Přehled ověřených výroků

Bez tématu 11 652 výroků
Ekonomika 499 výroků
Koronavirus 462 výroků
Evropská unie 281 výroků
Obrana, bezpečnost, vnitro 276 výroků
Zahraniční politika 244 výroků
Prezidentské volby 2023 226 výroků
Sociální politika 182 výroků
Sněmovní volby 2021 175 výroků
Invaze na Ukrajinu 149 výroků
Krajské volby 2020 136 výroků
Energetika 128 výroků
Zdravotnictví 120 výroků
Právní stát 115 výroků
Doprava 111 výroků
Poslanecká sněmovna 101 výroků
Školství, věda, kultura 90 výroků
Komunální volby 2022 81 výroků
Životní prostředí 77 výroků
Regiony 73 výroků
Vnitrostranická politika 60 výroků
Rozpočet 2022 52 výroků
Rozpočet 2021 46 výroků
Evropské volby 2024 38 výroků
Zemědělství 32 výroků
Střet zájmů 29 výroků
Cesta na Tchaj-wan 20 výroků
Rozpočet 2023 17 výroků
Konflikt Izrael – Hamás 13 výroků
Kauza Dozimetr 12 výroků
Útok na Izrael 5 výroků
Pražský hrad 4 výroky
Rozpočet 2024 3 výroky
Pravda 9 369 výroků
Nepravda 1 914 výroků
Zavádějící 1 223 výroků
Neověřitelné 1 741 výroků
Rok 2024 243 výroků
Rok 2023 524 výroků
Rok 2022 662 výroků
Rok 2021 999 výroků
Rok 2020 988 výroků
Rok 2019 831 výroků
Rok 2018 1 457 výroků
Rok 2017 1 298 výroků
Rok 2016 1 534 výroků
Rok 2015 475 výroků
Rok 2014 1 426 výroků
Rok 2013 1 959 výroků
Rok 2012 1 851 výroků

Mikuláš Peksa

(Zelená dohoda, pozn. Demagog.cz) říká, že má Evropa snížit emise o 55 % do roku 2030.
Deník, 29. května 2024
Životní prostředí
Evropská unie
Pravda
Jedním z cílů Zelené dohody pro Evropu je skutečně snížit emise skleníkových plynů do roku 2030 nejméně o 55 % oproti hodnotám z roku 1990.

Mikuláš Peksa v kontextu výroku mluví o rychlosti snižování emisí. V souvislosti s tím zmiňuje schválené dohody, které ochranu klimatu upravují. Na začátku rozhovoru popisuje Pařížskou klimatickou dohodu (video, čas: 0:38) a poté mluví o evropské legislativě. Ačkoliv přímo nezmiňuje, o jaké dohodě hovoří, z kontextu výroku vyplývá, že je řeč o Green Dealu neboli Zelené dohodě pro Evropu.

Návrh Zelené dohody zveřejnila Evropská komise v prosinci 2019. Záměrem tohoto plánu je připravit Evropskou unii na udržitelné hospodaření a snížit emise skleníkových plynů. Jedním z hlavních cílů (.pdf, str. 4), je snížit do roku 2030 produkci veškerých skleníkových plynů (včetně oxidu uhličitého) alespoň o 55 % oproti hodnotám z roku 1990. Do roku 2050 by pak EU dle plánu měla dosáhnout klimatické neutrality. Návrh Evropské komise v prosinci 2020 schválila Evropská rada, která se také rozhodla tento plán zakomponovat do evropského právního rámce pro klima.

Součástí unijních snah v oblasti klimatu je i balíček předpisů s názvem Fit for 55, prostřednictvím kterých se dle Evropské rady dosáhne zmíněného snížení emisí. Mezi tyto předpisy patří například Směrnice o obnovitelných zdrojích energie, která stanovila, že podíl energie z obnovitelných zdrojů má být v roce 2030 minimálně 42,5 %, čímž navýšila předešlý cíl.

Zelená dohoda pro Evropu opravdu obsahuje cíl snížit emise skleníkových plynů o 55 % do roku 2030, a to oproti hodnotám z roku 1990. Výrok Mikuláše Peksy tak hodnotíme jako pravdivý.

Mikuláš Peksa

Vůči tomu jsme se dostali dolů o nějakých 40 % (snížení emisí oproti roku 1990, pozn. Demagog.cz).
Deník, 29. května 2024
Životní prostředí
Evropská unie
Pravda
Z dat Eurostatu vyplývá, že členské státy EU v roce 2023 produkovaly o 35,9 % méně emisí skleníkových plynů než v roce 1990.

Mikuláš Peksa v kontextu výroku mluví o snižování emisí skleníkových plynů, k čemuž se Evropská unie zavázala v Zelené dohodě pro Evropu. Ta říká, že EU do roku 2030 sníží emise vypouštěných skleníkových plynů o 55 % oproti roku 1990. Evropská komise později doporučila redukovat emise do roku 2040 dokonce o 90 % (.pdf, str. 3). Podle slov europoslance Peksy se EU v současné době podařilo emise snížit již o 40 %.

Cesta k uhlíkové neutralitě

Evropská komise v roce 2019 představila Zelenou dohodu pro Evropu, jejímž cílem je vytvořit z Evropy první klimaticky neutrální kontinent. Součástí dohody je také balíček „Fit for 55,“ který obsahuje návrhy, jež mají EU pomoci vytyčených cílů dosáhnout. Cílem EU je do roku 2030 dosáhnout snížení emisí skleníkových plynů o 55 % v porovnání s rokem 1990. Toto snížení emisí je však pouze mezikrokem k dosažení uhlíkové neutrality do roku 2050.

