Volby 2017: Lídr SPD v Seznamu

V poslední době byly publikovány dva výzkumy relevantních agentur, které měřily sympatie k jednotlivým politikům. Předně je třeba konstatovat, že agentury neměří „žebříček důvěryhodnosti“, ale sledují oblibu lidí v jednotlivé lídry.

Agentura STEM pro TV Nova sledovala, nakolik mají lidé příznivý a nepříznivý názor na daného politika, popř. zda jej neznají. Na reprezentativním vzorku 1001 lidí jim vyšlo, že Okamura je skutečně politik s největším podílem příznivých hodnocení. Získal jich 46 %.

CVVM pak průběžně sleduje míru důvěry lidí v jednotlivé stranické činitele. V září Okamura uspěl i zde, skončil na druhém místě za ministrem obrany Stropnickým. Předseda SPD získal 39 % kladných reakcí.

Tomio Okamura na svém blogu na iDNES.cz prezentuje své politické názory a příspěvky s politickou tématikou. V posledních několika letech se na blogu nejčastěji vyjadřoval na téma migrace.

Pasáž zmiňovaná redaktorem Kubíkem je obsažena v Okamurově příspěvku Ne českému Romanistánu! ze dne 21. března 2014. V tomto příspěvku se Tomio Okamura zabývá romskou problematikou. Zmiňuje konkrétní návrhy řešení romské problematiky z dílny Úsvitu a uvádí, že by romské obyvatelstvo mělo samo převzít iniciativu a vylepšit svou pověst u české veřejnosti.

V příspěvku spojil Okamura svůj citát s myšlenkou romského státu pocházející od samozvaného romského krále Janusze Kwieka, který dle publikace Roma in Europe autora Jean-Pierre Liégeois (str. 207) před druhou světovou válkou žádal Benita Mussoliniho o část okupovaného etiopského území v Africe, aby zde vznikl romský stát.

Výrok hodnotíme jako zavádějcí, neboť se ve skutečnosti jednalo o Okamurovo vlastní tvrzení, které on sám použil a dal patrně do souvislosti s myšlenkou romského státu od Janusze Kwieka.

Tomio Okamura neříká pravdu, když tvrdí, že pro vznik státu Izrael hlasovala také Velká Británie. Část výroku o území, kde začaly židovské dějiny a odkud Židé skutečně pochází, pravdivá je; výrok je ale přesto hodnocen jako nepravdivý, a to z důvodu nepravdivosti první části.

Na úvod tedy začneme částí výroku zabývající se územím, z něhož židovský národ pochází.

K tomuto účelu nám dobře poslouží kniha Paula Johnsona Dějiny židovského národa. Budeme-li struční a podíváme-li se hned do první kapitoly (str. 6), zjistíme, že dějiny Židů skutečně začínají ve městě Hebron ležícím v Judském pohoří přibližně 32 km jižně od Jeruzaléma. V tomto místě začala historie židovského národa a zároveň se jedná o místo nejstarší komunity Židů na světě (Johnson, 2007).

Přikládáme také mapu území:

Zdroj: Mapy Google

Druhá – primární část výroku se váže k hlasování o vzniku státu Izrael.

V roce 1917 byla vydána takzvaná Belfourova deklarace, která znamenala souhlas tehdejší britské vlády se vznikem židovského území v Palestině; tuto deklaraci podpořily také Spojené státy.

Na konci druhé světové války ovšem tehdejší americký prezident F. D. Roosevelt ubezpečil Araby žijící na území Palestiny, že Spojené státy nebudou nikterak intervenovat ve prospěch vytvoření židovského státu.

Velká Británie (tehdy ještě vůči Palestině koloniální velmoc – do května 1948) byla proti vytvoření státu Izrael, neboť si chtěla udržet dobré ekonomické i politické vztahy s Araby.

V roce 1947 ovšem Britové předali mandát OSN, která později ustanovila Zvláštní výbor pro Palestinu (UNSCOP), ve kterém bylo zastoupeno 11 států, včetně Československa. Z důvodů neutrality výboru v něm chyběly velmoci. Tento výbor navrhl dvě řešení, z nichž jedno doporučovalo vznik federativního státu a druhé vznik dvou samostatných států. Druhé řešení bylo přijato 29. listopadu 1947 Valným shromážděním OSN jako rezoluce 181.

O rezoluci hlasovalo celkem 56 států:

33 států hlasovalo PRO přijetí rezoluce (mezi těmito státy bylo i Československo);

13 států hlasovalo PROTI rezoluci (především muslimské země, ale také Kuba nebo Řecko);

10 států se zdrželo hlasování – jedním z nich byla právě i Velká Británie.

