Jak je to s Krymem… ve skutečnosti

Text, který se na facebooku ve stejném znění šířil už v roce 2018, se vymezuje proti používání výrazu „anexe“ (tj. obsazení či násilné ovládnutí) Krymu. Autor svůj postoj odůvodňuje hned několika tvrzeními. Na začátku říká, že Krym se Sevastopolem se k Rusku v roce 2014 připojily „legitimně a téměř jednomyslnou vůlí obyvatel“. Dále kromě jiného tvrdí, že Krym z právního pohledu není a ani nikdy nebyl ukrajinský. Jako součást ruské svazové republiky SSSR byl podle něj v roce 1954 pouze „dán do správy (nikoliv připojen) Ukrajinské SSR“.

Jak je to s těmito tvrzeními o Krymu? Na to se podrobněji podíváme v následujících odstavcích.

„Republika Krym a město se zvláštním statusem Sevastopol se legitimně a téměř jednomyslnou vůlí obyvatel připojily v roce 2014 k Ruské federaci.“

Podle příspěvku lze „legitimní“ připojení Krymu a Sevastopolu k Ruské federaci přirovnat ke sjednocení Německa v roce 1990. Autor textu v této souvislosti vyzdvihuje, že na rozdíl od Německé demokratické republiky (NDR) se na Krymu navíc konalo ještě referendum o připojení.

Na začátek proto uveďme, že referendum v NDR skutečně neproběhlo, Východní Německo ale bylo před sjednocením se Západním Německem samostatným státem – na rozdíl od Krymu, který byl v době referenda stále součástí Ukrajiny. Navíc je nutné dodat, že se sjednocením Německa souhlasily všechny zúčastněné strany, a to včetně Sovětského svazu (.pdf, str. 178), do jehož sféry vlivu NDR patřila.

Protiústavní referendum

Přestože autor příspěvku mluví o „legitimním“ připojení Krymu k Rusku, už samotné referendum z března 2014 bylo v rozporu s ukrajinskou ústavou. Podle ní totiž může být územní uspořádání Ukrajiny vymezeno pouze ukrajinským státem (.pdf, str. 31–32).

Článek 73 ukrajinské ústavy (.pdf, str. 20) navíc uvádí, že „o změně území Ukrajiny se rozhoduje výhradně celoukrajinským referendem“. Samotný krymský parlament, který v roce 2014 referendum vyhlásil, tak k tomu ze zákona pravomoc neměl.

Otazníky nad výsledky hlasování

Autor facebookového textu také tvrdí, že pro vyhlášení nezávislé Krymské republiky a její připojení k Rusku hlasovalo na Krymu „96,8 % obyvatel“ a v Sevastopolu „95,6 %“.

Předně uvedeme, že podle oficiálních výsledků byla volební účast 83,1 %, příspěvek tedy zjevně zaměňuje počet „obyvatel“ a počet „hlasujících obyvatel“. Kolem zveřejněných výsledků a volební účasti navíc panuje řada pochybností.

Například v Sevastopolu se sice pro připojení k Rusku údajně vyjádřilo 95,6 % hlasujících, podle výsledků ale pro hlasovalo o 23 % oprávněných voličů více, než kolik jich město podle statistik skutečně mělo.

Referendum bez oficiálních mezinárodních pozorovatelů

Příspěvek navíc zmiňuje, že referendum „proběhlo podle vyslaných pozorovatelů v naprostém pořádku“, čímž parafrázuje ruské zpravodajské agentury. Už ovšem nedodává, že ani Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE), ani například Evropská unie své volební pozorovatele na Krym vzhledem k protiústavnosti tohoto referenda nevyslaly. Oficiální pozorovatele průběhu hlasování mělo na Krymu jen samotné Rusko.

Referendum z vlastní iniciativy sledovalo několik desítek zahraničních politiků, na rozdíl od pozorovací mise OBSE ale není jasné, podle jaké metodiky postupovali a jak systematicky toto pozorování probíhalo. Jedním ze zmíněných pozorovatelů byl i Milan Šarapatka, bývalý poslanec za hnutí Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury. Některá média v té době upozorňovala, že „političtí“ pozorovatelé často pocházeli z řad krajní pravice a ze stran s protizápadní rétorikou.