V únoru 2024 předložila Evropská komise návrh, ve kterém doporučuje snížit čisté emise do roku 2040 o 90 % ve srovnání s úrovní v roce 1990. Jedná se však pouze o doporučení, legislativní návrh představí až nadcházející komise, která vznikne po červnových eurovolbách. Cíl EU pro rok 2040 navazuje na hodnocení Pařížské dohody, kde vyšlo najevo, že snahy států o snižování emisí nevedou k udržení oteplování pod hranicí 2 °C a už vůbec ne k jeho omezení na 1,5 °C.

Dosavadní výsledky

Evropská komise každý rok publikuje zprávu o pokroku ve snižování emisí. Podle poslední zprávy, která hodnotí vývoj za rok 2022, se celkové emise skleníkových plynů z průmyslu, zemědělství i domácností meziročně snížily o 3 %, čímž pokračuje klesající trend. Oproti roku 1990 celkový pokles činil 32,5 % (.pdf, str. 3).

Zpráva za rok 2023 zatím není k dispozici, celkové emise však lze vypočítat z dat Eurostatu. Po sečtení čtyř kvartálů za rok 2023 tvořily emise skleníkových plynů celkem 3,432 miliardy tun. V roce 2022 státy EU vyprodukovaly celkem 3,615 miliardy tun ekvivalentu CO₂, jedná se tedy o 5% meziroční pokles. V porovnání s rokem 1990 státy EU v roce 2023 vyprodukovaly o necelých 35,9 % emisí méně.

Závěr

Cílem EU je do roku 2050 dosáhnout uhlíkové neutrality. Evropská komise proto představila v únoru 2024 doporučení na snížení emisí o 90 % do roku 2040, aby bylo možné dosáhnout vytyčených cílů. Podle zprávy hodnotící pokrok ve snižování emisí za rok 2022 došlo oproti roku 1990 ke snížení emisí skleníkových plynů o 32,5 %. V roce 2023 se podle dat Eurostatu celková redukce emisí dostala na 35,9 % oproti roku 1990. Podle Mikuláše Peksy došlo ke snížení emisí o 40 %, pohybuje se tedy na hranici naší 10% tolerance. Jeho výrok proto hodnotíme jako pravdivý s výhradou.

Mikuláš Peksa

Ministerstvo průmyslu a obchodu předpokládalo, že v roce 2036 dostavba (jaderné elektrárny Dukovany, pozn. Demagog.cz) skončí.
Deník, 29. května 2024
Životní prostředí
Energetika
Pravda
Ministerstvo průmyslu a obchodu v roce 2022 opravdu odhadovalo, že dostavba nového jaderného bloku v Dukovanech skončí v roce 2036. Termín se nezměnil ani potom, co byl tendr rozšířen na výstavbu čtyř nových reaktorů v Dukovanech a Temelíně.

Europoslanec Mikuláš Peksa v kontextu výroku mluví o tom, že jedním z nástrojů pro snižování emisí může být nahrazení spalování uhlí obnovitelnými zdroji nebo jadernou energií. Moderátor následně zmiňuje, že vláda plánuje dostavbu čtyř nových jaderných reaktorů v Dukovanech a Temelíně, přestože se původně mělo jednat pouze o jeden blok v Dukovanech. Na dotaz, zda je takový projekt reálný, Peksa odpovídá, že elektrárny by mohly být hotové v roce 2040 za předpokladu, že by výstavba začala neprodleně. Ve svém odhadu vychází z toho, že tendr na dostavbu jednoho bloku v Dukovanech ČEZ zahájil v roce 2022, kdy podle něj Ministerstvo průmyslu a obchodu (MPO) předpokládalo, že dostavba bude dokončena v roce 2036.

Zpráva MPO

Ministerstvo průmyslu a obchodu v březnu 2022 zveřejnilo informaci o tom, že stát souhlasil se zahájením výběrového řízení na dodavatele nového jaderného zdroje v Dukovanech. Resort už během vlády Andreje Babiše v roce 2021 do tendru přizval tři uchazeče, kteří prošli bezpečnostní prověrkou (.pdf). Konkrétně se jedná o společnosti Électricité de France (EDF), Korea Hydro and Nuclear Power Company (KHNP) a Westinghouse Electric Company. Ruská společnost Rosatom byla z tendru vyloučena poté, co vyšlo najevo důvodné podezření o zapojení ruských agentů do výbuchu muničního skladu ve Vrběticích.

Podle informací MPO z března 2022 má být smlouva s vítězem výběrového řízení uzavřena v roce 2024. Zahájení dostavby Dukovan bylo plánováno na rok 2029 a blok měl být podle přepokladů spuštěn v roce 2036. MPO dále uvedlo, že součástí zakázky je i nezávazná smlouva na další bloky v Temelíně a Dukovanech.

Vývoj tendru

V usnesení z ledna 2024 dala Fialova vláda ministru průmyslu a obchodu a ministru financí za úkol předložit do prosince 2024 návrh financování dalších jaderných zdrojů v Dukovanech a Temelíně (.pdf). Fialův kabinet také vyzval EDF a KHNP k předložení závazných nabídek ke stavbě až čtyř nových reaktorů. Ze soutěže zároveň vyřadil americkou firmu Westinghouse, protože její nabídka podle ministra Jozefa Síkely nebyla závazná a při hodnocení tedy nemohla být srovnatelná s konkurenty.

Podle nového plánu vláda dodavatele vybere do konce června 2024. Změna původní zakázky však nemá mít vliv na plánované dokončení prvního reaktoru, jehož zkušební provoz má začít v roce 2036. Ostatní bloky by pak měly být postupně dokončeny do roku 2050.

