Pár faktů k roku 1968

Autor článku nazvaného „Pár slov k roku 1968 a současnosti…“ poukazuje na údajné lži, kterých se dopouští „média a protirusky smýšlející politici“ při výročí srpnové invaze do Československa. V tomto kontextu kritizuje českou pomoc Ukrajině a hájí současný boj Ruska „o svou existenci a svrchovanost“. Článek z převážné části obsahuje názory a pohled autora na minulost a současnost vztahu Ruska a Západu, ty však mj. opírá o dvě faktická tvrzení týkající se invaze roku 1968. Právě na ta se v následujících odstavcích zaměříme.

Počty okupantů

„Lží, kterou média a protirusky smýšlející politici šíří, je vpád Sovětské armády. Abychom to uvedli na pravou míru, tak k nám dorazilo 35 000 Němců, 70 000 Poláků, 40 000 Maďarů a pouze 10 000 Sovětů, především však z ukrajinského území. Kolik z nich všech tedy bylo Rusů?“ ptá se autor článku.

Ústav pro studium totalitních režimů ve svém přehledu, který se věnuje událostem z 20. a 21. srpna 1968, uvádí, že „počet vojáků prvního sledu, kteří se bezprostředně účastnili invaze, je odhadován na 70 000 mužů (…) z Polska, 35 000 vojáků (…) z NDR, 40 000 vojáků (…) z Maďarska“. Tato čísla však nepředstavují počty vojáků polské, východoněmecké a maďarské armády, nýbrž pouze počty vojáků, kteří z daných států vstoupili na československé území.

Časopis Historického ústavu Armády ČR (str. 29) tuto statistiku popisuje jasněji. Uvádí například, že „sovětské a polské divize armádní skupiny ‚A‘ v počtu asi 70 000 mužů a 1 800 tanků zahájily nástup z jihu Polska“. Sovětské divize a divize NDR, „tvořící armádní skupinu ‚B‘ v síle cca 35 000 mužů“, pak podle Historického ústavu AČR nastupovaly ze směru od německých měst Görlitz, Zittau, Drážďany a Klingenthal. Sovětské a maďarské divize armádní skupiny „C“ o celkovém počtu 40 000 mužů poté „nastupovaly z výchozího prostoru podél severních hranic Maďarska“. Kromě toho do ČSSR vnikli také sovětští (a bulharští) vojáci z oblasti Zakarpatské Ukrajiny, nepodařilo se nám nicméně ve veřejně dostupných zdrojích ověřit, zda jich bylo dohromady v článku uvedených 10 tisíc. Ze všech zapojených států tedy do ČSSR vstoupily sovětské i místní jednotky, dohromady se invaze přímo účastnilo přes 145 tisíc vojáků.

Složení invazních armád – Poláci, Němci, Maďaři, Sověti

Jakou část invazních sil tedy představovali sovětští vojáci a kolik bylo Poláků, Němců a Maďarů? Můžeme vycházet zejména z údajů Vojenského historického ústavu, jenž se invazi věnoval ve svých publikacích.

Pro zjednodušení budeme sledovat pouze počty vojáků zapojených do počáteční invaze 20. a 21. srpna, které se věnuje i námi ověřovaný článek. Ve dnech následujících po invazi pak celkový počet okupačních jednotek na území ČSSR výrazně rostl (podle odhadů až na půl milionu). Po stabilizaci situace a uzavření smlouvy o „dočasném pobytu“ sovětských vojáků pak většina okupačních jednotek odešla a na území ČSSR zůstalo přibližně 75 tisíc sovětských okupantů.

Co se týče Polska (str. 77), na území Československa 21. srpna 1968 vstoupilo v rámci armádní skupiny „A“ necelých 13 tisíc vojáků polské armády (.pdf, str. 156–157). Nikoli tedy v příspěvku uváděných 70 tisíc.

