Alexandr Vondra

Pro kontext nejdříve uveďme, že Alexandr Vondra tyto hodnoty zmiňoval v souvislosti s možností vyloučení Ruska z globálního platebního systému SWIFT. Již podle odhadů někdejšího ruského ministra financí Alexeje Kudrina z roku 2014 by odstřihnutí Ruska od tohoto systému mohlo vést ke snížení ruského HDP až o 5 %. Podle vyjádření zástupců Ruské federace z ledna 2022 by odpojení od SWIFTu vedlo k tomu, že by Rusko nedostávalo zahraniční měnu a zároveň by došlo k zastavení dodávek ropy, plynu či kovů do Evropy.

Nerostné bohatství dlouhodobě tvoří (.pdf, str. 575) v Rusku více než polovinu vývozu. Podle aktuálních dat ruské Federální služby státní statistiky (Rosstat) z ledna 2022 představoval export nerostných produktů v roce 2020 51,3 % veškerého ruského vývozu, o rok dříve se jednalo o 63,3 %. Jen plyn a ropa poté podle ekonoma investiční skupiny Natland Petra Bartoně tvoří zhruba polovinu ruského exportu. To poté dokládají i data Rosstatu (.pdf, str. 580), podle nichž to v roce 2019 bylo 54,4 % a v roce 2020 42,6 %.

Pokud se podíváme na státní rozpočet Ruské federace, poměrně výraznou část jeho příjmů tvoří příjmy z ropy a plynu. V posledních třech letech to bylo přibližně 30 až 40 %. V roce 2018 byl tento podíl 46 %, v roce 2014 dokonce více než 51 %. Podle Mezinárodní energetické agentury (IEA) se v lednu 2022 jednalo až o 45 %. 

Tyto příjmy z ropy a plynu nicméně zahrnují kromě exportních daní a poplatků také daně z těžby (.pdf, str. 8). Upřesněme, že v roce 2020 tvořily samotné exportní daně (.pdf, str. 27) jen necelých 22 % státních příjmů z ropy a plynu, většinu tvořily právě těžební daně, a to ze 73 %. Daně z těžby se pak vztahují jak na produkty vyvezené do zahraničí, tak na ropu a plyn prodané na ruském domácím trhu. Na ten přitom směřuje polovina ruské produkce ropy i plynu. Příjmy z exportu tak představují jen část z rozpočtových příjmů v kategorii ropa a plyn.

Dodejme však, že samotný export a jeho zdanění není jediný způsob, kterým vývoz nerostných surovin pomáhá ruskému státnímu rozpočtu. Podle ruského ekonoma Sergeje Chestanova sice příjmy z exportu ropy a plynu představují pouze zhruba 25 % ruského rozpočtu, ovšem nepřímé dopady exportů jsou zodpovědné za další cca čtvrtinu. Jsou za to zodpovědné sektory ruské ekonomiky, které zboží přímo nevyvážejí, ale pro vývozce pracují a jsou na exportu vysoce závislé. Daně placené podniky navázanými na export se promítají do jiných rozpočtových kapitol. Dle Chestanovy analýzy tak konečný podíl výnosů z exportu ropy a plynu představuje přibližně polovinu příjmů státního rozpočtu Ruské federace. Další publikace a autoritativní zdroje, které by se tomuto tématu věnovaly, jsme však nedohledali.

Alexandr Vondra správně odkazuje na vysoký podíl příjmů ruského státního rozpočtu z ropy a plynu. Jen část z těchto prostředků pochází přímo z vývozu nerostných surovin, vývoz ropy a plynu však má na ruský rozpočet i nepřímé dopady v podobě vyššího výběru dalších daní od firem navázaných na exportéry. Tento nepřímý dopad bohužel nedokážeme ověřit, protože se nám nepodařilo dohledat relevantní zdroje vyjma odhadu výše zmíněného ekonoma. Výrok tak nyní hodnotíme jako neověřitelný.

Dle dostupných informací se názory Američanů na Čínu v roce 2020 ve srovnání s dřívějšími lety zhoršují. Podle aktuálního průzkumu z října 2020 amerického Pew Research Center se 73 % Američanů dívá na Čínu negativně, což je nejvyšší procento zaznamenané od roku 2005 (.pdf, str. 21).

Přibližně devět z deseti dospělých Američanů (cca 90 %) pak podle průzkumu z dubna 2020 vnímá moc a vliv Číny jako hrozbu. Z toho za „významnou hrozbu“ považuje čínský vliv zhruba šest z deseti dotázaných Američanů (62 %) – pro srovnání, v roce 2017 takto odpovědělo jen 41 % dotázaných.