Podle znění ústavního pořádku jsou si všichni lidé v právech rovni. Co se týče povinností, ty lze ukládat pouze na základě zákona, z čehož plyne požadavek chování ke všem adresátům stejně. Ostatní politické strany nemají v programech cíl tento předpoklad měnit, výrok tak hodnotíme jako nepravdivý.

Z preambule Ústavy vyplývá, že všichni občané České republiky si jsou ve svých právech rovni. To samé plyne i z Listiny základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku a která obsahuje seznam základních práv a svobod.

Listina v článku 1 stanovuje, že všichni lidé si jsou ve svých právech rovni. V článku 4 pak zmiňuje, že případná omezení základních práv a svobod musí platit pro všechny případy splňující dané podmínky stejně. Žádné povinnosti Listina výslovně neukládá, v případě jejich uložení však vyžaduje schválení zákona, jehož základní charakteristikou je obecnost, tzn. platí pro všechny adresáty stejně.

Jediná nerovnost v právech, kterou Listina připouští, se týká politických a některých sociálních práv. Právo na správu věcí veřejných, volební právo, právo na hmotné zabezpečení ve stáří nebo právo na veřejné pojištění přiznává Listina pouze občanům České republiky, nikoliv všem, jako je tomu u zbylých základních práv a svobod.

Program SPD obsahuje pouze proklamaci o podpoře rovnováhy občanských práv, svobod a povinností. Dále se však o povinnostech plynoucích z Ústavy nezmiňuje. Zároveň ani v programu žádné české politické strany nefiguruje požadavek na nerovnoměrné rozdělení ústavně zaručených práv nebo povinností.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný, protože v Česku neexistuje souhrnná statistika prodeje konkrétních titulů, což potvrzuje zpráva České tiskové kanceláře, která uvádí: „Oficiální údaje o aktuálním objemu českého knižního trhu nejsou k dispozici, neboť Český statistický úřad prodeje knih jako samostatnou kategorii nezjišťuje a neexistuje ani jiná jejich systematická evidence.“

Tomio Okamura zatím napsal dohromady pět knih, přičemž u třech z nich je uvedený jako spoluautor. Všechny knihy byly vydané nakladatelstvím Fragment

První kniha Český senbyla vydána v roce 2010. Spolupracoval na ni s Jaroslavem N. Večerníčkem. Následovaly další knihy – Umění vládnout v roce 2011, Umění žít v roce 2012. Na knize Umění přímé demokracie (Kam dál Česko?) z roku 2013 opět spolupracoval s Večerníčkem. Následovala kniha Velká japonská kuchařka, na které se stejně jako v předchozím případě spolupodílel.

Ani u jedné z výše uvedených knih není možné dohledat, jaký měla prodej či náklad. Z toho důvodu označujeme tento výrok jako neověřitelný.

Tomio Okamura poukazuje na případ z března a dubna 2015, kdy byl vyloučen z hnutí Úsvit po sporech o zneužití financí strany. Financemi strany se už v březnu 2015 zabývala Prověrková komise, podle níž přímo ke zpronevěře finančních zdrojů strany nedošlo. Spor mezi předsednictvem hnutí a Tomiem Okamurou se týkal peněz z volební kampaně. Obě strany sporu tvrdily, že finance hnutí byly zneužity.

K vyšetřování opravdu došlo, podle dostupných informací ho údajně odstartovalo trestní oznámení, které podal sám Okamura. Kromě informace, že Tomio Okamura vypovídal na policii o vyšetřování, není z vyšetřování mnoho dostupných informací. Tento výrok je proto hodnocen jako neověřitelný.

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, neboť z veřejně dostupných zdrojů nelze potvrdit ani vyvrátit, zda platby od hnutí Úsvit jeho tehdejšímu předsedovi skutečně probíhaly.

Smlouva o poskytování mediálního poradenství byla podepsána v září 2013 mezi Tomiem Okamurou a hnutím Úsvit. Cena za mediální služby se měla odvíjet od výsledku voleb do Poslanecké sněmovny. Tato smlouva byla ukončena dohodou a mediální služby měly zajišťovat jiné subjekty.

Celé znění smlouvy přinesl v minulých dnech web Manipulátoři.cz.

V roce 2014 byl v týdeníku Reflex zveřejněn článek o fakturách, které Okamura vystavoval hnutí Úsvit za marketingové a mediální služby. Tyto služby měly být vykonávány například i během Štědrého dne. Tomio Okamura tvrdil, že měl na práci najaty jiné lidi a během svátků pracovali kvůli předčasným senátním volbám na Zlínsku. Hospodaření hnutí bylo odsouhlaseno auditorem.

