Interview ČT24 - Vladimír Dlouhý

Vladimír Dlouhý na tiskové konferenci pro ČT24 v pátek 23. listopadu 2012 řekl, že odvolání rozhodně podá; na druhou stranu však přiznal, že rozhodnutí Ministerstva vnitra bylo zveřejněno krátce před začátkem tiskové konference a proto neměl čas ho více prostudovat. V pondělí 26. listopadu 2012 pak na svém webu zveřejnil definitivní rozhodnutí.

Ministerstvo vnitra skutečně vyřazovalo i podpisy reálně existujících občanů. V rozhodnutí (.pdf) o odmítnutí kandidatury Vladimíra Dlouhého Ministerstvem vnitra se uvádí, že “v případě, že na podpisovém archu petice chybí některý z požadovaných údajů nebo je uveden neúplně, do celkového počtu se nezapočítá. Takto nebylo možné v souladu s citovaným ustanovením započítat celkem 870 občanů.” Podrobný výčet v daném dokumentu pak uvádí konkrétní důvody pro vyškrtnutí daného podpisu, často se objevuje jako důvod chybějící adresa či podpis. Václav Henych pak také na tiskové konferenci uvedl, že v řadě případů byli nalezeni lidé, kteří měli své udaje vyplněny vzorně, ale např. ulice, ve které bydleli, vůbec neexistovala. Na základě tohoto lze předpokládat, že řada signatářů skutečně existovala a byli vyřazeni pouze na základě uvedení nesprávných či neúplných údajů. Hodnotíme proto výrok jako pravdivý.

Ministerstvo vnitra ve zprávě týkající se konkrétně Vladimíra Dlouhého uvádí konkrétní způsob, kterým označovalo jednotlivé archy. Konkrétně ve zprávě stojí: “Přijaté podpisové archy byly na místě polepeny štítkem s čárovým kódem kandidáta na funkci prezidenta republiky a sekvenčně rostoucím pořadovým číslem štítku. Ministerstvu vnitra bylo předáno celkem 6678 podpisových archů, které byly protokolárně předány skenovacímu pracovišti na Ministerstvu vnitra k pořízení digitálních obrazů petičních archů.”

Vladimír Dlouhý podle životopisu na svých stránkách opouští politiku v roce 1997 (mandát poslance konkrétně složil 2. června 1997) a odchází do soukromého sektoru, později také do akademické sféry. K dnešnímu dni letošního roku 2012 je to tedy skutečně přes 15 let.

V oficiálním životopise Vladimíra Dlouhého na jeho kandidátských stránkách se můžeme dočíst, že působí na Institutu ekonomických studií při Univerzitě Karlově v Praze a také v mezinárodní radě Illinois Institute of Technology v Chicagu.

Je zakladatelem a předsedou správní rady obecně prospěšné společnosti Prague Twenty, která ze zabývá především “pořádáním konferencí, odborných přednášek a jiných vzdělávacích akcí v oblasti politiky, společenských věd a kultury”, a také členem správní rady české pobočky Aspen Institute.

Vzhledem k nedostatku dostupných zdrojů označujeme výrok za neověřitelný. Faktem však je, že Vladimír Dlouhý v roce 1997 odešel ze všech svých politických funkcí. Jednou ze spekulací související s jeho odchodem bylo i financování ODA.

Financování stran přes anonymní sponzory bylo možné až do roku 2000. “Anonymní” financování politických stran bylo zrušeno až novelou zákona o sdružování v politických stranách a politických hnutích 340/2000 Sb. (.pdf). Ta nově uložila politickým stranám povinnost zveřejnit veškeré dary a uvádět ve výroční zprávě výdaje ve stanoveném členění (změny v paragrafech 17 až 20, současné znění zákona můžete nalézt např. zde). V období let 1995 až 1997 byl tedy způsob financování popisovaný Vladimírem Dlouhým možný, hodnotíme tedy výrok jako pravdivý.

V dohledaném článku z roku 2001 a z archivu Radia Prague z roku 1997 hovořícím o vyšetřování Občanské demokratické aliance z důvodu nejasného financování skrz firmu TMC je uvedeno, že “všechny hříchy ODA svého času prověřovala policie.” Zde ovšem není jasné, zda prověřováním je myšlen nutně začátek vyšetřování. Také nebylo možné dohledat, že se všechny tyto prostředky dostaly na volební účet ODA, a proto výrok hodnotíme jako neověřitelný. Faktem je, že policii strana nakonec přiznala, že peníze ODA poslali například sponzoři Philip Morris, PPF nebo Železárny Vítkovice. Tyto firmy to však následně popřely. Vyšetřování tedy podle článku skončilo bezvýsledně.

Ke zmiňované privatizaci obchodního domu Breda došlo v roce 1994, kdy byl Vladimír Dlouhý ministrem průmyslu a obchodu. Konečné rozhodnutí soudu v této kauze padlo v roce 2001, kdy soud Ivana Rulfa, úředníka zmíněného ministerstva, osvobodil. Byl však odsouzen likvidátor společnosti Leoš Nechvátal.

V souvislosti s podezřele nízkou cenou, za kterou byl obchodní dům privatizován do rukou Kamila Kolka, čelila ODA podezření z nečistého financování. Tata podezřelá privatizace byla také předmětem interpelací na Ministra pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR Jiřího Skalického a i v této interpelaci je zpochybňována prodejní cena.

Ivan Rulf se posléze soudil o odškodnění za ušlý zisk, přiznané odškodnění mu však bylo vyšším soudem zase v roce 2007 odebráno.

Prezident republiky je podle Ústavy ČR součástí výkonné moci (Hlava třetí), jejíž vrcholným orgánem je právě Vláda (Čl. 67). V logice výroku je tedy pravda, že prezident musí respektovat vládu, byť jí není z výkonu své funkce odpovědný (Čl. 54).

Pravomoci prezidenta stručně na ČT 24.

Vladimír Dlouhý v rozhovoru pro Denik.cz odpověděl na otázku ohledně možného udělení amnestie takto: “ V tomto okamžiku neříkám ne. V případě, že bych byl skutečně zvolen, nechal bych si v období mezi volbou a nástupem do funkce předložit podrobnější analýzu o počtu odsouzených, včetně těch s podmínečnými tresty, a další skutečnosti a celou situaci znovu posoudil.”

Dle Ústavy článku 68 odst. 2: “Předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů.” Dle článku 3: “Vláda předstoupí do třiceti dnů po svém jmenování před Poslaneckou sněmovnu a požádá ji o vyslovení důvěry.” Článek 4 dále uvádí: “Pokud nově jmenovaná vláda nezíská v Poslanecké sněmovně důvěru, postupuje se podle odstavce 2 a 3.” Tj. nastává druhý pokus prezidenta jmenovat vládu (opět pravomoc prezidenta). Jmenování vlády tedy je “prezidentskou otázkou”, avšak článek 4 následně pokračuje: “Jestliže ani takto jmenovaná vláda nezíská důvěru Poslanecké sněmovny, jmenuje prezident republiky předsedu vlády na návrh předsedy Poslanecké sněmovny.” Tj. třetí pokus jmenování vlády je v pravomoci Předsedy poslanecké sněmovny. Článek 5 následně doplňuje: “V ostatních případech prezident republiky jmenuje a odvolává na návrh předsedy vlády ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů.” Z článku 4 a článku 5 tedy skutečně vyplývá, že prezident jmenování vlády předsedou poslanecké sněmovny musí akceptovat.