Ve veřejně dostupných zdrojích se nám nepodařilo dohledat, že by byla zveřejněna aktuálnější data. Jelikož se číslo, které ve výroku zmiňuje Alexandr Vondra (75 %), liší od údaje uváděného americkým Pew Research Center (cca 90 %) o více než 10 %, hodnotíme výrok jako nepravdivý.

V únoru 2013 tehdejší prezident Spojených států amerických Barack Obama, předseda Evropské komise José Manuel Barroso a předseda Evropské rady Herman Van Rompuy ve společném prohlášení uvedli, že zahajují jednání o tzv. Transatlantickém obchodním a investičním partnerství (TTIP). Cílem bylo vytvořit největší zónu volného obchodu na světě, odstranit překážky v obchodních vztazích mezi EU a USA (.pdf, str. 13) a podpořit jejich hospodářský růst. 

Dne 17. června 2013 na summitu G8 ohlásili Obama, Barroso, Van Rompuy a někdejší premiér Spojeného království David Cameron oficiální začátek vyjednávání o TTIP. Nicméně o obsahu dohody měla veřejnost málo informací, což spustilo vlnu kritiky. Kromě netransparentnosti mnozí kritizovali i dopady na životní prostředí a zhoršení ochrany spotřebitelů, potravinářských i pracovních norem. Protesty proti TTIP se konaly po celé Evropě, zejména v Německu.

Nejvýrazněji se vůči TTIP ohradila Francie v srpnu 2016, kdy francouzský ministr zahraničí Matthias Fekl požádal o zastavení těchto jednání a kritizoval, že jsou nevyvážená a ve prospěch americké strany. Také německý vicekancléř a ministr hospodářství Sigmar Gabriel uvedl, že rozhovory o zóně volného obchodu mezi EU a Spojenými státy „de facto ztroskotaly“. Naopak Bílý dům a Evropská komise tvrdily, že jednání pokračují i navzdory některým překážkám. 

Barack Obama neměl zpočátku pro Transatlantické obchodní a investiční partnerství ani podporu vlastní strany. Odpor demokratů se ukázal 13. května 2015, když zablokovali zahájení debaty o zákonu, kterým by Obama získal mandát k takzvanému zrychlenému řízení. Díky tomu by Obama mohl po dokončení dohody v rámci Transpacifického partnerství (TPP) a TTIP předat dokument Kongresu, který by ale nemohl prosadit žádné dodatky ani úpravy. Demokraté se obecně k dohodám o volném obchodu staví kriticky a obávají se ztráty pracovních míst kvůli volnějšímu obchodu.

Nicméně jednání se nakonec protáhla natolik, že se dohodu nepodařilo uzavřít během Obamova mandátu. Po nástupu Donalda Trumpa do úřadu se vyjednávaní o TTIP pozastavila. 

V rámci obchodních vztahů mezi Spojenými státy a Spolkovou republikou Německo skutečně převládá export ze strany Německa do USA, jak vyplývá například z dat federální agentury United States Census Bureau.

Na stránkách vlády USA je pak například uvedeno, že za rok 2018 byla hodnota exportu zboží a služeb z USA do Německa přibližně 92,4 miliard dolarů. Import zboží a služeb z Německa do USA pak odpovídal 159,8 miliardám dolarů. Výsledný rozdíl exportu mezi oběma zeměmi tehdy činil 67,4 miliard dolarů a tvořil ho právě vzájemný obchod se zbožím. Nejvýznamnější dovozní artikly z Německa byly strojírenské produkty, vozidla, léky, optické a lékařské přístroje a elektrické přístroje.

Je pravda, že Německo podle dostupných údajů (.pdf, str. 3) v tomto roce pravděpodobně neutratí dvě procenta svého HDP za obranu, což vyžaduje jeho členství v NATO (konkrétně se jedná o závazek z roku 2006).

Pokud se podíváme na členské státy NATO v Evropě s nejvyšším počtem obyvatel (.xlsx), v letošním roce podle dostupných odhadů nesplňuje 2% závazek kromě nejlidnatějšího Německa ani Itálie nebo Španělsko. Uveďme, že v počtu obyvatel mezi evropskými státy NATO se tyto dvě země řadí na čtvrté a páté místo. Dodejme, že na 2% hranici nedosahuje také Turecko (s 84,3 miliony obyvatel).

