Šestichodová hostina na Hradě během pandemie

Citujeme z komentáře Miroslava Singera:

„Připomeňme, že oslavy 28. října se nerušily ani na vrcholu epidemie mnohem strašnější španělské chřipky v roce 1919.“

Tzv. španělská chřipka přibližně před sto lety zasáhla většinu poválečného světa pandemií, jíž během několika málo měsíců padlo (.pdf, str. 4) za oběť více lidí než ve všech bitvách první světové války dohromady. Jednalo se o epidemii viru chřipky typu A (H1N1), která se v několika vlnách prohnala také Evropou nevyjímaje rodící se Československo. Přesný počet obětí pandemie není znám a je dnes různými prameny udáván (.pdf, str. 4) mezi 20 a 50 miliony.

V Československu se epidemie chřipky projevila ve třech vlnách. První případy nového typu chřipky se objevily již v létě 1918 (str. 113), tato vlna pak kulminovala v průběhu října (str. 123 a násl.). 28. října 1918 byl vyhlášen vznik samostatného Československa a následovaly spontánní oslavy, které však zjevně nejsou těmi, které má na mysli Miroslav Singer. Šlo o všeobecné projevy radosti: „Lidé chodili zavěšení, zpívali, objímali se a líbali se, což v době chřipkové epidemie nebylo bez nebezpečí,“ poznamenal (str. 128) lékař Vladimír Vondráček. Podle Jiřího Hutečky z Historického ústavu Filozofické fakulty Univerzity Hradec Králové přispělo toto veselí k dalšímu šíření chřipkového viru. První vlna epidemie chřipky v Československu tak odezněla (.pdf, str. 136 a násl.) až před koncem roku 1918.

V prvních měsících roku 1919 se v Československu znovu objevil (.pdf, str. 140) zvýšený výskyt chřipky, nedosahoval však již katastrofální úmrtnosti října roku 1918. Historik lékařství Harald Sallfellner k tomu uvádí (str. 139): „v první polovině roku 1919 (se) začíná zvedat další, avšak méně markantní vlna onemocnění, již bere veřejnost na vědomí jen okrajově, která se až v létě plynule rozplyne v prakticky bezchřipkovém období druhé poloviny roku.” Na počátku následujícího roku se pak v Československu objevila (str. 142) další, poslední vlna tzv. španělské chřipky.

Je tedy zřejmé, že faktický výrok Miroslava Singera je zde nepravdivý, protože v říjnu roku 1919 Československo rozhodně nebylo „na vrcholu epidemie“. Při oslavách prvního výročí vzniku republiky, 28. října 1919, tedy nebyl žádný s chřipkou související důvod pro rušení či omezování plánovaného programu.

 

Je třeba říct, že program byl opravdu velkolepý, oslavy začaly už 27. října, následující den pak proběhla vojenská přehlídka za účasti prezidenta Masaryka a slavnostní schůze Národního shromáždění. Prezident také přijal vládu, diplomatický sbor a Maffii. Program byl zakončen šestichodovou hostinou na Hradě (bez přípitků).

 

 

Co se týče smrtnosti či úmrtnosti tzv. španělské chřipky, odhady jsou velmi omezené nedostupností statistických dat, ale také tehdejší poválečnou situací. Harald Sallfellner ve své práci k poválečné době v Československu uvádí (.pdf, str. 134–136): „Poměry ohledně výživy obyvatelstva jsou přímo katastrofální, k hladu se přidává ještě i nedostatek uhlí, jenž se stává citelným obzvláště na podzim roku 1918, než se to podaří napravit mladé republice. Praha hladoví již celá léta, nyní přestaly přicházet i příděly mouky a brambor. Obzvláště chudí nemají dost, aby se mohli nasytit, a to, co nabízejí válečné a nouzové kuchyně, nemá většinou dostatečnou výživnou hodnotu.“ Tyto neutěšené podmínky pak zhoršovaly celkovou epidemickou situaci a vedly k vysokému počtu obětí. Celkový počet obětí chřipky v letech 1918–1920 je pro území dnešní ČR odhadován v rozmezí 46–77 tisíc. V tomto ohledu byla pandemie španělské chřipky před sto lety opravdu strašlivější než nynější pandemie covidu-19.

Věk zemřelých

Miroslav Singer svůj text podložil ještě dalším faktickým tvrzením:

„(...) průměrný věk těch, kteří jako pozitivně testovaní zemřeli. v průměru zemřeli ve věku 79,5 roku, což je zhruba o rok více, než je u nás průměrný věk úmrtí.“

Počty zemřelých s covidem-19 rozdělené do věkových skupin zveřejňuje speciální web Ministerstva zdravotnictví. Dle dat k 1. listopadu 2020 (dostupných 9. listopadu) zemřelo s onemocněním covid-19 v České republice 3 592 osob. Nejčastěji umírali lidé ve věku 75–84 let, těch bylo celkem 1 408.

Z této statistiky, která ale vzhledem k rozdělení zemřelých do poměrně širokých skupin není ideální, můžeme dopočítat průměrný věk zemřelých s covidem-19 na 78,56 let. Miroslavem Singerem uváděných 79,5 let je pak střední hodnotou věkové skupiny s nejvyšším počtem úmrtí.

Jelikož s jistotou nevíme, z jakých dat Miroslav Singer vycházel, spočítali jsme stejným postupem průměrný věk zemřelých s covidem-19 i ze starších dat (k 25. říjnu, dostupných 1. listopadu), zde pak vychází na 78,43 let.

Naděje dožití, tedy počet roků, které člověk pravděpodobně prožije při stávající struktuře úmrtnosti, byla v roce 2019 v České republice 76,33 let u mužů a 82,10 let u žen. Průměrně tedy 79,22 let. Průměrný věk těch, kteří jako pozitivně testovaní na covid-19 zemřeli, je tedy o 0,66 roku nižší.

Argument prezentovaný Miroslavem Singerem může navodit dojem, že lidé ve věku cca 79 let, kteří zemřou s covidem-19, nepřicházejí o podstatnou část života, jelikož jsou již ve věku průměrné naděje dožití. To však neodpovídá naději dožití, kterou pro tuto věkovou skupinu uvádí Český statistický úřad. Muži ve věku 79 let měli v roce 2019 před sebou ještě průměrně 7,88 let života, ženy pak 9,45 let.

Jen doplňme, že ve stejný den jako komentář na serveru Seznam Zprávy vyšel i Singerův text s obdobným tvrzením na webu týdeníku Reflex.

Na závěr přidáme ještě jeden výrok z komentáře Miroslava Singera, tentokrát bez podrobného fact-checku:

„Jen jsem si vcelku jistý, že s informacemi o nákaze se nejen v mediální oblasti, ale bohužel i mezi těmi, kteří rozhodují, nenakládá dobře.“

 

Za Demagog.cz zpracoval Jan Fridrichovský