EU, je pro ČR zavazující přijmout euro. Není však stanoveno datum, kdy ČR euro přijme. Nejdříve však musí splnit tzv. Maastrichtská kritéria.

Navyšování důchodů se skládá ze dvou složek, jednak z procentní části, která se zpravidla odvíjí od růstu cen a růstu reálné mzdy, a pak z pevné (základní) části stanovené na 9 % z průměrné mzdy, přičemž nesmí být průměrná mzda nižší než průměrná mzda stanovená v předcházejícím roce (aby nedocházelo ke snižování důchodů s poklesem mezd). Následující tabulka uvádí vývoj obou složek od roku 2006: Rok20062007200820092010201120122013Valorizace (%)4,0–6,05,6–6,63,04,403,91,60,9Základní výměra14701570170021702170223022702330Valorizace důchodů (zdroj Investia, Eurozprávy)

Jak tedy vidíme, mezi lety 2010 a 2013 (s výjimkou roku 2011) docházelo pouze k minimálnímu nárůstu výměry důchodů, v roce 2010 byl růst důchodů zcela zmrazen, v roce 2013 to byla pouze třetina inflace (vývoj inflace naleznete na stránkách ČSÚ).

V tomto roce pak podle Aktuálně došlo ke zvýšení základní výměry o desetikorunu a procentní výměry o 0,4 %. Podle informací MPSV má v průběhu tohoto roku dojít k další valorizaci a od ledna 2015 pak "nesnižovat valorizaci na třetinu cenového růstu" a "stanovit valorizaci nikoliv podle růstu životních nákladů všech domácností, ale podle růstu životních nákladů domácností důchodců. Nepřihlíželo by se už k růstu reálné mzdy". Jiří Dienstbier tak popisuje minulý i budoucí vývoj korektně, výrok je proto pravdivý.

Při vstupu do EU se Česká republika spolu s dalšími přistupujícími státy v roce 2004 zavázala k přijetí společné měny v Aktu o podmínkách k přistoupení (článek 4, .pdf).Tento závazek platí pro Českou republiku dodnes, avšak není stanoveno datum pro splnění kritérií, které jsou elementární podmínkou pro vstup do eurozóny.

Trvalou výjimku přijmout společnou měnu mají pouze Velká Británie a Dánsko. Jak uvádí server Euroskop.cz, Švédko si takovou výjimku v Maastrichtské smlouvě nezajistilo, avšak rozhodlo se neúčastnit se měnové unie již od jejího počátku. Referendum k této otázce se konalo v září 2003 a Švédové odmítli euro bezmála 56 procenty občanů.

Stejně jako ostatní státy aspirující na vstup do eurozóny musí i Švédsko nejprve splnit konvergenční kritéria. Severská země se zatím vyhýbá naplnění konvergenčních kritérií, čímž i vstupu do eurozóny tím, že se neúčastní systému ERM II.

Je pravdou, že Pavel Telička byl hlavním vyjednavačem při jednáních o přístupu České republiky do Evropské unie.

Vstupu do Evropské unie předchází dlouhá vyjednávání. Švédská zapojení do evropských struktur jsou dohledatelná již v 70. letech. Švédsko poté vstoupilo do Evropské unie 1. ledna 1995.

Česká republika podala naproti tomu přihlášku ke členství do EU v roce 1996 a přistoupila 1. května 2004.

Protože jednání o vstupu do EU jsou vždy velmi komplexní a rozsáhlá, nejsme bohužel schopni přesným způsobem popsat podmínky přístupu obou zemí tak, abychom je mohli porovnávat.

Výrok Tomia Okamury je proto hodnocen jako neověřitelný.

Okamurou popisovaná kauza se týká nákupu letounů CASA v hodnotě 3,6 miliardy korun. Nákup schválila vláda Mirka Topolánka, která byla v té době v demisi. Podle protikorupční policie byla způsobena škoda ve výši 658 milionů a rozhodla se stíhat tehdejší ministryni obrany Vlastu Parkanovou.

Tomio Okamura zde naznačuje, že nikdo za kauzu nemá zodpovědnost. To však není úplně pravda, protože případ stále není uzavřen a stíhání exministryně obrany Parkanové pokračuje. Stále tedy probíhá práce orgánů činných v trestním řízení a nelze tedy říci, že se svým způsobem nic neděje.