Problémy se zabezpečením mediálních služeb přetrvávaly i nadále. Hnutí Úsvit se dostalo do finančních problémů. Podíl na tom měly mít i dvě PR agentury, které měl doporučit Okamura. S nimi uzavřené smlouvy neobsahovaly pevně stanovené ceny za poskytované služby. Jedna z PR firem měla oficiálně sídlo na místě polorozpadlé chaty, druhá měla mít na svém oficiálním sídle jen cedulku se jménem a poštovní schránku (odvysíláno v Reportérech ČT dne 23. března 2015).

V tomto období byl Tomio Okamura rozhádaný už s většinou straníků. Po zveřejnění zprávy o hospodaření hnutí vyzvalo předsednictvo k vyvození zodpovědnosti Okamury. Zároveň navrhlo vypovědět smlouvy s PR agenturami. Spory nakonec vedly k odchodu Okamury a založení hnutí Svoboda a přímá demokracie (SPD).

S financováním PR měl Úsvit problémy. Není však možné dohledat, zda Úsvit platil, nebo neplatil Tomia Okamuru na základě smlouvy o poskytování služeb mediálního poradenství.

Seznam volebních účtů stran a hnutí, které tento rok kandidují v rámci parlamentních voleb, zveřejňuje Úřad pro dohled nad hospodařením politických stran a hnutí.

Na transparentním účtu strany Svoboda a přímá demokracie Tomia Okamury se sice občas pohybují milionové částky, jedná se však o převod prostředků SPD z krajů a jiných jeho účtů na volební účet. Jinou nejvyšší částkou je 51 000 Kč ze 17. července. Ani na některém z ostatních transparentních účtů SPD se částka kolem milionu korun neobjevuje.

Podobné převody prostředků na volební účet se objevují také u dvou zmíněných stran. Nejvyšší částka na transparentním volebním účtu Občanské strany demokratické je 5 000 Kč z 1. září. Politické hnutí ANO zatím přijalo sice větší dary v desetitisících či stotisících, ale nejvyšší z nich (ze dne 31. května) činí 300 000 Kč.

Co se týče ostatních transparentních účtů těchto stran, situace je trochu jiná. Na provozním účtu ANO se objevuje částka 26 712 500 Kč z 2. června, u které je uvedeno pouze číslo protiúčtu a poznámka „MF“. Nejspíše se jedná o státní příspěvek. Drhou nejvyšší sumou je 650 000 Kč z 15. srpna; na ostatních účtech strany milionové částky nejsou.

Podobně na tom je i ODS. Na zvláštním účtu pro příspěvky ze státního rozpočtu, příjmy z darů a jiných bezúplatných plnění má několik milionových částek, u kterých není uveden protiúčet, pouze poznámka „MF“. Jedná se opět o státní příspěvek. Jde o tři platby ve výši 13 375 000 Kč z 22. září, 9. června a 18. května. Další částky jsou 3 000 000 Kč od Iva Valenty a 1 000 000 Kč z 21. července. Na ostatních transparentních účtech už se žádné podobné částky neobjevují.

Je tedy zjevné, že i milionové dary procházejí u stran přes transparentní účet a nejde tedy o dary „zákulisních kmotrů“. Pokud bychom přistoupili na možnost, že takové dary některé strany dostávají, tak tyto platby nelze veřejně nijak dohledat a těmito informacemi by tedy neměl disponovat ani Tomio Okamura.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný, protože informace o čerpání úvěru stranou nebo o osobním ručení nejsou veřejně zjistitelné. Není však od věci zmínit, že Tomio Okamura uváděl v roce 2013 jako zdroj financí pro svou předešlou stranu úvěr od Fio banky, ačkoliv dnes tvrdí, že v roce 2013 jeho strana úvěr nedostala.

Strana Svoboda a přímá demokracie – Tomio Okamura byla na ministerstvu vnitra zaregistrována v červnu 2015. Úsvit přímé demokracie, dnes fungující pod názvem Úsvit – Národní koalice, vznikl v červnu 2013, čtyři měsíce před sněmovními volbami na podzim 2013.

Okamura tvrdí, že Úsvit na úvěr nedosáhl, protože neměl historii, o to zajímavější je jeho tvrzení z 2. října 2013, tedy z doby tři týdny před volbami, kdy jeho Úsvit Transparency International označila za stranu s nejméně transparentním financováním. Tehdy na svém facebookovém profilu uvedl: „Je to prokazatelná účelová lež. Financování kampaně hnutí Úsvit přímé demokracie Tomia okamury nemůže být transparetnější - vzali jsme si u Fio banky úvěr a otevřeli jsme si jako jedni z prvních transparentní účet.“

Více informací by mohla poskytnout výroční zpráva Úsvitu za rok 2013, ta je nicméně na internetu nedostupná, dokument je možné vidět v Poslanecké sněmovně, kam jsou podle zákona č. 424/1991 Sb. výroční zprávy ukládány a pro veřejnost dostupné v Kanceláři Poslanecké sněmovny.

