Programatika kandidujících stran?

Ve Visegrad Revue se nedávno objevil článek, který komentuje letošní eurovolby v Maďarsku. Zájem o tento druh voleb obecně v Evropě není bůhvíjaký, Maďaři ovšem ignorují výběr svých europoslanců natolik ostentativně, že se většina stran nenamáhala ani přijít s jakýmkoliv programem. Jaká je ovšem – bez toho, abychom si dělali iluze o jejich čtenosti – situace v této oblasti u nás?

Nejsilnější vládní strana se omezila na poměrně strohý předvolební manifest. Program obsahuje pouhých dvanáct bodů, které tvoří povětšinou floskule obecného charakteru typu „Chceme kvalitní potraviny, bezpečné výrobky a pravidla, která budou chránit spotřebitele i poctivé obchodníky.“ Ta jsou navíc často nepřesná až zavádějící, kdy chce například ČSSD navyšovat minimální mzdu, přičemž na evropské úrovni tato věc ošetřena nijak a spadá naopak do kompetence národních vlád.

Poctivě své sliby zpracovala TOP 09, která se často detailně vyjadřuje ke třinácti tematickým oblastem. Nebojí se konkrétních návrhů a jako jedna z mála stran má pravděpodobně skutečně alespoň nějakou vizi co a jak v Evropě prosazovat. Jediná výtka tak letí k okřídlenému tvrzení o 80 % české legislativy ovlivňované Bruselem, které jsme již v minulosti rozporovali.

ANO sice projevilo snahu a její programatika se minimálně rozsahem vymyká standardu. Vyzdvihujeme ale především, že se čtenáři jako jedna z mála stran snaží alespoň v náznacích přiblížit fungování a pravomoci Parlamentu, aby volič vůbec věděl, proč by měl vážit cestu k urně.

KSČM oproti předchozí kampani zpracovala poměrně komplexní program, ovšem bohužel s řadou faktických chyb.

ODS se omezila na deset nerozvitých vět, po rozkliku sice občas doprovázených dovysvětlující grafikou či krátkým textem, o programu či snad vizi v pravém slova smyslu se zde ale rozhodně hovořit nedá.

K programatice Úsvitu jsme se podrobněji vyjádřili v jednom z předchozích blogů. V kostce: favorit na nejhorší „ne-program“.

Lidovci a Zelení zpracovali jednoduché, minimalistické programy, které se vyjadřují snad ke všem podstatným oblastem evropské legislativy. Ač obě uskupení často sklouzávají k obecným proklamacím, rozhodně se jedná o nadprůměr.

Piráti prozatím bohužel nevypluli z monotematických vod na síti. Prosazují tak revizi dosavadního chápání duševního vlastnictví a patentového práva či otevřená data (vše sympatické, nic proti ničemu), ovšem o tom, co by dělali například s armádami mladých nezaměstnaných ani slovo.

Svobodní prakticky žádný program nemají, místo toho vsadili na dvacítku euronesmyslů, které ovšem mnohdy samy smysl příliš nedávají.

Programem se pak vůbec nezatěžovala Koruna česká; Cibulkův Pravý blog (zde má jako program pravděpodobně vystupovat jeho volební lístek); Romská demokratická strana; bizár číslo jedna těchto voleb Antibursík (kteří sice programatiku ujasněnu nemají, za to vám ale nabídnou výživnou definici ekoteroristy); Fair play – HNPD; Hnutí sociálně slabých ani Republikáni.

Většina ostatních stran sice povětšinou něco málo sesmolila, seriózní plnohodnotný program to ale opět nepřipomíná ani zdálky. Do voleb tak pravděpodobně jsou pouze s jediným cílem: dosáhnout na tentokrát velmi nízko visící státní příspěvek. Nejvíce to zamrzí od socialistů, od kterých by člověk očekával z pozice prozatím nejsilnější politické síly v zemi propracovaný a detailní politický program, který by mohl voliče utvrdit v tom, že to jejich budoucí europoslanci ze svou prací pro Česko i Evropu myslí skutečně vážně. Žádná ze stran také nedokázala – když už přinést myšlenky a hodnoty, za které se chce stavět – namísto toho skutečně přiblížit fungování a pravomoci Parlamentu a jeho vztah k dalším unijním orgánům. Pokud by v českých voličích dokázali zlomit zažitou představu, o „zneužívačích náhrad“ a od reálného světa odtržených byrokratů chrlících kvanta nesmyslných směrnic, nepotřebovali by nyní prosit voliče na kolenou, aby se ráčili do volebních místností vůbec dostavit.