Tomio Okamura

Poslední průzkum Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM) ukazuje, že se nedůvěra v ústavní činitele zvyšuje. V případě současné vlády Petra Fialy dosahovala míra nedůvěry ještě na jaře letošního roku 62 %, podle červencové tiskové zprávy CVVM (.pdf, str. 2) už vystoupala na 68 %. Pro srovnání doplňme, že předchozí vládě Andreje Babiše v závěru jejího funkčního období nedůvěřovalo podle dat z přelomu září a října 2021 (.pdf, str. 2) 65 % dotázaných občanů.

11. července svůj průzkum veřejného mínění zveřejnila i agentura STEM. Podle jejích zjištění členům vlády v červnu nedůvěřovalo 70 % obyvatel Česka, zbývajících 30 % naopak ano. 

STEM k tomu uvádí, že je nyní míra důvěry vládě podobná jako v polovině minulého roku, tedy za vlády hnutí ANO a ČSSD. „Vzhledem k proměně obsazení Poslanecké sněmovny a především vlády se však změnil pohled sympatizantů různých politických stran. (…) Pro srovnání v květnu 2021 mělo důvěru v členy vlády 59 % stoupenců hnutí ANO a 16 % stoupenců ODS, nyní vládě důvěřuje 19 % sympatizantů ANO a 75 % sympatizantů ODS,“ zmiňuje agentura STEM.

K volbám do Poslanecké sněmovny v říjnu 2021 přišlo přes 5,4 milionu voličů, z nich 5 375 090 odevzdalo platný hlas. Pětiprocentní hranici pro vstup do Sněmovny překročily dvě hnutí (ANO, SPD) a dvě koalice (SPOLU, PirSTAN). V nynější Sněmovně je tedy celkem 7 politických stran a hnutí. Tyto subjekty získaly dohromady 4 305 731 hlasů. Zbývajícím stranám patřil více než milion hlasů, a to zejména Přísaze Roberta Šlachty, ČSSD a KSČM, tedy stranám, vůči kterým se koalice SPOLU a PirSTAN vymezovaly (1, 2). Voliči těchto stran tudíž nemají „své“ zástupce v Poslanecké sněmovně a lze říct, že jejich hlasy propadly.

V prosinci 2021 pak vznikla vláda složená ze stran a hnutí, které byly před volbami sdruženy ve dvou zmíněných předvolebních koalicích (ODS, STAN, KDU-ČSL, TOP 09, Piráti). Tyto koalice ve Sněmovně disponují většinou 108 mandátů. Zmíněné subjekty, respektive jejich předvolební koalice, nicméně získaly dohromady 2 333 681 hlasů, tedy jen cca 43 % zúčastněných voličů má „své“ zástupce ve vládě. Výrok Tomia Okamury proto hodnotíme jako pravdivý.

Přesto skutečnost, že vládní strany volilo méně než 50 procent voličů, není vůbec neobvyklá. Jak je vidět z následující tabulky, žádná česká vláda v historii nebyla složena ze stran, které by ve volbách získaly nadpoloviční většinu platných hlasů. Jedinou výjimku by mohla představovat menšinová vláda Miloše Zemana, a to pokud bychom k hlasům pro ČSSD přičetli také hlasy pro ODS, která Zemanovu vládu v rámci tzv. opoziční smlouvy podporovala. Jinak ale výsledkům voleb nejvíce odpovídalo složení druhé vlády Mirka Topolánka s téměř 49 % hlasů pro koaliční strany. Na druhou stranu nejmenší podíl hlasů (necelých 42 %) ze všech většinových vlád získaly strany první Klausovy vlády v roce 1992.

Zdroj: složení vlád (.pdf), získání důvěry v Poslanecké sněmovně, výsledky voleb 1992, 1996, 1998, 2002, 2006, 2010, 2013, 2017, 2021

Výroku předcházela slova ministra dopravy Martina Kupky (video, 8:31), který Tomia Okamuru obvinil z toho, že se přátelí s politiky údajně podporovanými Ruskem. Okamura tedy svým výrokem reaguje na Kupku a upozorňuje na to, že právě jeho stranický kolega Petr Nečas z ODS se sešel přímo s Vladimirem Putinem.

Bývalý předseda ODS Petr Nečas stál v čele vlády mezi lety 2010 až 2013. V květnu roku 2013 se premiér Nečas spolu se svým spolustraníkem a tehdejším ministrem průmyslu a obchodu Martinem Kubou skutečně sešel v Soči s Vladimirem Putinem – prezidentem Ruska. Podle Petra Nečase byla řeč zejména o ekonomické spolupráci obou zemí.

