Tomio Okamura

Předseda hnutí SPD Tomio Okamura kritizuje přístup Evropské unie k potenciálnímu mírovému řešení války na Ukrajině a podotýká, že EU s Ruskem za dobu trvání konfliktu nejednala. V kontextu výroku pak uvádí, že březnový telefonát mezi americkým prezidentem Donaldem Trumpem a jeho ruským protějškem Vladimirem Putinem vnímá jako pozitivní posun směrem k ukončení války.

EU a jednání

Ve druhé polovině dubna 2022, tedy dva měsíce po začátku ruské invaze na Ukrajinu, telefonoval s Vladimirem Putinem tehdejší předseda Evropské rady Charles Michel. Během zhruba devadesátiminutového hovoru Putina vyzval k příměří a k jednání s ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským. Jiná jednání mezi představiteli Evropské unie a Ruskem ke dni námi ověřované debaty neproběhla.

Jednotlivé členské státy Evropské unie ale čas od času přichází s vlastní iniciativou. Telefonický kontakt s Ruskem udržoval v prvních měsících konfliktu například francouzský prezident Emmanuel Macron. S Putinem v listopadu 2024 telefonoval také německý kancléř Olaf Scholz, který jej vyzval ke stažení vojáků z Ukrajiny a k mírovým jednáním s Kyjevem. Kromě toho se maďarský ministr zahraničí Péter Szijjártó na okraj zasedání Rady bezpečnosti OSN setkal s ruským šéfem diplomacie Sergejem Lavrovem a maďarský premiér letos v březnu EU vyzval, aby zahájila přímá jednání s Ruskem o příměří.

Podle vyjádření některých evropských politických představitelů ale Rusko o mír nestojí – např. lotyšská ministryně zahraničí Baiba Braže řekla, že „není jediný ukazatel toho, že by Rusko chtělo mír.“ Šéfka evropské diplomacie Kaja Kallas v prosinci 2024 pro Financial Times uvedla, že Západ by měl přestat tlačit Zelenského k jednání s Putinem, protože Rusko o ukončení války nestojí.

Osobní setkání s Putinem  

Někteří lídři členských států EU se vydali s Vladimirem Putinem jednat osobně. Například v červenci 2024 s Putinem jednal premiér Maďarska Viktor Orbán. V prosinci 2024 pak do Ruska přijel slovenský premiér Robert Fico. Zástupci EU se zejména od Orbánovy cesty distancovali a předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen napsala, že „ústupky Putina nezastaví. Jedině jednota a odhodlání vydláždí cestu k úplnému, spravedlivému a trvalému míru na Ukrajině.“

Závěr

Představitelé Evropské unie skutečně od začátku války s Ruskem o mírovém řešení války na Ukrajině nejednali. Výjimkou byl někdejší předseda Evropské rady Charles Michel, který vyzval ruského prezidenta Vladimira Putina k příměří a k jednání s ukrajinským prezidentem Zelenským. Výrok Tomia Okamury tak hodnotíme jako pravdivý s výhradou.

Podle předsedy hnutí SPD Tomia Okamury došlo ke dvěma pozitivním posunům v situaci ve válce na Ukrajině. Prvním je dle něj zahájení mírových jednání mezi Spojenými státy a Ruskem a druhým je v pořadí již druhý telefonát mezi americkým prezidentem Donaldem Trumpem a jeho ruským protějškem Vladimirem Putinem.

První telefonát

První telefonát mezi Donaldem Trumpem a Vladimirem Putinem se uskutečnil 12. února 2025. Jednalo se o první potvrzený přímý kontakt mezi americkým a ruským prezidentem od začátku ruské invaze na Ukrajinu v únoru 2022. Oba lídři spolu podle vyjádření obou stran téměř hodinu a půl hovořili o bilaterálních vztazích, situaci na Blízkém východě a Ukrajině nebo o výměně vězňů mezi Spojenými státy a Ruskem. Krátce po tomto hovoru Trump zavolal ukrajinskému prezidentu Volodymyru Zelenskému, podle kterého oba státníci vedli dlouhou konverzaci o možnostech dosažení míru na Ukrajině.

