Přehled ověřených výroků

Europoslanec Marcel Kolaja mluví o nutnosti aktivní ochrany životního prostředí a odkazuje se při tom na zprávu Evropské agentury pro životní prostředí (EEA), podle které Evropa není připravena na rostoucí klimatická rizika jako jsou požáry nebo sucho. Kolaja dále dodává, že klimatická změna podle něj postupuje rychleji, než se očekávalo, a Evropská unie (EU) si tedy nemůže dovolit zpomalit ochranná opatření.

Nejprve je vhodné uvést, že EEA je agentura Evropské unie, která poskytuje informace a data subjektům podílejícím se na tvorbě politiky v oblasti životního prostředí. Zpráva, kterou zmiňuje Marcel Kolaja, byla publikována 11. března 2024 a zabývá se připraveností EU na klimatické hrozby. Podle této zprávy je Evropa skutečně nejrychleji se oteplujícím světadílem, přičemž zde také stoupl počet extrémních veder (.pdf, str. 3). Např. Jižní Evropa je zároveň podle zprávy ohrožena suchem (str. 3).

Dle dokumentu se Evropa od roku 1980 otepluje dvakrát rychleji než zbytek světa (.pdf, str. 5). Stejný závěr v roce 2022 přinesla i Světová meteorologická organizace, podle které několik evropských států právě v tomto roce zaznamenalo svůj dosud nejteplejší rok. Podle EEA již EU udělala výrazný pokrok v uvědomění si klimatické hrozby, nicméně implementace opatření je v porovnání s riziky příliš pomalá (.pdf, str. 4).

Zpráva Evropské agentury pro životní prostředí tedy skutečně uvádí, že se Evropa otepluje rychleji než zbytek světa. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Veronika Vrecionová v kontextu výroku mluví o negativních dopadech Zelené dohody pro Evropu (tzv. Green deal) a nadměrné byrokracii, která podle ní zatěžuje evropské zemědělce. Dle jejího názoru jsou to právě zemědělci, kteří pocítí negativní dopady Zelené dohody jako první. Dodává, že kvůli protestům, které se odehrávají napříč Evropou, se Evropská komise (EK) rozhodla některá opatření týkající se dohody revidovat.

Zemědělci a EU

Nejprve přibližme, že protesty zemědělců mají často rozdílné důvody. Co zemědělce ale trápí obecně, jsou vysoké náklady na pohonné hmoty a energie nebo dovoz levného zboží ze zahraničí. Některým českým farmářům vadí přímo i samotná Zelená dohoda, jiní však tento krok Evropské unie obhajují a souhlasí s tím, že je potřeba.

Evropským zemědělcům vadí také míra administrativní zátěže. Příkladem může být systém kontrol zemědělských ploch, který začal fungovat ve všech členských státech, aby zemědělcům usnadnil práci a počet kontrol se snížil. Stal se nicméně pravý opak, kdy se míra byrokracie zvýšila. Instituce EU ale následně navrhly snížení administrativy, o což se zasadil ministr zemědělství Marek Výborný, který podal návrh na jednání Rady EU ohledně zmírnění kontrol, přičemž se změnou souhlasily všechny členské státy. Evropská komise během března (.pdf) projedná úpravu, která by měla počet kontrol v zemědělských podnicích snížit v některých případech až o 50 a více procent.

Co se týče Zelené dohody, EK již k revizi některých opatření přistoupila. Původně v rámci dohody navrhovala (.pdf), aby se používání pesticidů do roku 2030 snížilo na polovinu. Návrh však neprošel hlasováním v Evropském parlamentu a následně na nátlak zemědělců předsedkyně Komise Ursula von der Leyenová oznámila jeho stažení.

Zemědělcům se dále nelíbilo nařízení nechávat část půdy ladem, které vycházelo ze Společné zemědělské politiky (SZP). I v tomto případě ale Evropská komise nakonec ustoupila. Dále EK vyjmula zemědělce z plánu na snížení emisí skleníkových plynů o 90 % do roku 2040, i když původně měly být součástí všechny sektory.

Závěr

Protesty zemědělců napříč státy sedmadvacítky přiměly Evropskou komisi k jednání o opatřeních, která zemědělce trápí. Problémy se týkaly zejména nepřiměřené byrokracie, systému kontrol zemědělských ploch nebo kritiky určitých aspektů Zelené dohody. Komise některá opatření již upravila, přičemž některé další plány se chystá přepracovat. Výrok Veroniky Vrecionové proto hodnotíme jako pravdivý.