Informace o úvěru pro SPD a jeho detailech jsou z veřejně dostupných zdrojů nedohledatelné. Při pátrání po financování strany Tomia Okamury nebyly úspěšné ani Lidové noviny. Tajemník hnutí Jaroslav Staník na otázku Martina Shabu ohledně financování kampaně odpověděl: „Proč to potřebujete vědět? Chcete nás pošpinit? Kdybyste nás sledoval a neházel na nás špínu, věděl byste, že jsme si u Fio banky vzali úvěr 18 milionů korun.“

Celistvé informace o úvěru transparentní účet strany neuvádí. Strana však v letošním roce již třikrát z účtu odeslala Fio bance peníze jako splátku úvěru, poprvé 1. června částku 2,414 mil. Kč, podruhé 14. června částku 1,125 mil. Kč a 26. září znovu 1,125 mil. Kč.

Směnka je cenný papír, který slouží k uhrazení dluhu. Podrobnosti a náležitosti směnky upravuje zákon směnečný a šekový.

Co se týče finanční účasti Andreje Babiše v hnutí ANO, při pohledu do výroční zprávy hnutí zjistíme, že hnutí eviduje k 31. prosinci loňského roku od něj bezúročnou zápůjčku (.pdf, str. 19) ve výši 150 milionů Kč. V předchozích třech letech činila výše dluhu 37 (.pdf, str. 17), 65 (.pdf, str. 52) a 29 (.pdf, str. 31) milionů Kč.

Z dostupných zdrojů se nám však nepodařilo zjistit, zda Andrej Babiš tyto finanční prostředky poskytnuté hnutí ANO směnkou zajistil, či ji vydal jako prostředek ke splacení své půjčky vůči hnutí ANO, či zda ji vůbec vydal. Podle jeho vyjádření 15. října 2017 v pořadu Partie (čas 14:45) však žádnou směnku vůči hnutí ANO nemá.

Z dostupných zdrojů nejsme schopni potvrdit ani vyvrátit, že Babiš vůči ANO směnku má. Sám to odmítá.

Jedním z hlavních bodů programu hnutí Svoboda a přímá demokracie, jehož předsedou je Tomio Okramura, je „Konec diktátu EU“. Hnutí SPD je tak pro referendum a následné vystoupení z Evropské unie, Miloš Zeman pak tvrdí, že by byl pro referendum o vystoupení z EU, avšak sám by podpořil setrvání v evropském společenství. V tomto bodě je tak programový přesah jen částečný.

Dalším programovým přesahem má být dle Tomia Okamury stanovisko proti islámu. V programu SPD je cílem zakázat islámské náboženství jako takové. Ač Miloš Zeman v roce 2011 označil islám za nepřítele, tak podle prohlášení jeho mluvčího Jiřího Ovčáčka nikdy nebyl pro jeho zákaz na území České republiky.

Co se týče problematiky tzv. nelegálních imigrantů, tak hnutí Tomia Okamury hlásá ve svém programu „nulovou toleranci nezákonné migraci“. Miloš Zeman pak uvedl, že nelegální migrace je největší zkouškou pro EU a byl by pro uzavření vnějších hranic EU. Problém s ekonomickými migranty by pak prezident Zeman řešil jejich přemístěním na neobydlené řecké ostrovy nebo do prázdných míst v severní Africe.

SPD v tomto ovšem není osamoceno. O hlasy voličů se ucházejí strany, které akcentují striktní odmítání migrantů. Z menších stran jsou pro zamezení příchodu uprchlíků z „islámských zemí“BPI (stejně tak chtějí zákaz islámu), podobné kroky akcentují i např. Rozumní. Pokud diktátem Bruselu Okamura míní kvóty na uprchlíky, tak ty odmítají všechny politické strany včetně stran vládních (koneckonců česká vláda proti nim hlasovala). Diktát Bruselu lze chápat v praktickém ohledu také jako snahu o vystoupení z EU, což kromě Okamurovy strany podporují např. Svobodní (str. 7), hnutí Referendum o Evropské unii a další menší subjekty.

Názory jednotlivých stran na postavení České republiky v Evropské unii lze porovnat také na webu České televize.

Ač hnutí SPD ve svém programu nemá vyloženě bod, který by byl proti přijetí eura, Tomio Okamura deklaroval, že odmítají přechod k evropské měně. Miloš Zeman prohlásil, že přijetí eura by neuškodilo české suverenitě a že by se pouze změnil způsob, jakým se popisují ekonomické jevy. Zeman také opakovaně vyjádřil názor, že Česká republika by mohla společnou evropskou měnu přijmout, pokud by eurozónu opustilo Řecko.