Druhý hovor

Druhý telefonát mezi Donaldem Trumpem a Vladimirem Putinem se uskutečnil 18. března 2025. Některé informace o telefonátu se liší –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ např. délka hovoru činila podle americké strany hodinu a půl, zatímco podle Ruska trval více než dvě hodiny. Server iRozhlas.cz uvedl, že hovor skončil po více než dvou a půl hodinách. Veřejně dostupné zdroje se ale shodují na tom, že podle informací agentury Reuters a Kremlu Putin souhlasil se zastavením útoků na energetickou infrastrukturu na 30 dnů.

Kromě toho Putin svému protějšku sdělil, že další den si Rusko a Ukrajina vymění 175 zajatců a Rusko předá Kyjevu 23 těžce raněných ukrajinských vojáků. K tomu následně skutečně došlo, pouze vážně zraněných vojáků bylo nakonec o jednoho méně. Podle Bílého domu oba prezidenti mluvili také o Blízkém východě, potřebě zastavit šíření strategických zbraní a o bilaterálních vztazích mezi USA a Ruskem.

Závěr

První telefonát mezi Donaldem Trumpem a Vladimirem Putinem proběhl 12. února 2025, jednalo se přitom o první potvrzený přímý kontakt mezi hlavami obou států od začátku ruské invaze na Ukrajinu v únoru 2022. Druhý telefonát se uskutečnil 18. března 2025. Výrok Tomia Okamury tak hodnotíme jako pravdivý.

Přijetí Ukrajiny do NATO

Americký prezident Donald Trump označil 12. února 2025 členství Ukrajiny v NATO za „nepraktické“. Na konci února svá slova zopakoval s tím, že ke vstupu Ukrajiny do Severoatlantické aliance nedojde. Také řekl, že možnost připojení k Alianci je podle něj „důvodem, proč tahle celá věc začala“ (video, čas: 00:14). Ještě před tím, než se Trump podruhé ujal prezidentské funkce, uvedl, že chápe ruský postoj k tomu, že by Ukrajina neměla být součástí NATO.

Kriticky se k potenciálnímu vstupu Ukrajiny do Severoatlantické aliance vyjádřil podle agentury Reuters také americký ministr obrany Pete Hegseth, který uvedl, že „Spojené státy nevěří, že členství Ukrajiny v NATO je realistickým výsledkem vyjednaného řešení“. Podle Hegsetha nevidí Bílý dům členství Ukrajiny v NATO jako součást řešení války. Tato slova řekl při jednání vojenských spojenců Ukrajiny v bruselském sídle NATO v polovině února (video, čas: 01:26).

Obnova ukrajinských hranic

Ve stejnou dobu, kdy se konalo jednání vojenských spojenců Ukrajiny, sdělil Donald Trump, že je nepravděpodobné, aby Ukrajina získala zpět celé své území. Trump takto reagoval na dotaz novináře BBC, který se ptal na to, jestli se stav ukrajinských hranic může navrátit do stavu před rokem 2014 (video). Na závěr své odpovědi Trump upřesnil, že některé části území by se Ukrajině ale mohly vrátit (čas 00:25). Ve svém vyjádření se Trump odkazoval i na slova Hegsetha, který se také odmítavě postavil k tomu, že by se ukrajinské hranice vrátily do podoby, v jaké byly před rokem 2014. Konkrétně řekl, že je to nerealistický cíl (video, čas: 00:56).

Závěr

Hlava Spojených států Donald Trump i americký ministr obrany Pete Hegseth se vyjádřili skepticky k přijetí Ukrajiny do Severoatlantické aliance a oba odmítli, že by k takovému scénáři mohlo dojít. Podle nich se jeví jako nepravděpodobné a nerealistické i to, že by Ukrajina získala zpět svá území a její hranice by se navrátily do stavu, jaký existoval před rokem 2014. Výrok Tomia Okamury proto hodnotíme jako pravdivý.

Předseda hnutí SPD Tomio Okamura reaguje na otázku, jak vyjednávat příměří s Ruskem, které dle moderátorky v minulosti opakovaně porušovalo různé dohody. Okamura odpovídá, že je třeba vnímat situaci i z pohledu Ruska, které podle něj může mít své důvody k nedůvěře v potenciální příměří. Jako příklad uvádí vyjádření Angely Merkelové k Minským dohodám.

Minské dohody

Minské dohody byly podepsány po vypuknutí války na východní Ukrajině v roce 2014 poté, co došlo k protiprávní ruské anexi Krymu na jaře 2014. Následně proruští separatisté v Doněcku a Luhansku vyhlásili dvě samozvané lidové republiky, proti čemuž zasáhly ukrajinské jednotky a situace eskalovala v ozbrojený konflikt.