Předsedkyně Evropské komise (EK) Ursula von der Leyen podle slov českého europoslance Ondřeje Knotka připustila, že se vedení Evropské unie v posledních letech málo bavilo se zástupci průmyslu. Knotek to řekl v kontextu debaty o náročnosti ekologických opatření a jejich dopadů na průmysl i zemědělce. Zdůrazňuje tak, že by se EU a Evropská komise dle jeho názoru měly více věnovat zlepšení podmínek pro průmysl, aby toto odvětví bylo konkurenceschopné na světovém trhu.

Vyjádření Ursuly von der Leyen

O komunikaci s průmyslem mluvila von der Leyen v srpnu 2023, kdy se rozhodla jmenovat slovenského eurokomisaře Maroše Šefčoviče místopředsedou Komise pro oblast Zelené dohody. Tehdy řekla, že realizace Green Dealu, jehož cílem je do roku 2050 dosáhnout klimatické neutrality, „vyžaduje ještě intenzivnější dialog s průmyslem, klíčovými zúčastněnými stranami, jako jsou vlastníci lesů, zemědělci, a také s občany“. Podobně se von der Leyen vyjádřila i v září 2023, kdy zopakovala, že jedním z úkolů Šefčoviče v nové funkci bude „posílit dialog“ EU se zástupci průmyslu (.pdf, str. 5).

V září 2023 také v Evropském parlamentu von der Leyen při svém projevu o stavu EU uvedla, že Komise chce sbírat podněty od malých a středních podniků ohledně překážek v jejich fungování (video, čas 3:35) a jmenovat jejich speciálního vyslance, který nově podává zprávy přímo šéfce EK. 

Ve spojitosti s průmyslem von der Leyen tehdy také mluvila o tom, že EU vstupuje do nové fáze plnění evropské Zelené dohody. Zmiňovala, že Unie bude průmysl podporovat po celou dobu jeho transformace a že už Komise předložila návrhy Aktu o klimaticky neutrálním průmyslu a Aktu o kritických surovinách. Následně von der Leyen dodala, že právě od září 2023 Komise se zástupci průmyslu odstartuje řadu „dialogů o čisté transformaci“.

První z těchto dialogů se nakonec konal 10. října 2023. V úvodním proslovu tehdy von der Leyen zopakovala, že se Zelená dohoda nově posouvá na další úroveň. K tomu podle ní dochází pomocí opatření, která jsou průmyslu „šitá na míru – prostřednictvím posíleného dialogu“ se zástupci tohoto odvětví.

V letošním únoru poté von der Leyen řekla, že Komise pracuje „na zintenzivnění dialogu“ se soukromým sektorem ohledně investic do zelené energie.

Doplňme, že média také mluví o roli průmyslu v případném příštím mandátu Ursuly von der Leyen, která opětovnou kandidaturu ohlásila 19. února. Ve stejné době se šéfka EK na pozvání belgického premiéra zúčastnila jednání se zástupci zejména chemického průmyslu, které probíhalo za zavřenými dveřmi. Z celého summitu nakonec vzešla Antverpská deklarace, kterou podpořili zástupci několika průmyslových odvětví. Hlavním cílem této deklarace je, aby v příštím unijním volebním období došlo k vytvoření Evropské průmyslové dohody, která by doplnila současnou Zelenou dohodu a zajistila tak lepší podporu průmyslu v EU.

Závěr

Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen v poslední době klade větší důraz na podporu průmyslu, s jehož zástupci v poslední době i jednala. V srpnu 2023 zmiňovala, že realizace Zelené dohody „vyžaduje intenzivnější dialog s průmyslem“, později také několikrát zopakovala, že Komise „pracuje na posílení dialogu“ se zástupci průmyslu a soukromého sektoru. Ve svých vyjádřeních tak sice explicitně neřekla, že se vedení EU s průmyslem „bavilo málo“, z jejích slov ale skutečně vyplývá, že dřívější komunikaci nepovažovala za dostatečnou. Výrok Ondřeje Knotka tak hodnotíme jako pravdivý s výhradou.

