Demagog.cz

Graf z Letné: Jakou váhu má hlas ve volbách?

Jak funguje volební systém do Poslanecké sněmovny? A co způsobuje nerovnosti v potřebném počtu hlasů na jeden mandát? Na celou tuto problematiku jsme se podívali v našem komentáři.

Komentář 22. listopadu 2019

V souvislosti s demonstracemi na Letné dne 16. listopadu byl zveřejněn následující graf, který zobrazuje, kolik hlasů potřebovaly jednotlivé parlamentní strany ve volbách v roce 2017 na získání jednoho mandátu.

Na první pohled přitom zaujme zejména velký rozdíl mezi hnutím ANO na jedné straně a TOP 09 či STAN na straně druhé. Čísla jsou to přitom správná, jak dokazují stránky volby.cz. Cílem tohoto komentáře je tedy vysvětlit, jak volební systém do Poslanecké sněmovny funguje a čím je tento rozdíl působen.

Volby do Poslanecké sněmovny se dle Ústavy konají dle zásad poměrného zastoupení. Praktickou podobu voleb však upravuje až zákon č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu ČR. Z něj můžeme vyčíst (§ 48 a násl.), že proměnné, které ovlivňují rozdělení hlasů na mandáty, jsou v zásadě dvě, a to volba metoda přepočtu hlasů na mandáty a velikost a počet volebních krajů (tedy území, ve kterém voliči reálně volí své zástupce). Současný systém je přitom nastaven tak, že volební kraje jsou shodné s kraji samosprávnými a je jich tedy celkem 14.

Celý proces pak vypadá tak, že po skončení hlasování je určeno, kolik mandátů se bude přerozdělovat v jednotlivých krajích. Zjednodušeně můžeme říci, že počet mandátů přerozdělovaných v jednotlivých krajích se odvíjí od počtu hlasů zde odevzdaných, nikoliv např. od počtu obyvatel, ač je logické, že ve větších krajích bude i více odevzdaných hlasů. 

Jak je ale zřejmé, kromě lidnatosti ovlivňuje počet poslaneckých mandátů v kraji i volební účast. Může se tak stát, že i značně lidnatějšímu kraji bude přiděleno stejně či méně mandátů než kraji méně lidnatému, pokud zde bude volební účast mimořádně vysoká a v kraji větším naopak nízká.

Nejmenší, a to jak počtem obyvatel, tak počtem rozdělovaných mandátů, byl ve volbách v roce 2017 kraj Karlovarský s pouhými 5 mandáty. Následoval kraj Liberecký s mandáty 8. Naopak nejvíce mandátů bylo rozděleno v kraji Středočeském (26), v Praze (24) či v Jihomoravském kraji (23).

Poté, co se všech 200 poslaneckých mandátů rozdělí, přichází na scénu zmiňovaná metoda přepočtu hlasů na mandáty. V současné době je používaná tzv. d'Hondtova metoda, jejíž výhodou je její jednokolovost, tzn., že aby byly mezi politické strany rozděleny veškeré mandáty, stačí celý proces provést jen jednou. Právě z tohoto důvodu musely být v předchozím kroku všechny poslanecké mandáty rozděleny mezi volební kraje.

Podle této metody se výsledky stran, které celostátně získaly alespoň 5 % hlasů, ve volebním kraji dělí postupně čísly 1, 2, 3 atd., podle toho, kolik je rozdělováno mandátů. Vzniknou tak tzv. podíly hlasů, které se seřadí od největšího po nejmenší. Mandáty pak získají ty strany, jejichž podíly se umístily nejvýše.

Například: pokud se rozdělují 4 mandáty, dělí se počet hlasů získaných stranou v daném volebním kraji postupně čísly 1–4 a vzniknou tak celkem 4 podíly hlasů pro každou . Když v tomto kraji strana A získala 3000 hlasů a strana B získala 1200 hlasů, vzniknou pro stranu A podíly 3000, 1500, 1000, 750 a pro stranu B podíly 1200, 600, 400 a 300. Poslanecké mandáty pak připadnou největším podílům. V našem případě by strana A získala 3 mandáty, a to za podíly 3000, 1500 a 1000, zatímco 1 mandát by připadl straně B za podíl 1200.

