Hyde Park měl v pátek exkluzivního hosta v podobě předsedy Evropského parlamentu Martina Schulze (Strana evropských socialistů). Rozhovor se točil kolem současného stavu Evropské unie, důvěry občanů ve veřejné instituce nebo míry nezaměstnanosti. Podle očekávání byla velkým tématem i Ukrajina a postoj Evropské unie k dění na Krymu.
Hyde Park ČT24 ze dne 11. dubna 2014 (moderátor Bohumil Klepetko, záznam)
Máme teď 20 milionů nezaměstnaných.
Při hodnocení tohoto výroku vycházíme z dat Eurostatu, který uvádí, že v únoru roku 2014 bylo v Evropské unii (všech 28 států) 25,920 milionů nezaměstnaných. Výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý.
..spoustu lidí ztratilo důvěru jak v evropské instituce, tak i v instituce národní..
Eurobarometr (.pdf, str. 5) potvrzuje, že důvěra v Evropskou unii i národní parlamenty a vlády výrazně za posledních deset let poklesla.
Zatímco na podzim 2004 se ještě EU těšila 50% a národní parlamenty 38% důvěře, nyní Unii důvěřuje 31 % a parlamentům 25 % občanů.
Nedávno jsem byl v Rakousku v sále bývalé říšské rady, tam je ještě do dneška místo pana de Gasperiho a místo pana Masaryka.
Na webu rakouského Parlamentu, který sídlí v budově bývalé říšské rady, jsou oba pánové zmínění mezi významnými státníky, kteří v říšské radě působili (sekce "Lehr- und Gesellenjahre" bedeutender Staatsmänner).
Nepodařilo se nám však najít žádnou zmínku o tom, že by v sále byla nějak zachována či označena jejich původní místa. Výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.
V Řecku máte neonacistickou stranu v parlamentu.
Neonacistickou stranou měl Martin Schulz na mysli Zlatý úsvit, který je v současnosti opravdu jednou z řeckých parlamentních stran (ang.). Strana získala ve volbách v roce 2012 6,9 % hlasů a obsadila tak 18 křesel v řeckém parlamentu.
Zlatý úsvit bývá označován za neonacistickou stranu jak médii (ang.), tak vědci (.pdf, ang.). Strana používá nacistickou symboliku (ang.) a její členové se ostře vymezují proti imigrantům (ang.) - oblíbeným sloganem strany je "Zbavme se té špíny". Členové Zlatého úsvitu byli také zapleteni do násilností proti imigrantům a někteří z nich kvůli tomu stanuli i před soudem.
My máme teď velký problém s daňovými útěky. Každý rok se v 28 zemích ztratí 2 biliony eur.
Podle webových stránek (angl.) o daňové a celní unii Evropské komise se odhadované ztráty díky daňovým únikům pohybují ve výši okolo 1 bilionu eur (anglicky " trillion " je v českém překladu " bilion ", viz např. slovník Lingea) ročně. S takovými údaji pracuje také server Euroskop. Částka uváděna Martinem Schulzem je tedy odlišná a výrok hodnotíme jako nepravdivý.
Dneska je to tak, že někdo v Německu má ten zisk a přijde s těmi penězi někam, kde jsou ty daně výhodnější.
V kontextu daného výroku je zřejmé, že Schulz používá Německo jako ilustrativní případ pro členský stát EU. Tento princip je ale ve většině zemí EU stejný.
Zejména u velkých korporací často dochází k vyvádění zisků, ať už do tzv. daňových rájů, nebo do zemí, kde jsou pro danění lepší podmínky. Známý je případ řetězce Starbucks, který daň z většiny příjmů ze svých západoevropských poboček platil v Nizozemsku. Mezi další mediálně propírané "hříšníky" patřil Amazon či Google.
Například z českého Zákona o dani z příjmů vyplývá, že právnické osoby platí daň ve státě, ve kterém mají sídlo. Je však samozřejmě možné fyzicky či virtuálně přesunout sídlo firmy do zahraničí a na trhu nejen u nás dnes působí množství firem, které pomáhají toto offshorové sídlo zařídit. V takovém případě firma platí daň z příjmů dle sídla firmy, ačkoliv těžiště jejího podnikání leží například v České republice či Německu.
U velkých korporací, jako například výše zmíněný Starbucks, dochází k interním převodům zisků pomocí například různých licenčních poplatků či přefakturovávání nákladů, které mají odvést zisk do země s výhodným zdaněním. Tomu se snaží státy zamezit kontrolou tzv. transfer pricingu, tedy kontroly, zda vnitropodnikové marže a poplatky nejsou příliš vysoké.
Programy pro boj s různými formami daňových úniků, hlavně omezení tzv. daňových rájů, má i Evropská unie.
Evropská unie je největší jednotný trh na světě, největší a nejbohatší ekonomický prostor světa.
Výrok hodnotíme na základě informací z webu EU jako pravdivý. „Evropský jednotný trh má největší HDP ze všech ekonomik na světě,“ uvádí stránky. Překonává totiž všechny ostatní společné trhy, ekonomické a měnové unie i samostatné státy. Zároveň je v něm zapojeno nejvíce států.
