Tento výrok byl ověřen jako

Výrok hodnotíme jako zavádějící, neboť je příliš zjednodušené omezit otázku vyhlášení opakovaného referenda o nezávislosti Skotska na většinu Skotské národní strany (SNP) ve Skotském parlamentu. Předně jsou ve Skotském parlamentu i zástupci dalších stran, kteří opakování referenda o nezávislosti podporují. Dále pak při prosazení otázky referenda nejde pouze o rozhodnutí Skotského parlamentu, ale je nutná i součinnost na centrální úrovni Velké Británie.

Pokud jde o většinu SNP v současném Skotském parlamentu, je pravdou, že i přes výhru v letošních volbách (SNP získala 63 křesel ze 129) nezískala tato strana parlamentní většinu 65 hlasů. Zároveň je však nutné dodat, že i po těchto volbách může být parlament většinově pro opakování referenda, neboť hlasování Skotského parlamentu probíhá na zásadě prostého většinového principu (článek 11.11). SNP totiž může za určitých podmínek počítat s hlasy Zelených (6 křesel) a otázkou zůstávají i skotští labouristé, kteří dle jejich předsedkyně zvažují v otázce referenda "všechny možnosti".

Otázka opakovaného referenda o nezávislosti Skotska je však komplikovanější a nezáleží jen na jeho prosazení ve Skotském parlamentu, jehož fungování a pravomoci (dohromady se skotskou vládou) definuje zákon Scotland Act 1998. Ten na parlament přenáší některá práva a povinnosti, například předkládat zákony či vybírat některé daně. Britský parlament si ale nechává možnost mít poslední slovo v zásadních tzv. rezervovaných otázkách jako je například vztah k EU. Např. i první referendum o nezávislosti Skotska nebylo postaveno čistě na rozhodnutí Skotského parlamentu a k jeho prosazení byla nutná např. i dohoda nazvaná Edinburgh Agreement, kterou podepsal mj. britský předseda vlády D. Cameron a skotský první ministr A. Salmond. Z této dohody vyplývá, že vláda Velké Británie, která má odpovědnost za ústavní záležitosti, dává omezené pravomoci Skotskému parlamentu k uspořádání jednoho konkrétního referenda o skotské nezávislosti do konce roku 2014.