Alexandr Vondra

Přestože byl internet skutečně vynalezen ve Spojených státech, světlo světa spatřil až mnoho let po druhé světové válce.

Vznik internetu se podle většiny zdrojů datuje na začátek 60. let 20. století, kdy Agentura ministerstva obrany pro pokročilé výzkumné projekty (DARPA) ve Spojených státech začala zkoumat možnosti vzniku mezinárodní sítě vzájemně propojených počítačů. Jejich úsilí vyústilo roku 1969 k vytvoření experimentální sítě ARPANET, pomocí které byla také přenesena první data mezi počítači. Další vývoj internetu stručně popisuje například toto video.

Vývoj internetu (nejprve ze sítě mezi vědeckými pracovišti) a mapy postupného propojování jsou přehledně popsány v tomto článku.

Žádný zdroj neupozorňuje na možný vývoj internetu mezi lety 1939 a 1945 (resp. 41–45, kdy byly ve válce USA), výrok tedy považujeme za nepravdivý.

Celou dosavadní nominaci Trumpovy vlády uvádí přehledně např. Washigton Post nebo NY Times.

Nominovaný ministr zahraničí Rex Tillerson je výkonným ředitelem ExxonMobile, nadnárodní firmy, která těží a zpracovává ropu a zemní plyn. Prostředí světa byznysu je mu tak bližší, než působení ve veřejném sektoru. ExxonMobil funguje i v Rusku a Rex Tillerson byl vyznamenán za přátelství Putinem.

Thomas P. Bossert je již jmenovaným poradcem pro národní bezpečnost. Pracoval už pro G. Bushe jako poradce pro bezpečnost. Zároveň však vede konzultantskou firmu v oblasti risk managementu ve Washigtonu.

Mezi další kandidáty ze světa byznysu patří např. Wilbur Ross (investor v oblasti průmyslu, ale i bankovnictví) nebo Steven Mnuchin (působí v Goldman Sachs).

Jestřábími kandidáty jsou pak pravděpodobně míněni kandidáti, kteří mají militantní zkušenosti, generálové a vojáci.

Ministrem obrany by se měl stát námořní generál a vysoký vojenský důstojník James Mattis. Ten vedl vojenské operace na Blízkém východě. Šéfem tajných služeb se pak stane bývalý senátor Dan Coats, který v minulosti kriticky reagoval na anexi Krymu Moskvou a tlačil na B. Obamu, aby Moskvu sankcionoval.

Plánovanou výstavbu radaru zastavila v roce 2009 svým rozhodnutím administrativa demokratického prezidenta Baracka Obamy. Sociální demokraté v čele s tehdejším předsedou Jiřím Paroubkem a stínovým ministrem zahraničí Lubomírem Zaorálkem se proti projektu vymezovali.

Česká republika v letech 2007–2009 jednala se Spojenými státy o možnosti zřídit ve středočeských Brdech vojenský radar, který by byl součástí protiraketové architektury USA v Evropě. V sousedním Polsku pak měla být vybudována raketová základna sloužící jako obrana proti raketám dlouhého doletu z Íránu. Tento projekt byl dojednáván během administrativy republikánského prezidenta George Walkera Bushe, po nástupu Baracka Obamy však v září 2009 došlo k jeho zrušení.

Výstavbu radaru podporovala především koaliční vláda Mirka Topolánka (ODS), která smlouvu o výstavbě a provozu radaru schválila v květnu 2008.

ČSSD v průběhu jednání o výstavbě zaujala pozici vymezující se proti americkému radaru na českém území, tehdejší předseda sociálních demokratů vyzýval k vypsání referenda, aby o osudu vojenského komplexu rozhodli občané. Představitelé sociální demokracie často podporovali akce namířené proti výstavbě radaru, šlo např. o protestní pochody nebo hladovky, jednu z nich podpořil i Lubomír Zaorálek (ČSSD). Sám Zaorálek se vyjádřil, že radar Evropě „neprospěje“ a veřejně vystupoval proti projektu.

