Přehled ověřených výroků

Aleš Juchelka (ANO) souhlasí s předchozím tvrzením Michaely Šebelové (STAN), že volba předsedy Poslanecké sněmovny probíhá tajně. Dodává, že by se podle něj o personálních záležitostech mělo rozhodovat tajně na všech úrovních politiky – od té komunální až po parlamentní.

Hlasování ve Sněmovně a volba předsedy

V Poslanecké sněmovně se většinou hlasuje veřejně (.pdf), a to prostřednictvím elektronického systému a zároveň zvednutím ruky. Každý poslanec má přitom svou hlasovací kartu (.pdf, str. 1). Výsledky hlasování jsou poté veřejně dostupné. Tento způsob uvádí jednací řád Sněmovny jako standardní – poslanci hlasují veřejně, pokud to jednací řád výslovně neurčí jinak.

Jednou z výjimek z veřejného hlasování jsou volby do orgánů Sněmovny, například volba předsedy dolní komory. Ten se podle jednacího řádu volí tajně, stejně jako místopředsedové nebo předsedové výborů a komisí. Sami poslanci si svého předsedu volí na ustavující schůzi. Každý poslanec má stejnou váhu hlasu a není možné zjistit, kdo jak konkrétně hlasoval.

Tajné hlasování probíhá pomocí hlasovacích lístků, které poslanci vhazují do volební urny volební komise, která je složená z jejich kolegů (.pdf, str. 2). Poslanec tak nezvedá ruku ani nehlasuje elektronicky, jak se děje u běžného hlasování. Aby byla zaručena tajnost, úprava hlasovacího lístku probíhá v odděleném prostoru a poslanci do něj vstupují jednotlivě. Sčítání hlasů se koná v samostatné místnosti, kde jsou přítomní pouze členové volební komise. Cílem je zajistit, aby mohl každý poslanec hlasovat svobodně, bez tlaku veřejnosti nebo stranického vedení.

Závěr

Předseda Poslanecké sněmovny se volí tajně, nikoli veřejně zvednutím ruky. Ani následně se nezveřejňuje, jak kdo hlasoval. Výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Poslanec hnutí ANO Aleš Juchelka obhajoval rozhodnutí poslanců podpořit Tomia Okamuru jako kandidáta na předsedu Poslanecké sněmovny. Na otázku moderátora, zda mu nevadí podpora politika, který zpochybňuje členství České republiky v Evropské unii a v Severoatlantické alianci, Juchelka odpověděl, že toto téma mají v koalici vyřešené, jelikož je v programovém prohlášení vlády uvedeno, že členství Česka v EU a NATO je nezpochybnitelné a že vystoupení z těchto organizací nebude předmětem celostátního referenda. Uvedl také, že kandidáti hnutí ANO vyjádřili nesouhlas s uspořádáním takového referenda již před volbami.

Programové prohlášení

Koalice ANO, SPD a Motoristů ve svém návrhu programového prohlášení uvádí, že Česká republika je „svrchovaným členským státem Evropské unie a pevným spojencem v rámci Severoatlantické aliance“ (.pdf, str. 11). Dokument zároveň stanovuje, že vláda připraví zákon o celostátním referendu, a slibuje, že členství České republiky v EU a NATO nebude jeho předmětem (.pdf, str. 13).

Koalice ve svém prohlášení také píše, že EU by neměla členským státům vnucovat rozhodnutí, která se týkají jejich vnitřní suverenity (.pdf, str. 11). Podle koalice by měly státy EU spolupracovat jen tam, kde to dává smysl. Budoucí vláda chce zároveň zlepšit vztahy se zeměmi visegrádské čtyřky, která je podle ní založena na společných zájmech, vzájemném respektu a efektivní regionální spolupráci (.pdf, str. 11).

Vyjádření kandidátů ANO

Ve volební kampani se představitelé hnutí ANO opakovaně nechali slyšet, že uspořádání celostátního referenda o vystoupení z Evropské unie nebo Severoatlantické aliance odmítají. Např. místopředseda hnutí Karel Havlíček se už v srpnu vyjádřil, že pokud by se ANO ujalo vlády, nepovede debaty o vystoupení z EU ani z NATO. Později řekl, že pokud by při sestavování kabinetu měly ostatní strany požadavky, které by ohrozily bezpečnost nebo geopolitické ukotvení České republiky v NATO nebo EU, ANO s nimi do vlády nepůjde (video, čas 25:42). Dodal, že referendum o vystoupení z těchto organizací nepřipadá v úvahu.

