Teď v Evropské unii probíhá spor o relokační mechanismy. To nejsou kvóty. Pozor, to je to, čemu se říká Dublin II, kdy původní Dublin znamenal, že máte požádat o azyl v první bezpečné zemi. Dublin II toto prolamuje, takže ta relokace může znamenat, že nám Evropská komise přisoudí další a další tisíce uprchlíků podle toho, jak rychle zejména z Afriky budou přicházet.
Spor o zřízení systému automatických relokací v rámci Evropské unie opravdu probíhá. Návrh Dublin IV přináší možnost spuštění relokačního mechanismu, podle kterého by se změnilo určení členského státu, jež by posuzoval žádosti o mezinárodní ochranu, z tzv. „hraničních“ zemí na další země, včetně České republiky. K tomu by však došlo pouze při přetížení prvního členského státu, ve kterém žadatel podá žádost. Výrok tak hodnotíme jako zavádějící.
Návrh, na který Miloš Zeman odkazuje, je označován jako Dublin IV a jeho cílem je pozměnit stávající podobu Dublinského systému, která upravuje mechanismus řízení o žádosti o mezinárodní ochranu.
Podle stávajícího nařízení, označovaného jako Dublin III, se členský stát příslušný k posuzování žádosti určuje podle sestupně řazených kritérií (čl. 7–15), přičemž podle informací Komise (bod č. 3.2 důvodové zprávy) je nejpoužívanějším kritériem opravdu kritérium vstupu (čl. 13). Podle něj je příslušným státem ten stát, jehož hranice žadatel ze třetího státu nedovoleně překročil jako první. Dublin III žádný relokační mechanismus neobsahuje, proto musela Rada pro přijetí kvót přijmout samostatná rozhodnutí.
Návrh nařízení Dublin IV pak přináší novinku v možnosti spuštění automatického relokačního mechanismu (kapitola VII). V takovém případě by opravdu došlo ke změně státu příslušného k posouzení žádosti, a to z prvního státu, kde podal žadatel žádost, na jiný členský stát určený podle relokačního mechanismu. Tento mechanismus by se však spustil až v případě přetížení některého ze členských států.
Na závěr je třeba dodat, že výsledky summitu Evropské rady z října 2017 přinesly podstatnou změnu týkající se procesu přijetí nařízení. Zástupci členských států se totiž dohodli, že k přijetí nařízení a dalších předpisů upravující azylový systém bude při hlasování v Radě třeba souhlasu všech členských států, nikoliv pouze kvalifikované většiny, která je vyžadována podle unijních smluv. Česká republika tak bude mít právo veta při schvalování návrhu nařízení obsahující výše uvedený mechanismus.