Závěr

Ministerstvo průmyslu a obchodu v roce 2022 odsouhlasilo rozšíření jaderné elektrárny Dukovany o další reaktor. Podle tehdejších informací resortu má být dostavba nového bloku dokončena v roce 2036. Tento odhad se přitom nezměnil ani potom, co byl tendr rozšířen na výstavbu čtyř nových reaktorů jak v Dukovanech, tak i Temelíně. Výrok Mikuláše Peksy proto hodnotíme jako pravdivý.

Mikuláš Peksa

Z pohledu fotovoltaik je životní cyklus jaderné elektrárny delší. Fotovoltaiku během jednoho roku postavíte, během sedmi až deseti let se vám musí vrátit, po 15 letech doslouží.
Deník, 29. května 2024
Energetika
Pravda
Fotovoltaické systémy mají oproti jaderným elektrárnám skutečně několikanásobně kratší dobu výstavby i návratnost investice. Mikuláš Peksa ovšem podceňuje jejich životnost, která se zpravidla udává od 25 let. Výrok tedy hodnotíme jako pravdu s výhradou.

Mikuláš Peksa (Piráti) mluví o cíli snížit emise skleníkových plynů, k čemuž se zavázala i Česká republika podepsáním Pařížské dohody. Řešení spatřuje především v jaderné energii a obnovitelných zdrojích. Tyto zdroje energie by měly nahradit uhelné elektrárny, které mají v současnosti ze všech sektorů nejvyšší podíl na vypouštění emisí skleníkových plynů.

Moderátor se poté ptá, zda hlavní výhodou jaderných elektráren není jejich životnost oproti větrným či solárním elektrárnám, které se musí po pár letech obnovit. Peksa v odpovědi popisuje životní cyklus fotovoltaiky, přičemž jsou podle něj její výstavba, návratnost investice a životnost výrazně kratší než u jaderné elektrárny. Zároveň zmiňuje i nevýhody jaderných elektráren, např. nákladné rekonstrukce a nejistotu návratnosti vzhledem ke kolísavému vývoji cen elektřiny.

Výstavba

Před samotnou instalací solárních panelů, neboli fotovoltaik, je potřeba splnit několik bodů. První fáze obnáší výběr instalační firmy, v některých případech získání povolení, popřípadě zažádání o dotaci. Dodavatel následně posoudí stav domu a navrhne solární systém tak, aby vyhovoval střeše a energetickým potřebám. Tato fáze může trvat od jednoho do čtyř týdnů. Samotná instalace fotovoltaických panelů je rychlá a dle firem trvá přibližně tři dny.

Pro spuštění fotovoltaického systému je nutná návštěva revizního technika, který provede kontrolu zapojení, poté přichází technik od energetické společnosti, který celý systém znovu zkontroluje a připojí elektrárnu do sítě. Tato fáze by měla trvat pár týdnů. Celkově může proces instalace solární elektrárny od návrhu systému po připojení k síti trvat tři až šest měsíců. Časový harmonogram se však u každého zákazníka a společnosti může lišit, délka by však neměla zpravidla přesahovat jeden rok.

Výstavba jaderných elektráren je mnohem delší a složitější proces. Příprava projektu, včetně regulačních a environmentálních povolení, může trvat i přes 20 let. V průměru nicméně trvá 11 až 12 let (.pdf, str. 43). Samotná stavba jaderného reaktoru pak trvá přibližně 6 až 8 let.

V Česku fungují dvě jaderné elektrárny – Temelín a Dukovany. Rozhodnutí postavit jadernou elektrárnu Temelín vzniklo v roce 1979, první blok začal vyrábět elektřinu v roce 2000 a druhý blok o dva roky později. Výstavba elektrárny Dukovany byla rychlejší, v roce 1970 byla podepsána dohoda o výstavbě, první blok byl dokončen už v roce 1985, poslední blok o dva roky později.

Návratnost investic

Návratnost investic do fotovoltaik se u každé domácnosti může lišit na základě mnoha faktorů. Roli hraje např. spotřeba elektřiny dané domácnosti a podle toho zvolený výkon a počet solárních panelů. Vliv v Česku mají také dotace v rámci programu Nová zelená úsporám. Od 15. února 2024 je možné získat dotaci až 200 000 Kč za instalaci fotovoltaiky, pokud si uživatel zároveň instaluje i zateplení. 160 000 korun je možné dostat pouze za instalaci fotovoltaiky bez zateplení. Návratnost investic také souvisí s ukládáním přebytků do fyzické a virtuální baterie.

Podle magazínu Forbes dosahovala v roce 2023 návratnost investice do fotovoltaiky deset let. Údaj zveřejňují i samotní dodavatelé, např. společnost S-power udává průměrnou návratnost investice do 6–7 let v souvislosti se spotřebou domácnosti. K podobnému závěru dochází i společnost E-ON, podle které návratnost může být do 7 let.

Jaderné elektrárny oproti tomu vyžadují velmi vysoké počáteční investice a dlouhou dobu výstavby, což ve výsledku zvyšuje celkové náklady a prodlužuje dobu návratnosti. Dle odborného článku Fio banky (.pdf) by se návratnost nových bloků jaderné elektrárny Temelín mohla pohybovat v rozmezí 14 až 29 let, přičemž ji mohou ovlivnit faktory jako výše finální investice či cena elektřiny (str. 2). Tyto faktory mohou teoreticky vést i k situaci, kdy je projekt jaderné elektrárny ve výsledku ztrátový. Obavy z nenávratnosti investice vedly např. k zastavení tendru na dostavbu bloků v Temelíně v roce 2014, kdy rozhodnutí vedení ČEZ souviselo s nízkými cenami elektřiny na trhu.

