Jan Lipavský

Po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 zůstaly na území Ukrajiny sovětské jaderné zbraně. Celkem to mělo být zhruba 1 700 jaderných hlavic. Kromě toho zůstal (.pdf, str. 2) sovětský arzenál i na území Kazachstánu a Běloruska. Ukrajinské vedení se vzdávalo „nukleárního dědictví“ jen opatrně (.pdf, str. 1–2), vzhledem k obavám z jaderného monopolu Ruska v postsovětském prostoru. Proto Ukrajina usilovala o vlastnictví veškerého sovětského materiálu na svém území, včetně zbraní, a teprve prostřednictvím dohod s jinými jadernými velmocemi prováděla denuklearizaci.

Budapešťské memorandum (.pdf) je označení pro mezinárodní dohodu o bezpečnostních zárukách, která byla uzavřena 5. prosince 1994. Dohodu podepsali tehdejší prezidenti Ukrajiny, Ruska, Spojených států a tehdejší britský premiér, tzn. Leonid Kučma, Boris Jelcin, Bill Clinton a John Major. Ukrajina se v memorandu zavázala vzdát se jaderných zbraní výměnou za bezpečnostní záruky ze strany Ruska, Spojeného království a Spojených států.

První odstavec dohody uvádí (.pdf, str. 169): „Ruská federace, Spojené království Velké Británie a Severního Irska a Spojené státy americké znovu potvrzují svůj závazek Ukrajině, že budou, v souladu se závěrečným aktem Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, respektovat nezávislost a suverenitu stávajících ukrajinských hranic.“

Ve čtvrtém odstavci pak stojí (.pdf. str. 170), že tyto státy „znovu potvrzují svůj závazek usilovat o okamžitou akci Rady bezpečnosti OSN s cílem poskytnout podporu Ukrajině jakožto státu, který nevlastní jaderné zbraně a je signatářem Smlouvy o nešíření jaderných zbraní, pokud by se Ukrajina stala cílem agrese nebo hrozby agrese, při níž by byly užity jaderné zbraně“. Právě tento odstavec potvrzuje slova ministra Lipavského, který říká, že se Moskva zavázala Ukrajinu bezpečnostně bránit.

Všechny čtyři státy zároveň vzaly v memorandu na vědomí (.pdf, str. 169), že se Ukrajina ve vymezeném čase vzdá všech svých jaderných zbraní. V návaznosti na memorandum přistoupila Ukrajina v den podepsání Budapešťského memoranda i ke Smlouvě o nešíření jaderných zbraní. Tím se zavázala i ke zdržení se výroby nebo jiného způsobu získávání jaderných zbraní. Do poloviny (.pdf, str. 1) roku 1996 byl z Ukrajiny všechen jaderný arzenál odvezen do Ruska k rozebrání.

Dalším dokumentem zaručujícím územní celistvost Ukrajiny je Charta Organizace spojených národů z roku 1945. Rusko jako člen OSN je zavázáno nezasahovat (.pdf, kap. I, čl. 2) do územní celistvosti dalších států. Rusko a Ukrajina pak v roce 1997 podepsaly Dohodu (.pdf, str. 119) o přátelství, spolupráci a partnerství. Ve druhém článku této dohody stojí, že budou navzájem respektovat svou územní celistvost a nedotknutelnost společných hranic.

Česká republika finančně přispívá (.pdf, str. 9) například do Evropské nadace pro demokracii a do nadačního fondu Prague Civil Society Centre (tedy Centra pro občanskou společnost – PCSC). Ty se v Rusku aktivně „zasazují o podporu demokracie“ a občanského aktivismu tím, že podporují neziskové organizace (.pdf, str. 9), prodemokratická hnutí, aktivisty i nezávislá média a novináře.

Nezávislou ruskou a ruskojazyčnou žurnalistiku Česko dále podporuje (.pdf, str. 9) např. spoluprací s rozhlasovou organizací Rádio Svobodná Evropa / Rádio Svoboda, a to zejména stipendijními programy pro novináře. Stát rovněž přispívá (str. 168) na projekt Russian Language News Exchange (.pdf, str. 44), jehož cílem je propojovat nezávislá média a pomáhat jim sdílet zprávy v ruském jazyce. Doplňme, že centrála tohoto projektu se nachází v Praze a spojuje redakce nejen z Ruska, ale i z Estonska, Lotyšska, Ukrajiny, Běloruska a dalších zemí.

