Přehled ověřených výroků

Kandidátka do Evropského parlamentu a dosavadní europoslankyně Markéta Gregorová reaguje na debatu o destabilizaci Sýrie a mluví o příčinách migrace ze Středního východu. Jednou z nich je podle ní klimatická změna a s ní spojený úbytek pitné vody. Dodává, že EU může zasaženým zemím s tímto problémem pomáhat. Následně zmiňuje, že české firmy pomáhají tím, že ve zdrojových zemích migrace mají čističky vody. 

České systémy čištění odpadních vod

Firma Sweco Hydroprojekt dlouhodobě podniká v Iráku, Afghánistánu či Ugandě. V roce 2019 se například věnovala obnově vodního hospodářství v oblasti syrské Východní Ghúty zasažené válkou. Vypracovala také studii proveditelnosti, která mapovala stav znečištění povrchových vod v Aleppu. Společnost se dále spolu s firmou Ekomonitor podílela na výstavbě čistírny odpadních vod pro nemocnici Al-Huda v Damašku, která byla zasažena bombovými útoky.

Na vodohospodářských projektech v rozvojových zemích pracují i další české firmy. Společnost Vodní zdroje Ekomonitor v Sýrii zbudovala „Vodovod Aqraba“. Jedná se o kontejnerovou úpravnu, která čistí pitnou vodu pro 25 tisíc obyvatel města Aqraba. Na dodávkách se podílela také firma Arc House. Firma G­-servis Praha zase zprovoznila úpravnu vody pro syrský pivovar. 

České firmy se podílejí i na obnově Iráku. Společnost Tesla – Technologie úpravy vody dodala čističku vody pro nemocnici v Basře nebo tamní televizní stanici. Zprávu o možnosti pro české podnikatele podílet se na rekonstrukci Bagdádu v oblasti nejen vodohospodářství publikovalo v roce 2010 také Ministerstvo průmyslu a obchodu. Firma Bioanalytika CZ pracovala na zajištění pitné vody pro irácké město Baharka, ve kterém se nachází i uprchlická komunita ze Sýrie. 

Hodonínská firma VAG zajistila dodávky armatur pro instalaci potrubního systému v ománském městě Suhár. Díky tomuto projektu se k obyvatelům dostane pitná voda z odsolovacích stanic. Česká čistička od brněnské firmy Hutira zase od května 2024 čistí vodu v Ghaně. 

Závěr

České firmy se aktivně podílejí na projektech čištění vod ve zdrojových zemích migrace, přičemž se zejména jedná o Sýrii (.pdf, str. 10). Ve veřejně dostupných zdrojích jsme nedohledali, zda některé takové společnosti sídlí v Brně, brněnská Hutira ovšem dodala čističku vody do Ghany. Výrok Markéty Gregorové tak hodnotíme jako pravdivý. 

Markéta Gregorová reaguje na Zuzanu Majerovou, podle které některé země v západní Evropě nezvládly migrační vlnu z roku 2015. Gregorová kontruje tvrzením, že většina migrantů, kteří od tohoto roku přišli do Německa, se stali ekonomicky aktivními.

Míra zaměstnanosti

Z pohledu pracovního trhu se společnost rozděluje na ekonomicky aktivní a neaktivní jedince. Podkategorií ekonomicky aktivních osob je zaměstnané obyvatelstvo, kam spadají všichni, kteří pracují. Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), jejíž data v odůvodnění používáme, popisuje míru zaměstnanosti jako podíl počtu zaměstnaných osob k celkovému počtu obyvatel v produktivním věku. Jelikož Markéta Gregorová mluví o lidech, kteří pracují a přispívají do ekonomiky, budeme sledovat podíl zaměstnaných lidí, nikoliv ekonomicky aktivních.

Zaměstnanost imigrantů v Německu

Situaci imigrantů sleduje OECD, která vydává zprávu o jejich integraci v členských zemích OECD, EU a dalších vybraných státech. Poslední vydání pochází z roku 2023 a pracuje s daty do konce roku 2021 (.pdf). Ve zprávě OECD mimo jiné uvádí právě míru zaměstnanosti a dlouhodobé nezaměstnanosti v jednotlivých státech s důrazem na lidi narozené mimo danou zemi (str. 76–81).

Ze zprávy vyplývá, že v Německu bylo v roce 2021 zaměstnáno přibližně 68 % obyvatel ve věku 15 až 64 let, kteří se narodili mimo Německo (.xlsx). Z občanů ve stejném věkovém rozmezí, kteří se v zemi narodili, bylo zaměstnáno takřka 78 %, rozdíl mezi rodilými Němci a imigranty je tedy přibližně 10 procentních bodů (.xlsx). Podobná míra zaměstnanosti byla v Německu zaznamenána (.xlsx) i při předchozím šetření z roku 2018 (.pdf, str. 73).

OECD navíc zveřejnilo data (.xlsx), jež rozdělují migranty na nedávno příchozí, kteří do nového státu přišli v roce 2016 a později, a na usazené, kteří v zemi bydlí více než deset let. Kromě toho dělí migranty na osoby narozené v EU a mimo ni. U nedávno příchozích a migrantů ze zemí mimo EU ve věku 15–64 let je sice zaměstnanost v Německu nižší – konkrétně 57,4 % a 63,8 % – stále se ovšem jedná o nadpoloviční většinu.