Rozloha EU je přes 4 miliony km² a při 495 milionech obyvatel jde o třetí nejlidnatější oblast na světě po Číně a Indii. Přesto s pouhými 7 % světové populace evropský jednotný trh tvoří okolo 20 % světových vývozů a dovozů.
Německá ekonomika 35 % svého objemu získává z exportu, 60 % německého exportu jde do Evropské unie.
Podle portálu Trading Economics míří skutečně 60 % německého exportu do zemí EU (40 % zboží a služeb je pak vyváženo do zemí eurozóny).
Stejný server pak uvádí za rok 2012 podíl německého exportu na HDP ve výši 51,79 % (stejný údaj uvádí např. i Světová banka). Jelikož se tedy Martinem Schulzem uváděný údaj o podílu vývozu na německé ekonomice výrazně odchyluje od skutečnosti, výrok hodnotíme jako nepravdivý.
Evropský parlament potřebuje právo zákonodárné iniciativy, ale my ji nemáme.
Evropský parlament skutečně nemá právo legislativní iniciativy, čímž se liší od národních parlamentů. Legislativní iniciativu má pouze Evropská komise. Evropský parlament však může Komisi požádat, aby určitý legislativní návrh iniciovala.
Europoslanci nyní budou volit předsedu komise, to je nové, dříve ho volili šéfové států a nyní ho budou volit poslanci Evropského parlamentu.
Výrok hodnotíme jako zavádějící, neboť Evropský parlament se na volbě předsedy Evropské komise podílel oficiálně již od tzv. maastrichtské smlouvy (Smlouva o Evropské unii) v rámci povinných konzultací a od Amsterodamské smlouvy v rámci přímého schvalování.
Lisabonská smlouva, v platnosti (angl.) od 1. prosince 2009, dává opravdu Evropskému parlamentu pravomoc volit předsedu Evropské komise. V článku 14 Smlouvy o Evropské unii (.pdf, konsolidovaná verze ve znění podle Lisabonské smlouvy v češtině, originál např. zde) zmiňuje doslova:
"1. Evropský parlament vykonává společně s Radou legislativní a rozpočtovou funkci. Vykonává funkce politické kontroly a konzultace v souladu s podmínkami stanovenými Smlouvami. Volí předsedu Komise. "
Dále je pro tento případ důležitý článek 17, bod 7 stejné smlouvy:
"7. S přihlédnutím k volbám do Evropského parlamentu a po náležitých konzultacích navrhne Evropská rada kvalifikovanou většinou Evropskému parlamentu kandidáta na funkci předsedy Komise. Tohoto kandidáta zvolí Evropský parlament většinou hlasů všech svých členů. Nezíská-li potřebnou většinu, navrhne Evropská rada do jednoho měsíce kvalifikovanou většinou nového kandidáta, kterého zvolí Evropský parlament stejným postupem."
Nicméně již v předchozích letech byla pravomoc Evropského parlamentu při volbě předsedy Evropské komise významná. Posilování začalo se Slavnostním prohlášením o EU z roku 1983, do primárního práva byla zakotvena v roce 1993 Smlouvou o EU a proces schvalování této volby pak Amsterodamskou smlouvou (.pdf, čl. 214 konsolidované znění).
"2. Vlády členských států společnou dohodou určí osobnost, kterou zamýšlejí jmenovat předsedou Komise; toto určení schvaluje Evropský parlament.Vlády členských států určí společnou dohodou s designovaným předsedou ostatní osoby, které zamýšlejí jmenovat za členy Komise.Předseda a ostatní členové Komise určení tímto způsobem podléhají jako orgán schvalovacímu hlasování Evropského parlamentu. Po schválení Evropským parlamentem jsou předseda a ostatní členové Komise jmenováni společnou dohodou vlád členských států."
Další zdroj: Fiala, Petr; Pitrová, Markéta (2009): Evropská unie, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, s. 314-320
Evropská centrální banka za úrokovou sazbu 0,25 % poskytuje úroky bankám.
Jednostranné obsazení Krymu, toto porušení mezinárodního práva ze strany Ruska, na to zareagovala Evropská unie sankcemi.
Obsazení Krymu bylo jako porušení mezinárodního práva označeno jak Poslaneckou sněmovnou České republiky, tak například americkým vice-prezidentem Joe Bidenem (ang.). K tématu se vyjadřují i mnohé články, například blog vznamného amerického profesora práva Erica Posnera (ang.) nebo článek deníku A2.
Evropská unie na tuto situaci zareagovala sankcemi ustavenými schváleným Nařízením Rady (EU) č. 269/2014 (.pdf). Tyto sankce byly pak dále ještě posíleny (.ang).
Na základě výše uvedených informací tedy výrok hodnotíme jako pravdivý.
Rusko má právo veta v Radě bezpečnosti OSN.
Rusko patří mezi stálé členy Rady bezpečnosti OSN, kteří mají právo veta. To může uplatnit při jednání o zásadních otázkách (ne procedurální povahy). Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.