Europoslanec Marcel Kolaja v kontextu výroku mluví o tom, že i jiné části světa mají v boji s klimatickou změnou podobné cíle jako Evropská unie (EU). Podle něj v Číně také funguje systém emisních povolenek a cílem Pekingu je dosáhnout uhlíkové neutrality do roku 2060.

Uhlíková neutralita

Nejprve přibližme, že uhlíková neutralita je stav, kdy emise oxidu uhličitého vypouštěné do ovzduší jsou na stejné úrovni jako ty, které stát nebo firma z atmosféry odstraňuje. Kdyby se EU podařilo dosáhnout uhlíkové neutrality do roku 2050,  splnila by cíl, který byl sjednán v rámci Pařížské dohody. V té vlády deklarovaly, že udrží oteplování maximálně na 1,5 °C nad úrovní před průmyslovou revolucí, aby bylo možno mít dopady klimatické změny pod kontrolou. Tuto dohodu přijalo 195 států, včetně členských zemí EU a Číny. 

EU v roce 2019 v rámci boje proti klimatické změně představila Zelenou dohodu pro Evropu (tzv. Green Deal). Na základě tohoto plánu chce do roku 2030 snížit emise skleníkových plynů o 55 % oproti hodnotám z roku 1990. Do roku 2050 je pak cílem dosáhnout klimatické neutrality, tedy rovnováhy mezi vypouštěním emisí skleníkových plynů a jejich pohlcováním z atmosféry.

K boji za záchranu klimatu se nedlouho poté přidala i Čína. Prezident Si Ťin-pching ve svém projevu na Valném shromáždění OSN v září 2020 oznámil, že se Čína do roku 2060 stane uhlíkově neutrální zemí. Emise oxidu uhličitého by podle tamního příslibu měly dosáhnout maxima v roce 2030 a od tohoto roku by již měly pouze klesat. Dodejme, že v současné době je Čína zemí, která do atmosféry vypouští nejvíce emisí ze všech, na celosvětové produkci emisí se podílí z necelých 30 %.

Emisní povolenky

Přístup Číny ke klimatické změně se opravdu v mnohém podobá přístupu Evropské unie. Roste například produkce energie z větrných a solárních elektráren a zároveň se v zemi klade velký důraz na elektromobilitu. Čína také po vzoru EU v roce 2021 zavedla systém emisních povolenek, jejichž cílem je snížit emise skleníkových plynů prostřednictvím jejich zpoplatnění. 

Čínský systém emisních povolenek reguluje více než dva tisíce společností zodpovědných za vypouštění pěti miliard tun emisí oxidu uhličitého ročně. Systém funguje na podobném principu jako ten evropský, kdy firmy na pokrytí svých emisí musí získat povolenky. Ty udávají cenu, kterou musí energetická společnost zaplatit za každou tunu ekvivalentu oxidu uhličitého vypuštěnou do atmosféry. Dodejme, že čínské společnosti si mohou, stejně jako ty evropské, povolenky kupovat od jiných společností, kterým se produkci emisí podařilo snížit.

Závěr

Čínský prezident Si Ťin-pching uvedl, že se Čína chce stát uhlíkově neutrální zemí do roku 2060. V roce 2021 zavedla systém emisních povolenek, který v EU funguje už od roku 2005. Výrok Marcela Kolaji tak hodnotíme jako pravdivý.

Marcel Kolaja kritizuje společnou zemědělskou politiku EU (SZP), která podle něj vede k tomu, že jsou upřednostňovány velké podniky před drobnými zemědělci. V souvislosti s tím podotýká, že s ní přišel eurokomisař z polské konzervativní strany Právo a spravedlnost (PiS). Vymezil se tak i vůči ODS, která je podle něj v Europarlamentu součástí stejné frakce jako zmíněná polská strana, tedy Evropských konzervativců a reformistů.

Společná zemědělská politika

Uveďme, že SZP funguje už od roku 1962 a jedná se o soubor opatření, který EU přijala s cílem zajistit jednotnou politiku v oblasti zemědělství. Jejím cílem je např. zajišťovat cenově dostupné, bezpečné a kvalitní potraviny nebo zaručovat příjmy zemědělcům.

