Tento výrok byl ověřen jako

Ze studií na téma whistleblowingu (tedy upozorňování na porušování pravidel v organizaci) vyplývá, že oznamovatelé většinou v prvé řadě řeší problém interně, tedy snaží se na něj poukazovat v rámci organizace. Až po neúspěchu se menší část z nich obrací na externí orgány. Zaměstnanci jsou navíc často v důsledku svých oznámení propuštěni, jde tedy o opačný mechanismus, než jaký Kubera popisuje.

Studie (.pdf) University of Greenwich a Public Concern at Work, založená na vyprávěních tisícovky whistleblowerů, přichází se zjištěním, že 82 % z nich nejdříve řešilo problém v rámci organizace, pouze 15 % externě (str. 4). 24 % respondentů z této studie bylo propuštěno po prvním vznesení požadavku na řešení problému, 29 % po druhém oznámení a 39 % po třetím oznámení. Z toho vyplývá, že většina lidí se snažila řešit porušení pravidel uvnitř společnosti, ale byla za to sankcionována.

S podobnými výsledky přichází studie O nás s námi (.pdf), na které se podílely organizace Bez korupce a Oživení. Zahrnuje poznatky o této oblasti z pěti zemí (Visegrádské čtyřky a Estonska). Také dochází k závěru, že whistlebloweři se typicky nejdříve snaží vznést poznatek o porušení pravidel dovnitř organizace, a to v 90 % případů (str. 17). Často jde ovšem o pochybení ze strany nadřízených, takže tento způsob bývá neefektivní. Tři čtvrtiny oznamovatelů proto opakují oznámení u veřejné instituce (str. 20).

Pouze pro představu pak dodejme, že některé konkrétní případy popisuje web organizace Oživení. Z poslední doby je znám případ, kdy dva zaměstnanci ministerstva financí upozornili na to, že jejich nadřízený vyzvídal v Bruselu, jak je prověřována kauza Čapí hnízdo OLAFem, a také na to, že se měly ve stejné věci nezákonně využívat rovněž interní systémy tohoto úřadu. V minulosti pak např. upozornil zaměstnanec ministerstva zahraničních věcí (2008) na podezřelé zakázky.