Krizi měla zklidnit první minská dohoda (.pdf) podepsaná v září 2014. Jejím cílem bylo zastavení bojů, decentralizace moci a udělení zvláštního statutu pro Doněckou a Luhanskou oblast. Tato dohoda byla však často porušována a v lednu 2015 kompletně padla (.pdf, str. 3).

Mírového vyjednávání se následně ujali tehdejší francouzský prezident François Hollande a tehdejší německá kancléřka Angela Merkelová. V únoru 2015 sjednali s lídry Ukrajiny a Ruska druhou minskou dohodu, která obsahovala 13 bodů. Mezi ně patřily například požadavky na okamžité příměří v Doněcké a Luhanské oblasti, stažení těžkých zbraní, stažení všech ruských vojenských formací, techniky i žoldnéřů z území Ukrajiny či obnova kontroly ukrajinské vlády nad rusko-ukrajinskou hranicí.

Mělo také dojít k uskutečnění místních voleb v Doněcku a Luhansku, to se ale nestalo. Proběhnout měla i ukrajinská ústavní reforma, která měla vést k decentralizaci státu, a zaveden měl být i zvláštní status pro Doněcký a Luhanský region. Minské dohody byly před vypuknutím války na Ukrajině v únoru 2022 porušovány jak z ruské, tak z ukrajinské strany.

Vyjádření Merkelové

Během rozhovoru pro německý týdeník Der Spiegel v listopadu 2022 Angela Merkelová prohlásila, že svým postojem při mírových jednáních v Minsku chtěla dát Kyjevu čas na přípravu k obraně proti ruské armádě. V rozhovoru z prosince 2022 pro Die Zeit svůj postoj zopakovala, když o minských dohodách mluvila jako o pokusu „dát Ukrajině čas, aby se stala silnější“.

V roce 2023 se bývalá německá kancléřka stala terčem ruských komiků, kteří se během telefonního hovoru vydávali za bývalého ukrajinského prezidenta Porošenka. Během telefonátu se muži Angely Merkelové zeptali na názor na minské dohody. Opět zopakovala, že podepsaná dohoda Ukrajině poskytla drahocenný čas.

Závěr

Cílem Minských dohod uzavřených v roce 2014 a 2015 po ruské anexi Krymu bylo dosažení příměří na východě Ukrajiny, decentralizace státu a udělení zvláštního statusu Doněcké a Luhanské oblasti. Angela Merkelová opakovaně uvedla, že minské dohody Ukrajině poskytly čas, během kterého se mohla připravit na obranu země. Výrok Tomia Okamury proto hodnotíme jako pravdivý.

Předseda hnutí SPD Tomio Okamura odpovídá na otázku, jak vyjednávat příměří s Ruskem, které podle redaktorky opakovaně porušovalo dohody. Okamura upozorňuje, že je potřeba vnímat situaci i z pohledu Ruska, které dle něj může mít své důvody k nedůvěře. Uvádí příklad minských dohod, jejichž cílem bylo zastavit boje na východní Ukrajině, které propukly v roce 2014 po anexi Krymu. Konkrétně upozorňuje na vyjádření Angely Merkelové, která dle něj uvedla, že minské dohody měly sloužit k dozbrojení Ukrajiny. Následně dodává, že Evropská unie prý chce podobným způsobem pokračovat ve zbrojení Ukrajiny.

Postoj EU po začátku války

Evropská unie již 27. února 2022, krátce po zahájení ruské invaze na Ukrajinu, rozhodla o financování dodávek zbraní na podporu Ukrajiny. Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen tehdy prohlásila: „Poprvé v historii EU financuje nákup a dodávku zbraní a dalšího vybavení do napadené země.“ Ukrajina se dočkala dodávek zbraní od západních států v několika případech i před ruskou invazí –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ od Litvy v roce 2016 a od USA o tři roky později v souvislosti s válkou na Donbase.

Finance byly uvolněny v rámci Evropského mírového nástroje (EPF). Ten byl zřízen již v březnu 2021 jako mimorozpočtový fond EU s cílem financovat činnosti v rámci společné zahraniční a bezpečnostní politiky, které jsou zaměřené na zachování míru, předcházení konfliktům a posilování mezinárodní bezpečnosti.