V Rusku také působila česká nezisková organizace Člověk v tísni, kterou z části financuje (.pdf, str. 80–81) český stát. Ruské úřady nicméně její činnost v roce 2019 zakázaly. Člověk v tísni se v Rusku věnoval (.pdf, str. 6–7) lidským právům, podle zástupců této organizace podporoval např. aktivisty, blogery či další skupiny lidí, kteří bojují proti cenzuře či „chtějí, aby Rusko dodržovalo mezinárodní závazky (...), jako je ochrana a dodržování lidských práv nebo právo na sdružování a shromažďování“. Dodejme, že na konci roku 2020 zakázalo Rusko i činnost Prague Civil Society Centre.

25. února, tedy den po zahájení ruské invaze na Ukrajinu, schválila (.pdf) vláda zastavení vydávání víz ruským občanům. Výjimkou jsou víza udělená z humanitárních důvodů. „Vízum za účelem humanitárním se udělí člověku, který se prokazatelně nachází v ohrožení života v důsledku represe, odporu proti režimu nebo jeho kritiky nebo v případě, kdy hrozí akutní nebezpečí či perzekuce z politických či jiných důvodů,“ uvedla mluvčí Ministerstva zahraničí pro Deník N. Důvodem k vydání víza může být i rozdělená rodina. Dodejme, že vláda následně zákaz udělování víz s podobnými výjimkami rozšířila (.pdf) také na běloruské občany.

Jan Lipavský mluví o vyjádřeních rakouského kancléře Karla Nehammera po jednání s ruským prezidentem Vladimirem Putinem. To proběhlo 11. dubna v Rusku, trvalo hodinu a půl a Nehammer ho označil jako „velmi přímé, otevřené a tvrdé“. Putin podle něj opakoval svá stanoviska a vidění invaze na Ukrajinu.

O postojích Vladimira Putina a podrobnostech schůzky hovořil blíže v rozhovoru pro americkou televizní stanici NBC. „Nyní je ve své vlastní válečné logice. Myslí si, že válka je nezbytná pro bezpečnostní záruky Ruské federace. Nedůvěřuje mezinárodnímu společenství a obviňuje Ukrajince z genocidy v oblasti Donbasu,“ řekl (video, čas 4:32) o ruském prezidentovi Nehammer. Dodal (video, čas 5:01) ale, že si myslí, že Putin „je sice ve svém světě, ale ví, co se na Ukrajině děje“. Podle Nehammera také Vladimir Putin o válce stále mluvil jako o „vojenské operaci“ (video, čas 5:31).

Zmíněné postoje Vladimira Putina tak odpovídají tomu, jak se ruská propaganda vyjadřuje k agresi na Ukrajině i tomu, jak se k agresi prezident Putin vyjadřoval již v dřívějších projevech nebo v projevu na Rudém náměstí 9. května. Už 24. února, kdy oznámil zahájení invaze na Ukrajinu, označoval celý útok jen za „speciální vojenskou operaci“, Ukrajinu obviňoval z genocidy a NATO zase z podpory ukrajinských neonacistů. Během svého zhruba desetiminutového projevu na Rudém náměstí 9. května, tedy při oslavách konce druhé světové války, obvinil Vladimir Putin USA z podpory ukrajinských neonacistů a invazi na Ukrajinu označil jako „preventivní úder proti agresi“. Ruský útok zároveň popsal jako „vynucené, včasné a jedině správné řešení“.

Generální tajemník OSN António Guterres navštívil ve dnech 25. a 26. dubna 2022 Rusko, kde jednal s ruským ministrem zahraničí Sergejem Lavrovem o situaci na Ukrajině. ČT 24 uvedla, že Guterres také „apeloval na vytvoření humanitárních koridorů a navrhl vytvoření skupiny pro koordinaci mezi OSN, Ukrajinou a Ruskem, která by zajišťovala organizaci evakuací i bezpečnostní garance“. Při setkání Antónia Guterrese a Sergeje Lavrova s novináři v Moskvě Guterres hovořil konkrétně o krizi v Mariupolu, kde tisíce civilistů naléhavě potřebovaly humanitární pomoc, nebo evakuaci. Uvedl, že OSN je připravena mobilizovat své lidské a logistické zdroje a pomáhat zde zachraňovat životy.