Bývalý premiér Nečas nicméně nebyl posledním českým politikem, který jednal s ruským prezidentem. S Vladimirem Putinem se sešel v roce 2015, tedy již po ruské anexi Krymu, i prezident Zeman, a to při příležitosti oslav 70 let od konce druhé světové války. O dva roky později spolu oba dva státníci měli na konferenci v Číně zhruba hodinové jednání a v listopadu téhož roku pak Miloše Zemana přivítal prezident Putin v Soči.

Setkání obou státních představitelů se uskutečnila i v dubnu roku 2019, konkrétně opět na pekingské konferenci. Podle hradního mluvčího Jiřího Ovčáčka ale schůzka trvala krátce a „ve své podstatě to bylo jenom přátelské pozdravení“.

Doplňme, že s Vladimirem Putinem se potkal také tehdejší premiér Babiš v roce 2018 při příležitosti oslav 100. výročí konce první světové války. Podle Babiše se ale jen potkali na obědě státníků a kromě představení spolu ani nemluvili. Kromě prezidenta Zemana a premiéra Babiše se další čeští politici dle dostupných informací s Vladimirem Putinem od roku 2013 nesešli.

Tomio Okamura tedy správně poukazuje na to, že Petr Nečas v době, kdy byl premiérem, jednal s Vladimirem Putinem. Nejednalo se ale o poslední oficiální jednání českého politika s ruským prezidentem. Miloš Zeman s ním jednal opakovaně i později. Výrok Tomia Okamury proto hodnotíme jako nepravdivý. 

Tomio Okamura svým výrokem poukazuje na to, že by Česká republika podle něj měla uzavřít kontrakt na dodávky plynu přímo s ruskými dodavateli a tím si zajistit jeho dostatek pro české spotřebitele. Poukazuje na situaci v okolních státech a dává je české vládě za příklad. V následujících odstavcích se proto zaměříme na to, jestli zmíněné státy skutečně kupují plyn přímo z Ruska a zda je situace v Česku jiná.

Největším dodavatelem plynu na Slovensku jsou slovenské státní plynárny SPP, které v letošním květnu uzavřely nový kontrakt na nákup plynu pocházejícího z Norska. Nákupy by podle ministra hospodářství Richarda Sulíka měly pokrýt třetinu roční spotřeby. Ačkoli Slovensko novými smlouvami snížilo svou závislost na ruském plynu, podle slovenské vlády ho bude stále nakupovat, aby se naplnily zásobníky. Dodejme, že SPP s ruskou společností Gazprom Export uzavřelo smlouvu na dodávky zemního plynu v roce 2008. Podle dostupných informací SPP od tohoto kontraktu, který má platit až do roku 2028, neodstoupilo.

Maďarsko nakupuje velkou část plynu přímo z Ruské federace. Gazprom navíc 12. srpna začal do Maďarska dodávat větší množství plynu, než ke kterému je smluvně zavázán.

Přímo s ruským Gazpromem má uzavřené smlouvy také rakouská ropná a plynárenská skupina OMV. Podobně je tomu i v Německu, kde mají kontrakty s Gazpromem uzavřené velcí dodavatelé plynu jako RWE či Uniper. Doplňme, že Německo odebírá zemní plyn také přímo z Norska.

Uveďme, že firma Gazprom má největší zásoby zemního plynu na světě a je klíčovým dodavatelem mnoha zemí v Evropě. Největším akcionářem Gazpromu je ruský stát a fakticky tak firmu ovládá.

Pro kontext dodejme, že Česká republika skrze polostátní ČEZ také nakupovala malý podíl plynu přímo od ruského Gazpromu, nicméně kontrakt mezi zmíněnými firmami letos kvůli nízkému odběru plynu končí.

Všechny čtyři zmíněné země, respektive tamní plynárenské společnosti, mají uzavřenou smlouvu přímo s ruskou polostátní firmou Gazprom a výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Předseda senátu Miloš Vystrčil (ODS) mluvil o problému vysokých cen energií v rozhovoru, který v neděli 21. srpna zveřejnil server Novinky.cz. Vystrčil zmiňoval tzv. úsporný tarif, který by měl domácnostem pomoci snížit účty za elektřinu a plyn. Podle Vystrčila by měl začít platit od konce října či od listopadu, přičemž záleží na vládě, kdy přesně tuto pomoc spustí. Doplňme, že podle pozdějšího rozhodnutí vlády by měl být tarif spuštěn od října.

