Marek Hilšer

Podle dat zveřejněných Eurostatem bylo v roce 2015 zaznamenáno v celé Evropské unii okolo 1,3 miliónů žádostí o azyl. OSN (.pdf, str. 1) definuje uprchlíka jako někoho, kdo se z důvodů rasových, náboženských, příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo zastávání politických názorů nemůže nebo nechce vrátit do své domovské země.

Uvedenou definici by splňovali občané těch zemí, ve kterých se válčí a určité skupiny obyvatel by mohly být ohroženy. Tyto podmínky v roce 2015 nastaly hned ve čtyřech zemích nejčastějších žadatelů, a to v Sýrii, Iráku, Afghánistánu a Eritrei. Z těchto uvedených států přišlo v roce 2015 přes 680 tisíc žadatelů o azyl.

Data evropské agentury Frontex (.pdf, str. 17) ukazují lehce jiné údaje než zmíněný Eurostat. Evropská agentura pro pobřežní a pohraniční stráž Frontex uvádí, že v roce 2015 došlo k 1,8 miliónů případů nelegálního překročení hranic Evropské unie. Dle Frontexu měli na svědomí nelegální přechod hranic EU nejčastěji příslušníci Sýrie, Afghánistánu a Iráku, avšak v daleko větší míře než podle Eurostatu. Data Frontexu vypovídají o zhruba 1 miliónu uprchlíků ze zemí Sýrie, Afghánistánu, Iráku a Eritrei. Nutno však dodat, že u více než 500 tisíc migrantů nebyla specifikována žádná národnost.

Marek Hilšer tak svými odhady 500 tisíc až 1 miliónu uprchlíků poměrně správně vyjádřil informace o jejich počtu v roce 2015.

Prezident Miloš Zeman necelý měsíc od své inaugurace (která proběhla 8. března 2013), tedy 3. dubna 2013, spolu s předsedou Evropské komise Josém Manuelem Barrosem skutečně vyvěsil nad Pražským hradem vlajku Evropské unie.

Marek Hilšer figuroval 8. října 2014 v otevřeném protestu na Úřadu vlády, kde vystupoval proti nečinnosti vlády vůči situaci na Ukrajině a rozvinutím vlajek EU a NATO vyjádřil svou politickou orientaci. Hilšer byl i s druhým mužem v poklidu vyveden ochrankou.

Foto: ČT24. Hilšer vlevo.

Co se týče situace na Ukrajině v době protestu, ještě v srpnu 2014 NATO zveřejnilo snímky, které potvrzovaly ruskou přítomnost na Ukrajině. I přítomnost ruské těžké techniky, včetně tanků, byla zřejmá. Rusko však toto tvrzení vytrvale odmítalo, první potvrzení o přítomnosti armády přišlo od prezidenta Putina až na konci roku 2015.

Ruská armáda se poté v důsledku podpisu Minské dohody o příměří začala na počátku září 2014 stahovat. V době protestu Marka Hilšera však již bylo toto příměří porušeno a začalo se bojovat o doněcké letiště.

Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, Ruská federace byla skutečně zapojena do konfliktu na východě Ukrajiny, v době Hilšerova protestu se již znovu začalo bojovat o doněcké letiště.

Michal Horáček nebyl nikdy obviněn ze žádné nelegální činnosti v souvislosti se svou obživou, a to ani před rokem 1989. Horáčka pod krycím jménem „Sázkař“ vedla v evidenci Státní bezpečnost. Ze spisu, který sám kandidát zveřejnil, lze vyvodit, že StB měla zájem na spolupráci s Horáčkem, avšak nikdy k ní nedošlo (to dokládá i čisté lustrační osvědčení). Skrze Horáčka chtěla StB monitorovat tehdejší „pravicový okruh lidí“, který se vyskytoval na pražských dostizích v Chuchli, kde si Horáček přivydělával jako černý bookmaker.

Michal Horáček tak spolu se svými tehdejšími kolegy nabízel divákům ilegální sázky, StB je však tolerovala. Podle Balcara, jednoho z dalších černých bookmakerů, to bylo z důvodu, že závodiště v Chuchli bylo pro StB malý svět a nepřikládali tomu velkou důležitost. O ilegálnosti přivýdělků tehdejších černých bookmakerů však není sporu, protože hazard se neslučoval se socialistickou ideologií komunistického režimu.

V životě po sametové revoluci se Michal Horáček věnoval sázkám i nadále – byl spoluzakladatelem sázkové kanceláře Fortuna, která byla později, v roce 2004 prodána za částku kolem 2,4 mld Kč. Z kontextu debaty je zřejmé, že v diskuzi byla myšlena právě porevoluční éra, kdy Horáček založil se třemi partnery společnost Fortuna a vydělával tak na kurzovém sázení. Tato činnost je zcela legální, výrok je tudíž hodnocen jako pravdivý.