V průběhu let byly přijímány další balíčky pomoci a EU se stala jedním z hlavních poskytovatelů vojenské i finanční podpory Ukrajině. K únoru 2025 dosáhla celková výše pomoci přibližně 134 miliard eur. Přibližně dvě třetiny této pomoci EU poskytla ve formě grantů a věcné podpory, zbytek jako zvýhodněné půjčky. Celková vojenská podpora z EPF a všech členských států dosáhla od začátku války téměř 50 miliard eur.

Současné iniciativy

4. března 2025 představila předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen plán na „přezbrojení Evropy“ (ReArm Europe), jehož cílem je posílit obranyschopnost EU a umožnit okamžitou pomoc Ukrajině. Počítá s mobilizováním až 800 miliard eur, rozvolněním rozpočtových pravidel EU pro obranné výdaje a se společnými půjčkami ve výši 150 miliard eur krytými rozpočtem Unie. Peníze mají směřovat například na budování celoevropských vojenských kapacit v protivzdušné obraně, dělostřelectvu, dronech, kybernetické bezpečnosti nebo vojenské mobilitě.

Na mimořádném summitu Evropské rady 6. března vyzvalo 26 členských států Radu EU k urychlenému posílení vojenské podpory Ukrajině. V přijatém dokumentu se státy zavázaly poskytnout v roce 2025 vojenskou pomoc v hodnotě minimálně 20 miliard eur, s potenciálem navýšení až na 40 miliard. Pomoc má pokrývat zejména dodávky velkorážní dělostřelecké munice, systémů protivzdušné obrany, raket, dronů a stíhaček a také výcvik ukrajinských sil nebo příspěvky členských států k bezpečnostním zárukám pro Ukrajinu.

Závěr

Evropská unie skutečně deklarovala záměr pokračovat ve vojenské podpoře Ukrajiny. Předsedkyně Komise von der Leyen 4. března představila plán ReArm Europe, který počítá mj. s okamžitou pomocí Ukrajině. O dva dny později se 26 členských států zavázalo poskytnout Ukrajině v roce 2025 minimálně 20 miliard eur na vojenskou podporu, včetně dodávek zbraní a munice. Výrok Tomia Okamury tak hodnotíme jako pravdivý.

Předseda hnutí SPD Tomio Okamura v kontextu výroku komentuje přístup amerického prezidenta Donalda Trumpa k válce na Ukrajině. Reaguje na dotaz moderátorky, k jakým ústupkům by měla ruská strana přistoupit pro vyřešení konfliktu. Okamura odpovídá, že by Rusko nemělo nabízet žádné ústupky, jelikož jsou podle něj území Krymu, Doněcku a Luhansku historicky ruská a tamní ruské obyvatelstvo nechce být součástí Ukrajiny.

Historický vývoj Krymu

Na Krymu se v jeho historii vystřídala řada národů. Původně jej obýval například kmen Taurů, v předantické době také Sarmati a Skytové. V 7. až 6. století př. n. l. území kolonizovali Řekové, kteří zde založili několik měst. Od 1. století patřila některá tato pobřežní města Římské říši. Později část poloostrova byla pod nadvládou Gótů, Chazarů nebo Hunů (.pdf, str. 6 z 24). Od poloviny 13. století na poloostrov pronikali i Mongolové a svůj vliv na něm upevňovala tatarsko-mongolská Zlatá horda. Po jejím rozpadu v roce 1443 vznikl Krymský chanát, který se v roce 1475 stal osmanským vazalem.

Ve druhé polovině 18. století ovládlo území Krymu ruské impérium, což způsobilo vlnu emigrace krymských Tatarů. Kvůli snahám o dosídlení poloostrova příznivě nakloněným obyvatelstvem přišli na Krym Rusové, Němci nebo Bulhaři. Po ruské občanské válce se Krym v roce 1921 stal součástí Ruska, později Sovětského svazu. Na národnostním složení se poté podepsal ukrajinský hladomor, deportace krymských Tatarů na území dnešního Kazachstánu a vyhnání Italů, Řeků, Bulharů či Arménů. V roce 1954 převedl Sovětský svaz poloostrov z Ruské sovětské federativní socialistické republiky pod správu Ukrajinské sovětské socialistické republiky, což nicméně nemělo prakticky žádný dopad.

