Přehled ověřených výroků

Tomáš Zdechovský (KDU-ČSL) v diskuzi mluvil o migraci z Afriky do EU. Ve svém výroku zmiňuje bývalého šéfa agentury Frontex Fabriceho Leggeriho, o kterém v dřívější části debaty hovořila Zuzana Majerová (Trikolora). Právě pod Leggeriho vedením Frontex podle Zdechovského začal vysílat své pracovníky do zdrojových zemí migrace, což následně označuje za jeden z nástrojů, jak migraci z Afriky omezit.

Frontex

Evropská agentura pro pohraniční a pobřežní stráž (Frontex) je agentura spadající pod EU, jejímž cílem je pomáhat členským státům EU a zemím schengenského prostoru při správě jejich vnějších hranic. Fabrice Leggeri byl šéfem Frontexu od ledna 2015 až do své rezignace v dubnu 2022. Okolnostem jeho odstoupení jsme se věnovali více zde.

Agentura má například za úkol monitorovat migrační toky, pomáhat při kontrole migrantů nebo koordinovat navracení neúspěšných žadatelů o azyl zpět do jejich domovských zemí (.pdf, str. 2). Spolupracuje přitom i se třetími zeměmi, které leží mimo EU či schengenský prostor, a to především se sousedy Unie a se zeměmi „původu a tranzitu migrantů“ (.pdf, str. 2).

Styční úředníci

Pokud jde o pracovníky vysílané do zemí mimo EU, Frontex na svých stránkách v této souvislosti zmiňuje tzv. styčné úředníky. Agentura získala pravomoc vysílat tyto pracovníky do třetích zemí v roce 2011 (.pdf, str. 3). Do té doby styčné úředníky mohly do států mimo Unii vysílat jen členské státy, jak popisovalo např. starší nařízení o vytvoření evropské sítě styčných úředníků.

Styční úředníci Frontexu (.pdf, str. 20, 72) působí mimo EU vždy na základě dohod s danou hostitelskou zemí nebo na základě mezinárodních dohod. Spolupracují s místními úřady, shromažďují informace o migračních trasách a převaděčích a jejich hlavním úkolem je předcházet nelegální migraci či zajistit návrat migrantů.

První vyslání

Výroční zprávy Frontexu z let 2011 (.pdf, str. 3) a 2012 (.pdf, str. 15) zmiňovaly jen to, že agentura má možnost styčné úředníky vyslat. Prvního pracovníka ale Frontex nakonec mimo EU poslal až v roce 2016, konkrétně do Turecka (.pdf, str. 34). Rozhodnutí padlo v průběhu roku 2015 (.pdf, str. 16), tedy v době, kdy Frontexu začal šéfovat Fabrice Leggeri.

V roce 2017 agentura vyslala styčného úředníka i do Srbska a Nigeru (.pdf, str. 39). Frontex označil právě Niger za jednu z hlavních zemí, ve kterých působí nelegální převaděči a ze kterých putuje řada migrantů směrem do Lybie (.pdf, str. 6, 11) a odtud pak k evropským hranicím. O dva roky později se Frontex rozhodl poslat svého styčného úředníka i do Senegalu (.pdf, str. 70).

V roce 2020 také uvedl (.pdf, str. 61), že pod agenturu nově spadá Evropská síť styčných úředníků pro navracení (EURLO), která dříve fungovala odděleně (.pdf, str. 29). V roce 2021 tak Frontex vyslal do třetích zemí celkem devět těchto úředníků pro navracení (.pdf, str. 26). Pozdější zpráva zmiňuje, že na konci roku 2022 byli tito pracovníci např. v Ghaně, Gambii, Etiopii či Nigérii (.pdf, str. 20).

Shrnutí

Agentura Frontex získala pravomoc posílat své styčné úředníky do třetích zemí v roce 2011. Prvního z těchto pracovníků do států mimo EU agentura poslala až v roce 2016, konkrétně do Turecka. O rok později styčný úředník Frontexu začal působit i v Nigeru. Právě Niger byl tehdy jednou z hlavních tranzitních zemí, odkud putovala řada migrantů do Libye a poté směrem k evropským hranicím. V roce 2019 byl vyslán styčný úředník Frontexu i do Senegalu.

Agentura navíc později přebrala působnost nad Evropskou sítí styčných úředníků pro navracení (EURLO) a jejím prostřednictvím vyslala další pracovníky do dalších afrických zemí.

Frontex tak skutečně začal styčné úředníky posílat do třetích zemí až za vedení Fabrice Leggeriho, který v čele agentury stál mezi lety 2015 a 2022. Výrok Tomáše Zdechovského proto hodnotíme jako pravdivý.

