Petr Mach

Evropské sdružení volného obchodu vzniklo v 60. letech a jeho členy jsou Švýcarsko, Lichtenštejnsko, Norsko a Island. Zakládajícími členy však byly Rakousko, Dánsko, Norsko, Portugalsko, Švédsko, Švýcarsko a Velká Británie: část členů tedy později vystoupila a přidala se do Evropského hospodářského společenství, z něhož se později vyvinula Evropská unie. Mezi oběma spolky je úzká spolupráce, jsou mezi nimi uzavřené dohody a pohybují se na společném evropském trhu.

Jeho hlavním účelem je ekonomická spolupráce mezi členy. Jako hlavní měny jsou používány švýcarské franky a euro. Je pravda, že Evropské sdružení volného obchodu (dále jen ESVO) parlament nemá, nicméně nejvyšším orgánem je Rada, ve které zasedají buďto ministři zemí, nebo stálí vyslanci. Rozhodnutí se přijímají pouze konsenzuálně a týkají se většinou vztahů s třetími stranami, dohod atd. ESVO má i další orgány, každodenní činnost zajišťuje sekretariát organizace.

Je vidět, že ESVO a EU jsou spolky založené na odlišných principech a směřující k jinému cíli. Zatímco EU předpokládá větší integraci (také skrz společnou měnu) a jeho orgány přijímají i legislativu a například formulují společnou zahraniční politiku, Evropské sdružení volného obchodu se soustředí na čistě hospodářské záležitosti. Výrok Macha hodnotíme jako pravdivý.

Strana svobodných občanů vznikla v roce 2009 a od svého počátku se vymezovala proti přijetí tzv. Lisabonské smlouvy, která novelizovala zakládající smlouvy, tj. Smlouvu o EU a Smlouvu o založení ES (pdf. s. 6), viz ideový projev Petra Macha k založení Strany svobodných občanů z 14. února 2009 a následující větu: „Jsme přesvědčeni, že přijetí Lisabonské smlouvy by vedlo k úpadku Evropy, vedlo by k předstírané demokracii, k obcházení vůle voličů v jednotlivých zemích ze strany nadnárodních institucí. Nechceme Lisabonskou smlouvu, protože chceme udržet svobodu, chceme udržet funkční demokracii a chceme obnovit prosperitu.“ Lisabonská smlouva byla Českou republikou ratifikována 3. listopadu 2009.

Článek 78 odstavec 3 Smlouvy o fungování EU (původní název Smlouva o založení ES) říká (pdf. s. 76, 77): „Ocitnou-li se jeden nebo více členských států ve stavu nouze v důsledku náhlého přílivu státních příslušníků třetích zemí, může Rada na návrh Komise přijmout ve prospěch dotyčných členských států dočasná opatření. Rada rozhoduje po konzultaci s Evropským parlamentem.“ Což ještě doplňuje článek 79 odstavec 1 Smlouvy o fungování EU: Unie vyvíjí společnou přistěhovaleckou politiku, jejímž cílem je ve všech etapách zajistit účinné řízení migračních toků, spravedlivé zacházení pro státní příslušníky třetích zemí oprávněně pobývající v členských státech, jakož i předcházení nedovolenému přistěhovalectví a obchodu s lidmi a posílení boje proti těmto činnostem.

Tento výrok je pravdivý. Švédsko patří mezi země, které nejvíce poskytují azyl. Jak dokládá zpráva Eurostatu z 12.05.2015 pro rok 2014. Rovněž je pravdivé tvrzení, že Švédsko má podstatně méně obyvatel než Německo.

Německo má 80,62 mln obyvatel, zatímco Švédsko pouhých 9,6 mln obyvatel.

Aktuální statistika (pdf) Eurostatu za rok 2014, která se zabývá azylanty, ukazuje následující.