Valné shromáždění OSN, jehož součástí je 193 států světa, v návaznosti na referendum schválilo rezoluci, která výsledky referenda prohlásila za neplatné. Pro rezoluci hlasovalo 100 států, 58 členů Valného shromáždění se zdrželo a 11 států hlasovalo proti (mimo jiné Bělorusko, Severní Korea, Kuba, Venezuela, Súdán nebo Sýrie).

Tvrzení, že referendum na Krymu bylo „legitimní“, tedy není pravdivé. Toto referendum bylo totiž vyhlášeno v rozporu s ukrajinskou ústavou a za nezákonné jej označila i většina mezinárodního společenství v rámci OSN. Na Krymu při hlasování nebyli oficiální mezinárodní pozorovatelé, ale jen někteří zahraniční politici, kteří referendum sledovali z vlastní iniciativy.

„Ruští vojáci jsou na Krymu už od rozpadu SSSR na svých základnách. V roce 2014 se kvůli nepokojům na Ukrajině jejich počet nepatrně navýšil z cca 16 tisíc na 20.“

Autor textu se vymezuje proti tomu, že by Rusko mělo na průběh referenda nějaký vliv a že by Krym před hlasováním obsadili ruští vojáci. Podle příspěvku tehdy úřední budovy na Krymu hlídala jen místní „národní domobrana“. Svůj postoj, že se nejednalo o „obsazení“ Ruskem, navíc podporuje argumentem, že ruští vojáci byli na Krymu už od rozpadu Sovětského svazu. V roce 2014 se podle něj počet těchto vojáků pouze „nepatrně navýšil“.

Rusko mluví o navýšení o 55 %

Umístění ruských vojáků na Krymském poloostrově upravovala smlouva z roku 1997 „o postavení a podmínkách pobytu flotily Černomořského loďstva“. Z Černomořské flotily, která dříve patřila Sovětskému svazu, Rusko podle smlouvy získalo většinu lodí v pronajatém přístavu v Sevastopolu. Na Krymu smělo také umístit vojenskou techniku a vojáky (.pdf, str. 8 z 24).

Dokument předpokládal přítomnost nanejvýše 25 tisíc ruských vojáků. Facebookový příspěvek říká, že před rokem 2014 bylo na Krymu 16 tisíc vojáků Ruské federace a před konáním referenda se jejich počet zvýšil na 20 tisíc. I ruští představitelé, jmenovitě ruský zástupce při EU Vladimir Čižov, ovšem mluvili o výrazně větším nárůstu, a to z 16 tisíc na „25 tisíc“. Podle ukrajinských zdrojů se na jaře roku 2014 zvedl počet vojáků Ruské federace na Krymském poloostrově z původních 11 tisíc na přibližně 30 tisíc.

Objekty obsazovali ruští „zelení mužíčci“

Ukrajinsko-ruské dohody tedy určitou přítomnost vojáků Ruska na Krymu dovolovaly a více než 10 tisíc jich na poloostrově bylo už před rokem 2014. Vhodné je upřesnit, že smlouva z roku 1997 ruským vojákům Černomořské flotily nařizovala „respektovat svrchovanost Ukrajiny, dodržovat její právní předpisy a nepřipustit zasahování do vnitřních záležitostí Ukrajiny“.

Na jaře roku 2014 ale ruští vojáci výrazně přispěli k politickému a následně vojenskému ovládnutí poloostrova proruskými silami. Ukrajinské úřední budovy totiž nebyly hlídány jen samotnou „národní domobranou“, jak uvádí autor textu. Klíčové krymské objekty obsadili vojáci bez označení, ironicky přezdívaní „malí zelení mužíčci“, kteří byli vybaveni moderní ruskou technikou. Vladimir Putin sám později připustil, že se jednalo o ruské speciální jednotky.