Tomáš Zdechovský (KDU-ČSL) v debatě zmiňoval, že podporoval bývalého ředitele Frontexu Fabrice Leggeriho, když vysílal pracovníky této agentury do zdrojových zemí migrace. O Leggerim, za jehož vedení čelil Frontex obvinění z účasti na nelegálním deportování migrantů z řeckých do tureckých vod, v diskuzi dříve mluvila i Zuzana Majerová (Trikolora). Na Zdechovského slova reaguje tvrzením, že byl Leggeri odvolán právě „kvůli tomu, že viděl, co se děje“ ve zdrojových zemích. Zdechovský jí následně oponuje a říká, že někdejší šéf Frontexu rezignoval sám.

Obvinění vůči Frontexu

Fabrice Leggeri vstoupil do čela Evropské agentury pro pohraniční a pobřežní stráž (Frontex) začátkem roku 2015. Od roku 2020 agentura čelila řadě obvinění z podílení se na nelegálních deportacích migrantů ve Středomoří. Jako důkaz sloužily například videozáznamy zveřejněné investigativním portálem Bellingcat, podle kterého lodě Frontexu na řecko-turecké námořní hranici vytlačovaly z řeckých vod čluny s migranty. Frontex byl také dle Bellingcatu u toho, když lodě s migranty údajně vytlačovala řecká pobřežní stráž. Vytlačení migrantů z vod EU je přitom podle mezinárodního práva nezákonné (.pdf, str. 2–3), jak je zakotveno v Úmluvě o právním postavení uprchlíků (.pdf, str. 11) a v Evropské úmluvě o lidských právech (.pdf, str. 34).

Agenturu vyšetřoval Evropský úřad pro boj proti podvodům (OLAF), který se zabýval i údajným setkáváním zástupců Frontexu s neregistrovanými lobbisty ve zbrojním průmyslu. Frontex byl také prověřován Evropským parlamentem (.pdf), který pro kontrolu Frontexu vytvořil speciální pracovní skupinu. Fabrice Leggeri nicméně obvinění popíral.

Zmíněná pracovní skupina při Evropském parlamentu v roce 2021 uvedla, že nenašla přesvědčivé důkazy o přímém zapojení Frontexu do vytlačování lodí migrantů z unijních vod (.pdf, str. 5). Frontex podle ní ale věděl o tom, že ze strany členských států EU, se kterými prováděl společné operace, dochází k porušování práva. Kritika pracovní skupiny se vztahovala především k tomu, že se Frontex „těmito porušeními nezabýval a neprovedl v návaznosti na ně rychlé, důsledné a účinné kroky“.

Pozdější zpráva OLAF z února 2022 zmiňovala, že se Frontex podílel na závažném porušování lidských práv (.pdf, str. 8–9). Mimo jiné kryl vytlačování lodí migrantů prováděné Řeckem a tyto případy zatajoval orgánům, kterým je měl nahlásit. Vytlačování se podle OLAF účastnila plavidla, která Frontex spolufinancoval (.pdf, str. 102–103).

V souvislosti s obviněními se v dubnu 2022 sešlo vedení Frontexu a Fabrice Leggeri dobrovolně nabídl svoji rezignaci, kterou správní rada následně přijala. Funkci ředitele agentury poté dočasně převzala Leggeriho zástupkyně Aija Kalnajaová, která později taktéž čelila vyšetřování. V prosinci 2022 ji nahradil Hans Leijtens.

Shrnutí

Fabrice Leggeri skutečně odstoupil z funkce ředitele Frontexu dobrovolně. Učinil tak v reakci na vyšetřování Evropského parlamentu a Evropského úřadu pro boj proti podvodům, které se týkalo obvinění z porušování předpisů a nelegálních deportací migrantů. Z uvedených důvodů hodnotíme výrok Tomáše Zdechovského jako pravdivý.

Kandidát do Evropského parlamentu za hnutí ANO Jaroslav Bžoch v debatě navazuje na svého předřečníka Andreje Poleščuka (STAN), který zmiňoval, že unijní pakt o migraci a azylu nestanovuje povinné kvóty na přerozdělování migrantů v EU. Bžoch v diskuzi nejdříve pakt kritizuje, protože podle něj neřeší problém migrace jako takový a zabývá se jen migranty, kteří už v Unii jsou. Vzápětí uvádí, že se v Česku ohledně kvót často slovíčkaří. Právě v této souvislosti říká, že se v paktu píše o stanoveném počtu migrantů, a podle jeho slov tak kvóty obsahuje. 

Následně Bžoch dodává, že lze diskutovat o tom, jestli pakt explicitně mluví o povinných relokačních kvótách, nebo jestli jsou povinné kvóty „schované“ v rámci mechanismu povinné solidarity.