Ukrajina měla před Guterresovou návštěvou potíže dohodnout se s Ruskem na podobě humanitárních koridorů z válkou nejvíce postižených oblastí. Rusko podle ukrajinské vicepremiérky Vereščukové odmítlo přistoupit k požadavkům Ukrajiny a pokračovalo v ostřelování. Prezident Zelenskyj zase uvedl, že Moskva nuceně deportovala ukrajinské civilisty do Ruska. Zejména v případě města Mariupol, kde je katastrofální humanitární situace již delší dobu, Ukrajina podle svých slov opakovaně žádala o příměří a možnost evakuace civilistů, nicméně ze strany Ruska se nesetkala s dostatečnou odezvou.

Po setkání s Lavrovem následovala schůzka Guterrese s ruským prezidentem Vladimirem Putinem v Kremlu. Ten se ke Guterresovým návrhům stavěl poměrně vlažně a například uvedl, že v Mariupolu neprobíhají žádné boje a humanitární koridory jsou efektivní. Výsledkem jednání podle tiskové zprávy OSN bylo, že Putin „ ‚v podstatě‘ souhlasí se zapojením OSN a Mezinárodního výboru Červeného kříže do evakuace civilistů z mariupolských oceláren Azovstal“. V podzemním komplexu pod tímto závodem se podle dostupných zpráv ukrývaly stovky civilistů a zhruba dva tisíce ukrajinských vojáků.

Dne 1. května 2022 poté začala evakuace civilistů z oceláren Azovstal, probíhala několik dní a podle vyjádření Kyjeva ze 7. května se odtud podařilo evakuovat všechny ženy, děti a starší lidi. Na evakuaci se podle ruské státní agentury TASS i ukrajinských představitelů podílely OSN a Mezinárodní výbor Červeného kříže. „Pokud víme, všichni civilisté byli evakuováni,“ uvedl (video, čas 0:55) pro Sky News 10. května, tedy den po vystoupení Jana Lipavského v pořadu Události komentáře, mluvčí a příslušník pluku Azov Ilja Samojlenko. Právě pluk Azov se v ocelárnách Azovstal ukrývá. Prezident Zelenskyj pak 13. května uvedl, že ve hře je další vyjednávání s Ruskem o možnosti dostat z Azovstalu také ukrajinské vojáky.

Je tedy pravda, že se při své návštěvě Kremlu podařilo generálnímu tajemníkovi OSN dohodnout s ruským prezidentem konkrétní humanitární aktivity v Mariupolu. Vladimir Putin totiž souhlasil, aby se do evakuace mariupolských oceláren Azovstal zapojily OSN a Mezinárodní výbor Červeného kříže. K úspěšné evakuaci civilistů z oceláren Azovstal pak došlo právě za pomoci těchto dvou organizací.

Ministr zahraničních věcí Jan Lipavský v rozhovoru poukazuje na to, že se Ukrajina podle něj již před ruskou invazí v únoru 2022 postupně alespoň ekonomicky přibližovala Evropské unii. Lipavský to ilustruje na vývoji obchodní výměny mezi Českem a Ukrajinou, která podle něj v posledních letech rostla takovým tempem, že směřovala k překonání obchodu mezi Českem a Ruskem.

V našem odůvodnění se proto zaměříme na vývoj hodnoty vzájemného obchodu Česka s Ukrajinou a s Ruskem v letech předcházejících pandemii covidu-19. Podíváme se také na trendy, které je možné v těchto datech pozorovat. Zaměříme se na data Českého statistického úřadu, konkrétně na hodnoty obratu zahraničního obchodu se zbožím v letech 2005–2019. Upřesněme, že obrat zboží představuje součet hodnoty vývozu a hodnoty dovozu z ČR do dané země.

V následujícím grafu jsou zachyceny časové řady české obchodní výměny s Ruskem a Ukrajinou, přičemž obě řady jsou doplněny lineární regresní přímkou, která naznačuje dlouhodobý trend. Český obchod s Ruskem je dlouhodobě násobně větší než ten s Ukrajinou, trend vývoje obratu je nicméně u obou zemí podobný. V námi sledovaném období 15 let obchod s oběma zeměmi mírně rostl, přičemž v obou případech došlo k poklesu obchodní výměny v roce 2009 a pak po roce 2013.

Vzhledem k podobnému vývoji jsou regresní přímky obou časových řad téměř rovnoběžné, a data tedy nijak nenaznačují, že by objem obchodu s Ukrajinou „dotahoval“ na obchod Česka s Ruskem. Přestože Jan Lipavský nezmínil, od kterého roku tempo obchodu s Ukrajinou uvažuje, pro žádné libovolné časové období do roku 2019 v rámci dostupných dat ČSÚ neplatí, že by se regresní přímky měly potkat před rokem 2030.

