Jan Lipavský

Varianta tvrdého brexitu znamená plné odloučení od struktur Evropské unie. Jak uvádí například server iRozhlas.cz, jedná se o „žádné částečné či přidružené členství, a naopak odstoupení od jednotného trhu a Soudního dvora EU, kontrolu imigrace z členských států a novou celní dohodu.“

Tvrdý brexit nebyl poslanci britského parlamentu vyloučen. Jako případný způsob vystoupení z Unie jej podpořila v návrhu dodatku Scottish National Party valná většina konzervativních poslanců, několik labouristů, unionistů a nezávislých členů komory. Dodatek Skotské národní strany (SNP amendment) na úplné vyřazení tvrdého brexitu neuspěl s rozdílem 36 hlasů.

I mezi konzervativci panují různé názory na tuto možnost. „Například server Politico zmiňoval, že jenom v Konzervativní straně je osm proudů poslanců, kteří mají různé postoje,“ uvedl politolog a analytik České televize Lukáš Hájek. „Jsou to poslanci, kteří jsou zcela proti této dohodě, a chtějí odejít i za cenu takzvaného tvrdého brexitu, jsou tam kariéristé, kteří chtějí jenom udržet vládu u moci, a jsou tam i ti, kteří chtějí udržet Velkou Británii stále v Evropské unii,“ uvádí nadále. Například ministr obrany Tobias Elwood vyjádřil jasné obavy z „no deal“ brexitu.

Dle serveru Politico.com se i uvnitř konzervativní strany objevují poslanci, kteří trvají na tvrdém brexitu.

Zatímco v jednotlivých členských zemích EU probíhá v roce 2008 ratifikace Lisabonské smlouvy, Irsko naopak v referendu, které proběhlo 12. června 2008, příjetí Lisabonské smlouvy odmítá - volební účast byla 53,1 %, pro bylo 46,6 % občanů, proti 53,4 %. Tehdejší irská vláda vnímala negativní výsledek hlasování jako „trapnou porážku“. Druhé referendum se konalo o rok později a výsledky byly zveřejněny 3. října. Tentokrát Irové v referendu přijetí Lisabonské smlouvy schválili. Pro přijetí Lisabonské smlouvy se vyslovilo 67,1 % občanů, volební účast byla tentokrát 59 %.

Lisabonská smlouva byla podepsána všemi členskými státy na zasedání Evropské rady v roce 2007. Ratifikační proces v jednotlivých členských státech probíhal v letech 2008-2009. Ke vstupu Lisabonské smlouvy v platnost bylo zapotřebí (.pdf, str. 3), aby ji ratifikoval každý z 27 členských států v souladu se svými příslušnými ústavními předpisy.

Poté, co Irové Lisabonskou smlouvu schválili, zbývala ke vstoupení smlouvy v platnost jen její ratifikace Českou republikou. K tomu nakonec došlo 13. listopadu 2009.

Lisabonská smlouva, která nakonec vstoupila v platnost 1. prosince 2009, udělila rozsáhlejší pravomoci Evropskému parlamentu, změnila systém hlasování v Radě a zavedla tzv. občanskou iniciativu či funkce stálého předsedy Evropské rady a vysokého představitele pro zahraniční a bezpečnostní politiku a diplomatický sbor EU.

Zpočátku nebyla pozice labouristů příliš výrazná, podle některých průzkumů tři týdny před referendem o brexitu přibližně 50 % labouristických voličů nevědělo, zda je strana pro odchod, či setrvání v EU, nebo si myslelo, že strana je názorově rozdělená. Oficiální pozice přitom byla pro setrvání v EU.

Po referendu však lídr Labour Party Jeremy Corbyn vyzval k respektování výsledku referenda a k okamžité aktivaci článku 50 Smlouvy o EU, tj. k oficiálnímu zahájení procesu vystoupení Spojeného království z EU.

