Putinův ne/cynický vztah k minulosti?

Publikováno 23. dubna 2017

Otázka objektivního a pravdivého výkladu dějin je úhelným kamenem pochopení vlastní historie každého jedince, skupiny či národa. A to obzvláště v dnešní době plné překotných změn a informačního přetlaku. Proto nás zaujala zpráva, ve které ruský prezident Vladimir Putin ve čtvrtek na jednání výboru pro oslavy květnového výročí ruského vítězství ve druhé světové válce prohlásil, že je potřeba vést objektivní dialog s ostatními státy o společné minulosti. Ve svém prohlášení odsoudil „cynický vztah k minulosti“ a „falzifikaci a manipulaci historickými fakty“.

Otázka objektivního a pravdivého výkladu dějin je úhelným kamenem pochopení vlastní historie každého jedince, skupiny či národa. A to obzvláště v dnešní době plné překotných změn a informačního přetlaku. Proto nás zaujala zpráva, ve které ruský prezident Vladimir Putin ve čtvrtek na jednání výboru pro oslavy květnového výročí ruského vítězství ve druhé světové válce prohlásil, že je potřeba vést objektivní dialog s ostatními státy o společné minulosti. Ve svém prohlášení odsoudil „cynický vztah k minulosti“ a „falzifikaci a manipulaci historickými fakty“

Považuji za principálně důležité zajistit širokou dostupnost archivních materiálů, zajistit jejich publikaci. Možnost obrátit se k prvotním zdrojům a k dokumentům je účinný a vydatný prostředek v boji proti různým výmyslům a mýtům,“ prohlásil Putin. Jinak podle něj hrozí „znepřátelení zemí a národů“ a „vytváření obrazu nepřítele“.

Otázka tedy stojí, jak je na tom moderní Rusko v čele s Putinem s objektivitou bádání a cyničností vztahu nejen ke své minulosti?

Od výběrové otevřenosti k příručce pro učitele dějepisu

Podivně ambivalentní byl i přístup vrcholných představitelů moderního Ruska. Boris Jelcin využil otevření archivů podstatných ke kritice Stalina a jeho zločinů jako způsobu mezinárodní diplomacie při státních návštěvách k zlepšení vzájemných vztahů (.pdf, str. 211). Po nástupu prezidenta Putina v roce 1999 se proces otvírání archivů omezil - především kvůli tomu, že část státní moci pořád ovládali lidé napojení na minulé sovětské vedení. Tito lidé včetně Putina nepřáli přílišné kritice sovětského režimu, která z nadměrné otevřenosti pramenů mohla vzniknout. Sám Putin na jedné straně odsoudil stalinismus vzhledem k jeho represi politických skupin, jako byla např. pravoslavná ruská církev, na straně druhé vychvaloval sovětské úspěchy. Podobně problematickým byl i vztah Putina a FSB, která převzala historickou kontinuitu se sovětskou KGB (.pdf, str. 212). To, jaké Rusko bude, tedy určuje, jakou historii si zvolí. Začátkem roku 2007 byla uspořádána konference, na které Putin představil nový manuál o historii. Poselstvím bylo, že Rusové nemohou dovolit, aby jim někdo vnucoval pocit viny. To bylo také hlavní myšlenkou příručky s názvem Moderní dějiny Ruska: 1945–2006: Příručka pro učitele dějepisu.

Vítězné trendy - pilíře nové ruské historie 

Trend směrem k většímu ideologickému ovlivňování historie a současně limitaci a kontrole výkladu historie nastává za působení prezidenta Medveděva, který za Putinovy podpory v roce 2009 zakládá prezidentskou komisi na potírání pokusů o falzifikaci historie proti zájmům Ruska.


Buď hrdinou! (zdroj)

Velkým tématem té doby bylo znovuobnovení mytologie a monopolizace vítězství ve Velké vlastenecké válce jako čistě defenzivní a sovětské (ruské). Jakákoliv ruská vina na vzniku druhé světové války (pakt Molotov-Ribbentrop) byla umenšována poukazováním na špatné” chování ostatních zemí. Francii a VB byl připomínán Mnichov a např. v roce 2014 Putin umenšil význam paktu, když řekl, že to tehdy bylo běžné, a připomenul polské obsazení Těšínska po Mnichovu a zcela opomenul tajné dodatky o obsazení západního Běloruska a Ukrajiny. Ty ostatně zapadají do této politiky mýtu obranné války jako osvobození” bratrských národů nebo jsou pragmaticky brány jako příprava na nevyhnutelnou obrannou” válku s Německem. 