Závěr

Podle nejnovějších dat OECD bylo v Německu v roce 2021 zaměstnáno přibližně 68 % všech přítomných cizinců ve věku 15–64 let. Z nedávno příchozích, tedy těch, kteří přišli v roce 2016 a později, je ve stejném věkovém rozmezí zaměstnáno 57,4 %. Jde tedy o nadpoloviční většinu a výrok Markéty Gregorové tak hodnotíme jako pravdivý.

Zuzana Majerová v kontextu výroku kritizuje pakt o migraci a azylu, jehož cílem je mimo jiné zefektivnit azylové řízení a zajistit, aby Evropská unie zvládla nápor přicházejících osob. Podle slov Majerové jsou čísla příchozích osob jsou stále vysoká, migrační pakt navíc údajně nemá význam, protože migraci do EU nezastaví.

Kdo je žadatel o azyl a kdo migrant?

Z vyjádření Zuzany Majerové není zřejmé, o jakém druhu migrace mluví. Je totiž rozdíl, zda mluvíme o počtu žadatelů o azyl, nebo o celkové imigraci do Evropské unie ze zemí mimo EU. Žadatelé o azyl se ucházejí o mezinárodní ochranu a mohou ji získat, pokud jsou v zemi svého původu prokazatelně pronásledováni nebo jim hrozí nějaké jiné nebezpečí. Tito lidé musí požádat o azyl v první členské zemi EU, do které vstoupí, jak je obsaženo i v migračním paktu (.pdf, str. 128).

Pod pojem „migrant“ spadají osoby, které odcházejí ze země původu například kvůli hledání lepšího zaměstnání, aby zlepšili svoji životní úroveň. V jiných případech se stěhují za vzděláním nebo kvůli sjednocení rodiny. Z takových důvodů by jim podle mezinárodního práva nebyla přiznána mezinárodní ochrana a nemohli by tak být považováni za uprchlíky.

Žadatelé o azyl

Data o počtu žadatelů o azyl v EU sbírá statistický úřad Eurostat. V roce 2015, kdy Evropu zasáhla migrační krize, přišlo těchto lidí nejvíce – počet žádostí o azyl tehdy dosahoval skoro 1,3 milionu. V roce 2016 bylo žádostí přibližně o 60 tisíc méně a v následujících pěti letech lze pozorovat propad, kdy se počty žadatelů o azyl pohybovaly pod 700 tisíci. Až v roce 2022 a 2023 se čísla navýšila přibližně na milion. V roce 2023 o azyl nejčastěji žádali obyvatelé Sýrie a Afghánistánu, dále pak lidé z Turecka nebo Venezuely. Při posuzování počtu žadatelů o azyl je nicméně nutné brát v úvahu i to, že ne všichni žadatelé mezinárodní ochranu skutečně dostanou. Neúspěšní žadatelé nadále pobývající v EU se tak typicky řadí do kategorie nelegálních migrantů.

Vstupy do EU

Následující graf zobrazuje počet nelegálních a legálních vstupů do EU, v čemž jsou zahrnuty i žádosti o azyl. Jak je z něj patrné, nelegální migrace tvoří pouze malou část celkové migrace do EU. Výjimkou je krizový rok 2015, kdy představovala téměř polovinu. Počet nelegálních i legálních vstupů dohromady se ve většině posledních let pohyboval okolo tří milionů. V roce 2015 a 2022 ale došlo skoro ke čtyřem milionům vstupů. V pandemickém roce 2020 se tento počet naopak snížil. Nejvíce povolení k pobytu v roce 2022 obdrželi lidé z Ukrajiny a Běloruska, následování občany Indie a Maroka.

Závěr

Z výroku Zuzany Majerové není zcela jasné, zda mluví o počtu žadatelů o azyl, nebo o celkové migraci do EU. Ani jedna uvedená skupina se ale neshoduje s čísly, která zmiňuje. Počet žadatelů o azyl od roku 2015 dosáhl okolo milionu pouze ve čtyřech letech a ke dvěma milionům se navíc v roce 2015 nepřiblížil. Počet nelegálních vstupů do EU se v roce 2015 k této hranici skoro dostal, v ostatních rocích se ale pohyboval nejvýše na 500 tisících. Také počet legálních vstupů byl kromě roku 2015 odlišný, než jaký uvádí Majerová. Její výrok tak hodnotíme jako nepravdivý.

Kandidátka do Evropského parlamentu za SPD a Trikoloru Zuzana Majerová v debatě o migračním paktu obhajuje názor, že migranti mířící do Evropy by měli být zastaveni již na moři. Na otázku moderátorky, jak by to chtěla udělat, odkazuje na kroky bývalého šéfa Frontexu Fabriceho Leggeriho. Ten v minulosti mimo jiné čelil obvinění, že se pod jeho vedením Frontex podílel na nelegálních deportacích migrantů na řecko‑turecké hranici. Majerová nejdříve uvádí, že byl Leggeri ze své funkce odvolán (video, čas 5:50), a později v debatě také odporuje tvrzení Tomáše Zdechovského, podle kterého Leggeri naopak sám rezignoval (video, čas 15:19–15:40).