V Evropském parlamentu a v institucích EU, v Evropské komisi i v parlamentu jsme předložili stovky návrhů. Ale jsou to vlády členských států, které si to nepřejí. (Martin Schultz hovoří o návrzích na společnou migrační politiku, umožňující "legální imigraci", pozn.)
Společná imigrační politika v evropském právním rámci již existuje, ale kvůli neochotě členských států v této věci jednat zatím nedošlo v oblasti k většímu pokroku. Nepodařilo se nám však ověřit, zda předložených návrhů byly opravdu stovky, a výrok je proto hodnocen jako neověřitelný.
Společná azylová a imigrační politika byla zařazena do právního rámce Evropské unie prostřednictvím Amsterodamské smlouvy (.pdf, Hlava IV). Výjimku z těchto ustanovení má Velká Británie a Irsko.
Společnou imigrační politikou se EU začala zabývat na summitu v Tampere v roce 1999. Dosud ovšem nebyly podniknuty konkrétnější kroky. V roce 2004 byl přijat Haagský program, který si kladl za cíl vytvořit z Evropské unie prostor svobody, bezpečnosti a spravedlnosti. Také měl v plánu vytvořit (ang.) společný systém a procedury pro uznávání uprchlíků. Poslední výzva (ang.) na pokročení v této oblasti měla uzávěrku v prosinci 2012 a nebyla většinou států vzata v úvahu (ang.).
V roce 2008 byl ještě přijat Evropský pakt o přistěhovalectví a azylu, který však většinu pravomocí ponechal v kompetencích (.pdf, s. 5) členských států. Na potřebnost společné imigrační politiky již také několikrát poukazovala Evropská komise ve svých sděleních (.pdf) pro Evropský parlament, Radu EU nebo Evropský hospodářský a sociální výbor a Výbor regionů.
Je tedy pravda, že to jsou členské státy (a jejich vlády), které neprojevují větší ochotu v oblasti společné imigrační politiky. Zda však byly v Evropském parlamentu předloženy stovky návrhů společné migrační politiky, nedokážeme ověřit.
Ono by se to mohlo změnit (dvě sídla Evropského parlamentu, pozn.), kdyby se změnila smlouva Evropské unie, ale k tomu potřebujete jednomyslný souhlas všech zemí a my jsme se o to snažili. Evropský parlament většinově takový návrh podpořil, a sice návrh změnit kalendář zasedání Evropského parlamentu, aby se zasedalo méně ve Štrasburku, ale Francie a Lucembursko podaly žalobu a bylo jim dáno zapravdu a Evropský soudní dvůr nás odsoudil k tomu nadále zasedat ve Štrasburku.
Výrok hodnotíme na základě rozsudků Evropského soudního dvora jako pravdivý.
Myšlenka omezení počtu sídel je dlouhodobým zájmem EP a je jasně zmíněna v usnesení z 29. března 2012 (.pdf, str. 105).
V roce 2011 přijal Evropský parlament usnesení o rozvrhu plenárních zasedání na rok 2012 a 2013, přičemž omezil délku plenárních zasedání, která probíhají ve Štrasburku. Francie a Lucembursko napadly toto usnesení u Soudního dvora EU jako porušení primárních smluv.
Rozsudek ze dne 13. prosince 2012 ruší usnesení EP, jež se týkají rozvrhu parlamentních zasedání na roky 2012 a 2013. Podle protokolu č. 6 Smlouvy o EU (.pdf, str. 673), který byl přijat na summitu v Edinburku v roce 1992, je sídlo EP ve Štrasburku, Generální sektretariát sídlí v Lucemburku a zasedání probíhají také v Bruselu. Podobný rozsudek (.pdf) byl vydán i 1. října 1997.
Dle čl. 341 Smlouvy o fungování Evropské unie (.pdf, str. 193) mají pravomoc určit sídla orgánů EU pouze členské státy.
Princip určení sídel orgánů EP je tedy zakotven v primárních smlouvách a bez souhlasu členských států nemohou být sídla rušena či změněna.
Máme 27 milionů nezaměstnaných lidí.
Výrok hodnotíme jako pravdivý s výhradou. Martin Schulz nadsadil počet nezaměstnaných o jeden milion, k dispozici jsou však pouze předběžné statistiky nezaměstnanosti. Výrok proto ještě v rámci tolerance spadá do kategorie pravda.
Při hodnocení tohoto výroku vycházíme z dat Eurostatu, který uvádí, že v únoru roku 2014 bylo v Evropské unii (všech 28 států) 25,920 milionů nezaměstnaných (jedná se přitom o odhadovaný údaj).
V některých regionech Evropy máme až padesátiprocentní nezaměstnanost mladých lidí.
Na základě údajů Eurostatu ze 4. čtvrtletí roku 2013 hodnotíme výrok jako pravdivý.
Hranici 50% nezaměstnanosti překračuje ve věkové skupině do 25 let Řecko (58,3 %) a Španělsko (55 %). Chorvatsko se k ní těsně blíží se 48,8 %.
Řecko58,3%Španělsko55%Chorvatsko48,8%Průměr EU 2823,1%(Eurostat)