Obdobně předseda ANO Andrej Babiš v září slíbil, že referendum o vystoupení z NATO a EU jeho případná vláda neuspořádá. Podobně se vyjádřil i později, když uvedl: „V žádném případě za nás nebude žádné referendum o vystoupení z EU nebo NATO.“ (video, čas 2:22) V předvolební debatě s Petrem Fialou pak prohlásil, že zástupci hnutí opakovaně řekli, že nikdy nedovolí referendum o vystoupení z EU ani z NATO (video, čas 10:17).

Závěr

Návrh programového prohlášení koalice ANO, SPD a Motoristů skutečně obsahuje příslib, že vystoupení Česka z Evropské unie nebo ze Severoatlantické aliance nebude předmětem celostátního referenda. Uspořádání takového referenda před volbami opakovaně odmítli místopředseda ANO Karel Havlíček a předseda hnutí Andrej Babiš. Výrok Aleše Juchelky tak hodnotíme jako pravdivý.

Michaela Šebelová (STAN) reagovala na Aleše Juchelku (ANO), který uvedl, že by „zvedl ruku pro Tomia Okamuru“ jako kandidáta na předsedu Poslanecké sněmovny. Připomněla, že o předsedovi Sněmovny se nehlasuje veřejně, ale tajně.

Hlasování ve Sněmovně a volba předsedy

V Poslanecké sněmovně se většinou hlasuje veřejně (.pdf), a to prostřednictvím elektronického systému a zároveň zvednutím ruky. Každý poslanec má přitom svou hlasovací kartu (.pdf, str. 1). Výsledky hlasování jsou poté veřejně dostupné. Tento způsob uvádí jednací řád Sněmovny jako standardní – poslanci hlasují veřejně, pokud to jednací řád výslovně neurčí jinak.

Jednou z výjimek z veřejného hlasování jsou volby do orgánů Sněmovny, například volba předsedy dolní komory. Ten se podle jednacího řádu volí tajně, stejně jako místopředsedové nebo předsedové výborů a komisí. Sami poslanci si svého předsedu volí na ustavující schůzi. Každý poslanec má stejnou váhu hlasu a není možné zjistit, kdo jak konkrétně hlasoval.

Tajné hlasování probíhá pomocí hlasovacích lístků, které poslanci vhazují do volební urny volební komisi, jež je složená z jejich kolegů (.pdf, str. 1). Poslanec tak nezvedá ruku ani nehlasuje elektronicky, jak se děje u běžného hlasování. Aby byla zaručena tajnost, úprava hlasovacího lístku probíhá v odděleném prostoru a poslanci do něj vstupují jednotlivě. Sčítání hlasů se koná v samostatné místnosti, kde jsou přítomni pouze členové volební komise. Cílem je zajistit, aby mohl každý poslanec hlasovat svobodně, bez tlaku veřejnosti nebo stranického vedení.

Závěr

Předseda Poslanecké sněmovny se volí tajně, nikoli veřejně zvednutím ruky. Následně se nezveřejňuje, jak kdo hlasoval. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Předseda hnutí ANO Andrej Babiš v rozhovoru po volbách kritizuje končící vládu Petra Fialy za údajné zastavení investic do nových dopravních projektů. Tvrdí, že na dopravní infrastrukturu nejsou v rozpočtu na rok 2026 deklarovány výdaje ve výši desítek miliard korun a reálný rozpočtový schodek je kvůli tomu vyšší, než je uvedeno v zákoně o státním rozpočtu. V této souvislosti uvádí, že se podle něj měly zastavit i výkupy pozemků pro zmíněné dopravní stavby.

Pozemky pro Pražský okruh

Pražský okruh je dálniční obchvat hlavního města, který je v současnosti dokončený přibližně z poloviny. V provozu je zatím 40 km z plánovaných 83 km, konkrétně jižní a západní části propojující dálnice D1, D5, D6 a D7. Nedokončené zůstávají jihovýchodní a severní úseky.