" Nejvíce uprchlíkům poskytlo útočiště Německo (47 600), Švédsko (33 tisíc), Francie (20 600) a Itálie (20 600). Celkem tak tyto čtyři země schválily azyl dvěma třetinám všech úspěšných žadatelů v EU. Nejméně azylantů naopak přijalo Estonsko (20), Chorvatsko a Lotyšsko (obě země 25) a Portugalsko (40). "

Pokud jde o Českou republiku, data jsou následující:

• K 31.12.2013 je v ČR 237 tisíc cizinců s trvalým pobytem a 203 tisíc cizinců s dlouhodobým pobytem, což dohromady činí 439 tisíc lidí.
• Pokud jde o zaměstnanost, tak bohužel nejsou "z důvodu integrace informačních systémů MPSV údaje za cizince evidované úřady práce od roku 2012 k dispozici." Známé je pouze číslo počtu cizinců s platným živnostenským oprávněním, které je 83 569 lidí.
• Posledními známými údaji jsou tak data z roku 2011, kdy bylo v ČR 196 tisíc cizinců s trvalým pobytem a 238 tisíc cizinců s dlouhodobým pobytem, což dohromady činilo 434 tisíc lidí. Zaměstnáno bylo 311 tisíc cizinců, což činí cca. 72 %.
• Pokud jde o zmíněné země, pak nejvíc pracujících cizinců v roce 2011 (mimo EU, kde je Slovensko jasně na prvním místě) u nás bylo (sestupně) z Ukrajiny, Vietnamu, Moldavska, Ruska, Mongolska a dalších států.

Pokud jde o srovnání se Švédskem, Francií a Německem, pak nám Eurostatnabízí k nezaměstnanosti cizinců takováto data z roku 2013 (viz tabulka níže):

• V České republice je nezaměstnáno 6,8 % ekonomicky aktivních občanů mezi 20-64 lety, přičemž u zdejších cizinců ve stejné věkové kategorii je nezaměstnaných 7,2 %
• Ve Francii je nezaměstnáno 8.9 % občanů, zatímco cizinců je nezaměstnáno 18.8 %.
• V Německu je nezaměstnáno 4.8 % občanů, zatímco cizinců je nezaměstnáno 9.9 %.
• Ve Švédsku je nezaměstnáno 6.2 % občanů, zatímco cizinců je nezaměstnáno 20.2 %.

Se všemi srovnávanými zeměmi na tom byla s mírou nezaměstnanosti cizinců opravdu nejlépe Česká republika, přičemž následovalo Lucembursko s 8 % nezaměstnanými cizinci (míra všeobecné nezaměstnanosti, je však u této země 3.3 %). Nejhůře pak dopadlo Portugalsko s 28,9% nezaměstnanými cizinci (přičemž ale všeobecná nezaměstnanost byla 16.2 %).

Zajímavé je dokonce i to, že v České republice je více nezaměstnaných cizinců z EU (8,3 %), než těch kteří přišli ze zemí mimo EU (celoevropsky nejmenší číslo 6,2 %). Naopak ve Švédsku je nezaměstnaných cizinců mimo EU největší množství (28,7 %), přičemž nezaměstnanost občanů EU je 10,6 %.

Nezaměstnanost v rámci EU-28 dle zemí, občanství a věku

Výrok Petra Macha s nejvyšší pravděpodobností odkazuje na imigrační politiku Německa v 60. letech. V jejím rámci SRN uzavřela bilaterální dohodu s Tureckem o usnadnění přístupu Turků (a tureckých Kurdů) na německý pracovní trh formou krátkodobých povolení k pobytu. Původní záměr počítal s tím, že se tito tzv. gastarbeiteři po určitém čase v Německu vrátí do Turecka a nahradí je noví pracovníci. Němečtí zaměstnavatelé ale měli zájem nadále zaměstnávat již zaškolené pracovníky a tato politika tak vedla ke vzniku minoritní turecké a kurdské menšiny v Německu, protože za těmito pracovníky později přicestovaly i jejich rodiny a natrvalo se usídlily v Německu. Více informací zde.

