Alexandr Vondra

Jacques Brotchi svou cestu na Tchaj-wan podnikl v květnu roku 2019, konkrétně od 3. do 6. května. Krátce po této návštěvě Brotchi skončil v pozici předsedy Senátu, kterou vykonával od konce roku 2018. Stalo se tak ovšem na základě voleb, které se uskutečnily koncem května 2019, a po kterých došlo k výrazné generační obměně belgického Senátu. Krátce poté, co Jacques Brotchi opustil post předsedy Senátu, navíc opustil i Městskou radu města Uccle a tím ukončil i celou svou politickou kariéru. 

Sám Jacquas Brotchi popírá jakékoliv spekulace o tom, že by o svůj mandát přišel v důsledku své cesty na Tchaj-wan. „Nemůžou tlačit na vaše politiky tvrzením, že já jsem kvůli Tchaj-wanu musel odstoupit. Nikdy jsem neměl se svou vládou problém. Odsloužil jsem mandát v takové délce, jaká byla od začátku v plánu.“ Cesta se pak prý uskutečnila se souhlasem belgického ministerstva zahraničí, ohradil se v minulosti Jacques Brotchi proti tvrzení čínské ambasády v Praze, která se právě ve spojitosti s jeho osobou obrátila na českou stranu ve věci plánované cesty Jaroslava Kubery na Tchaj-wan.

Čínský ministr zahraničí Wang I absolvoval diplomatické turné po Evropě v posledním srpnovém týdnu tohoto roku. Navštívil Itálii, Německo, Nizozemí, Norsko a Francii. Mimo ekonomické zájmy se ministr také snažil naznačit možnost multilaterální spolupráce při řešení nadnárodních výzev. Jeho snahou bylo také předejít situaci, kdy by i evropské státy začaly vůči Číně postupovat tvrději, tak jako v poslední době Spojené státy.

Ačkoli hodnocení, že této diplomatické cestě věnovala česká média málo pozornosti, je velmi subjektivní, je pravdou, že tato cesta byla zastíněna zejména články o návštěvě předsedy Senátu Miloše Vystrčila na Tchaj-wanu. Hospodářské noviny zmínily cestu čínského ministra zahraničí ve článku věnovaném čínským výhrůžkám českému šéfovi Senátu: „Německo bylo poslední zastávkou čínského ministra Wanga I během jeho týdenní cesty po Evropě, kdy navštívil Itálii, Nizozemsko, Norsko a Francii. Cílem bylo diskutovat boj s pandemií koronaviru a podpořit vztahy Číny s Evropou.“

V Lidových novinách se nad kontextem celé cesty zamýšlel ve své rubrice Monitor Jan Macháček. Ten hodnotí prohlášení na adresu Miloše Vystrčila v rámci této cesty za krajně netaktické: „Pozoruhodný je i kontext, kdy čínský ministr zahraničí pronesl tuto výhrůžku. Řekl to na přednášce v pařížském think tanku. Ministr Wang je na týden trvající cestě po Evropě, během které navštívil Francii, Itálii, Norsko, Nizozemsko a Německo. Jeho záměrem je, aby Čína a EU uzavřely do konce roku dohodu o investicích. Jeho cesta má balancovat dopady návštěvy amerického ministra zahraničí Pompea. Nechť posoudí každý sám, jestli čínským zájmům poslouží titulky s výhrůžkami Vystrčilovi.“ Jinak LN o cestě čínského ministra informovaly především v souvislosti s jeho slovy o cestě předsedy Senátu Vystrčila na Tchaj-wan.

Další hlavní média ovšem o tomto tématu skutečně nijak zásadně neinformovala. O Wangově poslední zastávce v Německu se psalo zejména v souvislosti se zmíněnými výhrůžkami Miloši Vystrčilovi, jelikož je pronesl právě odtamtud. O jeho kontroverzní návštěvě Francie informovaly Seznam zprávy, ale detailně se celému turné také nevěnovaly. O norské zastávce se zmiňoval mimo jiné například Český rozhlas Plus v souvislosti s Wangovými prohlášeními zpochybňujícími, že by první pacient s koronavirem byl z Číny. Mimo jiné zde také varoval před udělením Nobelovy ceny hongkongským demonstrantům. Česká televize pak na svém webu cestu čínského ministra zmínila spíše mimoděk.

