Interpelace na český způsob

Publikováno 8. dubna 2015

Téměř při každých probíhajících interpelacích na předsedu vlády se na sociálních sítích objeví povzdech nad jejich úrovní a jejich srovnávání s britskými Prime Minister's Questions. Je pravda, že porovnání každotýdenní půlhodiny v dolní komoře britského parlamentu s občasnou devadesátiminutovkou na pražské Malé Straně co do úrovně odpovídá fotbalové Premier League a české Synot lize.

Téměř při každých probíhajících interpelacích na předsedu vlády se na sociálních sítích objeví povzdech nad jejich úrovní a jejich srovnávání s britskými Prime Minister's Questions. Je pravda, že porovnání každotýdenní půlhodiny v dolní komoře britského parlamentu s občasnou devadesátiminutovkou na pražské Malé Straně co do úrovně odpovídá fotbalové Premier League a české Synot lize.

Výtky lze v prvé řadě směřovat na nezájem ze strany českých poslanců o interpelace samotné. Ovšem skutečný problém představují otázky ze strany poslanců – premiérových partajních kolegů, kteří mají za úkol zabránit opozici využít svůj čas ke „grilování“.

K posouzení prvního nelze než doporučit pustit si v příslušný čas ČT24 či stream z webu Poslanecké sněmovny ČR. Tedy máte-li rádi „sledování poloprázdna“, zasedá zrovna sněmovna a premiér je přítomen. Jeho britský protějšek naopak podstupuje každý týden půlhodinu ve středu ve 12 hodin před zcela naplněným sálem, za velkého zájmu veřejnosti a může být tázán i na otázky nebo témata, o nichž dopředu vůbec neví, že padnou.

Výjimečný příklad zájmu o interpelace se pak podařil české sněmovně 6. listopadu loňského roku (zdroj ČT). Tehdy se poslanců dostavilo na jednání tak málo, že nebyli s to ani naplnit minimální počet 67 zákonodárců, aby byl orgán usnášeníschopný. Interpelace se tak jednoduše nemohly vylosovat. Dodejme jen, že v tomhle jeli (seznam omluvených, pozor! - dlouhé čtení) společně naši volení reprezentanti napříč politickým spektrem.


Podívejme se na konkrétní data, která budou mluvit za sebe. Předně je třeba na tomto místě napsat, že z hlediska zákona má každý poslanec právo interpelovat vládu nebo její členy ve věcech její působnosti (§ 110 jednacího řádu PSP). Vláda jako taková je odpovědná Poslanecké sněmovně a její členové i prostřednictvím interpelací vládu kontrolují – v tomto instrumentu zákon opozici takříkajíc nezná. A propos, když si pustíte záznam z britské dolní komory, zjistíte, že se premiéra Camerona ptají také poslanci vlastní konzervativní strany. Zásadní rozdíl ovšem je (samozřejmě v logice britského politického systému), že lídr opozice má právo na 6 otázek vůči premiérovi, které využije pro tvrdou politickou hru.

Vraťme se ale do České republiky. Vyjdeme z údajů z webu Poslanecké sněmovny z období vlád Bohuslava Sobotky, Petra Nečase a Mirka Topolánka. Jde o ta čtvrteční setkání torza Poslanecké sněmovny, jimž byl premiér přítomen, a jde o ústní interpelace, které byly vzneseny.

Případ Sobotka – „pod palbou vlastní strany“

Během premiérování Bohuslava Sobotky mělo dojít na šestnáct interpelací. Při šesti příležitostech předseda vlády chyběl. Dostavil se tedy desetkrát. Nejčastěji byl interpelován ze strany poslanců své domovské ČSSD (celkem ve 40 případech, což je zhruba 40 % všech interpelací). Zvlášť pilnými tazateli z klubu sociální demokracie byli poslanci Seďa a Šincl, jejichž zvídavost se projevuje pravidelně a opakovaně na téměř každé schůzi, kdy jsou interpelace konány.

Poslanec Šincl je celkově zajímavý fenomén. Ve své tužbě získat vysněnou odpověď od předsedy své politické strany neváhal podat např. 19. června loňského roku celkem pět interpelací na téma minimální mzdy. Týden předtím jej zajímala nezaměstnanost v Moravskoslezském kraji, a to celkem čtyřikrát. A kontroverzní otázka 2. pilíře jej motivovala k podání čtyř navlas stejných interpelací v únoru loňského roku. Nutno dodat, že není výjimkou, když tentýž poslanec předsedu vlády interpeluje vícekrát, ovšem zpravidla tak činí v různých věcech. Konání poslance Šincla však naznačuje pouhou snahu o ukrojení možného času pro opozici. Jednotlivé interpelace se totiž losují a při jednání se jich stihne probrat zhruba deset až třináct. Tím, že poslanec (v tomto případě Šincl) podá stejnou interpelaci 4 a víckrát, velmi zvyšuje svou šanci na její projednání.