Marek Dospiva studoval podle svého profilu na diplomatické škole, na Státním institutu mezinárodních vztahů v Moskvě (MGIMO) v letech 1987–1993. Škola MGIMO byla založena v roce 1944 a brzy se stala elitní školou sloužící především pro výcvik sovětských a ruských diplomatů. Vzhledem ke svému zaměření se na její studenty zaměřila i tehdejší sovětská tajná služba KGB, která zde (jako i na ostatních sovětských univerzitách) verbovala některé své kádry. V menší míře to platí i o nástupci KGB, ruské federální službě FSB.

Škola MGIMO je známá tím, že její absolventi se i po ukončení studií stýkají a tvoří jakýsi neformální spolek. Vzhledem ke kontaktům s tajnými službami a často velice úspěšnému uplatnění studentů v byznysu a politice zde opravdu existuje určité riziko, že tito studenti budou zneužiti tajnými službami Ruska k získávání informací a vlivu. Blíže to popisuje například bývalý ředitel BIS Karel Randák v článku pro Český rozhlas:

„Znáte to, když se sejdete s kamarádem na nějakém srazu, tak toho řeknete víc, než když se sejdete s cizím člověkem. A pro ruskou službu není žádný problém vytipovat z ruských absolventů MGIMa lidi, kteří mají stejný předmět podnikání jako někteří čeští absolventi.“

Jen ale nutné poznamenat, že ono vytěžování studentů nemusí být vždy vědomé a většina z nich se do hledáčku ruských tajných služeb ani nedostane, jak pokračuje Karel Randák.

Pokud jde o podporu Realistů panem Dospivou, tak ta vyplývá jednak z vyjádření samotných Realistů, zároveň se dá určit i z jejich transparentního účtu: v lednu 2017 daroval straně 3 miliony, v červnu pak další 2 miliony Kč. Výrok hodnotíme jako pravdivý. Je pravdou, že Marek Dospiva studoval na MGIMO a že vzhledem k elitnosti a úspěšnosti této vysoké školy se během let stala pro tajné služby místem rekrutování. Tajné služby mohou těchto vazeb využít, i když třeba bez vědomí bývalých studentů. Pravdou jsou i vazby mezi Realisty a Markem Dospivou, který ji podporoval, a to i finančně.

Personální kapacity ve zdravotnictví jsou ohroženy hlavně nízkým ohodnocením. I z toho důvodu lékaři a zdravotní sestry odcházejí do zahraničí, kde jim jsou nabídnuty lepší finanční podmínky. Tento zdravotní personál poté chybí hlavně v Moravskoslezském a Libereckém kraji, které se musely uchýlit k dočasnému uzavření některých zdravotnických zařízení; v Karlovarském a Plzeňském kraji zase hledají zdravotnické pracovníky v Rusku nebo na Ukrajině.

Podle České asociace sester (ČAS) v České republice chybí až 3 300 sester (.pdf). Řešení ministerstva zdravotnictví – zkrátit způsob vzdělání sester ze stávajícího modelu, čtyř let středoškolského vzdělání a tří let vysokoškolského vzdělání, na model čtyř let na střední škole a jednoho roku na vyšší odborné škole – není podle ČAS správným řešením. Tato novela zákona byla předložena ministrem zdravotnictví v červenci 2016 a schválena s platností od 1. září 2017.

Svaz měst a obcí vypracoval průzkum, kterého se účastnilo na 615 obcí a ze kterého vyplývá, že lékaři chybí až v jedné třetině obcí; dalších 16 % zúčastněných obcí předpokládá, že jim budou chybět v brzké budoucnosti. V pardubické nemocnici například chybí 15 lékařů a 45 zdravotních sester či asistentů. Tradičním problémem jsou horské a pohraniční oblasti.

Z internetových zdrojů lze dohledat, že Marek Hilšer byl předsedou Akademického senátu 1. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy ještě za dob jeho studia. Na přímý dotaz nám bylo sekretariátem 1. LF UK odpovězeno, že doktor Hilšer byl předsedou senátu po tři volební období (sám Hilšer na svých stránkách píše o jedné obhajobě) a s profesorem Pafkem byli společně v Senátu v období 2007–2013. Volba předsedy je však tajná a nelze tak dohledat, kdo Marka Hilšera ve volbě podpořil.

Hilšer se stal předsedou AS 1. LF UK 13. prosince 2004, jak dokládá výroční zpráva (.pdf, str. 10) této fakulty. Pokud bychom chtěli i přes tajnou volbu sledovat, zda Hilšera podpořili pedagogové z fakulty, což jsou přirozeně významní lékaři, je možné poukázat na zákon o vysokých školách. § 8 odst. 1 uváděl v době, kdy byl Hilšer poprvé zvolen (tedy na konci roku 2004), že studenti tvoří v akademickém senátu nejméně třetinu a nejvýše polovinu členů. Tedy přirozeně pro zvolení Hilšera předsedou pro něj musel hlasovat i některý z lékařů, který zastupoval v senátu pedagogy, resp. školu.

Zápis z jednání, kde byl Hilšer poprvé zvolen předsedou, není dostupný (jsou dostupné od roku 2005). Ovšem 17. prosince 2007 byl Hilšer zvolen opět šéfem akademického senátu, když získal 24 hlasů a 5 jich bylo proti (z celkových 30 členů). Je tedy nepochybné, že pro něj hlasovala část pedagogů/lékařů. V daném senátu seděl skutečně profesor Pafko a také další známí lékaři (např. Tomáš Zima – dnešní rektor Univerzity Karlovy a tehdejší děkan Lékařské fakulty a Martin Holcát – budoucí ministr zdravotnictví).