Zapojení NDR už bylo komplikovanější. V jejím případě se totiž původně do vojenské operace měly zapojit (str. 10–12) dvě divize o celkové síle 16 500 mužů, nakonec však neopustily území Východního Německa. Československé hranice překročila jen styčná skupina působící „u velitelství invazních vojsk a průzkumné, zajišťovací a zásobovací jednotky“. Podle Vojenského historického ústavu (VHÚ) Praha neexistují přesné odhady, o kolik mužů se jednalo, pravděpodobně to ale nebylo více než několik set osob (.pdf, str. 155). Z celkových 35 tisíc vojáků výše zmíněné armádní skupiny „B“, kteří do ČSR vstoupili z Východního Německa, tak naprostou většinu tvořili vojáci sovětských divizí.

V případě maďarské armády pak Vojenský historický ústav Praha zmiňuje (.pdf, str. 154–155), že v dané době měla k dispozici „celkem asi 17 000 osob, není však jasné, kolik z nich překročilo čs. hranice“. Ani zde tak číslo „40 tisíc Maďarů“, o kterém hovoří ověřovaný článek, neodpovídá oficiálním informacím vojenských historiků.

Doplňme, že invaze se účastnili v menším počtu také vojáci bulharské armády, kterých do Československa přímo ze SSSR společně s blíže neupřesněným (.pdf, str. 161) počtem sovětských vojáků vstoupilo konkrétně 2 168 (.pdf, str. 154).

Celkem tedy v první fázi srpnové invaze československou hranici spolu se Sověty překročilo necelých 13 tisíc polských vojáků, neznámý počet z celkových 17 tisíc maďarských vojáků, 2 168 Bulharů a ne více než několik set východních Němců. V součtu se jedná o cca 15–33 tisíc vojáků. 

Dohromady se invaze přímo účastnilo výše zmíněných více než 145 tisíc (str. 29) vojáků. Za předpokladu, že 15–33 tisíc z nich bylo příslušníky jiných armád než té sovětské, pak do Československa vstoupilo nejméně 112 tisíc sovětských vojáků. Velká většina invazních jednotek tedy byla sovětských.

Ukrajinci v sovětském vojsku

Co se týče počtu ukrajinských vojáků v armádě SSSR, jejich přesné zastoupení nelze ve veřejně dostupných zdrojích dohledat. S jistotou lze říci jen to, že se vojáci pocházející z tehdejší Ukrajinské socialistické republiky (tj. svazové republiky Sovětského svazu) invaze do Československa skutečně účastnili. Připomeňme také, že např. v roce 1970 představovali Ukrajinci zhruba 17 % obyvatel SSSR. I v nejvyšším velení invazních vojsk (.pdf, str. 157) tak například stáli lidé původem z území Ukrajiny (Ivan G. Pavlovskij), ale i z území Ruska (Nikolaj V. Ogarkov či Alexandr M. Jamščikov) či Běloruska (Ivan I. Jakubovskij).

Rozhodnutí o invazi

Článek se věnuje také jednání sovětského politbyra, které rozhodlo o zahájení invaze do Československa: „V Moskvě zasedlo politbyro KSSS, jehož složení a výsledek by momentální rusobijce neznalé historie asi šokovalo. Bylo v něm 7 Ukrajinců vedených Brežněvem, po jednom Kazachovi, Bělorusovi, Litevci, Kyrzychovi (sic!) a nakonec i Rus. Jeden Rus. Po jednání, které nebylo zrovna klidné, se proti invazi postavili Litevec a nečekaně..ano…Rus.”

Doplňme, že připisovat hlavní podíl na invazi vojsk Varšavské smlouvy právě Ukrajině se pokoušel již v roce 2018 někdejší předseda KSČM Vojtěch Filip. Ten tehdy například uvedl, že v době, kdy se rozhodovalo o vpádu do ČSSR, byl v sovětském politbyru „jediný Rus, který hlasoval proti“ invazi. Zdůrazňoval také, že tehdejší vůdce SSSR Leonid Brežněv byl z Ukrajiny. 

