Přehled ověřených výroků

Lídryně kandidátky hnutí ANO do eurovoleb 2024 Klára Dostálová reaguje na dotaz moderátora, zda v budoucnu nehrozí odchod europoslanců zvolených za ANO, jako se to stalo v tomto volebním období, kdy hnutí opustili hned tři z jeho původních šesti europoslanců. Dostálová odpovídá, že podobný scénář nehrozí, jelikož si ANO dalo záležet na tom, aby na kandidátní listině byli lidé, kteří dle jejích slov už pro hnutí mají něco odpracováno.

Odchod Radky Maxové

Poslední evropské volby se konaly v květnu 2019 (.pdf). Hnutí ANO tehdy vyhrálo se ziskem šesti křesel a následně se stalo součástí frakce Renew Europe. Za hnutí ANO byli do Evropského parlamentu zvoleni Dita Charanzová, Martina Dlabajová, Martin Hlaváček, Radka Maxová, Ondřej Knotek a Ondřej Kovařík.

Na začátku října 2020, tedy přibližně rok a čtyři měsíce po volbách a mj. v době konání voleb do zastupitelstev krajů, opustila hnutí Radka Maxová, která kritizovala údajné převažování marketingových zájmů v ANO na úkor původních idejí. V březnu 2021 navázala spolupráci se sociální demokracií (SOCDEM), kterou v EP zastupovala jako nezávislá. Současně přestoupila z frakce Renew Europe do frakce S&D (Progresivní aliance socialistů a demokratů).

Odchod Dity Charanzové a Martiny Dlabajové

V červnu 2023 spolupráci s ANO ukončila Dita Charanzová, která uvedla, že se v nadcházejících volbách do Europarlamentu už za hnutí kandidovat nechystá. Na hnutí kritizovala konzervativní a „národovecké“ směřování. Místopředseda ANO Karel Havlíček naopak odchod Dity Charanzové vysvětloval její nespokojeností s pravděpodobně nízkým umístěním na kandidátce hnutí ANO v nadcházejících volbách do Evropského parlamentu.

Ve stejné době Charanzovou následovala i europoslankyně Martina Dlabajová, která hnutí vytýkala odklon od liberálních hodnot a obávala se možné budoucí spolupráce ANO s SPD. Europoslankyně Charanzová a Dlabajová nadále zůstaly ve frakci Renew Europe jako nezávislé.

Závěr

Radka Maxová se s hnutím ANO rozešla přibližně rok po minulých volbách do Evropského parlamentu. O pár měsíců později navázala spolupráci se sociální demokracií. K odchodu Dity Charanzové a Martiny Dlabajové došlo necelý rok před nadcházejícími volbami do Europarlamentu. Výrok Kláry Dostálové proto hodnotíme jako pravdivý.

Klára Dostálová, kandidátka hnutí ANO na post europoslankyně, hovoří v kontextu výroku o konkurenceschopnosti Evropy, která se podle ní snižuje především kvůli ceně energií. V této souvislosti srovnává ceny emisních povolenek v Evropě, Číně a USA.

Emisní povolenky v EU

Systém pro obchodování s emisemi (EU ETS) je vytvořený Evropskou unií a klade si za cíl snížit emise skleníkových plynů jejich zpoplatněním. Princip tohoto systému je jednoduchý – znečišťovatelé by za poškozování životního prostředí měli zaplatit. Společnosti tak na pokrytí svých emisí musí získat povolenky. Ty udávají cenu, kterou musí energetická společnost zaplatit za každou tunu ekvivalentu oxidu uhličitého vypuštěnou do atmosféry. Samotný systém byl unií spuštěn už v roce 2005.

Emisní povolenky vydává Evropská unie každý rok, přičemž jejich množství pravidelně snižuje přibližně o 2 %. Část povolenek získávají některá zařízení zdarma, část musí provozovatelé zařízení získat formou aukcí. EU nicméně plánuje, že od roku 2034 už bezplatné povolenky fungovat nebudou. Subjektům zapojených do systému jsou emise měřeny a pokud skleníkových plynů vypustí více, než ke kolika je povolenky opravňují, dostanou pokutu ve výši 100 eur za každou vypuštěnou tunu CO₂ navíc a povolenky si musí dokoupit i tak.