V červnu 2022 byl zahájen výkup pozemků pro jihovýchodní úsek 511 mezi Běchovicemi a dálnicí D1, ihned poté, co stavba získala pravomocné územní rozhodnutí. Za výkupy pozemků pro umožnění stavby Pražského okruhu odpovídalo Ředitelství silnic a dálnic (ŘSD) pod vedením Ministerstva dopravy, které od počátku výkupů řídil ministr Martin Kupka (ODS). Do srpna 2024 bylo vykoupeno 90 % potřebných pozemků. Zbývající část byla řešena vyvlastněním. Samotná stavba úseku 511 byla zahájena v prosinci 2024 a její dokončení je plánováno na konec roku 2027.

Severní úseky okruhu tvoří tři navazující části: úsek 518 Ruzyně–Suchdol, úsek 519 Suchdol–Březiněves a úsek 520 Březiněves–Satalice. Během vlády Petra Fialy u těchto úseků probíhala přípravná fáze. V září 2024 stavba získala kladné stanovisko o vlivu na životní prostředí EIA. Zahájení stavby je plánováno postupně od roku 2027 u úseku 518 (.pdf, str. 4) a od roku 2028 u úseků 519 (.pdf, str. 4) a 520 (.pdf, str. 4). Dokončení celého Pražského okruhu je plánováno do roku 2031.

Informaci o tom, že by se výkup pozemků severního úseku zastavil, se nám ve veřejně dostupných zdrojích nepodařilo dohledat. Naopak, Deník.cz začátkem října citoval generálního ředitele ŘSD Radka Mátla, podle kterého výkupy pozemků severní části okruhu již započaly. Tuto informaci potvrzuje i vyjádření dalších osob spojených s projektem.

Pozemky pro dálniční úsek Praha-Tábor

Výkupy pozemků pro středočeskou dálnici D3 (úsek Praha–Tábor) byly zahájeny v červenci 2025, kdy ŘSD začalo rozesílat první nabídky na odkup vlastníkům. Zároveň probíhala informační kampaň pro majitele pozemků a již v létě 2025 byly uzavřeny první kupní smlouvy, což potvrdil generální ředitel ŘSD. Zahájení stavby je plánováno na rok 2028 s dokončením v letech 2031–2032. Informaci o údajném zastavení výkupů jsme ve veřejně dostupných zdrojích rovněž nenašli.

Závěr

K realizaci nedokončeného jihovýchodního úseku pražského okruhu stát již všechny potřebné pozemky získal a na konci roku 2024 zahájil stavbu. Podle informací z počátku letošního října taktéž započal výkup pozemků pro severní úsek okruhu. Výkupy pro úsek Praha–Tábor byly zahájeny v létě 2025. Informace o údajném zastavení těchto projektů se nám nepodařilo dohledat a nedávná vyjádření osob zapojených do projektů nasvědčují, že výkupy stále probíhají. Výrok Andreje Babiše proto hodnotíme jako nepravdivý.

Předseda Svobodných Libor Vondráček reaguje na zprávy, že nově vznikající vláda, o které vyjednávají i Svobodní, neplánuje zavést referendum o setrvání ČR v EU a NATO. Vondráček uvádí, že ačkoliv Svobodní tento krok navrhovali v předvolební kampani, nemají podle něj dostatečnou sílu v nově vznikající koalici na jeho prosazení. Dodává, že zákon o obecném referendu navíc podle něj musí projít oběma komorami Parlamentu, tedy i Senátem.

Referenda v Česku

Ústava explicitně říká, že pouze ústavní zákon může určit, kdy lid vykonává státní moc přímo. To znamená, že zákon o obecném referendu, který by umožnil hlasování o celostátních otázkách, by musel mít právní sílu ústavního zákona. Jediné celostátní referendum v historii ČR bylo referendum o přistoupení k EU, které proběhlo v roce 2003. Uskutečnilo se na základě speciálního ústavního zákona, který byl přijat o rok dříve a vztahoval se pouze na toto konkrétní referendum. Po přijetí zákona o obecném referendu volají některé politické strany, v České republice však dosud nebyl schválen.