Od roku 1991 je Krym součástí Ukrajiny jako autonomní republika. Po většinu 90. let docházelo ke sporům ohledně podoby autonomie Krymu (.pdf, str. 21–26), objevovaly se i separatistické snahy (.pdf, str. 47, 50). Míra autonomie se během této doby proměňovala. Například v roce 1995 Ukrajina krymskou správu dočasně podřídila ukrajinské vládě, brzy poté byl Krymu ale autonomní status zase vrácen (.pdf, str. 23).

V roce 2014 byl poloostrov v rozporu s mezinárodním právem anektován Ruskou federací. Ukrajinská helsinská unie pro lidská práva v roce 2023 uvedla, že od anexe se na Krym nelegálně přistěhovalo až 800 tisíc Rusů, zatímco přibližně 100 tisíc Ukrajinců poloostrov opustilo.

Historický vývoj Donbasu

Donbas má výrazně jednodušší národnostní historii než Krym. V dnešní Doněcké a Luhanské oblasti, ze kterých se skládá Donbas, se v 7. století př. n. l. pohybovali Skytové a následně mnohé kočovné kmeny. Oblasti nicméně zůstávaly téměř neobydlené až do druhé poloviny 17. století, kdy donští kozáci v oblasti založili první trvalé osady. Donbas byl pod kontrolou ukrajinského Kozáckého hetmanátu a Krymského chanátu až do poloviny 18. století, kdy oblast dobyla ruská říše. S těžbou uhlí se oblast industrializovala a tamní populace se výrazně rozšířila. Město Doněck bylo založeno v roce 1869 jako osada pro dělníky metalurgického závodu a několika uhelných dolů. V roce 1882 získal status města i Luhansk.

Po roce 1918 města na Donbase nejdřív ovládala německo-rakouská vojska, pak region v lednu 1920 obsadila Rudá armáda. V letech 1941–1943 se Doněck (tehdy Stalino) nacházel pod německou okupací. Po druhé světové válce obě města patřila Sovětskému svazu až do jeho zániku v roce 1991, kdy se Doněcká a Luhanská oblast staly součástí nezávislé Ukrajiny. Tamní populace potvrdila přistoupení k Ukrajině v referendu.

Obyvatelstvo Donbasu se na rozdíl od Krymu historicky skládá převážně pouze ze tří početnějších národností, a to Ukrajinců, Rusů a Židů. Od roku 1991 podíl Ukrajinců rostl a podíl ruského obyvatelstva naopak klesal. Poslední údaje o složení obyvatelstva jsou dostupné pouze k roku 2001, kdy proběhlo poslední sčítání lidu na Ukrajině. Poté bylo opakovaně odloženo.

Veřejné mínění o státním zřízení na Krymu

Samostatnost Ukrajiny byla v roce 1991 potvrzena referendem (.pdf), ve kterém se 54 % obyvatel většiny Krymského poloostrova vyslovilo k odtržení od Sovětského svazu a připojení k Ukrajině.

V únoru 2014 Krym vojensky obsadilo Rusko a zahájilo okupaci poloostrova. Následující měsíc se na poloostrově konalo referendum, ve kterém se bezmála 97 % hlasujících údajně vyslovilo pro připojení k Rusku. Průběh hlasování ovšem nekontrolovali nezávislí pozorovatelé a území, na kterém hlasování probíhalo, bylo vojensky okupované Ruskem. Hlasování bylo navíc v rozporu s ukrajinskou ústavou. Podle ní totiž může být územní uspořádání Ukrajiny vymezeno pouze ukrajinským státem (.pdf, str. 31–32) a článek 73 ústavy (.pdf, str. 20) navíc uvádí, že „o změně území Ukrajiny se rozhoduje výhradně celoukrajinským referendem“. Samotný krymský parlament, který v roce 2014 referendum vyhlásil, tak k tomu ze zákona pravomoc neměl.

V podobnou dobu mapovaly postoje obyvatel poloostrova i výzkumné agentury. Americký think tank Pew Research Center provedl v dubnu 2014 výzkum, podle jehož výsledků (.pdf, str. 4) byl Krym jediným regionem Ukrajiny, kde více než polovina obyvatel (konkrétně 54 %) podporovala odtržení od Ukrajiny. Podle dat této výzkumné organizace měli obyvatelé Krymu téměř všeobecně pozitivní vztah k Rusku (.pdf, str. 6). Nejméně devět z deseti obyvatel důvěřovalo ruskému prezidentovi Vladimiru Putinovi (93 %) a uvedlo, že Rusko hraje na Krymu pozitivní roli (92 %).