Po Putinově rozhodnutí o anexi Krymu tito vojáci obsadili mimo jiné základnu ukrajinského námořnictva v Sevastopolu.

Problematická tedy nebyla v první řadě přítomnost ruských vojáků na Krymském poloostrově, ale především jejich aktivity, které vedly až k násilné anexi ukrajinského území. Příspěvek také nesprávně mluví o „nepatrném navýšení“ počtu ruských vojáků na Krymu, přestože podle samotného Ruska se jejich počet v roce 2014 zvětšil o více než 55 %. Ukrajinské zdroje uvádějí nárůst ještě výrazně větší.

„Rusové mají na Krymu důležitou součást svého protiraketového a radarového systému (...). Ten je v současné době vzhledem k jaderným zbraním USA v Rumunsku (původně v Turecku) nezbytný.“

Autor textu tvrdí, že americké jaderné zbraně byly přesunuty z Turecka do Rumunska. Tato informace, původně šířená v roce 2016 v návaznosti na občanské nepokoje v Turecku, je ovšem nepodložená. Samotné Rumunsko informaci popřelo.

Americké jaderné zbraně v Evropě

Zprávu navíc v roce 2019 vyvrátily uniklé dokumenty Severoatlantické aliance, podle kterých se v současnosti americké taktické zbraně nacházejí na šesti místech v pěti evropských státech NATO: v Belgii, Německu, Itálii, Nizozemsku a Turecku.

V lednu 2024 se v médiích objevila zpráva, že USA plánuje přesunout některé své jaderné hlavice do Velké Británie. Mluvčí britského ministerstva obrany se k tomu ale vyjadřovat nechtěl, uvedl pouze, že „dlouhodobou politikou Spojeného království a NATO je nepotvrzovat ani nepopírat přítomnost jaderných zbraní na daném místě“.

Rumunsko a jaderné zbraně

Jako členský stát NATO se Rumunsko podílí na bezpečnostních cílech Aliance, mezi něž se řadí i rozvoj evropské části amerického systému protiraketové obrany. Bukurešť ovšem není součástí aliančního programu sdílení jaderných zbraní. Stálá delegace Rumunska při NATO navíc zdůrazňuje své odhodlání usilovat o jaderné odzbrojení v souladu se Smlouvou o nešíření jaderných zbraní.

S ohledem na novou bezpečnostní situaci v Evropě po invazi Ruska na Ukrajinu Rumunsko přivítalo větší vojenskou přítomnost USA a v současnosti má na svém území přibližně 3 000 amerických vojáků. Z dřívějších ani aktuálních veřejně dostupných zdrojů nicméně nevyplývá, že by USA na území Rumunska přesunuly jaderné hlavice, jak tvrdí autor příspěvku.

Ruský protiraketový systém na Krymu

Ruská federace po anexi Krymu v roce 2014 opravdu přesunula na poloostrov moderní protiraketové a protiletadlové zbraňové systémy S-400 navržené k sestřelování střel, letadel nebo bezpilotních letounů. Během probíhající války na Ukrajině jej ovšem Rusko také opakovaně používalo k bombardování ukrajinských měst. Podle zpráv Kyjeva byla v srpnu a září roku 2023 část tohoto systému zničena.

„Jako součást Ruské SSR byl (Krym, pozn. Demagog.cz) v roce 1954 dán do správy (nikoliv připojen) Ukrajinské SSR Nikitou Chruščovem.“

Podle příspěvku je nesmysl mluvit o tom, že je Krym „de iure stále ukrajinský“, protože „ukrajinský nikdy nebyl“. To autor dokládá právě tvrzením, že v roce 1954 tehdejší ruská část SSSR – přesněji Ruská sovětská federativní socialistická republika (RSFSR) – předala Krym Ukrajinské sovětské svazové republice jen „do správy“, a nejednalo se tedy o připojení.