Cena emisních povolenek v EU byla zpočátku nízká a z dlouhodobého hlediska se příliš nezvyšovala, dokonce občas docházelo k prudkým poklesům. Roku 2021 ovšem začala cena rapidně růst a hranici 70 eur, kterou zmiňuje Klára Dostálová, překonala v listopadu 2021. V únoru 2022 pak dokonce atakovala zmíněných 100 eur. Celkově se tedy v posledních letech cena emisních povolenek v Evropské unii většinově pohybuje nad hranicí 70 eur, s výjimkou února a září 2022 a období od ledna do dubna 2024.

Čína

Čína v roce 2021 po vzoru EU též zavedla systém emisních povolenek, jejichž cílem je snížit emise skleníkových plynů prostřednictvím jejich zpoplatnění. Čínský systém emisních povolenek reguluje více než dva tisíce společností zodpovědných za vypouštění pěti miliard tun emisí oxidu uhličitého ročně. Systém funguje na podobném principu jako ten evropský, kdy firmy na pokrytí svých emisí musí získat povolenky.

Cena emisních povolenek v Číně byla od spuštění systému víceméně stabilní a po většinu času se za tunu CO₂ pohybovala mezi 9 a 11 eury. V posledních měsících nicméně došlo k nárůstu jejich cen, v dubnu 2024 například dosáhla cena 14,05 dolarů, tedy přibližně 13 eur.

Spojené státy americké

USA nemají na rozdíl od Evropské unie a Číny jednotný systém pro obchodování s emisemi. Místo toho si jednotlivé americké státy určují vlastní politiky pro tuto oblast. Ze všech 50 států má celkem 11 z nich funkční systém emisních povolenek (Virginie v roce 2023 ukončila svou účast v systému). Tyto systémy se od sebe ale liší svým fungováním.

Největším systémem pro obchod s emisemi v USA je The Regional Greenhouse Gas Initiative (RGGI), která sjednocuje trh s emisními povolenkami mezi 10 státy na východě USA. Ačkoliv státy, které se účastní tohoto systému si i nadále nastavují část regulací samy, všechny dotčené subjekty v daných státech musí nakupovat povolenky ve společných čtvrtletních aukcích. Výnosy z těchto aukcí jsou pak použity k investicím do energetické účinnosti a udržitelnosti.

Aukční cena povolenek v rámci RGGS překonala v posledním čtvrtletí roku 2021 hranici 10 eur. Od té doby se pohybovala kolem 13 až 14 eur, v rámci poslední aukce z března tohoto roku pak stoupla cena na přibližně 15 eur.

O něco vyšší ceny dosahují povolenky v systému, který využívá stát Kalifornie, který je obdobný jako evropský EU ETS. Také zde ceny povolenek rostou, přičemž poslední dostupná data z února 2024 ukazují cenu 41,76 dolarů, tedy přibližně 38 eur.

Závěr

V EU se tedy za vypuštěnou tunu ekvivalentu CO₂ v současnosti platí přes 70 eur, v Číně je to přibližně 13 eur. V USA nefunguje jednotný povolenkový systém, v rámci systému sdružujících nejvíc států se však cena aktuálně pohybuje kolem 15 eur, v Kalifornii je pak vyšší, kolem 38 eur.

Klára Dostálová správně poukazuje na to, že ceny emisních povolenek jsou v Evropské unii vyšší než v Číně či USA. Správně uvádí i přibližnou cenu povolenek v EU a jen nepatrně nižší částku v případě Číny. Poslankyně Dostálová nicméně opomíjí skutečnost, že v USA funguje vícero systémů emisních povolenek a jednotnou cenu tak není možné určit. S ohledem na to, že např. v Kalifornii se ceny povolenek opravdu pohybují mezi 30 a 40 eury, hodnotíme celý její výrok jako pravdivý s výhradou.

Lídr kandidátky SPOLU v evropských volbách Alexandr Vondra odpovídá na otázku, jestli má jednoznačný názor na zachování práva veta. Uvádí, že toto právo nechce rušit, jelikož by to podle něj vedlo k oslabení Česka, které by se vzdalo nástroje k vynucení jednání. V tomto kontextu zmiňuje, že právo veta se aplikuje pouze na některé poslední oblasti.