SZP v minulosti prošla vícero reformami, přičemž její současná podoba vychází z plánu pro roky 2023–2027. Obecné základy této strategie položily zásady zpracované Evropskou komisí v roce 2017. Vyjednávání o podobě nové SZP mezi Evropskou komisí a Evropským parlamentem však proběhlo až v roce 2020 poté, kdy se po volbách obměnilo složení obou institucí. Dohoda o reformě pak byla přijata v roce 2021.

Vliv eurokomisaře na SZP

Příprava nové SZP stála na eurokomisaři pro zemědělství, kterým je od roku 2019 Janusz Wojciechowski. Ten je dlouholetým členem polské strany PiS, která ho do této pozice navrhla. Své cíle přijít s finální podobou formuloval již v roce 2019 při slyšení v Evropském parlamentu, kdy slíbil, že základ položený předchozí Evropskou komisí dojedná (.pdf, str. 3–5).

Wojciechowského hlavní cíl v rámci refromy SZP je větší bezpečnost, stabilita, udržitelnost a solidarita, s čímž souvisí také změna financování a zjednodušení a decentralizace procesů a předpisů SPZ ve prospěch menších farem (.pdf, str. 4–5).

Dodejme, že europoslanci PiS jsou součástí frakce Evropských konzervativců a reformistů, stejně jako Veronika Vrecionová a další europoslanci ODS. Tato politická skupina usiluje o snižování byrokracie v EU a o její celkovou reformu. Odmítá přitom hlubší federalizaci EU a podporuje suverenitu jednotlivých členských států.

Závěr

Za přípravu nové podoby Společné zemědělské politiky byl skutečně zodpovědný eurokomisař Janusz Wojciechowski, který je členem polské konzervativní strany Právo a spravedlnost. Ta patří do stejné frakce jako europoslanci ODS. Výrok Marcela Kolaji tak hodnotíme jako pravdivý.

Společná zemědělská politika (SZP) funguje už od roku 1962 a jedná se o soubor opatření, který Evropská unie (EU) přijala s cílem zajistit jednotnou politiku v oblasti zemědělství. Jejím cílem je například zajišťovat cenově dostupné, bezpečné a kvalitní potraviny nebo zaručovat příjmy zemědělcům.

SZP v minulosti prošla vícero reformami, přičemž její současná podoba vychází z plánu pro roky 2023–2027. Obecné základy této strategie vycházejí ze zásad zpracovaných Evropskou komisí v roce 2017. Vyjednávání o podobě nové SZP mezi Evropskou komisí a Evropským parlamentem však proběhlo až v roce 2020 poté, kdy se po volbách obměnilo složení obou institucí. Dohoda o reformě pak byla přijata v roce 2021.

Hlasování v Europarlamentu

K prvnímu rozhodnutí Evropský parlament dospěl v říjnu 2020, kdy europoslanci k SZP přijali jednoznačný postoj za účelem vyjednávání s dalšími institucemi EU. Nejkritičtější hlasy vůči schválené podobě SZP vznášeli, mimo jiných, politici z frakce Zelených/Evropské svobodné aliance, do které patří i všichni pirátští europoslanci. Právě tato frakce navrhovala odmítnutí rámcové strategie, kterou vypracovala Evropská komise (.pdf, str. 47), což zástupci Pirátů (tedy Markéta Gregorová, Marcel Kolaja a Mikuláš Peksa) podpořili (.pdf, str. 537).

Další jednání Europarlamentu o Společné zemědělské politice se uskutečnilo v listopadu 2021, kdy ji europoslanci definitivně schválili. Pro její přijetí zvedlo ruku 452 hlasujících, přičemž 178 se vyslovilo proti, a to včetně Pirátů (.pdf, str. 8–9). Ti se navíc v jiném hlasování opět pokusili návrh zamítnout (str. 6).

Závěr

Ani jeden z pirátských europoslanců tedy nepodpořil přijetí Společné zemědělské politiky. Výrok Marcela Kolaji tak hodnotíme jako pravdivý.

Europoslanci v debatě zmiňují americký Inflation Reduction Act (česky Zákon o snížení inflace) jako alternativní přístup k dosažení uhlíkové neutrality oproti evropské Zelené dohodě pro Evropu. Podle nich v USA zákon funguje jako pobídka pro podnikatele, aby více dbali na ochranu životního prostředí. Europoslanec Marcel Kolaja uvádí, že Evropská unie (EU) podle něj nemá k dispozici mechanismy k zavedení obdobného nástroje, kterým by za určitých podmínek docházelo k odpouštění daní podnikatelům v členských zemích EU.