Skupina poslanců hnutí Úsvit předložila návrh, který novelizuje zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, a zákon č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů. Do obou zákonů vkládá paragraf, který stanoví, že "zástupce státu/zástupce územního samosprávného celku jedná se svěřeným majetkem s péčí řádného hospodáře". Z důvodové zprávy vyplývá, že snahou je posílit odpovědné chování zástupců státu i ÚSC.

Návrh byl vzat zpět ještě před projednáním v prvním čtení.

Tomio Okamura reaguje na předchozí výrok o návrhu zákona o odpovědnosti komunálních politiků. Tento návrh byl skutečně předložen skupinou poslanců hnutí Úsvit v čele s Tomiem Okamurou. Návrh byl sice vzat zpět ještě před prvním čtením ve Sněmovně, ale platí, že předložen byl, a proto výrok hodnotíme jako nepravdivý.

Na základě níže předložených informací hodnotíme výrok Jiřího Dienstbiera jako pravdivý. V Okamurově návrhu figuruje tzv. péče řádného hospodáře, která ovšem představuje nižší úroveň, než jaká je v současné právní úpravě požadována.

V tomto případě Jiří Dienstbier hovoří o návrhu (.pdf) na změnu v zákoně č. 219/2000 Sb., o majetku ČR a jejím vystupování v právních vztazích, a v zákoně č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, který podal Tomio Okamura a další poslanci. Dle tohoto návrhu (str. 1) by zástupci státu a zástupci územních samosprávných celků měli jednat se svěřeným majetkem s péčí řádného hospodáře. Jak je ale uvedeno ve stanovisku vlády k tomuto návrhu (.pdf), v současné právní úpravě je v případě hospodaření s majetkem vyžadována vyšší míra odbornosti, než jakou navrhuje Okamura (str. 1).

V zákoně 219/2000 Sb. je v § 47 uvedeno následující: " Fyzické osoby, které z titulu svých funkcí nebo pracovního zařazení v organizačních složkách anebo z titulu pověření vykonávat jménem státu jeho práva akcionáře činí právní a jiné úkony týkající se majetku a plní další úkoly stanovené tímto zákonem, jsou povinny provádět tuto činnost s odbornou péčí a postupovat podle tohoto zákona, dalších právních předpisů a vnitřních předpisů, jimiž se hospodaření a nakládání s majetkem, popřípadě jeho správa řídí ". Je tedy nutná odborná péče.

O péči řádného hospodáře hovoří Nový občanský zákoník v § 159 následovně: " Kdo přijme funkci člena voleného orgánu, zavazuje se, že ji bude vykonávat s nezbytnou loajalitou i s potřebnými znalostmi a pečlivostí. Má se za to, že jedná nedbale, kdo není této péče řádného hospodáře schopen, ač to musel zjistit při přijetí funkce nebo při jejím výkonu, a nevyvodí z toho pro sebe důsledky ". Péče řádného hospodáře sice není přesně popsána, ale obecně se má za to (stanovisko vlády ji tak pojímá – str. 2), že vyžaduje znalosti informovaného laika. Díky této navrhované úpravě by tedy místo odborných znalostí stačily znalosti řádově nižší.

Výrok hodnotíme jako nepravdivý, a to z důvodů závažných nepřesností v užitých právních pojmech.

Nejprve je nutné podívat se z hlediska práva na pojem "péče řádného hospodáře". Ten do českého práva poprvé "zavedl" (nikoliv přesně definoval) dnes již neúčinný obchodní zákoník, který byl nahrazen zákonem o obchodních korporacích (částečně samozřejmě také novým občanským zákoníkem).

V souhrnu můžeme říci, že dle původního obchodního zákoníku je pojem "péče řádného hospodáře" chápán (.pdf, str.10–11) jako:"základní míra péče, kterou musí členové představenstva akciové společnosti, jednatelé společností s ručením omezeným, komplementáři komanditní společnosti, členové dozorčích rad, společníci veřejné obchodní společnosti a likvidátoři vynaložit při výkonu svých funkcí, a to při plnění všech povinností vyplývajících pro ně ze zákona nebo zakládajících dokumentů" (definice převzata z diplomové práce PÉČE ŘÁDNÉHO HOSPODÁŘE (.pdf) Markéty Keilové z Masarykovy univerzity z roku 2007, pro srovnání předchozí odkaz na na e.pravo.cz).