Tzv. Politické byro Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu, obecně nazývané jen politbyro, byl vrcholný orgán sovětské komunistické strany a díky její vedoucí roli ve státě také nejvyšším výkonným orgánem Sovětského svazu. Podle webu mapujícího obsazení vedoucích pozic v Sovětském svazu a Rusku mělo v roce 1968 politbyro 11 členů. Hlavní slovo měl Leonid Brežněv, který se skutečně narodil na Ukrajině, ovšem jak upozorňuje historik Petr Blažek z Ústavu pro studium totalitních režimů: „On sám mluvil rusky, do dneška se životopisci ani neshodnou, jak on sám vnímal svou národnost.“ Vedle Brežněva bylo dalšími členy politbyra 5 rodilých Rusů (Gennadij Voronov, Andrej Kirilenko, Alexej Kosygin, Michail Suslov a Alexandr Šeljepin), 1 Bělorus (Kirill Mazurov), 1 Lotyš (Arvid Pelše) a 3 Ukrajinci (Nikolaj Podgornyj, Dmitrij Poljanskij a Petr Šelest).

Ve veřejně dostupných zdrojích se nám nepodařilo dohledat, jaký byl poměr členů politbyra, kteří invazi podporovali a kteří byli proti. Politbyro totiž obvykle rozhodovalo jednohlasně, případné neshody se řešily dalším jednáním za účelem dosažení kompromisu. Srpnové jednání politbyra analyzoval (str. 30–32) např. britský politolog Kieran Williams, který ale v historických pramenech nenašel důkazy o dlouhé debatě a zásadním střetu uvnitř politbyra.

Jak dále upozornil Petr Blažek, „princip řízení komunistického systému byl centralizován, bylo to podobné jako v armádě a nešlo o to, kdo byl jaké národnosti, jednalo se o systém, který byl založen na komunistické nomenklatuře“. Rozhodnutí o invazi podle něj bylo kolektivní. Je tak možné, že postoje jednotlivých členů politbyra nejsou dohledatelné.

Naše hodnocení

Dodejme, že článek „Pár slov k roku 1968 a současnosti…“ uvádí i řadu dalších faktických tvrzení. Text se mj. věnuje i středověkému Rusku, americkým jednotkám v Německu či rodině Václava Havla. Jelikož se tato tvrzení přímo netýkají hlavního tématu článku, kterým je invaze do Československa v roce 1968, nebudeme se jim ani v našem hodnocení věnovat. 

Shrňme tedy, že 21. srpna 1968 nepřekročilo hranice Československa „70 tisíc Poláků, 40 tisíc Maďarů a 35 tisíc Němců“, jak uvádí námi ověřovaný článek. Podle Vojenského historického ústavu Praha počet vojáků z armád Polska, NDR a Maďarska činil dohromady 15–33 tisíc. Naproti tomu vojáků Sovětského svazu na začátku invaze do ČSSR nevstoupilo jen „10 tisíc“, ale dle dostupných dat minimálně 112 tisíc.

Autor článku také tvrdí, že o invazi do ČSSR v sovětském politbyru rozhodli Ukrajinci. Jednak zde uvádí nepřesný údaj, zejména vyšší počet členů politbyra, kteří pocházeli z Ukrajiny. Zároveň se nám z veřejně dostupných zdrojů nepodařilo dohledat, kdo hlasoval pro invazi a kdo ne. Vzhledem k tomu, že politbyro rozhodovalo kolektivně a zpravidla jednomyslně, je možné, že tato informace ani dohledatelná není, nehledě na to však autor příspěvku nepopsal hlasování správně.

Příspěvky odkazující na tento článek jsme proto v rámci naší spolupráce se sociální sítí Facebook označili jako částečně nepravdivé. Doplňme, že jako nepravdivé jsme označili také příspěvky, které obsahují pouze nepravdivé tvrzení o počtu vojáků z invazních armád.