Veřejné mínění o státním zřízení na Donbase

V referendu z roku 1991 podpořilo nezávislost Ukrajiny na Sovětském svazu 83 % obyvatel Donbasu. V dubnu 2014 vypukla válka na Donbase mezi ukrajinskou armádou a Ruskem podporovanými separatisty a jen chvilku po začátku konfliktu se v Doněcké a Luhanské oblasti konala referenda o nezávislosti regionů, která uspořádali proruští separatisté. Podobně jako u krymského hlasování se výrazná většina obyvatel Doněcké a Luhanské oblasti (89 a 96 %) podle organizátorů vyslovila pro odtržení od Ukrajiny. Ovšem i v těchto případech byla legitimita hlasování zpochybněna a Ukrajina či západní státy ho označily za nelegální. Podobně jako v případě plebiscitu na Krymu ani tato referenda nebyla v souladu s ústavou.

Podle průzkumu Pew Research Center z dubna 2014 se pouze 18 % východních Ukrajinců vyslovilo pro odtržení, zatímco 70 % si přálo zůstat součástí jednotné Ukrajiny (.pdf, str. 4). Podle průzkumu z dubna 2014, který provedl Kyjevský mezinárodní institut sociologie, bylo pouze 27,5 % lidí z Doněcku a 30,3 % respondentů z luhanského regionu pro odtržení od Ukrajiny a připojení k Ruské federaci. K podobnému výsledku došel i průzkum Doněckého institutu sociálního výzkumu.

V únoru 2022 zahájilo Rusko plnohodnotnou vojenskou invazi na Ukrajinu. V září téhož roku se na částech území Doněcké, Luhanské, Záporožské a Chersonské oblasti konala další referenda, která měla stvrdit připojení k Rusku. Hlasování proběhla v Ruskem okupovaných částech Ukrajiny a podle Moskvy se i v nich hlasující vyslovili pro připojení k Rusku. Provázely je zprávy o nucené účasti a dalších volebních podvodech a Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě předem upozornila, že výsledky nebudou z právního hlediska platné, protože je akce v rozporu s ukrajinskými zákony i mezinárodním právem. Západní státy ani ukrajinská vláda jejich výsledky opět neuznaly. Rusko následně Doněckou, Luhanskou a také Záporožskou a Chersonskou oblast anektovalo.

Závěr

Území Krymu a Donbasu byla skutečně část historie pod ruskou nadvládou, z hlediska složení obyvatelstva je však Krym z většiny obýván Rusy teprve od první poloviny 20. století. Doněcká a Luhanská oblast jsou dokonce dodnes etnicky převážně ukrajinské. Expanzi ruského obyvatelstva na Krymu navíc předcházely hladomor či deportace původního obyvatelstva pod taktovkou Sovětského svazu.

Při hlasování o nezávislosti Ukrajiny v roce 1991 se 54 % obyvatel Krymu a 83 % obyvatel Donbasu vyslovilo pro odtržení od Sovětského svazu a připojení k Ukrajině. V letech 2014 a 2022 se na Krymu a v Doněcké a Luhanské oblasti konalo několik referend, na základě kterých se tamní obyvatelstvo údajně vyslovilo pro odtržení od Ukrajiny či přímo o připojení k Rusku. Jednalo se však o protiústavní hlasování, jejichž legitimita byla opakovaně zpochybněna a jejichž výsledky nebyly uznány ukrajinskou vládou ani západními státy.

Podle průzkumů veřejného mínění, které byly v daných regionech sesbírány v roce 2014, si pouze mírná většina obyvatel Krymu přála odtržení od Ukrajiny. Většina obyvatel Donbasu chtěla zůstat její součástí. Z uvedených důvodů výrok poslance Tomia Okamury hodnotíme jako zavádějící.

Poslanec a předseda hnutí SPD Tomio Okamura tvrdí, že podle jeho názoru není reálné, aby se Ukrajina vrátila k hranicím před válkou. Podle něj má Rusko výhodu, protože na Krymu, v Doněcku a v Luhansku žije početná ruská menšina, která si přeje být součástí Ruska. Na začátku ruské invaze, tedy v roce 2022, tato menšina v Doněcké a Luhanské oblasti podle Okamury čítala přibližně 10 milionů lidí.