Na otázku, zda to lidé musí zatím zvládnout sami, Miloš Vystrčil v rozhovoru odpověděl (video, čas 14:49): „Teď to musí nějakou dobu zvládnout sami. Samozřejmě jsou tady jiné možnosti, příspěvek na bydlení, je tady ta pětitisícová pomoc atd. Není to tak, že by byli ti lidé úplně bez příspěvků a bez pomoci. Jsou tady další dávky hmotné nouze, které lze využívat.“

Nejprve uveďme, že předseda hnutí SPD nezmiňuje konkrétní období, ve kterém mělo k takovému nárůstu exekucí dojít. Z kontextu rozhovoru nicméně vyplývá, že hovoří o době, kdy vládne současný kabinet Petra Fialy. Ten do Strakovy akademie nastoupil 17. prosince loňského roku. 

„Nárůst exekucí“ lze vyjádřit dvěma způsoby: počtem nově zahájených exekucí (o nichž rozhodl soud) a počtem zahájených exekučních řízení (tj. podaných žádostí o nařízení exekuce). V rámci našeho odůvodnění se proto postupně zaměříme na obě zmíněné statistiky.

Počty zahájených exekucí

Data o exekucích zveřejňuje Exekutorská komora ČR. Jako zdroj informací přitom uvádí (.pdf, str. 1) neveřejný Rejstřík zahájených exekucí (RZE) spravovaný Ministerstvem spravedlnosti. Upřesněme, že RZE ani žádný veřejně dostupný rejstřík neeviduje tzv. správní exekuce, vedené např. ze strany krajských či stavebních úřadů apod., a daňové exekuce, kdy je věřitelem finanční úřad. Data Exekutorské komory se tak týkají jen počtu exekucí nařízených soudy (.pdf).

Pokud se podíváme na tuto statistiku, počet zahájených exekucí se v roce 2021 oproti roku 2020 zvýšil o 12 %. Uvedené údaje se přitom netýkají pouze občanů, tedy fyzických osob, ale i právnických osob (tj. firem, například společností s ručením omezeným apod.).

Exekutorská komora vydává (.pdf) statistiky i za jednotlivá čtvrtletí. Počet zahájených exekucí a procentní změnu oproti předchozímu čtvrtletí i předchozímu roku ukazuje následující tabulka. Jak v prvním a druhém čtvrtletí letošního roku, tak ani ve všech kvartálech minulého roku nelze pozorovat nárůst kolem 40 %.

Počty zahájených exekučních řízení

Některé organizace, jako je např. Institut prevence a řešení předlužení, v souvislosti s exekucemi často hovoří i o počtu zahájených exekučních řízení a v textech tento pojem zkracují jen na „exekuce“. Exekuční řízení se nicméně považuje za zahájené už v den, kdy návrh na exekuci od věřitele dojde soudnímu exekutorovi. Ten poté danému soudu podává žádost o pověření a nařízení exekuce. K zahájení samotné exekuce je přitom nutné, aby o ní v dalším kroku rozhodl soud. 

Pro úplnost se proto podívejme i na počty zahájených exekučních řízení, které je také možné najít ve výkazech okresních soudů (výkazy o pohybu agendy rejstříku EXE, položka V(MS)-163 v sumáři výkazů). Přesněji se jedná o položku „celkem nový nápad“, jež popisuje počet nových žádostí o pověření, které exekutoři podali na soudy. Vyjdeme-li z těchto čísel, dostaneme tabulku níže. Jediný měsíc, kdy můžeme hovořit o 40% meziročním nárůstu, je letošní leden. Všechny ostatní měsíce za poslední rok se ke 40% navýšení nepřibližují, a to ani v meziměsíčním srovnání.

40% nárůst se poté nevyskytuje ani v případě, že srovnáme počty zahájených exekučních řízení v jednotlivých čtvrtletích či celých letech.

Doplňme, že na exekuce se můžeme dívat i z hlediska počtu osob, které se alespoň v jedné exekuci nacházejí. Průměrný počet exekucí na jednoho člověka se totiž pohybuje (.pdf) okolo šesti. Z údajů Exekutorské komory ČR také vyplývá (.pdf), že v roce 2021 se v exekuci nacházelo celkem 698 028 lidí. O rok dříve se přitom jednalo o 732 916 obyvatel. Za minulý rok se tedy počet lidí v exekucích snížil, a to o necelých 5 %. Dle posledních dostupných dat za první polovinu roku 2022 je lidí v exekuci 683 239.