Životnost

Hranice životnosti fotovoltaik je obvykle stanovena poklesem výkonu do 20 %. Fotovoltaická elektrárna má podle výrobců předpokládanou životnost 25 let a více. Výrobci panelů nabízejí zpravidla záruky na výkon 25 až 30 let (.pdf, str. 782), z čehož lze usuzovat, že za tuto dobu by výkon panelů neměl klesnout o zmíněných 20 %.

kvalitních fotovoltaických panelů můžeme předpokládat, že jejich životnost bude dokonce i 30 nebo 40 let. Roli ovšem hraje např. správná údržba, neboť i drobná poškození na panelech mohou snižovat výkon, a tím životnost elektrárny.

Jaderné elektrárny mohou být naopak v provozu mnohem déle, často 40 až 60 let, v některých případech i více, pokud jsou dobře udržovány a modernizovány. Např. jaderná elektrárna Dukovany již dosáhla projektové živostnosti 30 let, díky kvalitní údržbě by ale mohla fungovat dalších 10 až 20 let.

Shrnutí

Mikuláš Peksa správně uvádí, že životní cyklus jaderné elektrárny je oproti cyklu fotovoltaických elektráren delší. To zahrnuje delší dobu výstavby, delší dobu návratnosti investic i delší provozní životnost. Výstavba fotovoltaických elektráren vyjde na dva až šest měsíců, zatímco příprava a výstavba jaderné elektrárny trvá mnohem déle. Návratnost investice do fotovoltaik se pohybuje mezi 7 až 10 lety, avšak jejich životnost může dosáhnout 25 až 40 let. Jelikož Peksa uvádí nepřesnou hodnotu u životnosti fotovoltaik, hodnotíme jeho výrok jako pravdivý s výhradou.

Jaroslav Bžoch

Je tam (v migračním paktu, pozn. Demagog.cz) napsáno stanovený počet (migrantů, pozn. Demagog.), stanovený počet je kvóta.
360°, 14. května 2024
Evropská unie
Evropské volby 2024
Zavádějící
Dle migračního paktu Evropská komise každoročně navrhne „potřebný“ počet relokací migrantů, nejméně 30 000. Státy ale mají na výběr jiné formy solidarity než pouze relokace. Protože výrok naznačuje, že pakt obsahuje povinné relokační kvóty, hodnotíme ho jako zavádějící.

Kandidát do Evropského parlamentu za hnutí ANO Jaroslav Bžoch v debatě navazuje na svého předřečníka Andreje Poleščuka (STAN), který zmiňoval, že unijní pakt o migraci a azylu nestanovuje povinné kvóty na přerozdělování migrantů v EU. Bžoch v diskuzi nejdříve pakt kritizuje, protože podle něj neřeší problém migrace jako takový a zabývá se jen migranty, kteří už v Unii jsou. Vzápětí uvádí, že se v Česku ohledně kvót často slovíčkaří. Právě v této souvislosti říká, že se v paktu píše o stanoveném počtu migrantů, a podle jeho slov tak kvóty obsahuje. 

Následně Bžoch dodává, že lze diskutovat o tom, jestli pakt explicitně mluví o povinných relokačních kvótách, nebo jestli jsou povinné kvóty „schované“ v rámci mechanismu povinné solidarity.

Povinná solidarita

Zmíněný mechanismus povinné solidarity, jehož cílem je pomoci unijním státům nejvíce zasaženým migrací, je jedním z hlavních bodů migračního balíčku. Členské státy si mohou vybrat z více způsobů, kterými se do systému zapojit (.pdf, str. 162–166). 

  • První možností jsou relokace migrantů, kteří požádali o mezinárodní ochranu nebo ji v nedávné době získali. Jde o přemístění migranta z unijního státu, který je pod migračním tlakem, do jiného státu EU (str. 56, 162–163).
  • Druhou možností je zaplacení finančního příspěvku.
  • Dále si členské státy mohou zvolit, že poskytnou alternativní pomoc, pokud ji unijní stát zasažený migrací vyžaduje (.pdf, str. 166). Do této kategorie patří například zaslaní technického vybavení, vyslání personálu nebo asistence se správou hranic (str. 163).

Rezervoár solidarity

Důležitou roli v mechanismu povinné solidarity hraje tzv. rezervoár solidarity. Ten každoročně stanoví počet relokací a výši finančních příspěvků, které jsou potřebné „k vyváženému a účinnému řešení“ migrační situace (.pdf, str. 10, 82). 

Čísla v rezervoáru solidarity bude v první fázi navrhovat Evropská komise, o konečných hodnotách pokaždé rozhodne až Rada EU (.pdf, str. 82, 165) složená ze zástupců jednotlivých zemí Unie. 

Podle migračního paktu musí Evropská komise navrhnout rezervoár solidarity tak, aby zahrnoval minimálně 30 000 relokací a aby navrhovaná hodnota finančních příspěvků dosahovala nejméně 600 milionů eur (.pdf, str. 82). Podle vyjádření Komise pakt nepředpokládá, že bude každý rok dosaženo obou těchto hodnot – právě proto, že si státy mohou vybrat mezi relokacemi a finančními příspěvky. Případně si mohou zvolit i jejich kombinaci či alternativní pomoc (.pdf, str. 166).

Určení podílu jednotlivých států

O výše zmíněném návrhu Komise následně jednají státy EU (.pdf, str. 85–86). Ty se nejdříve dohodnou na hodnotách v rezervoáru solidarity, přesněji řečeno na celkovém unijním „referenčním počtu“ potřebných relokací a finančních příspěvků (str. 165–166).