Ruská menšina v Doněcku a Luhansku

Informace týkající se velikosti ruské menšiny na Ukrajině mohou být zastaralé, protože sčítání lidu bylo opakovaně odloženo. Jediné sčítání lidu v historii samostatné Ukrajiny proběhlo v roce 2001, kdy měla Doněcká oblast 4,8 milionu obyvatel, z toho 38 % uvedlo jako svou národnost ruskou. V Luhanské oblasti žilo 2,5 milionu lidí, z nichž se 39 % hlásilo k ruské národnosti. V součtu se k ní tedy přihlásilo asi 2,8 milionu z celkových více než 7 milionů obyvatel obou oblastí. V celé Ukrajině se k ruské národnosti přihlásilo 17 % obyvatel, což odpovídalo zhruba osmi milionům osob.

Podle novějších odhadů měla Luhanská oblast v lednu 2022 přibližně 2,1 milionu obyvatel a Doněcká oblast 4,1 milionu, v součtu tedy přes 6 milionů (.xslx). V porovnání s rokem 2001 tak došlo k úbytku obyvatelstva, což souviselo zejména s emigrací kvůli válce na Donbase, která probíhala od roku 2014.

Závěr

Z veřejně dostupných informací je zřejmé, že v Doněcké a Luhanské oblasti nežije ruská menšina o velikosti 10 milionů osob, protože celkový počet obyvatel těchto regionů byl v minulosti nižší. Podle odhadů ukrajinské vlády v nich v roce 2022 žilo pouze zhruba 6 milionů lidí. Výrok Tomia Okamury tak hodnotíme jako nepravdivý.

Charta OSN

Charta Spojených národů je zakládajícím dokumentem, kterým vznikla Organizace spojených národů (OSN). Tento dokument stanovuje práva a povinnosti členských států a upřesňuje postupy fungování celé organizace. Charta byla podepsána v červnu 1945 a vešla v platnost o čtyři měsíce později (.pdf, str. 5).

Respektování práva národů na sebeurčení Charta uvádí jako jednu ze svých zásad. Konkrétně říká, že cílem je „rozvíjet mezi národy přátelské vztahy, založené na úctě k zásadě rovnoprávnosti a sebeurčení národů, a činit jiná vhodná opatření k posílení světového míru“ (.pdf, str. 8). Sebeurčení je v dokumentu zmíněné ještě jednou, kdy popisuje, že pro zajištění výše zmíněných principů bude OSN podporovat zvyšování životní úrovně a úctu k lidským právům a základním svobodám (str. 32).

Další dokumenty

Právo na sebeurčení národa poté zdůraznila rezoluce Valného shromáždění z roku 1952 (.pdf, str. 1). Vztahuje se k němu také Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (.pdf) a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech (.pdf), oba z roku 1966. Tyto dokumenty OSN shodně popisují, že „všechny národy mají právo na sebeurčení. Na základě tohoto práva svobodně určují svůj politický statut a svobodně uskutečňují svůj hospodářský, sociální a kulturní vývoj“ (.pdf, str. 1; .pdf, str. 1). V těchto textech také stojí, že státy, včetně těch, které jsou odpovědné za nesamosprávná či poručenská území, budou podporovat právo na sebeurčení v souladu s Chartou OSN.

Závěr

Charta OSN z roku 1945 opravdu ukotvuje právo na sebeurčení národů. K tomuto právu se vztahují i některé další dokumenty, které OSN později přijala. Výrok Tomia Okamury tak hodnotíme jako pravdivý.

Průzkumy STEMu

Analytický ústav STEM dlouhodobě provádí průzkumy týkající se názorů obyvatelstva ohledně války na Ukrajině. Poslanec Tomio Okamura se v námi ověřovaném rozhovoru odkazoval na článek serveru iDNES.cz z června 2024 (video, čas 15:33), který pojednával o průzkumu, který kromě důvěry v armádu zkoumal také postoj k právě probíhajícímu konfliktu na Ukrajině. Podle něj 65 % respondentů upřednostňuje rychlé ukončení války, i kdyby to znamenalo ztrátu některých území.