Povinná solidarita

Zmíněný mechanismus povinné solidarity, jehož cílem je pomoci unijním státům nejvíce zasaženým migrací, je jedním z hlavních bodů migračního balíčku. Členské státy si mohou vybrat z více způsobů, kterými se do systému zapojit (.pdf, str. 162–166). 

• První možností jsou relokace migrantů, kteří požádali o mezinárodní ochranu nebo ji v nedávné době získali. Jde o přemístění migranta z unijního státu, který je pod migračním tlakem, do jiného státu EU (str. 56, 162–163).
• Druhou možností je zaplacení finančního příspěvku.
• Dále si členské státy mohou zvolit, že poskytnou alternativní pomoc, pokud ji unijní stát zasažený migrací vyžaduje (.pdf, str. 166). Do této kategorie patří například zaslaní technického vybavení, vyslání personálu nebo asistence se správou hranic (str. 163).

Rezervoár solidarity

Důležitou roli v mechanismu povinné solidarity hraje tzv. rezervoár solidarity. Ten každoročně stanoví počet relokací a výši finančních příspěvků, které jsou potřebné „k vyváženému a účinnému řešení“ migrační situace (.pdf, str. 10, 82). 

Čísla v rezervoáru solidarity bude v první fázi navrhovat Evropská komise, o konečných hodnotách pokaždé rozhodne až Rada EU (.pdf, str. 82, 165) složená ze zástupců jednotlivých zemí Unie. 

Podle migračního paktu musí Evropská komise navrhnout rezervoár solidarity tak, aby zahrnoval minimálně 30 000 relokací a aby navrhovaná hodnota finančních příspěvků dosahovala nejméně 600 milionů eur (.pdf, str. 82). Podle vyjádření Komise pakt nepředpokládá, že bude každý rok dosaženo obou těchto hodnot – právě proto, že si státy mohou vybrat mezi relokacemi a finančními příspěvky. Případně si mohou zvolit i jejich kombinaci či alternativní pomoc (.pdf, str. 166).

Určení podílu jednotlivých států

O výše zmíněném návrhu Komise následně jednají státy EU (.pdf, str. 85–86). Ty se nejdříve dohodnou na hodnotách v rezervoáru solidarity, přesněji řečeno na celkovém unijním „referenčním počtu“ potřebných relokací a finančních příspěvků (str. 165–166).

Zároveň každá členská země při jednáních uvede, jaké konkrétní počty relokací, příspěvků a alternativní pomoci se rozhodla přislíbit. Celkový příslib každého státu přitom musí odpovídat spravedlivému podílu z celounijního „referenčního počtu“ (.pdf, str. 166, 183). Podíl členské země se stanovuje podle klíče, který vychází z dat Eurostatu o velikosti populace a celkovém HDP státu (str. 211 z 213). Pokud bychom použili současná čísla Eurostatu, vycházel by podíl České republiky na 2,2 %.

Konkrétní přísliby jednotlivých členských států i celková podoba rezervoáru solidarity jsou následně součástí prováděcího aktu, který schvaluje Rada EU (.pdf, str. 165).

Plnění povinností

Evropská komise na svém webu upozorňuje, že migrační pakt nezavádí povinné relokace (.pdf, str. 16), tedy přemístění migranta z jednoho členského státu EU do druhého (.pdf, str. 56). V určitých případech se nicméně podle paktu mohou stát povinnými tzv. kompenzace v oblasti příslušnosti (.pdf, str. 22, 177–179), kdy jeden stát od druhého „namísto relokací“ přebírá příslušnost při posuzování žádostí migrantů o udělení mezinárodní ochrany. Důležité je zdůraznit, že podle stanoviska Rady EU i vyjádření Evropské komise se tyto kompenzace budou týkat jen migrantů, kteří se již fyzicky nachází na území přispívajícího státu. 

Závěr

Migrační pakt říká, že Evropská komise každý rok v návrhu stanoví celkový počet „potřebných“ relokací, který nebude nižší než 30 000. O konečném počtu těchto „potřebných“ relokací poté rozhoduje Rada EU. Migrační pakt tak v tomto kontextu skutečně zmiňuje „stanovený počet“ migrantů. Bžochovi dává za pravdu Ústav pro jazyk český – „stanovený počet“ a „kvóta“ jsou synonyma. 

Státy si ale mohou zvolit jiné formy solidarity, než jsou relokace. Povinné relokační kvóty migrační pakt neobsahuje. Protože Jaroslav Bžoch v kontextu diskuze výrokem naznačuje, že migrační pakt stanovuje počet povinných relokačních kvót, hodnotíme jej jako zavádějící.

