Tvrdá slova vs. tvrdá data

Publikováno 21. června 2012

Eurofob a hulvát, ale také osvícený prorok konce evropské integrace a velký názorový spojenec Václava Klause – minulý týden nenavštívil Prahu nikdo jiný než jeden z nejzapálenějších kritiků EU: europoslanec Nigel Farage. V rámci své návštěvy stihl také čelit otázkám v pořadu Hyde Park. Za své názory a předpovědi o rozpadu společného evropského projektu či budoucí demokratické vzpory v unijních státech si vysloužil 92 % kladných diváckých ohlasů. Zaslouženě?

Eurofob a hulvát, ale také osvícený prorok konce evropské integrace a velký názorový spojenec Václava Klause – minulý týden nenavštívil Prahu nikdo jiný než jeden z nejzapálenějších kritiků EU: europoslanec Nigel Farage. V rámci své návštěvy stihl také čelit otázkám v pořadu Hyde Park. Za své názory a předpovědi o rozpadu společného evropského projektu či budoucí demokratické vzpory v unijních státech si vysloužil 92 % kladných diváckých ohlasů. Zaslouženě?

Jádrem Farageho argumentace byla klasická mantra všech euroskeptiků - demokratický deficit. Farage, který v tomto zašel ještě dále a dlouhodobě odsuzuje vnitřní procesy v Unii jako antidemokratické, tvrdil, že tři čtvrtiny britské legislativy nevznikají ve Westminsteru nýbrž v Bruselu. Aby toho nebylo málo, tak se europoslanec snažil diváky přesvědčit, že legislativní pravomoc připadá pouze nevoleným úředníkům Komise, Evropský parlament jako reprezentant unijních národů oproti tomu může zákony pouze „operovat a zpožďovat.“

Jsou ale skutečně evropské demokratické procesy natolik okleštěné, že takřka přpomínají návrat k centralistickým a zbyrokratizovaným bolševickým praktikám (Farage ostatně západoevropské integrační pokusy přirovnával k těm komunistickým během pořadu několikrát)?

Serveru Demagog.CZ se nepodařilo najít žádné statistické údaje, které by potvrzovaly Faragova slova o poměru mezi domácí a evropskou legislativou. Takovouto evidenci nikdo oficiálně nevede a navíc se zdá vice než pravděpodobné, že se tento poměr mění jak v čase, tak v závislosti na aktivitě zákonodárců té které členské země. Toto Faragovo prohlášení tak mnoho důvěry nebudí.

Co se týče práva na zákonodárnou iniciativu, Farage nejenže nezmínil, že vlastní legislativní předlohy může předkládat nejen úřednická Komise, ale také Parlament i Rada, navíc, zřejmě plně zaujatý kritikou Lisabonské smlouvy, zapomněl i na některé její pozitivní aspekty. Ta totiž rozšiřuje na většinu evropské agendy tzv. proceduru spolurozhodování, tj. žádný zákon nemůže být schválen bez společného souhlasu Rady a zároveň Parlamentu.

To, že se EU vzdaluje svým vlastním občanům více a více, se snažil Farage demonstrovat na příkladu vlastního obyvatelstva. Odchod z evropských struktur si podle něj přeje až 75 % všech Britů. I když obyvatelé Spojeného království nikdy přehnaně vřelý vztah k EU neprojevovali, podle posledních průzkumů je stále k otázce setrvání VB v Unii příznivě nakloněno 36 % dotázaných. Nedá se sice říci, že by z tohoto údaje euro optimismus britského národa zrovna sršel, každopádně reálná čísla zdaleka neodpovídají Farageho tvrzení.

Nigel Farage klasicky při svých vystoupeních ukazuje, že je schopný rétor, tentokrát se ale předvedl také jako schopný demagog. Budoucnost evropského projektu je v současnosti se vší pravděpodobností nejistá jako ještě nikdy předtím a je jen logické, že se ozývají tvrdé kritické hlasy volající po změně. Argumentovat nedostatkem demokratických procedur a zároveň upravovat fakta ve svůj prospěch se ale nezdá být tou správnou cestou ze současné krize.


David Kopecký, autor pracuje v projektu Demagog.CZ