Mezi jediné typy referend, se kterými právní řád ČR v současnosti počítá, patří pouze tzv. místní referendum a krajské referendum. Oba typy referend jsou omezeny svým rozsahem na území konkrétní obce nebo kraje. Můžou se týkat pouze otázek, které spadají do samostatné působnosti obce či kraje, nikoliv celostátních témat.

Přijetí ústavních zákonů

Běžné zákony, tedy zákony s nižší právní silou než ty ústavní, potřebují (.pdf, str. 1 ze 2) ke schválení pouze prostou většinu poslanců Poslanecké sněmovny a polovinu senátorů. Senát má také možnost se návrhem zákona vůbec nezabývat, a pokud se k návrhu do třiceti dnů nevyjádří, považuje se návrh za přijatý. Když Senát či prezident příslušný návrh zákona vrátí, Poslanecká sněmovna je může přehlasovat absolutní většinou, tedy hlasy alespoň 101 poslanců. 

Ústavní zákony však mají podmínky pro přijetí přísnější – musí být schváleny kvalifikovanou většinou obou komor Parlamentu, tedy třemi pětinami všech poslanců Poslanecké sněmovny a třemi pětinami přítomných senátorů v Senátu, kteří v tomto případě nemají právo se k návrhu nevyjádřit. Pokud Senát návrh ústavního zákona odmítne, Poslanecká sněmovna už ho nemůže přehlasovat.

Závěr

Podle Ústavy může pouze ústavní zákon stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo. Případný zákon o obecném referendu by tak musel mít povahu ústavního zákona. Podmínky pro přijetí ústavních zákonů jsou přísnější než u „obyčejných zákonů“ – musí být schváleny třemi pětinami všech poslanců Poslanecké sněmovny a třemi pětinami přítomných senátorů v Senátu, kteří tentokrát nemají právo se k návrhu nevyjádřit. Při odmítnutí návrhu Senátem už Poslanecká sněmovna nemůže toto rozhodnutí zpětně přehlasovat. Výrok Libora Vondráčka proto hodnotíme jako pravdivý.

Předseda Svobodných Libor Vondráček odpovídá na otázku, jestli budou Svobodní v příštích volbách opět kandidovat pod hlavičkou SPD. Uvádí, že o podobě spolupráce pro příští sněmovní či například komunální volby se ještě musí rozhodnout. V jednotlivých obcích podle něj bude záležet na konkrétní místní situaci – Vondráček připomíná, že v Česku je podle něj přibližně 6 250 obcí, z nichž každá má své specifické podmínky.

Počet obcí v ČR

V České republice se podle nejnovějšího údaje, který se týká roku 2024, nachází 6 258 obcí. Nejvíce, celkem 1 144, jich je ve Středočeském kraji. Průměrně měly české obce k začátku roku 2024 přibližně 1 736 obyvatel, což je nejméně v celé Evropské unii. 

Předseda strany Svobodní Libor Vondráček odpovídá na otázku, jak vidí budoucnost své strany, když bude následující čtyři roky v poslaneckém klubu hnutí SPD. Libor Vondráček tvrdí, že podobně začínalo i hnutí STAN, kdy jeho bývalý předseda Gazdík nejdříve za Starosty a nezávislé kandidoval na kandidátce TOP 09 a teprve později začalo hnutí STAN vystupovat samostatně.

Hnutí STAN na kandidátce TOP 09

Počátek historie Starostů a nezávislých se datuje k roku 2004, kdy v obci Suchá Loz ve Zlínském kraji vzniklo hnutí Nezávislí starostové pro kraj (informace lze po vypsání názvu hnutí dohledat v rejstříku Ministerstva vnitra v sekci Historie hnutí). Hnutí se nejprve soustředilo pouze na regionální politiku, v roce 2009 se ale přetransformovalo na celostátní uskupení, a to pod dnes již známým názvem Starostové a nezávislí.