Dalším bodem hnutí SPD v jejich programu pro nadcházející volby je „osmitýdenní základní výcvik pro mladé na obranu naší země“. Z dalších vyjádření vyplývá, že výcvik by měl být povinný. Miloš Zeman pak považuje povinný vojenský výcvik za vyhozené peníze. Prezident Zeman by byl spíše pro formu dobrovolnické domobrany s tříměsíčním výcvikem, která by nebyla součástí profesionální armády.

Volební program SPD opravdu žádá o vystoupení České republiky z Evropské unie. V programu zaznívá jasná kritika evropské integrace, především ve věcích národní suverenity, svobody a demokracie, kterou hnutí považuje za ohroženou.

Návrh ústavního zákona o referendu byl projednáván v březnu 2014 a většinou přítomných byl zamítnut (hlasovalo se o přijetí návrhu Organizačního výboru, který doporučil zákon zamítnout). Návrh zákona byl podán poslanci hnutí Úsvit (ještě před tím, než se hnutí rozpadlo), mezi nimiž se nacházeli i členové nynějšího předsednictva SPD, například Tomio Okamura, Radim Fiala nebo Jaroslav Holík. Pokud by byl schválen, zákon by umožňoval občanům rozhodovat o všech věcech vnitřní nebo zahraniční politiky státu, o návrhu zákona (včetně ústavního) a o souhlasu k ratifikaci nebo výpovědi mezinárodní smlouvy. Jak Tomio Okamura sám ve sněmovně zdůraznil, právě tento ústavní zákon by umožnil konání referenda o členství v EU.

Okamura rovněž v Poslanecké sněmovně opakovaně navrhoval k projednání otázku referenda o vystoupení z EU. Naposledy se tak stalo v červnu 2016. Dodejme, že v jeho pojetí šlo spíše o vyjádření proklamace než o reálný návrh, neopíral jej totiž o jakoukoli změnu legislativy, což by bylo nezbytné pro uspořádání takového referenda.

Pokud začneme údajnou proislámskou orientací strany, v usnesení z roku 2015 se k tomuto tématu dočteme: „KDU-ČSL rozlišuje mezi islámem jako náboženstvím a politickým islámem jako ideologií, která nese prvky neslučitelné s demokracií a lidskými právy. Evropská nemuslimská většina musí vést s muslimskou menšinou neustálý dialog, vycházející ze zdůraznění evropských hodnot. V tomto dialogu musíme důsledně rozlišovat mezi islámem jako náboženstvím a politickým islámem jako státní ideologií.“ Zároveň strana odmítá toleranci politického islámu a vyzývá k trvání na evropských hodnotách.

Vrátíme-li se k výroku, že KDU-ČSL je stranou proimigrační, tak pohledem do jejich volebního programu (.pdf) můžeme toto tvrzení vyvrátit. Na straně 11 je řešena problematika uprchlíků a migrační vlny. Doslova se zde uvádí:

„Jednu z priorit české evropské a zahraniční politiky spatřujeme v regulaci migračních toků a eliminaci ilegální migrace.“ „Podporujeme užší spolupráci členských států EU při ochraně vnějších hranic a zajištění vnitřní bezpečnosti EU.“ „Podpoříme reformu společné azylové politiky s cílem stabilizovat země v evropském sousedství a efektivní návratovou politiku.“ Usnesení předsednictva KDU-ČSL ze začátku loňského roku taktéž potvrzuje, že lidovci považují migrační a uprchlickou krizi za problém. Odmítali rovněž kvóty přerozdělující uprchlíky mezi zeměmi EU.

Další část výroku se týká otevřené podpory kancléřky Angely Merkel. KDU-ČSL a kancléřčina CDU-CSU k sobě mají logiky blízko už svým ideovým zaměřením. Jsou také společně v jedné frakci Evropského parlamentu, klubu Evropské lidové strany. V minulosti (rok 2009) napsala Angela Merkel list tehdejšímu předsedovi KDU-ČSL Cyrilu Svobodovi, v němž mu vyjádřila svou podporu.