I přesto, že nejsou veřejně dohledatelné výsledky voleb (což je vzhledem k jejich tajnosti pochopitelné), hodnotíme výrok jako pravdivý, neboť na základě logiky těchto voleb není možné, aby Hilšera nepodpořili i lékaři/pedagogové, kteří zasedali v daných akademických senátech s ním. A to proto, že podle zákona mohli a mají studenti nanejvýš 50% zastoupení v těchto orgánech univerzitních samospráv.

Nelson Mandela, který v letech 1994–1999 zastával funkci prezidenta JAR, svou kariéru skutečně začal jako bojovník proti apartheidu a za rovnost ras. Byl členem Afrického národního kongresu, kde bojoval proti utlačování bílé menšiny, která potlačovala práva jihoafrické černé většiny. Ve svém aktivismu se nejdříve nechal inspirovat nenásilnými cestami Gándhího, v roce 1961 pak ale například zastával pozici velitele ozbrojenéhokřídla ANK. Za svůj aktivismus byl několikrát vězněn, nejdéle pak v období 1964–1990 za sabotáže a plánování ozbrojeného převratu.

Joschka Fischer je německý politik, který byl mezi lety 1998–2005 vicekancléřem. V 60. letech se začal zabývat levicovým aktivismem v západním Německu a stal se členem militantní levicové skupiny Revolutionärer Kampf.V 70. letech však ustoupil od násilných metod a zaměřil se na nový socialismus, později založil německou stranu Zelených a za své činy se omluvil.

Bylo by vhodné zde připomenout především Václava Havla, který v době normalizace kritizoval komunistický režim, byl předním českým disidentem, spoluautoremCharty 77 a vedoucí osobností Občanského fóra, a který by se dal považovat za předního českého aktivistu. Po sametové revoluci pak zastával funkci prezidenta jak Československa, tak později nově samostatné České republiky.

Kroměřížská výzva je petiční iniciativa z května 2016, která vyzývá ke společné akci při příští volbě prezidenta České republiky. V prosinci 2016 zveřejnila tato iniciativa ve svém seznamu (další) dva kandidáty, kteří jsou dle signatářů vhodní k výkonu této funkce, a to Marka Hilšera a Pavla Fischera. Zde však Fischer svou kandidaturu nepotvrdil.

V lednu 2017 v rozhovoru pro Právo naznačil, že kandidaturu zvažuje, o datech svého rozhodnutí však nehovoří. Konkrétně uvedl:

„Poslední dobou mě ohledně kandidatury oslovilo více lidí, jejichž podporu musím vzít se vší vážností. Vyžadovalo by to ale politický projekt, který spojí širokou občanskou společnost i vybrané politické strany. Konzultuji, radím se, milióny na kampaň nemám a cítím se odpovědný především ke své rodině. Zda a kdy budu kandidovat, teprve vyhlásím.“

Hilšer zmiňuje, že s Fischerem absolvovali různé debaty s Kroměřížskou výzvou. Např. na konci března diskutovali (ještě s Jiřím Pospíšilem) v Českých Budějovicích. Fischer na dotaz Petra Honzejka z Hospodářských novin ke své možné kandidatuře uvedl (video, čas 19:55 a dále):

„Co se týče mého vlastního osudu, vězte, že jsem o tomhle rozhodnutí mluvil s celou řadou důležitých lidí. Zdá se mi, že dokonce zatím preferuji kandidáty, kteří ještě neohlásili svou kandidaturu a nemají ani svůj program. Proto si myslím, že bude třeba říci brzy jasné slovo, já jsem tak chtěl učinit již v minulých týdnech a neučinil jsem tak.“

Oficiální kandidaturu pak Pavel Fischer oznámil na tiskové konferenci (0:00–0:15) dne 5. října. Je tedy pravda, že Fischer možnou kandidaturu naznačoval od začátku letošního roku a oznámil ji až po prázdninách. Byť termínově není Hilšer zcela přesný, jeho vyjádření fakticky korektně popisuje přístup Pavla Fischera k prezidentské kandidatuře.

Výrok Marka Hilšera hodnotíme jako pravdivý, protože Pavel Fisher se o sběr podpisů občanů nepokusil, získal místo toho podpisy senátorů.

Dodejme, že Marek Hilšer se sice již od loňského léta snažil sesbírat potřebných 50 000 podpisů občanů, jenže jich dle svého vlastního tvrzení nasbíral pouze 43 850, a proto se obrátil na pomoc k Senátu. Je však pravda, že Pavel Fischer petiční akci mezi občany na svou podporu nepořádal.

Hilšer 2. listopadu oznámil, že se pod kandidaturu s jeho jménem podepsalo 11 senátorů. Pavel Fischer potvrdil záměr stát se kandidátem pro prezidentskou volbu na počátku října 2017 a tehdy už měl získané podpisy od 17 senátorů napříč politickým spektrem.