V roce 2009 také STAN a TOP 09 uzavřely smlouvu o spolupráci (.pdf, str. 1–2), ve které se dohodly na „společném postupu“ v parlamentních volbách v roce 2010 a krajských volbách v roce 2012. Tehdejší předseda STAN Petr Gazdík k tomu v době podpisu smlouvy uvedl, že v parlamentních volbách budou Starostové na kandidátce TOP 09 a naopak v krajských volbách budou na kandidátce Starostů členové TOP 09. Ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2010 Petr Gazdík kandidoval z prvního místa kandidátní listiny TOP 09 ve Zlínském kraji. Spolu s ním tehdy poslanecký mandát získali i čtyři další zástupci hnutí STAN a s ním spolupracujícího hnutí Starostové pro Liberecký kraj (SLK). Ve Sněmovně se následně stali členy poslaneckého klubu TOP 09 a Starostů, přičemž Gazdík v klubu zastával funkci předsedy.

Spolupráce TOP 09 a STAN po uplynutí smlouvy v roce 2012 pokračovala bez formálního ujednání až do září 2013, kdy došlo k uzavření nové smlouvy (.pdf). Starostové a TOP 09 tak společně kandidovali ve sněmovních volbách v roce 2013, po kterých vytvořili společný poslanecký klub. Spolu šli také do voleb do Evropského parlamentu v roce 2014. V roce 2016 se obě strany dohodly na ukončení smlouvy. Důvodem byly podle tehdejších předsedů obou stran neshody ohledně podoby spolupráce.

Po neúspěšných jednáních s KDU-ČSL pak ve sněmovních volbách v roce 2017 kandidovali Starostové a nezávislí poprvé na samostatné kandidátce. Jejím lídrem byl tehdy Jan Farský. Hnutí STAN v uvedených volbách obdrželo 5,18 % hlasů, a získalo tak šest poslaneckých mandátů.

Závěr

Hnutí STAN se poprvé účastnilo voleb do Poslanecké sněmovny v roce 2010, kdy byli zástupci Starostů včetně někdejšího předsedy Petra Gazdíka součástí kandidátní listiny strany TOP 09. Zvolení poslanci za STAN se poté stali členy spojeného poslaneckého klubu TOP 09 a Starostů. Stejná byla situace i ve volbách v roce 2013. Samostatnou kandidátku vytvořilo hnutí STAN až v případě voleb do Poslanecké sněmovny v roce 2017, kdy strana získala šest mandátů. Výrok předsedy Svobodných Libora Vondráčka proto hodnotíme jako pravdivý.

Předseda strany Svobodných Libor Vondráček reaguje na dotaz, zda nebere jako urážku, že SPD bude dosazovat na ministerské posty odborníky. Moderátorka podotýká, že on sám je právník, který se specializuje na ústavní a unijní právo. Vondráček odpovídá, že i politik může být odborník a že kandidáti SPD pro sněmovní volby už během kampaně tvrdili, že nechtějí kumulovat funkce.

Hnutí SPD a kumulace funkcí

Přibližně měsíc před volbami předseda hnutí SPD Tomio Okamura uvedl, že on sám se sice úplně nevzdává možnosti být v čele ministerstva, ale že jeho hnutí je proti kumulaci funkcí. Zároveň zmínil, že pokud by SPD obsazovalo ministerské pozice, nominovalo by do nich odborníky, a nikoliv své poslance, aby se funkce nehromadily.

Dne 12. září 2025 tehdejší poslanec SPD Radek Rozvoral na webových stránkách hnutí zveřejnil prohlášení, ve kterém slíbil: ,,Pokud získáme důvěru občanů, budeme prosazovat, aby do vlády byli nominováni odborníci, čímž zamezíme kumulaci funkcí a zajistíme efektivní chod státu.“ Dne 19. září pak v rozhovoru pro web Publico Tomio Okamura uvedl: ,,My jsme si řekli na poslaneckém klubu i se zástupci našich partnerských stran, že chceme dát do vlády odborníky a nechceme, aby se kumulovaly funkce.“

Poté 30. září, tj. asi týden před volbami, Okamura o tomto tématu mluvil v rozhovoru pro Rádio Impuls. I tehdy vysvětlil, že hnutí SPD chce dosadit do vlády odborníky, protože se mu nelíbí kumulace funkcí. Zároveň Okamura řekl, že SPD má odborníků dost, ale že by se poslanci měli zabývat svou poslaneckou prací. Podle jeho tehdejších slov by SPD preferovala navrhnout na případné ministerské posty experty, kteří mají zkušenosti s vedením velkých kolektivů a dané problematice se věnují dlouhodobě (video, čas 2:41).