Po stranické konferenci v září 2018 pak labouristé připustili možnost druhého referenda v případě, že se nebudou konat předčasné volby. Na konci února pak případné druhé referendum podpořil i předseda labouristické strany Corbyn, a to v případě, že by Dolní sněmovna neschválila návrh brexitové dohody s labouristickými pozměňovacími návrhy. Ani strana samotná není názorově sjednocena, v únoru 2019 opustilo několik poslanců labouristickou stranu (zasedají teď jako nezávislí), jelikož nesouhlasili s postojem Jeremyho Corbyna.

Pozice labouristů se tak po referendu a v průběhu dojednávání měnila, což bychom mohli označovat za váhavý postoj.

Nejednotnost konzervativců v podpoře premiérky Mayové se projevila již při hlasování o postu předsedy strany v prosinci 2018. Tehdy Mayovou ve vedení podpořilo jen 200 poslanců z celkového počtu 317. Konzervativní poslanec Jacob Rees-Mogg tento výsledek označil za „hrozný“. Další odpůrce Mayové, poslanec Peter Bone, dodal: „Více než třetina parlamentní frakce ji nepodporuje, bude muset zvážit svou pozici.“

Obdobným výsledkem skončilo i hlasování o dohodě o Brexitu, kterou Mayová parlamentu představila v lednu 2019. Mayová v hlasování utrpěla historickou porážku, neboť její návrh byl zamítnut s rozdílem 230 hlasů, což je v moderních dějinách rekordní počet. Pro dohodu se vyjádřilo pouze 196 konzervativních poslanců.

„Konsenzus neexistuje na úrovni Konzervativní, ani v rámci Labouristické strany. Shoda tedy nepanuje uvnitř dvou největších stran, natož aby se našla napříč celou politickou scénou,“ vyjádřil se pro Info.cz ředitel Institutu pro evropskou politiku EUROPEUM Vladimír Bartovic.

Na druhou stranu je nutno říct, že Konzervativní strana stála den po výše zmíněné historické porážce pevně za Theresou Mayovou, když všichni konzervativci až na jednu poslankyni (která se zdržela) hlasovali pro důvěru stávající vládě.

Situace v Severním Irsku byla komplikovaná již od doby jeho vzniku v roce 1921 jako výsledku britsko-irské války za nezávislost v letech 1919–1922, kdy se místní protestanské elity rozhodly nepřipojit k novému Irskému státu. Zdejší katolická minorita byla vytlačena na okraj společnosti jak sociálně a ekonomicky, tak i politicky.

Křehká stabilita se změnila v 60. letech, kdy celá společnost procházela změnou inspirovanou hnutím za lidská práva. Původně civilní nenásilné demonstrace se i kvůli politice místních protestanských vlád a Londýna postupně radikalizovaly a v roce 1969 vyvrcholily v takzvané The Troubles, třicetiletým obdobím civilních nepokojů a násilí na hranici občanské války.

Násilné potlačení demonstrací vedlo k aktivaci irských paramilitárních organizací – takzvané Provisional IRA, nástupníka irské republikánské armády z dob irské občanské války, která si za cíl kladla připojení Severního Irska k Irské republice. Na druhé straně to pak byly loyalistické UVF (Ulster voluntary force) a UDA (Ulster defence association), které měly za svůj cíl udržení statusu quo a připojení k Velké Británii. Do sporu se následně zapojila i armáda Velké Británie.

Situaci se podařilo uklidnit až počátkem 90. let, kdy na jedné straně došlo k dohodě mezi Británií a Irskou republikou, na straně druhé se podařilo sjednat příměří s IRA a dalšími polovojenskými účastníky. Významným krokem bylo také uznání legitimity strany Sinn Fein (politické křídlo IRA) v roce 1996. Mírové úsilí bylo završeno v roce 1998 přijetím Velkopáteční dohody (Good friday agreement).

Komplexnost a složitost situace je zjevná, avšak tuto explicitně nejsme oprávněni hodnotit. Popis situace a bojů však rámcově odpovídá skutečnosti.