Dle slov Ivana Gabala (poslanec, nestraník zvolený a opět kandidující za KDU-ČSL), publikovaných v článku týdeníku Respekt (a na webu lidovců) 2. října 2017, citujeme:„... zásluhou Pavla Bělobrádka nebo europoslance Pavla Svobody se nám podařilo velmi sblížit s CDU Angely Merkel. Pozoruju v tomto směru cestu od katolické uzavřenosti ke křesťanské otevřenosti.“

Člen české vlády byl poprvé na sjezdu Sudetoněmeckého krajanského sdružení (Sudetendeutche Landsmannschaft Bundesverband) v roce 2016. Jednalo se tehdy o ministra kultury Daniela Hermanna. V letošním roce se sjezdu kromě Daniela Hermanna zúčastnil také vicepremiér Pavel Bělobrádek, nikoli ovšem jako reprezentant vlády, ale pouze lidovecké strany. Zmínění politici se na sjezd ovšem nejezdí radit, jedou na společenské setkání sudetských Němců a Čechů za účelem upevnění vzájemných vztahů a překonání křivd z minulosti (týkajících se vyhnání těchto Němců z území Československa po druhé světové válce). Tyto návštěvy tak mají čistě symbolický význam vzájemného smíření.

Poslanec Okamura reaguje na výrok svého bratra Hayato Okamury, který o něm napsal:„Ať už vědomě, nebo nevědomky – můj bratr jedná v zájmu Putinovy vlády v Moskvě.“
Poslanec Okamura vysvětluje, že Rusko navštívil cestou do Japonska za svým otcem. Z jeho oficiálního webu se dozvídáme, že Okamura odletěl z Československa po maturitě, v Tokiu poté pracoval jako popelář nebo prodavač popcornu. Podrobně tuto etapu života popisuje ve 13. komnatě z roku 2009.

Z veřejných zdrojů se nepodařilo zjistit, zda se poslanec Okamura někdy setkal s jakýmkoli ruským ministrem či prezidentem. Víme pouze, že za SPD byl v Moskvě místopředseda Radim Fiala, o čemž se zmiňuje oficiální web strany v sekci Zprávy SPD TV. O tomto výjezdu se píše: „Předsednictvo hnutí SPD přijalo zprávu místopředsedy hnutí Radima Fialy o jednání evropských parlamentních vlasteneckých stran sdružených v evropské frakci ENF, kterého se zúčastnil v Moskvě. Předmětem jednání byla spolupráce mezi evropskými státy a Ruskem v bojí proti terorismu a vzájemné vztahy mezi Ruskem a evropskými státy. Hnutí SPD považuje Ruskou federaci za jednoho ze zásadních spojenců v boji proti islámskému terorismu. Bez zásahu Ruska by nebyl možný příznivý obrat ve válce proti Islámskému státu.“ Je na místě podotknout, že nemáme-li důkazy, které tvrdí opak, fakticita výroku poslance Okamury je neověřitelná, jelikož není člověka kromě Okamury samotného, který by kontroloval každý jeho krok v posledních 25 letech.

Návrh ústavního zákona o celostátním referendu, tisk 114, byl předložen skupinou poslanců (tehdejší poslanecký klub hnutí Úsvit) v lednu 2014. Tento návrh zákona (.pdf) byl 25. března 2014 v prvním čtení napříč politickými kluby kromě Úsvitu a Komunistické strany zamítnut.

Co se týče parametrů referenda, všechny čtyři body poslancem Okamurou popsané jeho návrh zákona má. Petiční výbor (dle čl. 3) musí shromáždit podpisy minimálně 100 000 oprávněných občanů během dvou let a následně návrh na vyhlášení referenda předloží prezidentovi. Totéž může udělat (čl. 4) samostatně i skupina 50 poslanců nebo 33 senátorů, případně vláda.

Dle článku 141 švýcarské ústavy je k vyvolání referenda potřeba sesbírat podpisy 50 000 občanů. Ústava říká, že od podání žádosti má svolavatel na sesbírání podpisů 100 dní. Světová banka uvádí, že Švýcarská populace čítala v loňském roce 8,4 mil. obyvatel.

Otázky referenda se (dle čl. 1) mohou týkat všech věcí vnitřní nebo zahraniční politiky státu, návrhu ústavního zákona či ratifikace nebo vypovězení mezinárodní smlouvy. Kvorum referenda není v návrhu zákona omezeno, referendum platí, pouze je-li přijato nadpoloviční většinou hlasujících (čl. 8).

Poslední podmínkou je závaznost, kterou upravuje čl. 10. Ten tvrdí, že „rozhodnutí přijatá v referendu jsou závazná pro všechny orgány i osoby“ a „zákon schválený v referendu smí být změněn nebo zrušen pouze zákonem schváleným v referendu.“
Je na místě připojit nesouhlasné stanovisko vlády (.pdf) k návrhu zákona. Vláda se domnívá, že „návrh ústavního zákona je v rozporu s principem zastupitelské demokracie,“ dále by „o zásadních věcech výkonu státní moci mohla rozhodnout výrazná menšina oprávněných osob“ a „otázky týkající se státního rozpočtu, daní a poplatků nemohou být předmětem referenda z povahy věci, neboť patří mezi základní politické nástroje vlády a vládní většiny při prosazování jejího programu.“

Výrok hodnotíme jako neověřitelný, protože nedisponujeme souhrnnými daty, která by nám dala průkazné údaje o odvolatelnosti politiků. Rovněž motivace vstupu do politiky může být pro kandidáty různá, tudíž pro nás neověřitelná. Roli může hrát např. politická kultura v dané zemi, vzestup nových stran apod.