Právo veta

Právo veta mohou členské státy uplatnit v Radě EU, která je složená z ministrů členských zemí. Ti mají tři způsoby, jak přijímat rozhodnutí. Pro schválení procedurálních otázek je potřeba prostá většina, kterou tvoří alespoň 14 států. Většinu právních předpisů Rada schvaluje tzv. kvalifikovanou většinou. Tu představuje minimálně 55 % členských států, které zastupují alespoň 65 % celkového počtu obyvatel EU. 

Právo veta mohou státy využít ve třetím typu hlasování, ve kterém je nutné dosáhnout jednomyslnosti, která stojí na shodě mezi všemi členskými zeměmi. Ty tak nehledě na velikost či počet obyvatel mohou daný návrh vetovat. Jednomyslnosti je dosaženo i v případě, že se některý stát hlasování zdrží, a neblokuje tak schválení návrhu.

Oblastí, ve kterých státy hlasují jednomyslně, v průběhu vývoje Evropské unie ubylo. Po přijetí Lisabonské smlouvy se tento způsob hlasování týká oblastí evropské politiky, které členské země považují za citlivé. Web Rady Evropské unie i databáze eur-lex jako oblasti jednomyslnosti vyjmenovávají následující: zdanění, sociální zabezpečení nebo sociální ochranu, přistoupení nových členských států a společnou zahraniční, bezpečností a obrannou politiku. Dalšími oblastmi, kterých se jednomyslnost týká, jsou udělení nových práv občanům EU, některá ustanovení v oblasti spravedlnosti a vnitřních věcí, jako je policejní spolupráce mezi členskými státy či rodinné právo, jazyková pravidla a rozhodování o sídlech unijních institucí.

Česká republika využila své právo veta jen jednou, a to v daňové oblasti. Stalo se tak v roce 2006, kdy vetovala snahu o zvýšení minimální spotřební daně na pivo.

Závěr

Přímé daně a zahraniční, obranná a bezpečnostní politika skutečně patří mezi jedny z posledních oblastí, kde se stále hlasuje jednomyslně. Členské státy mohou navíc vetovat i návrhy týkající se sociální ochrany a zabezpečení, jazykových pravidel či udělení nových práv unijním občanům. Výrok Alexandra Vondry tak hodnotíme jako pravdivý s výhradou.

Pařížská dohoda, o které mluví kandidát do Europarlamentu za Piráty Mikuláš Peksa, je úmluva o ochraně klimatu, která byla přijata na mezinárodní klimatické konferenci v Paříži v roce 2015. Té se zúčastnily smluvní strany Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu (UNFCCC). Dohoda vstoupila v platnost v listopadu 2016 a Česká republika ji ratifikovala o rok později. Společně s ostatními členskými státy EU se tak mj. přihlásila ke snížení emisí skleníkových plynů nejméně o 40 % ve srovnání s rokem 1990.

Pařížská klimatická dohoda stanovuje cíl udržet nárůst průměrné globální teploty pod hranicí 2 °C ve srovnání před průmyslovou revolucí a současně usilovat o to, aby nárůst teploty nepřekročil hranici 1,5 °C oproti předindustriálnímu období (.pdf, str. 2). Dohoda nicméně neuvádí konkrétní množství celkových kumulovaných emisí, které lze ještě vypustit. Tímto konceptem, který je známým jako „uhlíkový rozpočet“ se zabývají vědecké studie, například od Global Carbon Project (.pdf) nebo Mezivládního panelu pro změnu klimatu (.pdf), které modelují, kolik CO₂ lze vypustit, aniž by byly překročeny teplotní cíle stanovené Pařížskou dohodou.

Další zdroje, jako například MCC Carbon Clock, vizualizují zbývající uhlíkový rozpočet a ukazují, jak rychle se tento rozpočet vyčerpává při současných emisích. Některé studie potom říkají, že při současných emisích máme jen několik let, než překročíme zmíněnou hranici oteplení o 1,5 °C.

S celkovým množstvím emisí kalkulují (.pdf, čl. 4 odst. 16) také signatáři Pařížské dohody, kteří se zavázali ke snižování emisí (str. 2). Evropská unie například ve své poslední zprávě vypočítává množství emisí skleníkových plynů v kilotunách, které jednotlivé členské státy do roku 2030 přestanou vypouštět (.pdf, str. 15–16). Jedná se ale o srovnání s rokem 2005, s celkovým množstvím emisí od začátku průmyslové revoluce EU nepracuje.