Dle výstupů výzkumů CVVM (. pdf str. 1) byla česká společnost proti výstavbě amerického radaru. V červnu 2008 25 % dotázaných označilo svůj postoj k radaru jako „spíše nesouhlasí“ a 41 % jako „rozhodně nesouhlasí“. O rok později byla čísla velmi podobná, 25 % dotázaných opět označilo svůj postoj k radaru jako „spíše nesouhlasí“ a 42 % jako „rozhodně nesouhlasí“.

V říjnu 2009 (. pdf str. 2) pak 48 % dotázaných odpovědělo, že jsou s rozhodnutím Obamovy administrativy ustoupit od výstavby radaru „rozhodně spokojeni“, 32 % pak bylo „spíše spokojeno“.

V rozhovoru pro New York Post z dubna 2016 mluví Ivana Trump o svém bývalém manželu Donaldovi pozitivně. Rozvod byl z jejího pohledu náročný, ale jak sama řekla: „Od té doby, co se urovnala finanční stránka, chováme se k sobě přátelsky“.

V roce 1990 se Olga Havlová (podle informací z knihy Pavla Kosatíka Člověk má dělat to, nač má sílu) vydala do Spojených států, kde se účastnila mimo jiné dobročinného večírku, „který ve prospěch Výboru (lidí dobré vůle) uspořádala v newyorském hotelu Plaza Ivana Trumpová“.

Oxfordský slovník definuje pojem „proxy war“ (zástupná válka) jako válku podnícenou významnou mocností, která však sama o sobě není v konfliktu zapojena.

Konkurenční slovník Univerzity v Cambridgi popisuje termín jako válku, ve které bojují skupiny nebo menší státy, z nichž každý zastupuje zájmy jiných, větších států nebo koalic. Jako příklad „proxy war“ je udávána válka v Sýrii táhnoucí se od roku 2011. Tento termín pro syrský konflikt používá britská BBC, americký deník NYT, britský Guardian, německý magazín Spiegel či americký Foreign Affairs.

V měnícím se konfliktu jsou přímo či nepřímo zapojeny kromě syrské vlády Bašára al-Asada také Rusko, Turecko, Spojené státy, Írán a Saudská Arábie společně s dalšími státy Perského zálivu, Svobodná syrská armáda, Hizballáh, Kurdská strana pracujících (PKK), kurdské Lidové obranné jednotky (YPG), ISIS a mnoho dalších převážně islamistických bojových skupin

Dosud se v Ženevě uskutečnily tři konference, které řešily válečný konflikt v Sýrii. Další mírové jednání mezi vládní stranou a opozičními skupinami se ale uskuteční v lednu 2017 v Kazašském hlavním městě Astaně. V tomto ohledu má tedy Alexandr Vondra pravdu.

Jednání v Astaně však plně nepřebírá roli Ženevy. Další mírová konference, která se uskuteční v únoru, je plánovaná právě ve Švýcarsku. Vondrův výrok proto hodnotíme jako zavádějící.

Schéma mapující strany syrského konfliktu a k nim připojené země a organizace.

Zdroj: Ihned.cz Rok 2017 se má nést, podle poradce OSN pro Sýrii ve znamení diplomacie. Na prosincovém zasedání Bezpečnostní rady Rusko společně s Tureckem přišlo s návrhem na snížení násilí a ochranu civilistů v Sýrii prostřednictvím sjednání příměří. Současně umožňuje vstup opozičních skupin na území Sýrie za účelem boje proti terorismu. Tím reaguje Rusko s Tureckem na rezoluce 2254 týkající se Sýrie z roku 2015. Tuto iniciativu OSN podporuje, ovšem na její dodržení chce dohlédnout.

V minulých letech se mírová jednání odehrávala v hlavním městě Švýcarska pod označení Geneva I Conference of Syria (2012), Geneva II (2014) a Geneva III (2016). Po první konferenci v červnu 2013 se pokusilo Rusko (Sergei Lavrov) s USA (John Kerry) dohodnout na politickém řešení konfliktu a zamezení krveprolití.