Frontex

Evropská agentura pro pohraniční a pobřežní stráž (Frontex) vznikla v roce 2004 s cílem pomáhat členským státům EU a zemím schengenského prostoru při správě jejich vnějších hranic. Hlavní úlohou Frontexu je koordinace operací na hranicích, posílení bezpečnosti a předcházení nelegální migraci a přeshraniční kriminalitě. Agentura spolupracuje s národními orgány hraniční kontroly, v České republice se jedná o službu cizinecké policie.

Francouzský politik Fabrice Leggeri vstoupil do čela Frontexu začátkem roku 2015. Předtím například zastával funkci zástupce vedoucího francouzského velvyslanectví v Jižní Koreji a od roku 2013 funkci vedoucího oddělení boje proti nelegálnímu přistěhovalectví na francouzském ministerstvu vnitra. V průběhu let agentura pod Leggeriho vedením posílila své zdroje a personál, aby mohla lépe kontrolovat vnější hranice EU.

Odchod Fabriceho Leggeriho

Frontex od roku 2020 čelil řadě obvinění z podílení se na nelegálních deportacích migrantů ve Středomoří. Jako důkaz sloužily například videozáznamy zveřejněné investigativním portálem Bellingcat, podle kterého lodě Frontexu na řecko‑turecké námořní hranici vytlačovaly lodě s migranty z řeckých vod. Frontex byl také dle Bellingcatu u toho, když lodě s migranty údajně vytlačovala řecká pobřežní stráž. Vytlačení migrantů z vod EU je přitom podle mezinárodního práva nezákonné (.pdf, str. 2–3), jak je zakotveno v Úmluvě o právním postavení uprchlíků (.pdf, str. 11) a v Evropské úmluvě o lidských právech (.pdf, str. 34).

Agenturu vyšetřoval Evropský úřad pro boj proti podvodům (OLAF), který se zabýval i údajným setkáváním zástupců Frontexu s neregistrovanými lobbisty ve zbrojním průmyslu. Frontex byl také prověřován Evropským parlamentem (.pdf), který pro kontrolu Frontexu vytvořil speciální pracovní skupinu. Fabrice Leggeri nicméně obvinění popíral.

Zmíněná pracovní skupina při Evropském parlamentu v roce 2021 uvedla, že nenašla přesvědčivé důkazy o přímém zapojení Frontexu do vytlačování lodí migrantů z unijních vod (.pdf, str. 5). Frontex podle ní ale věděl o tom, že ze strany členských států EU, se kterými prováděl společné operace, dochází k porušování práva. Kritika pracovní skupiny se vztahovala především k tomu, že se Frontex „těmito porušeními nezabýval a neprovedl v návaznosti na ně rychlé, důsledné a účinné kroky“.

Pozdější zpráva OLAF z února 2022 zmiňovala, že se Frontex podílel na závažném porušování lidských práv (.pdf, str. 8–9). Mimo jiné kryl vytlačování lodí migrantů prováděné Řeckem a tyto případy zatajoval orgánům, kterým je měl nahlásit. Vytlačování se podle OLAF účastnila plavidla, která Frontex spolufinancoval (.pdf, str. 102–103).

V souvislosti s obviněními se v dubnu 2022 sešlo vedení Frontexu a Fabrice Leggeri dobrovolně nabídl svoji rezignaci, kterou správní rada následně přijala. Funkci ředitele agentury poté dočasně převzala Leggeriho zástupkyně Aija Kalnaja, která později taktéž čelila vyšetřování. V prosinci 2022 ji nahradil Hans Leijtens.

Shrnutí

Bývalý šéf Frontexu Fabrice Leggeri ze své funkce nebyl odvolán, ale sám odstoupil v reakci na vyšetřování Evropského parlamentu a Evropského úřadu pro boj proti podvodům, která se týkala obvinění z porušování předpisů a nelegálních deportací migrantů. Výrok Zuzany Majerové tak hodnotíme jako nepravdivý, a to i s přihlédnutím k tomu, že se v debatě přímo vymezovala proti tvrzení, že Leggeri sám rezignoval.

Kandidátka SPD a Trikolory v evropských volbách Zuzana Majerová tvrdí, že migrační politika Evropské unie nefunguje, a dodává, že azylová řízení podle ní trvají až pět let. Jelikož se vyjadřuje o celoevropské úrovni, zaměříme se na to, jak dlouho tato řízení trvají v celé EU, nikoliv pouze v Česku.

Právní předpisy

V současné době, tedy ještě před vstupem migračního paktu v účinnost, se azylová řízení ve státech EU řídí směrnicí o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany. Dle ní musí členské státy zajistit, „aby řízení o posouzení žádosti (o azyl, pozn. Demagog.cz) bylo skončeno do šesti měsíců od podání žádosti". Za určitých podmínek je povoleno tento limit překročit, a to např. v případě velkého množství žadatelů. Celková délka azylového řízení ale podle pravidel nesmí překročit 21 měsíců (.pdf, str. 19 z 36).