Závěr

Pařížská dohoda se zaměřuje na cíl udržet nárůst průměrné globální teploty pod 2 °C, ideálně 1,5 °C oproti předindustriálním úrovním. Neobsahuje ale konkrétní ustanovení o množství emisí, které lze ještě vypustit. Tento koncept známý jako uhlíkový rozpočet zkoumají zejména vědecké studie, proto hodnotíme výrok Mikuláše Peksy jako nepravdivý.

Mikuláš Peksa v kontextu výroku mluví o rychlosti snižování emisí. V souvislosti s tím zmiňuje schválené dohody, které ochranu klimatu upravují. Na začátku rozhovoru popisuje Pařížskou klimatickou dohodu (video, čas 0:38), kterou zástupci 196 států přijali v roce 2015. Následně ale mluví o evropské legislativě a byť přímo nezmiňuje, o které dohodě hovoří, z kontextu výroku vyplývá, že je řeč o Green Dealu neboli Zelené dohodě pro Evropu.

Zelenou dohodu představila Evropská komise v prosinci 2019. Jejím cílem je připravit EU na udržitelné hospodaření a snížení emisí skleníkových plynů. Evropská komise chce do roku 2030 snížit produkci veškerých skleníkových plynů (včetně oxidu uhličitého) alespoň o 55 % oproti hodnotám z roku 1990 (.pdf, str. 4). Do roku 2050 by pak EU dle plánu měla dosáhnout klimatické neutrality.

Návrh Evropské komise v prosinci 2020 schválila Evropská rada, která se také rozhodla tento plán zakomponovat do evropského právního rámce pro klima a navrhla jeho urychlené schválení (.pdf, str. 5). Při schválení Zelené dohody přitom svou roli sehrál i bývalý předseda vlády Andrej Babiš, který se tehdejšího jednání zúčastnil. V Evropské radě totiž Českou republiku zastupuje její premiér, jímž v době schválení Zelené dohody byl právě Babiš. Zástupci všech členských států (s výjimkou Bulharska) v Radě EU posléze schválili evropský rámec pro klima v červnu 2021.

Zelená dohoda, na kterou naráží Mikuláš Peksa, tedy vznikla už ke konci roku 2019. Evropská rada ji ale schválila až v roce 2020, kdy její přijetí za Českou republiku odsouhlasil tehdejší premiér Andrej Babiš. Výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Mikuláš Peksa v kontextu výroku mluví o rychlosti snižování emisí. V souvislosti s tím zmiňuje schválené dohody, které ochranu klimatu upravují. Na začátku rozhovoru popisuje Pařížskou klimatickou dohodu (video, čas: 0:38) a poté mluví o evropské legislativě. Ačkoliv přímo nezmiňuje, o jaké dohodě hovoří, z kontextu výroku vyplývá, že je řeč o Green Dealu neboli Zelené dohodě pro Evropu.

Návrh Zelené dohody zveřejnila Evropská komise v prosinci 2019. Záměrem tohoto plánu je připravit Evropskou unii na udržitelné hospodaření a snížit emise skleníkových plynů. Jedním z hlavních cílů (.pdf, str. 4), je snížit do roku 2030 produkci veškerých skleníkových plynů (včetně oxidu uhličitého) alespoň o 55 % oproti hodnotám z roku 1990. Do roku 2050 by pak EU dle plánu měla dosáhnout klimatické neutrality. Návrh Evropské komise v prosinci 2020 schválila Evropská rada, která se také rozhodla tento plán zakomponovat do evropského právního rámce pro klima.

Součástí unijních snah v oblasti klimatu je i balíček předpisů s názvem Fit for 55, prostřednictvím kterých se dle Evropské rady dosáhne zmíněného snížení emisí. Mezi tyto předpisy patří například Směrnice o obnovitelných zdrojích energie, která stanovila, že podíl energie z obnovitelných zdrojů má být v roce 2030 minimálně 42,5 %, čímž navýšila předešlý cíl.