Zároveň každá členská země při jednáních uvede, jaké konkrétní počty relokací, příspěvků a alternativní pomoci se rozhodla přislíbit. Celkový příslib každého státu přitom musí odpovídat spravedlivému podílu z celounijního „referenčního počtu“ (.pdf, str. 166, 183). Podíl členské země se stanovuje podle klíče, který vychází z dat Eurostatu o velikosti populace a celkovém HDP státu (str. 211 z 213). Pokud bychom použili současná čísla Eurostatu, vycházel by podíl České republiky na 2,2 %.

Konkrétní přísliby jednotlivých členských států i celková podoba rezervoáru solidarity jsou následně součástí prováděcího aktu, který schvaluje Rada EU (.pdf, str. 165).

Plnění povinností

Evropská komise na svém webu upozorňuje, že migrační pakt nezavádí povinné relokace (.pdf, str. 16), tedy přemístění migranta z jednoho členského státu EU do druhého (.pdf, str. 56). V určitých případech se nicméně podle paktu mohou stát povinnými tzv. kompenzace v oblasti příslušnosti (.pdf, str. 22, 177–179), kdy jeden stát od druhého „namísto relokací“ přebírá příslušnost při posuzování žádostí migrantů o udělení mezinárodní ochrany. Důležité je zdůraznit, že podle stanoviska Rady EU i vyjádření Evropské komise se tyto kompenzace budou týkat jen migrantů, kteří se již fyzicky nachází na území přispívajícího státu. 

Závěr

Migrační pakt říká, že Evropská komise každý rok v návrhu stanoví celkový počet „potřebných“ relokací, který nebude nižší než 30 000. O konečném počtu těchto „potřebných“ relokací poté rozhoduje Rada EU. Migrační pakt tak v tomto kontextu skutečně zmiňuje „stanovený počet“ migrantů. Bžochovi dává za pravdu Ústav pro jazyk český – „stanovený počet“ a „kvóta“ jsou synonyma. 

Státy si ale mohou zvolit jiné formy solidarity, než jsou relokace. Povinné relokační kvóty migrační pakt neobsahuje. Protože Jaroslav Bžoch v kontextu diskuze výrokem naznačuje, že migrační pakt stanovuje počet povinných relokačních kvót, hodnotíme jej jako zavádějící.

Andrej Poleščuk

Kvóty tam (v migračním paktu, pozn. Demagog.cz) povinné nejsou.
360°, 14. května 2024
Evropská unie
Obrana, bezpečnost, vnitro
Pravda
Migrační pakt povinné kvóty skutečně neobsahuje. Relokace migrantů jsou jen jednou z možností, kterou si členské státy mohou v rámci povinné solidarity zvolit. Dalšími variantami jsou finanční či alternativní pomoc.

Kandidát do Europarlamentu Andrej Poleščuk odpovídá na otázku, jaké nepravdivé informace ohledně migračního paktu, který v den námi ověřované debaty definitivně potvrdily členské státy EU, dle něj kolují veřejným prostorem. Podle jeho názoru se jedná mj. o tvrzení, že migrační pakt nic neřeší. Poté reaguje na navazující dotaz moderátorky a uvádí, že pakt neobsahuje povinné kvóty na přerozdělování migrantů.

Povinné kvóty a migrační pakt

Migrační pakt mluví o relokacích migrantů, ale jen jako o jedné z možností v rámci tzv. povinné solidarity (.pdf, str. 82, 162–166), jejímž cílem je pomoci unijním státům nejvíce zasaženým migrací. Členské státy EU si budou moci vybrat ze tří způsobů, jak se do systému zapojit. Kromě relokací mohou zaplatit finanční příspěvek (.pdf, str. 163). Další možností je poskytnutí alternativní pomoci, jako je materiální podpora či vyslání odborníků, pokud takovou pomoc unijní stát zasažený migrací vyžaduje (.pdf, str. 166). Všechny druhy solidarity přitom mají podle migračního paktu stejnou váhu a je možné je mezi sebou kombinovat (.pdf, str. 162, 166).

Evropská komise pro každý rok navrhne počet relokací migrantů, který je v rámci Unie „potřebný“ k tomu, aby došlo k účinnému řešení migrační situace (.pdf, str. 82, 165–166). O konečné výši tohoto počtu relokací poté rozhoduje Rada EU, která se skládá ze zástupců členských států, a spolu s tím určí i výši potřebných finančních příspěvků (.pdf, str. 82, 166). Tyto referenční počty relokací a finančních příspěvků jsou součástí tzv. rezervoáru solidarity, do kterého se každý členský stát musí zapojit spravedlivým dílem. Je ovšem vhodné zopakovat, že relokace jsou jen jednou z variant, kterou si unijní stát může vybrat.

Migrační pakt počítá i se situací, kdy země Unie celkově přislíbí relokovat méně osob, než by bylo podle Rady EU potřeba. V této spojitosti pakt mluví o takzvaných kompenzacích v oblasti příslušnosti, které mohou v případě migrační krize být pro některé členské státy povinné (.pdf, str. 177–179). Tzv. přispívající státy (typicky ty státy, které nejsou přímo vystaveny velkému počtu přicházejících migrantů) pak mají podle paktu povinnost převzít od států vystavených migračnímu náporu „příslušnost u žádostí o mezinárodní ochranu, u nichž byl členský stát, který využívá pomoci, určen jako příslušný“ do výše nejméně 60 % „potřebného“ referenčního počtu relokací. Tímto způsobem tak státy v podstatě budou „kompenzovat“ část potřebných, ale nepřislíbených relokací.