Dalším argumentem pro tvrzení, že poslanci ČSSD často používají své interpelace pro pouhé „kradení času pro opozici”, je fakt, že nebyl-li Sobotka při interpelacích přítomen, žádný poslanec z jeho strany ústní interpelaci nepřednesl. Podle zákona má absentující premiér pro tázajícího se poslance vypracovat písemnou odpověď do 30 dnů. Zájem poslanců ČSSD o získání odpovědí na témata, která nás trápí v České republice, ovšem s fyzickou nepřítomností jejich předsedy klesá na bod mrazu.


Počet interpelací podle jednotlivých stran během vlády Bohuslava Sobotky.

Případ Nečas – „kde je?“

Premiér Nečas ze sledovaných ministerských předsedů vládl nejdéle, zhruba tři roky. Za tuto dobu měla Poslanecká sněmovna na programu celkem 31 interpelací na předsedu vlády. Nečas ovšem nebyl přítomen hned u patnácti z nich. Z jednoho sezení pak dokonce odešel po pěti otázkách. Jeho docházka na tuto událost (i když přihlédneme k pracovním povinnostem mimo sněmovnu) byla tedy 50%, což je úsměvné číslo, byť se asi opozice v tomto případě za břicho nepopadala.

Když se podíváme na poslance, kteří interpelace podávali, zjistíme, že vládní ODS nedala sociálním demokratům k současnému krytí premiéra Sobotky přílišný důvod. Nečasovi poslanci podali za tři roky 27 interpelací ve srovnání s 95 z úst opoziční ČSSD a 20 komunistickými. Vládní TOP 09 pak neinterpelovala Nečase po celou dobu vlády ani jednou.


Údaje z proběhlých ústních interpelacích za vlády Petra Nečase.


Počet interpelací podle jednotlivých stran během vlády Petra Nečase.

Případ Topolánek

Konečně, podíváme-li se na docházku premiéra Topolánka během jeho druhé vlády a zároveň na vznášené dotazy podle stranického klíče, zjistíme, že dominovaly dotazy opoziční ČSSD (137 vůči 66 dotazům ODS). Topolánek pak z 25 možností chyběl „pouze” sedmkrát.


Údaje z proběhlých ústních interpelacích za vlády Mirka Topolánka.


Počet interpelací podle jednotlivých stran během vlády Mirka Topolánka.

Topolánek si k tomu svého času dovolil takřka prezidentský bonmot: „I já už jsem si zvykl na to, že nejsou jenom chytré interpelace, a doufám, že se dostanu do pozice Miloše Zemana, který si po jistém čase interpelace opravdu užíval a podařilo se mu během jeho interpelací urazit všechny přítomné. To je můj velký cíl, velký sen a doufám, že dospěji i k jeho mistrovství.

Je samozřejmě možné podívat se na celou věc z druhé strany a zkoumat obsah jednotlivých výměn dotazů a odpovědí. Nutno podotknout, že často se, blahé paměti, jednalo o vcelku bezobsažné – i když možná divácky atraktivní – hádky mezi tehdejším premiérem a poslancem Rathem. Nic to však nemění na faktu, že Topolánek opozici čelil celkem statečně, co se týče účasti na jednání a počtu opozičních příspěvků.

Nutně každá vládnoucí koalice čelí kritice své opozice ohledně interpelací. Premiéři na jednání nedocházejí, nechávají si klást dotazy od vlastních spolustraníků, odpovídají na otázky, které vůbec nebyly položeny… Ačkoliv se dá takové jednání označit za devalvaci tohoto důležitého nástroje legislativní kontroly výkonné moci, nevyhne se mu alespoň občas ani ta nejosvícenější vláda. Tedy alespoň do doby, kdy dojde ke změně jednacího řádu dolní komory, který by nás více přiblížil britskému vzoru. Současná praxe se ovšem už zdá být neudržitelná. V situaci, kdy nejvíce interpelací přichází z řad nejsilnější vládní strany, tento instrument zcela pozbývá svého původního kontrolního smyslu.

Tony Blair ve svých pamětech napsal: „Jestli mi jako premiérovi něco opravdu lezlo na nervy, jestli mě něco strašilo ve spaní a vyvolávalo to ve mě úzkostné stavy, svíralo mi to žaludek, nahánělo hrůzu a vysávalo ze mě veškerou odvahu, byly to bez diskuze právě interpelace.

Zkusme si v nadsázce položit na úplný závěr otázku, jak by popsal ve svých potenciálních memoárech interpelace premiér Bohuslav Sobotka: „Tyhle interpelace každého jen otravují. Já bych všechny ty dotazy a odpovědi zakázal.”

Jan Tvrdoň, vedoucí projektu Demagog.cz, fanoušek interpelací