Tento výrok byl ověřen jako

Minské dohody jsou dokumenty, které byly vytvořeny ke zklidnění krizové situace na Ukrajině, jež začala na jaře 2014. Po obsazení Krymu Ruskem v březnu 2014 se pustily proruské a protivládní skupiny v oblasti kolem Doněcku a Luhansku do protestů proti ukrajinské vládě. Následně vyhlásily nezávislost, proti čemuž zasáhla ukrajinská armáda a situace vyústila v ozbrojený konflikt.

Na jedné straně síly stojí ukrajinská armáda a na druhé proruské a protivládní skupiny, které mají za cíl odtržení od Ukrajiny.

Po těžkých bojích byl 5. září podepsán Minský protokol, který měl konflikt zastavit. Byl však často porušován a v lednu 2015 kompletně padl, čímž byla zahájena další fáze ozbrojených střetů. V únoru 2015 však byla podepsána druhá verze Minských dohod, která dodnes stále alespoň formálně platí.

Reálně se však prosazování většiny ze 13 bodů nedaří. Podle Alexandra Huga z OBSE porušily obě stany několik bodů tím, že nestáhly těžké zbraně (bod č. 2), nepropustily či nevyměnily rukojmí (bod č. 6) a pozorovatelé OBSE stále disponují pouze omezeným přístupem na území separatistů (bod č. 3, a tím pádem i bod č. 10).

Obě strany zároveň ani nezačaly dialog o způsobu provedení voleb v bojových zónách, který by byl v souladu s ukrajinským právním řádem (bod č. 4). Separatisté prozatím nebyli amnestováni (bod č. 5). Nepovedlo se prosadit plné obnovení hranic ukrajinskou vládou (bod č. 9), ani se neprovedla žádná ukrajinská ústavní reforma (bod č. 11).

Ukrajinské straně se tak daří částečně plnit alespoň bod 1, přestože dle ruského prezidenta Putina podnikla pokus o diverzi na Krymu. I přesto se ale ukrajinské vládě nedaří plnit základní podmínky Minské dohody, výrok je proto hodnocen jako pravdivý.

Co se týče berlínské schůze tzv. normandské čtyřky (schůze hlavních představitelů či ministrů zahraničních věcí Francie, Německa, Ruska a Ukrajiny), tak podle Reuters by se měla konat až 29. listopadu.