Pro naše odůvodnění jsou nicméně nejdůležitější nejnovější data, která byla ve veřejných zdrojích dostupná ke dni ověřované debaty. Nejnovější průzkum ke dni vysílání námi ověřované debaty STEM publikoval během února 2025. Z něj vyplývá, že rychlý konec války i za cenu toho, že Ukrajina ztratí část svého území, si přálo už 72 % dotazovaných. Jednalo se o nejvyšší číslo od začátku šetření, které STEM provádí od června 2023. Největší podporu Ukrajině v boji za znovuzískání okupovaného území i za cenu prodloužení konfliktu vyjádřili respondenti v září 2023, kdy se jich takto vyslovilo 38 %.

Závěr

Tomio Okamura správně tvrdí, že většina Čechů souhlasí s koncem války na Ukrajině i za cenu ztraceného území. Pouze uvedl lehce nepřesné číslo, jelikož se odvolával na starší, již neaktuální průzkum. Podle nejnovějšího průzkumu agentury STEM si nicméně takový konec konfliktu přeje ještě více respondentů než dvě třetiny, dokonce 72 %. Jeho výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Předseda hnutí SPD Tomio Okamura tvrdí, že konflikt na Ukrajině kvůli sankcím sblížil Rusko a Čínu. Donald Trump se proto podle něj snaží s Ruskem navázat lepší vztahy, aby spojení obou mocností oslabil. Podle Okamury je pro amerického prezidenta situace na Ukrajině a v Evropské unii vedlejší a jeho hlavní motivací je soupeření Spojených států s Čínou.

Trumpův postoj k Číně

Donald Trump se o Číně vyjadřoval negativně už před svým prvním prezidentským mandátem v letech 2017–2021. V roce 2011 na svém profilu na sociální síti X (tehdy Twitter) uvedl, že Čína není přítelem USA a představuje pro ně hrozbu. V jiném příspěvku napsal, že Čína chce Spojené státy zničit. O dva roky později na stejné sociální síti o Číně psal jako o největší hrozbě a soupeři Spojených států.

Trump svoji rétoriku vůči Číně zmírnil poté, co se v roce 2017 ujal prezidentského úřadu. Přímo o čínském prezidentu Si Ťin-pchingovi se Trump vyjádřil kladně a mluvil o něm jako o příteli. V prosinci téhož roku označil v programovém dokumentu „Národní bezpečnostní strategie USA“ Čínu spolu s Ruskem za ekonomického soupeře a bezpečnostní hrozbu (.pdf, str. 2, 21, 25). Zároveň prohlásil, že je s těmito mocnostmi nutné vybudovat „velké partnerství“. O rok později, na dotaz novináře ohledně největšího nepřítele či soupeře, Trump jmenoval Evropskou unii jako nepřítele v rámci obchodu, Rusko jako nepřítele „v určitých ohledech“ a Čínu jako nepřítele ekonomického. V roce 2019 označil Čínu za „měnového manipulátora“.

Donald Trump kritizoval Čínu také v kampani před volbami v roce 2024, a to zejména na poli čínské obchodní politiky, kterou označil za zneužívání. Tvrdil, že zruší její obchodní status a uvalí 60% cla na čínské zboží. Dále prohlásil, že v případě napadení Taiwanu Čínou navýší tarify na čínský dovoz na 150 až 200 %. V rámci předvolební kampaně také slíbil, že omezí čínskou špionáž v USA.

Na začátku svého druhého volebního období podepsal Trump memorandum o národní bezpečnosti, kde se mj. píše o hrozbách „ze strany zahraničních protivníků, jako je Čínská lidová republika“. V dokumentu Čínu například osočuje z využívání amerického kapitálu, technologií a znalostí a slíbil, že zabrání čínským firmám krást jejich „duševní vlastnictví“ . Dokument obsahuje výčet dalších zahraničních protivníků USA, kromě Číny ale žádnému z nich není v textu věnováno více prostoru.

Závěr

Donald Trump označil Čínu za největší hrozbu a hlavního soupeře USA už v roce 2013, tedy ještě před svým prvním prezidentským obdobím. Po nastoupení do úřadu svá vyjádření sice zmírnil, i nadále však Čínu označoval za ekonomického soupeře a bezpečnostní hrozbu. Trump se vůči Číně vymezoval také v prezidentské kampani před volbami v roce 2024 a i po opětovném převzetí úřadu ji řadil mezi hlavní protivníky a vystupoval vůči ní kriticky. Výrok Tomia Okamury proto hodnotíme jako pravdivý.