Zelená dohoda pro Evropu opravdu obsahuje cíl snížit emise skleníkových plynů o 55 % do roku 2030, a to oproti hodnotám z roku 1990. Výrok Mikuláše Peksy tak hodnotíme jako pravdivý.

Mikuláš Peksa v kontextu výroku mluví o snižování emisí skleníkových plynů, k čemuž se Evropská unie zavázala v Zelené dohodě pro Evropu. Ta říká, že EU do roku 2030 sníží emise vypouštěných skleníkových plynů o 55 % oproti roku 1990. Evropská komise později doporučila redukovat emise do roku 2040 dokonce o 90 % (.pdf, str. 3). Podle slov europoslance Peksy se EU v současné době podařilo emise snížit již o 40 %.

Cesta k uhlíkové neutralitě

Evropská komise v roce 2019 představila Zelenou dohodu pro Evropu, jejímž cílem je vytvořit z Evropy první klimaticky neutrální kontinent. Součástí dohody je také balíček „Fit for 55,“ který obsahuje návrhy, jež mají EU pomoci vytyčených cílů dosáhnout. Cílem EU je do roku 2030 dosáhnout snížení emisí skleníkových plynů o 55 % v porovnání s rokem 1990. Toto snížení emisí je však pouze mezikrokem k dosažení uhlíkové neutrality do roku 2050.

V únoru 2024 předložila Evropská komise návrh, ve kterém doporučuje snížit čisté emise do roku 2040 o 90 % ve srovnání s úrovní v roce 1990. Jedná se však pouze o doporučení, legislativní návrh představí až nadcházející komise, která vznikne po červnových eurovolbách. Cíl EU pro rok 2040 navazuje na hodnocení Pařížské dohody, kde vyšlo najevo, že snahy států o snižování emisí nevedou k udržení oteplování pod hranicí 2 °C a už vůbec ne k jeho omezení na 1,5 °C.

Dosavadní výsledky

Evropská komise každý rok publikuje zprávu o pokroku ve snižování emisí. Podle poslední zprávy, která hodnotí vývoj za rok 2022, se celkové emise skleníkových plynů z průmyslu, zemědělství i domácností meziročně snížily o 3 %, čímž pokračuje klesající trend. Oproti roku 1990 celkový pokles činil 32,5 % (.pdf, str. 3).

Zpráva za rok 2023 zatím není k dispozici, celkové emise však lze vypočítat z dat Eurostatu. Po sečtení čtyř kvartálů za rok 2023 tvořily emise skleníkových plynů celkem 3,432 miliardy tun. V roce 2022 státy EU vyprodukovaly celkem 3,615 miliardy tun ekvivalentu CO₂, jedná se tedy o 5% meziroční pokles. V porovnání s rokem 1990 státy EU v roce 2023 vyprodukovaly o necelých 35,9 % emisí méně.

Závěr

Cílem EU je do roku 2050 dosáhnout uhlíkové neutrality. Evropská komise proto představila v únoru 2024 doporučení na snížení emisí o 90 % do roku 2040, aby bylo možné dosáhnout vytyčených cílů. Podle zprávy hodnotící pokrok ve snižování emisí za rok 2022 došlo oproti roku 1990 ke snížení emisí skleníkových plynů o 32,5 %. V roce 2023 se podle dat Eurostatu celková redukce emisí dostala na 35,9 % oproti roku 1990. Podle Mikuláše Peksy došlo ke snížení emisí o 40 %, pohybuje se tedy na hranici naší 10% tolerance. Jeho výrok proto hodnotíme jako pravdivý s výhradou.

Europoslanec Mikuláš Peksa v kontextu výroku mluví o tom, že jedním z nástrojů pro snižování emisí může být nahrazení spalování uhlí obnovitelnými zdroji nebo jadernou energií. Moderátor následně zmiňuje, že vláda plánuje dostavbu čtyř nových jaderných reaktorů v Dukovanech a Temelíně, přestože se původně mělo jednat pouze o jeden blok v Dukovanech. Na dotaz, zda je takový projekt reálný, Peksa odpovídá, že elektrárny by mohly být hotové v roce 2040 za předpokladu, že by výstavba začala neprodleně. Ve svém odhadu vychází z toho, že tendr na dostavbu jednoho bloku v Dukovanech ČEZ zahájil v roce 2022, kdy podle něj Ministerstvo průmyslu a obchodu (MPO) předpokládalo, že dostavba bude dokončena v roce 2036.