Důležité je ale zdůraznit, že podle stanovisek Rady EU, Odboru migrační a azylové politiky Ministerstva vnitra i Evropské komise se tyto kompenzace budou týkat jen migrantů, kteří se již nachází na území přispívajícího státu. Za účelem vyřízení jejich žádostí by tak nemělo docházet k fyzickým relokacím migrantů, ale pouze k převedení příslušnosti k vyřízení žádostí na stát, ve kterém jsou migranti již přítomní.

Závěr

Migrační pakt povinné kvóty na přerozdělování migrantů nenařizuje. Relokace jsou pouze jednou z možností, kterou si členské státy EU mohou v mechanismu povinné solidarity vybrat. Další možností, jak se do systému zapojit, je zaplacení finančního příspěvku či poskytnutí alternativní pomoci např. ve formě materiální podpory či vyslání odborníků. Výrok Andreje Poleščuka tak hodnotíme jako pravdivý.

Andrej Poleščuk

Migrační pakt mluví o tom, že ten člověk má požádat o azyl v první bezpečné zemi a pokud nebude, tak to bude mít následky pro jeho azylové řízení.
360°, 14. května 2024
Evropské volby 2024
Nepravda
Podle migračního paktu má migrant podat žádost o azyl v členském státě prvního vstupu, tedy v první zemi EU, nikoliv v první bezpečné zemi. Osoby vstupující do EU z bezpečných zemí nejsou nijak penalizovány.

Andrej Poleščuk, který do Evropského parlamentu kandiduje za koalici Starostové a osobnosti pro Evropu, v diskuzi oponuje Jaroslavu Bžochovi (ANO), který hovoří o tom, že problémem nově přijatého migračního paktu je to, že neřeší, že migranti do Evropy přicházejí i přes tzv. bezpečné země, ve kterých si podle jeho slov mají zažádat o azyl – tedy nikoliv až v EU (video, čas 8:51).

Obsah migračního paktu

V migračním paktu se ustanovení, že osoba „má požádat o azyl v první bezpečné zemi“, nenachází. V článku o povinnostech žadatele o azyl pouze stojí, že „žádost o mezinárodní ochranu se učiní a zaregistruje v členském státě prvního vstupu“ (.pdf, str.  128). Toto ustanovení se tedy vztahuje pouze na členské státy EU, nikoliv na třetí bezpečné země, o kterých v diskuzi mluví.

Členské státy následně s žadatelem zahájí řízení o určení členského státu příslušného pro poskytnutí mezinárodní ochrany (.pdf, str. 183). Pokud se některá země domnívá, že k posouzení žádosti je příslušný jiný členský stát, požádá tento druhý stát o to, aby vyřízení žádosti převzal (str. 186). Žadatel ovšem musí být přítomný v členské zemi „až do určení příslušného členského státu a případně do provedení přemístění“ (str. 130).

V případě, kdy žadatel o mezinárodní ochranu nezažádá o azyl v první členské zemi a nedovoleně se pohybuje mezi členskými státy či porušuje jiné povinnosti ustanovené v článku 17 (str. 128 až 130), plynou pro něj z takovéhoto jednání procesní důsledky (str. 45) a ztrácí určité nároky v azylovém procesu (str. 131).

Povinnost žádat o azyl v první bezpečné zemi neukládají ani další dokumenty mezinárodního práva, jak jsme ověřovali již dříve.

Závěr

Migrační pakt neukládá žadateli o mezinárodní ochranu povinnost požádat o azyl v první bezpečné zemi. Pouze uvádí, že má migrant zažádat o mezinárodní ochranu „v členském státě prvního vstupu,“ čímž je myšlena země EU, přičemž porušení této povinnosti má vliv na azylový proces žadatele. Výrok Andreje Poleščuka tak hodnotíme jako nepravdivý. 

Andrej Poleščuk

Pokud člověk vstupuje na území Evropské unie, tak existuje právní fikce toho, že na to území vůbec nevstoupil.
360°, 14. května 2024
Evropská unie
Evropské volby 2024
Pravda
Fikce nevpuštění (Fiction of non-entry) nastává, když žadatelé o azyl čekají na zahájení řízení v tzv. tranzitních zónách, které se formálně nepovažují za území daného státu.

Fikce nevpuštění

Právní fikce, o které Andrej Poleščuk mluví, se nazývá „fikce nevpuštění“ (fiction of non-entry). Typickým příkladem jsou tranzitní zóny na mezinárodních letištích, ve kterých se cestující nachází, dokud neprojdou pasovou kontrolou. V této zóně mohou být zadrženy osoby podezřelé z nelegálního překročení hranic, kterým je zde omezena svoboda pohybu a přístup k azylovému řízení. Žadatelům pak hrozí vrácení do země původu (.pdf, str. 6).

Podle mezinárodní Úmluvy o právním postavení uprchlíků musí státy žadatelům o azyl poskytnout ochranu a pomoc po dobu trvání žádosti i poté, co získají status uprchlíka. Státy se této povinnosti snaží vyhnout právě skrz zavádění tranzitních zón, kde formálně neplatí vnitrostátní právo (.pdf, str. 2).

Tranzitní zóny v EU

K rozšíření tranzitních center přistoupilo například Německo, které v roce 2018 rozšířilo fikci nevpuštění i na pozemní přechody. Dále také například Rakousko, Belgie, Francie, Španělsko, Řecko, Maďarsko nebo Portugalsko formálně nepovažují žadatele o azyl na svých hranicích nebo tranzitních zónách za osoby, které legálně vstoupily na jejich území (.pdf, str. 3).