Kandidát do Europarlamentu Andrej Poleščuk odpovídá na otázku, jaké nepravdivé informace ohledně migračního paktu, který v den námi ověřované debaty definitivně potvrdily členské státy EU, dle něj kolují veřejným prostorem. Podle jeho názoru se jedná mj. o tvrzení, že migrační pakt nic neřeší. Poté reaguje na navazující dotaz moderátorky a uvádí, že pakt neobsahuje povinné kvóty na přerozdělování migrantů.

Povinné kvóty a migrační pakt

Migrační pakt mluví o relokacích migrantů, ale jen jako o jedné z možností v rámci tzv. povinné solidarity (.pdf, str. 82, 162–166), jejímž cílem je pomoci unijním státům nejvíce zasaženým migrací. Členské státy EU si budou moci vybrat ze tří způsobů, jak se do systému zapojit. Kromě relokací mohou zaplatit finanční příspěvek (.pdf, str. 163). Další možností je poskytnutí alternativní pomoci, jako je materiální podpora či vyslání odborníků, pokud takovou pomoc unijní stát zasažený migrací vyžaduje (.pdf, str. 166). Všechny druhy solidarity přitom mají podle migračního paktu stejnou váhu a je možné je mezi sebou kombinovat (.pdf, str. 162, 166).

Evropská komise pro každý rok navrhne počet relokací migrantů, který je v rámci Unie „potřebný“ k tomu, aby došlo k účinnému řešení migrační situace (.pdf, str. 82, 165–166). O konečné výši tohoto počtu relokací poté rozhoduje Rada EU, která se skládá ze zástupců členských států, a spolu s tím určí i výši potřebných finančních příspěvků (.pdf, str. 82, 166). Tyto referenční počty relokací a finančních příspěvků jsou součástí tzv. rezervoáru solidarity, do kterého se každý členský stát musí zapojit spravedlivým dílem. Je ovšem vhodné zopakovat, že relokace jsou jen jednou z variant, kterou si unijní stát může vybrat.

Migrační pakt počítá i se situací, kdy země Unie celkově přislíbí relokovat méně osob, než by bylo podle Rady EU potřeba. V této spojitosti pakt mluví o takzvaných kompenzacích v oblasti příslušnosti, které mohou v případě migrační krize být pro některé členské státy povinné (.pdf, str. 177–179). Tzv. přispívající státy (typicky ty státy, které nejsou přímo vystaveny velkému počtu přicházejících migrantů) pak mají podle paktu povinnost převzít od států vystavených migračnímu náporu „příslušnost u žádostí o mezinárodní ochranu, u nichž byl členský stát, který využívá pomoci, určen jako příslušný“ do výše nejméně 60 % „potřebného“ referenčního počtu relokací. Tímto způsobem tak státy v podstatě budou „kompenzovat“ část potřebných, ale nepřislíbených relokací.

Důležité je ale zdůraznit, že podle stanovisek Rady EU, Odboru migrační a azylové politiky Ministerstva vnitra i Evropské komise se tyto kompenzace budou týkat jen migrantů, kteří se již nachází na území přispívajícího státu. Za účelem vyřízení jejich žádostí by tak nemělo docházet k fyzickým relokacím migrantů, ale pouze k převedení příslušnosti k vyřízení žádostí na stát, ve kterém jsou migranti již přítomní.

Závěr

Migrační pakt povinné kvóty na přerozdělování migrantů nenařizuje. Relokace jsou pouze jednou z možností, kterou si členské státy EU mohou v mechanismu povinné solidarity vybrat. Další možností, jak se do systému zapojit, je zaplacení finančního příspěvku či poskytnutí alternativní pomoci např. ve formě materiální podpory či vyslání odborníků. Výrok Andreje Poleščuka tak hodnotíme jako pravdivý.

Andrej Poleščuk, který do Evropského parlamentu kandiduje za koalici Starostové a osobnosti pro Evropu, v diskuzi oponuje Jaroslavu Bžochovi (ANO), který hovoří o tom, že problémem nově přijatého migračního paktu je to, že neřeší, že migranti do Evropy přicházejí i přes tzv. bezpečné země, ve kterých si podle jeho slov mají zažádat o azyl – tedy nikoliv až v EU (video, čas 8:51).

Obsah migračního paktu

V migračním paktu se ustanovení, že osoba „má požádat o azyl v první bezpečné zemi“, nenachází. V článku o povinnostech žadatele o azyl pouze stojí, že „žádost o mezinárodní ochranu se učiní a zaregistruje v členském státě prvního vstupu“ (.pdf, str.  128). Toto ustanovení se tedy vztahuje pouze na členské státy EU, nikoliv na třetí bezpečné země, o kterých v diskuzi mluví.

Členské státy následně s žadatelem zahájí řízení o určení členského státu příslušného pro poskytnutí mezinárodní ochrany (.pdf, str. 183). Pokud se některá země domnívá, že k posouzení žádosti je příslušný jiný členský stát, požádá tento druhý stát o to, aby vyřízení žádosti převzal (str. 186). Žadatel ovšem musí být přítomný v členské zemi „až do určení příslušného členského státu a případně do provedení přemístění“ (str. 130).

