Žlutá karta v rukou národních parlamentů?

Publikováno 12. března 2014

Institut žlutých karet je novinkou od schválení Lisabonské smlouvy. Posiluje pravomoci národních parlamentů, ale často je nepřesně interpretován jako pravomoc parlamentů zastavit jakékoli nařízení přicházející z nadnárodní úrovně.

V souvislosti s přijetím Lisabonské smlouvy, tedy doposud posledním revizním dokumentem, dochází k posílení vnitrostátních parlamentů, které jsou zapojeny do dalšího integračního procesu prostřednictvím zavedení tzv. „barevných“ neboli „fotbalových karet.“ Postavení národních států upravují protokoly připojené k zakládajícím smlouvám – Protokol o úloze vnitrostátních parlamentů v Evropské Unii a Protokol o používání zásad subsidiarity a proporcionality. Jejich existence je často špatně interpretována jako možnost národních států, resp. parlamentů, zastavit cokoli, vyjádřením svého nesouhlasu. Národní parlamenty však mohou podávat námitky pouze v případech, kdy navrhovná legislativa není, podle jejich uvážení, v souladu s principem subsidiarity.

K pochopení fungování již zmíněných „barevných karet“ je tedy nejprve nutné vysvětlit význam tzv. „zásady subsidiarity“. Subsidiarita je základní zásadou pro fungování Evropské unie (EU) upravující výkon pravomocí EU, která je zakotvena v čl. 5 Smlouvy o EU (.pdf). Subsidiarita nám tedy říká, že v oblasti sdílených pravomocí, které nespadají výlučně do pravomocí EU ani členských států, chrání pravomoc členských států rozhodovat. V případě, že nedojde k dosažení uspokojivých výsledků na úrovni členských států, vstupuje do rozhodování EU.

S přijetím Lisabonské smlouvy dochází k posílení zásady subsidiarity tím, že smlouva zavádí kontrolní mechanismy, které ověřují řádné uplatňování těchto zásad. Tímto kontrolním mechanismem máme na mysli již zmíněné „barevné karty“ (žlutá, oranžová, červená). Dále se zaměříme pouze na fungování mechanismu tzv. „žluté karty.“

Jak už bylo řečeno, národní parlamenty jsou s přijetím Lisabonské smlouvy posíleny ve smyslu většího zapojení do kontroly legislativních návrhů a toho, zda jsou tyto návrhy v souladu s principem subsidiarity. Dle čl. 6 Protokolu o používání zásad subsidiarity a proporcionality může „.. ve lhůtě osmi týdnů ode dne postoupení návrhu legislativního aktu v úředních jazycích Unie každý vnitrostátní parlament nebo kterákoli komora vnitrostátního parlamentu zaslat předsedům Evropského parlamentu, Rady a Komise odůvodněné stanovisko uvádějící, proč soudí, že dotyčný návrh není v souladu se zásadou subsidiarity.“ V případě, že toto odůvodněné stanovisko získá podporu alespoň jedné třetiny všech národních parlamentů členských zemí (jedna čtvrtina v případě, že se to týká justice nebo vnitra), je udělena tzv. žlutá karty a instituce, která podala legislativní návrh, bude muset tento návrh přezkoumat. Po následném přezkoumání instituce rozhodne a zdůvodní, zda návrh zachová, změní nebo stáhne. Pro národní parlamenty platí - jedna komora = jeden hlas, z čehož vyplývá, že dvoukomorový parlament, v případě vyjádření obou komor, bude disponovat dvěma hlasy.

I když se tento mechanismus zdá užitečný, mnoho odborníků ho považuje za nedokonalý. Například dle článku (.pdf) uveřejněného na stránkách think-tanku Centre for European Policy Studies je fungování žlutých karet neefektivní, neboť státy zbytečně blokují legislativní proces a vyjadřují se k návrhu až po tzv. konzultativní části. Do budoucna by mělo dle autorů dojít rovněž k prohloubení a zdokonalení užívání principu subsidiarity.





Foto: hattrick.cz