Alexandr Vondra nezmiňuje, kterou konkrétní stranu a sjezd má na mysli, podle použitého výrazu „kdo bude vlastně kandidátem na příštího kancléře“ však předpokládáme, že se jedná o nejsilnější německou stranu dle aktuálních preferencí, tedy Křesťanskodemokratickou unii (CDU).

Strana CDU opravdu přesunula kvůli zhoršení situace spojené s pandemií covidu-19 svůj sjezd ze 4. prosince 2020 na rok 2021. Na tomto sjezdu mělo dojít k volbě nástupce Annegret Krampové-Karrenbauerové v pozici předsedkyně strany a celkově nového vedení strany. Vyvstala také možnost, že celá událost proběhne pouze online a volby vedení strany se uskuteční korespondenční formou. 

Jeden ze tří kandidátů do čela strany a možný nástupce Angely Merkelové v pozici kancléře, Friedrich Merz, se proti přesunutí ohradil. Konkrétně uvedl, že k přesunu došlo, jelikož si část strany CDU nepřeje jeho zvolení, a že důvodem posunutí tedy nejsou obavy z možného šíření koronaviru.

Kromě sjezdu CDU oznámili přesunutí zemských sjezdů Svobodní (FDP) a Zelení. Nicméně s ohledem na kontext výroku, v němž Alexandr Vondra zmiňuje kandidáta na kancléře, předpokládáme, že hovoří právě o nejsilnější německé straně CDU. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Za nedostatečné plnění závazků v podobě nízkých výdajů na obranu kritizoval členské státy NATO během svého funkčního prezidentského období i Barack Obama. Například během svého druhého volebního období v roce 2014 při březnové návštěvě Bruselu opětovně připomínal princip kolektivní obrany, do níž musí připívat všichni členové – přičemž také poukázal na postupné snižování výdajů států na obranu.

Svůj apel, aby každý člen aliance své závazky plnil, pak zopakoval v červnu stejného roku při návštěvě Polska: „Součástí toho, co jsme projednávali s generálním tajemníkem NATO Rasmussenem a nyní s novým generálním tajemníkem Stoltenbergem, je nutnost zajistit, aby úsilí o kolektivní obranu bylo silné, aby tato obrana byla připravena a náležitě vybavena. To znamená, že každý člen NATO na tom musí mít patřičný podíl. Samozřejmě máme každý rozdílné kapacity. Spojené státy mají rozdílné kapacity než Polsko; Polsko má rozdílnou kapacitu než Lotyšsko. Ale každý má kapacitu na to podílet se spravedlivým dílem, odvést poměrnou částku, abychom zajistili, že budeme mít zdroje, plánování, integraci, výcvik, abychom byli efektivní.“ (překlad Demagog.cz)

Svou kritiku pak zintenzivnil v roce 2016 během posledního roku svého druhého prezidentského mandátu. Například v dubnu pro americký časopis The Atlantic řekl, že jej rozčilují „ti, co se jen vezou”, tedy státy, které využívají síly Severoatlantické aliance (potažmo USA), ale samy přispívají na obranu málo. Obama měl tehdy například pohrozit britskému premiérovi Davidu Cameronovi, že v případě nedodržování závazků v podobě vynaložení 2 % HDP na obranu přestane mezi USA a Velkou Británií platit vzájemný „speciální vztah”.

Obamovy výtky a apely byly směřovány právě hlavně evropským členům NATO, jak ostatně opět zopakoval v dubnu 2016. Evropské státy totiž dlouhodobě neplní daný závazek vynakládat na obranu 2 % HDP. 

Jak ukazuje graf níže, z evropských členských zemí NATO v roce 2009 (.pdf, str. 9), tedy v prvním roce I. funkčního období Baracka Obamy, svůj 2% závazek vůči NATO splňovala Velká Británie, Řecko a Francie. Nad hranicí 2 % se tehdy pohybovalo i Turecko. 

V posledním roce Obamova mandátu, tedy v roce 2016 (.pdf, str. 8), měly z evropských států výdaje na obranu větší než 2 % HDP pouze Velká Británie, Estonsko a Řecko. Stejná situace pak nastala i v roce 2017. Připomeňme, že právě v roce 2017 nastoupil do prezidentského úřadu Donald Trump, který neplnění 2% závazku kritizoval také – po nástupu do funkce i před ním. Předpokládáme však, že na stav výdajů na obranu mohl mít v roce 2017 vliv ještě Barack Obama.