Tato iniciativa zesílila po použití chemických zbraní v Damašku. Po přijetí další rezoluce, která obsahovala zničení zásoby chemických zbraní Sýrie od poloviny roku 2014, následovala druhá ženevská konference, která měla tento postup stvrdit. V následujících letech se syrský konflikt k míru nepřibližoval. Zlom nastal v prosinci 2016 s rusko-tureckou iniciativou.Tu však stihly oba státy první lednový týden 2017 porušit a jednání v Astaně se tak pozastavují.

Mírového jednání v Kazachstánu se má účastnit Rusko a Írán, kteří podporují Sýrii a Turecko, jako klíčoví zastánci rebelské strany. Tato konference není organizována OSN, ale Ruskem a Tureckem a slouží k doplnění oficiální „mírové konference“, jež se uskuteční v Ženevě v únoru 2017.

Výrok Alexandra Vondry hodnotíme jako zavádějící, jelikož v Ženevě se stále jedná o mírových opatřeních a dohodách, ačkoliv v souvislosti s válkou v Sýrii se uskuteční mírové jednání mezi Sýrii a opozičními skupinami v Kazachstánu.

Jedním z nejvíce kritizovaných témat v kampani Donalda Trumpa byla skutečně íránská dohoda, do které podle Trumpa USA darovaly kolem 150 bilionů dolarů. Výrok Alexandra Vondry je tedy pravdivý.

Donald Trump ve své prezidentské kampani ostře kritizoval dohodu s Íránem, kterou inicioval Barack Obama. Ten se snažil o zabránění Íránu získat jaderné zbraně prostřednictvím mezinárodní dohody JCPOA.

Trump se veřejně vymezoval zejména vůči „financování“, respektive sankčním úlevám, a často dohodu označoval za pohromu. Na svém webu dokonce vydal článek o tom, že sankční úlevy podporují ve skutečnosti teroristy.

Americký Politifact zjistil, že zmíněných 150 bilionů dolarů však patří Íránu už od začátku. Jedná se o peníze, které byly zemi zmrazeny na základě ekonomických sankcích z předchozích let. Řada z nich se týkala dodávek ropy. Jen v rámci tzv. Omezení íránských aktiv bylo podrženo 1,9 bilionů dolarů. Podle odborníků činí všechna držená íránská aktiva kolem 100 bilionů dolarů (150 bilionů je údajně nadhodnocená částka), které na základě dostatečného omezení jaderného programu v Íránu dostává země pozvolna zpět.

Trump tuto skutečnost ve svých projevech nezmiňuje a pouze tvrdí, že USA sponzorují Írán a nic z toho nemají, čímž opomíjí hlavní myšlenu celého programu - zabránit výrobě jaderných zbraní a jejich použití.

Íránská dohoda o jaderných zbraních, oficiálně označena JCPOA (.pdf), vstoupila v platnost v roce 2015. Shodla se na ní šestice velmocí (.pdf, str. 3 i.) s Íránem. Izrael měl vůči této dohodě pochybnosti, USA se proto zavázaly mu v případě útoků pomoci.

Cílem (.pdf, str. 4) Obamova programu je odříznutí všech „cest“ k jaderným zbraním, zavedení transparentních opatření a případných kontrol včetně sankcí za porušení dohody. Reálně jde o zvýšení doby pro dodání materiálů na zbraně ze 2–3 měsíců na jeden rok, snížení zásob uranu a instalovaných odstředivek a předcházení výrobě zbraní z plutonia. Írán podle této dohody nemůže mít jaderný program zaměřený na zbraně (.pdf, str. 10, třetí otázka).

Přestože některá blokovací opatření (.pdf, str. 18) končí za 10–15 let, ta klíčová vydrží 20–25 let a některá jsou permanentní. Ministr obrany James Mattis zvolený Trumpem však považuje JCPOA program za pouhé oddálení výroby zbraní.

Mustafa Kemal Atatürk vyhlásil krátce po rozpadu Osmanské říše v roce 1923 nezávislé Turecko a stal se jeho prvním prezidentem a národním hrdinou, kterým je u běžného obyvatelstva dodnes. Po roce 1923 provedl Atatürk sekularizaci a pozápadnění Turecka. Tedy oddělil náboženství od státu a minimalizoval vliv islámu na politické rozhodování, dále zavedl volební právo pro ženy a Turecko přešlo na křesťanský kalendář a latinskou abecedu. Turecko bylo také jako spojenec Západu vnímáno již během studené války.

