Institut zneužití práva v oblasti daní je definován v judikatuře Nejvyššího správního soudu, přičemž ta odpovídá definici poslance Kalouska. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.
Zneužití práva je Ústavním soudem obecně definováno (sekce Z judikatury, bod č. 1, shrnutí k judikátům) jako chování zdánlivě dovolené, jímž má být dosaženo výsledku nedovoleného. Institut zneužití práva v současnosti není v českém daňovém zákonodárství přesně vymezen, hlavní roli tak hraje judikatura, a to judikatura Nejvyššího správního soudu. Ten se při vytváření definice zneužití práva v daňové oblasti inspiroval u Soudního dvora Evropské unie, konkrétně judikátem Halifax, který v článku 86 stanovuje následující podmínky:
„Pro zjištění existence zneužití je jednak nezbytné, aby výsledkem dotčených plnění přes formální použití podmínek stanovených relevantními ustanoveními [ ... ] předpisů [ ... ] bylo získání daňového zvýhodnění, jehož poskytnutí by bylo v rozporu s cílem sledovaným těmito ustanoveními. Krom toho musí ze všech objektivních okolností vyplývat, že hlavním účelem dotčených plnění je získání daňového zvýhodnění. "
NSS v souladu s tímto rozhodnutím stanovil (.pdf, str. 14, písm. a) a b)) dvě podmínky zneužití práva v daňové oblasti: 1) hlavním účelem jednání daňového subjektu v hospodářské činnosti je získání daňového zvýhodnění, 2) přiznání práva by bylo v rozporu se smyslem a účelem zákona.
Co se týče postavení NSS, tak Nejvyšší správní soud působí jako vrcholný orgán správního soudnictví a podává výklad týkající se mj. správního i daňového řádu. Proti jeho rozhodnutí lze však podat stížnost k Ústavnímu soudu, který může rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zrušit. Výrok poslance Kalouska vzhledem k výše uvedenému hodnotíme jako pravdivý.