Lze tedy říci, že česká média skutečně evropskému turné čínského ministra zahraničí komplexně nevěnovala mnoho pozornosti. Článků, které by se věnovaly přímo této cestě, nelze dohledat mnoho. Mnohem více se jich pak o cestě zmiňuje jen v souvislosti se slovy čínského ministra na adresu Vystrčilovy cesty na Tchaj-wan.

Na oficiálních webových stránkách tibetského duchovního vůdce dalajlamy lze nalézt výčty jeho setkání s vysokými představiteli světových zemí. Dle seznamu za roky 1990 až 1999 byla jeho návštěva Václava Havla v Praze 3. února 1990 jeho první schůzkou s některým ze světových státníků v 90. letech.

V předcházejícím období se pak dalajlama podle výčtu setkání za léta 1954 až 1989 sešel mimo jiné 11. prosince 1989 s tehdejším norským premiérem Janem Pederem Sysem. Dodejme, že tento den přijal také v Oslu Nobelovu cenu za mír. 10. prosince 1989 se dalajlama setkal i s norským králem Olafem V. Dále můžeme zmínit jeho schůzku s tehdejší předsedkyní Německého spolkového sněmu Ritou Süssmuth z 8. prosince téhož roku nebo schůzky s prezidenty Kostariky a Mexika v červnu a červenci 1989.

Co se týče setkání tibetského duchovního vůdce se státníky západní Evropy, 13. května 1986 se ve Vídni sešel s rakouským prezidentem Rudolfem Kirchschlägerem. V říjnu 1973 pak proběhla jeho schůzka s irským prezidentem a předsedou vlády.

Z tohoto úhlu pohledu nelze popřít, že po návštěvě Václava Havla v únoru 1990 se dalajlama začal více setkávat s ostatními státníky nejen Evropy (například v říjnu 1990 s německým prezidentem či v prosinci 1991 s britským premiérem atd.), ale také s vysokými představiteli Spojených států. V dubnu 1991 navštívil ve Washingtonu tehdejšího amerického prezidenta George Bushe, o dva roky později pak jeho nástupce Billa Clintona. Je tak možné, že v tomto ohledu Václav Havel skutečně učinil jistý pokrok, či dokonce průlom. Tvrzení Alexandra Vondry, že se v období začátku 90. let s dalajlamou nesetkával „žádný státník“, je nicméně nepravdivé.

Předně uveďme, že při ověřování tohoto výroku považujeme výraz „nedal červený koberec“ pouze za obrazné vyjádření, a nebereme ho tedy doslovně.

Jan Fischer se s tibetským duchovním vůdcem dalajlamou setkal 11. září 2009, tedy v době, kdy předsedal tzv. úřednické vládě, která byla jmenována v květnu 2009 po pádu vlády Mirka Topolánka. Ke schůzce došlo v Kramářově vile, která slouží jako „rezidence předsedy vlády České republiky“. Čínské velvyslanectví se tehdy proti návštěvě dalajlamy v ČR a jeho účasti na konferenci o míru a demokracii v Asii ohradilo.

Podle tehdejšího prohlášení tiskového mluvčího Jana Fischera však zmiňované přijetí dalajlamy v Kramářově vile bylo „soukromou schůzkou“. Toto tvrzení později zopakoval Jan Fischer i v roce 2012 ve svém článku pro Parlamentní listy: „(…) s ohledem na citlivost této věci pro čínskou stranu jsem zvolil setkání soukromé, v rezidenci – Kramářově vile, a bez médií.“ Dodejme, že tehdy Jan Fischer reagoval na kritiku, která k němu směřovala právě ze strany Alexandra Vondry.

Nepřísluší nám hodnotit, do jaké míry byla schůzka Jana Fischera s dalajlamou skutečně soukromá. Pro hodnocení výroku je nicméně důležité zmínit, že například setkání dalajlamy a Václava Havla v únoru 1990 mělo do jisté míry podobnou formu jako setkání tibetského duchovního vůdce s Janem Fischerem. Jako úřadující československý prezident tehdy Václav Havel pozval dalajlamu „do prezidentské rezidence na zámek v Lánech“ (video, čas 01:50). Jednalo se také o „soukromé setkání“ (video, tamtéž). I proti této návštěvě čínská strana protestovala a nepřijala „názor, že návštěva má ryze soukromý charakter a že nepoškodí společné zájmy obou zemí“ (video, čas 02:14).