Přestože se pojem péče (a zásady) řádného hospodáře v posledních několika letech objevil i v jiných zákonech (viz dále), než je původní obchodní zákoník, zákonodárce nikde tento pojem nevymezuje (ani v předpisech na obchodní zákoník navazujících). Nalezení jeho obsahu tedy zůstává především na judikatuře, odborné veřejnosti (viz naše citace) a také na podnikatelské praxi samotné.

Nyní musíme konstatovat, že obecně se tedy "péče řádného hospodáře" vztahuje na všechny politiky (starosty, hejtmany, poslance, zastupitele, členy vlády atd.), kteří jsou za stát či územně samosprávný celek (ÚSC) účastni v kontrolních orgánech právnických subjektů (soukromoprávní subjekty s majetkovou účastí státu či ÚSC) zřízených na základě výše uvedených zákonů, ale i dalších zákonů (viz dále), které pracují se zásadami a znaky poměrně obtížně vymezeného pojmu "péče řádného hospodáře". Tomio Okamura se však zásadně mýlí, když tvrdí, že jsou z něho (ve výše nastíněném kontextu a vymezení pojmu) vyloučeni např. ministři či hejtmani.

Ve vztahu k (veřejnému) majetku veřejnoprávních korporací (nikoliv soukromoprávních osob s majetkovou účastí státu) – státu (protože ten je veřejnoprávní korporací) či ÚSC – je však vymezení pojmu a zásad odpovídajících "péči řádného hospodáře" často i daleko přísnější, nežli je tomu ve výše nastíněném případě (dnes účinného) zákona o obchodních korporacích či občanského zákoníku.

Obecně jsou zásady odpovídající pojmu "péče řádného hospodáře" v této oblasti vymezeny a rozprostřeny mezi několik zákonů. Typicky se jedná o zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky, či tzv. velká rozpočtová pravidla (zákonč. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů), zákon č. 77/1997 Sb., o státním podniku, atd. ve vtahu ke státnímu majetku. A dále tzv. "malá rozpočtová pravidla" (zákonč. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů) a zákony o krajích, obcích, či o hl. m. Praha, ve vztahu k majetku ÚSC.

Více o celé materii hovoří Stanovisko vlády ČR (.pdf), jež posoudila návrh vydání zákona o péči řádného hospodáře u svěřeného majetku veřejnoprávních korporací, který předložila skupina poslanců hnutí Úsvit v čele s Tomiem Okamurou.

Naše odůvodnění však nekončí. Je nutné definovat i pojem hmotná odpovědnost, který předseda hnutí Úsvit používá naprosto bezprecendentně a nesprávně.

Hmotná odpovědnost je specifický právní statut, který upravuje vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem (a to samozřejmě i státním zaměstnancem, nikoliv však zaměstnancem ÚSC, který má svoji vlastní úpravu) ve věci: ..."hospodaření s prostředky svěřenými zaměstnavatelem, povinnosti střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele. Odpovědností zaměstnavateli za škodu, kterou zaměstnaneczpůsobí zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním..." (viz předchozí odkaz), Tento právní statut je upraven zákoníkem práce (tzv. dohoda o hmotné odpovědnosti musí mít např. písemnou podobu, jinak je neplatná atd.).

S výše popsanými zásadami "péče řádného hospodáře" však takto definovaná a v českém právu zakotvená "hmotná odpovědnost" nemá – a ani nemůže (alespoň prozatím) – mít absolutně nic společného, neboť starostové, hejtmani, ministři atd. nejsou zaměstnanci státu či ÚSC a zodpovídají se pouze svým voličům.

Na závěr je tedy nutné konstatovat, že politici (všichni) jsou samozřejmě za "nevhodnou péči o veřejný majetek" odpovědní (nikoliv však "hmotněodpovědni", neboť hmotná odpovědnost je specifický právní vztah, jak jsme popsali výše) za porušení různě ve výše uvedených právních předpisech vymezených a specifikovaných "zásad péče řádného hospodáře", a to dle příslušných sankcí uvedených v těchto či jiných zákonech (např. i v trestnímzákoně, protože ten samozřejmě obsahuje přečiny a zločiny proti majetku či hospodářské trestné činy).