Na závěr shrňme, že téměř 40% nárůst u exekucí, o kterém mluví předseda hnutí SPD, nastal jen v letošním lednu, přičemž se jednalo o počet nových zahájených exekučních řízení. Tento 40% nárůst byl pouze mimořádným výkyvem. Během ostatních měsíců, kdy stála v čele země Fialova vláda (na kterou v této souvislosti Tomio Okamura poukazuje), se dle dostupných dat žádný takto velký nárůst nevyskytl a v žádné ze sledovaných statistik nepřekročil 27 %. Z těchto důvodů tak výrok Tomia Okamury hodnotíme jako zavádějící.

Tomio Okamura svým výrokem reaguje na slova ministra dopravy Martina Kupky z ODS, který řekl, že plynové zásobníky jsou v Česku aktuálně naplněné z 82 % (video, 10:48). Podle šéfa hnutí SPD nicméně odborníci varují před tím, že tento plyn nepatří českému státu, nýbrž zahraničím firmám. V odůvodnění se zaměříme na to, zda je to pravda a kteří odborníci na energetiku na tento stav upozorňují.

Vyjádření některých odborníků

Web oenergetice.cz uvádí, že hlavním účelem podzemních plynových zásobníků je umožnit nákup v létě levnějšího plynu a pokrýt jím vyšší dodávky v zimě. Země EU se v souvislosti se současnou energetickou krizí dohodly, že do začátku letošní zimy své zásobníky naplní na alespoň 80 %.

O tom, že zásobníky na našem území nepatří českému státu na začátku července mluvil Vladimír Štěpán, který v českých médiích bývá prezentován jako energetický expert. V srpnovém rozhovoru pro Parlamentní listy pak Štěpán například upozorňoval na to, že „česká vláda svými prohlášeními, že máme naplněné zásobníky pro potřeby naší země, uvádí nepřesné informace“, protože s majiteli plynu neuzavřela žádné dohody. Podle Štěpána by se tak zahraniční obchodníci v případě krize mohli jednoduše rozhodnout, že plyn pošlou svým odběratelům mimo Českou republiku. Stát by dle něj plyn ze zásobníků mohl využít pro potřeby ČR jen v případě vyhlášení nouzového stavu, pak by ale zase musel obchodníkům uhradit vzniklé škody.

Podobně jako Štěpán se v červnu vyjadřoval (video, čas 3:47) i Ivan Noveský – bývalý místopředseda (.pdf) Energetického regulačního úřadu, kterého do funkce jmenovala někdejší předsedkyně Alena Vitásková. Zároveň tehdy o zásobnících uvedl: „My vůbec netušíme, kolik v tom je českého plynu. My víme pouze o tom, že ministr Síkela koupil nějakých asi 230 milionů kubíků.“ 

Pracovní skupina Energie není luxusní zboží, jejímiž členy jsou Alena Vitásková, Vladimír Štěpán či Ivan Noveský, také 7. března zveřejnila výzvu „k záchraně české energetiky“. V ní vládu upozorňovala, že z množství plynu v zásobnících „patří pouze velmi malá část českým obchodníkům s plynem“. Většinu tohoto plynu podle výzvy tvoří zahraniční zásoby. Upřesněme, že počátkem března (kdy ještě neplatil unijní plán na alespoň 80% naplnění zásobníků) byly v ČR zásobníky naplněné zhruba z 25 %. Nyní jsou naplněné na více než 80 %. 

Někteří odborníci na energetiku tedy skutečně poukazovali na to, že české zásobníky a plyn v nich nejsou ve vlastnictví státu, jak uvedl šéf hnutí SPD Okamura. Pojďme se nyní detailněji podívat na to, jak to tedy se zásobníky na českém území skutečně je.

Osm zásobníků na našem území

Data organizace Gas Infrastructure Europe ukazují, že se v Česku nachází celkem devět zásobníků na plyn. Jeden z nich je nicméně napojen pouze na slovenskou infrastrukturu (.pdf, str. 25), fakticky tedy Česko disponuje osmi zásobníky:

• Šest z nich s celkovým objemem přes 2,7 mld. kubíků provozuje společnost RWE Gas Storage CZ, která má německého vlastníka (.pdf, str. 2).
• Jeden zásobník o objemu 0,3 mld. kubíků vlastní MND Energy Storage, spadající pod investiční skupinu KKCG českého podnikatele Karla Komárka, která sídlí ve Švýcarsku.
• Jeden zásobník s kapacitou 0,4 mld. kubíků se nachází pod správou Moravia Gas Storage a vlastní jej z poloviny ruský Gazprom a z druhé poloviny skupina KKCG.