Podle odhadu Kurdského institutu v Paříži se populace Kurdů v Německu v roce 1995 pohybovala nad číslem 600 000. V celé západní Evropě jich tehdy přitom bylo kolem 850 000.

V Berlíně, hlavním městě SRN, žije více než 3 miliony a 450 tisíc obyvatel, z nichž 160 tisíc jsou muslimové. Berlín se zároveň územně dělí na 12 obvodů. Podle Euro-islam.info za koncentrací muslimů v Berlíně stojí mj. pracovní politika v tehdejším západním Německu z počátku 60. let, kdy odstartovala i vlna imigrace. Obyvatelé muslimských zemí přicházeli v té době do Německa pracovat, později se za nimi stěhovaly i jejich rodiny. V Berlíně skutečně existují části v rámci městských obvodů se zvýšenou koncentrací muslimů, patří k nim hl. části obvodů Mitte, Neukölln a Kreuzberg. Celé Německo má přes 82 milionů obyvatel, z nich je kolem 4,8 milionů muslimů. PodleNovinky.cz tvoří Německo spolu s Francií největší základny přistěhovalých muslimů v Evropě. Muslimské čtvrti se nacházejí ve městech nejen v Berlíně, ale i v celém Německu. Turci totiž mají tendenci zachovávat soudržnost a koncentrují se v sociálně slabších čtvrtích města (Hesová 2005). Problémy i protiimigrantské nálady se v Německu skutečně objevují. Zmiňme například německou občanskou iniciativu PEGIDA (Patriotische Europäer gegen die Islamisierung des Abendlandes), která působí od roku 2014 a organizuje demonstrace proti islamizaci Německa. Velký spor představují například zahalené muslimské dívky ve školách. Situace vyvrcholila na jaře v roce 2015, kdy německý ústavní soud zrušil zákaz nošení muslimských šátků. Německou společnost rozděluje také výstavba mešit na území země. Do situace se zapojují i extremistické skupiny, členy jedné z nich zajala policie v květnu 2015 s podezřením na plánované útoky na mešity. Výrok Petra Macha tedy vzhledem ke zjištěním označujeme za pravdivý.

O vypracování Listiny základních práv EU bylo rozhodnuto v roce 1999, o rok později byla připojena ke Smlouvě z Nice, nicméně pouze jako nezávazná politická deklarace. V platnost vstoupila ovšem až začátkem prosince 2009, kdy začala platit Lisabonskou smlouva. Výjimka VB (.pdf, str. 11) se týká oblasti pracovního práva.

Velká Británie se při schvalování Maastrichtské smlouvy v roce 1992 vyjednala podmínku, že smlouvu schválí za předpokladu, že se VB nedostane do třetí fáze Hospodářské a měnové unie, tedy přijetí společné evropské měny.

V roce 1984 si na summitu ve Fontainebleau vyjednala VB speciální požadavek, který bývá označován jako britský rabat. Jde o slevu z odvodů do společného rozpočtu - vypočítává se jako 66 % z rozdílu mezi prostředky, které Velká Británie do společného rozpočtu odvede, a prostředky, které v rámci různých politik EU dostává zpět.

Slíbenému referendu o setrvání Velké Británie v EU má pak předcházet řada jednání Davida Camerona s představiteli Unie, která by mohla přinést další výjimky. Británie chce například omezit vyplácení dávek v nezaměstnanosti přistěhovalcům z jiných států EU, či chránit londýnskou City před evropskou regulací finančního trhu.

Schengenský prostor bez hraničních kontrol funguje od roku 1995. Základ mu byl položen už však o deset let dříve. V současnosti ho tvoří22 členských států Evropské unie, společně s Norskem, Islandem, Lichtenštejnskem a Švýcarskem. Velká Británie nikdy neměla zájem se do Schengenského prostoru začlenit, zejména kvůli ochraně svých hranic.