Zpráva MPO

Ministerstvo průmyslu a obchodu v březnu 2022 zveřejnilo informaci o tom, že stát souhlasil se zahájením výběrového řízení na dodavatele nového jaderného zdroje v Dukovanech. Resort už během vlády Andreje Babiše v roce 2021 do tendru přizval tři uchazeče, kteří prošli bezpečnostní prověrkou (.pdf). Konkrétně se jedná o společnosti Électricité de France (EDF), Korea Hydro and Nuclear Power Company (KHNP) a Westinghouse Electric Company. Ruská společnost Rosatom byla z tendru vyloučena poté, co vyšlo najevo důvodné podezření o zapojení ruských agentů do výbuchu muničního skladu ve Vrběticích.

Podle informací MPO z března 2022 má být smlouva s vítězem výběrového řízení uzavřena v roce 2024. Zahájení dostavby Dukovan bylo plánováno na rok 2029 a blok měl být podle přepokladů spuštěn v roce 2036. MPO dále uvedlo, že součástí zakázky je i nezávazná smlouva na další bloky v Temelíně a Dukovanech.

Vývoj tendru

V usnesení z ledna 2024 dala Fialova vláda ministru průmyslu a obchodu a ministru financí za úkol předložit do prosince 2024 návrh financování dalších jaderných zdrojů v Dukovanech a Temelíně (.pdf). Fialův kabinet také vyzval EDF a KHNP k předložení závazných nabídek ke stavbě až čtyř nových reaktorů. Ze soutěže zároveň vyřadil americkou firmu Westinghouse, protože její nabídka podle ministra Jozefa Síkely nebyla závazná a při hodnocení tedy nemohla být srovnatelná s konkurenty.

Podle nového plánu vláda dodavatele vybere do konce června 2024. Změna původní zakázky však nemá mít vliv na plánované dokončení prvního reaktoru, jehož zkušební provoz má začít v roce 2036. Ostatní bloky by pak měly být postupně dokončeny do roku 2050.

Závěr

Ministerstvo průmyslu a obchodu v roce 2022 odsouhlasilo rozšíření jaderné elektrárny Dukovany o další reaktor. Podle tehdejších informací resortu má být dostavba nového bloku dokončena v roce 2036. Tento odhad se přitom nezměnil ani potom, co byl tendr rozšířen na výstavbu čtyř nových reaktorů jak v Dukovanech, tak i Temelíně. Výrok Mikuláše Peksy proto hodnotíme jako pravdivý.

Mikuláš Peksa (Piráti) mluví o cíli snížit emise skleníkových plynů, k čemuž se zavázala i Česká republika podepsáním Pařížské dohody. Řešení spatřuje především v jaderné energii a obnovitelných zdrojích. Tyto zdroje energie by měly nahradit uhelné elektrárny, které mají v současnosti ze všech sektorů nejvyšší podíl na vypouštění emisí skleníkových plynů.

Moderátor se poté ptá, zda hlavní výhodou jaderných elektráren není jejich životnost oproti větrným či solárním elektrárnám, které se musí po pár letech obnovit. Peksa v odpovědi popisuje životní cyklus fotovoltaiky, přičemž jsou podle něj její výstavba, návratnost investice a životnost výrazně kratší než u jaderné elektrárny. Zároveň zmiňuje i nevýhody jaderných elektráren, např. nákladné rekonstrukce a nejistotu návratnosti vzhledem ke kolísavému vývoji cen elektřiny.

Výstavba

Před samotnou instalací solárních panelů, neboli fotovoltaik, je potřeba splnit několik bodů. První fáze obnáší výběr instalační firmy, v některých případech získání povolení, popřípadě zažádání o dotaci. Dodavatel následně posoudí stav domu a navrhne solární systém tak, aby vyhovoval střeše a energetickým potřebám. Tato fáze může trvat od jednoho do čtyř týdnů. Samotná instalace fotovoltaických panelů je rychlá a dle firem trvá přibližně tři dny.

