Mirek Topolánek

Zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů vstoupil v platnost již roku 2005. Přehled žádostí o připojení solární elektrárny nikde zveřejněn není, růst počtu solárních elektráren však můžeme snadno vypozorovat srovnáním výročních zpráv ERÚ z let 2008 (oddíl základní informace o subjektech, výběr solárních elektráren) a 2009 (oddíl výrobci elektřiny, ČEPS a RDPS, výběr solárních elektráren). Většina elektráren ve výběru byla uvedena do provozu až v roce 2009.

Vláda Mirka Topolánka padla skutečně 24. března 2009.

Pravomoci a povinnosti prezidenta republiky upravuje Ústava ČR v článcích 62 až 64.

V prvním případě se jedná o tzv. suspenzivní veto, tedy o pravomoc vrátit spolu s odůvodněním Parlamentem ČR schválený neústavní zákon zpět k projednání Poslanecké sněmovně. Jak je tato pravomoc aplikována v praxi, je upřesněno v Jednacím řádu Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR (paragraf 98 v článku Účast Senátu a prezidenta republiky v zákonodárném procesu). Musí tak učinit ve lhůtě 15 dnů počínající den po předložení zákona k podpisu. Toto veto nelze ale aplikovat na ústavní zákony, jedná se tedy skutečně jen o některé zákony. Přehlasovat veto může nadpoloviční většina všech (nikoliv jen přítomných) poslanců.

Ve druhém případě je třeba se spolehnout zcela na znění Ústavy, žádné další předpisy tuto pravomoc neupravují. Ústava sice přímo neříká, že prezident má pravomoc znát kroky ministrů, ale že „má právo účastnit se schůzí vlády, vyžádat si od vlády a jejích členů zprávy a projednávat s vládou nebo s jejími členy otázky, které patří do jejich působnosti“. V rámci tolerance výkladu je ale možné chápat Topolánkovo vyjádření jako pravdivé.

Německo je dlouhodobě hlavním obchodním partnerem České republiky. Podle posledních zveřejněných údajů Českým statistickým úřadem za tento rok dosahoval export do Německa 32,5 % (.xls).

Mirek Topolánek v Seznam debatě šesti prezidentských kandidátů na otázku, zda v případě, že se přítomní kandidáti nedostanou do druhého kola volby, automaticky vyzvou voliče, aby podpořili Zemanova protivníka, odpověděl „určitě ano“ (od 24:09 otázka, odpověď M. Topolánka 24:58).

Dodejme, že stejný závazek dali v diskuzi i další kandidáti. Konkrétně Drahoš, Kulhánek, Hilšer, Fischer a Horáček.

William Hague je od počátku 90. let do současnosti součástí britské vrcholné politiky s jednou částečnou přestávkou v letech 2001–2005. Hague, který se ve zmíněném období živil prací zejména v rámci soukromého sektoru, však byl i v tomto období členem britského parlamentu.

William Hague byl lídrem Konzervativní strany v letech 1997–2001. Na funkci lídra strany rezignoval v roce 2001 v reakci na silnou porážku Konzervativců v parlamentních volbách, které proběhly téhož roku.

V následujících letech měl Hague zaměstnání převážně mimo politiku, a to v několika soukromých společnostech. Například byl poradcem ve společnosti JCB nebo Terra Firma Capital Partners. Kromě toho se stal také spisovatelem, napsal veřejností velmi oblíbenou biografii Williama Pitta mladšího.

Ačkoliv se Hague až do roku 2005 živil prací převážně v rámci soukromého sektoru, z politiky zcela neodešel. Nadále, tedy i po roce 2001, byl řadovým členem britského parlamentu, zastával například pozici v komisi zabývající se chystanou reformou Sněmovny lordů.

Poté, co byl v roce 2005 do čela Konzervativní strany zvolen David Cameron, stal se Hague stínovým ministrem zahraničí v rámci Cameronova stínového (opozičního) kabinetu.

Do vysoké politiky se Hague vrátil po boku Davida Camerona v roce 2010, kdy strana vyhrála parlamentní volby. Cameron se stal premiérem a Hague usedl v jeho kabinetu jako ministr zahraničí.

Topolánkův výrok je tedy pravdivý, Hague jako předseda Konzervativců po drtivé porážce nebyl zcela odepsán, naopak jej další předseda strany při budoucím formování svého kabinetu využil jako ministra zahraničí.

Dodejme, že na svůj ministerský post Hague rezignoval v létě 2014.

Výkonná rada ODS se rozhodla svého bývalého předsedu jako kandidáta přímo nepodpořit, nicméně také nepostavila jiného kandidáta. Současný předseda Petr Fiala prohlásil: „Výkonná rada ODS považuje Mirka Topolánka za nestranického kandidáta. Má jak potřebné zahraničněpolitické zkušenosti, tak i vnitropolitické znalosti a je zastáncem silné euroatlantické vazby.“

Podle ODS může Topolánek narušit mocenský pakt mezi Zemanem a Babišem. V rozhovoru pak Fiala uvedl, že ODS kandidaturu finančně nepodpoří. Mirek Topolánek získal na kandidaturu podpisy od deseti senátorů, pět z nich bylo zvoleno za ODS.