Výrok je označen jako pravdivý, protože prezident České republiky dle Ústavy ČR (Hlava 3., čl. 63) skutečně zastupuje stát navenek a sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy, přičemž sjednávání mezinárodních smluv může přenést na vládu nebo s jejím souhlasem na jednotlivé členy.

Další pravomocí týkající se zahraničněpolitické agendy je například post vrchního velitele ozbrojených sil, dále přijímání vedoucích zastupitelských misí či pověřování a odvolávání českých zastupitelských misí. Na základě výše popsaného tedy lze tvrdit, že prezident má při tvorbě zahraniční politiky značné pravomoci.

Oproti tomu vláda jedná (.doc, str. 12–15) o zahraničních cestách prezidenta, předsedy vlády a ministra zahraničních věcí a schvaluje je. Především však projednává a schvaluje návrhy mezinárodních smluv a projednává aktivity českých ozbrojených sil v zahraničí či aktivity ozbrojených sil cizích států na území České republiky. V neposlední řadě vláda kontrasignuje akty prezidenta, což znamená, že za ně přebírá zodpovědnost.

Zahraniční politika státu je výsledkem koordinace pozic mezi vládou, prezidentem a ministrem zahraničních věcí.

Pouze menšina (18%) EP hlasovala proti Asociační smlouvě a Petr Mach byl opravdu jedním z europoslanců hlasujících 16. září 2014 proti. Svůj postoj k věci Mach mimo jiné prezentuje na svých webových stránkách a záznam jeho projevu z EP je dostupný i na serveru YouTube.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, a to i přes jednu nepřesnost. Ron Paul byl po dlouhou dobu členem Sněmovny reprezentantů, nikdy však nebyl senátorem. V roce 1984 kandidoval, nevyhrál ale ani tzv. primárky. Senátorem se stal až jeho syn Rand Paul. Je sice pravdou, že Ron Paul několikrát kandidoval na prezidenta, vždy byl ovšem velmi neúspěšný. Za Libertariánskou stranu kandidoval v roce 1988 se ziskem 0,47 %. V letech 2008 a 2012 kandidoval za Republikánskou stranu, tehdy ovšem neprošel ani primárkami a skončil v nich s velkým odstupem na čtvrtém a následně třetím místě.

Institut Rona Paula v posledních dnech vydal hned několik článků, které jednoznačně vyznívají proti vměšování se USA do zahraničních záležitostí.

Článek z 20. listopadu 2014 se věnuje výrokům viceprezidenta USA Joa Bidena, který opakovaně navrhuje vyslání vojenské pomoci Kyjevu proti separatistům na východě Ukrajiny. Upozorňuje se zde na to, že po takových výrocích se zesiluje tlak Kyjeva na východní oblasti a vzrůstají počty obětí tohoto konfliktu.

Článek publikovaný 17. listopadu zase kritizoval Národní nadaci pro demokracii (The National Endowment for Democracy) a jejího prezidenta Carla Gershmana za jeho snahy o destabilizaci či změny režimů v jiných státech. V této souvislosti se článek věnoval přímo i prezidentu Miloši Zemanovi. Odsuzoval kritiku jeho výroků a postojů týkajících se Ukrajiny, ale i jeho nedávné návštěvy Číny, stejně jako například výroky prvního náměstka ministra zahraničí Petra Druláka, jehož odmítání "falešného univerzalismu" považuje za odklon od odkazu politiky Václava Havla. Autor nakonec nabádá Českou republiku, aby byla před Gershmanem na pozoru, protože pokud se Gershman rozčílí, mohl by začít plánovat operaci na změnu režimu.

Sám Ron Paul pak v článku z 5. října odsuzoval americkou intervenci do Afghánistánu a Iráku. Uvádí například to, že Saddám Husajn bojoval proti Al-Káidě. Tím, že jej Američané svrhli, uvolnili místo mnohem nebezpečnějším a brutálnějším skupinám.