Podle německé úpravy nejsou tranzitní zóny omezeny na konkrétní oblast, ale vážou se k právnímu statutu uprchlíka (.pdf, str. 2). Tranzitní zóna tedy cestuje spolu s žadatelem o azyl, dokud patřičné orgány neurčí jeho imigrační status. Pokud úřady zjistí, že žadatel vstoupil do Německa nelegálně, je vrácen do prvního státu EU, na jehož území vstoupil. Žadatel zároveň formálně není vpuštěn do Schengenského prostoru. Tím se jeho tranzitní zóna rozšíří přes další státy (.pdf, str. 3).

Evropská legislativa

Azylovým řízením se zabývá i pakt EU o migraci a azylu přijatý v květnu 2024, který si klade za cíl zrychlení řízení na hranicích. Nová legislativa přináší sjednocení postupů pro jednotlivé státy, které dosud v azylové politice mohly jednat podle individuálních pravidel. Úvodní screening žadatelů by měl nově probíhat rychleji, a to během prvních sedmi dní od příchodu. Na základě úvodního screeningu bude žadatel moci postoupit ke standardní azylové proceduře, která trvá šest měsíců (.pdf, str. 17).

Pokud žadatel nebude splňovat podmínky pro udělení mezinárodní ochrany, uvede falešné údaje nebo ponese bezpečnostní riziko, přistoupí se ke zrychlenému azylovému řízení, které trvá maximálně 12 týdnů (.pdf, str. 45). Screening i zrychlené řízení budou probíhat v tranzitních zónách na vnějších hranicích EU za použití metody fikce nevpuštění, kdy se žadatelé právně nebudou nacházet na území Unie.

Závěr

Fikci nevpuštění využívají státy EU, aby dohlížely na příchod migrantů, kteří v tzv. tranzitních zónách čekají na připuštění k azylovému řízení. Po dobu pobytu v těchto zónách se žadatelé o azyl formálně nenacházejí na území EU. Výrok Andreje Poleščuka proto hodnotíme jako pravdivý.

Jaroslav Bžoch

Ten pakt to neobsahuje (ustanovení, že migrant musí o azyl požádat v první bezpečné zemi, pozn. Demagog.cz).
360°, 14. května 2024
Evropské volby 2024
Pravda
Migrační pakt obsahuje pouze ustanovení, podle kterého má migrant požádat o mezinárodní ochranu v prvním členském státě EU, do nějž vstoupil. Skutečně se tedy nejedná o první bezpečnou zemi.

Kandidát do Evropského parlamentu za hnutí ANO Jaroslav Bžoch v souvislosti s přijatým migračním paktem vyzdvihuje jako zásadní téma ochranu vnějších hranic. V rámci této oblasti považuje za problematické, že pakt podle jeho slov neřeší, že migranti do Evropy přicházejí i přes tzv. bezpečné země, ve kterých by si podle něj měli zažádat o azyl. Pojem „bezpečné země“ vztahuje poslanec Bžoch také na státy, se kterými má EU uzavřené tzv. readmisní dohody, které je podle něj potřeba vyžadovat a rozšiřovat (video, čas 8:58).

Migrační pakt

V migračním paktu v článku o povinnostech žadatele o azyl stojí, že „žádost o mezinárodní ochranu se učiní a zaregistruje v členském státě prvního vstupu“ (.pdf, str. 128). Toto ustanovení se tedy vztahuje pouze na členské státy EU, nikoliv na třetí bezpečné země, o kterých je v námi ověřované debatě řeč.

Výjimku z této povinnosti má žadatel v případě, že je držitelem platného víza nebo dokladu o oprávnění k pobytu v konkrétní členské zemi EU. V takovém případě žádost o mezinárodní ochranu podá ve členském státě, který takové oprávnění vydal (.pdf, str. 128). 

Členské státy následně s žadatelem zahájí řízení o určení členského státu příslušného pro poskytnutí mezinárodní ochrany (.pdf, str. 183). Pokud se některá země domnívá, že k posouzení žádosti je příslušný jiný členský stát, požádá tento druhý stát o to, aby vyřízení žádosti převzal (str. 186). Žadatel ovšem musí být přítomný v členské zemi „až do určení příslušného členského státu a případně do provedení přemístění“ (str. 130).

Povinnost žádat o azyl v první bezpečné zemi neukládají ani další dokumenty mezinárodního práva, jak jsme ověřovali již dříve.

Bezpečné země a readmisní dohody

Tzv. koncept bezpečné země je podle OSN v kontextu uprchlictví a žadatelů o azyl aplikován na země, které buďto neprodukují uprchlíky, nebo ve kterých může být uprchlíkům udělen azyl bez dalšího ohrožení.

Readmisní dohody mezi členskými státy EU a třetí zeměmi, o kterých Bžoch v kontextu výroku také mluví, jsou mezinárodní smlouvy upravující zpětné přebírání státních příslušníků, kteří neoprávněně vstoupili nebo neoprávněně pobývají na území státu druhé smluvní strany. V současnosti má EU takových právně závazných dohod uzavřených 18 (.pdf, str. 11–12). 

Většina těchto smluv, např. dohoda s Albánií (.pdf), upravuje i zpětné přebírání státních příslušníků třetích zemí a osob bez státní příslušnosti. Smluvní země by měla na základě žádosti členského státu EU převzít také tyto osoby, a to za předpokladu, že mají, či v době vstupu měly, vízum nebo povolení k pobytu vydané touto zemí. Další variantou je, že před vstupem na území EU v tomto státu pobývaly či přejížděly přes jeho území (.pdf, str. 23).

Závěr 

Migrační pakt neobsahuje ustanovení o tom, že migrant musí o azyl požádat v první bezpečné zemi. Obdobné ustanovení pakt vztahuje pouze na členské země EU, kdy je nutné o azyl požádat v členském státě prvního vstupu. Výrok Jaroslava Bžocha tak hodnotíme jako pravdivý.