V případě, kdy žadatel o mezinárodní ochranu nezažádá o azyl v první členské zemi a nedovoleně se pohybuje mezi členskými státy či porušuje jiné povinnosti ustanovené v článku 17 (str. 128 až 130), plynou pro něj z takovéhoto jednání procesní důsledky (str. 45) a ztrácí určité nároky v azylovém procesu (str. 131).

Povinnost žádat o azyl v první bezpečné zemi neukládají ani další dokumenty mezinárodního práva, jak jsme ověřovali již dříve.

Závěr

Migrační pakt neukládá žadateli o mezinárodní ochranu povinnost požádat o azyl v první bezpečné zemi. Pouze uvádí, že má migrant zažádat o mezinárodní ochranu „v členském státě prvního vstupu,“ čímž je myšlena země EU, přičemž porušení této povinnosti má vliv na azylový proces žadatele. Výrok Andreje Poleščuka tak hodnotíme jako nepravdivý. 

Fikce nevpuštění

Právní fikce, o které Andrej Poleščuk mluví, se nazývá „fikce nevpuštění“ (fiction of non-entry). Typickým příkladem jsou tranzitní zóny na mezinárodních letištích, ve kterých se cestující nachází, dokud neprojdou pasovou kontrolou. V této zóně mohou být zadrženy osoby podezřelé z nelegálního překročení hranic, kterým je zde omezena svoboda pohybu a přístup k azylovému řízení. Žadatelům pak hrozí vrácení do země původu (.pdf, str. 6).

Podle mezinárodní Úmluvy o právním postavení uprchlíků musí státy žadatelům o azyl poskytnout ochranu a pomoc po dobu trvání žádosti i poté, co získají status uprchlíka. Státy se této povinnosti snaží vyhnout právě skrz zavádění tranzitních zón, kde formálně neplatí vnitrostátní právo (.pdf, str. 2).

Tranzitní zóny v EU

K rozšíření tranzitních center přistoupilo například Německo, které v roce 2018 rozšířilo fikci nevpuštění i na pozemní přechody. Dále také například Rakousko, Belgie, Francie, Španělsko, Řecko, Maďarsko nebo Portugalsko formálně nepovažují žadatele o azyl na svých hranicích nebo tranzitních zónách za osoby, které legálně vstoupily na jejich území (.pdf, str. 3).

Podle německé úpravy nejsou tranzitní zóny omezeny na konkrétní oblast, ale vážou se k právnímu statutu uprchlíka (.pdf, str. 2). Tranzitní zóna tedy cestuje spolu s žadatelem o azyl, dokud patřičné orgány neurčí jeho imigrační status. Pokud úřady zjistí, že žadatel vstoupil do Německa nelegálně, je vrácen do prvního státu EU, na jehož území vstoupil. Žadatel zároveň formálně není vpuštěn do Schengenského prostoru. Tím se jeho tranzitní zóna rozšíří přes další státy (.pdf, str. 3).

Evropská legislativa

Azylovým řízením se zabývá i pakt EU o migraci a azylu přijatý v květnu 2024, který si klade za cíl zrychlení řízení na hranicích. Nová legislativa přináší sjednocení postupů pro jednotlivé státy, které dosud v azylové politice mohly jednat podle individuálních pravidel. Úvodní screening žadatelů by měl nově probíhat rychleji, a to během prvních sedmi dní od příchodu. Na základě úvodního screeningu bude žadatel moci postoupit ke standardní azylové proceduře, která trvá šest měsíců (.pdf, str. 17).

Pokud žadatel nebude splňovat podmínky pro udělení mezinárodní ochrany, uvede falešné údaje nebo ponese bezpečnostní riziko, přistoupí se ke zrychlenému azylovému řízení, které trvá maximálně 12 týdnů (.pdf, str. 45). Screening i zrychlené řízení budou probíhat v tranzitních zónách na vnějších hranicích EU za použití metody fikce nevpuštění, kdy se žadatelé právně nebudou nacházet na území Unie.

Závěr

Fikci nevpuštění využívají státy EU, aby dohlížely na příchod migrantů, kteří v tzv. tranzitních zónách čekají na připuštění k azylovému řízení. Po dobu pobytu v těchto zónách se žadatelé o azyl formálně nenacházejí na území EU. Výrok Andreje Poleščuka proto hodnotíme jako pravdivý.