Jelikož se jedná o směrnici, členské státy mají povinnost cíle v ní vytyčené splnit, způsob naplnění těchto cílů je ale v dikci jednotlivých států. V Česku je směrnice uplatněna skrze zákon o azylu, který upravuje výše zmíněné lhůty.

Současné unijní předpisy upraví zmíněný migrační pakt (.pdf, str. 2), který v květnu 2024 definitivně přijala Rada EU. Jeho cílem je mj. urychlit azylová řízení na území EU. Ačkoliv výše uvedené lhůty zůstávají stejné (.pdf, str. 123–125), pakt zavádí procedury pro jednotné azylové řízení, včetně zrychleného řízení, které má být rozhodnuto nejpozději do tří měsíců (.pdf, str. 31, 124).

Skutečný stav

Informace o azylovém řízení v zemích EU zveřejňuje například Agentura Evropské unie pro otázky azylu (EUAA). Podle ní bývá každoročně přibližně jen polovina žádostí o azyl vyřízena ve stanovené lhůtě do šesti měsíců (s výjimkou roku 2020). V roce 2023 si tak na vyřízení své žádosti více než šest měsíců počkalo přes 400 tisíc lidí. EUAA ovšem neposkytuje podrobnější údaje o tom, o kolik měsíců tato řízení zmíněnou šestiměsíční hranici přesahují. Z jejích dat tedy není možné zjistit, jestli trvají například sedm měsíců či pět let, o kterých mluví Zuzana Majerová.

Data o délce azylového řízení v některých členských státech EU sbírá také Azylová informační databáze (AIDA). Její zprávy o azylové situaci ve vybraných zemích většinou obsahují informace o průměrné době, za kterou úřady vydají rozhodnutí o žádosti v tzv. prvním stupni (.pdf, str. 32). Kromě toho uvádějí i průměrnou dobu, za níž úřady rozhodnou o žádostech o odvolání, které délku azylového řízení ještě dále prodlužují (.pdf, str. 41). 

Data v tabulce níže ukazují, že v některých státech azylová řízení trvají průměrně i více než tři roky. Ne vždy se tak zemím EU daří dodržovat lhůty stanovené v unijní směrnici. Vůbec nejdelší průměrné doby vyřízení žádostí jsou podle Azylové informační databáze ve Španělsku, kde se délka rozhodování úřadů v prvním stupni obvykle pohybuje v rozmezí od 3 měsíců do 3 let (.pdf, str. 57). Vyřízení žádosti odvolání úředníkům v průměru zabere další jeden až dva roky (str. 62), a i ve Španělsku tak délka řízení může dosáhnout až pěti let.

V řadě případů nicméně může rozhodování úřadů trvat ještě déle, než je průměr, který vyčísluje AIDA. Německý deník Zeit a další média v nedávné době informovala o tom, že někteří žadatelé v Německu čekají na konečné rozhodnutí právě i více než pět let. Řízení jsou velmi dlouhá i na Kypru. AIDA zmiňuje, že v některých případech trvá i čtyři roky, než zde žadatel obdrží jen rozhodnutí prvního stupně (.pdf, str. 33). 

Závěr

V EU skutečně existují případy, kdy se azylové řízení protáhlo na pět let, podle médií k tomu došlo například v Německu. Podle unijní Azylové informační databáze (AIDA) může řízení trvat až pět let také ve Španělsku, pokud se žadatel proti prvnímu rozhodnutí úřadů odvolá. AIDA také uvádí, že azylové řízení bývá velmi dlouhé například i na Kypru. Zde v řadě případů trvá až čtyři roky, než úřady vydají rozhodnutí v prvním stupni, proti kterému se žadatel může dále odvolat. Výrok Zuzany Majerové tak hodnotíme jako pravdivý.

Kandidátka do eurovoleb za SPD a Trikoloru Zuzana Majerová v debatě nejdříve kritizovala migrační situaci v Německu, Francii a Švédsku. Následně reagovala na tvrzení Markéty Gregorové (Piráti), podle níž má v Německu práci většina migrantů, kteří do země přišli po roce 2015. Právě v odpovědi na její výrok Zuzana Majerová čte z papíru „titulek německého kancléře Scholze“, který podle ní pro Hospodářské noviny řekl, že „se migranti musí masivně vyhošťovat“ (video, čas 13:52–14:20).

Vytrženo z kontextu

V českých médiích se nám pomocí mediální databáze Newton podařilo najít jen jeden článek, jehož titulek popisovanou frázi obsahuje. Jde o komentář Ondřeje Housky s názvem „Masivně vyhošťovat. Aneb když svůj pohled na migraci zreálnil už i německý kancléř“, který 24. října 2023 zveřejnily Hospodářské noviny.

Redaktor v úvodu textu zmiňoval případ vraždy dvou švédských fotbalových fanoušků, které 15. října 2023 v belgickém Bruselu zavraždil neúspěšný žadatel o azyl. Ten už se v době spáchání zločinu v EU podle pravidel nacházet vůbec neměl, belgické úřady ho totiž správně měly vyhostit do Tuniska. Dále komentář Ondřeje Housky poukazoval na to, že se zemím Unie daří vyhošťovat necelých 30 procent lidí, kteří v EU neúspěšně požádali o azyl.