Dodejme, že v celkovém součtu v roce 2015 došlo u evropských států k zastavení sestupného trendu, a naopak k menšímu navýšení jejich celkového objemu výdajů (viz graf níže). Podobně pokračoval vývoj i v roce 2017 (.pdf, str. 4). I přesto však hodnotíme výrok jako pravdivý. Nelze sice objektivně zhodnotit, zda Barack Obama „nedosáhl vůbec ničeho“, jak ve výroku uvádí Alexandr Vondra, za doby Obamova prezidentského mandátu však nedošlo k navýšení počtu evropských států, které by na obranu vynakládaly 2 % HDP.

V tomto výroku se hovoří o Severoatlantické alianci (North Atlantic Treaty Ogranization – NATO). NATO je politickou a vojenskou aliancí sdružující 30 zemí především z Evropy a Severní Ameriky. NATO vzniklo 4. dubna 1949 podepsáním Washingtonské smlouvy jako opozice Sovětskému svazu. Je založeno na principu společné obrany – napadení jednoho člena aliance se rovná napadení všech členů aliance (čl. 5 Washingtonské smlouvy).

K tomu, aby aliance byla funkční, je třeba, aby jednotliví členové drželi určitou výši výdajů na obranu. Členské státy se v roce 2006 zavázaly k výši výdajů 2 % HDP ročně do armády. Celá řada členských států tento závazek nedodržuje, včetně České republiky, která v roce 2019 vydávala na armádu 1,20 % HDP. Naposledy Česká republika závazek plnila v roce 2005, od doby, kdy je závazek platný, jej neplnila ještě ani jeden rok.

Spojené státy vydávají na armádu celosvětově zdaleka nejvíce prostředků. Z tohoto důvodu jsou i největší silou v rámci aliance (v roce 2019 vydaly USA na armádu 3,4 % HDP). Dlouhodobě apelují na ostatní členy aliance, aby závazek dodržovali. Právě jednotlivé evropské státy závazek z valné většiny neplní. Podle serveru Euronews.com vydávaly v roce 2018 evropské státy na obranu průměrně 1,5 % HDP a státy, které jsou nad 2% hranicí, jsou v Evropě pouze Estonsko, Polsko, Řecko, Litva, Lotyšsko a Velká Británie. Právě v souvislosti s tímto apelem prezident Trump několikrát pohrozil opuštěním aliance.

Závazek vydávat na obranu alespoň 2 % hrubého domácího produktu vychází z dohody ministrů obrany zemí NATO z roku 2006. Řada členských zemí tento závazek neplní, což často kritizují zejména Spojené státy.

Podle dostupných odhadů tuto dvouprocentní hranici v roce 2020 přesáhne (str. 8) celkem 10 zemí NATO. Jelikož Alexandr Vondra v rozhovoru naráží na rétoriku Donalda Trumpa a její účinek na zvyšování výdajů na obranu v Evropě, volíme pro srovnání situaci v roce 2016, kdy byl Donald Trump zvolen prezidentem. V roce 2016 měly pouze 4 země obranné výdaje vyšší než 2 % HDP (viz graf). Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Německo stabilně navyšuje své výdaje na obranu. Za rok 2016, tedy před nástupem Donalda Trumpa do prezidentského úřadu, Německo na obranu vynaložilo (.pdf, str. 8) 1,2 % svého HDP. V následujícím grafu lze vidět výdaje německého rozpočtu na obranu v procentech HDP. Pro rok 2020 je pak podíl HDP vynaloženého na obranu odhadován na 1,57 % německého HDP.

Dle dat Severoatlantické aliance v roce 2018 například Německo navýšilo (.pdf, str. 7) výdaje na obranu o 4,26 miliardy amerických dolarů. Jak je ovšem vidět také v grafu, i přes toto zvýšení Německo v roce 2018 nesplnilo závazek vůči NATO vydávat na obranu 2 % svého HDP. Dodejme, že na této hranici se dohodli ministři obrany členských zemí NATO v roce 2006.

Za rok 2019 pak Německo zvýšilo výdaje na obranu o 5,6 % v porovnání s předešlým rokem. Částka, kterou Německo vyčlenilo na obranu, se pohybovala ve výši přibližně 52,5 miliard dolarů (.pdf, str. 7). Ačkoliv tak Německo na obranu vydalo více peněz ze svého státního rozpočtu, výdaje nepřesáhly 2 % HDP.

Alexandr Vondra tedy správně tvrdí, že Německo výdaje na obranu „alespoň o něco navýšilo“, a výrok proto hodnotíme jako pravdivý.