Tomáš Zdechovský

V Libyi nejdřív (působili, pozn. Demagog.cz) wagnerovci, dneska GRU jako tzv. bezpečnostní experti.
360°, 14. května 2024
Pravda
Wagnerovci působili v Libyi během tamní občanské války, kdy vládě v Benghází asistovali při vojenských operacích a při ochraně ropných nalezišť. Také poskytovali poradenskou činnost. V zemi v současnosti dle expertů operují jednotky pod vedením GRU či ruského ministerstva obrany.

Tomáš Zdechovský v kontextu výroku uvádí, že na území Afriky dle něj hrají roli ruské dezinformace. Dále tvrdí, že ve zdrojových zemích migrace působí Rusko prostřednictvím Wagnerovy skupiny či ruské vojenské zpravodajské služby GRU. To dle jeho názoru posiluje migrační toky do Evropské unie.

Severoafrickou Libyí od pádu diktátora Muammara Kaddáfího zmítala nejistota a časté boje, šest let v zemi dokonce trvala občanská válka. V ní byla na jedné straně vláda v Benghází podporovaná jednotkami Libyjské národní armády, za kterou stálo Rusko, Spojené arabské emiráty, Egypt či Jordánsko. Proti ní válčily jednotky vlády z Tripolisu, které měly podporu OSN, Turecka nebo Kataru. Obě vlády v roce 2020 nakonec uzavřely dohodu o trvalém příměří.

Wagnerova skupina

Wagnerova skupina, také zvaná wagnerovci, je soukromá armáda, jež vznikla v roce 2014 v Rusku. Skupina tvoří pro ruský stát alternativu, která skýtá výhodu oproti využití vlastních vojsk. Moskva totiž tuto soukromou armádu využíváakcím, ke kterým se sama nechce otevřeně hlásit a odpovědnost za působení wagnerovců proto popírá.

Podle odborníka na bezpečnost Richarda Stojara Wagnerova skupina pravděpodobně vznikla v kontextu začátku konfliktu na Ukrajině v roce 2014. Skupina je odpovědná za válečné zločiny jak na území Ukrajiny, tak například právě v afrických zemích. Důležitost a postavení skupiny se ale změnilo po jejím tažení na Moskvu v souvislosti s válkou na Ukrajině a poté, co velitel skupiny Jevgenij Prigožin zemřel při havárii soukromého letadla o několik měsíců později. Podle analytiků z amerického Institutu pro studium války letadlo sestřelila raketa, jejíž vypálení nařídil ruský prezident Vladimir Putin.

Wagnerovci v Africe

Wagnerova skupina se v Libyi začala angažovat na straně vlády v Benghází kolem roku 2018. Jejím cílem bylo získání přístupu k ropným zdrojům a celkové otevření přístupu do Afriky pro Rusko. Skupina působila právě poblíž nerostných nalezišť, například dolů na chromovou rudu.

Za dobu přítomnosti v Africe došlo k vytvoření sítě aktivit, které jsou na wagnerovce napojeny. Většinou se jedná o podniky v odvětví těžby zlata, dřeva nebo vaření piva. Působnost těchto společností však mnohdy přesahuje hranice Libye a dotýká se i zemí, jako je např. Středoafrická republika.

Wagnerova skupina v Libyi prováděla široké spektrum aktivit, od vojenského zapojení do tamní občanské války přes ochranu ropných nalezišť až po poskytování poradenských služeb bezpečnostním složkám (.pdf, str. 4). Po Prigožinově smrti došlo k postupnému odklonu od operací wagnerovců.

GRU v Libyi

Tomáš Zdechovský ve svém výroku zmiňuje, že aktivity Wagnerovy skupiny v Libyi nahradila rozvědka GRU. Nezávisle potvrdit její působení je už z podstaty této organizace složité, podle některých zdrojů nicméně GRU ovlivňuje jak samotné wagnerovce, tak i situaci v Libyi. Podle experta na bezpečnost Andrewa McGregora Rusko operace skupiny konsoliduje pod větším vlivem rozvědky. Tuto změnu mělo odstartovat právě úmrtí Jevgenije Prigožina v létě 2023. Uvádí také, že se v Libyi pohybuje zhruba 800 ruských zástupců. 

Institut pro bezpečnostní studia uvedl, že Rusko po Prigožinově smrti sáhlo po založení Afrického sboru, který by měl do jisté míry nahradit Wagnerovu skupinu. Sbor funguje přímo pod kontrolou ruského ministra obrany. Postavení této skupiny je proto odlišné, neboť se jedná o oficiální ruské jednotky přímo navázané na státní struktury.

Na činnost Afrického sboru má dohlížet ruský náměstek ministra obrany Junus-bek Jevkurov, jenž v nedávné době v doprovodu generála GRU Andreje Averjanova navštívil několik afrických zemí včetně Libye. Averjanov v minulosti vedl nechvalně známou Jednotku 21955, která stála za řadou vražd, špionáží, hackerských útoků a dalších akcí s cílem destabilizovat evropské státy. Právě agenty této jednotky viní česká policie z útoku na muniční sklad ve Vrběticích v roce 2014.

Shrnutí

Wagnerova skupina se skutečně angažovala v Libyi, a to převážně během tamní občanské války. Kromě vojenské podpory poskytovala i poradenské služby bezpečnostním složkám. Přestože se nám ve veřejných zdrojích nepodařilo dohledat, zdali agenti ruské zpravodajské služby GRU v Libyi působí jako bezpečností experti, podle odborníků tam operují jednotky vedené GRU či ruským ministerstvem obrany. Výrok Tomáše Zdechovského tak hodnotíme jako pravdivý.