O Scholzovi redaktor konkrétně psal: „Přesto se ale pohled na migraci napříč unií zásadně mění – naštěstí. ‚Musíme konečně začít ve velkém vyhošťovat,‘ prohlásil pro týdeník Der Spiegel německý kancléř Olaf Scholz.“ V článku přitom Houska na několika místech mluvil o vyhošťování „ekonomických migrantů, kteří nárok na ochranu prostě nemají“ a nutnosti držet „odmítnuté migranty“ v hlídaných táborech.

Popisovaný komentář z Hospodářských novin odkazuje na rozhovor německého kancléře Olafa Scholze pro týdeník Der Spiegel z 20. října 2023. Ten sice měl titulek „Scholz a uprchlická politika: Musíme konečně ve velkém měřítku deportovat“, jednalo se ale o zjednodušení Scholzova vyjádření o vyhošťování migrantů, „kteří nemají právo v Německu zůstat“. Scholz v rozhovoru upřesnil, že mluví o migrantech, kteří nemají šanci získat povolení k pobytu.

Kromě toho německý kancléř kritizoval zejména pomalou rychlost, jakou deportace nelegálních migrantů zpět do zemí jejich původu probíhají. Ve spojitosti s migrací také zmiňoval, že Německo potřebuje přijímat pracovníky z cizích zemí, zejména odborníky a talenty. Za samozřejmost zároveň považuje přijímání uprchlíků, kteří jsou doma politicky pronásledováni nebo „utekli před válkou a smrtí“.

Olaf Scholz legální migraci od té nezákonné odlišuje dlouhodobě. V lednu 2024 například zkritizoval pravicovou Alternativu pro Německo (AfD), která diskutovala o plánech na hromadné deportace milionů přistěhovalců – včetně těch, kteří už mají německé občanství.

Závěr

Hospodářské noviny v říjnu 2023 zveřejnily komentář s titulkem „Masivně vyhošťovat. Aneb když svůj pohled na migraci zreálnil už i německý kancléř“. V něm se autor odkazoval na článek německého listu Der Spiegel s názvem „Scholz a uprchlická politika: Musíme konečně ve velkém měřítku deportovat“. Tyto titulky tak oba odpovídají tomu, co ve výroku zmiňuje Zuzana Majerová. Titulek Spiegelu je ale ve skutečnosti zjednodušením Scholzova delšího vyjádření o tom, že je podle něj nutné rychleji deportovat migranty, kteří nemohou získat povolení k pobytu. Protože výrok Zuzany Majerové v kontextu debaty vytváří dojem, že Scholz mluvil o vyhošťování všech migrantů obecně, hodnotíme jej jako zavádějící.

Europoslanec Tomáš Zdechovský (KDU-ČSL) mluví o unijním paktu o migraci a azylu, jehož cílem je zejména zajistit rychlejší, spravedlivější a efektivnější migrační a azylový systém. Celý tento migrační balíček se skládá z několika legislativních textů. Deset návrhů, které tvoří hlavní jádro paktu, přijal letos v dubnu Evropský parlament. Rada Evropské unie, složená ze zástupců jednotlivých členských států, schválila tuto desítku nařízení v květnu.

Stínovým zpravodajem pro přesídlovací politiku EU

Zdechovský se skutečně účastnil vyjednávání o jedné z částí migračního paktu. Zastával roli tzv. stínového zpravodaje pro nařízení (.pdf), které se týká politiky EU pro přesídlování (.pdf, str. 1). 

Prvotní návrh tohoto nařízení předložila Evropská komise už v roce 2016 (.pdf). V Evropském parlamentu byl návrh přidělen (.pdf, str. 6) Výboru pro občanské svobody, spravedlnost a vnitřní věci (LIBE), který měl na starosti jeho důkladné prozkoumání a vyjednávání s Radou EU, Evropskou komisí a politickými skupinami v europarlamentu. 

Pověřený výbor má vždy za úkol vypracovat zprávu k návrhu nařízení, která obvykle obsahuje doporučení a pozměňovací návrhy. Za vytvoření textu je konkrétně zodpovědný jeden zpravodaj (anglicky rapporteur) vybraný z řad členů výboru nebo náhradníků. Při přípravě zprávy jedná s dalšími evropskými poslanci, konzultuje s odborníky atp.

Kromě tohoto zpravodaje výbor na začátku volí i několik stínových zpravodajů, aby sledovali postup vyjednávání dokumentu z pozice ostatních politických stran a skupin. Nemusí přitom zastávat stejné stanovisko jako hlavní zpravodaj textu. Tento tzv. shadow rapporteur je klíčovým hráčem při projednávání tématu ve své politické skupině. „Proto jsou stínoví zpravodajové podstatní pro vyjednávání kompromisu při přípravě zprávy,“ vysvětluje web Evropského parlamentu.

Výslednou podobu zprávy pak schvaluje celý výbor. Hlasuje i o pozměňovacích návrzích, které mohou předkládat jednotliví členové výboru i náhradníci.

