Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť k násilnému potlačení demonstrací došlo na výročí okupace 21. srpna 1969, zatímco tzv. pendrekové zákony byly přijaty až následující den v reakci na tyto události. Měly tuto záležitost legitimizovat a postihnout demonstranty. Nemohly však být důvodem, který umožnil režimu násilný zásah proti protestujícím.

Po bleskové okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy (bez Rumunska a Albánie) ve dnech 21.–22. srpna 1968 došlo k jednání mezi představiteli tehdejší vrcholné československé moci v čele s Alexandrem Dubčekem a Sovětským svazem v čele s Leonidem Brežněvem v Moskvě. Jednání trvající od 23. srpna do 26. srpna 1968 vyvrcholila podepsáním takzvaného Moskevského protokolu, který fakticky znamenal popření Pražského jara, vedl k legitimizaci pobytu okupačních vojsk a položil základ procesu takzvané Normalizace v tehdejším Československu. Ze zúčastněných představitelů ČSSR nepodepsal protokol jen František Kriegel.

O rok později na základě zkušeností s posledními masovými demonstracemi (seznam některých obětí a zraněných ze dnů 19.-21. srpna 1969) proti okupaci z důvodu výročí 21. srpna 1968 projednalo ÚV KSČ dne 22. srpna 1969 zákonné opatření, které vešlo ve známost jako „pendrekový zákon“. Opatření podepsali Ludvík Svoboda, Alexander Dubček a Oldřich Černík.

Přijetí tohoto opatření vedlo jednak k prohloubení skepse společnosti vzhledem k podpisu Alexandra Dubčeka, jednak bylo nástrojem represe nového režimu proti opozičním aktivitám, především veřejným protestům. Opatření mělo být jen dočasným nástrojem s platností do 31. prosince 1969, ale jeho hlavní myšlenky se následně dostaly i do trestního řádu (.pdf, str. 49).

Výrok hodnotíme jako nepravdivý, zákonné opatření bylo přijato až po událostech násilného potlačení posledních masových protestů v období prvního výročí okupace v roce 1969 a není tedy pravdou, že by vedlo k úmrtí a zranění tehdejších demonstrantů.