Závěr

Předseda hnutí SPD Tomio Okamura před letošními sněmovními volbami opakovaně zmínil, že odmítá kumulování funkcí a že na případné ministerské pozice bude hnutí nominovat odborníky. Podle jeho vyjádření by se totiž poslanci měli věnovat pouze své práci v dolní komoře. Výrok předsedy Svobodných Libora Vondráčka proto hodnotíme jako pravdivý.

Poslanec Libor Vondráček diskutuje o možnosti odmítnout zavedení systému emisních povolenek ETS II a varuje, že uvalení sankcí na více členských států za odmítnutí tohoto systému by mohlo vést k rozvratu EU. Některé země by totiž podle Vondráčka mohly zvažovat vystoupení z EU. Jako alternativu k členství v Unii zmiňuje členství v Evropském sdružení volného obchodu (EFTA). Jako příklad fungující ekonomické spolupráce bez plného členství uvádí Norsko a konkrétně tvrdí, že podnikatelé při prodeji zboží z Norska do České republiky nemusí platit clo.

Obchodní vztah mezi Norskem a Českou republikou

Norsko není členským státem EU. Je ale členem Evropského sdružení volného obchodu a spolu s Islandem a Lichtenštejnskem uzavřelo se zeměmi EU dohodu o Evropském hospodářském prostoru (EHP). Dohoda o EHP (platná od roku 1994) zajišťuje zmíněným třem státům EFTA přístup na vnitřní trh EU a garantuje tzv. čtyři svobody – volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu, a to při zachování stejných pravidel jako v EU. Norsko se tedy zavázalo implementovat relevantní legislativu EU v oblasti jednotného trhu, i když nemá hlasovací práva v unijních orgánech.

Na základě dohody o EHP může Norsko v EU i v Česku obchodovat bez cel „s veškerými produkty pocházejícími z EHP s výjimkou některých ryb a zemědělských produktů“. Zboží přitom musí splňovat pravidla preferenčního původu – musí být přímo vyrobeno v zemích EHP nebo musí obsahovat dostatečný podíl surovin z EHP. Pokud by norský podnikatel pouze reexportoval zboží ze třetí země, clo by se uplatnilo.

Jak už jsme zmínili, dohoda o EHP se nevztahuje plně na zemědělské produkty a ryby. U těchto komodit existují dvoustranné dohody (.pdf) a celní kvóty. Některé produkty tak jsou bezcelní, jiné podléhají clu nebo omezeným celním kvótám, v jejichž případě se nižší clo vztahuje na předem stanovené množství dováženého zboží. Clu podléhají například margaríny, cukrem konzervované ovoce či ořechy, džemy, ovocná pyré, ocet, cigarety, denaturovaný líh nebo sladidla sorbitol a mannitol (.pdf, str. 9; .pdf, str. 1, 7–10, 14; .pdf, str. 141, 168, 199, 202, 210, 253).

Kromě toho dovoz z Norska není zcela bez administrativních povinností (.pdf, str. 57–59). Norsko je z pohledu českých zákonů „třetí zemí“, takže dovozci musí vždy podat celní prohlášení a také předložit zboží k celnímu řízení (a zaplatit DPH) při vstupu zboží do země. To znamená dodatečnou administrativní zátěž oproti obchodování uvnitř EU.

Závěr

Norsko je díky členství v Evropském hospodářském prostoru (EHP) partnerem EU s přístupem na vnitřní trh včetně volného pohybu zboží. Podnikatelé proto skutečně při dovozu většiny zboží z Norska do České republiky clo neplatí. Vondráček však tento fakt uvádí jako příklad bezproblémové ekonomické spolupráce mimo plné členství v EU, čímž vytváří dojem, že export zboží z Norska do EU je podobně snadný jako obchod uvnitř Unie. Bezcelní režim se ale nevztahuje na všechny komodity – některé zemědělské a rybářské produkty clu podléhají. Navíc dovozci musí splnit celní formality, což představuje administrativní zátěž oproti obchodu uvnitř EU. Výrok Libora Vondráčka proto hodnotíme jako zavádějící.