Situace je podobná, i při práci s daty České národní banky, která vychází z běžného účtu platební bilance České republiky s Ukrajinou a Ruskem. Graf níže konkrétně obsahuje součet hodnot dovozu (debet) a vývozu (kredit) zboží i služeb. Od roku 2016 lze v tomto grafu sledovat nárůst v případě bilance s Ukrajinou i Ruskem. I kdybychom se však zaměřili jen na období od roku 2016, nepotkaly by se regresní přímky Ukrajiny a Ruska před rokem 2030, stejně jako tomu bylo u předchozího grafu porovnání zahraničního obchodu se zbožím.

Spolu s vývozem a dovozem v posledních letech rostly i další položky běžného účtu platební bilance ČR s Ukrajinou i Ruskem. I po jejich započítání by se nicméně trend vývoje celkového běžného účtu Česka s uvedenými dvěma zeměmi významně nezměnil. Doplňme také, že hodnoty obratu zboží dle dat ČSÚ a platební bilance ČNB (.pdf) se nepatrně liší, pravděpodobně kvůli odlišným metodikám.

Jelikož před příchodem pandemie covidu-19 vývoje obchodní výměny České republiky s Ukrajinou a s Ruskem nenaznačovaly, že by mělo dojít k vyrovnání objemu českého obchodu s oběma zeměmi, hodnotíme výrok Jana Lipavského jako nepravdivý.

Novým náměstkem ministra zahraničních věcí byl 17. května 2021 jmenován Jan Kohout, který ve funkci nahradil náměstkyni Michaelu Marksovou-Tominovou. Kohout na Ministerstvu zahraničních věcí (MZV) působil již dříve jako ministr, a to v letech 2009–2010 ve vládě Jana Fischera a poté v půlročním období od července 2013 do ledna 2014 ve vládě Jiřího Rusnoka. Opakovaně taktéž zastával pozici náměstka na Ministerstvu zahraničních věcí, nicméně dosud působil jako náměstek ministryně spravedlnosti Marie Benešové.

Jan Kohout během svého druhého ministerského mandátu v prosinci roku 2013 skutečně vydal diplomatický pas poradci prezidenta Martinu Nejedlému, a to na žádost prezidentské kanceláře. Dle zákona č. 329/1999 Sb., o cestovních dokladech, může být diplomatický pas Ministerstvem vydán také dalším osobám vedle těch v zákoně explicitně jmenovaných. Tyto další osoby získávají diplomatický pas se souhlasem ministra zahraničních věcí. Zákon navíc uvádí, že vydávání diplomatických pasů dalším osobám by mělo odpovídat mezinárodním zvyklostem.

Nicméně, co konkrétně znamenají „mezinárodní zvyklosti“, již v zákoně vymezeno není. Dle bývalé tiskové mluvčí Ministerstva zahraničí Michaely Lagronové při žádosti o diplomatický pas pro osobu výslovně neuvedenou v zákoně „Ministerstvo prověřuje, zda cizí státy vydávají osobně ve stejném či analogickém postavení diplomatický pas“. Martin Smolek, náměstek MZV pro řízení sekce právní a konzulární, k vydání diplomatického pasu Martinu Nejedlému uvedl: „Pas může být vydán jiné osobě se souhlasem ministra zahraničních věcí, pokud to odpovídá mezinárodním zvyklostem. Protože jsme takové země našli, to znamená taková mezinárodní zvyklost existuje, a protože tehdejší ministr zahraničních věcí vyjádřil s žádostí souhlas, tak jsme z toho důvodu podle zákona pas vydali.“

Podle tehdejšího tiskového mluvčího MZV Michala Bucháčka získal Martin Nejedlý diplomatický pas „s odůvodněním jeho působení coby poradce v doprovodu zahraničních cest prezidenta republiky a na základě zjišťované mezinárodní zvyklosti“. Bývalý ministr zahraničí Tomáš Petříček se zase nechal slyšet, že „podle mezinárodních zvyklostí poradce prezidenta diplomatický pas mít může“.

Nejedlého diplomatický pas se stal předmětem diskuze v listopadu 2020 v souvislosti s jeho cestou do Moskvy. Poslanec Jan Lipavský vyzval tehdejšího ministra zahraničních věcí Petříčka, aby Nejedlému diplomatický pas odebral. V reakci na tuto výzvu ministr Petříček uvedl, že Nejedlému diplomatický pas vzít nemůže, neboť Nejedlý neskončil ve funkci poradce prezidenta ani nespáchal trestný čin nebo přečin.