Za dobu, kdy byl Václav Havel českým a dříve československým prezidentem, navštívil dalajlama Českou republiku celkem čtyřikrát: v letech 1990, 1997, 2000 a 2002. Dodejme, že ve výroční zprávě Správy Pražského hradu za rok 2002 (.pdf, str. 19) je mezi „společenskými a pracovními akcemi“ na zámku v Lánech uvedena právě také návštěva delegace dalajlamy.

Je pravdou, že zástupci Čínské lidové republiky se ohradili proti návštěvě dalajlamy v ČR v roce 2009, kdy proběhlo také jeho setkání s Janem Fischerem. Jelikož však tato schůzka měla v zásadě stejnou formu jako schůzka dalajlamy s Václavem Havlem v roce 1990 (oba v době setkání vykonávali vysokou funkci, oba dalajlamu pozvali do své oficiální rezidence a oba označili tato setkání za soukromá), hodnotíme výrok jako nepravdivý.

Tchaj-wan udržuje diplomatické vztahy s 15 státy, konkrétně jsou to Marshallovy ostrovy, Nauru, Palau, Tuvalu, Svazijsko, Vatikán, Belize, Guatemala, Haiti, Honduras, Nikaragua, Paraguay, Svatý Kryštof a Nevis, Svatá Lucie a Svatý Vincenc a Grenadiny.

Navázání diplomatických vztahů s Čínskou lidovou republikou (Čínou) nebo Čínskou republikou (Tchaj-wanem) se odvíjí od politiky jedné Číny. Podle ní platí, že „státy udržující diplomatické vztahy s ČLR nemohou mít vztahy s Taiwanem, a naopak.“ Oněch vyjmenovaných 15 států tedy nemá navázané diplomatické vztahy s Čínou. Toto platí i pro jedinou evropskou zem, která je na daném seznamu, a sice pro Vatikán. Ten nemá s Čínou navázané oficiální diplomatické vztahy od 50. let minulého století.

V roce 1949 v Číně skončila občanská válka mezi komunisty v čele s Mao Ce-tungem a nacionalisty ze strany Kuomingtan vedené Čankajškem. Válka dopadla vítězstvím pro komunisty, kteří vytlačili zbytky Čankajškova Kuomingtanu na Tchaj-wan. Tchaj-wan se tak de facto stal na pevninské Číně nezávislým územím, představitelé Kuomintangu však tvrdili, že existuje jen jedna Čína (tzv. princip jedné Číny), jejímiž oni jsou představiteli, kteří ovšem nemají území celé Číny pod svou kontrolou. Cílem bylo ji znovu ovládnout, ovšem ne pod komunistickým vedením. Jako zástupce Číny vystupoval po válce Tchaj-wan i v Radě bezpečnosti OSN a mnohými státy západního světa byla jeho vláda uznávána jako jediný legitimní zástupce Číny.

Samostatnost Tchaj-wanu však nikdy neuznala samotná pevninská Čína. Ta také prosazuje princip jedné Číny, tedy že existuje pouze jedna legitimní politická moc, která zahrnuje pevninskou část Číny i Tchaj-wan. Princip tedy vylučuje existenci dvou čínských států. Podle výkladu ČLR je pak jediným legitimním útvarem zastupujícím „jednu Čínu“ právě pevninská Čína. V 70. letech došlo ke změnám ve světě diplomatických vztahů, když OSN začala uznávat vládu Čínské lidové republiky a zástupci Čínské republiky z Tchaj-wanu tak v Radě bezpečnosti ztratili své místo. Prudce klesl i počet států, které Čínskou republiku diplomaticky uznávají.

Postupem času se plán na invazi do pevninské Číny ukázal jako neproveditelný. Zároveň se Tchaj-wan postupně evolučně proměnil v prakticky fungující demokratický stát s pluralitním politickým systémem. S demokratizací země si od 70. let Tchaj-wan postupně přestává činit nároky na území celé Číny. V posledních letech pak opakovaně zaznívají požadavky, které usilují o Tchaj-wan jako samostatný suverénní stát nezávislý na zbytku Číny. Tenze pak narostly zejména v roce 2000 po zvolení prezidenta Chen Shui-biana, který se otevřeně hlásil k nezávislosti země. Současná prezidentka Tsai Ing-wen je zástupcem Demokratické pokrokové strany, která tradičně podporuje nezávislost Tchaj-wanu. Při své inauguraci se prezidentka Tsai odmítla přihlásit k principu jedné Číny.