Výrok je hodnocen jako pravdivý, neboť i politická reprezentace je trestněprávně odpovědná.

To, že jsou politici také stíhatelní, lze vidět na řadě případů. Z poslední doby můžeme jmenovat stíhání exhejtmana Ratha, bývalé ministryně obrany Parkanové či čerstvé vydání Sněmovny poslanců Svobody či Schwarze.

Ústavní novela 98/2013 Sb. zrušila doživotní imunitu poslancům, senátorům a ústavním soudcům. Stále mají imunitu zaručenou po dobu výkonu svých mandátů a lze je trestně stíhat pouze se souhlasem komory či Senátu ČR. Nicméně omezení imunity přispělo k tomu, že nevydání poslance již neznamená automatický stop vyšetřování jeho osoby v dané věci navždy. Navíc v posledních letech již vydávání probíhá víceméně automaticky, kdy většina dané komory zřejmě pod veřejným tlakem obviněného zákonodárce vydá poslance policii ke stíhání.

Řada politiků byla také již pravomocně odsouzena. Můžeme jmenovat exministra Svobodu, bývalého senátora Nováka nebo exposlance Wolfa.

Výrok hodnotíme jako zavádějící. Tomio Okamura hovoří o soudcích obecně, avšak ve Spojených státech neplatí pro všechny soudce totožná (ani podobná) pravidla ustanovení do funkce. Volby soudců se používají pouze u soudců v jednotlivých státech (někde dokonce jen na některé úrovni). Federální soudci jsou všichni jmenováni prezidentem Spojených států. Jelikož jsou soudci voleni pouze v některých případech a nelze jednoznačně říci, jaké požadavky na funkci musí splnit ani jak dlouhé jsou jednotlivé mandáty, hodnotíme výrok jako zavádějící.

Ustanovování soudců se ve Spojených státech amerických odehrává na dvou úrovních, a to na národní (federální) a státní (v jednotlivých státech). Na federální úrovni jsou všichni soudci (nejvyššího, odvolacích i prvostupňových soudů) jmenováni prezidentem Spojených států a následně schváleni Senátem. Toto jmenování zpravidla podléhá politické situaci – nominovaní jsou často sympatizanti prezidenta nebo politické strany, jejímž byl kandidátem. Soudci jsou jmenováni na dobu "dobrého chování", tedy na neurčito. Mohou být ovšem kdykoliv odvoláni(USCourts.gov).

Na státní úrovni jsou soudci voleni, a to obecně dvěma způsoby: soutěživé volby, v nichž proti sobě stojí kandidáti (nominovaní v různých státech různým způsobem) a jsou zvoleni voliči ve volbách. Druhým způsobem jsou retenční volby, ve kterých jsou dvoustranickými komisemi vybráni kandidáti, jejichž jména jsou předložena guvernérovi, který následně soudce ze seznamu vybere a jmenuje. Voliči následně pravidelně rozhodují, jestli konkrétního soudce ponechat nebo odvolat (Justice at Stake). Délka mandátu soudce se různí v jednotlivých státech a také v jednotlivých úrovních, může být od 2 do 15 let (USLegal.com).

Požadavky na federální soudce i na soudce v jednotlivých státech se velmi různí.

Tomio Okamura ve výroku srovnává "neodvolatelnost" českých soudců s deklarovaným pětiletým mandátem soudců v USA. Poměry v USA se zabýval předchozí výrok, v tomto se budeme věnovat výhradně situaci v ČR. Jeho výrok hodnotíme jako zavádějící, protože sice soudci nemusí obhajovat svůj mandát v několikaletých obdobích (jak nastiňoval v předchozím výroku), ale může nastat situace, kdy budou odvoláni z funkce.

Institut soudců a jeho náležitosti jsou upraveny v zákoně o soudech a soudcích (č. 6/2002 Sb.). §61 toho zákona říká: " Soudci jsou jmenováni do funkce bez časového omezení".

To ovšem neznamená, že by byli neodvolatelní. Například § 88 jako jedno z kárných opatření, které je možné uložit soudci, stanoví i odvolání z funkce soudce.