Platnost diplomatického pasu Martina Nejedlého uplyne v roce 2023, tedy po deseti letech od jeho vydání.

Velká Británie společně s Irskou republikou vstoupily do EHS již v roce 1973, úspěšný mírový proces v Severním Irsku započal až v 90. letech 20. století. Konflikt v Severním Irsku eskaloval v 60. letech 20. století a vyvrcholil Velkopáteční dohodou roku 1998. Spor měl několik rovin – nacionální, náboženskou i sociální. Svou úlohu v tomto sporu sehrála i Velká Británie. Irští protestanté chtěli zůstat součástí Spojeného království, naopak významná část katolické komunity podporovala sjednocení či bližší vztahy s Irskou republikou. V roce 1969 došlo k násilnému potlačení demonstrací za lidská práva ze strany místní policie a povolaných britských armádních jednotek. Násilností využila IRA k další eskalaci konfliktu. V roce 1969 byly po protestech na místo poslány britské jednotky, ale došlo ke konfliktu s IRA. Velkopáteční dohoda přispěla k jednání mezi jednotlivými stranami, mezi priority patřilo například vytvoření přeshraniční spolupráce mezi Irskem a Severním Irskem a výzva k jednání mezi irskými a britskými stranami konfliktu, v prosinci 1999 pak irská vláda zrušila své územní nároky na celý ostrov. Proces odzbrojení IRA však trval podstatně déle a provázelo ho několik zvratů, a ani konflikty zcela neustávaly.

Jaká byla v tomto procesu role EU? Sama Evropská unie tuto otázku rozebrala v tzv. Stanovisku Evropského hospodářského a sociálního výboru k tématu Úloha EU v mírovém procesu v Severním Irsku (.pdf, s. 100–108) vydaném v dubnu 2009.

V něm lze vysledovat, že role EU byla zpočátku spíše mediační směrem k umožnění neutrální tribuny pro komunikaci mezi VB a Irskem. V období do začátku 90. let bylo nejvýznamnějším aktem EU přijetí tzv. Haagerupovi zprávy o integračním plánu pro Severní Irsko v roce 1984 a významná finanční účast do Mezinárodního fondu pro Irsko z roku 1986.

Větší aktivita EU začala až s rokem 1992, kdy došlo přijetím Maastrichtských dohod k vytvoření společného trhu a všechny strany umožnily rozvoj přeshraničního obchodu v Severním Irsku. Pokračující mírový proces zpětně umožnil i větší zapojení EU, která v roce 1995 schválila program PEACE, který měl zajistit financování pro podporu projektů přeshraniční spolupráce a sociální stabilizace v oblasti Severního Irska a irských příhraničních okresů. V současnosti běží již čtvrtý běh tohoto programu.

Vlastní dopady svého působení EU shrnuje takto (.pdf, s. 104):

„Zapojení EU do mírového procesu mělo mnoho různých podob od politické podpory na vysoké úrovni po finanční pomoc na úrovni občanské základny. Nejintenzivnější byla tato činnost v 90. letech 20. století, kdy podporovala politický vývoj, k němuž došlo v důsledku příměří a uzavření Dohody z Velkého pátku neboli Belfastské dohody.“

Praktické dopady EU rozdělila na tzv. finanční a nefinanční. Finanční stránka role EU jsou obecně veškeré fondy poskytnuté na různé projekty přeshraniční spolupráce jako byly programy PEACE. Mezi nefinanční dopady vlivu EU na mírový proces zahrnuje poskytnutí neutrálního prostoru pro dialog mezi VB a Irskem, zkušenost s politikou konsenzu prosazovaného uvnitř EU a zavedení jednotného hospodářského prostoru.

Samostatnou kapitolou jsou programy PEACE, které se zaměřily na sociální začleňování, hospodářskou obnovu a usmíření.

Závěrem můžeme říci, že EU podnikla kroky k mírovému procesu a poskytla tolik potřebné zázemí pro pokračování mírového procesu a dynamiku stabilizace severoirské společnosti.

Vláda již v lednu představila návrh zákona o úpravě některých vztahů v souvislosti s vystoupením Spojeného království Velké Británie a Severního Irska z Evropské unie. Záměrem zákona je podle důvodové zprávy (.pdf, str. 21) „připravit Českou republiku na stav, kdy na Spojené království bude po tzv. tvrdém brexitu pohlíženo z hlediska vnitrostátní právní úpravy jako na třetí zemi“.