Inflation Reduction Act

Inflation Reduction Act (IRA), byl přijat v srpnu roku 2022. Na jeho základě chce americká vláda do obnovitelných zdrojů a na snížení emisí investovat dohromady zhruba 369 miliard dolarů (cca 8,9 bilionu korun v tehdejších cenách). Jedním z cílů balíčku je snížení emisí oxidu uhličitého do roku 2030 až o 44 % oproti roku 2005. Kromě klimatických opatření se zákon také zaměřuje na zdravotní péči, především na omezení cen léků.

Zákon zahrnuje několik dotací a daňových úlev na ekologické technologie. IRA úlevu na dani poskytuje například při produkci nebo investování do elektřiny z obnovitelných zdrojů (.pdf, str. 13–20), při tuzemské výrobě součástek pro solární a větrnou energii, střídačů, baterií a kritických minerálů (str. 30), při nákupu ekologických vozidel, elektromobilů (str. 49–53), při využití bionafty, obnovitelné nafty nebo alternativních paliv (str. 58–59).

Spotřebitelé např. mohou získat daňové zvýhodnění až ve výši 7 500 dolarů při koupi elektromobilů. Výsledná částka se liší v závislosti na tom, kolik součástek bylo vyrobeno v USA, Kanadě nebo Mexiku. Úlevy na daních pak při splnění podmínek platí pro firmy i spotřebitele.

V praxi to podle bývalého ministra zahraničních věcí (2018–2021) Tomáše Petříčka (ČSSD) znamená, že se americká Demokratická strana „prostřednictvím daňových úlev, dotací či půjček (…) snaží podpořit rozsáhlejší a rychlejší uplatnění čistých technologií, zvýšit po nich poptávku a zároveň výrobní schopnosti v USA, což má do budoucna také přispět k snížení ceny těchto technologií.“

Výdaje na dotace a daňové úlevy má naopak pomoci pokrýt zavedení minimální 15% daně pro firmy s ročními zisky přes jednu miliardu dolarů. Vedle daňových úlev tak IRA obsahuje i mimořádnou daň pro korporace s vysokými zisky.

Zákulisí přijetí zákona

Přijetí zákona v roce 2022 předcházely téměř roční debaty a neshody. Zákon ve Sněmovně reprezentantů původně navrhl zástupce Demokratické strany John A. Yarmuth jako tzv. Build Better Act. Původní balíček byl ve výši kolem 2 bilionů amerických dolarů o dost ambicióznější než následná IRA.

I z důvodu vysokých finančních nákladů senátor Joe Manchin v prosinci 2021 odmítl zákon podpořit, čímž znemožnil celkové odsouhlasení zákona. Jako další důvod uvedl zejména pochybnosti o rychlém přechodu na čistou energii, na který USA podle něj ještě nejsou technologicky připravené. Legislativa se tak na několik měsíců zasekla.

Nakonec sám Joe Manchin spolu s lídrem demokratické senátní většiny Chuckem Shumerem později představil právě Inflation Reduction Act. Návrh tehdy přišel jako překvapení, jelikož finální debaty ohledně klimatického a daňového zákona tito dva politici řešili v téměř naprostém utajení. Zákon poté senátem prošel většinou jednoho hlasu díky viceprezidentce Kamale Harrisové, která je zároveň z titulu své funkce předsedkyní Senátu, kde hlasuje v případě rovnosti hlasů.

Nejen Evropská unie, ale také Japonsko a Jižní Korea se proti přijatému zákonu ohradily. Podle nich může poškodit zahraniční firmy, které na americkém trhu působí. Kritici např. zákonu vyčítali, že dotace pro výrobce automobilů, kteří nakupují americké součástky, sníží evropskou konkurenceschopnost.

Závěrečné hodnocení

Inflation Reduction Act je americký federální zákon, který opravdu poskytuje firmám i spotřebitelům úlevy na daních například při nákupu elektromobilu vyrobeným na americkém kontinentu nebo při produkci elektřiny z obnovitelných zdrojů. Výrok Marcela Kolaji tak hodnotíme jako pravdivý.