§94 výčtem vyjmenovává případy, kdy funkce soudce zaniká: "Funkce soudce zaniká
a) uplynutím kalendářního roku, v němž soudce dosáhl věku 70 let,

b) dnem právní moci rozhodnutí, kterým bylo zjištěno, že je z důvodu uvedeného v § 91 nezpůsobilý vykonávat soudcovskou funkci,

c) dnem právní moci rozhodnutí, kterým byl odsouzen pro trestný čin spáchaný úmyslně nebo odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody pro trestný čin spáchaný z nedbalosti,

d) zrušeno,

e) dnem právní moci rozhodnutí, kterým mu bylo uloženo kárné opatření odvolání z funkce soudce [§ 88 odst. 1 písm. d)],

f) dnem právní moci rozhodnutí, kterým byl soudce zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo kterým byla jeho způsobilost k právním úkonům omezena,

g) dnem, kdy soudce pozbyl státní občanství České republiky,

h) smrtí nebo dnem právní moci rozhodnutí, kterým byl soudce prohlášen za mrtvého."

Spokojenost českých občanů se soudnictvím hodnotil naposled v lednu 2014 průzkum CVVM. Podle tohoto průzkumu bylo s českým soudnictvím spokojeno nebo spíše spokojeno 13 % respondentů vůči 43 procentům nespokojených nebo spíše nespokojených.

Velké šetření pak proběhlo v rámci průzkumu Eurobarometer (.pdf) v září a říjnu 2013. Průzkum se zabýval především důvěrou občanů k jednotlivým aspektům soudního systému. Z tohoto výzkumu vyplynulo, že čeští občané soudům spíše nedůvěřují (str. 14, soudům věří 25 % občanů, což je jeden z nejhorších výsledků, průměr v EU je 53 %).

Byť skutečně existují pochybnosti o správnosti fungování MSZ v Praze, nejsme schopni korektně posoudit, zda policie záměrně nekonala z obavy, že by se výsledky vyšetřování dostávaly ke stíhaným osobám. Výrok tedy hodnotíme jako neověřitelný.

Kolem Vrchního státního zastupitelství v Praze se skutečně vyskytla řada informací, které upozorňovaly na nestandardní chování toho úřadu. Podezření se týkala působení vrchního státního zástupce Rampuly a jeho náměstka Grygárka.

Nicméně se nám nepodařilo dohledat informace potvrzující podezření ministra Dienstbiera o tom, že policie nekonala z důvodu obav o úniky informací směrem ke stíhaným osobám. Výrok tak hodnotíme jako neověřitelný.

Ke dni ověření (tj. 31. března 2014) bylo v Poslanecké sněmovně projednáno celkem 83 sněmovních tisků návrhů zákonů a žádný z nich se netýkal návrhu zákona o financování politických stran (Sněmovní tisky - návrhy zákonů). Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

To fakticky potvrdil v diskuzi následně i ministr Dienstbier, když uvedl, že v legislativním plánu vlády je tato agenda zařazena na září 2014.

Debata o tom, že KDU-ČSL sponzoroval developer Luděk Sekyra, se skutečně začala vést veřejně až v listopadu 2013 na základě výroku Andreje Babiše o tom, že někteří členové ANO mají s tímto sponzorem lidovců problém. Ovšem KDU-ČSL sponzorský dar Luďka Sekyry ve výši jednoho milionu korun přiznala už v září 2013 na svém transparentním účtu. Kdokoliv si tak mohl už před medializací této skutečnosti zjistit, že developer Sekyra lidovce sponzoroval a v jaké výši.

Andrej Babišřekl v listopadu 2013 Právu: „Lidovci mají problém s mou lustrací, někteří naši členové zase mají problém, že KDU-ČSL financuje přítel Františka Mrázka pan Luděk Sekyra. Předseda lidovců Pavel Bělobrádek nebyl v médiích ani schopen říci, kolik miliónů jim dal. Doufám, že zprůhlední své financování. Bylo by špatné, kdyby byly strany řízené ze zákulisí“.

Předseda KDU-ČSL pakkontroval ke sponzoringu Luďka Sekyra takto: „Letos to bylo v řádech milionů korun. Něco dal na transparentní účet, něco, jak jsem byl upozorněn, šlo i na náš běžný účet. Takže všechno je dohledatelné a transparentní“.