V Evropě funguje odvolatelnost politiků na některých úrovních pouze na Ukrajině a v určitých kantonech ve Švýcarsku. Největší zkušenost s odvolatelností politiků mají Spojené státy, z důvodu nedostatku dat však nelze ověřit, kolika procent veřejných činitelů se proces tzv. odvolacích voleb ročně týká.

Okamura se odvolatelnosti politiků věnuje v 11. kapitole svého dílaUmění přímé demokracie z roku 2015.

V Evropě je odvolatelnost politiků velmi raritní, v roce 2015 vstoupil v platnost nový volební zákon na Ukrajině, který umožňuje občanům odvolat starostu nebo jeho zástupce v případě, že získají podpis většího počtu voličů než konkrétní politik získal ve volbách, které ho do funkce dosadily.

Ve Švýcarsku, které Okamura často zmiňuje, funguje odvolatelnost politiků pouze omezeně. Tímto tématem jsme se zabývali již před čtyřmi roky zde.

Dle serveru Ballotpedia lze ve třech státech USA odvolat všechny veřejné činitele (např. starosty, soudce či guvernéry). Jedná se o Montanu, Nevadu a Arizonu. V 19 státech lze odvolat veřejné činitele daného státu. Naopak ve 14 státech takováto procedura není možná. K jednomu z nejznámějších případů došlo v roce 2003 v Kalifornii, kdy se v odvolacích volbách podařilo získat guvernérské křeslo herci Arnoldu Schwarzeneggerovi.

Statistiky Ballotpedie ukazují, že v roce 2016 byl ve Spojených státech zahájen proces odvolání s 390 veřejnými činiteli. Nejčastěji je tento prostředek užíván v Kalifornii, z 390 případů se jich 79 odehrálo právě ve státě na západním pobřeží.

Na konci roku 2016 bylo z 390 veřejných činitelů odvoláno 56, dalších 95 případů nebylo ke konci loňského roku uzavřeno.

Kolik procent z celkového počtu veřejných činitelů tvořilo 56 odvolaných není prakticky možné zjistit. Poslední číslo, které federální úřad US Census eviduje o počtu veřejných činitelů se datuje až do roku 1992, kdy jich v USA působilo 513 tisíc (. pdf, str. 17). Navíc je potřeba odečíst počty ze států, kde odvolání neprobíhá, nebo probíhá jen na některých úrovních.

Tento výrok jsme u předsedy Okamury ověřovali opakovaně, a to konkrétně ve dvou debatách v roce 2014.

Tomio Okamura má patrně na mysli novelu zákona o majetku České republiky (.pdf), jejímž byl spolupředkladatelem a která byla poměrně jednoznačně zamítnuta 30. dubna 2014 v prvním čtení.

Byť předseda SPD uvádí korektně, že předložil návrh, je nezbytné se v tomto případě podívat i na obsah dané věci. Odkazujeme se v tomto případě na naše odůvodnění k dřívějšímu obdobnému výroku Tomia Okamury. Hmotná odpovědnost je jednak institutem využívaným v zaměstnaneckých vztazích, nikoliv ve vztahu k Okamurou jmenovaným funkcím; dále je pak nepopiratelným faktem, že osoby v těchto funkcích v současné době odpovědné jsou, a to nejen podle trestního zákoníku (zde například dle § 220 za porušení povinnosti při správě cizího majetku), ale i podle jiných právních předpisů. Typicky se jedná o zákon o majetku České republiky či tzv. velká rozpočtová pravidla (o rozpočtových pravidlech), zákon o státním podniku atd. Zde nejenže jsou uplatněny zásady péče řádného hospodáře, ale místy je úprava i přísnější.

Právě proto vyjádřila vláda nesouhlas s předloženým návrhem novely zákona o majetku České republiky. Úprava je podle ní nadbytečná a duplicitní, nevylepšuje ani nepřináší nic nového.

Okamura má tedy pravdu v tom, že novelu zákona předložil, zavádí však svým naznačováním, že daní reprezentanti již dnes takovou odpovědnost nenesou.