Europoslanci v kontextu výroku diskutují o konkurenceschopnosti výrobců v Evropské unii oproti jiným částem světa, kde platí odlišné podmínky pro ochranu klimatu. Marcel Kolaja zmiňuje přeshraniční uhlíkové vyrovnání, které by podle něj ke snížení produkce emisí mělo motivovat i zbytek světa. Veronika Vrecionová tuto uhlíkovou daň a hlavně kontrolu vyprodukovaných emisí v zemích výroby zpochybňuje.

Uhlíková daň

Pomocí mechanismu uhlíkového vyrovnání na hranicích, kterému se přezdívá „uhlíková daň“, chce Evropská unie zabránit tzv. úniku uhlíku – tedy situacím, kdy se firmy vyhýbají přísným unijním standardům omezujícím vypouštění oxidu uhličitého do ovzduší. Samotná EU v této spojitosti připouští, že závazky a dohody jako Zelená dohoda nebo Pařížská dohoda, jejichž cílem je přispět k ochraně klimatu v EU, nemusí být mimo členské státy dodržovány. Pokud by se tedy výroba v některých odvětvích kvůli nárůstu nákladů v Unii přesunula do jiných zemí, mohlo by podle EU dojít k celosvětovému nárůstu produkce emisí skleníkových plynů.

Nové nařízení tak nastavuje, že na celní území EU smí zboží dovážet jen schválení deklaranti, kteří podávají celní prohlášení (.pdf, str. 16–17). Ti si od členských států musí koupit certifikáty, které fungují na podobném principu jako emisní povolenky v rámci EU (.pdf, str. 19, 27). Pokud tedy bude někdo chtít zboží dovážet, musí získat takové množství certifikátů, které odpovídá vyprodukovaným emisím při jeho výrobě. Cena certifikátů se podle schváleného nařízení bude vždy odvíjet od průměrných cen evropských emisních povolenek (.pdf, str. 28).

Dovozci mají od října 2023 do konce roku 2025 pouze oznamovací povinnost. Uhlíková daň pak začne platit až od začátku roku 2026 (.pdf, str. 35, 38).

Hlasování v Europarlamentu

Europarlament o nařízení hlasoval v dubnu 2023, kdy se pro jeho přijetí vyslovilo celkem 487 europoslanců, proti 81 a hlasování se jich zdrželo 75 (.pdf, str. 14–15).

Europoslankyně za ODS Veronika Vrecionová pak skutečně hlasovala proti přijetí tohoto nařízení (.pdf, str. 15). Z dalších českých europoslanců byli proti také ostatní zástupci ODS, hnutí ANO 2011 a také europoslanec za SPD Ivan David a nezávislý Hynek Blaško (.pdf, str. 15). Pro naopak byli europoslanci za Piráty, KDU-ČSL, STAN a TOP 09 a Dita Charanzová (.pdf, str. 14), která byla do Europarlamentu zvolená za hnutí ANO, později se s ním ale rozešla.

Závěr

Cílem uhlíkové daně je zabránit úniku uhlíku, tedy přesunutí výrobních odvětví s velkou produkcí emisí mimo EU, kde je výroba díky jiným nařízením na ochranu klimatu levnější. Europoslankyně Veronika Vrecionová skutečně hlasovala proti tomuto nařízení. Její výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Poslanec Evropského parlamentu Ondřej Knotek výrok zmiňuje v kontextu diskuze o tzv. přeshraničním uhlíkovém clu, které se vztahuje na „dovážené suroviny a výrobky ze třetích zemí, jejichž výroba je spojena se zvýšenou emisí skleníkových plynů“. Knotek se k tomuto mechanismu staví skepticky a podotýká, že ačkoliv některé státy mají podobný cíl v boji proti klimatické změně, cesta, jak jej dosáhnout, se liší. Jako příklad uvádí Austrálii, která podle jeho tvrzení hodlá být do roku 2050 klimaticky neutrální, v případě potřeby ale neplánuje zastavit energetické zpracování uhlí do roku 2049.

Austrálie a emise

Austrálie obsazuje přední příčky mezi všemi zeměmi v produkci emisí oxidu uhličitého (CO₂) na obyvatele. V roce 2022 se jednalo o 15 tun emisí CO₂ na obyvatele, což je například ve srovnání s Čínou téměř dvojnásobek. Na čelních místech se Austrálie dlouhodobě nachází i ve statistice, která vyčísluje množství emisí všech skleníkových plynů (včetně metanu a oxidu dusného) na obyvatele.