Poslanec Libor Vondráček (Svobodní) odpovídá na otázku, jak by podle něj Česko mohlo ignorovat zavedení systému ETS 2, který Svobodní odmítají, aniž by se vystavovalo postihu. Vondráček situaci přirovnává k zavedení mechanismu přerozdělování žadatelů o azyl v reakci na migrační vlnu z Afriky, Středního a Blízkého východu do Evropy, která eskalovala v roce 2015. Česko tehdy podle Vondráčka systém kvót odmítlo a nebylo za to nijak postihnuté.

Žaloba Evropské komise

Rada EU systém přerozdělování schválila v září 2015 s platností na následující dva roky (.pdf, str. 13). V červnu 2017 Česko oznámilo, že již podle kvót žádné migranty přijímat nebude. Z přidělených 2 600 žadatelů o azyl jich přitom přijalo pouze 12. Evropská komise nejprve Česko vyzvala k aktivní účasti na přerozdělování, v červnu pak proti němu zahájila řízení o porušení unijní legislativy. Stejný proces Komise vedla zároveň také s Polskem a Maďarskem. V prosinci 2017 Komise podala proti všem třem zemím žalobu u Soudního dvora EU.

Rozsudek soudního dvora

Soudní dvůr EU vynesl rozsudek 2. dubna 2020 (.pdf) a konstatoval, že Česko, Polsko a Maďarsko nesplnily své povinnosti vyplývající z práva Evropské unie (str. 1). Ve svém rozhodnutí posuzoval argumentaci tří zemí založenou na tom, že odmítnutím migrantů se snaží ochránit vlastní vnitřní bezpečnost a že přerozdělovací systém byl nefunkční (str. 2). Argument o nefunkčnosti systému soud odmítl. Obavu o vnitřní bezpečnost sice připustil, ale konstatoval, že bezpečnostní opatření zakotvená přímo v systému byla dostatečná. Země totiž mohly vyhodnocovat riziko u jednotlivých osob (str. 2).

Uložení sankcí

Právní zástupci všech tří zemí se v té době nicméně shodovali na tom, že dotčeným státům žádné finanční tresty nehrozí, protože systém přerozdělování uprchlíků skončil v září 2017, a rozsudek tedy nemůže zajistit nápravu.

Možnost uložit členským státům pokutu upravuje článek 260 Smlouvy o fungování Evropské unie (.pdf). Ten říká, že stát je povinen přijmout opatření, která vyplývají z rozsudku Soudního dvora EU. Pokud to neudělá, může Komise navrhnout uložení pokuty. O povinnosti zaplatit pokutu rozhodne Soudní dvůr EU, pokud shledá, že dotyčný stát nevyhověl jeho rozsudku.

Z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci porušení unijního práva Českem, Polskem a Maďarskem pro dotčené státy nicméně žádné konkrétní opatření nevyplývá (.pdf), a Komise tak neměla za co pokutu navrhnout. Soud pouze zdůraznil, že Evropská komise má právo státy žalovat a žádat soud, aby rozhodl, zda k porušení pravidel došlo, nebo ne, i po skončení platnosti daného opatření (.pdf, str. 2). Podle následného vyjádření tehdejšího ministra zahraničí Jakuba Kulhánka ze září 2021 uzavřela Komise řízení proti ČR k relokacím migrantů, čímž potvrdila, že Česku finanční sankce nehrozí.

Shrnutí

Evropská komise podala v prosinci 2017 na Česko, Polsko a Maďarsko žalobu k Soudnímu dvoru EU za neplnění povinností v souvislosti s kvótami na přerozdělování migrantů. Soud žalobu uzavřel v dubnu 2020 a potvrdil, že trojice států nedodržela své povinnosti plynoucí z unijní legislativy.

Rozsudek však padl až po konci účinnosti systému migračních kvót a pro dotčené země z něj nevyplývalo žádné konkrétní opatření. Podle primárního práva může Komise navrhnout členským státům pokutu jen v případě, kdy nesplní opatření vyplývající z rozsudku Soudního dvora. EU tak neměla možnost přeměnit deklaratorní rozhodnutí soudu v sankce. Výrok Libora Vondráčka proto hodnotíme jako nepravdivý.