Více než 77 % kapacity českých zásobníků tedy zprostředkovaně vlastní německá společnost. Zbývajících 23 % připadá na ruský Gazprom a KKCG, jejímž koncovým vlastníkem je Karel Komárek (.pdf, str. 8). Sama KKCG se nicméně označuje za mezinárodní skupinu. Uveďme, že skutečnost, že český stát nevlastní žádný ze zásobníků, potvrzuje na svém webu i Ministerstvo průmyslu a obchodu. 

Skladovaný plyn pak také automaticky nepatří vlastníkům zásobníků, jejich volné kapacity si totiž běžně pronajímají jednotliví obchodníci s plynem z různých států (.pdf, str. 11). V souvislosti s tím dodejme, že novela energetického zákona, kterou v červnu podepsal prezident Zeman, zavádí nový princip zvaný „use it or lose it“. Ten spočívá v tom, že obchodníci, kteří nevyužijí svou rezervovanou kapacitu v zásobnících na zemní plyn, mohou o její část přijít. Provozovatelé zásobníků poté musí tyto volné kapacity nabízet v aukci.

V Česku působí mnoho dodavatelů zemního plynu, kteří si prostory v zásobnících mohou pronajímat. Ekonomický deník např. v dubnu zveřejnil statistiku všech společností, které měly v minulém roce alespoň 1% podíl na dodávkách zemního plynu koncovým zákazníkům. Z obchodního rejstříku, případně z webu hlidacstatu.cz jsme zjistili, že 14 ze všech 17 zmíněných dodavatelů plynu nepatří státu či samosprávě. 

Mezi výjimky patří ČEZ, který stát vlastní ze 70 % a který v roce 2021 spolu se svou dceřinou firmou ČEZ Prodej ovládal v tuzemsku zhruba 12,5 % trhu. Pražská plynárenská, která ve stejném roce ovládala přes 13,5 % trhu, zase 100% patří do vlastnictví hlavního města.

Z žádných veřejně dostupných zdrojů jsme nicméně nezjistili, které společnosti si části zásobníků na zemní plyn pronajímají. Dodavatelé plynu koncovým zákazníkům přitom také nemusí být jediní, kteří by si mohli do zásobníků uložit plyn. Například ruský exportér plynu Gazprom měl v zásobníku Moravia Gas Storage v Dambořicích, jejž z poloviny vlastní, rezervovanou podstatnou část kapacity.

I kdybychom předpokládali, že podstatnou část zásobníků naplnil svým plynem ČEZ či Pražská plynárenská, nelze z toho vyvozovat, že by byl ve vlastnictví státu. Jak jsme uvedli výše, ČEZ je pouze polostátní a Pražská plynárenská nepatří státu, ale hlavnímu městu Praze. Česko přitom nemá žádného státního obchodníka s plynem, ačkoliv se o jeho zřízení poslední dobou uvažuje.

Vliv státu

Pro úplnost dodejme, že stát nicméně část plynu do zásobníků nedávno sám aktivně koupil. Na pokyn vlády se o to postarala Správa státních hmotných rezerv. Jde přibližně o 230 milionů kubíků, tedy o necelých 7 % z celkové kapacity 3,5 mld. metrů krychlových, kterou disponuje uváděných osm zásobníků na našem území.

Ministerstvo průmyslu a obchodu v půlce července zároveň uvedlo, že na dalších zhruba 435 milionů kubíků plynu si zajistilo přímý vliv, a to prostřednictvím aukcí na uskladnění plynu, což stát finančně dotuje (.pdf, str. 5–6). Za finanční příspěvek se tak tito obchodníci zavázali k tomu, že v průběhu dalších měsíců neodtěží ze zásobníků více než určité stanovené množství plynu. Ministerstvo rovněž uvádí, že mu novela energetického zákona v případě stavu nouze umožní zakázat vývoz plynu na jiný trh, než je trh tuzemský.

Závěr

Někteří energetici skutečně v médiích hovořili o tom, že Česku nepatří zásobníky plynu ani plyn v nich. Z veřejně dostupných dat přitom víme, že žádný z osmi tuzemských zásobníků nepatří českým firmám. Skupina KKCG, která sídlí ve Švýcarsku a patří českému podnikateli Karlu Komárkovi, se přitom sama označuje za mezinárodní skupinu.