Kandidát do Evropského parlamentu za hnutí ANO Jaroslav Bžoch v souvislosti s přijatým migračním paktem vyzdvihuje jako zásadní téma ochranu vnějších hranic. V rámci této oblasti považuje za problematické, že pakt podle jeho slov neřeší, že migranti do Evropy přicházejí i přes tzv. bezpečné země, ve kterých by si podle něj měli zažádat o azyl. Pojem „bezpečné země“ vztahuje poslanec Bžoch také na státy, se kterými má EU uzavřené tzv. readmisní dohody, které je podle něj potřeba vyžadovat a rozšiřovat (video, čas 8:58).

Migrační pakt

V migračním paktu v článku o povinnostech žadatele o azyl stojí, že „žádost o mezinárodní ochranu se učiní a zaregistruje v členském státě prvního vstupu“ (.pdf, str. 128). Toto ustanovení se tedy vztahuje pouze na členské státy EU, nikoliv na třetí bezpečné země, o kterých je v námi ověřované debatě řeč.

Výjimku z této povinnosti má žadatel v případě, že je držitelem platného víza nebo dokladu o oprávnění k pobytu v konkrétní členské zemi EU. V takovém případě žádost o mezinárodní ochranu podá ve členském státě, který takové oprávnění vydal (.pdf, str. 128). 

Členské státy následně s žadatelem zahájí řízení o určení členského státu příslušného pro poskytnutí mezinárodní ochrany (.pdf, str. 183). Pokud se některá země domnívá, že k posouzení žádosti je příslušný jiný členský stát, požádá tento druhý stát o to, aby vyřízení žádosti převzal (str. 186). Žadatel ovšem musí být přítomný v členské zemi „až do určení příslušného členského státu a případně do provedení přemístění“ (str. 130).

Povinnost žádat o azyl v první bezpečné zemi neukládají ani další dokumenty mezinárodního práva, jak jsme ověřovali již dříve.

Bezpečné země a readmisní dohody

Tzv. koncept bezpečné země je podle OSN v kontextu uprchlictví a žadatelů o azyl aplikován na země, které buďto neprodukují uprchlíky, nebo ve kterých může být uprchlíkům udělen azyl bez dalšího ohrožení.

Readmisní dohody mezi členskými státy EU a třetí zeměmi, o kterých Bžoch v kontextu výroku také mluví, jsou mezinárodní smlouvy upravující zpětné přebírání státních příslušníků, kteří neoprávněně vstoupili nebo neoprávněně pobývají na území státu druhé smluvní strany. V současnosti má EU takových právně závazných dohod uzavřených 18 (.pdf, str. 11–12). 

Většina těchto smluv, např. dohoda s Albánií (.pdf), upravuje i zpětné přebírání státních příslušníků třetích zemí a osob bez státní příslušnosti. Smluvní země by měla na základě žádosti členského státu EU převzít také tyto osoby, a to za předpokladu, že mají, či v době vstupu měly, vízum nebo povolení k pobytu vydané touto zemí. Další variantou je, že před vstupem na území EU v tomto státu pobývaly či přejížděly přes jeho území (.pdf, str. 23).

Závěr 

Migrační pakt neobsahuje ustanovení o tom, že migrant musí o azyl požádat v první bezpečné zemi. Obdobné ustanovení pakt vztahuje pouze na členské země EU, kdy je nutné o azyl požádat v členském státě prvního vstupu. Výrok Jaroslava Bžocha tak hodnotíme jako pravdivý.

Tomáš Zdechovský v kontextu výroku uvádí, že na území Afriky dle něj hrají roli ruské dezinformace. Dále tvrdí, že ve zdrojových zemích migrace působí Rusko prostřednictvím Wagnerovy skupiny či ruské vojenské zpravodajské služby GRU. To dle jeho názoru posiluje migrační toky do Evropské unie.

Severoafrickou Libyí od pádu diktátora Muammara Kaddáfího zmítala nejistota a časté boje, šest let v zemi dokonce trvala občanská válka. V ní byla na jedné straně vláda v Benghází podporovaná jednotkami Libyjské národní armády, za kterou stálo Rusko, Spojené arabské emiráty, Egypt či Jordánsko. Proti ní válčily jednotky vlády z Tripolisu, které měly podporu OSN, Turecka nebo Kataru. Obě vlády v roce 2020 nakonec uzavřely dohodu o trvalém příměří.

Wagnerova skupina

Wagnerova skupina, také zvaná wagnerovci, je soukromá armáda, jež vznikla v roce 2014 v Rusku. Skupina tvoří pro ruský stát alternativu, která skýtá výhodu oproti využití vlastních vojsk. Moskva totiž tuto soukromou armádu využívá k akcím, ke kterým se sama nechce otevřeně hlásit a odpovědnost za působení wagnerovců proto popírá.