Autor textu naznačuje, že Krym byl z právního pohledu stále součástí RSFSR, a po rozpadu Sovětského svazu se proto ani nemohl stát součástí samostatné Ukrajiny. K tomu ještě příspěvek dodává, že Autonomní republika Krym nemohla být součástí Ukrajiny ani proto, že Ukrajina je podle své ústavy unitárním státem.

Krym před rokem 1954

Podle sovětské ústavy z roku 1936 (.pdf) existovaly tzv. svazové a autonomní republiky. Svazové republiky (.pdf, str. 5–7), mezi které patřila právě RSFSR či Ukrajinská SSR, měly v rámci SSSR nejvyšší autonomii včetně vlastní ústavy nebo správy území, vše samozřejmě v souladu s rozhodnutím orgánů státní moci Sovětského svazu.

Autonomní republiky spadaly v hierarchii níže, patřily právě pod jednotlivé svazové republiky a nemohly si nárokovat stejnou úroveň nezávislosti. V sovětské ústavě z roku 1936 je Krym vedený právě jako „Krymská autonomní republika“ patřící do RSFSR (.pdf, str. 7–8).

Pro úplnost je vhodné uvést, že Krym byl v roce 1783 připojen k Ruskému impériu po ruském vítězství nad Osmanskou říší v rusko-turecké válce. Po rozpadu Ruského impéria v roce 1917 nakrátko vyhlásil nezávislost a nakonec se v roce 1921 stal právě Krymskou autonomní republikou v rámci RSFSR. Celá RSFSR se o rok později začlenila do tehdy vzniklého Sovětského svazu.

Jako autonomní republika byl Krym v sovětské ústavě vedený ještě v roce 1944. Po druhé světové válce došlo k jeho přeměně jen na „Krymskou oblast“ (neřadil se ani mezi „autonomní oblasti“, jen mezi „oblasti“). Jako tuto nižší administrativní jednotku RSFSR Krym popisovalo i znění ústavy z roku 1953.

1954: Převod Krymu přímo do Ukrajinské SSR

Některé zdroje, například publikace Akademie věd ČR (.pdf, str. 5), skutečně uvádějí, že iniciativa předat Krym Ukrajinské SSR zřejmě vzešla od Nikity Chruščova. Nutné je ovšem upřesnit, že Chruščov, který byl od září 1953 prvním tajemníkem ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu (KSSS), o této věci nerozhodoval sám. Rozhodnutí totiž 19. února 1954 odsouhlasilo předsednictvo Nejvyššího sovětu.

Jak stojí v samotném výnosu, Nejvyšší sovět rozhodl „o převodu Krymské oblasti“ z RSFSR „do Ukrajinské sovětské socialistické republiky“. Na základě tohoto dokumentu byla následně 26. dubna 1954 změněna i sovětská ústava. Konkrétně došlo k vynětí Krymské oblasti ze seznamu ruských teritorií a k jejímu zařazení mezi oblasti, ze kterých „se skládá“ Ukrajinská SSR.

V nové sovětské ústavě z roku 1977 se zmínka o Krymu neobjevuje (.pdf), jednotlivé části Ukrajinské SSR v ní totiž vyjmenovány nejsou. Krym je ovšem zmíněn jako jedna z oblastí v ústavě USSR z roku 1978 (článek 77). K žádné změně postavení Krymu tedy nedošlo ani prostřednictvím nové sovětské ústavy z roku 1977.

V krymské ústavě byl Krym součástí Ukrajiny

Před rozpadem Sovětského svazu v lednu 1991 bylo uspořádáno referendum, ve kterém se rozhodlo o obnovení Krymské autonomní republiky, a to jako subjektu SSSR a účastníka nové svazové smlouvy (.pdf, str. 22). V únoru téhož roku se Krym stal autonomní republikou v rámci Ukrajinské SSR.

V srpnu 1991 Ukrajina vyhlásila samostatnost. V celoukrajinském referendu, které se konalo na začátku prosince 1991, většina (hlasujících) voličů na Krymu a v Sevastopolu ukrajinskou nezávislost podpořila. Takový výsledek poté „sloužil jako argument pro zachování územní integrity nově vytvořeného ukrajinského státu“ (.pdf, str. 24).