Kteří obchodníci konkrétně a v jakém množství do zásobníků svůj plyn ukládají, se už ale z veřejně přístupných informací nedozvíme. Samotné Ministerstvo průmyslu a obchodu přitom přiznává, že prostřednictvím Správy státních hmotných rezerv nakoupilo jen malou část plynu z celkové kapacity všech zásobníků.

Tomio Okamura se ve svém výroku pouze odkazuje na vyjádření odborníků. Navíc popisuje stav věci a nevyvozuje z toho důsledky, které by byly nějakým způsobem zavádějící. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Společnost RWE Gas Storage CZ je největším provozovatelem podzemních zásobníků plynu v České republice s celkovým provozním objemem přes 2,7 mld. metrů krychlových. Provozní ředitel této společnosti Tomáš Diósi pro MF Dnes 2. srpna o státních zásobách zemního plynu konkrétně uvedl, že „stát letos koupil do svých hmotných rezerv 240 milionů kubíků plynu“. Zároveň také dodal, že „v třesknutých mrazech je spotřeba Česka 55 milionů kubíků denně, takže to je stejné, jako byste měl doma pytlík rýže a mluvil o zásobách na zimu”. Z jeho slov tedy vyplývá, že by toto množství plynu vystačilo pouze na necelých 5 dnů.

Pro úplnost dodejme, že Správa státních hmotných rezerv (SSHR) dříve informovala, že nakoupila 2,4 TWh zemního plynu, což v přepočtu odpovídá zhruba 230 milionům metrů krychlových. Ministr průmyslu a obchodu Jozef Síkela pak toto množství plynu, o jehož nákupu rozhodla vláda Petra Fialy v dubnu, popisoval jako „necelých 240 milionů metrů krychlových“.

Podívejme se nyní i na data Energetického regulačního úřadu (ERÚ). V roce 2021, kdy byla spotřeba (.pdf, str. 29) plynu v ČR nejvyšší za posledních 10 let, se v nejchladnějším měsíci, konkrétně v lednu, spotřebovalo 1,27 mld. metrů krychlových zemního plynu. Průměrná denní spotřeba tedy odpovídala zhruba 41 milionům metrů krychlových plynu. Pokud bychom vycházeli z těchto dat, výše zmiňovaných 240 milionů kubíků plynu ze státních hmotných rezerv by vystačilo na přibližně 6 dní, tedy necelý týden. Podobný výsledek dostaneme, i kdybychom vycházeli z dat ERÚ za leden 2022 (.pdf, str. 9), kdy se v Česku spotřebovalo 1,13 miliardy kubíků zemního plynu. Upřesněme, že v lednu minulého roku byla průměrná teplota ovzduší −0,9 °C (.pdf, str. 29), letos v lednu +0,8 °C (.pdf, str. 9).

V roce 2006, kdy průměrná teplota v lednu byla −6 °C, měsíční spotřeba plynu dosáhla k 1,64 mld. metrů krychlových (.pdf, str. 2). V případě, že by nastaly stejné „vysoké mrazy“ jako tehdy, by tak zásoby státních hmotných rezerv vystačily jen na necelých pět dnů, jak uvádí zástupce RWE.

Pro kontext zmiňme, že v Česku existuje k uskladnění plynu kapacita cca 3,5 mld. metrů krychlových, které nepatří státu, ale soukromým společnostem. Stát si navíc pronajal zásobník v Nizozemsku skoro na další tři miliardy kubíků. 

Co se týče privatizace českého plynárenství, k té došlo ve dvou fázích, přičemž první z nich řídila první vláda Václava Klause, tvořená ze zástupců ODS (a KDS), KDU-ČSL a ODA. Tzv. první privatizace probíhala od roku 1992 a byla provedena k 1. lednu 1994 (.pdf, str. 14) v podobě restrukturalizace a redukce tehdejšího státního podniku ČPP (Český plynárenský podnik). Došlo tak k převedení osmi regionálních distribučních společností na akciové společnosti a zřízení odštěpného závodu Transgas (.pdf, str. 14) s klíčovým státním podílem. ODS, jejímž zástupcem je i Martin Kupka, ke kterému Tomio Okamura v rozhovoru mluví, má tedy svůj podíl na zprivatizování plynárenství v ČR.

Pro úplnost nicméně uveďme, že tzv. druhá privatizace českého plynárenství proběhla v červnu 2001, kdy vládla menšinová vláda ČSSD vedená Milošem Zemanem. Tehdy byl státní podnik Transgas převeden na akciovou společnost, vlastněnou státem (.pdf, str. 14). V této fázi se jednalo především o privatizaci tranzitního plynovodu a zásobníků plynu, které byly na základě privatizačního projektu vloženy Fondem národního majetku ČR (FNM) do základního kapitálu nově založené společnosti Transgas, a. s.