Na 23. schůzi Senátu PČR navrhl kvůli čínskému vyhrožování senátor Pavel Fischer, pověřený Výborem pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost, k projednání „Návrh usnesení Senátu k pokusům Čínské lidové republiky o vměšování do vnitřních záležitostí České republiky." Z přítomných 52 senátorů hlasovalo 50 pro, Jiří Cieńciała, člen senátorského klubu hnutí ANO, aktuálně bez politické příslušnosti, se zdržel hlasování a nezařazený senátor Jaroslav Doubrava, aktuálně za Severočeši.cz, jako jediný hlasoval proti. „Zdůvodnil to tím, že se s dokumentem z čínské ambasády, který byl nalezen v pozůstalosti Vystrčilova předchůdce Jaroslava Kubery (ODS) a je veřejně dostupný, prý neměl možnost seznámit.“ Zahraniční výbor Senátu vydal usnesení už 11. března 2020, avšak k projednání na plénu došlo až 20. května. V jednom z bodů tohoto usnesení bylo i vyjádření podpory, „aby právě v tomto kontextu to byl předseda Senátu PČR, kdo v doprovodu podnikatelské delegace navštíví Tchaj-wan.“ Čína se proti české cestě na Tchaj-wan tvrdě ohrazovala.

Cestu pak Vystrčil oficiálně oznámil 9. června 2020. Na Tchaj-wan odletěl 29. srpna 2020.

V devadesátičlenné delegaci bylo pak kromě Vystrčila dalších sedm senátorů, například 1. místopředseda Senátu Jiří Růžička, předseda Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost Pavel Fischer nebo předseda Výboru pro zdravotnictví a sociální politiku Lumír Kantor.

To, že se cesta na Tchaj-wan uskutečnila za podpory Senátu PČR, pak Miloš Vystrčil zmínil i ve svém projevu 31. srpna na Národní univerzitě Chengchi na Tchaj-wanu.

Závěrem doplňme, že neověřujeme, zda je krok Miloše Vystrčila sympatický, či nikoliv. Jedná se o hodnotový soud Alexandra Vondry a jako takový jej ověřovat nemůžeme.

O slibu, který europoslanec Vondra zmiňuje, jsme psali například v tomto výroku. K přechodu vlády nad Hongkongem od Velké Británie k Čínské lidové republice došlo roku 1997. Stalo se tak na základě britsko-čínské dohody přijaté roku 1984, kdy byl ustanoven právě systém „jedna země, dva systémy“. Ten Hongkongu zaručuje zachování značné míry autonomie, a to po dobu padesáti let (do roku 2047). Čína se tak zavázala k zachování společenského a hospodářského systému, právního řádu a občanských svobod Hongkongu. Konkrétně je tato záležitost stanovena v článku 5 (.pdf, str. 58) Základního zákona, který říká, že socialistický systém a jeho politika se nebudou v Hongkongu uplatňovat a po dobu 50 let se nebude měnit předchozí kapitalistický systém a způsob života. 

V případě „totálního pošlapání (slibu) Pekingem“ pak lze předpokládat, že Alexandr Vondra naráží především na nedávné přijetí tzv. bezpečnostního zákona Všečínským shromážděním lidových zástupců. K němu jsme se vyjádřili podrobněji zde. Od 28. května 2020, kdy byl zákon přijat, panuje obava, že by mohl narušit svobody a práva daná Hongkongu při jeho znovupřipojení k Číně. Po přijetí tohoto předpisu Čínou vydala Evropská unie prohlášení, v němž vyjadřuje obavy z narušení autonomie Hongkongu a zároveň je hluboce znepokojena snahou Číny neplnit své mezinárodní závazky, které přijala při převzetí Hongkongu. 

K tomuto prohlášení se připojily i některé další evropské státy, které přitom nejsou součástí EU, např. Island, Norsko, Černá Hora či Albánie. O situaci v Hongkongu se ovšem zajímají i další státy světa a své znepokojení nad tamní situací vyjádřila například i Velká Británie, Kanada, USA nebo Austrálie. Zákon posílil již probíhající protesty, které měly za cíl mimo jiné vyjádřit nesouhlas s navrhovaným zákonem, který by umožnil vydávání podezřelých do pevninské Číny a následný soudní proces před orgány ovládanými Komunistickou stranou. Demonstrace se však dlouhodobě střetávají s represivními akcemi.