Výrok hodnotíme jako pravdivý. Občané amerického státu Kalifornie si opravdu 7. října 2003 poprvé v historii vyzkoušeli zákon o odvolání guvernéra, kterým byl Gray Davis. Český rozhlas uvedl: „Odvolávací volby jsou reakcí Kaliforňanů na podle mnohých zhoubnou ekonomickou politiku guvernéra za Demokratickou stranu Graye Davise. Opozice jej obvinila, že dovedl stát na pokraj bankrotu.“

Hlavním důvodem pro předčasné ukončení druhého funkčního období Davise byla neschopnost vyvést stát Kalifornie z energetické krize a zabránit hluboce deficitnímu rozpočtu, jak dokládají česká i zahraniční média.

Podle serveru iDNES.cz americký herec Arnold Schwarzenegger získal hlasy téměř poloviny voličů, kdežto druhý nejsilnější kandidát, viceguvernér Cruz Bustamante, získal přes 32 %. Pro odchod exguvernéra Davise hlasovalo zhruba 55 % z 10 miliónů Kaliforňanů.

Nejvyšší kontrolní úřad v rámci jím prováděných kontrol zjistil nesrovnalosti ve vedení účetnictví a porušování pravidel při zadávání veřejných zakázek, ke kterým alespoň částečně došlo i za doby vládnutí současné vlády. Lze tak hovořit o plýtvání peněžními prostředky, k rozkrádání však nedošlo.

Nejvyšší kontrolní úřad je jednou z ústavních institucí, jeho úkolem je kontrola hospodaření státních orgánů se státním majetkem. Mezi kontrolované orgány patří mj. i ministerstva, přičemž médii za poslední rok proběhlo několik zpráv o chybách v účetnictví jednotlivých ministerstev.

Nesrovnalosti v účetnictví však neznamenají, že se na ministerstvech rozkrádá majetek. Znamená to pouze, že ministerstva porušila určité předpisy týkající se účetnictví, na což odkazují i konkrétní kontrolní zprávy NKÚ, ku příkladu u ministerstva financí jde o hned o několik porušení (.pdf, str. 15, 19, 20, 21, 23).

NKÚ se kromě účetnictví zabýval v předloňském a loňském roce náklady na nákup (.pdf, str. 2) kancelářských potřeb, školení, úklidu a oprav motorových vozidel u ministerstev obrany, práce a sociálních věcí a zemědělství. V tomto případě zjistil četná porušení předpisů o zadávání veřejných zakázek (.pdf, část III., str. 4–11). Kontrolováno bylo období 2013–2014, vzhledem k nástupu současné vlády se jí nákupy z roku 2013 netýkají.

Ministerstvo práce a sociálních věcí se posléze v tiskové zprávě (.pdf) ohradilo, že ceny za zakázky byly vyjednány předchozím vedením resortu a již v roce 2016, kdy úřad kontrolu provedl, se náklady za služby na ministerstvu výrazně snížily (.zip, druhá část). Zakázky ani vyjádření ostatních ministerstev se nám nalézt nepodařilo.

Závěry NKÚ tak podávají důkaz o „mrhání“ peněžními prostředky, ke kterým částečně docházelo i za úřadování současné vlády, termín rozkrádání však není na místě. Kontroloři NKÚ mají jako členové státního orgánu povinnost oznámit orgánům činným v trestním řízení okolnosti nasvědčují spáchání trestného činu a orgány činné v trestním řízení mají povinnost stíhat všechny trestné činy, o kterých se dozví. Vzhledem k tomu, že za tato porušení nebyl trestně stíhán jediný člen ministerstva, nelze hovořit o rozkrádání.

Tomio Okamura byl explicitně tázán na možnou nulovou sazbu DPH na pivo, což slibuje ve svých volebních novinách.

Jeho argumentace Velkou Británií je zavádějící, protože tam sice některé položky jsou osvobozeny, alkohol mezi ně ale nepatří. Pokud se navíc podíváme na evropskou legislativu, tak směrnice o DPH popisuje, že alkohol ani do snížené sazby zařazen být nemůže (příloha 3).

Na pivo se ve Velké Británii nulová sazba nevztahuje. Na pivo, víno a ostatní alkoholické nápoje je uplatňována sazba 20 % DPH (.pdf, str. 114). Dokument je platný k 1. lednu 2017.

Nulová sazba DPH ve Velké Británii zahrnuje některé druhy jídla a pití, alkoholické nápoje mezi ně však nepatří. Dvacetiprocentní sazbou jsou zdaněny i nealkoholické nápoje, mezi něž patří např. nealkoholické pivo či minerální voda.

Mezi nápoje s nulovou sazbou DPH se řadí např. mléko, čaj, kakao i káva. DPH se v Británii vyhnete, i když si koupíte chleba nebo jiné pečivo (odst. 3.4) - pokud tedy není součástí „take-away“ občerstvení, tam už se standardní sazba daně započítává.