Po rozpadu SSSR na konci prosince 1991 a po většinu 90. let docházelo ke sporům ohledně podoby autonomie Krymu (.pdf, str. 21–26), objevovaly se i separatistické snahy (.pdf, str. 47, 50). Míra autonomie se během této doby proměňovala. Například v roce 1995 Ukrajina dočasně krymskou správu podřídila ukrajinské vládě, brzy poté byl Krymu ale autonomní status zase vrácen (.pdf, str. 23).

Ústava Ukrajiny (.pdf, str. 49) schválená v roce 1996 Krym označuje za autonomní republiku, jež je součástí administrativně-územního členění Ukrajiny s rozsáhlými pravomocemi v hospodářství, zahraničním obchodě a sociální politice. V říjnu 1998 krymský parlament schválil novou krymskou ústavu, která hned v prvním článku uznává, že „Autonomní republika Krym je nedílnou součástí Ukrajiny“. O dva měsíce později schválili tento dokument i ukrajinští zákonodárci.

Krymská ústava z roku 1998 v úvodu obsahuje také ustanovení, že Krym musí respektovat ústavu Ukrajiny, podle níž musí krymská ústava i její úpravy nejdříve získat souhlas ukrajinského parlamentu. Zároveň se Krym zavázal, že v případě rozporu krymské legislativy s tou ukrajinskou platí právě ukrajinské zákony. V rozporu s těmito principy ale krymský parlament po anexi Krymu, v dubnu 2014, vydal novou ústavu, která původní dokument změnila.

Krym a unitární Ukrajina

Ukrajinská ústava opravdu stanovuje, že je Ukrajina „unitární stát“, jak tvrdí facebookový příspěvek. Stejný dokument zároveň v článku 132 vymezuje, že je územní struktura Ukrajiny založena na principech jednoty a celistvosti státního území i „kombinaci centralizace a decentralizace při výkonu státní moci“. Hned následující ústavní článek mluví o tom, že součástí Ukrajiny je i Autonomní republika Krym.

Pojem unitární stát se běžně staví do protikladu k termínu federativní stát. Pro kontext je proto vhodné zmínit, že na počátku 90. let se v ruskojazyčných částech Ukrajiny objevovaly hlasy volající právě po federalizaci. Tuto myšlenku ale Ukrajina odmítla, což se projevilo právě v ústavě z roku 1996, která se zmínkou o „unitárním státu“ proti těmto snahám jasně vymezila.

V této souvislosti je třeba doplnit, že například podle Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) definice státu jako unitárního „nevylučuje existenci vlád na nižší než celostátní úrovni, které jsou rovněž voleny přímo obyvatelstvem a mají určitou politickou a správní autonomii“.

Krym za součást Ukrajiny považovalo i Rusko

Ruská federace po rozpadu Sovětského svazu teritoriální integritu Ukrajiny, včetně Krymu, uznala několikrát. Územní celistvost Ukrajiny je zmíněna hned v Bělověžské dohodě z prosince roku 1991, která de facto ukončila existenci Sovětského svazu. Smlouva ve své preambuli mluví o rozpadu SSSR a vytváření „nezávislých států“ (.pdf, str. 142).

Dohodu podepsali vrcholní představitelé RSFSR, Ukrajiny a Běloruska a dali tak vzniknout novému Společenství nezávislých států (SNS), volné organizaci sdružující státy bývalého Sovětského svazu (.pdf, str. 31).

Článek 5 dohody z Bělověže výslovně uvádí (.pdf, str. 144), že jednotlivé smluvní strany „vzájemně uznávají a respektují územní celistvost a nedotknutelnost stávajících hranic v rámci Společenství“. Což znamená, že státy uznávají stávající administrativní členění v době rozpadu SSSR, tedy stav, ve kterém byl poloostrov Krym součástí Ukrajinské SSR.