Podle odborníka na bezpečnost Richarda Stojara Wagnerova skupina pravděpodobně vznikla v kontextu začátku konfliktu na Ukrajině v roce 2014. Skupina je odpovědná za válečné zločiny jak na území Ukrajiny, tak například právě v afrických zemích. Důležitost a postavení skupiny se ale změnilo po jejím tažení na Moskvu v souvislosti s válkou na Ukrajině a poté, co velitel skupiny Jevgenij Prigožin zemřel při havárii soukromého letadla o několik měsíců později. Podle analytiků z amerického Institutu pro studium války letadlo sestřelila raketa, jejíž vypálení nařídil ruský prezident Vladimir Putin.

Wagnerovci v Africe

Wagnerova skupina se v Libyi začala angažovat na straně vlády v Benghází kolem roku 2018. Jejím cílem bylo získání přístupu k ropným zdrojům a celkové otevření přístupu do Afriky pro Rusko. Skupina působila právě poblíž nerostných nalezišť, například dolů na chromovou rudu.

Za dobu přítomnosti v Africe došlo k vytvoření sítě aktivit, které jsou na wagnerovce napojeny. Většinou se jedná o podniky v odvětví těžby zlata, dřeva nebo vaření piva. Působnost těchto společností však mnohdy přesahuje hranice Libye a dotýká se i zemí, jako je např. Středoafrická republika.

Wagnerova skupina v Libyi prováděla široké spektrum aktivit, od vojenského zapojení do tamní občanské války přes ochranu ropných nalezišť až po poskytování poradenských služeb bezpečnostním složkám (.pdf, str. 4). Po Prigožinově smrti došlo k postupnému odklonu od operací wagnerovců.

GRU v Libyi

Tomáš Zdechovský ve svém výroku zmiňuje, že aktivity Wagnerovy skupiny v Libyi nahradila rozvědka GRU. Nezávisle potvrdit její působení je už z podstaty této organizace složité, podle některých zdrojů nicméně GRU ovlivňuje jak samotné wagnerovce, tak i situaci v Libyi. Podle experta na bezpečnost Andrewa McGregora Rusko operace skupiny konsoliduje pod větším vlivem rozvědky. Tuto změnu mělo odstartovat právě úmrtí Jevgenije Prigožina v létě 2023. Uvádí také, že se v Libyi pohybuje zhruba 800 ruských zástupců. 

Institut pro bezpečnostní studia uvedl, že Rusko po Prigožinově smrti sáhlo po založení Afrického sboru, který by měl do jisté míry nahradit Wagnerovu skupinu. Sbor funguje přímo pod kontrolou ruského ministra obrany. Postavení této skupiny je proto odlišné, neboť se jedná o oficiální ruské jednotky přímo navázané na státní struktury.

Na činnost Afrického sboru má dohlížet ruský náměstek ministra obrany Junus-bek Jevkurov, jenž v nedávné době v doprovodu generála GRU Andreje Averjanova navštívil několik afrických zemí včetně Libye. Averjanov v minulosti vedl nechvalně známou Jednotku 21955, která stála za řadou vražd, špionáží, hackerských útoků a dalších akcí s cílem destabilizovat evropské státy. Právě agenty této jednotky viní česká policie z útoku na muniční sklad ve Vrběticích v roce 2014.

Shrnutí

Wagnerova skupina se skutečně angažovala v Libyi, a to převážně během tamní občanské války. Kromě vojenské podpory poskytovala i poradenské služby bezpečnostním složkám. Přestože se nám ve veřejných zdrojích nepodařilo dohledat, zdali agenti ruské zpravodajské služby GRU v Libyi působí jako bezpečností experti, podle odborníků tam operují jednotky vedené GRU či ruským ministerstvem obrany. Výrok Tomáše Zdechovského tak hodnotíme jako pravdivý.

Kandidátka do Evropského parlamentu za SPD a Trikoloru Zuzana Majerová v debatě o migračním paktu obhajovala názor, že migranti mířící do Evropy by měli být zastaveni již na moři. Na otázku moderátorky, jak by to chtěla udělat, odkazuje na kroky bývalého šéfa Frontexu Fabriceho Leggeriho, který podle ní kandiduje za stranu francouzské političky Marine Le Pen.

Leggeriho vedení Frontexu

Evropská agentura pro pohraniční a pobřežní stráž (Frontex) vznikla v roce 2004 s cílem pomáhat členským státům EU a zemím schengenského prostoru při správě jejich vnějších hranic. Francouzský politik Fabrice Leggeri vstoupil do čela Frontexu začátkem roku 2015. Předtím například zastával funkci vedoucího oddělení boje proti nelegálnímu přistěhovalectví na francouzském ministerstvu vnitra.