Podle zprávy energetického think-tanku Ember měla Austrálie v roce 2021 také nejvyšší emise CO₂ z uhlí na obyvatele mezi zeměmi G20, a to i přes pokroky v oblasti solární a větrné energie. Ember zároveň zemi kritizuje za vývoz zásob uhlí do zahraničí, což dlouhodobě přispívá k růstu emisí. Austrálie je totiž po Indonésii druhým největším exportérem uhlí na světě.

Uhlíková neutralita do roku 2050

V říjnu 2021 tehdejší premiér Scott Morrison zveřejnil plán, ve kterém se Austrálie zavázala do roku 2050 dosáhnout nulových čistých emisí uhlíku – tedy že stát bude do ovzduší vypouštět stejné množství oxidu uhličitého, jaké z ní bude odstraňovat, a výsledná bilance tak bude nulová. Tím se Austrálie připojila k řadě dalších států, které usilují o uhlíkovou neutralitu. Odborníci a opoziční představitelé však zpochybňovali účinnost australské strategie především kvůli chybějícím průběžným cílům.

Morrisonův plán spoléhal především na investice ve výši více než 20 miliard australských dolarů do nových technologií, které by umožnily snížení emisí v následujících letech. Tehdejší premiér však neplánoval zastavit ani omezovat využívání fosilních paliv, aby dle jeho slov nebyla ohrožena konkurenceschopnost průmyslu.

V parlamentních volbách v roce 2022 po devíti letech zvítězila Labouristická strana a novým premiérem se stal Anthony Albanese. V září téhož roku australský parlament schválil vládou navrhovanou legislativu, která obsahuje závazek snížit emise všech skleníkových plynů (nejen oxidu uhličitého) o 43 % do roku 2030 a dosáhnout klimatické neutrality do roku 2050. Do roku 2030 Austrálie také plánuje dodávat 82 % elektřiny na australském národním trhu s elektřinou (NEM) z obnovitelných zdrojů.

Uzavření uhelných elektráren

Australský operátor trhu s energií (AEMO) vydal nový Plán integrovaného systému (ISP) pro rok 2024, který navrhuje efektivní rozvoj australského trhu s elektřinou v průběhu příštích 20 let (.pdf, str. 3, 7). Plán obnáší tři možné cesty, jak energetických cílů dosáhnout – skoková změna, postupná změna a vývoz zelené energie (str. 8).

Nejpravděpodobnějším scénářem je podle plánu tzv. skoková změna, která předpokládá vyřazení 90 % zbývajících uhelných elektráren v Austrálii do roku 2034 či 2035 a vyřazení celkové uhelné výroby do roku 2038 (.pdf, str. 9, 18).

Téměř stejnou pravděpodobnost ale plán uvádí i u tzv. postupné (progresivní) změny (.pdf, str. 8–9), která počítá s tím, že se množství elektřiny vyráběné z uhlí bude snižovat pomaleji. V úvahu totiž bere obtížnější ekonomické podmínky a pomalejší investování do moderních technologií (str. 40). Zmíněná varianta proto předpokládá, že se od roku 2040 do roku 2050 bude kapacita australských uhelných elektráren pohybovat stále okolo 3 GW (str. 9). Pro srovnání, česká uhelná elektrárna v Prunéřově má instalovaný výkon 0,75 GW.

Shrnutí

Australská vláda v čele s Anthonym Albanesem v roce 2022 v parlamentu prosadila legislativu, ve které se stát zavázal k dosažení klimatické neutrality do roku 2050. Podle Australského operátora trhu s energií existuje více možností, jak Austrálie této klimatické neutrality dosáhne. Jedna z variant, která reflektuje obtížnější ekonomickou situaci a pomalejší investování do nových technologií, opravdu počítá s tím, že některé uhelné elektrárny budou v provozu i v letech 2040 až 2050. Výrok Ondřeje Knotka tak hodnotíme jako pravdivý.