Tomáš Zdechovský byl v minulém volebním období v letech 2014–2019 členem výboru LIBE, v současném období je od července 2019 náhradníkem. Právě v aktuálním volebním období se Zdechovský stal stínovým zpravodajem pro zmiňovaný návrh nařízení o unijní politice přesídlování. 

Zprávu k návrhu výbor předložil na podzim 2017 a zároveň tehdy rozhodl o zahájení interinstitucionálních jednání mezi výborem, Radou EU a Evropským parlamentem. Část vyjednávání tedy probíhala předtím, než LIBE Zdechovského stínovým zpravodajem určil. Výbor se návrhem nařízení a jednáním o něm ovšem dále zabýval i po zahájení nového volebního období v roce 2019. Europarlament a Rada EU se na podobě nařízení dohodly v prosinci 2022 pod českým předsednictvím Rady EU a v únoru 2024 LIBE schválil text dohody, který z vyjednávání vzešel (.pdf, str. 1). Pak už v dubnu 2024 následovalo schvalování nařízení přímo na plénu Evropského parlamentu.

Rámec Evropské unie pro přesídlování

Nové přesídlovací nařízení tvoří trvalý rámec, jímž se budou řídit státy, které se rozhodnou dobrovolně přesídlovat osoby ze třetích zemí. Systém byl vytvořen s cílem poskytnout pomoc a bezpečnou cestu do EU těm, kteří jsou nuceni ze své země uprchnout. Vztahuje se na osoby, které mají nárok na mezinárodní ochranu a které Vysoký komisař OSN pro uprchlíky (UNHCR) označí za způsobilé k přesídlení (.pdf, str. 7, 13).

Peníze na přesun a integraci osob půjdou z rozpočtu EU (.pdf, str. 4, 6, 17), konkrétně z unijního Azylového, migračního a integračního fondu (AMIF). Státy, které se rozhodnou účastnit se evropského přesídlovacího rámce, mají z AMIF nárok na příspěvek ve výši 10 tisíc eur za každou osobu, kterou na své území přesídlí (.pdf, str. 21).

Relokace a přesídlování v migračním paktu

Zatímco Tomáš Zdechovský se v Evropském parlamentu věnoval nařízení o přesídlování osob (angl. resettlement), v debatě použil pojem „relokace“ (angl. relocation). Zmíněné výrazy je možné v angličtině považovat za synonyma, a překlad anglického slova resettlement jako „relokace“ tak nelze označit jako chybný. Důležité je ovšem doplnit, že v paktu o migraci a azylu označují tyto pojmy dva různé procesy.

V kontextu EU se pojmem „relokace“ obecně myslí přesun osob, které získaly mezinárodní ochranu nebo o ni požádaly, z jednoho členského státu EU do jiného státu EU. Takto relokaci definuje i nařízení o řízení azylu a migrace (.pdf, str. 76), ve kterém jsou relokace součástí tzv. trvalého mechanismu povinné solidarity (.pdf, str. 111, 236–239). Ten byl zaveden, aby ulevil státům pod vysokým migračním tlakem. Ostatní členské státy EU si mohou formu podpory, kterou těmto státům poskytnou, vybrat – buď si zvolí relokace osob na své území, nebo poskytnutí finančního příspěvku. V určitých případech si může stát vybrat i poskytnutí alternativní pomoci, kam patří personální či věcná podpora.

Oproti tomu „přesídlování“ (.pdf, str. 7) v kontextu migračního paktu znamená, že stát na své území přijímá státní příslušníky třetích zemí „na základě doporučení vysokého komisaře OSN pro uprchlíky“, pokud takovým lidem „byla udělena mezinárodní ochrana“. Na rozdíl od „relokace“ jde tedy o mezinárodní, ne pouze evropský, mechanismus solidarity.

Závěr

Tomáš Zdechovský skutečně byl u vyjednávání jedné z částí unijního migračního paktu. Jako stínový zpravodaj dohlížel na přípravu rámce EU pro přesídlování. Podle tohoto nařízení mohou členské státy EU dobrovolně nabídnout útočiště osobám ze třetích zemí, které získaly mezinárodní ochranu. Za každou takto přijatou osobu přitom dostanou z evropského rozpočtu příspěvek ve výši 10 tisíc eur. Výrok Tomáše Zdechovského proto hodnotíme jako pravdivý.

Europoslanec Tomáš Zdechovský (KDU-ČSL) v debatě mluví o unijním paktu o migraci a azylu a vyzdvihuje část, kterou pomáhal vyjednat. Konkrétně říká, že šlo o mechanismus „dobrovolných relokací“, a upřesňuje, že podle tohoto principu má každý členský stát možnost přijmout žadatele o azyl a zbytek EU mu přispěje na jejich integraci. Dále dodává, že tento mechanismus ocenila i bývalá předsedkyně francouzské krajně pravicové strany Národní sdružení Marine Le Pen.