Tomio Okamura se tedy ve svém výroku zásadně nemýlí: Provozní ředitel RWE Tomáš Diósi skutečně řekl, že stát letos nakoupil 240 milionů metrů krychlových plynu, které by vystačily na necelých 5 dnů. Pokud bychom vycházeli z dat Energetického regulačního úřadu z ledna 2021 či ledna 2022, vystačil by plyn ze státních hmotných rezerv na cca 6 dnů. V případě tuhých mrazů, jako tomu bylo v roce 2006, pak na méně než 5 dnů. Dodejme nicméně, že další zásoby plynu mají soukromé společnosti. Zásobníky společnosti RWE byly například k 20. srpnu plné z 90 % a bylo v nich přibližně 26 TWh zemního plynu.

Podíl na privatizaci opravu měla i vláda ODS, jejímž členem je ministr dopravy Martin Kupka. Druhou fázi privatizace českého plynárenství nicméně dokončila vláda ČSSD. Z výše uvedených důvodů hodnotíme výrok jako pravdivý s výhradou.

Tomio Okamura reaguje na debatu o 24 ukrajinských uprchlících, kteří byli ubytováni v obci Kramolín. Citaci z pořadu České televize zmiňuje s tím, že považuje přístup Maďarska k romským uprchlíkům z Ukrajiny za správný. Předseda SPD v rozhovoru také kritizuje, že česká vláda těmto romským uprchlíkům udělila tzv. dočasnou ochranu.

Uvedená citace v reportáži ČT skutečně zaznívá (video, čas 8:05). Dobrovolnice na pražském hlavním nádraží Hana Nguyen řekla: „Například v Maďarsku, tak co víme, tak je buďto ani nenechají vystoupit z vlaku, anebo prostě je nenechají nikde ubytovat.“ Reportáž, odvysílaná 23. května v pořadu České televize Reportéři ČT, mapuje situaci romských uprchlíků z Ukrajiny, kteří do Česka už několik týdnů přijíždějí ve vyšších počtech. Jejich příjezd způsobuje komplikace především v Praze, zejména na hlavním nádraží, kde jich stovky nocují.

Velká část přijíždějících ukrajinských Romů pochází ze Zakarpatské Ukrajiny, tedy části země, která je válkou zasažena nejméně. Problémem ale je, že mnoho jich má ukrajinské i maďarské občanství. Jako občané EU tudíž nemají v České republice nárok na dočasnou ochranu, a tedy ani na související humanitární dávku ve výši 5 tisíc Kč (.pdf, str. 3).

Doplňme, že Maďarsko ukrajinské Romy s maďarským občanstvím nepřijímá. „Maďarsko těm lidem poskytuje desetidenní dočasné povolení k pobytu a potom je vyhazuje zpátky do Evropy. Ačkoliv mají maďarský pas. (…) Zjistili jsme, že Maďarsko se řídí tím ukrajinským pasem a úplně ignoruje to, že ti lidé mají maďarské občanství,“ uvedla pro Seznam zprávy Geti Mubeenová z Organizace pro pomoc uprchlíkům.

Tomio Okamura uvádí, že ukrajinští uprchlíci by měli žádat o mezinárodní ochranu v prvních bezpečných zemích, do kterých přicházejí. Zpravidla tedy v Maďarsku, Polsku a na Slovensku, nikoliv v České republice. Odkazuje se přitom na tzv. dublinský systém.

Podle dokumentů Organizace spojených národů (.pdf, str. 1–2) nebo např. i britského parlamentu (.pdf, str. 5) nicméně mezinárodní právo žádné nařízení, že uprchlíci musí požádat o mezinárodní ochranu „v první bezpečné zemi“, neobsahuje. K postoji, že by lidé „měli žádat“ o azyl v první bezpečné zemi, do níž přijedou, Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky doslova uvádí: „Tento princip nelze nalézt v Úmluvě o právním postavení uprchlíků a v mezinárodním právu žádný takový požadavek neexistuje.“ (.pdf, str. 1–2)

Upřesněme, že uprchlíci mají možnost podat žádost o udělení mezinárodní ochrany, a příslušné orgány poté rozhodnou o tom, zda bude žadateli udělen azyl, dočasná doplňková ochrana, nebo zda bude jeho žádost zamítnuta.