Jak jsme již zmínili, KDU-ČSL zveřejnila dar Luďka Sekyry na svém účtu už před výtkou Adreje Babiše a developerovo jméno a částku, kterou věnoval, lze také nalézt ve výroční zprávě (.pdf, str.19) o hospodaření lidovců za rok 2013. Výrok Tomia Okamury se tedy nezakládá na pravdivých faktech.

Financování hnutí Úsvit přímé demokracie Tomio Okamury lze online procházet pouze na transparentním účtu tohoto hnutí, který byl založen před podzimními volbami 2013. Zde ovšem nejsou za posledních pět měsíců téměř žádné aktivity. Strana dále nezveřejnila online výroční zprávu o svém financování za rok 2013, takže ekonomické aktivity hnutí nelze zkontrolovat a prokázat tak, že Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury nemá žádné velké sponzory.

Plán legislativních prací vlády na rok 2014 skutečně obsahuje uvedený termín pro podání příslušné legislativy. Odpovídají také jednotlivé gesce, jak je Dienstbier popisuje.

Konkrétně plán uvádí (viz. září 2014):

"Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a v politických hnutích, ve znění pozdějších předpisů (financování politických stran)Předkladatel: ministr vnitraSpolupředkladatel: ministr pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu".

Hnutí Úsvit skutečně založilo 13. září 2013 u Fio banky transparentní účet, kam přicházely peníze od drobných dárců a prostřednictvím kterého byl čerpán sedmimilionový úvěr na kampaň. Transparentní účet měly i další strany, například KDU-ČSL, Strana zelených či TOP09.

Jak však v únoru informoval server ihned.cz, více než polovinu z 15 a půl milionu utracených za kampaň měl platit sám Tomio Okamura ještě před kampaní jako fyzická osoba takzvaně "ze svého". Ihned.cz tak vznáší podezření, zda tím strana nekryje nějaké další mecenáše.

Výrok tak hodnotíme jako zavádějící, na zmíněném transparentním účtu totiž nejsou zdaleka vidět všechny peníze, které strana použila na kampaň.

Je skutečně pravdou, že zmíněný závazek obsahuje jak koaliční smlouva, tak i programové prohlášení vlády Bohuslava Sobotky. Výrok je tedy hodnocen jako pravdivý.

Oba zmíněné dokumenty (koaliční smlouva i programové prohlášení vlády – obě .pdf) uvádí zmíněný bod, tedy zavedení limitu pro dárce politickým stranám. Konkrétně je tento závazek dohledatelný v části (u obou dokumentů stejně) 9.7 Rekonstrukce státu a opatření proti korupci. Konkrétně pak zmíněný příslib vypadá následovně:

" Zpřísníme systém financování politických stran zavedením výdajového limitu pro volebníkampaně a uzákoněním limitu pro dary od fyzických a právnických osob. Strany musejí být
závislé na voličích, ne na komerčních sponzorech. Veškeré příjmy a výdaje volebních
kampaní musí jít přes transparentní účty."

Senátní návrh zákona, o němž Dienstbier mluví, vznikl v roce 2011. Řeší jednak zastropování, o němž je řeč, upravuje také limity na kampaň, popř. specifikuje omezení, od koho může politická strana dar získat.

Zmíněný senátní návrh upravuje zastropování darů tak, že „(2) Celková hodnota darů od jednoho dárce nesmí za kalendářní rok převýšit částku 1 000 000 Kč“.

Nutno podotknout, že tento návrh nebyl přijat. Celý legislativní proces naleznete zde.

Jak uvádí Jiří Dienstbier, podobné limity skutečně existují i v jiných zemích, například v USA hodnota daru od jednotlivce pro kandidáta nesmí přesáhnout 2600 dolarů v jedněch volbách pro každého z kandidátů (americký systém ovšem zahrnuje další limity, například pro jednu stranu ročně je to 32 000 amerických dolarů). V Kanadě je tento limit 1200 kanadských dolarů ročně bez ohledu na to, kdo je příjemcem daru.

Studie (.pdf) Mezinárodního institutu pro demokracii a volby IDEA pak ukazuje, že limit existuje také například ve Španělsku, Francii, Polsku nebo Rusku (str. 19).