Pro spuštění fotovoltaického systému je nutná návštěva revizního technika, který provede kontrolu zapojení, poté přichází technik od energetické společnosti, který celý systém znovu zkontroluje a připojí elektrárnu do sítě. Tato fáze by měla trvat pár týdnů. Celkově může proces instalace solární elektrárny od návrhu systému po připojení k síti trvat tři až šest měsíců. Časový harmonogram se však u každého zákazníka a společnosti může lišit, délka by však neměla zpravidla přesahovat jeden rok.

Výstavba jaderných elektráren je mnohem delší a složitější proces. Příprava projektu, včetně regulačních a environmentálních povolení, může trvat i přes 20 let. V průměru nicméně trvá 11 až 12 let (.pdf, str. 43). Samotná stavba jaderného reaktoru pak trvá přibližně 6 až 8 let.

V Česku fungují dvě jaderné elektrárny – Temelín a Dukovany. Rozhodnutí postavit jadernou elektrárnu Temelín vzniklo v roce 1979, první blok začal vyrábět elektřinu v roce 2000 a druhý blok o dva roky později. Výstavba elektrárny Dukovany byla rychlejší, v roce 1970 byla podepsána dohoda o výstavbě, první blok byl dokončen už v roce 1985, poslední blok o dva roky později.

Návratnost investic

Návratnost investic do fotovoltaik se u každé domácnosti může lišit na základě mnoha faktorů. Roli hraje např. spotřeba elektřiny dané domácnosti a podle toho zvolený výkon a počet solárních panelů. Vliv v Česku mají také dotace v rámci programu Nová zelená úsporám. Od 15. února 2024 je možné získat dotaci až 200 000 Kč za instalaci fotovoltaiky, pokud si uživatel zároveň instaluje i zateplení. 160 000 korun je možné dostat pouze za instalaci fotovoltaiky bez zateplení. Návratnost investic také souvisí s ukládáním přebytků do fyzické a virtuální baterie.

Podle magazínu Forbes dosahovala v roce 2023 návratnost investice do fotovoltaiky deset let. Údaj zveřejňují i samotní dodavatelé, např. společnost S-power udává průměrnou návratnost investice do 6–7 let v souvislosti se spotřebou domácnosti. K podobnému závěru dochází i společnost E-ON, podle které návratnost může být do 7 let.

Jaderné elektrárny oproti tomu vyžadují velmi vysoké počáteční investice a dlouhou dobu výstavby, což ve výsledku zvyšuje celkové náklady a prodlužuje dobu návratnosti. Dle odborného článku Fio banky (.pdf) by se návratnost nových bloků jaderné elektrárny Temelín mohla pohybovat v rozmezí 14 až 29 let, přičemž ji mohou ovlivnit faktory jako výše finální investice či cena elektřiny (str. 2). Tyto faktory mohou teoreticky vést i k situaci, kdy je projekt jaderné elektrárny ve výsledku ztrátový. Obavy z nenávratnosti investice vedly např. k zastavení tendru na dostavbu bloků v Temelíně v roce 2014, kdy rozhodnutí vedení ČEZ souviselo s nízkými cenami elektřiny na trhu.

Životnost

Hranice životnosti fotovoltaik je obvykle stanovena poklesem výkonu do 20 %. Fotovoltaická elektrárna má podle výrobců předpokládanou životnost 25 let a více. Výrobci panelů nabízejí zpravidla záruky na výkon 25 až 30 let (.pdf, str. 782), z čehož lze usuzovat, že za tuto dobu by výkon panelů neměl klesnout o zmíněných 20 %.

U kvalitních fotovoltaických panelů můžeme předpokládat, že jejich životnost bude dokonce i 30 nebo 40 let. Roli ovšem hraje např. správná údržba, neboť i drobná poškození na panelech mohou snižovat výkon, a tím životnost elektrárny.

Jaderné elektrárny mohou být naopak v provozu mnohem déle, často 40 až 60 let, v některých případech i více, pokud jsou dobře udržovány a modernizovány. Např. jaderná elektrárna Dukovany již dosáhla projektové živostnosti 30 let, díky kvalitní údržbě by ale mohla fungovat dalších 10 až 20 let.