Dobrovolné přesídlování

Zdechovský byl tzv. stínovým zpravodajem při vyjednávání nového rámce EU pro přesidlování a humanitární přijímání, který je součástí migračního paktu. Rámec nastavuje jednotná pravidla, jimiž se budou řídit státy, které se na své území rozhodnou dobrovolně přesídlit osoby ze třetích zemí. Systém byl vytvořen s cílem poskytnout pomoc a bezpečnou cestu do EU těm, kteří jsou nuceni uprchnout ze své země. Vztahuje se na osoby, které mají nárok na mezinárodní ochranu a které Vysoký komisař OSN pro uprchlíky (UNHCR) označí za způsobilé k přesídlení (.pdf, str. 7, 13).

Za přijmutí uprchlíků budou mít členské státy nárok na finanční podporu (.pdf). Peníze na přesun a integraci osob půjdou z rozpočtu EU (.pdf, str. 4, 6), konkrétně z unijního Azylového, migračního a integračního fondu (AMIF). Podle stanovených pravidel (.pdf, str. 17) stát za každou přesídlenou osobu obdrží z AMIF 10 000 eur (.pdf, str. 21).

Doplňme, že Zdechovský v této části debaty používal termín „relokace“ (angl. relocation), zatímco v popisované části migračního paktu (.pdf) se používá jen výraz „přesídlování“ (angl. resettlement). Zmíněné výrazy je možné v angličtině považovat za synonyma, překlad anglického slova resettlement jako relokace tak nelze označit jako chybný. Nutné je ale upřesnit, že v paktu označují tyto pojmy dva různé procesy.

Relokací se v kontextu EU myslí přesun osob, které získaly mezinárodní ochranu nebo o ni požádaly, z jednoho státu Unie do druhého. Tyto relokace jsou součástí mechanismu povinné solidarity (.pdf, str. 111, 236–239), jehož cílem je pomoci státům, ve kterých se v daném okamžiku nachází velký počet žadatelů o azyl, a jsou tak pod migračním tlakem. Do povinné solidarity se členské státy mohou zapojit třemi způsoby – přijetím migrantů, zaplacením finančního příspěvku, nebo poskytnutím alternativní pomoci, pokud takovou pomoc zasažený stát vyžaduje (.pdf, str. 236–239, 242).

Postoj Marine Le Pen k dobrovolnému přesídlování

Marine Le Pen je dlouhodobě známá tvrdým postojem vůči migraci. Migrační pakt jako celek kritizovala kvůli tomu, že podle jejího názoru členské státy zbavuje pravomoci o sobě rozhodovat a přistěhovaleckou politiku budou určovat nevládní organizace. Její konkrétní postoj k dobrovolnému přesídlování se nám však ve veřejně dostupných zdrojích dohledat nepodařilo.

Obrátili jsme se proto s dotazem na Tomáše Zdechovského. Ten ve svém vyjádření uvedl, že vycházel z rozhovorů s europoslancem Thierry Marianim ze strany Národní sdružení, se kterým se setkal v Evropském parlamentu. Podle Zdechovského odpovědi Marianiho strana i Marine Le Pen dobrovolné přesídlování vítají. Toto tvrzení však z dostupných zdrojů nelze potvrdit.

Pro kontext však můžeme doplnit, že europoslanci Národního sdružení, kteří jsou součástí frakce Identita a demokracie (ID), iniciovali hlasování o zamítnutí nového rámce EU pro přesídlování (.pdf, str. 99). Pro zamítnutí této části migračního paktu zvedl ruku také Thierry Mariani (.pdf, str. 99).

Závěr

Tomáš Zdechovský mluví o rámci EU pro přesídlování. Na rozdíl od relokací, které jsou součástí povinné solidarity mezi státy EU, se jedná o mezinárodní mechanismus přijímání uprchlíků ze třetích zemí. Z veřejně dostupných zdrojů se nám nepodařilo dohledat, zda Marine Le Pen tuto část migračního paktu v některém ze svých vyjádření podpořila. Tomáš Zdechovský pro Demagog.cz pouze uvedl, že vycházel z osobních rozhovorů s europoslancem Národního sdružení Thierry Marianim. Výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.

Tomáš Zdechovský (KDU-ČSL) obhajuje mandát v Evropském parlamentu a ve výroku reaguje na tvrzení Andreje Poleščuka. Ten uvedl, že podle migračního paktu musí migrant požádat o azyl v první bezpečné zemi (video, čas 9:14). Zdechovský namítá, že takové ustanovení se v paktu nenachází.

Obsah migračního paktu

V migračním paktu v článku o povinnostech žadatele o azyl stojí, že „žádost o mezinárodní ochranu se učiní a zaregistruje v členském státě prvního vstupu“ (.pdf, str. 128). Ustanovení se tedy vztahuje pouze na členské státy EU, nikoliv na třetí bezpečné země, o kterých je v námi ověřované debatě řeč.

Výjimku z této povinnosti má žadatel v případě, že je držitelem platného víza nebo dokladu o oprávnění k pobytu v konkrétní členské zemi. V takovém případě podá žádost o mezinárodní ochranu ve státě, který oprávnění vydal (.pdf, str. 128).