V příkladu se pak ilustruje i to, kolik ve skutečnosti musí strana získat hlasů, aby dosáhla na poslanecký mandát. Často je to totiž podstatně více než 5 %. V našem ilustračním kraji bylo odevzdáno celkem 4200 hlasů, nejmenší podíl, který ještě získal mandáty byl přitom 1000 hlasů, tedy necelých 24%. Jde o krajní případ, který se v Česku nevyskytuje, na druhou stranu se však tato "přirozená vstupní klauzule" projeví v každých volbách, přičemž platí, že čím více rozdělovaných mandátů, tím je menší.

I v Česku je pak v případě menších krajů tato hranice vysoko nad 5 procenty a zejména pro menší strany jako STAN či TOP 09 je tedy velice obtížné v těchto krajích mandát získat. Pro názornost, v nejmenším kraji Karlovarském nestačilo ODS na zisk mandátu ani 8,8 % hlasů. V Libereckém kraji pak za 12,8 % hlasů získal STAN pouhý 1 mandát. Ani v Královehradeckém kraji, kde je přerozdělováno 11 mandátů, nestačil zisk STAN ve výši 5,1 % na ziskání jediného mandátu. Naopak v podstatně větším kraji Středočeském (kde je rozdělovaných mandátů 26) získala ODS za 12,9 % hlasů 4 mandáty a ČSSD za 6,6 % hlasů mandáty 2.

Právě z této vysoké přirozené hranice pramení na začátku znázorněný rozdíl v "účinnosti" převodu získaných hlasů na mandáty. Krajů s 11 a méně rozdělovanými mandáty je totiž celkem 6, tedy takřka polovina z celkového počtu. Pokud má však strana, která celorepublikově získala jen o něco málo více než 5 % hlasů, podobný výsledek i v těchto krajích, žádný mandát zde nezíská. Ty jsou přerozděleny pouze stranám větším, přičemž největší benefit z toho mají právě stany nejúspěšnější, které jsou i v nejmenších krajích schopné získat i 3 a více mandátů. Menší strany tedy musí doufat v úspěch v krajích větších, kde pro zisk mandátu stačí i jen o něco málo více než 3 % hlasů.

Často (čas 1:30) se přitom za viníka označuje zmiňovaná d'Hondtova metoda přepočtu hlasů na mandáty. To však není přesné. Jak bylo nastíněno výše, počet a velikost krajů a metoda přepočtu hlasů spolu úzce souvisí a jedno ovlivňuje druhé. Ne zcela ideální volbu volebních krajů tedy dokáže kompenzovat dobře zvolený volební dělitel a naopak. Zároveň však platí že špatně zvolený volební dělitel negativa volebních krajů jen umocní.

Chyba tedy není jen na straně d'Hondta, avšak v kombinaci obou jevů. U malých krajů, kde se rozdělují jen jednotky mandátů bude tento volební dělitel vždy způsobovat určité disproporce, na druhou stranu pokud by volebních krajů bylo méně či dokonce jen 1 (jako např. u voleb do Evropského parlamentu), bylo by i za použití stávajícího dělitele přerozdělení mandátů mnohem více proporční.

Malou velikost krajů pak naopak umí kompenzovat tzv. vícekolové metody, kdy na úrovni volebních krajů je rozdělena jen určitá část mandátů, například 180, a zbylých např. 20 je poté rozděleno na celostátní úrovni mezi strany, které v jednotlivých krajích přišly zkrátka. Takové druhé kolo rozdělení mandátů pak zajišťuje, aby zisk mandátů co nejvíce odpovídal zisku hlasů. Příkladem vícekolové metody může být metoda Hagenbach-Bishoffova, která u nás byla používána v 90. letech.

Další možností jak kompenzovat malou velikost krajů je např. Sainte-Laguëova metoda přepočtu hlasů na mandáty. Její fungování je velice podobné výše vysvětlené d’Hondtově metodě. Liší se pouze řada čísel, kterou se výsledky stran dělí, kdy Sainte-Laguëova metoda využívá pouze lichá čísla. Volební výsledky stran se tedy dělí čísly 1, 3, 5, 7 atd., kdy počet dělitelů je opět shodný s počtem rozdělovaných mandátů. Díky tomu je pro menší strany snazší získat ve volebním kraji alespoň jeden mandát. Pokud bychom tuto metodu použili na výše zmíněný příklad, tak podíly strany A jsou 3000, 1000, 600, 429 a strany B 1200, 400, 240, 171. Rozdělení mandátů v tomto ilustrativním příkladu sice zůstane stejné, avšak je vidět, že přirozená vstupní klauzule nezanedbatelně klesla, a to z 1000 na 600 hlasů.