V roce 1997 spolu tehdejší ruský a ukrajinský prezident podepsali Smlouvu o přátelství, spolupráci a partnerství mezi Ruskem a Ukrajinou. I v ní si na základě článku 2 (.pdf, str. 147) obě země potvrdily, že respektují územní celistvost druhé strany a nedotknutelnost jejích hranic (.pdf, str. 43). Smlouva tedy potvrzovala i ukrajinskou suverenitu nad územím Krymu.

Pozemní ukrajinsko-ruská hranice je dále ošetřena smlouvou z roku 2004, kterou schválily parlamenty Ruské federace i Ukrajiny a podepsali prezidenti obou zemí (.pdf, str. 3). Dokument jasně vymezuje hraniční linii, která začíná na průsečíku běloruské, ruské a ukrajinské hranice a končí na pobřeží Taganrožského zálivu přibližně 50 km od Mariupolu (.pdf, str. 209, 211–288). O rusko-ukrajinské hranici, která by vedla mezi poloostrovem Krym a zbytkem Ukrajiny, dokument nemluví. I v této smlouvě tak Rusko uznalo Krym jako součást Ukrajiny.

Pro úplnost je vhodné doplnit, že panovaly spory o podobu námořní hranice v Azovském moři. V rusko-ukrajinské dohodě z roku 2004 bylo ovšem jasně uvedeno, že Kerčský průliv patří mezi „vnitřní vody Ukrajiny a Ruské federace“, tedy že leží mezi ukrajinským Krymem a Ruskem.

Závěrečné hodnocení

Jak to bylo s referendem? Referendum o autonomii Krymu v roce 2014 bylo krymským parlamentem vyhlášeno v rozporu s ukrajinskou ústavou, kterou se krymský parlament v roce 1998 zavázal respektovat. Proti nezákonnosti referenda se vymezila většina mezinárodního společenství v OSN. Autor textu také přebírá tvrzení ruských zdrojů, že podle mezinárodních pozorovatelů bylo hlasování v pořádku. Nedodává ovšem, že se jednalo jen o pozorovatele z řad politiků, mnohdy z řad krajně pravicových stran a uskupení, nikoli o oficiální pozorovací misi OBSE.

Jak to bylo s ruskými vojáky na Krymu? Před anexí Krymu se v roce 2014 podle ruských i ukrajinských zdrojů počty ruských vojáků na Krymu výrazně zvedly. Na rozdíl od příspěvku, který mluví o „nepatrném navýšení“, zástupci Ruska mluvili o nárůstu o 55 %, podle Ukrajiny to bylo ještě více. Klíčové objekty neobsazovala jen národní domobrana, ale i neoznačení ruští vojáci, což později přiznal i Vladimir Putin.

Jak je to s tvrzením o jaderných zbraních v Rumunsku? Zprávy o přesunu amerických jaderných zbraní z Turecka do Rumunska jsou nepodložené. Samotné Rumunsko se proti těmto informacím vymezilo.

Jak je to s tvrzením, že Krym nikdy Ukrajině nepatřil? I samotná Ruská federace v právních dokumentech považovala Krym za součást Ukrajiny, tedy že je „de iure ukrajinský“. Slova v příspěvku jsou tak nepravdivá. Pravdivé není ani tvrzení, že byl Krym v roce 1954 Ukrajině pouze dán do správy. V rámci sovětské ústavy byl totiž do Ukrajinské SSR přímo „převeden“ a vymazán ze seznamu částí RSFSR.

V souladu s dohodami mezi Ruskem a Ukrajinou zůstal Krym po rozpadu SSSR legitimní součástí ukrajinského území. Krym jako nedílnou součást Ukrajiny popisuje i krymská ústava, kterou v roce 1998 schválil parlament autonomního Krymu. Ukrajina se ve své ústavě definuje jako unitární stát (jehož součástí je Autonomní republika Krym), čímž se v 90. letech vymezila proti snahám zavést federaci.

Text, který facebookový příspěvek sdílí, kromě nepodložených a zavádějících informací obsahuje i řadu nepravdivých tvrzení. V rámci naší spolupráce se sociální sítí Facebook jsme jej proto označili jako nepravdivý.