Daný členský stát zahájí s žadatelem řízení o určení státu příslušného pro poskytnutí mezinárodní ochrany (.pdf, str. 183). Pokud se domnívá, že k posouzení žádosti je příslušný jiný členský stát, požádá jej, aby řízení převzal (str. 186). Žadatel ovšem musí být přítomný v členské zemi prvního vstupu či v té, kde má oprávnění k pobytu, „až do určení příslušného členského státu a případně do provedení přemístění“ (str. 130).

V kontextu výroku Tomáš Zdechovský také tvrdí, že ustanovení, o kterém Andrej Poleščuk mluví, se nachází v Chartě OSN (video, čas 10:04). Ani ta ale uprchlíkům neukládá povinnost žádat o azyl v první bezpečné zemi, do které přijdou (.pdf). Tato podmínka přitom nevyplývá ani z jiných mezinárodních pravidel.

Závěr

Tomáš Zdechovský správně uvádí, že migrační pakt neobsahuje ustanovení, které by dávalo migrantům povinnost požádat o azyl v první bezpečné zemi. Pakt obsahuje pouze povinnost požádat o mezinárodní ochranu „v členském státě prvního vstupu“. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Europoslanec za KDU-ČSL Tomáš Zdechovský v debatě reaguje na Andreje Poleščuka, kandidáta hnutí STAN v evropských volbách, podle kterého nový migrační pakt nařizuje lidem žádat o azyl v první bezpečné zemi. Zdechovský uvádí, že takové ustanovení v paktu není a že se nachází už v Chartě Organizace spojených národů (OSN), která tuto otázku řeší.

Bezpečné země

České ani evropské právo pojem „první bezpečná země“ přesně nevymezují. Používají ale termín „bezpečná třetí země“ (.pdf, str. 12), kterou definují jako stát, kde uprchlík dříve pobýval, vytvořil si na něj vazby a může se do něj vrátit, aniž by byl vystaven pronásledování, mučení, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo nebezpečí, které by ohrozilo jeho život a svobodu (.pdf, str. 21–22 z 36).

Kromě toho právo také pracuje s pojmem „první země azylu“, kterou se rozumí taková země, kde byl žadatel o mezinárodní ochranu již v minulosti uznán za uprchlíka a může se do ní bezpečně vrátit (.pdf, str. 20–21 z 36). Definuje ji směrnice Evropského parlamentu o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (.pdf). Některé členské státy EU, např. Belgie nebo Slovinsko, v minulosti odmítly poskytnout azyl migrantům, kteří dříve v první zemi azylu žili.

Charta OSN

Charta OSN je ustanovující dokument celé organizace a byla přijata v roce 1945. Stanovila práva a povinnosti členských států, ustanovila postupy fungování OSN a zřídila několik orgánů, např. Valné shromáždění nebo Radu bezpečnosti. Spojené národy se v ní zavázaly posílit mezinárodní součinnost prostřednictvím úcty k lidským právům a základním svobodám (.pdf, str. 8). O právech migrantů a uprchlíků ani o povinnosti žádat o azyl v první bezpečné zemi nebo první zemi azylu se ovšem Charta OSN nezmiňuje (.pdf).

Úmluva o právním postavení uprchlíků

Mezinárodní ochranu uprchlíků upravuje například Úmluva o právním postavením uprchlíků (.pdf), která byla přijata v roce 1951. Podle dokumentů OSN (.pdf, str. 1–2) nebo třeba i britského parlamentu (.pdf, str. 5) nicméně tato úmluva ani mezinárodní právo žádné nařízení, že uprchlíci musí požádat o mezinárodní ochranu „v první bezpečné zemi“ nebo „první zemi azylu“, neobsahuje. K postoji, že by lidé „měli žádat“ o azyl v první bezpečné zemi, do níž přijedou, Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky doslova uvádí: „Tento princip nelze nalézt v Úmluvě o právním postavení uprchlíků a v mezinárodním právu žádný takový požadavek neexistuje.“ (.pdf, str. 1–2)

Dokument OSN z roku 1991 uvádí, že tzv. koncept bezpečné země je v kontextu uprchlictví a žadatelů o azyl aplikován na země, které buďto neprodukují uprchlíky, nebo ve kterých může být uprchlíkům udělen azyl bez dalšího ohrožení. V tomto smyslu existují dvě kategorie, a to bezpečná země původu a bezpečná země azylu.

V případě člověka, který je občanem země klasifikované jako bezpečná země původu, je žádost o azyl přímo zamítnuta, nebo je uprchlík nucen svůj status důsledně prokázat, protože země jeho původu není považována za nebezpečnou. V případě bezpečné země azylu je uprchlíka nebo žadatele o azyl možno navrátit do bezpečné země, kde usiloval nebo mohl usilovat o azyl, jelikož jeho bezpečnost již nebyla ohrožena.

Závěr

Ačkoliv přijímající země mohou uprchlíka či migranta do první bezpečné země či první země azylu navrátit, Charta OSN, Úmluva o právním postavení uprchlíků ani mezinárodní právo neukládají migrantům ani uprchlíkům povinnost v těchto zemích žádat o azyl. Výrok Tomáše Zdechovského proto hodnotíme jako nepravdivý.