Od roku 2020 čelila agentura řadě obvinění, že se přímo i nepřímo podílela na vytlačování lodí s migranty z unijních řeckých vod zpět za tureckou námořní hranici. Agenturu kvůli tomu vyšetřoval Evropský úřad pro boj proti podvodům (OLAF) a prověřována byla také Evropským parlamentem (.pdf). Fabrice Leggeri nicméně obvinění popíral.

Kontrolní skupina při Evropském parlamentu v roce 2021 uvedla, že nenašla přesvědčivé důkazy o tom, že by se Frontex na vytlačování lodí migrantů zapojil přímo (.pdf, str. 5). Podle závěrů zprávy ale agentura věděla, že k porušování práva dochází ze strany členských států EU. Podle pozdější zprávy OLAF z února 2022 Frontex kryl vytlačování lodí migrantů prováděné Řeckem a tyto případy zatajoval orgánům, kterým je měl nahlásit (.pdf, str. 8–9). Vytlačování se podle OLAF také účastnila plavidla, která Frontex spolufinancoval (.pdf, str. 102–103). V souvislosti s obviněními se v dubnu 2022 sešlo vedení Frontexu. Fabrice Leggeri dobrovolně nabídl svoji rezignaci a z funkce odešel.

Kandidatura

Fabrice Leggeri v současnosti skutečně kandiduje do Evropského parlamentu za francouzskou krajně pravicovou stranu Národní sdružení (dříve Národní fronta), kterou od roku 2011 vedla Marine Le Pen. V roce 2022 Le Pen sice tuto funkci opustila, stále ovšem zůstává vůdčí osobností strany a vede její poslanecký klub. Předsedou Národního sdružení je nyní europoslanec Jordan Bardella.

Leggeri nyní kritizuje evropské instituce za jejich přístup k migraci a tvrdí, že nový migrační pakt promění Evropu v „obří neziskovou organizaci na přijímání migrantů“. Zdůrazňuje potřebu přísnější imigrační kontroly, což je zároveň jedno z ústředních témat Národního sdružení.

Shrnutí

Bývalý šéf Frontexu Fabrice Leggeri skutečně kandiduje za stranu Národní sdružení, kterou dříve vedla Marine Le Pen. Výrok Zuzany Majerové tak hodnotíme jako pravdivý.

Kandidát do Evropského parlamentu Jan Farský (STAN) reagoval na dotaz, zda se neobává ztráty voličské podpory poté, co se ukázalo, že lídryně jejich kandidátky Danuše Nerudová publikovala v predátorských akademických časopisech. 

Jednalo se o devět článků v periodicích, která se nachází na Beallově seznamu potenciálně predátorských časopisů. Stalo se tak mezi lety 2009 a 2015 v době, kdy Nerudová působila nejdříve jako proděkanka a poté jako prorektorka na Mendelově univerzitě v Brně.

Predátorské časopisy

Hlavním cílem predátorských časopisů je zisk prostřednictvím publikačních poplatků bez ohledu na kvalitu uveřejněných textů. Časopisy nedodržují zavedené standardy recenzního řízení (peer review), a může tak dojít k šíření zkreslených či falešných vědeckých informací. Mezi znaky těchto časopisů patří zneužívání názvů zavedených periodik, smyšlená jména členů ediční rady či chybějící kontaktní informace. 

Tuto problematiku v ČR v roce 2016 zpopularizovala konference Akademie věd s názvem Parazitické vztahy v akademickém publikování. Na ní výzkumníci z Univerzity Karlovy představili provedený experiment s nastrčenou studií, který odhalil nedůvěryhodnost predátorských časopisů. V témže roce vznikly i výukové materiály (.pdf) a další práce (.pdf), které nekalé praktiky vymezují. 

Vyjádření Danuše Nerudové

Danuše Nerudová publikování v predátorských časopisech připustila: „Samozřejmě z dnešního pohledu nejsem ráda, že některé mé články vyšly v časopisech, které mají pochybnou hodnotu.“ Zároveň upozornila na to, že od chvíle, kdy se o predátorských časopisech začalo v akademické sféře více mluvit a akademická obec nastavila nová pravidla, už v žádném z nich nepublikovala. Obdobně se vyjádřila i pro televizi Nova (video, čas 2:43). Svůj postoj zveřejnila také na svých sociálních sítích:

„Řeší se některé z mých starších prací, které byly publikovány před rokem 2016. Před tímto rokem univerzity neměly jasně nastavená pravidla pro tzv. časopisy pochybné kvality (predátorské časopisy). Systém hodnocení tlačil na kvantitu, nikoliv kvalitu. Několik málo publikací tak najdete bohužel i na tomto seznamu. Od doby nastavení jasných pravidel však žádné." 

Závěr

Jan Farský správně uvádí, že Danuše Nerudová své publikování v predátorských časopisech přiznala. Jeho výrok tak hodnotíme jako pravdivý.