Shrnutí

Mikuláš Peksa správně uvádí, že životní cyklus jaderné elektrárny je oproti cyklu fotovoltaických elektráren delší. To zahrnuje delší dobu výstavby, delší dobu návratnosti investic i delší provozní životnost. Výstavba fotovoltaických elektráren vyjde na dva až šest měsíců, zatímco příprava a výstavba jaderné elektrárny trvá mnohem déle. Návratnost investice do fotovoltaik se pohybuje mezi 7 až 10 lety, avšak jejich životnost může dosáhnout 25 až 40 let. Jelikož Peksa uvádí nepřesnou hodnotu u životnosti fotovoltaik, hodnotíme jeho výrok jako pravdivý s výhradou.

Rada Evropské unie, složená ze zástupců jednotlivých členských států, schválila pakt o migraci a azylu 14. května 2024. Cílem tohoto reformního balíčku je zejména zajistit rychlejší, spravedlivější a efektivnější migrační a azylový systém. Markéta Gregorová (Piráti) v debatě mluvila o hlasováních, která o migračním paktu probíhala v europarlamentu. „My jsme v Evropském parlamentu byli proti většině těch částí,“ řekla k tomu nejdříve. Z kontextu debaty vyplývá, že popisuje postoj Pirátské strany.

Gregorová poté odmítavé hlasování zdůvodňovala (video, čas 3:07) obavami z toho, že opatření obsažená v migračním paktu naopak byrokratický proces na hranicích prodlouží a zatíží. V odpovědi na otázku moderátorky následně upřesňuje popis výše zmíněného hlasování, tedy hlasování Pirátů v Evropském parlamentu.

Piráti a hlasování v Evropském parlamentu

Europarlament schvaloval migrační pakt 10. dubna 2024. Projednával konkrétně deset legislativních návrhů, které tvoří hlavní jádro celého migračního balíčku, a všechny je přijal.

Mezi odsouhlasené texty patří nařízení, které zavádí povinné azylové řízení na vnějších hranicích EU, nebo nařízení, podle něhož budou neúspěšní žadatelé o azyl navraceni do zemí původu právě už přímo z vnějších hranic Unie. Pakt také stanovuje jednotná pravidla pro udělování mezinárodní ochrany a přijímání žadatelů o azyl. Největší mediální pozornost si získalo nařízení zavádějící mechanismus povinné solidarity, v jehož rámci budou muset členské země pomáhat státům Unie, které jsou přílivem migrace zatíženy více než ostatní.

Pirátskou stranu zastupují celkem tři europoslanci: Markéta Gregorová, Marcel Kolaja a Mikuláš Peksa, kteří jsou v Evropském parlamentu součástí frakce Zelených / Evropské svobodné aliance (Verts/ALE). Jak ukazuje přehled níže, ze zmiňovaných deseti legislativních textů Piráti skutečně podpořili jen dva, u ostatních osmi hlasovali proti.

Prvním návrhem, pro který pirátští europoslanci zvedli ruku, bylo nařízení vytvářející „rámec Unie pro přesídlování a humanitární přijímání“ (.pdf). Jeho prostřednictvím budou unijní země na dobrovolném základě nabízet útočiště lidem ze třetích zemí, které za uprchlíky uznala Organizace spojených národů (.pdf, str. 20–21). Text zmiňuje, že pokud to bude možné, budou unijní země těmto uprchlíkům před odjezdem nabízet tzv. orientační programy, jejichž cílem je u těchto lidí posílit integraci ve společnosti (str. 13, 46). Programy budou zahrnovat zejména jazykové kurzy nebo poskytování „informací o sociální, kulturní a politické situaci“ v daném členském státě.

Dalším textem, který Piráti podpořili, byla směrnice týkající se norem pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu (.pdf). Podle dokumentu budou muset unijní země mj. zajistit, aby na jejich území měli žadatelé o mezinárodní ochranu přístup k jazykovým kurzům, kurzům občanské výchovy nebo kurzům odborné přípravy (str. 33, 37, 61).

Shrnutí

Europoslankyně Markéta Gregorová (Piráti) mluvila v diskuzi o schvalování migračního paktu v Evropském parlamentu. Pirátští europoslanci skutečně hlasovali proti osmi z deseti legislativních textů spadajících do migračního balíčku a podpořili jen zbývající dva. Oba dva dokumenty zahrnují body týkající se integrace uprchlíků do společnosti. Proto hodnotíme tento výrok jako pravdivý.