Europoslankyně Veronika Vrecionová (ODS) mluví o dostavbě bloků jaderné elektrárny Temelín, od které bylo v roce 2014 upuštěno v reakci na postoj vlády Bohuslava Sobotky. Ta se rozhodla negarantovat minimální výkupní ceny elektřiny, načež energetická společnost ČEZ, jež je většinově vlastněna státem, zrušila tehdy probíhající výběrové řízení. Europoslankyně Vrecionová tvrdí, že zásadní vliv na postoj vlády měl bývalý premiér Andrej Babiš (ANO), který v té době vykonával funkci ministra financí.

Plán dostavby jaderné elektrárny Temelín

Výstavba jaderné elektrárny Temelín byla dokončena v roce 2002. V původních plánech se počítalo s celkem čtyřmi jadernými bloky, nakonec ale byly postaveny a zprovozněny jen dva.

O dostavbě třetího a čtvrtého bloku se nicméně hovořilo po spuštění elektrárny. ČEZ v roce 2011 předal zájemcům zadávací dokumentaci k veřejnému výběrovému řízení na dostavbu bloků. Řízení se zúčastnily celkem tři subjekty: americký Westinghouse, francouzská Areva a konsorcium složené z ruských státních společností Atomstrojexport a Gidropress a z české Škody JS.

Francouzská společnost ale byla později z tendru vyloučena a dál se tak rozhodovalo jen mezi zbylými dvěma subjekty. Vzhledem k postupnému poklesu velkoobchodních cen elektřiny se projekt dostal do bodu, kdy nebylo jisté, zda by investice byla pro ČEZ návratná. Začalo se proto hovořit o možné minimální výkupní ceně elektřiny, kterou by ČEZu garantoval stát. 

Postoj Sobotkovy vlády

Premiér Sobotka ale vyloučil státní garanci minimální výkupní ceny elektřiny už ve svém projevu v Poslanecké sněmovně 6. února 2014. O pár měsíců později o problematice jednala vláda a k této variantě se postavila odmítavě. Tehdejší ministr financí Andrej Babiš jednání komentoval slovy, že „si nemůžeme dovolit garantovat ceny elektřiny“. ČEZ následně zareagoval na postoj vlády tím, že celý tendr zrušil.

Generální ředitel ČEZu Daniel Beneš přitom už před klíčovým jednáním vlády avizoval, že pokud společnosti nebude garantována minimální výkupní cena elektřiny v souvislosti s dostavením bloků, bude tendr pravděpodobně zrušen. Dodejme že negativní postoj k možné státní garanci výkupní ceny měli i někteří představitelé opozice, např. Miroslav Kalousek (TOP 09).

Neshody v roce 2021

O tom, kdo se na odmítavém postoji vlády podílel nejvíce, se rozběhly spory po vánočním projevu prezidenta Miloše Zemana až v roce 2021. Prezident Zeman v něm kritizoval váhavý postoj předchozích vlád k výstavbě nových jaderných bloků. Andrej Babiš poté na platformu X (dříve Twitter) napsal, že on při jednáních v roce 2014 prosazoval pokračování tendru.

Na Babišovo vyjádření pak reagoval např. prezident Svazu obchodu a cestovního ruchu ČR Tomáš Prouza, jenž se jednání Sobotkovy vlády účastnil. Prohlásil, že za postojem vlády stál především sám Babiš: „Andrej Babiš vždy na jednání chodil a vykřikoval tam, jaký je to tunel, jak to nedovolí, že nebudou žádné záruky pro ČEZ na výstavbu a že to ČEZ musí postavit sám (…)“ Jeho slova následně potvrdil i tehdejší místopředseda vlády pro vědu, výzkum a inovace Pavel Bělobrádek (KDU-ČSL) a někdejší premiér Sobotka, který řekl: „Babiš byl v roce 2014 největší odpůrce pokračování tendru na Temelín ve vládě.“

Závěr

Tím, kdo zrušil výběrové řízení na dostavbu třetího a čtvrtého bloku jaderné elektrárny Temelín, tedy byla společnost ČEZ. Tehdejší ministr financí Andrej Babiš byl ale jedním z těch, kteří odmítali garantovat minimální výkupní ceny elektřiny, což byla hlavní podmínka ČEZu pro pokračování tendru. Ačkoli mezi Babišem a ostatními účastníky vládních jednání není shoda o tom, jak tato jednání probíhala, Babiš garance pro ČEZ odmítl i ve svém veřejném projevu. Nepřímo tak tendr skutečně zastavil. Výrok Veroniky Vrecionové tak hodnotíme jako pravdivý.