Vzhledem k postoji zmíněných evropských i mimoevropských zemí, stejně jako řady tuzemských (Euro, iRozhlas nebo Novinky) i zahraničních (Financial Times či The Guardian) medií lze konstatovat, že Čína skutečně podkopává slib, spočívající v záruce demokracie, vytvářením nástrojů pro jeho destrukci. Stejného názoru je i Úřad Vysokého komisaře OSN pro lidská práva.

Pokud jde o předpověď Tchaj-wanu jako dalšího území, které bude čelit tlaku Čínské lidové republiky, nezbývá než se omezit na tvrzení, že budoucnost nikdo nezná. Tchaj-wan tak může být další na řadě, ale nemusí. Vzhledem ke zhoršujícím se vztahům mezi oběma zúčastněnými lze ale scénář, ve kterém spor eskaluje, vidět jako reálnou možnost.

Občanská demokratická strana (ODS) vznikla v roce 1991 rozdělením Občanského fóra na Občanskou demokratickou stranu a Občanské hnutí. Europoslanec Vondra hovoří o velikosti strany v souvislosti s existencí rozdílných názorů jejích členů. Na velikost strany se můžeme dívat optikou počtu členů ve straně nebo také optikou jejích volebních výsledků. Politickou stranu lze tedy považovat za velikou, pokud dokáže přitáhnout široké spektrum voličů a ve výsledcích voleb tak obsazuje zpravidla přední místa.

Ve volbách do Poslanecké sněmovny od roku 1996 (roky 1998, 2002, 2006, 2010) do posledních voleb z roku 2017 ODS s výjimkou roku 2013 vždy zaujímala první nebo druhé místo. V roce 2013 skončila jako pátá. Její volební výsledky se jinak pohybovaly přibližně mezi 20 a 35 % hlasů. V roce 2017 skončila jako druhá, ale pouze s 11,32 % hlasů. V tomto ohledu tedy lze říci, že ODS skutečně vždy byla velikou stranou. Zároveň je dobré zmínit i slova Alexandra Vondry, která následují po ověřovaném výroku „a zase budeme velká strana“. Je tedy vidět, že europoslanec Vondra si uvědomuje současný pokles „velikosti“ strany.

Co se týče počtu jejích členů, v roce svého založení jich měla ODS 18 557. Nejvyššího počtu členů dosahovala okolo let 2009 a 2010 – až necelých 34 tisíc. V následujících letech počet členů značně klesal. Tento úbytek (.pdf, str. 2) se přisuzuje několika příčinám. Jednou z nich byl vznik nových konkurenčních stran, které některé členy odvedly – zejména nová TOP 09 a hnutí ANO 2011. Dalším důvodem pak bylo i zbavování se tzv. mrtvých duší. Dále je také na vině i rušení některých oblastních organizací. V roce 2012 ODS měla už jen 25 892 členů, v roce 2014 18 tisíc. V letech 2015–2017 se členská základna držela přibližně na 14 tisících, v současnosti čítá 13 600 členů.

V porovnání s ostatními stranami patří ODS skutečně mezi strany větší. Více členů má v současnosti KSČM (31 456) a KDU-ČSL (21 706), prakticky stejně pak ČSSD (13 845). Méně mají naopak SPD (6 459), ANO (2 861), TOP 09 (2 761), STAN (1 653) a Piráti (1 020). I v minulosti KSČM byla (.pdf, str. 2) vždy politickou stranou s největší členskou základnou – v roce 1992 měla přes 350 tisíc členů, v roce 2010 přes 100 tisíc. Větší počty členů má tradičně také KDU-ČSL. V devadesátých letech dosahovaly (.pdf, str. 2) až 90 tisíc, teprve po přelomu tisíciletí počty klesly pod 50 tisíc. ČSSD měla naopak spíše méně členů než ODS. V 90. letech a na přelomu tisíciletí měla pod 20 tisíc, poté začal počet jejích členů růst – v roce 2014 jich měla necelých 23 tisíc (.pdf, str. 2). Od té doby ale také dochází ke kontinuálnímu úbytku až na současných necelých 14 tisíc.

ODS tedy skutečně patří ke stranám s největší členskou základnou v Česku. Pokud se podíváme na její volební výsledky, patří taktéž k nejúspěšnějším českým stranám.