Vzhledem k tomu, že Česká republika vstoupila do Evropské unie referendem, měla by užít stejného nástroje i pro případ vystoupení. Znění ústavy však teoreticky připouští možnost vystoupení prostřednictvím hlasování Parlamentu. Výrok přesto hodnotíme jako pravdivý.

Obecné náležitosti vystoupení členského státu z EU upravuje článek 50 Smlouvy o Evropské unii, který stanovuje možnost vystoupení členského státu z Evropské unie pouze v souladu s ústavními předpisy příslušného členského státu.

Český právní řád však proces vystoupení z EU výslovně neupravuje. Je nepochybné, že případné oznámení o vystoupení Evropské radě přísluší vládě jako vrcholnému orgánu moci výkonné, zastupujícímu Českou republiku v mezinárodních vztazích. Vláda samotná však vzhledem k dopadům o vystoupení z Evropské unie rozhodnout nemůže.

Z hlediska ústavního práva je pak třeba zmínit, že Evropská unie je mezinárodní organizací, na kterou byly přeneseny určité pravomoci orgánů ČR. Unijní smlouvy (účinné v ČR na základě Smlouvy o přistoupení) jsou pak mezinárodními smlouvami podléhající režimu podle článku 10a Ústavy.

Pro tyto smlouvy platí oproti běžným mezinárodním smlouvám speciální režim schválení spočívající buď v podmínce souhlasu třípětinovou většinou všech poslanců a přítomných senátorů, nebo souhlasu vysloveného v referendu konaného na základě ústavního zákona (tímto způsobem Česká republika vstoupila do EU).

V případě vystoupení z EU by se musely vypovídat i unijní smlouvy. Vzhledem k tomu, že podmínky odstoupení od mezinárodní smlouvy jsou obdobné podmínkám pro její schválení (což potvrzují i oba jednací řády komor Parlamentu), musely by být pro odstoupení od unijních smluv splněny tytéž podmínky.

Ústava tak připouští možnost vystoupení jak hlasováním v Parlamentu, tak referendem. Vzhledem k tomu, že Česká republika vstoupila do Evropské unie referendem, jeví se jako legitimnější volbou z EU referendem také vystoupit.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, neboť jediná studie zabývající se stavem zabezpečení obrany České republiky skutečně zmiňuje velké limity armády v oblasti možné obrany území ČR. Autoři studie uvádí, že ozbrojené síly ani stát nejsou na zajištění obrany ČR v mnoha ohledech připravené. Např. nejakceschopnější bojové uskupení Armády ČR – 4. brigáda rychlého nasazení – by zůstala bojeschopná pouze po dobu jednoho týdne.

Během posledních několika let se ve veřejném prostoru (přibližně od roku 2014) začaly hlasitěji objevovat výtky na téma reálných schopností Armády ČR naplnit jednu ze svých zákonných rolí v rámci ozbrojených sil, tedy zajistit obranu ČR.

Jedinou dohledatelnou, ale o to podstatnější studií, která zároveň jako první zmínila zásadní problémy ve schopnosti AČR plnit reálně svoje povinnosti, bylo dílo kolektivu autorů Centra bezpečnostních a vojensko-strategických studií Univerzity obrany (CBVSS) z roku 2014 pod názvem Zpráva o stavu zabezpečení obrany ČR v roce 2014 – mýty a realita .

V této práci přišli autoři s tvrzením, že „při požadavku na současné splnění všech našich závazků vůči spojencům a ČR (úkoly ze zákona) by došlo ke kolapsu nejen ozbrojených sil, ale i státu, který na takový úkol není připraven ani legislativně, ani po stránce udržování potřebných zásob a finančních reserv.“

V textu je pak uváděn jako příklad stav 4. brigády rychlého nasazení, tedy realisticky nejakceschopnějšího uskupení v počtu cca 5 tisíc osob, která má však v případě válečných ztrát schopnosti udržet personální a logistickou bojeschopnost pouze po dobu jednoho týdne, kdy jí začnou docházet zásoby. Ve studii se píše:

„Divizní úkolové uskupení jsme v tichosti opustili, brigádní úkolové na bázi 4. brn má sice až 5000 osob a moderní výzbroj, ale bez doplnění z ostatních jednotek AČR je jen chimérou. Není u něj dořešeno doplňování personálu, úhrada ztrát a zásoby v některých komoditách nevystačí ani na jeden týden vedení bojové činnosti. Doplnění zásob na pouhý jeden měsíc by stálo téměř 20 mld. Kč., přitom toto uskupení nabízíme na dobu 6 měsíců bez rotace!“

Autoři studie dále kritizovali v roce 2014 např. nenaplněnost sil AČR, od té doby však došlo vzhledem k rekrutaci nových sil ke zlepšení tehdejšího stavu.