V současné době se často hovoří o konci Atatürkova Turecka, neboť pod vedením prezidenta Erdoğana dochází k jeho islamizaci a ústupu principů parlamentní demokracie, kterou Turecko bylo. Tento trend směřování země ještě zesílil po nezdařeném armádním pokusu o puč v červenci 2016.

Armáda je silou snažící se zachovat Atatürkův odkaz a státní převrat provedla v minulosti již několikrát, aby zabránila politickým představitelům v islamizaci země.

V prosinci 2016 navrhla turecká vláda, tvořená představiteli politické strany Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP), rozsáhlé ústavní změny. Tyto změny by měly v Turecku fakticky zavést prezidentský režim, prezident by například měl právo vydávat dekrety.

Na jaře loňského roku přinesl server Reuters informaci, že turecký předseda parlamentu Ismail Kahraman hovořil o možnosti zavedení náboženské ústavy, neboť Turecko je muslimskou zemí. Kahraman tak naznačil možnost zcela opustit liberálně demokratické principy Turecka.

Rakousko se loni skutečně významně podílelo na uzavírání balkánské migrační stesky a vedlo jednání s balkánskými státy včetně Srbska a Makedonie, kterým také poskytlo pomoc při ochraně hranic.

Již v srpnu 2015 Rakousko kritizovalo EU, že není schopná řešit balkánskou migrační trasu. Poté začalo s výstavbou plotu na hranicích s Maďarskem.

Ve snaze napomoci balkánským zemím se Rakousko aktivněji angažovalo začátkem roku 2016. V lednu ohlásilo zavedení limitu pro počty žadatelů o azyl. Ministryně vnitra Johanna Miklová-Leitnerová přitom uvedla, že: „Naším opatřením dosáhneme přesně toho, co jsme ve skutečnosti chtěli: Vyvolá totiž dominový efekt... v celé Evropě.“ To se skutečně stalo, neboť po Rakousku omezila transit migrantů Makedonie i Srbsko.

V únoru loňského roku Rakousko jednalo s balkánskými státy o zastavení přílivu uprchlíků. Jednání o balkánské migrační cestě se zúčastnili ministři vnitra a zahraničí Slovinska, Chorvatska, Bulharska a zástupci Albánie, Bosny a Hercegoviny, Kosova, Makedonie, Černé Hory a Srbska. Při této příležitosti rakouská ministryně prohlásila, že: „Je důležité a nutné zastavit příliv migrantů přes Balkán."

Zdroj: ČT24

Státy se při jednání shodly (.pdf, str. 2) na nutnosti spolupráce při posilování kontroly na hranicích a dalších opatření, která mají zmírnit migrační proud. O dva dny později byly uzavřeny srbsko-makedonské hranice a v březnu Rakousko nabídlo Makedonii pomoc při ochraně hranic.

Co se týče námořní hranice mezi Tureckem a Řeckem, o které Alexandr Vondra hovoří, Rakousko skutečně urgovalo EU, aby na řecké hranice vyslala posily.

V srpnu rakouský ministr zahraničí Sebastian Kurz uvedl, že balkánská trasa musí zůstat uzavřena, a zpochybnil přitom jistotu turecké pomoci při řešení migrační krize. V září se představitelé balkánských zemí znovu sešli ve Vídni a potvrdili, že je i nadále nutné chránit hranice na balkánské migrační cestě.

V listopadu poslalo Rakousko vojáky na maďarsko-srbské hranice. Rakouský ministr obrany Hans Peter Doskozil přitom prohlásil, že dohoda EU s Tureckem má praskliny a mohla by zkolabovat. Evropské státy by proto měly dělat více pro ochranu svých hranic.

Rakousko tedy skutečně v loňském roce jednalo s balkánskými zeměmi a asistovalo jim při zavádění lepší ochrany balkánské migrační cesty. Výrok Alexandra Vondry proto hodnotíme jako pravdivý.