Zákon upravuje režim pobytu občanů Spojeného království v České republice v případě, že by nebyla uzavřena dohoda o podmínkách vystoupení Spojeného království z Evropské unie. V takovém případě by pro občany Spojeného království platil zvláštní režim dle tohoto zákona až do 31. prosince 2020, případně do uzavření smlouvy o podmínkách vystoupení (.pdf, str. 13).

Zvláštní podmínky pro občany Spojeného království žijící v České republice obsažené v zákoně jsou podmíněny recipročním zacházením s českými občany žijícími ve Spojeném království ze strany Spojeného království (.pdf, str. 17).

Vládní návrh zákona o úpravě některých vztahů byl Poslanecké sněmovně předložen 9. ledna 2019 a Sněmovna s tímto vyslovila souhlas napříč politickým spektrem hned v prvním čtení 23. ledna 2019. Senát návrh zákona schválil 27. února 2019. K poslednímu únoru 2019 návrh zákona čeká na podpis prezidenta republiky.

Pro úplnost dodejme, že poslanci Lipavskému uznáváme obrat „dvouleté přechodné období“, neboť z daných dvou let uběhla doposud pouze jedna dvanáctina.

Velká Británie patří dlouhodobě mezi významné obchodní partnery České republiky. Podle analýzy (.pdf) Českého statistického úřadu v období mezi roky 2005 až 2016 se co do velikosti obratu umísťovala v první desítce států, s nimiž Česká republika nejvíce obchoduje. Od vstupu ČR do Evropské unie vzájemný obchod s výjimkou roku 2005 a let hospodářské stagnace (2008 a 2009) neustále roste.

Z dokumentu (.pdf) Českého statistického úřadu s posledními údaji k roku 2016 vyplývá, že stroje a dopravní prostředky jsou na prvním místě i v žebříčku skupin zboží, které jsou exportovány a importovány mezi Českou republikou a Velkou Británií.

Vývoz strojů a dopravních prostředků do Velké Británie tvoří podíl 69,9 % celkového zboží, konkrétně se nejvíce vyváží silniční vozidla. Podle informací Českého statistického úřadu, v roce 2016 šlo o 145 miliard korun. Vedle toho dovoz strojů a dopravních prostředků z Velké Británie do České republiky tvoří podíl 54 % celkového importovaného zboží, nejvíce se z nich pak dováží elektrická zařízení a přístroje. Dovoz v roce 2016 dosáhl 50,2 miliard korun.

V roce 2018 dosáhl vývoz položky Stroje a dopravní prostředky do Velké Británie 144,213 mld Kč. Co se týká aktuálních čísel zahraničního obchodu s Velkou Británií obecně, pak český export do této země tvořil 4,7 % celkového vývozu ČR.

Podle nejnovějších údajů TCPA z roku 2017 automobilka vyváží nejvíce zboží do Velké Británie. V roce 2017 dodala TCPA zákazníkům ve Velké Británii 4457 vozů, což je 22,38 % z celkového exportu.

TCPA – Prodeje v TOP 5 exportních zemích (2017)

1. Ostatní – 45 678
2. Velká Británie – 44 557
3. Francie – 42 089
4. Itálie – 27 452
5. Německo – 20 809

Velká Británie je důležitým trhem také pro českou automobilku ŠKODA. Celosvětově ŠKODA dodala svým zákazníkům v roce 2017 celkem 1 200 500 vozů, z toho 80 100 vozů do Velké Británie. Británie je čtvrtou nejdůležitější zemí pro ŠKODU co se týče vývozu. Před ní se umístila jen Česká republika, Německo a prvenství patří Číně, kde automobilka prodala celkem 325 000 vozů. Vyplývá to z výroční zprávy (.pdf, str. 42) z roku 2017. Z ní rovněž vyplývá, že ve Velké Británii dosáhla značka ŠKODA v roce 2017 rekordního tržního podílu 3,2 %. Rekordní tržní podíl byl dosažen také v Irsku, a to 6,9 %.

Výroční zpráva za rok 2018 ještě nebyla vydána. Z dostupných informací je ale zřejmé, že i v roce 2018 se stala Čína pro ŠKODU největším trhem. Za ní se umístilo Německo, kde počet prodaných vozů stoupl o 1,9 %.

ŠKODA – Prodeje na TOP 5 trzích (2017)

1. Čína – 325 009
2. Německo – 173 302
3. Česká republika – 95 017
4. Velká Británie – 80 056
5. Polsko – 66 582