V této souvislosti došlo také k zajímavému incidentu v květnu 2016 v Brestu, kdy šéf motorkářského gangu Noční vlci, který je podporován prezidentem Putinem, odmítl, že by Stalin a Hitler na počátku války pakt o neútočení uzavřeli. „Sovětský svaz že se spojil s Hitlerem! Vidíte, jak je tenhle chlápek mimo,“ reagoval na reportéra polské televize. „Tady je jasný příklad toho, jaký zmatek mají někteří v hlavách. On mi povídá, že se SSSR spojil s Hitlerem. Buď je to blázen, nebo provokatér. Co víc k tomu můžu říct?“



Zdroj: RadioFreeEurope/RadioLiberty

Druhým velkým tématem je způsob vyrovnání se se Stalinem a jeho odkazem. V posledním průzkumu agentury Levada z roku 2015 má přes 40 % Rusů ke Stalinovi kladný nebo pozitivní vztah. I tady je tak patrný dvojaký přístup Ruska a Putina k této vlivné postavě ruských dějin. Sice už nikdo nepopírá jeho zločiny vůči obyvatelstvu Sovětského svazu, ale tyto oběti Stalinovy vlády a sovětského režimu pořád zůstávají spíše zapomenutými oběťmi. Na druhé straně je Stalin uznáván jako efektivní” manažer, který vyhrál válku a změnil čistě agrární zemi v průmyslového giganta. Stalinova diktatura je brána jako nutné zlo v reakci na studenou válku, kterou začala Amerika proti Sovětskému svazu.




Dosáhneme nadbytku! (zdroj)

Ruské mýty - pražské jaro 1968 

Nový ruský přístup k výkladu dějin se dotkl i České republiky v roce 2015. Tehdy totiž ruská státní televize Rossija 1 ve svém dokumentu o invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa tento čin popsala jako zásah proti připravovanému převratu a prevenci proti invazi NATO a také jako vážnou zkoušku sjednocených ozbrojených sil Varšavské smlouvy. V tomto dokumentu vystupoval jako odborník na invazi ruský výzkumník, který invazi charakterizoval jako splnění povinnosti poskytnout příteli pomoc a podporu v případě ohrožení socialistických výdobytků. NATO se prý připravovalo vtrhnout do československého hlavního města, do Prahy.

O událostech roku 1968 se v minulosti vyjádřili jak Boris Jelcin, tak Vladimir Putin. Putin uznal, že Rusko sice nenese právní odpovědnost za tento čin, ale nese odpovědnost mravní. Přesto ale v době jeho prezidentského mandátu státní televize vydala tento dokument a opět se tak ukazuje problematický přístup k dějinám. Ke snímku se vyjádřili čeští státní představitelé - ministr zahraničních věcí Zaorálek se sešel s ruským velvyslancem Kiseljovovem. Zaorálek tento dokument označil za dílo hrubě zkreslené. Ruský velvyslanec však podle slov Zaorálka celou věc bagatelizoval. K věci svůj názor uvedl také český prezident Zeman, který se nechal slyšet, že ruská televize v dokumentu lže. Europoslanec Pavel Telička spojil snímek se špatným stavem ruské demokracie když uvedl, že film je „dalším důkazem o zhoršování ruské demokracie a nástupu myšlení a chování podobného Brežněvovu“.

K dokumentu se vyjádřilo také slovenské ministerstvo zahraničních věcí, které na svých internetových stránkách uvedlo, že bylo nepříjemně překvapeno tím, jak se snímek pokusil přepsat historii a zfalšovat historickou pravdu o tak temné kapitole našich společných dějin. 

Slovo na závěr

Jak se ukazuje, situace není ideální a do stavu požadovaného prezidentem Putinem má daleko. Pokud jde o otevřenost a dostupnost archivních materiálů z posledních 100 let ruské a sovětské historie, je situace pořád velice komplikovaná. Přístup do mnoha ruských historických archivů významných organizací, jako byla například komunistická strana a její silové složky, je dodnes omezený či úplně zakázaný. 

Většina dostupných informací pochází z krátkého období omezené otevřenosti v 90. letech nebo k nim vede cesta oklikou přes kopie materiálů nalezených v bývalých post-sovětských republikách, především v Pobaltí, Ukrajině, Gruzii a Moldávii. Všude jinde, včetně samotného Ruska, je v případě klíčových archivů přístup badatelů k materiálům výrazně omezený nebo dokonce úplně zakázaný (.pdf, 206–205). Obecně lze říct, že Putinovo Rusko se nachází někde mezi, rozhodně se nejedná o volný přístup k archivním materiálům, ale o jejich výběrové uvolňování.

Podobně volný je i ruský přístup k výkladu různých dějinných událostí, kdy některá fakta jsou zveličována a jiná zatlačena do pozadí. Rusko sice udělalo krok směrem k vyrovnání se se svojí moderní historií, pořád mu ale zbývá dlouhá cesta. Pokud však myslí prezident Putin svá slova vážně, je jen na něm a jeho administrativě, aby s poměrně nelichotivým stavem historického bádání o Rusku něco udělal.

Autory dnešního textu jsou Petr Dvořák a Kristýna Vojáčková.

Líbí se vám naše práce? Podpořte nás a zkontrolujte si svůj příspěvek na transparentním účtu. Děkujeme!