Dokument OSN z roku 1991 uvádí, že tzv. koncept bezpečné země je v kontextu uprchlictví a žadatelů o azyl aplikován na země, které buďto neprodukují uprchlíky, nebo ve kterých může být uprchlíkům udělen azyl bez dalšího ohrožení. V tomto smyslu existují dvě kategorie, a to bezpečná země původu a bezpečná země azylu.

V případě člověka, který je občanem země klasifikované jako bezpečná země původu, je žádost o azyl přímo zamítnuta, nebo je uprchlík nucen svůj status důsledně prokázat, protože země jeho původu není považována za nebezpečnou. V případě bezpečné země azylu je uprchlíka nebo žadatele o azyl možno navrátit do bezpečné země, kde usiloval nebo mohl usilovat o azyl, jelikož jeho bezpečnost již nebyla ohrožena.

Právě z tohoto principu pak vychází dublinský systém, tedy mechanismus určující, který členský stát EU „je příslušný pro posuzování žádostí o mezinárodní ochranu“. Uveďme, že první Dublinská úmluva pochází z 90. let a později ji nahradilo nařízení EU z roku 2003, v současnosti pak platí unijní nařízení z roku 2013, tzv. Dublin III.

Cílem dublinského systému je eliminovat situace, kdy je řízení o žádosti cizince o mezinárodní ochranu vedeno ve více státech současně (nebo postupně), a situace, kdy se žádný ze členských států nepokládá za příslušný žádost vyřizovat. Pro žadatele o mezinárodní ochranu tak dublinský systém znamená, že má právo na posouzení své žádosti o mezinárodní ochranu pouze v jednom členském státě EU.

Ani samotný dublinský systém nicméně pro cizince neznamená, že musí o ochranu požádat v první unijní (bezpečné) zemi, do níž přijede (.pdf, str. 5). O této povinnosti se hovořilo v souvislosti s možnou reformou dublinského systému v roce 2016 (.pdf, str. 4), k níž však nedošlo.

V rámci dublinského mechanismu má každý členský stát EU jen možnost přenechat vyřizování žádosti státu, který je určen jako příslušný. Článek 17 nařízení Dublin III pak zároveň říká, že jakákoli členská země se může rozhodnout žádost vyřídit, i když podle stanovených kritérií není určena jako příslušná.

Mezi kritéria, podle nichž se příslušnost posuzuje, patří (čl. 7–15) například to, zda je žadatelem dítě, které má rodinného příslušníka v jiném členském státě, nebo zda má žadatel rodinného příslušníka, který už v jiném státě EU mezinárodní ochranu získal nebo o ni požádal. V případě, že žadatel o azyl překročil hranici EU nelegálně, je pro vyřizování žádosti příslušný stát, kde k tomuto překročení hranice došlo (tedy v podstatě první unijní země). To nicméně není případ nynějších uprchlíků z Ukrajiny, kteří bez omezení mohou hranice do EU překročit legálně.

Další kritérium má poté spojitost s vízy. Uveďme proto, že vízová povinnost pro Ukrajince, kteří vlastní biometrický pas, byla v schengenském prostoru zrušena v roce 2017. Podle nařízení Dublin III je v případě osob, které jsou osvobozeny od vízové povinnosti, příslušný k posouzení žádosti kterýkoli stát nevyžadující vízum, v němž člověk o mezinárodní ochranu požádá. V případě Ukrajinců s biometrickým pasem je tedy příslušný kterýkoli stát schengenského prostoru, v němž žádost o ochranu podají, nikoli např. jen Maďarsko, Polsko nebo Slovensko. Dodejme, že biometrický pas v roce 2021 na Ukrajině vlastnilo 18 milionů lidí.

Na závěr tedy shrňme, nařízení Dublin III pouze stanovuje kritéria, podle kterých se určuje stát, který je k vyřízení žádosti příslušný. Jednotlivé státy EU se tak mohou (nicméně nemusí) rozhodnout, že vyřízení žádosti přenechají příslušnému státu, kde je pak případně žadateli udělen azyl nebo dočasná ochrana. Obecně tak lze říci, že je pro cizince nejméně problémové požádat o mezinárodní ochranu v příslušné zemi (v případě nelegálních migrantů tedy skutečně „v první bezpečné zemi“ EU), protože jejich žádost pravděpodobně bude vyřizována právě zde. Mezinárodní právo ani dublinský systém však žadateli o mezinárodní ochranu neukládá povinnost podat tuto žádost v první bezpečné zemi, do níž přijdou. Výrok Tomia Okamury proto hodnotíme jako nepravdivý.